Alpsko-jadranská cyklostezka (Alpe Adria Radweg) nabízí jedinečné spojení majestátních rakouských velehor, malebných tunelů po staré italské železnici a zaslouženého finále na plážích Jadranského moře.
Cyklostezka Alpe Adria
- Celková délka
- 420 km
- Doba
- 4 - 6 dní
- Převýšení
- 2 400 m
Zasněžené vrcholky Alp za zády, vyhřátý italský vzduch před sebou a cíl na břehu moře s víčkovicí a oroseným pivem v ruce. Cyklostezka Alpe Adria patří k absolutním srdcovkám cykloturistiky. Jaké to je vyrazit na více než 500 kilometrů dlouhou trasu již na začátku sezóny v dubnu? Přečtěte si reportáž z naší jízdy přes Rakousko a Itálii.
Někdy koncem března zvoní telefon a na druhém konci Ondra hned spustí: „Vole, Alpe Adria, cyklostezska z Rakouska k moři, žádné velké dobrodrůžo, spíš taková pohodinda s hezkými výhledy, často se tam berou bábovky na svatební cesty apod., a chtěl bych si to už odškrtnout. Zatím jsme s tebou čtyři, pátý ještě doma vyjednává podmínky propustky, odjezd na Velký pátek, pojeď!“
Celkem mě to zaujalo a zapadalo do plánů. Nebo resp. letošek jsem ještě moc nerozplánoval. Rozuměj tomu tak, že jsem měl nastřelený rodinný výpravy + zabukovaný týden na bikepacking se synem. Ale dovolenou čistě pro sebe ne. Doma se to taky setkalo s pochopením a akorát bychom se vytřídali, kdy paní následně odjíždí za svými projekty. No a babičky a dědečci taky měli prostor pomoci s hlídáním. Ideální konstelace hvězd.
No abych to zkrátil, tak skoro obratem jsem to Ondrovi potvrdil a koupil jízdenky. Můj jediný dotaz na počasí a jestli to není zbytečně brzy, brilantně vyargumentoval: „No právě, nebude vedro a nebudou lidi, ideální kombo!“
Vyhlídka počasí a trudomyslnost
Tahle vize začala nabírat menší trhliny při důslednějším sledování předpovědi počasí, která vnáší do našeho týmu trudomyslnost. Zalité sluncem to úplně není. Pár výtečníků začíná punktovat plány a hledat letenky více na jih a další alternativní plány po ČR. K tomu doma všichni uleháme s nějakým moribundusem a Ondra hlásí podobné stavy.
Takže z pěti jsme dva, ale stále pozitivně naladěni. Tunelové vidění, těším se a už nic nechci měnit. Padá poslední slovo, odjezd o dva dny odkládáme na neděli, kdy by se počasí do startu mělo trochu umoudřit.
Dáváme si domácí úkol dát se co nejvíce zdravotně dohromady. Přebookováváme jízdenky a zpřehodnocujeme trasu. Jeden den nám oko norského meteorologa hlásí vyloženě tragický. Plán je tedy jasný, za 4 dny se dostat k moři a v sobotu ráno návrat domů.
S Ondrou už máme něco odjeto a jsme zvyklí valit to se spaním na punkáče. Kluci chtěli původně zakomponovat i nějaký ty kempy. Část cesty kopíruje řeku Salzach a i dále je mostů hafo. Spaní je tedy jasné – podmosťáky! Jako za studentských let, co ušetříme za kempy, utratíme za pivo.
Den 1. Liberec – Turnov – Praha – Linz – Schwanenstadt (60 km – kolmo)
Startujeme tedy v neděli ráno před velikonočním pondělím od nás z krutého a nezkrotného severu. Přestup v Turnově a následně v Praze, kde v nádražce dáváme startovací pivko. Cesta odsýpá, dlouho jsme se neviděli, tak si máme co říci. Probíráme výbavu. Říkám, že po naší večerní korespondenci ohledně teplot jsem raději jednu mikinu přihodil. „No já jsem zase jednu vyhodil!“ No tak symbióza je důležitá, ještě že si rozumíme už před startem. Lehce po 14. hodině už vystupujeme v Linzi.
Standardně, resp. oficiálně začíná Alpe Adria v Salzburgu, ale abychom nemuseli hrotit spoje a přestupy, volíme variantu z Linze. Do ofiko startu Alpe Adria nám tak zbývá nějakých 150 km. Počasí lehce pod mrakem, ale přeje, a tak se jen u nádražního fastfoodu lehce přebalíme a valíme do šlapek. Vymotávačka Linzu je rychlovka a za chvíli už se napojujeme na příjemnou asfaltovou cyklostezku kopírující řeku Traun a následně Ager. Ta nás na pohodu dovede až do Schwanenstadtu, kde to balíme pod místním mostem hned vedle cyklostezky u řeky. Suchý a čistý, jak to máme rádi. Ohříváme jídlo a spokojeně uleháme do spacáků. Dneska startovacích 60 km. Cesta započala.
Den 2. Schwanenstadt – Salzburg – Bischofshofen (130 km)
Probouzíme se do chladného rána, spaní u vody má prostě svoje kouzlo. Balení bolí, i když si troufnu tvrdit, že už mám poměrně vychytaný celý setup. Je to něco jako první sjezd v zimě nebo první lezenice na jaře. Nebo první lívanec. Prostě to trochu skřípe…
Je velikonoční pondělí a obchody jsou zavřené. S tím jsme počítali a na snídani jsme vybavení. Chasníky s pomlázkou tu ale nepotkáváme, Rakušáci jedou ten styl se schováváním a hledáním sladkostí. Víceméně je tu všude mrtvo. Ani ty koledníky-hledače nevidíme. Potkáváme se jen s jedněmi místňáky, s nimiž se dáváme do řeči a prosíme o doplnění vody, tu jsme trochu podcenili.
Pokračujeme dál směr Salzburg. Vše zavřeno, dáváme jen rychlozastávku na benzínce. Dobíjíme telefony, lehká svačina, Ondra bouchá kafe a valíme dále. Pomalu roztáváme, ale je furt poměrně chladno a pod mrakem. To se ale okolo 10. hodiny rychle mění a naprosto to mění i celou atmošku cesty. Sluníčko, začíná být teplo, odstrojujeme a v dálce se nám rýsují ty vytoužené kopečky, paráda! Sázíme na vlažný sváteční provoz a jedeme po hlavní „horem“ přes Vöcklabruck a Neumarkt am Wallersee a netušíme, že je to stran počasí jeden z nejlepších dnů, co nás čeká.
Salzburg a začátek Alpe Adria
Do Salzburgu dorážíme lehce po 14. hodině. Ondra se ptá, jestli si ho chci projet, že prý krásné město a on že ho už projeté má. Raději chci jet dál, už takhle nám to vychází tak akorát a to počítáme s jedním propršeným dnem, který nás asi dost zdrží. Naštěstí jsme dost na periferii, takže vymotávačka není problém a za chvíli už z cyklostezky koukáme do křišťálových vod Salzachu. Je tu hrozně rušno, cyklisti, děcka na odrážedlech a maminky s kočárky.
Jsme trochu zklamaní, že tu není žádný oficiální start Alpe Adria. Jen taková malá nálepka na rozcestníku nás utvrzuje v tom, co víme. Že jsme na startu naší hlavní trasy. Chvíli uvažujeme, že bychom kousek spadli po proudu, jestli něco není tam. Naštěstí vítězí zdravý rozum nad narcismem a pokračujeme dál. Odjíždíme kousek dál od lidí a dáváme rychlou koupačku v Salzachu. Voláme domů, že jsme teda po dni a půl na startu naší cesty a že teď teda začne ta pravá zábava.
A dál je to prostě paráda. Krásná rovná asfaltka, super kulisy a cesta parádně odsýpá. Prvních cca 80 km v podstatě přesně kopíruje Salzach a vlastně se ani nedá nikam špatně odbočit. Jedeme bez konkrétního plánu na nocleh, času máme dost a šlape se dobře. Jedeme a před očima máme Hochkönig. Ondra tam má na květen naplánovanou nějakou lezenici. Vršky jsou ještě solidně zakydaný. Chvíli špekulujeme, jestli to ještě roztaje nebo se udrží, ale shodujeme se, že nemá cenu řešit a nějak to dopadne.
Bischofshofen
Nějak po 18. hodině už začínáme pokukovat, jak to dneska zakončíme, a přímo se nám nabízí Bischofshofen, na který jsme si stejně tak trochu mysleli, na doplnění zásob. Jedná se o malé městečko obklopené horskými masivy Hochkönig, Tennengebirge a Hochgründeck. Známé je především jako jedno ze čtyř dějišť turné čtyř můstků světového poháru ve skocích na lyžích. Městem také prochází vyhlášená cyklostezska Tauernradweg, která částečně vede stejně jako naše Alpe Adria.
Shodujeme se, že si po dnešku zasloužíme jedno točené. Nějak si ale nemůžeme vybrat restaurační zařízení, tak asi dvakrát projedeme celé městečko a nakonec skončíme v tom, které jsme zvažovali hned jako první.
Zwei Bier bitte!
Popíjíme, plánujeme, zkoumáme počasí a vypadá to, že víceméně pořád ujíždíme před bouřkou. Najednou k nám zamíří borec od obsluhy a spustí: „Slyším češtinu, vy jste Češi?“ Týpek je ze Slovenska, tady jen maká, a následně povídá, že to je vlastně soused od nás ze severu. Slovo dalo slovo, zjišťujeme společné známé a za chvíli už na stole přistává párek kalíšků. Do toho mizí dozadu do kuchyně a vrací se se dvěma miskami. Poprvé v životě ochutnávám Crème brûlée.
Zdržujeme se o trošičku déle, než jsme zamýšleli, ale zato plní sil. Ještě se dozvídáme, že jsme letos první, co Alpe Adria jedou. Resp. první, co ji jedou a zastavili se u nich. Najíždíme na cyklostezku a za chvíli už jsme pod vytipovaným mostem a steleme si na lavičkách. Dneska krásných 130 km.
Den 3. Bischofshofen – Sankt Johann im Pongau – Schwarzach im Pongau – Bad Gastein – Mallnitz – Obervellach – Spittal an der Drau – Feistritz an der Drau (100 km)
Balíme se brzy ráno. Zapíchli jsme to hned vedle cyklostezky, tak bychom místní neradi pohoršovali. Balení už je o něco rychlejší. Ráno klasicky chladněji a pod mrakem, ale celkem rychle se zahříváme na provozní teplotu. Ze Sankt Johannu pokračujeme přes Schwarzach a v podstatě jsme měli kopírovat rychlostku (Pinzgauer Straße) k prvním tunelům skrz hřeben. Nějak jsme ale sjeli, resp. před sezónou tam ještě probíhaly poměrně intenzivní stavební práce, které blokovaly cestu.
Otáčet se rozhodně nechceme a pánové v reflexních vestách se na nás moc netváří. Natvrdo se jednoho z nich ptáme, jestli můžeme projet. Pokrčí rameny ve stylu: „Mě to je jedno, jen se nám tady nezabijte.“ Technickou vložku nakonec zvládáme, i když někde jen o pár čísel. Čeká nás ještě pekelný výšvih od řeky na úroveň zmíněné rychlostky a pak už nás neminou první tunýlky skrz horské hřebeny.
Tunely
Chceme se nejdřív podívat na zříceninu Klammpass, volíme tedy starou servisní cestu mimo tunel. Po chvilce nám ty varovné cedule na začátku začínají dávat smysl. Skála vedle cesty je strašná rakovina a na cestě poměrně hodně napadaných šutrů. No nic, zpátky se vracet nehodláme, tak to nějak projíždíme a podáváme si přes zábradlí kola, abychom se vrátili na cyklajdu. Zříceninu jsme neviděli.
Tunely na Alpe Adria mají vyloženě cyklistický pruh a jsou osvětlené. Vrháme se do nich s rozsvícenými světly a blikačkami, Ondra má dokonce vystrčenou reflexní vlaječku do boku, ale je to v podstatě zbytečné. Tunely jsou úplněOK a bezpečné. Projíždíme a čeká nás ještě vyloženě cyklistický Gerlinde Tunnel a za chvíli už skrze Dorfgastein a Bad Hofgastein dojíždíme do Bad Gasteinu.
Bad Gastein
Bad Gastein je nádherné horské lázeňské městečko a centrum zimních sportů v nadmořské výšce cca 1000 m n. m. Pokračujeme dle plánované trasy, kopírujeme Gasteiner Ache a najednou bum, oplocení a zavřená brána. Cedule podobné těm, co jsme potkali na začátku tunelů. Padající kamení. No paráda. Ale i po předchozí zkušenosti jsme kluci nebojácní. Nebo spíše líní. Dynamickým výšvihem překonávám bránu a jdu na průzkum. Nikde nic. Proběhnu asi kilák a půl a nikde nic. Jen krásná příroda, super stezka a samý vodopád. To byla fakt škoda to neprojet.
Vracím se zpátky a vidím Ondru, jak se baví s nějakou paní. Něco zahlásí a taky pokračuje v cestě. Jako nechceme nijak pankáčovat ani porušovat zákazy, ale mladá paní nám dodává morál a jsme rozhodnutí ji následovat. Bránu obcházíme lehkým srázem a podáváme si kola.
Najednou přijíždí k bráně borec na oldschoolovém Condoru s ohromnou, ověšenou krosnou na zádech. Střelec ty jo. Pomáháme mu s kolem a pokračujeme dál. Stezka je hodně členitá a někde i docelka příkrá a úzká, tak kola větší část spíše vedeme. Vylézáme ven a nepotkali jsme jediný spadlý šutr. V plné kráse se nám představuje Gasteinský vodopád (Gasteiner Wasserfall).
Chvíli zevlíme a dochází nás borec s Condorem. Dáváme se do řeči, nebo spíš Ondra se s ním dává do řeči. Jmenuje se Favi a jede z Německa do Chorvatska. S bikepackingem nebo obecně s cyklistikou zkušenosti nemá. Germánsky umím jen pozdravit, objednat si pivo, poděkovat a pár sprosťáren, ale i tak chápu, že si hrozně pochvaluje tu ohromnou obludu na zádech. Ondra mi to pak potvrdil: „Jo jo, parádně sedí, všechno mi nesou bedra a je to super.“ Čumíme jak puci s přihlédnutím k tomu, že má spacák a pár dalších věcí připnutých z vnějšku batohu, takže se mu při jízdě musí stylově klimbat. No tak o výbavě to zas tolik taky není, když chceš. Hezky pěkně on.
Anabáze s vlakem
Potřebujeme se ještě vyhoupnout na úroveň vodopádu, kudy to jde jen po schodech, takže kola na záda a za chvíli už jsme v samotném centru Bad Gasteinu. Máme dost času, ale nějak nám hapruje koupě jízdenky. Resp. vlak existuje a i jízdenka lze zakoupit, ale jakmile do toho zakomponujeme kola, tak konec, finíto, kaput. Nekoupíš. Chvíli promýšlíme, že ji prostě koupíme a kola pak dokoupíme ve vlaku. No jo, ale když to neklapne, tak nám ten lístek propadne. Padá rozhodnutí, že zkusíme koupit komplet ve vlaku. Kupujeme svačinu, poflakujeme se před nádražím a vyhříváme se na sluníčku, které nám vylezlo jako na zavolanou.
No jo, ale Rakušáci jsou vlastně takoví Němci. Taky ultimátní. Určitě zapůsobíme lépe, když budeme mít jízdenku koupenou s tím, že nám nešlo koupit kolo, než když tam naběhneme jak burani a Ticket bitte. V německy hovořícím prostředí se moc nevyznám, tak přikyvuji a jdeme je koupit. Na nádraží zase potkáváme Faviho a dáváme se do řeči. Pochopil, že německy si se mnou moc nepoklábosí, a brilantně přechází z němčiny s Ondrou do angličtiny se mnou. Sympatický týpek, kolo koupil cíleně někde na bazoši, aby mu ho nebylo líto někde nechat, až se bude vracet. Spí po kempech a moc nemůže vydejchat naše spaní pod mosty. Asi jako my jeho „bikepacking brašny“.
Kein Kompromiss!
Přijíždí vlak, dereme se za průvodčím a ukazujeme mu lístek. Mladý borec něco jako jasně, není problém, ptá se na něco staršího kolegy a ten teda problém má. Zachycuju něco o rezervaci, kolech, kompromisech. Mladší pokrčí rameny a naskočí zpátky do vlaku. Starší ještě něco chvíli huláká a začínám chápat, že tímhle vlakem asi neodjedeme. Kola jsou patrně zarezervovaná, a proto nešla koupit. A nejdou ani na další vlaky, které jedou po hodině. Chvíli důmáme, jestli tam nezkusíme prostě naskočit na burana a tu jednu zastávku se svézt. Stejně to cítí i Favi, ve třech už to ale půjde o poznání hůře. Ondra ještě říká, že „Kein Kompromiss“ průvodčí zmiňoval autovlak a Böckstein.
No jo, vždyť my jsme úplně blbě, máme vlastně jet autovlakem a ten jezdí z Böcksteinu. Ty kráso, 20 minut, kolik to je? 4 km a nějakých 170 výškových. No tak to je jak na Maliník (kultovní stánek u nás na severu), to dáme. No čéče, nevím jako. Jak s tím přirovnáním vzdálenosti, tak s odhadem našich schopností. Naštěstí Ondra si vyčerpal svou jedinou „jednou za 10 let“ navigátorskou chybu a díval se na cestu v opačném směru. Takže v pohodě dojíždíme do Böcksteinu, kupujeme lístky a naloďujeme se na vlak.
Trochu se v nás na chvíli probudili malí kluci, protože to vypadalo, že snad fakt pojedeme přímo na tom autovagónu. Rychle nás ale vrací do reality a dospělosti a zapadáváme do standardního vagónu. Projíždíme necelých 10 km hřebenem Vysokých Taur (Hohe Tauern) do městečka Mallnitz.
Mallnitz – Feistritz an der Drau
Vypadáváme z vlaku a najíždíme na jeden z nejkrásnějších silničních úseků celé cesty. Mezi Mallnitz a Obervellachem. Parádní serpentýny s krásným výhledem na pohoří Kreuzeck (Kreuzeckgruppe). Dáváme to po silnici a na cyklajdu, která teď kopíruje řeku Möll a posléze Drávu (Drau), se napojujeme až později. Dále přes městečka Möllbrücke, Spittal an der Drau a den zakončujeme v Feistritz an der Drau.
Nedaří se nám najít nocleh. Jediný ucházející flek nám kazí skleněné střepy všude kolem + nejsme zrovna v náladě zapařit s místní omladinou. Další kandidát je zase moc blízko civilizaci a stavením. Obvykle se snažíme nejdřív najít nocleh a až potom se někde občerstvit. Tentokrát volíme opačný postup. Vytipováváme si most na Tauern Autobahn, který prostě musí vyjít, a jediné tři hospody, které ve vesnici jsou. Zavřeno, zavřeno. No nic, nedá se nic dělat. Spaní jetrochu dál od vesnice, tak jen trochu upravujeme trasu, abychom zkusili štěstí ještě v posledním podniku.
A bum ho. Bowlingová herna s barem, kde to docela žije. Zrovna tam totiž probíhá evidentně nervy drásající bowlingové klání. Místní se k nám hrozně mají a ptají se na všechno možné. Nejvíce Matylde, postarší dáma a místní přebornice v bowlingu. Později s námi jde zapít dnešní vítězství a opět se zdržujeme trochu déle, než jsme zamýšleli. Spaní už prostě klapne. Dojíždíme do cíle a beze slov se shodujeme, že je to cajk. Stlaní. Spacák. Spánek. Dnes rovný kilčo.
Den 4. Feistritz an der Drau – Villach – Arnoldstein – Tarvisio – Gemona – Udine (160 km)
Ráno už nám to tak super nepřišlo, ale nic hrozného. Ondra si dělá topinky a já si ohřívám zbylé Adventure Menu. Vzal jsem si ty větší (600 g před sušením) porce s vidinou, že po celodenním výkonu to spořádám jak nic. Akorát že vůbec, takže to ještě snídávám a vyhovuje mi to (tady asi dobré zmínit, že jsem vyloženě lehká váha – 60 kg, aby kvůli mně nějaký urostlý obr nehladověl). Přesné ale beru ty menší, zabírá to fakt docela dost místa a každý snězený jídlo a ušetřený prostor je při balení znát. Ondra chtěl zkusit něco jiného než AM, takže vzal Lyofood (taky větší porci – 500 g před vysušením), který mi teda přijde výrazně lépe sbalitelný. Chuťově jsme se ale shodli a vítězem vyhlásili AM.
Už při cestě vlakem z Liberce jsme se bavili, že jeden den se zkusíme totálně servat a urvat toho co nejvíce. A ten den je dneska (i když to ráno jsme to ještě úplně nevěděli). Zítra už nás totiž s pravděpodobností hraničící s jistotou dostihne chcanec a to nám úplně nechutná. Ideál by byl dostat se někam k Udine, kde už je v podstatě posekáno. Zároveň se taky jedná o náš návratový bod. Z Grada, cíle naší cesty, totiž vlaky nejezdí. Takže to nebude taková stylovka, že příjezdem k moři je konečná.
Villach
Vzhledem k našim ambicím se nebalíme úplně rychle a vyjíždíme až cca kolem 9. hodiny. Za 20 km stále podél Drávy (Drau) jsme ve Villachu, kde by prý už měl smrdět mořský vánek, ale úplně mi to tak nepřipadá. Krásné město, chvíli se kocháme, projíždíme na pohodu.
Pokračujeme přes Arnoldstein směrem k hranicím. Příroda mi hrozně připomíná naše Ralsko. Suchý jehličnatý lesy, prašný cesty, sem tam asfaltka. Chvíli vtipkujeme, že to jsme snad ani nemuseli jezdit tak moc na jih. Přichází první defekt, prkotina, jen povolené sedlo. Připíjíme na první a poslední defekt na cestě a za chvíli už jsme na hraničním přechodu u Coccau Valico.
Itoška
V podstatě už od rakouského Arnoldsteinu byla Alpe Adria pěkně pestrá, ale v Itošce to začíná nabírat trochu jiné grády. Cesta je hodně členitá a zábavná – vede kolem staré železnice. Mosty se střídají s tunýlky, asfalt se šotolinou. Parádně nám to utíká a i počasí docela přeje. Za mě se začátkem ze Salzburgu jeden z nejhezčích úseků. I spaní by tu bylo na pohodu, spousta starých nepoužívaných zastávek s géniem loci.
První větší městečko od hranic je Tarvisio. Projíždíme, banán přes celý obličej a najednou BUM. Ego úplně někde na dně. Čumíme jak pět na šest. Faviho peklostroj si tam úplně na pohodu zevlí před místní kavárnou. Co to tvl… jak jako… néé… jak?
“ Hi guys, what the fuck are you doing here?
Favi
Z tranzu nás vytrhává Favi, který zrovna úplně vytlemený vylézá z kavárny. „Hi guys, what the fuck are you doing here😀“ Docela mě baví, jak se v Itošce už automaticky baví anglicky. To je borec, dáváme se do řeči a vyzvídáme. Partyzánská invaze do vlaku se mu nepovedla, a tak nakonec jel stejným autovlakem jako my, jen o dvě hodiny později. S Ondrou se na sebe díváme jakože cože, ale Favi nás hned uklidňuje, že jel vyloženě do noci. Hrozně sympatický týpek, zveme ho na panáka a on se s námi fotí.
U kámošů je prý za totálního exota, že vyrazil takhle na kole k moři, tak jim posílá, že není zdaleka sám. Dáváme ještě do druhé nohy, pořekadlo nezná, ale vysvětlení, že to je balanc, aby na kole nepadal na jednu stranu, se mu moc líbí. Přejeme si hodně štěstí a loučíme se, Favi ještě dobíjí telefon a dává si voraz.
Z Tarvisia až do Gemona del Friuli se, jako celý výlet, pořád kopíruje řeka – tentokrát Fiume Fella. Resp. skoro v půlce dubna na začátku spíše taková říčka v širokém korytu. Odpočinkový úsek, pohodová asfaltka a až na pár výšvihů víceméně soustavné 60km klesání a solidní výhledy. Další parádní část Alpe Adria. Jen to počasí tedy dvakrát nepřeje.
Večerní švih
„No jo, tak on to bude mít těžký do kopců, ale tady na těch rovinkách mu to jede v podstatě jako nám. A navíc je to velkej a silnej kluk, takže když to roztočí, tak to serve setrvačností, že jo,“ konejšíme se.
Do Gemona del Friuli dojíždíme lehce po 18. hodině. Mají tam parádní nádraží, kde si v uzamykatelné skříňce můžete dobít elektroniku. V terminálu taky začínáme lehce promýšlet cestu domů, tu totiž ještě nemáme vůbec vymyšlenou. Dáváme poradu a rozhodujeme, že zkusíme dovalit co nejblíže Udine a v ideálním případě jej ještě stihnout projet. Zítra nás totiž má už asi 100% dohnat bouřka za námi a spláchnout. Doplňujeme zásoby a můj nákup vypadá jak výbava školáka na prvním stupni, když mu na víkend odjedou rodiče. Jedu už natvrdo nějaký čokoládový bonbóny a kolu.
Cesta se v tomhle úseku odpojuje od řeky a tak různě šolichá a klikatí se, a to nám moc nehraje do karet. Jedeme po hlavní s tím, že co nejvíce využíváme cyklopruhy a napojujeme se až později.
Daří se a do Udine dojíždíme před 22. hodinou. Ondra jako vždycky naviguje a na pohodu projíždíme. To hovado nechápu. Zastavíme na červenou, koukne do telefonu, něco brblá a pak jedeme dalších xy km po paměti. Je to tedy umocněné tím, že sám mám orientační nesmysl. Neodoláme ještě místní pizze a vyjíždíme z Udine. Kvůli spaní sjíždíme z ofiko trasy a držíme se řeky Torrente Torre. Nakonec najedeme ještě docela dost a historickou Palmanovu si necháváme na cestu zpět. Shazujeme z našich nároků na nocleh a u vesničky Lovaria uleháme pod jedním z prvních přijatelných mostů. Dneska rozhodně nad plán, v součtu nám to dává 160 km. Je těsně před půlnocí a k moři nám zbývá nějakých 45 km.
Den 5. Lovaria – Pieris (35 km)
Ráno přesně podle plánu. Déšť. Jsme nastavení tak, že už nikam nespěcháme a že si klidně pospíme. Prší ale fakt dost a pod most začíná zatékat a celkem rychle nás to nutí balit. Poprvé za cestu vytahuji náš Etalon a ostatní nepromoky. Ondra to drtí v pláštěnce.
Jedeme, ale je to fakt vopruz. Postupně zastavujeme v obchodě a restauračním zařízení, jestli se situace nezlepší, ale je to marný. Předpověď na zítra je ale výrazně lepší, takže to prostě doboucháme zítra a nebudeme to hrotit. Zásoby máme, protože jsme počítali, že se klidně do oběda zdržíme na nočním ležišti.
Dojíždíme do Pieris a koukáme na vytipovaný most na spaní. Vypadá parádně, koukáme ještě o dva pilíře dál a je ještě lepší. Je tam úplně parádní laguna. Hned naproti je takový stylový podnik asi hlavně pro řidiče profíky. Je to vlastně hned u sjezdu pod most mezi Pieris a Papariano přes řeku Isonzo. Parádní situace, bivak blízko. Zdržujeme se, sušíme, dobíjíme a plánujeme závěrečný spurt.
Přesun pod most, děláme oheň a večeři. Předposlední večer, zítra cílovka. Dnes ušmudlaných 35 km.
V noci mě budí čvachtající voda. Vyvolávám poplach. Řeka mrtě stoupla a s ní i ona parádní laguna. Balení je výjimečně naprostá rychlovka. Najednou to jde. Jako věděli jsme, že má pršet atd., ale tohle jsme teda nečekali. Navíc tam i vedla cesta, takže to vypadalo, že řečiště se asi běžně přechází. No fakt profíci.
Promýšlíme, jak dál, ale nejrozumnější se jeví ustoupit na náš první tip, tedy ty dva pilíře zpátky. Cesta už je ale dost zaplavená. Ondra dává testovací cestu a vody po prsa. Hm, super, takže se ani pořádně neomeju. Takže všechno na kolo, svlíkačka a s rukama s kolem nad hlavou noční brodění. Konečně zúrokuju ty zimní otužovačky. Dáváme to a znovu steleme a jdeme spát. Tak tohle se nám úplně nepovedlo.
Den 6. Pieris – Grado – Udine (70 km)
Ráno se tomu smějeme, ale teda dobrá fackovačka. Sušíme, ale nemá to už moc smysl. Do cílového Grada to máme kousek a pršet by snad už nemělo. Cestu máme tak, že do Grada přijedeme z východu oproti klasice přes 5km most Ponte Figariola spojující Grado s pevninou.
Já to tak mám v cíli asi u každé delší cesty. Žádná euforie a tak, ale spíš takové prázdno. Asi je to i tím, že se ještě potřebujeme vrátit 50 km do Udine. Na pláži jen lenivě začínají přípravy na turistickou sezónu. Zapadáme do jednoho z mála otevřených stánků a dáváme cílové pivo. Sbíráme škeble, co jsme slíbili přivézt dětem domů, děláme narcistické fotky a Ondra vytahuje víčkovici. Parádní pití z medových pláství od kámoše včelaře. Ten holomek to fakt uchránil celou cestu z Liberce až sem na slavnostní přípitek.
Přejíždíme do centra na pizzu, ale předtím si ještě celé městečko pěkně projedeme. Určitě doporučuji. Přitom zároveň vybíráme restauraci. Týpek na jedné z teras nás zve dovnitř, ale pak se zaráží při pohledu na kola. Ukazuje na stojan přes ulici, docela daleko od dveří. Nene, kola budou tady, ukazujeme na terasu. Říká něco jako „chlapi, tohle je ristorante!“ No domluvy nedosahujeme, ale hned ve vedlejším podniku mají opačný přístup a v pohodě usedáme s koly hned pod oknem u našeho stolu.
Cesta domů
Tak to bychom měli. Teď zpátky přes most Ponte Figariola. Moc hezké, věřím, že když se Alpe Adria jede tak, jak má, a tohle je tím pádem úplně finální, závěrečná rovinka, může se jednat o poměrně super euforický zážitek. Zpátky to vedeme přes vynechanou Palmanovu, vlastně kopírujeme AA v protisměru a přijde mi dobrý, jak jsme to vyřešili. Nemusíme jet jeden úsek v obou směrech.
U Palmanovy se zdržujeme a objíždíme si dokola opevnění a pak i samotné město. Moc hezké. Pak rychlý nákup a směr co nejblíže k Udine. Vytipovaný most nás úplně neuspokojil, a tak poprvé za výlet steleme pod širákem s tím, že most je kdyžtak jako nouzovka hned vedle. Chvíli si pohráváme s myšlenkou postavit naše Deschutes, když už je s sebou taháme, ale nakonec z toho sejde. Jsme kousíček od Udine a ráno si raději přivstáváme, abychom měli dostatečný časový polštář. Na závěr 70 km.
Už v průběhu cesty jsem poslal domů prosíka, jestli by nám paní vymyslela a zařídila cestu zpět. Zařídila. Akorát taková drobnost, že maňána Italové si zrovna na dnešek naplánovali stávku železnic, a tak nás čeká asi 15h cesta po parádní ose Udine – Villach – Vídeň – Hranice na Moravě – Pardubice – Liberec. Navíc cca za cenu solidní zpáteční letenky 😀 Jo holt za ekologický přístup si člověk musí připlatit. Startujeme v 7:14 a do Liberce přijíždíme lehce po 22. hodině.
Závěrem
Alpe Adria bych doporučil snad úplně všem. Klidně i začínajícím dobrodruhům třeba jako první zahraniční cestu. Bezpečná cyklostezska, všude civilizace, restaurace, hodně zdrojů vody a víceméně není moc co řešit. Spát se dá i normálně jako člověk v penzionech, nebo jako Favi po kempech. Případně různě kombinovat apod. V letních měsících si snad jen pohlídat dostatek vody do kopců, ale určitě by nikomu nemělo jít o život.
Nám cesta zabrala bez jedné noci přesně týden s tím, že jeden den jsme skrz počasí byli vyloženě marní. Vlastně jsme ale ještě startovali z Linze a ne přímo ze Salzburgu, kde Alpe Adria ofiko začíná. Zároveň jsme se úplně slepě nedrželi cyklostezky a občas to vzali po hlavní, nebo si cestu upravili dle nálady. Za hezkého počasí bude týden čistě na Alpe Adria úplně na pohodu i pro rekreační jezdce, a to i s kocháním se a závěrečnou, klidně celodenní koupačkou. My jsme celkově natočili 560 km.
Výbava
V podstatě celé jsem to odjel ve svých oblíbených Torque Mountain s Borealiskou, kterou tahám doslova všude. Pod ní jsem jen střídal a různě vrstvil dvě naše trika (krátký/dlouhý rukáv) s geniálním Pull-onem Syncrino Light. Na večer ultralight péřovku Kaon, což je vlastně předchůdce letošního hitu Mythic Alpine Light, a jako nepromok bundu Etalon. Moje léty prověřené brašny Acepac pořád drží a nemám tak moc důvodů je měnit. Spaní Mythic Ultra 360 + Klymitka Insulated Ultralite SL. Celkovou kapacitu na vodu cca 2,5 l a stačilo na pohodu. Jídlo Adventure Menu se samoohřevem a nějaký Mungo + občas v restauraci.
My jsme to jeli klasicky, ostatně jako všechno, na gravelech, které mi na Alpe Adria přijdou úplně ideální, ale určitě se to dá odjet doslova na všem, viz Faviho peklostroj.
Díky, jestli jsi to dočetl až sem a třeba Tě naše cesta alespoň trochu inspirovala někam vyrazit na dvou kolech. Ondrovi díky za spolujízdu a navigaci a manželce za prostor a pohlídání domácnosti a juniora.
Tak teď natočit rodinohodiny a pomalu začít vymýšlet nějakou další kulišárnu. Tak zdar zas někde v sedle!
