Franklova vůle ke smyslu a otužování duše

Říkám si, čeho bychom se museli vzdát v zajetí zlatonosných řek na Kolymě, při prvních přeletech And nebo plavbě na Kon-Tiki, když si mnozí nanejvýš dovedou představit běhat na páse ve fitku. Snad přeháním, sbalit se do batohu a vydat se na vandr vyžaduje také určitý druh odvahy a odloučení.

“Co tě nezabije, to tě posílí!” jak by pravil V. E. Frankl, vídeňský psychiatr, jenž prošel nacistickými tábory smrti a na své zkušenosti rozvíjel logoterapii, tedy lékařskou péči o duši. Nedávno jsem při čtení jeho knížky o vůli ke smyslu narazil na stať Alpinismus a patologie ducha doby. 1 Až do svých osmdesáti se věnoval horolezectví, kterému prý tak propadl, že si odznak svého alpského spolku vzal s sebou i do Osvětimi. Až tam se s ním musel rozloučit. Říkal, že k tomuto sportu ho přivedl právě strach z něho. Když se sám sebe zeptal, kdo je silnější, „já, nebo ten zbabělý pes ve mně,” uvědomil si, že mu může vzdorovat.

V. E. Frankl během studií na lékařské fakultě na Vídeňské univerzitě.

V člověku se podle Frankla skrývá cosi, co nazýval “duchovní silou vzdoru” proti úzkostem a slabostem duše. V jiných sportech existují konkurenti a rivalové. V horách zápasíte jen s jedním člověkem – a to sami se sebou. Vyžaduje se výkon, zároveň ovšem vzdát se výkonu, pokud je to nutné. Dnes od sebe každý něco vyžaduje a zároveň pociťuje neúměrný tlak něčeho dosáhnout. Nestačí prostě být? Kde se nalézá ta hranice mezi přílišnými nároky a nedostatečnou zátěží, nudě podléhající tělesné a mentální atrofii? Jenže člověk jisté napětí potřebuje. Pnutí, které ho přesahuje, aby prožíval lásku nebo splnil úkol, jejž si vyvolil a dával jeho životu smysl.

Horolezectví se stává Franklovou celoživotní vášní.

Právě ve společnosti zaměřené na totální uspokojování potřeb vedoucí k neschopnosti snášet frustraci lze ovšem spatřovat autoimunní tendence. Nemusíme chodit, natož běhat, prostě sedneme do auta. Máme výtahy a eskalátory, proč se namáhat se schody? Co se nestane? Člověk vynalezne jogging nebo začne slézat skalní stěny. Uprostřed blahobytu uměle a záměrně vytváří nouzové situace. Frankl v poslání sportu spatřoval moderní, sekularizovanou formu askeze: dobrovolně od sebe něco vyžadujeme, něčeho se vzdáváme, v něčem si odříkáme. Horolezec si nevybírá cestu nejmenšího odporu. Na horské túře volíme nejtěžší trasu, jakou momentálně zvládneme. Sami si určujeme průzkum a pohyb na hranici svých možností.

V roce 1944 jsou Viktor a jeho žena Tilly transportovány do koncentračního tábora Osvětim-Březinka.

Ačkoli toto patočkovské “obstát ve zlomu” bolí, umožňuje vyplňovat a zocelovat ta prázdná místa uvnitř. Toto otužování člověka povzbuzuje hledat to věčně se ukrývající. Rozněcovat plamínek a nechat u něj ohřát ostatní. Že tím překonává čas. Že se jeho snažení může jako v Iliadě srovnávat s dítětem stavícím hrady z písku nebo se stromy, jejichž listí opadá, aby se dalšího jara zazelenaly znovu. Nakonec se však všechna ta prožitá radost i utrpení stává něčím “pominulým”. Zachráněnou, zvěčnělou možností života. A to už je docela slušná cena výměnou za smrt.

Kongresová knihovna uvádí knihu Člověk hledá smysl jako „jednu z deseti nejvlivnějších knih v Americe“.

Autor článku: Jan Doskočil

Zdroje:1 Frankl, V. E. (2023), Vůle ke smyslu: Vybrané přednášky o logoterapii, Praha

https://www.beaconbroadside.com/broadside/2014/10/viktor-frankl-a-life-illuminated.html

https://www.viktorfrankl.org/biography.html