Někdy prostě stačí sbalit brašny, sednout na kolo a vyrazit na jih. Tato cesta napříč Francií vedla přes deštivé hřebeny Vogéz, malebné francouzské vesničky i vyprahlou Provence.
Nechte myšlenky, aby se zbarvily krajinou, kterou procházíte. (R.L.Stevenson putující s oslíkem horami Cévennes)
Takový spojovník mezi článkem pro outdoorovou čtenářskou společnost, méně známýmihorami a příběhu jejich obyvatel bude svoboda. Svoboda, kterou může pocítit každý, kdoputuje po zemi i hlubinami svojí duše. A taky svoboda, pro kterou se musí bojovat a trpět,poněvadž bez ní nemá podle nepoddajných Galů smysl žít. A to pro mě zosobňuje Francie. Otom bude tenhle článek.
Pod lípou, u níž rozbíjeli své stany již vojáci za náboženských válek, jsem svačil čokoládový rohlík a croissant. Právě jsem sjel podél Vogéz alsaské vinice pohádkovými vesničkami s tradiční hrázděnou architekturou (představte si perníkové chaloupky) a uvažoval, kudy táhnout na Lyon. Na Francii cyklista ocení množství eventuálních tras – je libo turisticky oblíbených “dálnic” lemujících velké řeky, dálkové trasy přes hřebeny hor, něco pro vrchaře či snad zarůstající traily v pořádném terénu? Výborně značená je síť “zelených” stezek “des véloroutes et des voies vertes”, kde mají cyklisté dovoleno terorizovat řidiče zbloudilých motorových vozidel (odkaz: https://www.af3v.org/).
Vydal jsem se tedy po GTJ (Grande Traversée du Jura; většinou vedly dvě paralelní varianty pro horská a silniční kola) ke švýcarským hranicím. Jura. Takové alpské předhůří. Ještě nikde jsem si neuvědomoval tak spokojené krávy. Ani jsem se nemohl divit, jak dobrý sýr tu dělají (Comté). Nahoru a dolů do Saint-Hippolyte a pak jen pastviny, lesy, vesničky se sýrárnami. Bavilo mě trénovat si výslovnost na místopisu, kudy jsem projížděl: Trévillers, Damprichard, Fournet, Blancheroche, Le Barboux, Morteau…
Uvažoval jsem, jestli film Jurský park skutečně souvisí s tímto pohořím a poštěstí-li se minějakého fosilizovaného (živého?!) lézard terrible spatřit. Pokaždé, když jsem na ceduliletmo přečetl “Jurassic”, to se mnou trhlo, jenže mou představivost zaplácal pouze Jurassicburger nebo pizza (mmm, základ rajčatová omáčka, mozzarella a přesličky s kousky T-Rexe).Doporučuji knihu The First Fossil Hunters (není to kuchařka). Jak už jsem zmiňoval,francouzské sýry jsou prostě fantastické. U Toutatise! A těch druhů. Jeden sýrař na trhu měldokonce pro svoje kamembertky takové přihrádky – zleva čerstvé, uprostřed tak akorát,vpravo se trochu rozjížděly a pak stranou na samotce už ve velmi šedozeleném stádiu.
Prší. Venkovem podél řeky Doubs. Hrad Fort de Joux se vynořuje jako na pozadí Game ofThrones. V noci má velmi, velmi pršet, nenacházím žádný přístřešek, tak tedy zkusím kemp“municipal” ve Foncine-le-Haut za ďábelskou cenu 6.66 euro – takže stejně zmoknu, aleaspoň mám teplou sprchu a dobíjím baterky. Soused ve stanu, Švýcar, jede vysokohorskouetapu Albertville-Aosta-domů na šestadváce, borec. Jinak kempování ve Francii – kromě těchskromných, ale dostačujících, obecních “municipal”– přijde docela draho (tři čtyři hvězdy sbazény, pizzerií, atd.).
Tam, čemu říkáme západní Evropa, ovšem není svobodné kempování či bivakování úplněvždy legální a tolerované. Člověk neprohloupí, zeptá-li se domorodců, zda by směl někde najejich pozemku přenocovat. Nevěřili byste, jak shovívaví a vstřícní lidé dokážou být k úplněcizím vandrovníkům. V Bavorsku mi týpek na zahradě vysekal místo na bivak nebo veFrancii, kdy nám už nebe téměř padalo na hlavu, starý děda jen namířil prstem a v jeholakonickém LÀ-BAS se tkvělo všecko vřelé v jeho srdci. Tu noc jsem totiž mohl přespat vgaráži na traktory. Jindy jsem se zase utábořil u vysmátého strejdy, “co se chodil dívat ačůrat” (Pyreneje, citace z deníku). Pro ty, co nechtějí trnout, zda je ráno probudily (dešťové)kapky, a nahlédli by do “zákulisí” turistického světa, předávám odkazy na komunity, mezikterými si “slow travellers”, tedy hikeři a cyklisti, můžou dopředu domluvit místo na spaní. Aněkdy nalézt i přátele a dobré společníky.
V Německu jsem vyzkoušel 1NITE TENT (zdarma, bez registrace, kontakt přímo nahostitele) a ve Francii Welcome to My Garden (předplatné myslím 30 eur, nově se rozšiřujícíhlavně v Belgii, Holandsku). Asi desetkrát hustší síť hostitelů se prý nalézá na již zavedenéWarm Showers, ale to bych musel cestovat aspoň rok, abych to všechno využil. Spal jsem nazahradách, v kůlně, na tree housu, v suterénu, v pokojích pro hosty a jednou kvůli mnědokonce vystěhovali babičku, abych nemusel spát “jenom” na gauči. Sdíleli se mnou jídlo,zvali na kulturní akce, povídali o sobě, Francii, životě. Ta setkání byla strašně milá (i kdyžletmá a často vedená v pseudo-francouzském dialogu) a dojímalo mě, jak se o mne zajímali asnažili se pohostit. Nechápali to jako formu filantropie, i lidé vcelku usedlí ožívali, když jsemvyprávěl o cestě nebo naší zemi. Řekl bych, že jsem řadě z nich zvednul v jejich komunitěsociální status, když jsem je doprovázel na různé festivaly, kde mě každému představovali.
Vzájemně jsme se obohatili. Xenia, starověký zákon o pohostinství (dalece připomínajícítradiční nedělní obědy u babiček, které do vás hrnou knedlíky a bábovku) tkvěl právě na tomvzrušení poznat neznámé. Zvědavost a obdiv lidí vzbudilo už jen to, že jsem jel na takřkaveteránu (to kolo je starší než já: taťka mě na něm vozil v sedačce ještě dřív, než jsem umělpořádně chodit). A když uslyšeli moje ekskuzemoažnparlpafranséboku, byli totálně unešeni:ty jedeš z Česka? na kole? celou cestu? No a člověku nezbylo než se usmívat. Nebudu zdevyjmenovávat všechny příhody, ale, sakra, já potkal tak hodné a vřelé lidi, že mi přijde ještěnyní smutno, že moje srdce, promrzlé Boreásem, se nedokázalo cele odevzdat dobrotě jejichočí. Myslím, že to byla jejich důvěra v sebe sama, v hodnotu člověka, svoboda a odvahapodívat se do Noci, kterou jsem na nich tolik obdivoval. (Někdy jsem si je představovaločima René Goscinnyho nebo Louis de Funèse, což vždycky vykouzlilo na mé tváři ztracenýdětský úsměv.)
Podél Ain se pozvolna měnilo podalpínské klima na středomořské, což se rázem odrazilo i varchitektuře. Městečka na Rhôně klamala dojmem přímořským letovisek, krajina bylagraduálně odpřírodňována, cyklostezka monotónní, a tak jsem ve Valence odbočil doleva,kde se přede mnou vypínala citadela pohoří Vercors. Po cestě jsem padl na moruše, dobréznamení. Našel jsem útočiště u Alaina, snad nejsvobodnějšího člověka, co jsem poznal. Asijako kdybyste zkřížili Buddhu a Indiana Jonese a zakápli vydestilovaným starořeckýmkonceptem kalos kagathos. Putoval západní Čínou, Nepálem, Mongolskem, v jednom ze“stánů” ho chytli pohraničníci a odseděl si pár dní ve vězení, skoro s dětskou zaujatostípozoroval zvířata (bouquetin, neboli kozorožec, se vyskytuje i ve vyšších pásmech Vercors) aneztrácel takový potutelný úsměv člověka, který ví. Kolik mu uniká. Až jednou vyrostu, chcibýt jako Alain. Dopřál jsem si v tomto ráji vrchařů (nejčastěji jsem míjel sedmdesátníky slýtky jako z ocelových strun) den bez bagáže z Châteaudouble na Combovin, La Vacherie,Léoncel, Barbières a Chabeuil a bylo to krásné.
Pétangue. Řeklo by se: „jdu si s chlapama zakutálet“. Ale ona je to seriózní společensko-sportovní událost. Má svá pravidla, od hráčů vyžaduje koncentraci, zručnost i taktizování.Diváků se schází asi jako na našem vesnickém fotbale: sedí na lavičkách a radí.
Vercors a jeho obyvatelé se nesmazatelně vepsali do historie francouzského odboje.Partyzánům se přezdívalo maquis, tedy křováci. Pohoří je formováno do tří prstenců,jednotlivé stupně, tyto hradby masívu, jsou těžko přístupné a oddělené náhorními plošinamivhodnými k zemědělské činnosti, tvoříce dohromady soběstačnou pevnost pro guerrillovouválku. Výmluvně jsem 60 kilometrů přes průsmyk Col de Bataille do Vassieux en-Vercors,kde se nachází memoriál a muzeum odboje, stoupal šest hodin. A právě zde se utvořilo prvnícentrum odboje v okupované Francii. La Patrie en danger! Po vylodění v Normandii zdebyla založena Svobodná vercorská republika. Nacisté v červenci 1944 nachystali odvetnouoperaci, která neměla v západní Evropě obdoby: s neúměrnou vojenskou i početní převahousevřeli celé pohoří a posléze vyždímali z obyvatel odpor i životy. Po cestě jsem míjel spoustuupomínkových míst a pomníků za padlé.
Vlastně celá Francie, na pomnících, v kostelích i pamětních deskách na místech zcela nepravděpodobných, dodnes trpí a odhaluje svá ňadra, aby dosvědčila nezhojené jizvy a oběti na svých dětech způsobené pruskou a nacistickou nenávistí. Generál de Gaulle rozdmýchával mihotavý plamen naděje v přízračném světle paniky a zoufalství z ponižující kapitulace. Požadoval krvavou oběť, kterou se měli Francouzi vykoupit místo ve svobodném světě. Je děsivá představa, kolik Lidic a Ležáků mělo být lhostejně, ohněm a kulomety, smazáno z paměti evropských lidí za vrozenou touhu žít. Nebo to je právě tváří tvář totální, byrokraticky precizní a bezohledné likvidaci, kdy člověk, Hérakleitos Patočkovými slovy, obejme tu převahu Noci, onu vůli ke svobodě rizika v té ARISTEIA, tom ukázání se dobrým na hranici lidských možností?
Historii lze nahlížet takto jednostranně a vy, pokud máte aspoň trochu soudnosti, byste proti tomu neměli nic namítat. De Gaulle snad vyrval čest svého národa ze spárů nepřítele, ale dokázal by zachránit lidskost člověka?
Kapitán de Saint-Exupéry ruminoval nad nevyhnutelnou porážkou své vlasti takto:
“ Každý je odpovědný za všechny. Francie byla odpovědná za svět. Francie mohla nabídnout světu společného jmenovatele, který by ho sjednotil. Francie mohla sloužit světu jako svorník v klenbě. Kdyby byla Francie měla svou chuť a vůni, své záření, celý svět by se byl postavil sám sobě na odpor skrze Francii. Napříště odvolávám své výčitky světu. Francie byla povinna být mu duší, když ji neměl.
(Saint-Exupéry, A.d. (1995), Čistá smrt: Noční let, Země lidí, Válečný pilot, trans. J. Konůpek a V. Smetanová, Nakladatelství Erika, Praha.)
To platilo i pro Československo. Skutečný muž řekne: byl jsem poražen, já jsem odpovědný.Uchvátil mne způsob, jakým se průvodkyně v muzeu věnovala dětem: co uděláte, když cítíte,že nějaké pravidlo není správné, když jeden druhému ubližuje? A děti: résister! Je to přístupnesoucí v sobě bolest a spor, agon, který jediný může zaručit skutečnou svobodu. Jako věčnýoheň, co každým momentem umírá, aby znovu vyšlehl.
“ Chápu smysl pokory. Není sebetupením. Je přímo podstatou činnosti. Když s úmyslem, abych se ospravedlnil, omlouvám svá neštěstí osudem, podrobuji se osudu. Omlouvám-li je zradou, podrobuji se zradě. Ale vezmu-li břímě chyby na sebe, dovolávám se své lidské síly. Mohu působit na to, čím jsem. Jsem podstatnou částí lidského společenství.
Sjíždím do Die. Hory jsou až k úpatí ponořené v mlze. Spouštím můstky do neznáma a zaclonou se objevují provensálské Baronnies: plantáže vlašských ořechů, obrovské spousty lip(ta sladká vůně kvetoucích stromů!), země meruněk a levandulových polí. Míjím vesnice, kdemají hrad plus radnici, kostel, tři domy – toť vše. Krásné středověké Montbrun les-Bains.Sbírám trochu levandule. Sault je pěkné výchozí místo na výlety, svačím a kolemjdoucí mi,jak je zvykem, přejí bon apetit! Zpočátku mě cedule EXTINCTION PUBLIC s nočnítematikou při vjezdu do vesnic znepokojovaly. Pamatujete na “purge” epizodu Ricka aMortyho, při níž se v určitý čas konaly bartolomějské noci? Já jen překoukl slovoECLAIRAGE, takže pouze vypínají veřejné osvětlení.
Roussillon – červená zem, má svůj šarm, ale dostávám xenophobické nutkání prchnout, krajina vinařská a levandulová (oplocená), spěchám k Orange. Meruňky! Já: mohu si pár nasbírat? Farmář: pas de problème. Nejsladší na světě. U krajnice roste provensálské koření. Francie – to jsou vůně bylinek, lesů, sladké lípy, jahod a meruněk, levandule, pečiva… i ten kozí smrad k tomu tak nějak patří (v Cévennes se dokonce stal světovým kulturním dědictvím). Projíždím vyprahlou přírodní geologickou rezervací Luberon, kde rostou samé duby a skalnaté rokle jak z obrázků amerického Grand kaňonu. Chvátám, ale v Orange by bylo krásné na chvíli spočinout – uvolněná atmosféra, kavárničky, spíše Francouzi než turisté, v antickém divadle je prý skvělá akustika a pořádají se zde koncerty.
Tarascon a Beaucaire: i tyto dva hrady na protějších březích dokládají, že Francie nebyla vždy jednotná, natož francouzská, ale odnepaměti sjednocovaná. Řidiči při pohledu na sochu rozhněvaného býka šlapou při výjezdu z kruhového objezdu na plyn. Zakotvené plachetnice, koloniální architektura pastelových barev a třepetající republikánské vlajky na pozadí. Vive la France! Další zastávkou bylo Arles, toto velice pěkné a celkem klidné městečko se spoustou uliček, barev a květin, antiky a upomínek na Van Goghův pobyt (šoupli ho tu do sanatoria). Nîmes: to je amfiteátr, antika a býčí zápasy. Doporučuji Musée des Cultures Taurines, vtáhne do světa mýtu. Vzhůru do Cévennes za nezdolnými ovčáky!
“Je rok 50 př. Kristem. Celá Galie je obsazena Římany… Celá? Ne! Jedna vesnice, obývaná nepoddajnými Galy, ještě odolává nájezdníkům.”
Od Waterloo vane chladný vítr. “La Garde meurt, elle ne se rend pas!” Taky jste slyšeli: “Merde!”? Někdy není tak důležité, jestli si fakta ověříte na Wikipedii či se události skutečně staly, jako důvody, které přimějí vypravěče a posluchače věřit, že v zahaleném slově je pravda. Není tedy podstatné, jestli se několik pastevců v sedmdesátých letech vzbouřilo proti vládnímu plánu postavit v jejich horách četnickou stanici a jestli s nimi nehnula ani francouzská armáda. Pointa tkví na pověsti těchto lidí v očích ostatních Francouzů. “Ti Céveňani jsou blázni!”
V Anduze, pěkném městečku na začátku trailu, svačím a stoupám podél řeky Gardon do Saint Jean-du-Gard (na můj svátek), Le Pomidou a Floracu. Po cestě vidím první menhiry, plno kaštanovníků, usedlosti jako ostrůvky na hustě zalesněném plátně. Za zapadlým Quézacem se svou autentickou oprýskaností (či snad obráceně?) začínal jiný svět. Malebné skalní údolí řeky Tarn je totiž populárním rejdištěm sportovců a turistů. Protilehlé svahy spojovaly se silnicí lanovky nebo takové DIY zipline z přelomu století. Minulého. Byla to nádhera. Pak Albi se svojí nekonečnou katedrálou z cihel a nebeské modré. A nakonec Carcassonne, místo, jež jsem toužil spatřit od dob, co jsme stejnojmennou deskovou hru doma hráli jako děti.
A taky jsem se strašně chtěl podívat na Pyreneje. Ironií však zůstává fakt, že celou cestu, co jsem podél pohoří šlapal, pršelo a byla mlha, takže jsem z nich viděl velké prd. Zato jsem před deštěm nacházel úkryt na svatojakubských poutních místech: tolik času v kostele! Hrad ve Fois určitě stojí za návštěvu. Stejně tak křížová chodba kláštera Saint-Lizier, trhy v SaintGirons, pálení “brandona” doprovázené keltskými písněmi, chrámy v Saint-Bertrand-de Comminges odváté časem.
No a v jedné obci jsem zastal úlohu zahraničního pozorovatele výjimečných parlamentníchvoleb. Při počítaní hlasů si všichni dělali poznámky jako na dostizích. Nevycházely počty,atmosféra byla trochu napjatá, ale pak mě pozvali na takovou soukromou politickou(levičáckou) sešlost. Já si nejprve připadal jako pan Kopfrkingl o marxistickém svátku. Jak sepostupně sjížděli, každý přivezl spoustu domácích dobrot, sýry, víno. A všichni se se mnouzdravili, byli přátelští, stále ukrajovali a pobízeli, abych ochutnal, že to jsem ještě neměl…bylo to krásné, nebeská, kde mám svůj hřeben. Byli to všichni moc milí lidé:enviromentalisté, sociálně cítící a velmi inteligentní lidé, nestárnoucí hipíci (“one planet, onepeople!”), ale i takoví Sartrové a umělci. Ano, ano, záchodky byly polepeny jejichpropagandou: sdílejme bohatství, ne chudobu. A taky tam byl obrázek kálejícího holuba: seruna fašisty, ser na ně taky! Vnímal jsem dušené obavy, neboj, nám nevadí, že jsi cizinec. Déjàvu. Remarque. Jako bych znovu slyšel nákladní auta pod vítězným obloukem. Osvoboďtesvoji duši, jsme jen prach a stín. Nic nechápou. Dějiny nejsou lineární, nýbrž sérií střetů, vnichž pokaždé musíme zabít svého Jean Sol Partra. Pacem volo, bellum paro. Latinské sociiznamená druhové, přátelé, spojenci.
v
Po zelené trase jsem přistál v modré Lhase – teda – Néracu. Záchytné body Eymet, Bergerac, hrady na řece Dordogne, Beynac, Daglan, Saint-Pompont, Albas, Luzech s kostelem na ostrohu mezi vinicemi, věžaté Cahors půvabných žen nebo fenomenální Saint-Cirq-Lapopie nechám bez komentáře. Dochází mi přídavky i přirovnání, prostě Francie. Vtipná, geniální obrazotvornost pravěkých malířů z jeskyně Pech Merle v Cabrerets (originály!!) mě už jen mezilidsky knokautovaly do lehkosti bytí.
Celou cestu někdy lze shrnout momentem, jenž existuje sám o sobě. Třeba tím stařečkem v Allementu, jeho autem, kterým musela jezdit jeptiška z Četníků ze Saint Tropez, oba v obležení květináčů a starého, krásného, autentického harampádí. Ale závěr téhle cesty byl fakt velký, poněvadž přijeli rodiče a mezi cantalskými vulkány jsme zažili nefalšovanou atmosféru Tour de France. Hlavně to byl zážitek pro taťku, když pamatuje ještě Závody míru.
Text a foto: Jan Doskočil