Appalachian Trail

Je konec února a já mám vedle v pokoji sbalený batoh. Zítra odlítám směr Atlanta, abych další tři měsíce strávil na nejstarším dálkovém trailu v USA. Čeká mě legendární Appalachian Trail.

Appalachian Trail (AT) je nejstarší a nejpopulárnější dlouhý trail v USA a vlastně i na světě. Se svými 3500 km sice není nejdelší, ale svoje „nej“ určitě má. Prochází nejvíce státy (14), je vyznačený neuvěřitelným počtem 165 000 značek, alespoň krátkou sekci si každý rok projdou 2-3 miliony lidí (i když pokusit se ho projít celý v kuse má odvahu jen asi 3 až 5 tisíc) a taky na něm máte šanci narazit na největší počet jedovatých hadů.

Základy trailu byly ustanovené téměř před stoletím, ale oficiální Národní scénický trail z něho udělali před padesáti lety. Takové pěkně kulaté výročí by si skoro zasloužilo „malou“ procházku.

A je tady ještě něco, proč třeba mně začalo AT ležet v hlavě. Je totiž součástí tzv. TRIPLE CROWN of HIKING – trojice nejdelších světových pěších trailů. Korunu se třema špičkama si můžete na hlavu posadit, pokud se vám podaří zdolat Appalachian Trail (3500 km), Pacific Crest Trail (tzv. PCT – 4260km) a Continental Divide Trail (tzv. CDT – 4600 až 5000 km podle variant). A to už je výzva ne? Prostě něco jako Koruna Himáláje, která nenechá spát ty největší horolezecké „pošuky“.

Logo Appalachian Trail

A takhle snadno, jsem se na cestu mezi pošuky nedávno zařadil i já… V roce 2012 se mi podařilo splnit sen a projít si celé PCT. Člověk by řekl, že jít 5 měsíců v kuse pěšky prostě jednou za život stačí… Ale opak je pravdou. Je to krásný, je to náročný a je to návykový. Prostě máte cestu a máte cíl. A každej vykonanej krok vás jednoznačně posouvá k cíli. Jednoduché, krásné… Něco, co v „normálním“ zamotaném a složitém životě chybí. Takže když v roce 2016 moje čerstvá manželka Oli prohlásila, že by něco takového chtěla taky zažít, nebylo na co čekat a vyrazili jsme na těžší a delší CDT.

O AT jsem nikdy nepřemýšlel. Appalachian Trail mě vždycky spíš odrazoval množstvím lidí, blízkostí civilizace, absencí pořádných hor (nejvyšší vrchol trailu Clingmans Dome má jen lehce přes 2000 m n. m.) Jenže nic delšího než CDT už na světě není. Tak kam vyrazit dál? Tak že bychom tomu AT nakonec dali šanci? Hodně našich kamarádů ze CDT ho překvapivě hodnotilo velmi pozitivně a během pracovního pobytu v USA jsme měli šanci si pár úseků projít. Co je vlastně na malých kopečkách špatný. Vždyť třeba v Jeseníkách je tak krásně! Hlavní je být venku a na cestě.

No a pak je tady samozřejmě taky ta VĚC s Triple Crown. A tak je konec února a já mám vedle v pokoji sbalený batoh a zítra odlítám směr Atlanta na začátek trailu na Springer Mountain. Aby to mělo trochu koule, říkal jsem si, že by nebylo špatný si to projít částečně jako zimní přechod. Proto ten start takhle v únoru. A taky proto, že by tam nemuselo být tolik dalších „pošuků".  A taky proto, že začátkem června, až naše malá Terka bude slavit jeden rok, už bych chtěl být zpátky. To bude ta nejtěžší věc, tohle stýskání. Fakt se mi bude po těch mých holkách stýskat.

Předchozí Další

Ještě že díky rozjetému projektu NALEHKO nebyl na plánování a přípravu žádný čas – nestihlo mi dojít, jak moc se mi bude stýskat a kolik nedodělaných věcí tu po mně na ostatní v týmu zůstane. Teď už to ale stejně nejde vzít zpátky, takže naposledy překontrolovat výbavu, převážit batoh a nasedat!

V dalším příspěvku se podělím o detaily z plánování a výbavy. A pak už to budou pravidelně střípky z trailu. Snad vám to dodá trochu chuti taky někam vyrazit.

Pro úspěch každého trailu jsou klíčové dvě věci, které se dají ovlivnit. Funkční výbava a dobré naplánování.

Už jsem to zmínil v minulém příspěvku, ale na plánování a přípravu výbavy mnoho času nezbylo. Koloběh marodění, trajdání s Terkou s kočárkem, dojíždění do krámku v Praze, příprav změn v NALEHKO a překotné rozšiřování týmu s vyvrcholením v podobě opětovného marodění… Prostě běžný život 🙂 Nakonec jsem plánování po nocích přeci jenom docela prošel (to bych nebyl já) a vytvořil si svůj už tradiční plán se zásobovacíma zastávkama a vzdálenostma mezi nima.

Při ježdění s kočárem po lesích kolem Liberce nebo během cest v autobuse jsem potom přemýšlel, jak optimálně naladit výbavu, abych měl všechno, co na zimně–tropický výlet můžu potřebovat. Teď se asi smějete, ale je to tak. Prvních pár týdnů po startu budu procházet nejvyšší hory na trase – Smoky Mountains, kde podle historických klimatických dat každý březen aspoň na pár nocí klesne teplota pod -10°C. O měsíc později budu už ale křižovat nížiny kolem Philadephie, Washingtonu a New Yorku, kde přes den bude klidně i 30°C a 100% vlhkost. Takže podmínky hodně rozmanité.

Aby to nebylo tak jednoduché, dal jsem si předsevzetí, že se musím vejít do 5 kg. Zdá se to jednoduché, ale chtěl jsem mít poctivých 5 kg. Ne jen v gear listu napsaných, ale pak na cestu do batůžku přiházených hromadu položek… Prostě 5 kilo včetně map, foťáku, power banky, telefonu, nabíječek a taky výbavy na věšení jídla na stromy kvůli medvědům. A ještě mít komfort.

Předchozí Další

No jo, ale do toho bych taky rád otestoval pár nových věcí, který nám v nabídce eshopu nedávno přibyly nebo brzo přibudou. A taky by bylo fajn si zkusit něco hodně ulítlýho vyrobit. Docela mi to zamotalo hlavu. Všichni mě nabádali, že rozhodně nemám jezdit s tarpem, že je potřeba stan, že pořád prší a bez podlážky to nepůjde. A právě proto si beru tarp – SMD Deschutes Plus. Chci si prostě sám přijít na to, kdy už to opravdu jenom s tarpem nejde.

Pak mě taky zajímalo, kolik toho vydrží spacák ušitý z nejlehčího možného Pertexu Quantum GL (7D nylon je průhledný jako igeliťák a přibližně stejně tak těžký – 22g/m2) a jestli si s každodenním deštěm a všudypřítomnou vlhkostí poradím já i peří 900 cuin s hydrofobní úpravou. Místo péřové bundy jsem do nekonečných dešťů zvolil raději hodně zateplené triko s dvěma vrstvami Primaloftu na tělo – díky Pavol Hreha za profesionální ušití! Jako izolaci na tělo při chůzi jsem nakonec zvolil lehkou mikinu s Polartecem Alpha nižší gramáže, protože Alpha byla do vlhka vytvořená. Navíc neskutečně rychle schne.

Vzhledem k tomu, že až na konec trailu v Maine bude možnost se dozásobit každých 50 až 100 km, nebudu muset nikdy tahat víc než 2-3 kg jídla a pohodlně se vejdu do malého batůžku. Volba padla na Gossamer Gear Kumo 36, protože neváží ani půl kilo, je z odolného Nylonu Robic a hlavně má obrovské vnější kapsy – ty já miluju. Spolykají všchno co můžu přes den potřebovat a já nemusím celý den batoh otevírat. Jako bonus funguje možnost nahradit zádovou výztuhu poskládanou 4 mm pěnovou karimatkou o délce 150 cm. Ta dodá patřičný tepelný odpor letní lehoučké nafukovačce, aby nebylo zima, když budu spát v mínusových teplotách. I proto jsem si mohl dovolit odstřihnout z nafukovací karimatky 40cm a vzít si s sebou jen osvědčených 140 cm (normálně nosím 130 ale chtěl jsem si dopřát 10 cm luxusu navíc 🙂). Pohodlná nafukovačka Klymit V Ultralite SL se pak dostala na krásných 250 g !!!

Bonbónek v podobě pláštěnky na batoh z Cubenu (26g včetně podlepení švů) dokázal opět vykouzlit Pavol Hreha. Díky. Né že by na těch pár shozených gramech tolik záleželo, ale člověk si alespoň udělal představu o tom, jak a co se z CF dá dělat a že to není úplná legrace. U podlepování jsme se docela zapotili. Ale i drobná osobní zkušenost je mnohem cennější, než hodiny strávené na internetové diskuzi.

Takže karty jsou rozdané – výbava poskládaná (komplet výbava je v záložce Gearlist). Snad jsem na nic nezapomněl. Přeci jenom to dělám za běhu. Na fotce chybí filtr, protože ho v litrové verzi do ČR ještě nedováží, budu si ho kupovat až na místě. Buzolu jsem nakonec vyřadil, ona nemá úplně význam, když si člověk nenese mapy. Ne že bych byl takovej lojza, že bych mapy zatracoval, ale trasa je tak značená, že je výhodnějši si nést jen databook s profilem. Ten budu mít neustále v kapse na papíře. Mapy jsou jen v mobilu v podobě aplikace Guthooku, tak nějak pro jistotu a pro snazší plánování a sledování kilometráže.

V plánu je přes 3500 km za 99 dní s tím, že člověk určitý čas vždycky stráví ve městě nakupováním, praním, úřadováním… takže to vychází něco přes 40 km a téměř 1800 výškových metrů denně. Uvidíme, co se s tím dá uhrát takhle téměř bez tréninku. Základní taktika je „nepřepálit začátek“, pak si to snad sedne a půjde to. Díky všem za podporu (hlavně teda Oli a pak klukům z týmu), budu se z průběhu trailu pravidelně hlásit.

Škoda že se člověk prostě nemůže jen tak objevit na startu trailu a začít šlapat. Tomu bohužel obvykle předchází unavující série presunů a zařizování.

V mém podání asi takhle: letiště, zpoždění, další letiště a neuvěřitelný stres jestli se to stihne, další letiště a několikahodinové čekání na imigračním, hledání správného metra, noční přesun Atlantou na severní předměstí, hledání hotelu. Ráno cesta na poštu odeslat nové boty, mapy a pár náhradních kousků oblečení zhruba měsíc před sebe. Potom rychle nakoupit jídlo na první etapu, zastavit se ve Verizonu pro místní SIMku a tarif a pak už k místnímu outdoorovému řetězci koupit filtr a počkat na odvoz domluvený s loňským hikerem Erikem na 14 h. Zkrátka souboj s betonovou džunglí. Uff.

Takže sice v úterý 27.2. pozdě odpoledne stojím v Amicalola Falls State Park u známého oblouku/brány symbolizující start trailu, ale zdaleka ne všechno klapnulo. Americká banka mi zablokovala kreditku se všema penězma na trail a odmítá ji odblokovat, můj český telefon se odmítá přihlásit na nějakou místní síť, takže nemůžu dostávat SMS na obsluhu internet bankingu a Američani neumí prodat jen SIMku a tarif, musel jsem si koupit i druhý telefon. Ale co, nejsem tu proto, abych měl všechno krásně zařízené. Jsem tu proto, abych se zakousnul do AT. Zbytek se poddá cestou 🙂

Pohled na bránu mě naštěstí přivádí na jiné myšlenky. Je to skutečné a právě začíná další kapitola mého života za pochodu. Ještě mě odchytává chlapík ze správy parku a vleče mě dovnitř na povinný briefing a abych se zaregistroval. Prochází se mnou docela dlouhý seznam vybavení a dovedností, které bych měl mít a zvládat, než vyrazím. Je to dlouhé, ale jsem za to rád. Je dobře, že někomu záleží na tom, aby po lidech nezůstávaly odpadky a podpapíráky. Všechno jsou to dobře míněné rady a doporučení. Žádný přehled zákazů. Naši ochranáři by sem měli zajet na školení.

Jsem letos hiker číslo 392! To mě docela zaráží. Myslel jsem, že budu jeden z prvních. Ještě povinně zvážit komplet batoh (10,5 kg indikuje, že jsem se s nákupem jídla na dva a půl dne trochu rozvášnil) a jsem propuštěn na trail.

Hurá. Nějak se nemůžu odlepit z místa, jsem z té slavné brány úplně naměkko. A přitom to vůbec není začátek AT! Je to jen start 15 km nástupového trailu na oficiální začátek AT na Springer Mountain. Stejně si to užívám. Počasí je dokonalé, pozdně odpolední světlo krásně nasvěcuje nejvyšší vodopády v Georgii a já podél nich po zhruba 600 schodech stoupám směr Springer. Na obzoru skoro 100 km odsud jsou vidět mrakodrapy Atlanty. Jak strašně moc rád jsem tady a ne tam! Potřebuji dnes večer ujít alespoň 13 km k první boudičce – sheltru. Trochu nestíhám, ale zato si můžu užívat dokonale barevný západ slunce. K sheltru dorážím už za šera a jsem tu kupodivu sám. Kluci z Německa a holčina z Norska, které jsem potkal v Atlantě, se nechali odvézt až kilometr za oficiální začátek na Springer Mountain. Pro mě dokonalý den a dokonalé uvítání na trailu.

Situace se ale dost mění nad ránem – začíná pršet. Pár stupňů nad nulou a vytrvalý déšť. Ale vyrazit se musí. Trochu mi to připadá, jako by včerejšek byl jen takový “teaser”, který mě měl nalákat. Intenzita deště se neustále stupňuje. I tak na oficiálním začátku docela dlouho blbnu. Fotím se a nemůžu se toho pocitu, že jsem tu, nabažit. Moje první bílá značka “White blaze”. Obyčejný bílý tah štětcem, který znamená neobyčejné dobrodružství.

Chvílemi mám pocit, že začíná sněžit, protože kolem poletují velké objekty jako gigantické mokré vločky. Kdepak sněžení… Nestačí, že lije, ale kromě velkých kapek ještě padají jakési “hroudy” vody. Jako by to někdo házel hrstma 🙂 Nelze zůstat v suchu. V poledne přicházím k sheltru, kde posedávají čtyři úplně promočení kluci a klepou se zimou. Dál ale nejdou a všechno v batohu mají promočené. Chvilku kecáme, baštím svačinu a zpátky do deště. Pláštěnka na batoh je téměř k ničemu, jen se v ní dole hromadí voda která stéká po bundě po zádech. Už to znám a tak mám všechno uvnitř ve velkém igelitovém pytli a důležité věci jako spacák a náhradní oblečení ještě v dry-bagu. 27 km na rozcvičení dnes stačí. Pochod nahoru dolu potokama vody mě unavil dostatečně.

Předchozí Další

Rozhoduju se zakotvit v Gooche Mountain Shelter. Má tu být místo pod střechou pro 14 karimatek, tak bych se měl vejít, když nikoho nepotkávám. No ne tak docela. Nikoho nepotkávám, protože ostatní dnes šli 10 km a obsadili to tady už v poledne… Vypadá to, že se nevejdu. Naštěstí to začíná starší chlápek organizovat, a tak se vejdu alespoň vedle stolku pod vchodovou stříšku. Tyhle sheltry nejsou uzavřené, jsou to jen tři stěny se střechou a občas i stolečkem. I když jsem šel v lijáku celý den, jsem tu nejsušší. Ale i na mě se to podepsalo. S výjimkou jedné mladé černošky a staršího chlápka to zítra všichni balí a 3 km odsud na lesní cestě mají domluvený odvoz do města, dát se trochu dokupy. My tři máme v plánu dalších 27 km do malého hostelu Mountain Crossing. Ráno je fajn a na hodinu dokonce sundavám nepromok gatě. Pak to začíná všechno nanovo. Bude to chtít pončo. Nemám rád jak to kolem poletuje a jak se člověk paří, ale tady to jinak nepůjde. Cesta dnes kupodivu utíká, je tepleji, a tak si užívám zamlžený a promočený les. Ve tři odpoledne už suším věci na hostelu. Zítra má být sice hezky, ale taky má mrznout, tak chci být připravený. Aspoň je čas napsat blog.

Appalachian Trail mi zatím ukázal nejhezčí a doufám i nejhorší tvář. Lidí je překvapivě dost, jsou fajn a obdivuju je, že vůbec vyrazili, ale téměř všichni vláčí obrovské batohy, dělají 10 km denně a sotva se sunou. Tohle asi bude dost osamělá cesta. Je čas jít na kuťe a zítra brzo vyrazit a zužitkovat pěkný den. Ozvu se zase za pár dní, doufám už ze Severní Karolíny.

Hostel Mountain Crossing není úplně hostelem, jak si to člověk představuje. Je to vlastně jenom pár místností v suterénu kamenného domečku.

Bez oken, oloupaná betonová podlaha a pět, ze zbytků prken stlučených paland s gumovýma matracema. Ale běží tu naplno pár přímotopů a vysoušečů a hlavně tu neprší. Takže za mě dobrý. Natahuju šňůru a všechno suším. Je nás tu šest a suší všichni. Včetně bot, takže parádní smrádek. Dávám horkou sprchu a pouštím se do blogu. Taky kontroluju počasí. Má být několik dní krásně. Rozuměj jasno, ale větrno a – 7°C. To je tak na hranici toho, na co jsem připravenej.

V noci se mi nespí moc dobře. Časový posun mě budí ve 3 h ráno a už nemůžu zabrat. Zabírám jako na potvoru kolem šesté, když bych měl vstávat… Nakonec se mi daří vypakovat v 8:30. Venku mrzne, ale je krásně jasno. Úplná radost po dvou propršených dnech.

Jde to pomalu. Nahoru dolů a po hrozných kotárech. Potkávám mnohem víc lidí. Přestalo pršet, tak opustili hotely ve městech a vyrazili na další úsek. Dost lidí i bez batohu – slack packing se tomu říká. Hotel odveze vlastním taxíkem lidi do sedla, oni si projdou 10-15 km trailu a taxík je v dalším sedle zase naloží a odveze zpět na hotel. Appalachian Trail je tady solidní business…

Každopádně je obdivuhodný, že to jsou lidi od 10 po 75 let. Ti co nesou batoh, se vyznačují enormním nákladem. Vůbec to nechápu. V době internetu, desítek ultralight značek a s možností zásobování každý druhý, třetí den mi to hlava nebere. Většina lidí se v podstatě v těžkém terénu sotva potácí a snaží se jen dostat k dalšímu sheltru. Není to prča, terén je dost masakr. Tahle ignorance informací a základního principu, že netrénovaný člověk prostě s těžkým batohem nedokáže tímhle terénem nikam dojít, je v přímém rozporu s odhodláním a pozitivním přístupem těchto lidí. Ve finále je obdivuju a baví mě si s nima povídat. Ignorance je totiž projevem stavu společnosti, ale ta zarputilost a vůle musí vycházet z každého jednotlivého člověka. Šance že to zvládnou je mizivá, ale jim to nevadí a jdou do toho.

Večer dost fouká, a tak jen míjím větrný shelter na vrcholu Blue Mtn. a snažím se dostat někam níž a za vítr. V malinkém sedýlku se super výhledem na západ slunce už někdo kempuje, ale jdu to omrknout a týpek mě hned nabádá, ať se přidám, že tu zázračně vůbec nefouká. To by šlo. Týpek se představuje jako Hickory. Šel už AT dvakrát a teď když je v důchodu, tak si ho pěkně zvolna užívá znovu. Je s ním legrace, učí mě poznávat sovy podle toho, jak houkají. Mráz nás žene do spacáků. Nemůžu moc dospat: časový posun + je mi zima. Naštěstí je krásný východ slunce a Hickory mě zase baví historkama. Trochu se divím, proč chodí v pouštní helmě… Vysvětluje, že jak má těžkej batoh, tak je ohrbenej a občas do něčeho vrazí. Prý už si dvakrát přivodil bezvědomí. Taky prý je strašně citlivý na slunce. A na důkaz toho se ještě v mraze a pološeru maže krémem s UV faktorem 100.

Hned od rána se šlape dobře. V jednom těžkém stoupání u prašné cesty stojí zaparkovaná velká Toyota a dva týpci Rick a Keith rozdávají colu, pivo, ovoce. Mají radost z toho, že dělají radost nám a prý chtějí posbírat trochu motivace, aby sami taky vyrazili. Borci. Kdo z nás by v obchoďáku nakoupil za dva tisíce a šel to rozdávat lidem cestou třeba na Praděd???

Odpoledne už jsem v dalším sedle Dick’s Gap. Kilák dolů po silnici je hostel s obchůdkem na dokoupení zásob. Dal bych si i něco pořádnýho k jídlu. Pěkné místo, ale dost zklamání… V krámku jen komplet syntetický, ultra-sladký sračky. Co se dá dělat. Dávám si od nesympatické majitelky aspoň dva hot-dogy. Naštěstí mě děcka z hostelu zvou k sobě – trail angel dovezl hromadu hamburgrů, tak se mám jít nacpat. Proč ne. Polykám radši rovnou dva a vyrážím dál. Chci se aspoň vrátit na trail a najít dobré místo na noc. Zase mrzne.

Předchozí Další

Další den chytám hned ráno signál a kluci z Nalehko mi píšou, že na AT právě vyrazila i Heather Anderson (její stránky možné prohlednout ZDE). Drobná holčina, která drží rychlostní rekord na několika dlouhých trailech. Letos se pokusí udělat všechny tři nejdelší v jedné sezóně. Nejsem si jistý, jestli to kdy nějaká ženská zvládnula. Vychází to v průměru na nějakých 60 km denně, 200 dní v řadě. A dělá to úplně bez podpory. Tomu říkám superhero!

Myslím na Anish a její kilometry, ale mně to vůbec neutíká. Dochází mě Danny, kromě mě zatím jediný člověk s opravdu lehkou výbavou. Známe se z hostelu. Padli jsme si do noty i do tempa a ve 4 h odpoledne koukáme, že máme v nohách 32 km jako nic. Vlastně jedna věc nás z hovoru vytrhla. Prosvištěli jsme hranicí mezi státy Georgia a North Carolina. Pecka, první ze 14 států za námi.

Zastavuju nakonec u vody po 40 km, ale Danny valí dál. Má za tři dny sraz ve městě s kámošem a pár dní se zdrží. Škoda, šlo se s ním výborně a byl by to dokonalej parťák. Mimochodem bubeník několika kapel z Nashville.

Ráno to mastím brzo dál. Potřebuju udělat 25 km do sedla, sklouznout do města pro zásoby, napsat blog, vyřídit permit pro Smoky Mountain National Park a taky trochu vylepšit svůj spací systém. Ve Smokies budu pár dní hodně vysoko a předpověď je v noci na – 13°C i níž. Na to nejsem připravenej a už to není legrace (během přípravy jsem pečlivě studoval záznamy teplot ze Smokies za posledních 20 let a takhle zima nikdy nebylo… Jsem holt klikař ).

Jsem v sedle už ve dvě odpoledne a hned mě nakládá pár Kanaďanů a berou mě do města. Vyhazují mě sice u jiného hostelu, než jsem chtěl, ale to je nakonec klika. Majitel nás svezl do obchodu a do čínského bufetu, tak mám vyřízeno téměř všechno a můžu psát. V outdoorovém krámě kupuju SOL Escape bivi, abych ho strčil do svého spacáku a přidal mu pár stupňů na komfortu. Na další zastávce na mě snad bude čekat i zateplená karimatka. Při takových mrazech nebude čas na hrdinství, i když to je 400 g navíc…

Jo a dnes jsem protnul metu 100 mil. Hurá, první stovka z 22. Přes Smokies mi to bude trvat trochu dýl, tak se zase ozvu za týden.

Ráno v hostelu nemůžu dospat, tak vstávám a zjišťuji, že prší. To není zrovna nejlepší start do náročného dne.

Chlapík “Slow Joe”, co jsme se potkali předevčírem, už je taky vzhůru. Včera ho přivezli celého od krve – uklouznul při sestupu a docela si rozsekal tvář o kamení. Nevím, proč si říká “pomalý Joe”, když je jeden z mála opravdu rychlých tady. Je mu tak 50 roků a vypadá dost nepřístupně. Nabízím mu jeden z muffinů, co mám k snídani. Bez váhání bere a roztává. Už přes 10 let se pokouší o 7 Summits – zdolání nejvyšších vrcholů všech kontinentů. Na každém byl už dvakrát až čtyřikrát, jen Everest se mu nedaří a to už ho zkoušel třikrát. Tak je na Appalachian Trail, aby přišel na jiné myšlenky. Zajímavej chlapík.

Recepce hostelu otevírá v 8 h, já tam musím vytisknout permit pro Smokies, jinak mi při kontrole v parku hrozí dost velká pokuta. Pak taky potřebuji poslat balík se zásobama na další zastávku u Fontana Dam za tři dny, abych to teď nemusel tahat s sebou. A v 9 h už místní autobus začíná nakládat hikers, aby je odvezl zpět do sedla. To bych chtěl stihnout. Je to dost hoňka, ale stíhám. Řidič říká, že včera přes den svezl do města asi 30 lidí, ale zpátky nahoru nás jede jen 5. Počasí má být šílený – dnes déšť a pak mrazy. Nejdřív jen – 10°C, ale v nejvyšších polohách Smokies až – 17°C, tak se to většina lidí snaží přečkat ve městě.

V sedle natahuju přes nepromokavé věci ještě levné igelitové pončo. Jediný způsob, jak udržet všechno v suchu. Akorát to chce minimum oblečení pod něj a jít hodně zlehka, aby se člověk nepotil. Hlavně, že jsem v suchu. Po obědě se to protrhává a jsem fakt rád, že jsem vyrazil. Stejně jsem díky neúprosnému plánu musel. Nakonec je večer úplně jasno. Těsně před západem slunce jsem na nejvyšším kopci dneška a je tu stará rozhledna. Ideální načasování. Takhle krásnej výhled jsem tady na východě US nikdy neviděl.

Předchozí Další

Začíná přituhovat. Snažím se sestoupit aspoň pár set metrů dolů kvůli zimě v noci. Kempuju za tmy. Nad ránem mě budí chlad a šustění sněhu o plachtu tarpu. Je to jen poprašek, ale mrzne solidně. Voda, co jsem si nalil do kotlíku na umytí po ranní vločkové kaši, zamrzla dřív, než jsem si stihl ohřát ruce. Než mám zabaleno, tak ruce ani necítím. Musím rychle vyrazit a ohřát se. Je to skoro 10 km pořád z kopce, ale tak náročným terénem, že se i tak za půl hoďky ohřívám.

Přede mnou jsou ve sněhu jedny stopy. Na malé vyhlídce v hodně exponovaném místě, spíš na útesu, končí. Fakt fučí a je kosa, tak to neřeším. Za chvíli stopy zase začínají. Fajn, asi se mi to zdálo. O 10 min dál stojí o strom opřenej docela doškrábanej kluk, tak 25 let. Ty stopy byly jeho a on z vyhlídky v poryvu větru spadnul!!! Bylo to tak 8 m a do hustýho křoví. Je celej, jen koleno ho bolí. Doprovázím ho kilometr k silnici. Tam asi šok odeznívá a volá rodičům, že to balí a vrací se domů.

U řeky je resort pro vodáky. Mám v úmyslu nezastavovat, ale blikající červená cedule OPEN a vůně kávy mě vcucávají do restaurace. Jsem na cestě jen týden, ale už se dostavil “hiker hunger” – neřízená žravost. Velká miska chilli, ošatka hranolků a půl litru kafe jako dopolední svačinka fungují výborně. Jenom mi bude chybět ta hodina a půl, co jsem tu poseděl…

Od řeky je to zase 10 km nahoru. Nevadí, aspoň bude teplo. Teplota se vůbec nevyhoupla nad nulu a ve tři odpoledne mi zamrzá i voda v láhvi. Chci dotáhnout plánovaných 32 km do nejnižšího sedla dneška, jinak v noci umrznu. V sedle má být kromě silnice i voda. Vytahuju telefon s aplikací Guthook a snažím se v rukavicích rozkliknout info o vodě. Těsně vedle. Otevírá se mi info o hostelu v údolí, asi znamení 🙂 Za $20 palanda, sprcha a ještě pro mě do sedla přijedou. Asi už nejsem takovej drsňák, protože právě datluju blog v županu a s hrnkem horké čokolády v ruce

Tohle je “Hostel” jiné kategorie. Lonnie, který ho provozuje, má v údolí tři baráky, kam lidi z trailu ubytovává. Pracuje pro Duke Energy, takovou obdobu našeho ČEZu, a je šéfem místního venkovského servisního centra. Zavoláte mu ze sedla, on všeho nechá a za 5 minut už vás veze k sobě domů. Neuvěřitelný. Mám ložnici s vlastní koupelnou, kuchyně je plná jídla a v lednici pivo. Přeje mi příjemný pobyt a domlouváme odvoz zpět do sedla na 8 h ranní. Jsme tu tři. Týpci Guru a Shadow jsou na samostatnou kapitolu. Tady na trailu by se K. J. Erben, sběratel příběhů, vyřádil 🙂

Blog datluju v županu a s hrnkem horké čokolády v ruce

Trávím večer psaním blogu. Ráno zabíhám na benzínku pod domem na kafe a něco k jídlu. Kamarádi garantuju vám, že místní “biscuits and gravy” by zlomily i ty nejotrlejší z vás. Radši si dávám americkou klasiku – slaninu a lívance

Jsme nakonec na odjezdu trochu opoždění a v sedle navíc chytám signál T-Mobile, abych mohl udělat pár plateb přes internet banking. Masakr takhle v lese. Nakonec se dávám do pohybu až v 9 h. To je tristní. Za šest hodin mi zavírá pošta 24 km odsud, šíleným terénem a po sněhu. Mám tam zásoby a zateplenou lehkou karimatku Klymit Insulated Ultralight. Letní verze, kterou si nesu teď, je i ve spojení s tenkou pěnovkou na kruté noční mrazy krátká. Pro jistotu začíná chumelit. Chumelí celý den. Klika, že botky Inov-8 drží na všem tak, jak nic jiného. Mám radost, že jsem zvolil variantu 325 GTX s Goretexem, protože mě v těhlech mrazech a sračkách je aspoň teplo na nohy. Občas to člověka potěší, že vybral správně.

Daří se mi na silnici do resortu dorazit už ve dvě odpoledne. Ještě ani nestíhám složit hůlky a už mi zastavuje auto a řidič mě oslovuje jménem! Jak je tohle možný? Potkali jsme se včera na trailu, když se byl projít asi 40 km odsud. A dnes jel kámošovi ukázat přehradu Fontana. Tak mě rovnou naložili a svezli 3 km do resortu na poštu pro balíky. Pecka, děkuju Bille!

Balíky jsou tu oba. To je vždycky úleva. Karimatka dorazila i s přáním od Becky, která se u Klymitu o spolupráci s NALEHKO stará. To je fakt hezký. Taky mě těší, že AT šla a ví, co a jak. To jsem o ní nevěděl.

Trochu na poště přebaluju batoh a posílám pár věcí dál před sebe. Paní je děsně vstřícná a pomáhá mi. Uf, konečně vyřízeno. Zastavuju se ještě na benzínce dát si pivo a nachos jako před 3 lety, když jsme tu byli s Oli na výletě a pálím dál. Vlna brutálních mrazů tu bude za tři dny. Chci být pryč z nejvyšších hor. Ozvu se zase ze Smokies.

Z Fontana Village chytám stopa dost rychle, lidi tu jsou vážně super. Dost jsem se snažil dopsat na benzince blog a hodně jsem se zdržel, takže to jen natahuju půl hodinky do “Hiltonu”.

Hilton je obrovský shelter na břehu přehrady. Jsou tu piknikové stolečky, solární nabíječka na telefony, sprcha 30 m odsud. Ale jinak je to normální shelter se dvěma dřevěnýma pryčnama. Ten název Hilton mě prostě lákal, tak mám možnost si ho vyzkoušet.

Můj další plán je fakt zabrat a pospíchat. Jeden hezký den, dva dny deště a chumelení a pak –15°C i míň na dva dny. Být promoklý, mokré boty i rukavice a uvíznout v těch mrazech, to je o život. Takže valná většina lidí prostě zůstává ve Village a čeká na lepší počasí. Pár dalších zkusí projít půlku Smokies a utéct stopem z Newfound Gap do Gatlinburgu a počkat na lepší počasí tam. Z Hiltonu teda vyrážíme jen dva. Nejdřív přes monumentální přehradu, a pak už do lesů.

Parádně mrzne, ale je krásně. Je to solidní stoupání, ale pěkný trail a utíká to. Po pár hodinách je odbočka na “rozhlednu” – jsou tu staré Fire towers (rozhledny ze kterých se hlídaly lesní požáry) a některé jsou přístupné. Už chvíli šlapu sněhem, tak vidím, že nahoru na věž se v uplynulých dnech nikomu zacházet nechtělo. Beru to tak, že to může být moje jediná vyhlídka na Smokies, když se má počasí pokazit a tak si 15 min zajdu. Rozhodně to stálo za to. Tohle se mi jen tak neomrzí.

Předchozí Další

Pak pádím dál. Ve sněhu už nějakou chvíli vidím čerstvé stopy (boty Altra Lone Peak). Je mi divný, že nikoho nedocházím, to se mi nestává. Obvykle každého rychle dojdu. Začínám mít strach, jestli se přede mě ráno nedostala Anish a já ji tím pádem nepotkám. To by mě mrzelo. Fakt makám, ale stále nikdo přede mnou. Už mi dochází síly. Terén začíná být těžký, je to jako lézt na Frýdlantské cimbuří a zase zpět. Zledovatělý sníh tomu nepřidává.

Už mám totálně dost. Já snad těch čtyřicet kilometrů dneska do sheltru nedorazím. Takhle fyzicky na dně jsem už dlouho nebyl. A pořád jsem nikoho nedošel. Takže to musela být Anish. Nikdo jiný takhle rychlý není. Ach jo.

Nálada se mi dost lepší, když dorážím do sheltru – na pryčně sedí zlomení dva zmrzlí borci v úplně promočených Altra botách. Je to úleva, když vím, že to nebyla Anish a když vidím, že je na tom někdo hůř než já. Představují se jako Gary a Techno. U ohniště sedí šedivej děda a topí. Nic neříká. Nechává nás vykecat a zve nás k ohni.

Připravuju si spaní a sedám k ohni ohřát nohy před spaním. Děda se rozpovídá. Říká se mu Tennessee Walter. Má monstr batoh s vnějším rámem. Prý vždycky nabalí věci, vyleze sem nahoru do hor a tady pár dní vegetí. Ale že teď je fakt kosa, tak jen přes den sbírá dříví a večery prosedí u ohně. Má přijít další sněhová bouře, tak to zítra balí a jde dolů. Loví v obřím batohu, vytahuje pytel čokolád a nabízí. Chytáme se. Kalorií není nikdy dost. Zase něco kutí u batohu a ptá se, jestli nevadí, když si zakouří. Je tu dost nadýmíno od ohně, tak asi proč ne. Prej jestli se někdo přidá? Otáčím se na něj a ve světle ohně vidím jen z alobalu umotanou fajfku a to jak se děda zubí. Cpe do fajfky pořádnou palici a podává klukům. Tohle není pro mě, tomuhle moc nerozumím. Lezu do spacáku. Ale baví mě tu pohodu sledovat. Po pár kolech fajfku uklízí a tahá placatku whisky, prej kdo si dá. Kluci nic, ale tomuhle zase rozumím já 🙂 To se to bude spát. Tomu říkám trail magic! A kdyby kouzelnej dědeček šíleně nechrápal, tak je to určitě nejlepší noc na trailu.

Ráno se ke mně chce přidat Gary, plán proběhnout hory co nejrychleji se mu líbí, ale dost mu to trvá tak vyrážím sám. Sníh sype už od rána. Když začnu stoupat na Clingmans Dome, nejvyšší bod AT, přechází to v hustý déšť. Na rozhlednu se vybíhám vyfotit do mlhy jediný, všechny stopy míří dál, dolů do sedla. Hned to valím dolů taky. Je to docela o hubu – všude pod sněhem je led a trail prudce klesá. Člověk klouže dolů po ledových kaskádách. Budu rád, když odsud vyváznu celej.

Asi po hodině slyším hlasy zprava a vidím, že vedle se přibližuje zasněžená silnice. Podle mapy vede do sedla Newfound Gap, kam potřebuju. Silnice je delší, ale bezpečnější. Přidávám se k Justinovi a Magic. Justin poklusává. Je kosa, tak se přidáváme všichni. Probíráme odkud jsme atd. Justin najednou bystří… říkáš z Čech? Neznáš Kate Plihalovou? Chvíli jsem s ní šel loni na PCT. Byla jako stroj. Pozdravuj ji. Haha, to je dobrý, takže tě zdravím Káťo! A kdybys prej nevěděla, tak to je Justin co pořád hulí. A na důkaz že nekecá, normálně za běhu nacpává fajfku a mocně potahuje. To jsem ještě neviděl…

Sedlo je děsný mumraj. Všichni sem vyjedou autem a u sněhu se fotí. Rychle pryč. Ostatní hikers stopují do města, protože předpověď počasí je strašidelná. Aspoň přestalo pršet. Dotahuju to po ledě na plánovaných 33 km do dalšího sheltru. Docela plno, ale vejdu se. Už po tmě doráží Gary a celý září, že mě tu nachází.

Celou noc prší a ráno vyrážíme do mlhy a deště. U vyhlídky Charlie’s Bunnion se to na chvíli protrhá, tak se fotíme a užíváme výhledu. Čvachtou a po ledě to dotahujeme do Cosby Shelter na 34 km. Zase plno, ale vejdeme se. Všichni se snaží co nejrychleji dostat z hor. Celou noc lije a ráno začíná chumelit. Jsou tu dva 19letí kluci Flash a Maple s ultralight batohama, tak tvoříme rychlý tým a mizíme. Je to docela zábava takhle v týmu.

Předchozí Další

Můj cíl je 16 km do hostelu. Usušit, dobře se vyspat, přečkat krutě mrazivou noc a brzo ráno pokračovat do městečka Hot Springs. Tam bychom měli být už za dva dny. Chumelí čím dál hustěji a dost se ochlazuje. Je mi líto všech, kdo jsou teď nahoře. Kolem poledne opouštíme národní park a přicházíme k silnici. Už z dálky na nás nadšeně mává holka a zve nás k autu – v otevřeném kufru má krabice jídla, colu, čokolády a ovoce a ať si dáme.

Je úplně nadšená, že zná Garyho – on totiž dává videa na YouTube – GaryOnTheAt. Hrozně ji baví potkávat lidi, co zná z videí a vykrmovat je… a všechny jejich kamarády. Obvykle prý jezdí s dobrotama nahoru do parku do Newfound Gap, ale silnice je teď zavřená kvůli sněhu. To nám asi nevadí 🙂 Bezva svačina – hrst jahod, Gatorade, donut, Kitkat a pár jahod navrch.

Podcházíme dálnici a za pár minut jsme v hostelu. Zase kategorie sama pro sebe… Sbírka zajímavě vypadajících dřevěných boudiček, ale rozhodně nejzanedbanejší místo co jsem navštívil. Nevadí, chci pod střechu a do tepla. Bereme s Garym chatku, ať máme možnost sušit. Vééélká chyba. Je tu taková kosa, že sedíme na postelích v bundách a kulichách. Nepomáhá ani do červena nažhavený přímotop. Pořád kosa. Horká sprcha by mohla pomoct.

Je to prej ta boudička za chatkou. Bez topení, aha, místo podlahy placatej kámen, aha. Kohoutek na teplou vodu prokluzuje, ale nakonec ho přemlouvám. Horká voda, super. Stíhám se akorát celej namočit a voda se mění na ledovou… a nejde zastavit, protože kohoutek prokluzuje. Ve 2°C nad nulou stojím pod ledovou vodou. Paráda. Oblíkám si zpátky špinavý oblečení a vracím se do ledové chatky do spacáku trochu ohřát. Všechno tu je založené na “honor systému” – přijdete, dostanete proužek papíru a tužku a všechno si sami účtujete. I nákup zásob v obchůdku a piva. Tak si aspoň beru pár nejdůležitějších věcí pro odpočinek – corn chipsy, salsu a pivo 🙂 Na pohled stylové místo, jen trochu té údržby by to chtělo…

Odpoledne začínají různá auta přivážet lidi, co jsem nechával za sebou před týdnem… Prostě na hory kašlou a poskočili 200 km dopředu… Je mezi nima i “Kulička”, holka co jsem ve sněhu došel cestou do Fontana Village. Zajímavý setkání. Ona tak 150 cm a 50 kg nadváhy. Jak se k ní blížím, říkám si, co je to za zjevení – ultralehkej batoh HMG naplněnej tak vysoko, že se jí sklání nad hlavou na stranu jako starej tovární komín. Ze všech kapes něco přetéká a čouhá a plachtu stanu prostě jen táhne za sebou, připevněnou k batohu. Masakr.

Prohazujeme pár slov. Prý kam mám dnes namířeno. Říkám že Fontana a že spěchám protože mi za tři hodiny zavírá pošta a já tam mám balíček. Skoro se rozbrečí. Jí to prý bude trvat dva dny tam dojít. A jak je prý možný, že jsme všichni tak rychlí… Nečeká na odpověď a dodává “asi proto, že pořád nezastavujete se na půl hodiny vybrečet“. Něco na tom bude. Je mi jí líto. Tak dodávám, že to nesmí vzdávat, že každému to trvá jinak dlouho než si na batoh a kilometry zvykne. A že si to bude fakt užívat, až to přijde! A že stojí za to, to vydržet. Docela pookřeje a už se zase kulí dál a usmívá se. No, má můj obdiv že se do AT vůbec pustila.

Do chatky nám přihazují ještě Sunny a Sleeping Bear, protože je jinak všude plno. Smrádek se výrazně horší, ale je tepleji. Tohle místo mě nebaví. Jedinou útěchou mi je, že venku je -10°C a tady o chlup víc. Ale stejně spím ve spacáku a kulichu. Ráno to balíme co nejdřív a v 8 h už jsme na cestě. Parádně mrzne. Sněhu na březen docela dost a fouká to tak, že na všem roste na jedné straně námraza.

Na vrcholcích bez stromů to fouká extrémně

Na vrcholcích bez stromů to fouká extrémně

Mám na sobě oblečené úplně všechno, Gary stále v kraťasech, takže dostává trail name “Shorts”. Na vrcholcích bez stromů to fouká extrémně. Tam Shorts konečně přiznává, že mu je kosa, ale kalhoty si nebere. Máme za sebou 30 km a ještě něco přes 10 km nám zbývá. Ten vítr z nás vysál všechnu energii. Jsou tři odpoledne a oba jsme snědli téměř všechno jídlo na dnešek.

Jsem zvědavej, jak takhle hladovej a vymrzlej přečkám dnešní mrazivou noc. Básním Garymu o běžkařských bufetech u nás na horách a jek je bezva, dát si po pár hodinách venku něco teplýho. Šlapeme do dalšího kopce a na lesní cestě najednou stojí obytňák, u něho oheň a z velkých plachet stan. Od ohně vstávají chlapíci a ptají se, co si dáme k jídlu. Asi blouzním i Gary jde dál. Jeden z chlápků mi sundává batoh a znovu se ptá, co má servírovat a odkazuje na nabídku připíchnutou na stromě.

První je chilli. Chilli miluju, tak asi chilli. Prej co dál? Hranolky, kávu, grilled cheese sandwich? Už mám misku s chilli v ruce a chlapík griluje sýr, krájí hranolky, mele ručně kávu a do chilli mi hází obří hrst strouhaného sýra. Hotový Pohlreich. Je tohle nebe? Ptám se, co je zač. Ale nemám prý mluvit a jíst, že se o nás postará. Až budeme úplně plný, tak si máme ustlat za obytňákem a že ráno se bude podávat French toast a banánové lívance 🙂 Do hrnečku mi z french pressu lije výbornou kávu a na hromadu hranolků lije další naběračku chilli.

Předchozí Další

Jmenuje se Freshground, jako že fresh ground Coffee. Mlýnek a french press všude s sebou 🙂 Appalachian Trail už prý šel a tak ví, co potřebujeme. Jídlo. Dobré jídlo. Tuny dobrého jídla. Rád vaří, má rád lidi, a tak vždycky na měsíc v roce jede takhle někam na zapadlý úsek a tam lidi vykrmuje k prasknutí. A že ho to vždycky stojí pár desítek tisíc? Je to jeho koníček přece!

Takhle přejedenej dobrým jídlem jsem asi nikdy nebyl. S chlapíkem je fakt legrace, má jižanskej přízvuk a pořád drmolí. Video bude až dorazím domů. Tohle je pohádka. Po dvou hodinách už víc prostě nemůžeme, a tak nás chlapík propouští. Jdeme dál a já jsem z toho jidla regulérně v rauši. To se to bude spát. Snažíme se dostat na noc co nejníž kvůli zimě. Celou noc chumelí, ale mrzne snesitelně. S flaškou horký vody ve spacáku spím nerušeně 6 hodin v kuse. Nádhera.

Ráno rychle balíme a míříme do další zastávky Hot Springs. Je to jen 15 km. Můj “hiker hunger” dosahuje maxima a dokážu myslet jen na jídlo. Ve městě odhazujeme batohy v příjemně přetopeném hostelu a v restauraci to spravuje obří hamburger, polívka, ošatka hranolků, koláč a hrnek kafe. Zase je mi na chvíli dobře. Už jen zastávka v obchodě pro zásoby, vyprat, vysprchovat, dát nahrávat fotky na drive, přebalit jídlo, usušit stan a můžu se 15 min válet na palandě než vyrazíme na další jídlo 🙂

Už by nemělo mrznout, jenom obden pršet. To jsou, řekl bych, lepší zítřky! Po půl dni “odpočinku” už se zase těším ven. Další zastávka bude Erwin, Tennessee za tři dny.

Někdy je docela těžké opouštět pohodlný vyhřátý hostel. A stejně tak tomu bylo i s hostelem Laughing Heeart a s Hot Springs vůbec.

Hostel byl čistý, vytopený jako sauna, celkově příjemný a putyka Smokie Mountain Diner servírovala za pár dolarů tak velké hromady dobrot. Téměř všichni ostatní se rozhodli v takhle dokonalých podmínkách pro den odpočinku, ale předpověď slibovala krásný den, a tak to člověka táhne prostě dál.

Děláme tedy s Garym v 7 h ráno ještě zastávku v SM Diner na obrovskou snídani a už to přes nečekaně velkou řeku French Broad River valíme dál. Ze skály nad řekou máme ještě pěkný výhled na městečko. Tady by se asi dalo chvilku žít. Je to radost, když je takhle hezky a míle docela utíkají. Na jižní straně hor jdeme suchým, listím pokrytým trailem, na severní šlapeme závějema nebo mokrou čvachtou. Chvílema si připadám jako doma za barákem…

Užíváme si to, protože na další dva dny se to má pokazit. Skoro bych řekl “uneventful day”. Jenom obrovské převýšení nás zpomaluje (dnes celkem 2800 m). V půlce nejhoršího stoupání nás u sheltru odchytává pořízek ve skotském kiltu a ptá se, co je to tu za závody, že tu takhle běháme, když on sem sotva dolezl. A jak prej přežíváme tak chladný noci, když si nic neneseme. Hehe. Vysvětluju, že máme opravdu všechno a že jestli mu je kosa, ať si večer nalije do láhve, co drží v ruce, horkou vodu, že mu bude 5 hodin teplo. Zašklebí se a hlásí, že to co je v láhvi ho určitě zahřeje víc, protože to je 95% alkohol, co si doma pálí. Nadšeně popisuje, jak to dělá a že toho nosí vždycky aspoň litr. Používá to jako palivo do vařiče, rozdělává tím oheň a když to náředí napůl s vodou, tak se tím večer pěkně zmaže 🙂 Myslím dobrá strategie.

My musíme pádit dál. Trochu nestíháme. Posledních 5 mil je utrpení. Jsme na skalnatém hřebeni v tunelu z rododendronů, prolézáme zasněženým kamením... Jde to pomalu a po skoro 40 km dneska to dost vyčerpává. Výhodou toho, když člověk nestíhá, je, že obvykle vidí parádní západ slunce. A to jsme zase měli. Nevýhodou je, že přicházíte do sheltru po tmě a to už všichni spí. Takže je buď hodinu budíte, než si ustelete a navaříte, nebo se prostě nevejdete.

Osazenstvo sheltru to bere sportovně a dělá nám oběma místo. Budeme fest natěsno, ale aspoň bude teplo. Během pár minut zjišťuji, co jsem zase zapomněl koupit – špunty do uší!!! V každém sheltru i hostelu se vždycky najde někdo, kdo brutálně chrápe. Na všech trailech jsme vždycky spali venku a sami, tak mě nikdy nenapadlo nosit špunty. Nicméně tady je mají všichni. Kromě mě…

Předchozí Další

Následující den je navzdory předpovědi zase pěkně a já opět neplánovaně chytám západ slunce na nejvyšším kopci dne. Big Bald je opravdu pěkné místo. Z dálky vypadal skoro jako Králický Sněžník. I ta louka byla skoro jako doma.

Gary se odpojil. Tyhle kilometry na něj byly moc a začal mít problémy s holeněma. Snažím se udělat přes 40 km, abych to měl zítra do města jen 25 km a mohl si udělat den “skorovolna”, tzv. NERO (nearly zero). ZERO se říká dni, kdy neuděláte žádné míle a prostě jen odpočíváte. Bylo docela smutný Garyho nechávat za sebou. Byl to za 18 dní na cestě jedinej člověk, kterej mi dělal společnost. Bezva tři dny, ale mám zas novou energii, když můžu jít vlastním tempem (rychle 🙂).

Do sheltru dobíhám mokrým sněhem za tmy. Místo nespokojeného mručení mě ale vítají nadšené pozdravy. Jsou to kluci Flash a Maple, co jsme s nima dokončovali Smokies, ale oni nezastavovali v Hot Springs, a tak měli půl dne náskok. Mají fakt radost, že jim někdo stíhá. A já mám radost, že zase budu mít chvíli fajn společnost. Radost mě opouští přibližně za hodinu, když zalehnu. Jak může 60ti kilovej mladej kluk Maple takhle chrápat!!!

Ráno kluci nevaří, a tak vyráží půl hoďky přede mnou. Další zastávka je hostel Uncle Johny’s ve městě Erwin. Trail je parádní, počasí taky. Jen jedna rychlá bouřka a jinak slunečno. Cestou chytám 4G, a tak hodinu volám s holkama doma. Přiznám se, že se mi fakt stýská a vždycky mi udělá obrovskou radost, když Oli pošle fotky nebo video Terky jak dělá pokroky. Chybí mi potvůrka malá.

Flash je profík a za chvíli servíruje výborný hamburgery

Flash je profík a za chvíli servíruje výborný hamburgery

Nakonec Flashe a Maple chytám až v hostelu. Čekají na mě a jedeme na nákup. Místo večeře v restauraci nakupujeme pár dobrot na gril. Flash je profík a za chvíli servíruje výborný hamburgery. Hostel samotný je hodně neutěšené místo, tak bereme ve třech za stejný peníz chatku. Ale ani tady to není úplně výhra. Ještě nikdy jsem nespal na místě, kde by tak smrděly myší chcanky…

Hodinku si ofrkneme a zrovna když se ptám kluků, co sníme teď, tak přiběhne chlapík z chatky s hromadou grilované cukety, kukuřice a kuřecích paliček. Děkujeme, skvělé načasování. Po setmění je vidět, jak se všude kolem blýská. Majitel hostelu říká, že to nechápe, že všechny okolní okresy hlásí brutální bouřky a tady je slunečno. Asi klika konečně 🙂

Mám teď v plánu pár malých, rychlých zastávek jenom se najíst a pak větší stopku až ve městě Damascus, Virginia za 5 dní.

Musím říct, že to bylo docela dost intenzivních 5 dní. Řekl bych etapa mnoha nej a zvratů. Ale nebudu předbíhat.

Den odchodu z Erwin jsem nezahájil nejlíp. Chtěl jsem s Flashem a Maplem vyrazit spíš brzo, protože nás čekalo fakt hodně mil. Nicméně já si k snídani koupil masivní koláč s tvarohem a marmeládou a během chatu s Oli jsem ho s půl litrem kafe snědl. Poslední třetina do mě moc nelezla, ale znáte to. Každá kalorie dobrá a dokud žaludek vyloženě neprotestuje, tak člověk musí jíst, jinak mu to později bude chybět. Jen jsem spolkl poslední sousto toho třičtvrtěkilovýho macka, bylo mi jasný, že to bylo špatně. Takhle blbě mi dlouho nebylo. Koukám na obal a nejsem ani moc překvapenej – právě jsem snědl čtvrt kila cukru. Hodinu mi trvá, než se můžu zvednout, nahodit batoh a vyrazit. Otravu cukrem mám poprvé v životě. Je to 16 km do kopce a to nepomáhá. Každopádně je to tu parádní prales podél potoka a potom na chvíli výhledy z Beauty Spot. První jídlo jsem schopnej sníst zas až ve tři odpoledne.

Jinak je ale fakt pěkně. Užívám si to. Je to o to lepší, že hlásili déšť. Nakonec se mi daří natáhnout potřebných 40 km ke Clyde Smith Sheltru, abych se zase setkal s klukama. Už jsou tam, zalezlí ve spacákách a shelter je plný!!! Jen vedle Flashe je malé místečko. Nicméně vedle něj v rohu se choulí podivnej týpek zamotanej jen do deky a nevypadá zrovna přátelsky. U hlavy má místo batohu sportovní tašku přes rameno. Flash leze ze spacáku, bere si mě stranou a říká, že se s Maplem klidně smrsknou, ale že ten týpek je divnej a že mu dává “híbídžíbís”…Co že ti dává? No “híbídžíbís”??!?!?? Kurňa nevím co to je, ale vím že to nechci! A jdu si postavit tarp trochu stranou. Nakonec nejlepší noc na trailu zatím! Díky “híbídžíbís”…

Ráno vyrážím brzo, na programu je Roan Mountain, poslední kopec přes 6000 ft (1900 m) a zítra se má zase kazit počasí, tak ať jsem pryč co nejdřív. Kluci v sheltru ještě spí. Na malé skalce s výhledem chytám 4G, tak si chvíli volám s Oli, dokonce i s videem! Mám radost, že je můžu aspoň na chvilku vidět. Terka dělá pokroky a Oli mi vždycky posílá aspoň videa, abych nic nepropásnul. Slabá náhrada, ale je to pro mě důležitý a vždycky mě to potěší. Fakt se mi stýská… Z melancholie mě vytrhává podvědomě známá hromada autoplachet v posledním sedle před Roan Mt. a to už se ke mně řítí Freshground a vtahuje mě do svého “stánku”.

Určitě si na něj pamatujete, jak nás před týdnem ve sněhu krmil k prasknutí. Nemám hlad, ale kávu bych si dal 🙂 Tenhle chlapík je neuvěřitelnej. Pořád mluví, usmívá se a během minutky namele kávu, udělá lívance. Jíst jsem nechtěl, ale banánové lívance?? Dobrá, dám si pár 🙂 Jednou rukou mi nakládá lívance, druhou mi strká mandarinky do batohu. Jak říká, je to tu “all you can eat, all you can tow” – vše co sníš a vše co uneseš, si můžeš vzít. Jsem tu sám, tak se trochu ptám, jak s tímhle začal.

Byl prý půlku života na kokainu a cracku a to, že vyrazil na AT před 8 lety, ho z toho vytrhlo. Od té doby jezdí každé jaro se svým “táborem” a krmí lidi, protože mu to dělá radost a pomáhá mu to už 8 let být čistý. Jak říká, potřebuje mít něco, co dává jeho životu smysl a radost. A tohle “Freshground café” je přesně to pravé. Ten chlapík je úžasnej. Bez ohledu na to, čím si prošel a co všechno si od lidí na trailu vyslechne (lidi tu jsou proto, že jim umřel partner, mají různý problémy a nebo jsou bezdomovci a nechtějí jen pomalu umírat ve městě…), tak je neskutečně pozitivní a plný energie. Říká, že člověk se prostě musí naučit přijímat všechno, co si pro něj život připravil a mít radost z každého dne, kdy může pro ostatní něco udělat! Mám zas hodně o čem přemýšlet.

S plným břichem šplhám na vrchol. Člověk sice jde pořád jen lesem, ale ten se co chvíli mění. Protože nejsou skoro žádný výhledy, tak si fotím les, když je zajímavej. Už mám několik stovek fotek zajímavého lesa 🙂 Poslední kilometry přes vrchol jsou jedno velký ledový koryto. Až na tohle padne sníh a nebude to vidět, bude to na zabití. Dost lidí nosí microspikes. Za Roan Mountain přichází něco, co jsem vůbec nečekal. Výhledy.

Předchozí Další

Na Appalachian Trail prostě jdete lesem a vůbec nevidíte kam. Je to prales. Když občas spadne velkej strom nebo je tam skála, tak vidíte dírou ve větvích kousek údolí. Protože jdu brzo a stromy ještě nemají listí, tak občas trochu tuším okolní hřebeny a s pomocí Guthooku aspoň trochu tuším, kam směřuju. V sezóně vidíte 10 m před sebou zelenou zeď a prostě jdete dopředu… Dokud za 150 dní nedojdete do cíle. To by mi hráblo.

No a pak se jednou za čas, velmi zřídka, objevíte na malém vršku ze kterého je něco vidět. Když jste vyšší než rododendrony nebo narazíte na ještě úžasnější věc, na “plešouna”! Plešoun je nejvíc. Fakt těm kopcům tak říkají Big Bald, Rocky Bald atd. Plešounů doposud bylo na šesti stech kilometrech přesně 6, ale 2 mi utekli ve Smokies kvůli vánici a mlze. Na vrcholu plešounů je jen tráva a tak je boží rozhled na všechny strany. No a tady najednou, naprosto bez varování přichází celý řetěz Plešounů! Výhledy celé odpoledne.

I kluky Flashe a Mapla to rozhodilo tak, že jsem je odpoledne došel a můžeme konečně udělat týmovou fotku. Jinak se vlastně vídáme jen ráno a večer a nebo v hostelu. Jsou fakt rychlí. Tohle byl rozhodně nejlepší den zatím. Úplně jsem vzpomínal na výhledy z hřebenů na CDT. Cestou dolů do lesa ještě míjíme důležitý milník – definitivně opouštíme stát North Carolina.

Předchozí Další

Den končíme v sedle u silnice po 41 km a scházíme půl kilometru dolů do hostelu Mountain Harbour. Zvenku obyčejná stodola, ale uvnitř nejlepší hostel zatím. A super parta lidí. Roztápíme kamna a zabíráme s klukama postele nahoře pod střechou.

Kamna a 8 lidí vytopilo prostor tak, že se celou noc potíme. Všichni jsme si předplatili snídani, a tak se ráno přesouváme k majitelce do srubu se na to podívat. Wow. Plný stůl dobrot, každý si může dát, co se do něj vejde. To znamená tak 8 běžných porcí. Pecka. Nejlepší snídaně zatím. Tohle místo se bude těžko opouštět. Co se ale dá dělat, v 9 h už zase šlapeme dál. Dnes mělo pršet, ale je dokonale krásně. Procházíme pár luk, začínají kvést narcisy, tráva se zelená, je to jako doma.

Zastavuju, fotím a užívám si to. Kluci pádí dál. Vypadá to, že už opravdu přišlo jaro. Příroda to přece musí poznat. I zvířata začínají být vidět. Doteď jsem viděl jen pár veverek, menších ptáčků, datla, myši (v sheltrech) a mrtvýho pásovce – nikdy jsem neviděl živýho, tak i mrtvýho považuju za úspěch 🙂 A dnes konečně první srnka a hejno divokých krocanů. Hurá jaro. Super počasí drží do pěti odpoledne. Pak zahřmí a začíná slejvák. Byla to super série skvělého počasí – natahuju pončo po čtyřech dnech! To je rekord. Okamžitě po trailu tečou potoky vody. Najednou trail míří dolů k řece, snad 200 kamenných schodů dolů do soutěsky k obřímu vodopádu. Lije tak, že nemám odvahu vytáhnout foťák. Mlha a déšť to dělají intenzivní. Řeka je docela živá, spoutaná v úzkém koridoru mezi skalami. Trail vede ke skále v záhybu řeky a najednou končí.

To mám jako jít řekou? To si teda netroufám. Když přijdu blíž, tak je vidět, že podél skály je těsně nad vodou úzký chodníček. Už je částečně pod vodou, ale dá se. Za hodinu už to díky dešti a velké vodě nepůjde. Uff skvělé načasování. Tak jak byl včerejšek nejlepší stran výhledů, tak dnešek má body díky soutěsce. Parkuju za soumraku v sheltru na skále nad soutěskou společně s klukama a Powerhouse (tahle drobná holčina táhne 20 kg batoh, ale dělá dnes s námi 42 km tak rychle, že jsem ji za celý den nedošel). S tím jarem jsem se asi ukvapil. Celou noc sněží a vítr žene sníh do otevřeného sheltru i na nás. Už se mi spalo líp. Sníh zebe na obličej (nechci hlavu schovávat a dýchat do spacáku kvůli vlhkosti, má dost mrznout a ještě mě čekají nějaké noci venku, tak chci mít spacák v pořádku …)

Předchozí Další

Celý den šlapeme sněhem. Ráno chvíli kolem obří přehrady Watauga Lake. Na všem je námraza, závěje jsou místy po kolena. Já mám sníh rád a jsem na rozdíl od kluků připravený (návleky, převlečné rukavice, kulich, nepromok gatě atd.), takže fotím a v rámci možností si to užívám. Jenom udělat těch plánovaných 43 km mi dává zabrat. V sedle u silnice volá Maple do hostelu, ať si pro něj přijedou. Flash půjde ještě 7 km do sheltru. Já se kousek vracím a stavím tarp na chráněném místě mezi rododendrony. Mrznou mi ruce, ale stojí to za to.

V tarpu je rozhodně tepleji než v otevřeném sheltru. Navíc límec ze síťoviny u mého SMD Deschutes Plus brání podfukování sněhu dovnitř, takže mi je uvnitř luxusně. Vařím uvnitř zalezlej do spacáku. I jídlo nechávám uvnitř.

Šance že přijde medvěd je několik promile, šance že umrznu, když budu ještě dvě hodiny šaškovat kolem tarpu v mraze je tak 99% 🙂 Na noc si ohřívám láhev horké vody do spacáku a spím pěkně v teple až do 3 h ráno. Pořád chumelí. Pak si ohřívám další vodu, mezitím volám Oli domů, protože tu je 4G servis a pak spím až do rána, i když je venku –10°C. Druhá nejlepší noc na trailu. Všechno sbalit je peklo, ale to patří k věci. Ráno je úžasně, fronta přešla a už jen fouká a mrzne. Čirá krása.

Už jen fouká a mrzne. Čirá krása.

Už jen fouká a mrzne. Čirá krása.

Užívám si to, protože do města je to jen 33 km a budu spát v teple hostelu v Damascus. V 15 h už protínám hranici Tennessee a Virginie kousek nad městem. Hurá! Státy Georgia, North Carolina a Tennessee jsou za mnou. Už jenom 11 států zbývá. V hostelu Woodchuck jsem právě včas. Dávám sprchu, prát prádlo a majitel nás veze na brzkou večeři do All you can eat pizza. Salátový bar a pizza co se do vás vejde za $8, to mám rád 🙂 Už jenom nakoupit, zabalit a do postele.

Blog musí počkat na ráno. Stejně plánuju si tu dopoledne povegetit, protože víc než týden dělám přes 40 km denně v šílených kopcích a často ve sněhu nebo po ledě a nohy mají dost. Půl dne klidu jim prospěje. Navíc za dva dny má přijít další sníh, tak budu muset přitlačit a přeběhnout Mt. Rogers než to tam bude zlý. Pak už by se trail měl pár set kilometrů držet pod hranicí 1000 m a snad by konečně mělo přijít jaro. Budu moci odeslat zimní výbavu do New Hampshire pod White Mountains a s lehčím batohem v lepším terénu trochu nakopnout míle. Jak říkají místní “crank it up! “ Venku je těsně nad nulou, ale krásně. Nemůžu se na to dívat, balím už v 10 h a vyrážím. Další zastávka Mt. Rogers visitor center a město Marion za 3 dny. Pěkné jaro vám všem.

Měla to být poměrně poklidná etapa přes nejvyšší kopec ve Virginii – Mt. Rogers a nejspíš i nejhezčí místo tady – Grayson Highlands. Ale všechno bylo nakonec trochu jinak.

V hostelu Woodchuck (normální rodinnej domek, kterej dává Chuck celej k dispozici lidem na trailu včetně vybavené kuchyně a prádelny a ještě ráno přiběhne udělat všem snídani za $25, pecka) jsem se sice sbalil už v 10 h, ale nakonec jsem kvůli uploadu fotek na blog odcházel až v poledne. Na konci města mě pak ještě doslova vcucnul fastfood Subway, kde vám za pár fufníků naloží bagetu kromě sýru, masa a salámu i neomezeným množstvím čerstvé zeleniny. Obvykle si toho dávám tolik, že bageta nejde ani zavřít. Tak ji nechají prostě otevřenou a je to. Je to, jako byste si rozpekli rozpůlenou veku se sýrem a zasypali ji zeleninou tak, že nebude vidět… No řekněte, dá se tomu za $6 odolat?

Takže z Damascus odcházím až v jednu odpoledne. Je jasno, ale kosa. Trail se šplhá po kopcích kolem cyklostezky Virginia Creeper Trail zbudované na zbytcích sto let staré železnice. Železnici tu zbudovala na počátku 20. století obrovská dřevařská firma, aby mohla svážet dřevo z okolních hor. Postupně tu na pile, železnici apod. zaměstnala přes 400 lidí a místní okres vytěžil za rok víc dřeva než celé státy okolo. Za 20 let bylo po všem a železnice byla zbytečná. Tak je z toho super cyklostezka údolím podél divoké řeky. My se samozřejmě hrabeme po AT nahoru a zase dolů a pořád dokola.

Jsem z města asi hodinu a dostávám chuť na pivo. Sakra jak je možný, že jsem si nedal ani jedno? Při minulé zastávce taky ne. To už je na pováženou! A přitom na něj mám na trailu pořád chuť. Tak nic, musím počkat do Marion. Naposledy křížíme asfaltku, než se trail odpoutá do hor. Přecházím most přes řeku a trochu automaticky se otáčím, jestli za mostem nebude schovaná trail magic. Není. Ale něco se tam ve stínu krčí. Vytahuju to na světlo a je to plechovka. Piva!

Předchozí Další

Teda skoropiva. Americkej osvěžující nápoj s pivní příchutí a 6%. Netuším, kdo to sem dal a jak dlouho to tu stojí, ale když osud nabízí, měl by člověk brát 🙂 Paráda. Zbytek dne se mi šlape výborně. Je vidět, že i špatný pivo je dobrej pohon a že s dobrou náladou člověk dál dojde. Nakonec do tmy stíhám nahnat 30 km. A jako bonus parádní západ slunce.

Stavím tarp na posledním rovném místečku, než trail začne prudce stoupat. Venku se mi spí výborně. Ráno vstávám za tmy, dopoledne má začít chumelit, tak už chci být na kopci a ještě stihnout nějaké výhledy. No možná ne. Už při balení mi začínají šustit sněhové vločky o plachtu tarpu. Sbaleno, chci vyrazit a nemůžu najít rukavice. Trochu panika, má zase mrznout. Vím určitě, že večer jsem je měl. Neeee. Vzpomínám si, že jsem si je večer vzal do spacáku, aby přes noc uschnuly. Zůstaly ve spacáku a spacák je úplně na dně batohu. Asi by to chtělo pivo… Takže všechno ven, vzít rukavice a znovu zabalit. Chumelení zesiluje a když se konečně ocitám na “plešounech” Grayson Highlands, tak už zuří regulérní vánice.

Oblečení v pohodě, zima mi není, ale v poledne už moc nevidím trail a zachumeleným kamením se jde fakt špatně. Aspoň na 5 minut by to chtělo trochu výhled. Na těch 30 metrů co vidím, to tu musí být pecka.

Šlapu, co mi tělo dovolí, 13 hodin v kuse s 20 minutama na oběd. V noci má sníh přejít v déšť, a tak chci zdolat co nejvíc kilometrů. V prašanu se určitě jde líp, než v mokrým sněhu nebo sračkách po kotníky… Nakonec začíná pršet ještě večer. Už mám dost a je jasný, že do dalšího sheltru to za světla nedám. Nesnáším přicházet potmě a všechny budit. Úplně vyndanej kotvím v Trimpi Shelter po 47 km ve vánici a sněhu. Na pryčnách jsou naštěstí jen kluci Flash a Maple a nadšeně mě vítají. Nevěřili, že je zvládnu dotáhnout. Na zítra do města zbývá jen 16 km. S tím se dobře usíná.

Ráno je navzdory předpovědi jasno a mrzne. Mělo pršet, takže tohle je fajn zlepšení. Všechno je pokryté vrstvou ledu a ve slunci se to třpytí. Nádhera. Trochu se to horší, když slunce zabere a všechno to začíná ze stromů ve větru padat…

Myslel jsem si, že na tomhle trailu už mě nic nepřekvapí – 4 sněhové bouře v březnu tu ještě nikdy neměli, ale my už si zvykáme. Stejně je na cestě další – a stejně nás na kolena dostala úplně nová věc. A to doslova. Jak se často v údolích chodí tunelem z rododendronů, tak nálož mokrého sněhu je ohne až k zemi a zbyde pod nima stěží tak 70 cm. Ty bestie jsou pevnější než kleč a nedá se tím prodrat. Poslední 2 km k silnici lezeme střídavě po čtyřech, batohem na sebe shazujeme hromady mokrého sněhu a trvá nám to přes hodinu. No zase nová zkušenost.

Trail nás vyplivuje u Visitor Centra místního státního parku. 10 km dolů do města má jezdit třikrát denně autobus. Má… Centrum je zavřené, protože je prý ještě zima a autobus jezdí jen ve všední dny. Když není zima…

Stopujeme ve třech asi půl hodinky a nakonec se pro nás vrací týpek zhulenej jak paprika. Prý potřebuje trochu pomoct s navigací. Náš hotel a nákupní centrum jsou hned u dálnice, kam se potřebuje dostat, tak nás veze až na recepci a všichni jsme spokojení 🙂

Je to pohoda, když se člověk dobře nají a nemrznou mu ani ruce, ani nohy, když jde spát. Střecha nad hlavou, plný břicho a trochu tepla. Nádhera. Zítra má být ještě hezky, tak chceme vyrazit brzo a nahnat míle. Všichni potřebujeme dojít do cíle první týden v červnu, takže plán je neúprosnej. Ještě je na cestě jeden sníh, ale třeba si to rozmyslí a opravdu už přijde jaro.

Další zastávka je Pearisburg, nějakých 160 km. Tam bych se rád zbavil pár kousků zimní výbavy, vyzvedl na poště mapy a nové boty bez Gore a pustil se v rovinatějším terénu konečně do pořádných kilometrů 🙂

Díky všem, kdo mi fandíte a píšete komenty a maily. Fakt to pomáhá. Dík

Zastávka v Marion byla jedna z těch lepších a řekl bych, že se vyloženě vydařila.

Na hotelu se nám podařilo všechno usušit, kluci mi jako staršímu nechali celou postel pro sebe a zvládli se rozdělit o druhou (Queen size je asi 150 cm šířka, takže se to dá), skvěle jsme se najedli, stihli i snídani v ceně (ve třech za pokoj to stálo stejně jako hostel v osmi lidech na palandách) a podařilo se nám domluvit s místním MHD odvoz zpět do sedla. To vypadá jako dobrý začátek.

Na hotelu jsem si dal práci a spočítal kalorickou hodnotu veškerého jídla, co si na dva dny nesu. Je to s malou rezervou, ale vychází to na 14 000 kcal!!! To je pro běžného, aktivního člověka na 6 dní. A to počítám s tím, že si dám bonusovej mega-oběd u dálnice (dalších 2000 kcal). Je to prostě námaha, běhat s batohem na zádech ve sněhu 40 km denně…

Trochu nás usazuje, že sněhu vůbec neubylo jak se přes noc ochladilo. Návštěvnické centrum je ve všední den otevřené, a tak jdeme omrknout místní raritu – mají v akváriu obřího mloka. Eastern Hellbender tu žije v čistých potocich a má klidně přes půl metru. Pěkná potvora. Kluci startují k odchodu, ale mně přichází SMS od bývalého amerického kolegy, že k nim do práce dorazila zásilka na kterou čekám, tak ať dám vědět co s tím. Tohle je životně důležitý (vysvětlím později), tak hledám adresu pošty v Pearisburgu, aby mi to tam poslal. Kluci jdou napřed.

Na dva dny to vychází na 14 000 kcal

Když už jsem se zdržel a jsem tu sám, ptám se rangerky, jak moc je to špatný s tím, že Trump zrušil zvýšenou ochranu některých chráněných území a umožnil tak obnovu těžby ropy v chráněných pobřežních vodách, těžbu surovin v různých rezervacích atd. A jak se to dotýká jich tady. Paní se významně nadechla (dost jsem se lekl, protože politika a náboženství by se v cizí zemi neměly probírat…), pak řekla, že by se ráda vyjádřila k Trumpovi samotnýmu, ale jako státní zaměstnanec by veřejně neměla 🙂

Nicméně že je to tak, že média celou věc děsně překrucujou, aby to byl skandál a bylo to zajímavější (to známe že? Na pravdě nezáleží, hlavně polarizovat společnost, vynutit si konfrontaci, znepřátelení stran a třeba z toho ještě vzejde něco zajímavého o čem se dá půl roku psát…) a že věc se má tak, že Spojené státy jsou totálně přeregulované, tuna byrokracie a že to všem svazuje ruce i ve snaze udělat něco dobrýho. A že je v platnosti taková spousta zákonů na ochranu přírody, že tohle bylo navíc a nic to neřešilo, spíš naopak.

A že mi dá příklad: “Máme v parku hromady hektarů vzrostlého lesa – skvělý obnovitelný zdroj při selektivní těžbě. To by se mělo využít. Máme zákon na ochranu vodních zdrojů, který neumožňuje těžbu v okolí 100 m od potoka, aby to neovlivnilo zadržování vody atd. Máme zákony zakazující těžbu v oblastech výskytu chráněných rostlin i živočichů a máme tým lidí, který ty oblasti sleduje. Pak máme zákony na rekultivace po těžbě a hromady dalších zákonů. Nakonec můžeme těžit tak ve čtvrtině parku, ale i tohle by se mělo využít, ničemu to neublíží. Takže tady určitý uvolnění rukou vítám.

Nicméně nakonec stejně těžit nebudeme, protože jistý občanský sdružení udělalo velkou podpisovou akci. Celý víkend paradoxně servírovali jídlo a pití do papírových kelímků a talířů a zničili tak mnoho stromů, aby sebrali podpisy a zastavili těžbu. No a protože les stárne, stromy umírají a hromadí se suché dříví náchylné k požárům a následnému kompletnímu zničení lesa, tak máme z jiného zákona povinnost tyhle oblasti pod dohledem hasičů jednou za čas vypalovat. Takže kvalitní dřevo nevyužijeme, necháme ho uschnout a pak ho za obrovskýho divadla a nákladů spalíme… Je to normální?“ Není to legrace, ale paní mě pobavila. Všude je to stejný… bohužel. Na důkaz toho, že paní nekecá, narážím hned po hodině chůze na info o plánovaném vypalování lesa.

Ale je čas vyrazit. Kluci už jsou bůhví kde. Takže se pouštím zase do sněhu. Je to umrzlý, ale prošlápnutý stopy ze včera jsou v děsně divný vzdálenosti. Cupitám jak baletka. Dopředu mě žene to, že v poledne bych měl podcházet dálnici a má tam být restaurace. Jídlo je číslo jedna. Za odměnu dostávám jeden super výhled na hřeben, po kterém teď budeme pár dní ve Virginii pokračovat. Nádhera.

Otepluje se, klesám do údolí a sníh se mění v hluboký bláto. Skvěle. Naštěstí už vidím červenou střechu u silnice. Kluci právě odcházejí. Nevadí, budu hned za nima. Možná. V nabídce je librový “Hiker burger”. To znamená 450 g masa. Monstrum. Ani k němu nedávají přílohu, protože lidi to stejně nesnědí. Já si k tomu objednávám salát coleslaw. Slečna se diví. Diví se ještě víc, když si po dvou zakousnutích objednávám ještě hranolky. Prostě vím, že to nebude stačit. Docela klidně to zvládám.

Posledních 24 hodin mi dalo zabrat. Noc sice v hotelu, ale stres ze dvou věcí který se táhnou už delší dobu – 1. zablokovaná US karta kde mám všechny peníze na AT a 2. nemožnost zaplatit tarif na US mobil na další měsíc. Amerika - technologická velmoc, ale fungují tu jen věci, co jedou automaticky. Jakmile do toho musí zasáhnou člověk, je konec. Čirá neschopnost. Karta nefunguje od příletu. Už mám za sebou 6 hodin telefonování s bankou. Žádný progres. Podle mě jsem mluvil už s úplně každým člověkem v tomhle ústavu. Všichni opakují, že karta je zablokovaná kvůli podezření z podvodu. Když chci vědět co s tím, přepojí mě jinam. Tam chtějí kopii pasu, tuny dalších informací a pak mi řeknou, že karta je zablokovaná kvůli podezření z podvodu a přepojí mě dál. Jsem rozhodnutej volat tam tak dlouho, dokud to nevezme někdo s alespoň malým chomáčkem nervových buněk mezi ušima, kdo je vybudí k životnímu výkonu a navrhne řešení situace.

Asi 11. hovor a bere to holka, která okamžitě reaguje, že kartu už oživit nejde, ale že mi můžou poslat novou. Jako vážně, takhle jednoduše? Těch padesát lidí předtím asi byla nějaká hloupá legrace. Raduju se předčasně. Kartu mi nepošlou kam potřebuju, ale na adresu co mají v záznamech. Prevence zneužití. Počkat, svítá naděje. Účet jsem otevíral na adresu firmy v US. Nechám si to od kolegů přeposlat. Ještě se ptám jestli bude fungovat starej PIN nebo co s tím. PIN prý pošlou taky tam. Uff dobrá zpráva. Ale tohle mi hlava nebere. Mají podezření ze zneužití mých prostředků, i když jim jednoznačně prokazuju, že to jsem já, a pak bez okolků pošlou kartu i PIN někam kde už dávno nebydlím??? Nevadí. Hlavně mít kartu v ruce. A dnes mi kolega volal, že kartu i PIN přeposílá tam, kam potřebuju. Supeeer.

Problém dva – platba tarifu online. Nelze zaplatit kartou z Čech, protože Američani si ještě nevšimli, že na planetě Zemi je kromě USA ještě pár stovek dalších zemí, a tak jejich formulář neumožňuje vyplnit jinou adresu na kterou je karta vystavená než americkou. Volám tam a mluvím v nekonečné smyčce s automatem. Když to konečně obejdu a vygoogluju kouzelné číslo, kde se dá mluvit s člověkem, operátor mě přesvědčuje, že to nemůže být problém, ať mu nadiktuju všechny údaje z karty, že to bude hračka. U adresy mě zastavuje. Prej jak Česká republika, to nejde, to musí být americkej stát ne nějaká republika… Ok, vzdávám to. Naštěstí ráno na hotelu neměl Flash problém to zaplatit svou kartou, když jsem mu dal hotovost. Poslední den, pak by číslo zrušili.

Takže zpátky v restauraci, jsem strašně rád, že největší dva provozní problémy mám za sebou a doslova si nad jídlem vegetím. Když si na to všechno poroučím kávu a velký broskvový koláč, přichází se na mě podívat lidi z kuchyně. Hiker Hunger je prostě Hiker Hunger! Ve čtyři odpoledne se nakonec zvedám a vydávám se pronásledovat kluky. Mám fakt dobrou náladu a docela to utíká, i když podmínky nejsou žádná sláva. Na severní straně hřebenů sníh a na jižní čvachta a bláto. Dost mě taky popohnala cedulka označující čtvrtinu trailu – pecka! Není to vůbec zadarmo, ale vypadá to, že se posouvám. Hurá!

Večer zastavuju asi po 35 km a hledám aspoň trochu suchý plácek pro tarp, než padne tma. Kluky jsem nedohnal, ale shelter, kde nejspíš jsou, je jen 3 km odsud. Než zalezu do spacáku přichází ještě kluk co jde jen část AT. Dnes začal, hned se ztratil a asi to přepálil, protože byl úplně zničenej. Prej jestli budu věšet jídlo? Ujišťuju ho, že za celý měsíc nikdo z nás neviděl jediného medvěda a ani stopy, takže spíme naprosto v pohodě s jídlem (i když je to úplně špatně…). Říkám ať je v klidu a radši už zaleze do spacáku do tepla a odpočívá. No bylo to těsně – od kluků později zjišťuji, že právě tam potkali medvědici s medvídětem. Nic se zkrátka nemá šulit 🙂

Sněhu je fakt dost a do toho se přidávají popadané stromy a větve polámané těžkým sněhem. Ke stopám kluků přibyly další, které neznám. Jsem zvědavý, kdo to je. V nejhorším stoupání narážím na obrovskýho chlapíka s obrovským batohem. Představuje se jako Big Load. Vypadá zoufale. První co ze sebe vysype je, že je strašně rád, že mě vidí a jestli na něj chvíli počkám. Nemám zas tak naspěch, tak proč ne. Prej už jde týdny sám a společnost je super. Noc strávil s klukama v sheltru, ale ti mu pak hned utekli. A ten sníh ho ničí. Hned pokračuje: “Jsem velkej chlap, mám 110 kilo. Jsem vzpěrač, teda bejvalej, ale udělal jsem dřep s 300 kg! Teď hraju profi ragby. A velký kluci jako já nebrečej že ne? No vidíš… Víš kolikrát už jsem na tomhle trailu brečel? Včera už jsem na tom byl tak špatně, že jsem volal mámě… “

Předchozí Další

Chápu, že s jeho kilama a batohem to asi je peklo. Je s ním legrace, tak šlapeme celej kopec dvě hodiny v hlubokým sněhu spolu. Nahoře je úplně zničenej. Naštěstí svítí slunce a z holýho vršku je super rozhled, tak tam křepčíme a fotíme se.

Z boudičky na vršku vybíhá Flash. Má radost, že jsme tam a jestli nás může obejmout, že má toho sněhu dneska dost. Že už dokonce volal mámě, aby se dal trochu dokupy. Haha, to je dobrý, že bych taky cinknul mamce, abych netrhal partu 🙂 Big Load v boudičce vaří, tak na něj nečekáme. Chceme to natáhnout do dalšího sheltru co nejrychleji. Big Load nechce zůstat sám, tak slibuje že nás dožene. Cesta dál je peklo.

Mokrý sníh po kolena, nejsou moc značky a stopy Maple a Time-outa bloudí všude možně po hřebeni. 19 km tímhle marastem nás za odpoledne úplně zničilo. Mega únava. V sheltru nacházíme kluky, i když plánovali jít o 12 km dál. Prostě je to fyzicky i psychicky zničilo. Mají radost, že jsme zase pohromadě. My taky. Nemusíme je dohánět 🙂 Prý je vždycky potěší, když na konci dne, většinou dost pozdě, dorazím a oni mají dost a leží ve spacáku a já mám prej vždycky dobrou náladu, jako by se nic nedělo. Pak nemají pocit, že je to zlý a nepropadají trudnomyslnosti. Big Load doráží, když už dávno spíme. Ve sněhu se mu zaklínila mezi kameny noha a on si otočil koleno… Fuuuuj. Jdeme spát, uvidíme ráno.

Maple i Time-out vybíhají brzy, mají zase ambiciózní plány. My čekáme na Big Loada, jak to bude s jeho kolenem. Špatný, hodně špatný. Vůbec nedrží, úplně plave. Flash nakládá jeho batoh a snažíme se dostat 7 km k silnici. Tam odsud už Big Load nějak dostopuje. Škoda, byla s ním legrace. Naším velkým motorem je dneska oběd v “restauraci” Brushy Mountain u dalšího křížení dálnice. Jsme tam včas. Dokonce i Big Load tam dostopoval! Hroznej podnik, ale jídlo boží.

Předchozí Další

Vzdáváme stíhání Mapla a Time-outa a užíváme si, že je docela hezky a sníh rychle mizí. Mám parádní 4G signál, tak volám klukům, kteří teď zajišťují chod NALEHKO. Nemají to jednoduchý. Je toho hodně a času málo. Ale tak nějak zvládají. Děkuju všem, že jsou ochotní tomu dávat hodiny navíc, abych já mohl být tady. Fakt DÍK. Hlavně Markétě a Petrovi do Prahy, který jsme hodili do vody a oni prostě musí plavat. Fakt dík děcka.

Všude je hrozně moc vody z tajícího sněhu, přesto nám to docela utíká. Potoky vody tečou i tam, kde jindy není ani malá stružka. U sheltru na 40 km máme vzkaz, že kluci šli ještě o 10 km dál. My to s Flashem balíme a děláme si pohodu už v 6 h večer. Konečně nepochoduju do tmy. A je teplíčko, tak se koupu v ledovým potoce a vegetíme. Doženeme to zítra.

V plánu je odchod už v 6 h ještě za tmy. Kluky celý den nejsme schopni dohonit. Všude jsou potoky vody, i tam kde být nemají. Bereme to dneska zase docela na pohodu a při troše sluníčka se koupeme v jezírku. To je pohoda! I tak se nám daří do nejstaršího a nejvyhlášenějšího hostelu na Appalachian Trail dorazit už před 5 h odpoledne. Woods Hole Hostel je pecka. Základem je 130 let starej srub, kde bydlí domácí a kde se vaří a jí. A pak další ze dřeva postavený domky pro hikers.

Každej si zapisuje, co jí a vypije a služby (pračka, odvoz do města pro zásoby), co využívá a pak to při odchodu zaplatí. Večeři i snídani připravujeme všichni společně. Paní domácí pobíhá okolo a uděluje instrukce. Parádní chaos. Time-out má za úkol udělat Chocolate Chip cookies podle receptu. V životě nic nevařil a nepozná mouku od cukru nebo soli. Takže do těsta sype čtvrt kila soli… Nevadí začínáme znovu, aspoň je legrace.

Předchozí Další

Je to neuvěřitelný, Neville – paní domácí - tu žije sama, úplně na samotě v horách, stará se o zvířata, hostel i o lidi. Jí se u ní doma a vlastně celý dům je k dispozici klidně 30 cizím lidem každý den v sezóně… Neuvěřitelný. Děkujeme.

Ráno prší a vůbec se nám nechce ven. Jak je možný, že člověk tak zpohodlní během dvou pohodovejších dní! A lepší to nebude. Za 17 km je další město – Pearisburg a já si tam hned první den po příletu do Atlanty poslal na poštu nový boty a mapy na další cestu. Taky na mě na poště čeká nová platební karta (doufám)!!! Takže na poštu prostě musím. Bohužel to vyšlo tak hloupě, že dnes je svátek Velký pátek, a tak musím ve městě počkat do zítra, abych si to všechno vyzvedl. To je i důvod, proč se poslední dny trochu loudám a užívám si jídla 🙂 Prostě není kam spěchat.

V Pearisburgu jsme s klukama už po obědě. Měli v úmyslu pokračovat dál, ale gravitace města a All You Can eat Pizza je prostě vcucla. Je vidět, že únava toho předchozího měsíce, kdy jsme víc dní strávili na sněhu než na suchu, pořád mokří od tajícího sněhu a ráno zase zmrzlí na kost, se prostě nastřádala a je potřeba malinko odpočinout. Flash nakonec hrdinně po dvou hodinách ládování se pizzou vyráží dál, nechce utrácet za hostel. My dva s Maplem kotvíme v Angels Rest Hostel. Parádní, čistý hostel se skvělým zázemím. Tady bude pohoda.

To je taková radost, když slunce svítí!

Když majiteli líčím, že jsem tu vlastně jenom kvůli poště, a že mně trochu štve čekat zítra do 10 h, volá na poštu a domlouvá s chlapíkem, že mi balíky vydá ještě dnes!!!! Super. Zítra můžu vyrazit o hodně dřív. Karta dorazila a funguje – hned jsem s ní zaplatil jídlo v obchodě, mám nový boty a v igelitce pivo aby se mi líp odpočívalo 🙂

Dnes je sobota 31.3. a já jen ráno dopisuju blog a za božího počasí vyrážím dál. To je taková radost, když slunce svítí! Na zemi je sice jinovatka, ale slunce hřeje. Těším se, že zase poskočím o kus dál. V téhle etapě mě čeká nejslavnější a nejfotografovanější místo na AT – McAfee Knob – skalní výběžek nad údolím. Tak snad vyjde počásko.

Tenhle hostel byl fajn – trailer home s kuchyní a obývákem, k dispozici pro nás vyklizená velká garáž se 7 dvoupatrovkama a nově postavenej domeček se sprchama a záchodama. A všechno perfektně čistý s funkční Wi-Fi.

Nakonec odcházím z hostelu až před 11 h, ale načasování je to perfektní. Mám tu 4G, a tak si volám s Oli a konečně i s našima – taky už bylo načase dát jim po měsíci vědět, že jsem v pořádku 🙂

Miluju tohle odcházení z města, kdy se člověk s plným břichem rozloučí s asfaltem a vkročí na tu nenápadnou pěšinu, které by si při průjezdu autem ani nevšiml. Při tom má takový to lechtání v břiše z očekávání, kam ho to zase zavede, koho potká a co zažije. Je to mnohem intenzivnější, když se odchází betonovou džunglí.

Už ani nepamatuju, kdy bylo naposled takhle krásně! Bez sněhu a bez vody na trailu! Krásně to odsejpá a nakonec do tmy stíhám 40 km. V noci má sprchnout, tak kotvím v sheltru. Je to o tolik příjemnější ráno pod střechou všechno v suchu sbalit. A rychlejší. Když je takhle hezky, chci zítra natáhnout trochu víc kilometrů, a tak se každá půlhodinka hodí.

Ještě k sheltrům obecně – mohlo by se zdát, že je to pochod z chaty na chatu, ale tak tomu úplně není. Shelter má totiž vždycky jednu stranu otevřenou a jen je trochu vytažená stříška dopředu, aby dovnitř nepršelo. S tím jak často prší, nebo chumelí to vůbec není špatná věc. U každého je kadibudka, buď jen latrina, ale častěji kompostovací. U kompostovací po použití hodíte dolů hrst listí nahrabanýho v lese a příroda si poradí.

A z 99% je u sheltru voda. Parádní servis. A proč tu vlastně jsou? Proč takhle “kazej” a zjednodušujou dlouhej trail? No, nejsou tu jen kvůli zjednodušení, ale primárně kvůli snížení zátěže na životní prostředí. Vezměte si, že AT dělá každoročně několik tisíc lidí a na sekce dokonce několik desítek tisíc ročně. Když každej postaví stan a vyšlape cestičku k vodě, plus ráno “vykouzlí” podpapíráka (většina z nás na dlouhých trailech má základní návyky a kopeme si na naše “poklady” jamku, tak aby po nás nikdo nic nenašel, ale ne všichni jsou tak poctiví…), tak by to na trailu za chvíli vypadalo, jak po rockovým festivalu. Takže sheltry koncentrují provoz na pár vhodně zvolených míst, kde to příroda snese. Jsou od sebe obvykle 8 až 16 km, a tak to většina lidí zvládá se mezi nima posouvat. Vejde se obvykle 6-10 lidí do jednopatráku a občas jsou dvoupatrový “Double deckers” který pojmou i 18 lidí.

Někdy je to jen boudička z trámků, někdy pěkná roubenka, někdy poctivá kamenná stavba s krbem. Největší je Fontana Hilton před Smokies, kam se vejde určitě 30 lidí, je tam solární nabíječka a záchody se sprchou tak 50 m od sheltru (takový luxus normálně na Appalachian Trail není, sprchy tam jsou spíš pro návštěvníky přehrady Fontana).

Další věc, která poměrně často mluví pro noc v sheltru, je bezpečnost. To jako né lupiči, ale padající stromy a větve. Les je tady spíš prales se spoustou mrtvých stromů a když to foukne, tak prostě padají. Je hodně lidí, kteří by venku kvůli tomu nespali. Občas mi to taky dává zabrat, najít místo, kde se nebudu bát, že mě něco v noci zabije. Nejhorší jsou oblasti po požáru a po různých škůdcích, tam to padá dost. Občas na to i Rangers upozorňují.

Předchozí Další

A tak i já sheltrem nepohrdnu, když už tu jsou. Jo a taky u nich jsou většinou kladky na věšení jídla na stromy kvůli medvědům. Tak tam člověk nemusí po večerech nahazovat špagát. Každá chvilka odpočinku v teple spacáku dobrá.

I následující den je parádní a výhledy jsou snad ještě lepší. Jde se vždycky tak 15 km po hřebeni, po obou stranách hluboké údolí, pak se přeběhne údolím na vedlejší hřeben a zase pěkných 15 km. Občas člověka na hodinku dvě zpomalí šílený kamenný pole, ale i to se takhle za sucha a bez sněhu dá.

Mám v plánu zase zakotvit v sheltru, protože les je tu napadenej nějakou můrou. Shelter vypadá z dálky dobře, ale jak se blížím, cítím cigarety a vidím monstr batohy. U sheltru tři zvláštní, přitloustlý chlapíci a všichni za pasem pistoli. No, prohazuju pár slov a pádím dál. Tyhle pistoleros prostě nemám rád. O hodinku později nacházím luxusní plácek pro tarp hned u vody a můžu si aspoň vychladit nohy po dnešních 48 km.

U vody spím rád. Nejen kvůli vodě na vaření a na umytí se, ale kvůli tomu, že přes to zurčení neslyším zvuky lesa a můžu klidně spát. Stejně dobře spím i za deště, to bubnování na plachtu tarpu mě uklidňuje. V noci bylo pár přeháněk, ale ráno balím bez deště. Paráda. Ale jak stoupám, vypadá to, že bez vody se to dnes neobejde. Na hřebeni na mě čeká doslova dálnice.

To jsem tady ještě za celých 1100 km neviděl. Trvá to tak půl hodinky, než se odpojí k nějakému památníku. I vlajka tady vlaje. Normálně nemám tohle divadýlko rád, ale začítám se do textu a nakonec přidávám taky kamínek. Je to pomník americkýho vojáka s největším počtem vyznamenání vůbec. Převážně z druhý světový války v Evropě. Zahynul tady při pádu letadla. Tak aspoň přidávám kamínek. Bůhví, třeba má taky zásluhu na tom, že tu teď můžu být…

Předchozí Další

Výhledy dnes stojí za to a to mě to nejlepší teprve čeká! Dračí zub – Dragon’s tooth je tu vyhlášená dominanta. Skoro mám pocit, že posledních pár dní jsem na úplně jiným trailu. Tohle je paráda. Smokies v Severní Karolíně jsou dobrý, ale u mně zatím vede Virginia!

Škobrtání kamením mi dává zabrat, ale ten výhled nakonec stojí za to. Konečně taky vím, kam mířím dál. Nejslavnější místo na AT – McAfee Knob je nadohled. Chci tam zakotvit večer, abych byl na vyhlídce na východ slunce. Doufám, že tam nebudou davy, když je zítra pracovní den. Přeci jenom je to nejfotografovanější místo ve Virginii…

Zrovna když přicházím k sheltru 2,5 km před vrcholem, tak se spouští liják. Paráda, řeší to moje dilema, jestli mám nahoru běžet se podívat na západ slunce. Kotvím v sheltru už v 18 h po nějakých 35 km. Jak jindy šlapu do tmy, tak mám teď pocit, že si beru půl dne volno 🙂 Tolik času večer jsem ještě neměl, tak píšu blog. Budík mám nastavený něco po páté, abych v šest už šlapal nahoru.

V noci několikrát lije. Úplně si libuju, jak je bezva být pod střechou v suchu. Těsně před budíkem mě budí studená mlha na obličeji. Větřík žene hustou mlhu do sheltru a všechno mám vlhké. Co se dá dělat, dosuším za běhu později. Spíš mi vadí, že z vyhlídky nejspíš nebude nic. A je to tak. Dorážím na místo před 7 h. Už je docela světlo, ale mlha tak hustá, že netuším, kde by to slunce mělo být. A co je horší, nevidím ani ten slavnej skalní výběžek, kde bych se měl na památku vyfotit. Přichází tatínek se dvěma skautíkama, už tu byl a tak mě v mlze směřuje na správné místo, že mě vyfotí. Mám kliku, mlha na chvíli řídne, a tak aspoň vidím výběžek a dokonce mám i povinnou fotku. No schválně si vygooglujte “sunrise at McAfee Knob” a porovnejte…

Čekám dvě hodiny, jestli se to nerozpustí. Nerozpustí, ale já málem zmrznul! Kupodivu mě to tolik nevadí. Výhledy posledních pár dní byly super a Dračí zub se mi taky vydařil. Navíc za pár hodin mám být na Tinker Cliffs, další místní přírodní dominantě, kdy člověk jde pár set metrů po úplném okraji vysokých útesů nad údolím. To už bude mlha určitě pryč.

No, určitě ne. Vidím jen okraj útesu a pod ním z mlhy vystupující holé větve nejvyšších stromů. Značka vede fakt po okraji a občas mě mrazí. Houští člověka nepustí aby šel dál od kraje. Představuju si, že je pode mnou díra jako Grand Cannyon a že to hučení aut z dálnice v údolí je jako řeka Colorado… Co oči nevidí, představivost dožene 🙂 Trochu mě to mrzí, ale cesta bude ještě dlouhá – jsem právě v jedné třetině – takže dechberoucích výhledů snad ještě bude dost.

Mlha se rozpouští až po obědě. Mám aspoň pěkný výhled na rezervoár nad městem Roanoke a kopce odkud jsem přišel. Na druhé straně hřebene je městečko Daleville, kde plánuju doplnit zásoby a bříško. Dostávám SMS od kluků, že spali ve městě na hotelu a že jsou utahaní a asi dnes půjdou jen 17 km do druhého sheltru. Tyjo, to bych se mohl zmáčknout, rychle se najíst, nakoupit a dohnat je!

Jojo mohl. Ale to bych si nesměl ve vyhlášeném místním grilu dát dvě jídla a dvě piva. Odcházím po dvou hodinách úplně namotanej. Nákup v obchoďáku si nepamatuju a když se konečně o půl šesté dostávám zpět k trailu zjišťuju, že nemám palivo do vařiče. Jsou tu za městem dvě benzinky, tak zkouším sehnat HEET (isopropylalkohol na čištění nádrže od vody), je to lepší než líh. Bohužel nemají. Chlapík na druhý benzince správně tuší že to mám do vařiče a nabízí, že skočí do auta se podívat, jestli mu něco nezbylo po víkendovém výletě. Zbylo. Přesně tolik kolik potřebuju. Dávám mu $5 a málem mu líbám ruce. Zachránil mě. Ale teď už musím pádit za klukama. Musím se promotat pod dvěma dálnicema a houštím okolo. Po chvilce je kolem trailu krásná tráva a v džungli vystříhaný široký koridor. Tady někdo musel strávit půlku života, takhle to upravit! Za zatáčkou kolem ohně běhá starší pár, masakrujou křoví a pálí ho.

Hrozná práce. Dávám se do řeči. Fakt mě zajímá, jestli to takhle uklidili oni. Fakt že jo. Bydlí tu ve městě, Appalachian Trail šli před 15 lety a přišlo jim škoda, že zrovna kolem jejich města vede trail takovým bordelem. Tak to tu od té doby udržují. Podle mě stovky hodin práce. Několikrát jim děkuju. Takhle nadšený lidi mě vždycky úplně rozhodí. Obrovský obdiv. Musím si je vyfotit – Theresa and Homer!

Theresa a Homer udržují Appalachian Trail kolem jejich města

Tohle zdržení stalo za to. Bude z toho solidní noční pochod. Makám, co mi energie z piva stačí, ale stejně jsem v sheltru až o půl desáté. Totální únava. Kluci mají radost. Ostatní moc ne. Už spali. Poslední dobou už nikoho nepotkáváme, tak 5 lidí za týden, protože už jsme téměř všechny předešli. Tak jsem tu nikoho dalšího nečekal. Sorry. Mám radost, že jsme zase pohromadě, i když jsem kvůli tomu dnes natáhl 48 km…

Ráno vyrážíme do deště pěkně společně. Dopoledne několikrát křižujeme Blue Ridge Parkway, nejdelší americký národní park – je to asi 750 km dlouhá vyhlídková silnice postavená v horách, s hromadou hotelů a restaurací. Hlavně nevystupovat z auta a dobře se nabaštit. Je potřeba si tu přírodu držet od těla! Odpoledne se vyjasňuje a je z toho hezký den. Nicméně jsme všichni docela unavení a bolí nás chodidla, tak to balíme po 41 km už v šest.

Dnes v noci má zase mrznout a být vítr až 80 km/h, tak si radši stavím tarp mezi rododendronama, než mrznout ve vyfoukaném sheltru. Navíc si můžu v klidu ohřát vodu do láhve aniž bych rušil kluky. Teda mohl bych v klidu, kdyby mi ten týpek na benzince prodal palivo a ne nějakej sajrajt. Proklínám ho ještě teď, když drbu kotlík od sazí. A toho smradu! Poučení pro příště - dobrý palivo je základ.

Předchozí Další

Ráno vstáváme všichni brzy. Stejně už tak od 4 h nikdo nespal -8°C nás pěkně vyklepalo. Takový “jaro” tady nepamatujou. Má být přes den 20 a všechno kvést. Svítí slunce, ale je kosa. Snažíme se 32 km k silnici doběhnout co nejrychleji. Ve 14:30 už jsme u silnice. Má to být hodně těžký stop…

A my jsme tři… máme štěstí, stopujeme 5 minut a už nás nakládá obrovskej černoch na korbu trucku. Borec, děkujeme. Město udržuje městský shelter pro lidi, co nechtějí utrácet za hostel. Kluci zůstávají tady. Já potřebuju Wi-Fi a určitě mi nebude vadit noc v teple. Nějak mě to dneska sebralo a cítím se marod. Uvidíme zítra. V dalších 3 dnech jsou poslední opravdový kopce a zase má fest mrznout. Snad nás těch 123 km zahřeje 🙂

Tyhle tři dny utekly poměrně rychle a řekl bych, že i bez významnější události.

Jeden den jsme měli léto – kraťasy, triko, pohoda a skvělé výhledy. Druhý den jaro – v noci déšť, přes den chumelení a všechny vyhlídky naprosto v mlze. A třetí den regulérní zimu – v noci –8°C, probuzení do sněhu a mráz až do oběda. Takže jsme fakt kvaltovali a dorazili k silnici do města po 43 km už ve 4 h odpoledne. Tak to mám rád, trochu si v hostelu odpočinout, kopejtka nahoru a pivko 🙂

Takhle mám konečně taky čas napsat, že nejsem jediný Čech na trailu a jediný, kdo se snaží o Tripple Crown! Doslova pár dní za mnou je Radek Hecsko, se kterým se znám od roku 2015, kdy jsem mu pomáhal s přípravou na PCT. On to vzal hopem, vůbec se s tím nemaže a stihl PCT i CDT proběhnout strašně rychle - takový Těšínský expres. Moc neplánuje, neřeší jídlo, prostě jde a dělá kilometry a zbytek dožene ve městě. Docela tvrďák. Můj pravej opak 🙂 Zatím ho zlobí koleno, ale počítám, že mě brzy převálcuje. Chtěl jsem o něm napsat až mě doběhne, ale zatím jsme pořád pár dní od sebe.

Každej, kdo si nějakej dlouhej trail prošel, tak ví, že to není zadarmo. Bez ohledu na to jestli to proběhnete za tři měsíce nebo za šest. A protože tady nás za těch 5 týdnů počasí oba řádně prozkoušelo a oba se zatím držíme, tak mi přijde dobrý zmínit, že tu bojujeme s nástrahama dva. Snad nám oběma vydrží zdraví a dotáhneme to do cíle.

Předchozí Další

Jen by mě zajímalo, kdy konečně přijde opravdové jaro. Tohle tady nepamatují, aby v dubnu chumelilo. Jsme rádi, že můžeme být u toho, když se přepisují historické tabulky (stát Virginia je na úrovni Řecka. Dokážete si představit, že v dubnu v Řecku týden chumelí a mrzne i v 300 m n.m.?). Mluvím v množném čísle, protože tak nějak spíš víc než míň šlapu s Flashem a Maplem. Klukům je 18 a 19 a akorát dokončili střední. Děsně mi vyhovuje, že mají energii, jdou hodně nalehko a jsou většinou rychlejší než já a kilometry s nima utíkají. Jim zase vyhovuje, že já mám plán a oni chtějí dokončit ve stejném datu, a tak jim stačí být se mnou nebo přede mnou a akorát to stihnou. Taky jim prej dost pomáhá, že mě žádný podmínky nerozhodí a že třeba přijdu v hrozný vánici na shelter dvě hodiny po nich už po tmě a mám dobrou náladu. Oni jsou často psychicky na dně a tohle je z toho vytrhne, protože vidí, že vlastně o nic nejde. Stačí mít vybavení trochu pod kontrolou – být v suchu a teple a zbytek se vždycky nějak poddá 🙂

Možná by stálo za to, po 1500 km trochu zhodnotit vybavení. Protože jsem se připravoval na základě historických klimatických dat a letošek přepisuje tabulky stran počtu sněhových bouří v březnu a nízkých teplot, tak jsem musel některý věci ve výbavě už během prvního týdne trochu poladit. Spacák Rab Mythic 400 s komfortem –1°C vyztužit reflexním bivi SOL Escape vkládaným dovnitř spacáku, aby neomezoval loft a kvůli kondenzaci vlhkosti. Kdyby nestíhal udýchat tělesnou vlhkost, tak ať nemám mokrý peří. Docela to fungovalo, řekl bych, že přidá na komfortu tak 3°C možná 4°C. Když jsem si večer do spacáku ohřál litrovou flašku teplý vody, spal jsem dobře i v – 8°C.

Spacák je plněný hydrofobním peřím a zatím se mi nepodařilo ho připravit o loft, ani když jsem ho několikrát sbalil navlhlý. Škoda že je stejně plněnej na spodku i vršku. Kdyby mu dali 60% zvrchu jako u Criterionu, byl by přesně o ten chlup co potřebuju teplejší. No a do těhlech podmínek je úplně nanic poloviční zip – když je výjimečně teplá noc, nemůžu se jen tak přikrýt a to mě dost zlobí. Takže je to nejspíš nejlehčí rovnoměrně plněný spacák na trhu s daným komfortem, je širší a delší než Quantum 350, má vnitřní límec a hydrofobní peří, dalo by se říct dokonalý (ano, každý jiný rok na AT by to byl dokonalý spacák) , ale já bych teď právě do těhlech naho..o podmínek měl radši quilt Enlighten Equipment…

Třetí den regulérní zima – v noci –8°C, probuzení do sněhu a mráz až do oběda.

Třetí den regulérní zima – v noci –8°C, probuzení do sněhu a mráz až do oběda.

Směšně lehkou, zkrácenou karimatku Klymit Static V UL jsem musel vyměnit za izolovanou UL verzi, protože za těch mrazů co máme, byla odspodu kosa, i když jsem pod ní dával tenkou pěnovku kterou mám jako zádovou výztuhu batohu. Ta pěnovka má 80 g a je skvělá na sezení při pauzách a jako dodatečná izolace, když spím na sněhu. Na izolované verzi spím pohodlně do teď, protože pořád mrzne…

Tenká pěnovka se teď výborně hodila jako kutilský materiál. Maple si musel koupit nové boty a v Daleville neměli běžecké boty, jen “lehké” trekovky Oboz, které za dva dny totálně dodělaly Maplovi nohy. Puchýře, otlaky, žádné tlumení a bolest achilovek, vysoké a tvrdé pod kotníkem, takže po 50 km má kolem kotníků modřiny. Bylo potřeba přidat tlumení a zvednout patu, aby se kotník dostal výš nad okraj boty. Nic neposlouží líp než pár vrstev EVA pěny 🙂

Zbytek výbavy byl dostačující. Třeba u bot – Inov-8 325 GTX jsem měl z kraje pocit, že jsem to přehnal a že mi v teple uhnijou nohy, ale vzhledem k tomu že jsme zatím šli víc ve sněhu a mraze než v teple a suchu, tak to byla výborná volba. Na nohy je mi zima i doma v bytě a tady mě tyhle boty spolu s nepromok ponožkama mnohokrát zachránily. Boty i ponožky začaly pouštět vodu tak čtvrtý týden, když mi několikrát po celodenním pochodu vodou přes noc zmrznuly na kost a já se do nich ráno v mraze nemohl dostat a musel jsem je rozšlapat a rozlámat. Jinak bych je nenazul a mrznul tam doteď… Zázraky se nedějí a všechno se dá zničit. Naučil jsem se dávat večer smradlavý, mokrý ponožky do ziplocku a brát si je do spacáku, aby přes noc nezmrzly a daly se použít… Hnus, ale funguje to 🙂

Boty jsem odložil minulý týden po 1015 km a kromě jedné praskliny na levé botě neměly žádnou díru. Vypadá to že u Inov-8 konečně trefili správný materiál. Moje botky vypadají rozhodně líp než Altry kluků. A to jsou Altra Lone Peak nejlepší a nejoblíbenější boty na dlouhých trailech! Boty jsem tudíž měnit nemusel, ale na poště jsem měl nový pár botek Inov-8 Trailroc 285 a ty dávaly do hlášeného teplejšího počasí větší smysl.

Trochu jsem se bál, že i mikina Alpha Flux bude na pohyb moc, ale je to můj miláček a kluci mi ji nesmírně závidí. Alpha je teplejší a prodyšnejší než normální fleece a tahle lehčí gramáž je ideální. Nesundávám ji ze sebe klidně několik dní, protože v ní i spím. Mám ji rád.

Příjemně mě překvapily nepromok gatě HighPoint Road Runner – fakt nepromoknou, dá se v nich jít celý den a na hmotnost 120 g pořád drží v jednom kuse. Stejně tak bunda Rab Flashpoint 180 g která už má za sebou CDT a hodně časté používání a pořád drží. Tady ji mám na sobě každý den. Prostě každý. Už je na ní vidět že má dost, ale zatím slouží.

Taky jsem rád, že jsem zvolil jako tarp SMD Deschutes Plus s moskytiérou na spodním okraji. Bylo to sice původně kvůli komárům, ale síťovina skvěle drží sníh venku i když fest fouká. Taky díky tomu tarp drží o dost víc tepla. Když hlásí extra mrazy, tak nespím v otevřeném sheltru, ale stavím tarp. Přitáhnu ho k zemi a tam je odhadem tak o 4°C tepleji.

Co se vůbec nepovedlo je poklička ke kotlíku. Originál Evernew jsem nechal doma, protože má 30 g a místo toho jsem si vyrobil z alobalu 5 g náhradu. Krom toho že na kotlíku nedrží a pořád se mačká, tak mi nedovolí nechat kotlík večer venku k použití na ráno. Všude jsou myši a těm kotlík prostě voní. V noci naběhnou, poklička pod nima povolí, spadnou do kotlíku, a já mám od nich ráno v kotlíku bobany. To mě vytáčí. Když kotlík pověsím v sheltru, snaží se na něj dostat a dělají bugr. Když ho nechám venku, naserou do něj. Originál pokličku jsem zatížil kamenem a bylo. Kravina ale děsně mě to vytáčí a přidělává práci.

Výborným překvapením je filtr Katadyn Befree – risknul jsem si ho vzít na Appalachian Trail bez odzkoušení, protože je tu hromada pramenů, kde není potřeba filtrovat a do města pro odzkoušený Sawyer, se kterým chodí 90% lidí, bych to doklepal. Befree má lepší průtok a s měkkou láhví se líp nabírá voda. Taky ho nemusím vyklepávat od vody, když ho na noc dávám do spacáku, aby nezmrznul. Nechám ho prostě na láhvi a hodím do nohou spacáku. Ale bacha, jak zničíte láhev jste v pr… na rozdíl od Sawyeru Befree nepasuje na žádnou jinou láhev!!! Podle výrobce je velmi jednoduché filtr propláchnout. Ano teoreticky ano. Dává to smysl, ale v praxi to moc nefunguje a po 5ti týdnech musím koupit nový filtr. Sawyer bych na hostelu propláchnul a jel bych dál. Takže BeFree funguje skvěle, má super průtok a dobře se s ním pracuje, ale na dlouhý trek je větší jistota velký Sawyer.

No a málem bych zapomněl na batoh Gossamer Gear Kumo 36. Ten taky nezklamal. Žádný batohy na trhu nemají tak pohodlný ramenní popruhy jako Gossamer. Na tuhle cestu a výbavu je to ideální velikost. S tím jak extrémně tady žeru, tak se vejdu s jídlem max na 4 dny, ideálně na 3. Pro běžný výlet se tudíž pohodlně vejdete s jídlem na týden. Když opouštím město, mívám batoh s jídlem a vodou 9 až 10 kg. To je na tenhle batoh ideální. Nejskvělejší je opět velká síťovaná kapsa – spolkne všechno, co můžete přes den potřebovat. Maple má taky Kumo a do Glasgow si objednal o 200 g lehčí batoh z Cuben Fiber. Vypadal dobře, hmotnostní úspora obrovská, ale stejně si Maple nechal Kumo – ramenní popruhy plus skvělé kapsy se prostě nedaly odložit 🙂

Předchozí Další

Mohlo by se zdát, že jsem buď nenáročnej, nebo se snažím všechno vychválit, že to přeci není možný, abych byl téměř ze všeho nadšený. Realita je taková, že už mám za posledních pár let v nohách 13 000 km po horách, mám nějaké zkušenosti a vím co chci a potřebuju. Spoustu věcí jsem už vyzkoušel a když po něčem sáhnu, jdu dost na jistotu.

Jo a po tomhle treku určitě přibudou do naší nabídky ponožky Bridgedale! Ještě jsem nezažil aby Merino ponožka vydržela 1000 km. Napíšu víc, až otestuju všech 5 modelů co jsem si koupil.

No a na závěr zase něco zajímavějšího než vybavení – Američani jsou naprosto nadšení z různých výzev. Ne že by se do nich pouštěli, to ne, ale nadšeně o nich diskutují! Takže i na AT kolují různé výzvy naprosto vzdálené schopnostem většiny lidí tady. Třeba Gallon challenge – sníst najednou gallon (3,8 litru) zmrzliny. Nebo 24 challenge – ujít za den 24 mil a vypít 24 piv. To prý ještě nikdo nedal. Tady myslím na Radka, mohl by a měl by to pro Čechy urvat 🙂 On piva měří na desetipiva a míle to jsou pro něj na půl dne. Radku fandíme ti! Myslel jsem si, že mě tohle nechává chladným, ale asi mě taky jedna výzva zaujala – The Four State Challenge – snažíte se za jeden den vstoupit na území 4 států! Přespíte kousek od severní hranice Virginie, ráno vyrazíte, dojdete na hranici, projdete státy West Virginia a Maryland a skončíte v Pennsylvanii po 45 mílích (72km). To zní jako něco co bych rád zkusil 🙂 Už se to blíží, tak snad nohy vydrží.

Dáváme si půl dne volna v hostelu a za hodinku vyrážíme. Zase chumelí i tady dole ve městě…

Tyhle odchody z města, když je hnusně, jsou fakt těžký. A někdy prostě nemožný…

Jen co jsem klukům odeslal blog a vrátil se v chumelení na hostel, tak mi bylo jasný, že vyrážet ven kvůli pár mílím, mít mokrý nohy a přes noc mrznout nechci. Mám toho za pět týdnů dost. Fakt dost. Jednou za čtrnáct dní se to dá, ale obden prostě ne. Hlásím klukům, že se omlouvám, ale že trhám partu a zůstávám. Beru první volno za pět týdnů, tzv. ZERO, jakože nula kilometrů. Konečně si pořádně odpočinu, dobře se vyspím, prostě si ofrknu. Není to jednoduchý, podkopává to morálku. Řešíme to tak půl hodiny. Všichni váháme.

Mám toho za pět týdnů dost.

Kluci se rozhodují valit dál. 7 mil do dalšího shelteru. Já potvrzuji ZERO. Jdou ještě do města na oběd, než vyrazí. Koukám trochu na další trasu a plánování. Kluci jsou zpátky docela rychle, vymrzlí a hlásí, že taky nikam nejdou, hehe. Všichni toho máme dost. Když vím, že mi nic neuteče, jdu taky na oběd. Vracím se ve tři – trochu jsem si oběd vychutnával – a kluci oznamují, že dorazil “ten druhej Čech”. Jako Radek??? To je blbost. Ještě včera byl poctivé dva dny za námi (přes 80km). Jestli nás v tomhle počasí a terénu za den doběhl, tak je o parník rychlejší, než ti co tu drží rychlostní rekordy. Bez urážky, tomu nerozumím…

Ale to už je Radek ve dveřích s šestečkou piv a jedno mi podává. Všechno se záhy docela vysvětluje – tak jako to dolehlo na nás a rozhodli jsme se trochu si odpočinout a přečkat pitomý počasí v hostelu, když už jsme tu, tak i na Radka toho bylo prostě moc a jak dopoledne narazil na silnici (Blue Ridge Parkway, kterou jsme v uplynulých dnech několikrát křížili), tak se prostě rozhodl dostopovat až sem k nám dopředu do pohodového hostelu a taky trochu nabrat sil.

Nad pivem se shodujeme, že nám to dává zabrat a kolikrát to už ani není zábava. Ale tak to je. Zase se musí nechat, že když je pak chvíli hezky, tak si toho člověk úplně jinak cení a užívá si to. Za mně to k tomu prostě patří.

Během odpoledne majitel přiváží další a další lidi, který toho měli dost a zavolali mu, aby je někde u silnice vyzvedl. Je nás tu dnes asi 20. Je to divnej den, kterej zjevně zlomil úplně všechny… Pokračovat dál vyráží jedinej člověk – kluk co dělá jen část AT, je venku teprve dva dny a je mu blbý to hned vzdávat. Obdivujeme ho, ale jistý je, že bude litovat 🙂

Den volna je fakt pohoda. Člověk si dá šlofíka, pořád jí, pokecá s ostatníma. I když jsem si slíbil, že půjdu spát brzo, nakonec s Radkem kecáme do noci. Příležitost se musí využít a je to fajn.

Ráno balíme brzy, Odvoz zpět na trail máme už v 7 h a o 15 min později už šlapeme. Hrozná kosa a sníh, ale už leze sluníčko nad dálnicí. Čeká nás teď několik dní průchod přes národní park Shenandoah a podle předpovědi počasí i řada hezkých dní. Kluci se rozhodli, že když jsme jeden den lenošili, tak dnes dáme 55 km. Parádně to utíká a daří se nám to. Zatím nepozoruju, že by Shenandoah bylo nějak odlišný místo od předchozích hor, ale to přijde.

Co vím, že bude odlišný, je charakter trailu. Jde se tu podél hlavní vyhlídkové silnice v parku, občas ji křížíme a pak zas lezeme na vyhlídky a každý den nás čeká restaurace pro turisty – takový krmítko pro nás hladovce z trailu. Krmítko každých 50 km je luxus. Nebojíme se toho využít 🙂

Předchozí Další

A konečně taky přichází na řadu medvědi – teoreticky jsou všude po trase, ale zatím na ně bylo moc zima a nenarazili jsme ani na stopy. Tady v Shenandoah je jich dost a jsou prý dost aktivní. Poznávám to hned první den. Celý den jdeme pohromadě a jen co se večer odpojím, abych zpomalil a nepřišel do sheltru zpocenej, slyším rachot, jako když se listím valí tlupa divokých prasat. Skoro. Místo prasátek přebíhají přes trail tak 30 m přede mnou dva malí medvídci… a za nima máma. Ta si mě všímá a zastavuje. Docela mi zatrnulo. Hlasitě mluvím a couvám. Medvědice pokyvuje hlavou a když jsem dost daleko, pokračuje za drobotinou, uff. Ani jsem je nestihl vyfotit. Ale prohlídnul jsem si je dobře, když má člověk strach, vnímá docela intenzivně 🙂

Když druhé odpoledne přicházíme po 32 km do obchodu u kempu, máme v plánu jen dokoupit zásoby, dát hot-dog, pivko a jít dál. Ale majitel je tak ukecanej, že než mi namarkuje nákup, tak mám pivo i hot-dog v sobě a jdu pro další pivo. S klukama je to stejný. Je to ukrutná legrace. Chlapík je bývalý prvotřídní běžec a klidně by mohl být hvězdou Nastojáka.

Když máme konečně nakoupeno, jsou dvě hodiny pryč a díky pivu máme opravdu nakoupeno. Chlapík je třída, dává nám na cestu kafe zdarma a hlásí, že nějakej borec zaplatil hiker chatku pro 4 lidi a že tam je sám. Že jsou tam 4 postele a kamna a máme se ubytovat. Haha. Je nám kosa a zase má mrznout. Chlapík pořád mluví a ne a ne nás pustit… Přijíždí rodina s dětma a chce chatku, jsme záchraněni, chlapík se jí jde věnovat. Z auta se vyvalí 6 dětí a paní se omlouvá, prej jestli nevadí, že přivezli tolik dětí… Chlápek ani nezaváhá a říká že ne, že něčím ty medvědy v parku musí krmit 🙂

Kluci hlasují pro chatku, takže se ubytováváme.

Kluci hlasují pro chatku, takže se ubytováváme.

Tady jsme to prošvihli – je pozdě a je nám kosa. Kluci hlasují pro chatku, takže se ubytováváme. Dáváme borcovi pár dolarů, roztápím kamna, dáváme ještě pivko a spíme v teple. Tyhle nečekané dobré změny plánu mám rád 🙂

Borec v chatce jde jen úsek Appalachian Trail a představuje se jako Burger Feet (burger tu znamená i mletý maso, takže prostě “chodidla na kaši”). Ptáme se, jestli začal v pohorách. Přikyvuje a dodává, že na to prostě musel přijít sám… Teď už má běžecký boty a je vysmátej.

Další dny jsou ve znamení těžšího terénu a božích výhledů, pecka. Údolí pod námi je kilometr hluboký. Taky jsme úplně přeskočili jaro a je 27°C. Je to skoro moc, na to že stromy ještě nemají listí a nikde není kouska stínu. Každopádně pořád lepší než mráz. Já jsem spokojený.

Trochu horší je, že v kamenitém terénu mě začíná zlobit kotník. Chladím nohu v každém potůčku, polykám Ibuprofen, mažu Voltarenem a snažím se zkrátit krok. Bez chvíle odpočinku se věci samy nezlepší… musí se to podchytit hned z kraje. Pro jistotu hned přes Amazon objednávám nový boty na další zastávku za dva dny. Ne že by byly potřeba, ale moje zkušenost je taková, že jiná bota = trochu jinej krok a zlepšení problému. Musí se nechat, že Shenandoah přes neslaný nemastný začátek nakonec pecka. Neuvěřitelné skalnaté vyhlídky a vesměs snadný trail. A k tomu ty krmítka!

Předchozí Další

Takže po dnech 55, 32, 43 a 43 km už jsme za Shenandoah v městečku Front Royal a pomalu kujeme plány na Four State Challenge. Hodně to bude viset na počasí a u mě i na stavu kotníku (do Harpers Ferry to jsou dva dny 48 a 37 km a to si člověk zrovna neodpočine). Je pravda, že za krásného počasí a odpočatej tu výzvu ujde každej lulan. Ale zase se nechceme zmordovat, když půlka AT je ještě před námi.

Za zmínku z etapy ještě asi stojí to, že Flash je úchyl na pestrý barvy a krátký trenky… Doteď šel v krátkých běžeckých trenkách a hawajský košili, ale to prej není dost. Na hostelu našel v hiker boxu ještě kratší, holčičí, zářivě růžový trenky, tak po nich hned skočil. První den super, že prej dřou úplně jinde než ty předchozí trenky, a že to je úleva. Nicméně druhej den už to nešlo a tak rozpáral vnitřní šev a udělal z toho minisukni… Takže teď chodíme s velkým rozestupem, protože tohle se vážně nedá 🙂

A aby bylo jasný, že nám nejde jen o kilometry, ale taky o sportovního ducha, musím zmínit, že jedno ráno jsme potkali dva borce, zhulený jak papriky a že jdou na výlet přes noc. Ujdeme další kilometr a na trailu leží stan. Maple pořád mluví o tom, že by se proběhl, tak stan bere a běží za paprikama. Kavalír. My vyhlašujeme zevlovací pauzu. Za chvíli je Maple zpátky i se stanem. Prej není jejich, že stan nikdy neměli… není nad dobrý skutky 🙂

Teď chodíme s velkým rozestupem, protože tohle se vážně nedá.

Dnes teda zůstáváme přes noc ve Front Royal – malé městečko, docela sportovní, je to brána do národního parku Shenandoah. Chlapík Scott, který šel Appalachain Trail před lety tady provozuje chatku pro lidi na trailu za rozumný peníz. Aspoň můžeme dát sprchu po těch dvou skoro třiceti stupňových dnech.

V plánu je ráno pádit dál, natáhnout delší den, abychom den nato dorazili do Harpers Ferry včas. Je to zajímavý město s bohatou historií a sídlí tady ATC – asociace, co se stará o trail. Vedou i evidenci o lidech, co prochází, tak jsme zvědaví, kolik lidí ještě před námi je a chceme se tam zastavit a poděkovat.

Tak zatím, zase se ozvu za pár dní z půlky trailu!

Během těch pár dní se toho událo tolik, že mám pocit, že se to stalo před půl rokem a mám problém si vzpomenout, co že jsme to všechno zažili.

Dokončili jsme stát Virginia, prošli celou West Virginii (haha, malý výběžek asi 5 km) a Maryland a teď už bojujeme v srdci Pennsylvanie. Městečko Harpers Ferry mě naprosto vcucnulo do historie a období občanské války. Přívalové deště a kosa nám opět “zpříjemnily” cestu a podařilo se nám dorazit na milník, který označuje půlku AT! To je super, teď už se to bude krátit. Ale postupně.

Jako obvykle nastává lehké zdržení při odchodu z Front Royal z chatky, kde jsme nocovali. Tentokrát to není, že by se nám nechtělo, ale Flash bude slavit 19. narozeniny, a tak mu tatík poslal balík piv na oslavu, protože tady si do jednadvaceti let pivo nekoupíte a nechtěl riskovat, že by mě zavřeli za to, že jsem mu je koupil já. Je to kavalír. Ale poslal jich docela dost a navíc dobrou IPU s 8%, a tak jsme s tím moc večer nepohnuli. Piva zůstaly v lednici, a tak se pro ně Flash vracel… Odmítám nést v batohu 3 kusy, tak dáváme hned u silnice v 7 h ráno jedno snídaňový 🙂

Procházíme oplocenýma pozemkama stejně jako při příchodu do města. Vypadá to jako nějaký vězení, ale je to “backstage” washingtonské zoo, kde chovají na velkých plochách ohrožené druhy. Dobře to dělají.

Předchozí Další

Jak jsme sklesali z hor, jdeme dobrou docela neprostupnou džunglí a pomalu stoupáme. Úplně jsme přeskočili jaro a je 27°C. Vyloženě koupací počasí. A taky počasí na další pivo k obědu 🙂 Příhodný název pro pivko.

V tom vedru mám docela namotáno. V dalším stoupání narážíme na docela špatně vypadající starší paní s velkou nadváhou a velkým batohem. Ptáme se, jestli je OK. Není. Vypadá, že to s ní švihne. Nabízí peníze, jestli jí odneseme batoh tak dva kiláky nahoru po trailu, že tam bude čekat manžel u silnice, že už mu volala. Batoh samozřejmě bereme, ale peníze určitě ne. Jsme na trailu ne? Pomáhat si je jasná věc. Minule nesl při “záchranné” akci větší náklad Flash, takže teďka bere batoh on a já beru jeho batoh naložený jídlem. Dva ultralehké batohy už nejsou ultralehké, haha. Ale dvacet minut se to dá.

Krajina se každou chvíli mění a docela nás to dnes baví. Snažím se z Flashe vymámit nějaké lekce americké historie, hlavně stran občanské války, protože tady se toho dělo nejvíc. Ale moc jsem nepochodil. Kdo by si věci ze školy pamatoval že?

Docela nám to utíká. Kotník se v nových botech (Brooks Pure Grit 6) zdá lepší, ale zase mě dře pata, divná vložka. Po 35 km přichází tzv. Horská dráha – nejdřív se tomu smějeme, protože to už tu bylo několikrát, ale strmé kamenné schody a pak už jen kamení nahoru a dolů až do dnešní padesátky nás docela odrovnaly…

Předchozí Další

Příjemným zpestřením byl západ slunce a milník 1000!!!! Tak jo, asi to půjde, když už jsem došel tak daleko. Paráda.

Ráno se probouzíme do úplného opaku včerejška. Kosa, fouká a pak přichází i mlha. Na první vyhlídce ještě něco vidíme a dokonce tam stojí pivo, haha, další snídaňové 🙂

Aspoň že náznaky jara jsou tu. Krásně kvetou narcisy. Aby to nebylo zas tak jednoduché, trail se na pár kilometrů mění na hromady kamení. Ale řeka Potomac a městečko Harpers Ferry jsou nadohled, tak se to dá. Cestou ještě probíhám hranici s West Virginia, další stát hotovej, paráda. Kluci běželi napřed, já se snažím opatrně kvůli kotníku.

Od řeky přicházím přímo do centra dění v půlce 19. století. Tady se John Brown s partou dalších černých otroků vzepřel systému a přihlásil se o svoje práva. Obsadili na chvíli národní zbrojnici, kterou tu unie měla. Skončil špatně, ale nastartovalo to boj za opravdovou svobodu. Ne tu, že silnější si může dělat co chce, ale tu kde svoboda má pravidla a končí tam, kde omezuje svobodu ostatních. Začátek občanské války – Sever (státy unie) proti Jihu (otrokářské státy konfederace). A tady kolem důležitého strategického bodu a národní zbrojnice se toho dělo hodně. Městečko je plné historie i turistů.

Kromě historie nás tu zajímá ještě centrála ATC – organizace, která se o Appalachian Trail stará. Jsou tu super příjemní. Je tu místnost, kde si můžeme povegetit, dát kafe, prohlídnout staré registry z předchozích let a zapsat se do letošního. Taky nás všechny fotí a dostáváme pořadová čísla. Evidují zvlášť nás through hikers, co jdeme celý trail v kuse zvlášť, ty co dělají úseky zvlášť, ty co flipují (přeskakují a vrací se později), a tak nás dost zajímá, kolik lidí je ještě před námi, když třeba já startoval jako 392. A teď už téměř nikoho nepotkáváme. Tipovali jsme, že jsme tak třicátí, ale jsme Maple 17, Flash 18 a já 19. To jsme nečekali. Hodně lidí v tomhle počasí asi odpadlo.

Ještě větším překvapením je, že Anish (holka, která tu drží holčičí rekord a má i celkový na PCT) je jen 4 dny před námi. Snaží se letos projít všechny tři dlouhé traily a být první ženskou, která to zvládla. Startovala den po mě a znamená to, že na nás nahnala jen 5 dní za 45 dní. Tak asi nejdeme zas tak pomalu a i jí to počasí pořádně zatápí, když jinak je schopná dělat i 60 km až 70 km denně. Stejně je to ale zvíře, že takový kilometry dělá. A pořád sama. Jiná liga.

Dáváme noc v hostelu, protože má být šílené počasí a zítra si chceme trochu povegetit a pak šmejdit po městě. Hostel je klasika barák naplněný palandama, kuchyň, záchod, sprcha a teplo 🙂 Všechno co potřebujeme ke štěstí. V noci parádní přívalové deště, ráno taky. Super být pod střechou. Stejně dopoledne startujeme do deště. Má se to přes den lepšit. Maple valí napřed, má chuť dělat kilometry. Ke mně a Flashovi se přidává kluk, co šel AT 2016 a teď je jen na pár dní na procházce. John Goodman haha, dobrý trail name.

Předchozí Další

Ještě zastávka v ATC pro pár fotek. Ha, potkávám tady Radka, i když jsme teď šli v průměru 43 km denně a on si bral volno a měl se ještě vracet. Čekají na mě kluci, tak to neřeším a valím. Až se jednou potkáme, tak bude čas to probrat.

Jediná cesta do cíle vede přes další stovky mil, tak musíme dál. Docela peklo. Po dešti je z trailu řeka / jezero, podle situace. Docela peklo. Ještě že člověka občas rozveselí nějaká drobnost… třeba když špatně odbočí 🙂

Teď už mě vůbec nemrzí, že jsme výzvu Four State Challenge odpískali, protože v tomhle cajmrsku bychom to určitě nedali a jen si oddělali nohy. Jsme srabíci, ale cesta je ještě dlouhá. John Goodman je super společnost a kilometry utíkají. Radí nám, co cestou stojí za to a na oplátku ze mě tahá rozumy stran CDT.

Procházíme několik státních parků, které připomínají občanskou válku a kde se odehrávaly nejslavnější bitvy. Docela smutná historie. Aspoň z věže Washington monument je dobrý výhled. Nicméně vyhlídky špatné – zase kosa, déšť, chumelení. Jsme trochu v šoku, že se všude píše, že jsme ve státě Maryland. Kurňa kde jsme přehlídli hranici? Byla hned v Harpers Ferry pod mostem, tam jsme ji nečekali.

V registrech se už několik dní objevuje hned před námi jméno Opa, tak jsme rádi, když téměř sedmdesátiletého chlapíka potkáváme. Fakt borec, docela to valí. Zaslouží poklonu. V jinak jednoznačné přesile batohů Osprey na trailu musím využít situace a zdokumentovat tým Gossamer Gear 🙂

Vody na trailu ubylo, ale přibylo kamení. Docela často jsou dobré vyhlídky a tak je to dnes zajímavé. Před polednem se John trapně ptá: “Kdo si dá k obědu pizzu?“ a prej jakou. Smějeme se tomu. On ale tahá telefon a my jen slyšíme: ”Zdar chlapi, ještě vozíte pizzu za město na trail? Super, tak dva macky prosím. Na silnici budeme tak za hodinu. Kartou.” Tak to se mi snad jen zdá. Jak ho to napadlo sakra.

Za hodinu na trailu křížíme malou silnici a tam čeká auto s pizzou. No ty vole. Balím krabice do bundy a jdeme půl kilometru do sheltru. Tam pizzu likvidujeme 🙂 V týhle kose to přišlo vhod.

Tohle je fakt vrchol – John měl tohle v rukávu, protože tady kousek bydlí a okoukal to během svého AT od ostatních. Pacholek. Před večerem překračujeme hranici s Pennsylvanií. Teď má teprve začít opravdové kamení. Všichni Pennsylvanii kvůli tomu nesnáší. Mě teda naprosto ohromují místní dvoj-sheltery. Prý je to jeden pro chrápače a druhý pro nechrápače, hehe, to schvaluju. Každopádně paráda.

Za hodinu na trailu křížíme malou silnici a tam čeká auto s pizzou.

Za hodinu na trailu křížíme malou silnici a tam čeká auto s pizzou.

Na jeden den se nám počasí trochu lepší, ale spousty vody na trailu na mnoha místech zůstávají. Pak se pro jistotu vrací poletující sníh a mlha. Jak tak šlapu a přemýšlím, tak mi to nedá a píšu Radkovi email, jak to s jeho kilometrama je. Tuším, že to může nastartovat nevraživost, ale prostě nás to s klukama zajímá.

John Goodman třetí den dopoledne valí domů a do práce. Prej až zítra dorazíme do Boiling Springs, ať se mu ozveme. Že něco podnikneme. Nás na trailu čeká velká událost – milník označující aktuální polovičku trailu. Je to docela vtipný, protože jich míjíme víc. Jsou to polovičky z minulých let. Každý rok je trail o pár mil delší, jak přibývají serpentiny do prudkých kopců a různé obchvaty měst atd. Tak a tohle je naše aktuální půlka, haha, doufám.

Flashe už druhý den zlobí kotník. Odmítá si to připustit, a tak zase jdeme 48 km. Ke konci dne sotva pajdá. Následující den to není lepší a 37 km do Boiling Springs je pro něj boj. Prolézačky skalama to nedělají jednodušší.

Předchozí Další

Flash je rád, že to do města došel. Nechci ho v tom nechat. Voláme Johnovi. Sedíme v místním baru a řešíme co dál (úlet, sedíme v koutě u malého stolku, nemůžeme sedět na baru, protože Flashovi není 21 let…). Není tu hostel, a tak John navrhuje, že můžeme přespat u jeho rodičů v domě a ráno se uvidí co dál. To zní jako plán. Zastavujeme koupit víno, abychom se nenahrnuli do domu s prázdnou a pak nás John veze k rodičům. Snad nás nezakousnou. Mají úžasný dům, žádná periferní Amerika. Pasivní dům. Tady můžou bydlet jen fajn lidi. A je to tak. Povídáme si do noci a je to fajn. Takhle dobře jako u nich jsem se už dlouho nevyspal.

Moc, moc, moc děkujeme. Obrovská snídaně a prohlížení Johnových fotek z trailu mě totálně nabilo energií na další cestu. Je čas vyrazit. Snad bude Flashova noha OK, protože nás časem čeká hodně kamení. Držte nám pěsti a užívejte jaro.

Tak jak jsem měl minule pocit, že se toho stalo strašně moc, tak teď mám pocit, že se nestalo skoro nic. A nebo prostě všechno přebilo KAMENÍ.

Jestli jste někdy na horách měli pocit, že to je strašný, že to je samý kamení, tak byste měli zavítat na výlet do Pennsylvanie. Podle mě sem svozili kamení z celý planety a pak někdo přes vrchol tý hromady vyznačil Appalachian Trail. Ale popořadě. Protože jsem taky přišel o svoji trailovou rodinu…

Noc v Boiling Springs u Johna Goodmana byla boží. Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal. A snídani, kterou John s mámou připravil – kam se hrabe pěti-hvězdičkovej hotel. Celkove moc příjemná zastávka – pasivní dům navíc téměř celej z již dříve použitých materiálů (a k tomu i poměrně pěknej). Pecka, děkujeme. No docela jsme se zdrželi. Plus práce na blogu…

Každopádně není kam spěchat. Vypadá to, že Flashova noha je špatná, takže dnes stejně moc daleko nedojdeme. Aspoň že je opravdu hezky. John nás veze zpátky k ATC centru, kde nás včera naložil, já si ještě dělám pár fotek městečka a vyrážíme.

Předchozí Další

Už po 20 minutách je jasný, že noha je špatná a že dál to nepůjde. Nemá cenu to vyhrotit, bude lepší si dát pár dní pauzu a pak pokračovat. Flash volá znovu Johnovi, jestli ho může vyzvednout a společně jdeme ještě kilometr k další silnici. Tam Flashe opouštím. Je to divnej pocit. Šlapeme spolu už dýl než měsíc, a tak nějak jsem počítal s tím, že společně trail i dokončíme. Fakt divný. Prostě překračuju silnici, naposledy volám good luck a nejspíš už se nikdy neuvidíme… A Maple, ten je rychlej a je bůhví kde přede mnou. Vypadá to, že zase pošlapu sám.

Ještě než se ale zvládám rozloučit, objevuje se Radek. Tentokrát jsem ho čekal, protože jsme se kvůli noze dost zdrželi. Nicméně se mnou po mým emailu moc nemluví. Tak trochu jsem to čekal. No alespoň se snažím otázku stylu, kterým se po trailu pohybujeme nějak načnout.

Je to docela ožehavý téma nejen pro nás dva, ale pro lidi kolem trailu vůbec. Nic nerozděluje trailovou komunitu tak jako názor na styl throug-hiku. Pěknou ukázkou byla v US přestřelka na sociálních médiích mezi oblíbenou blogerkou z trailů Carrot a držitelem tripple-tripple crown (ano, všechny tři dlouhé traily šel třikrát…) Lintem. Nečetl jsem to, na to nemám čas, stačil mi Flashův souhrn. Lint se do Carrot pustil s tím, že je nefér si nárokovat tripple crown, když každý trail prokazatelně o hromadu mil ošidila. Carrot vůbec nereagovala k tématu, ale vytáhla nějakou špínu z Lintova osobního života a už to jelo…

Překračuju silnici, naposledy volám good luck a nejspíš už se nikdy neuvidíme…

No a já s Radkem to ohledně trailu máme oba taky dost jinak. Podle Radka je značka jen vodítko, kudy zhruba se má jít, ale když to nedává smysl a trail se hrabe někde kotárama nahoru dolu a nebo vodou a strašnýma sračkama po dešti a kus vedle vede pěkná cesta nebo silnice, tak zdravej rozum velí, to švihnout tudy. Pokud se na to člověk dívá z tohohle jediného pohledu, tak souhlasím. Ale já se na to dívám ještě jinak.

Z mého pohledu když Benton McKay a tuny dobrovolníků Appalachian Trail stavěli a značili, tak to dělali proto, aby se chodilo právě tudy. Když jsem na výletě horama, tak je jedno kudy jdu. Ale když se rozhodnu jít AT, tak bych měl přijmout tu výzvu, že to prostě často vede sračkama a pokud mi to zdraví a okolnosti dovolí, tak to jít tak, jak je to vyznačený. Podle mě značky nejsou jen vodítko, značky jsou AT. Všechno ostatní jsou traily s jinýma jménama a lesní nebo asfaltové silnice…

Je jasný, že každýmu se někdy stane, že kvůli vodě, jídlu, zranění a třeba i únavě někdy AT ošidí. Ale nemělo by to být pravidlo. Proto je AT vyznačený, aby bylo pro všechny stejný. Pak se ovšem dostáváme na tenký led, protože je totálně nemožné posoudit, co je ještě legitimní důvod… A tak je asi jediným měřítkem to, aby byl člověk se způsobem, jakým AT jde, spokojenej. Každopádně trvám na tom, že člověk by se primárně měl snažit jít co nejčistší AT a ne co nejjednodušší…

No a na tom se s Radkem moc neshodujeme. A tak si každý jdeme po svém. A tím pádem odpadá byť i jen symbolické soupeření o první Tripple Crown, protože každý zjevně jdeme jiný a jinak dlouhý trail…

Je to škoda, nejspíš jediní dva Češi na AT a nemluvíme spolu. A to ani nejsme zastánci extrémních konců spektra – třeba tzv. “puristi” uznávají jen to, když člověk ujde každý metr trailu. Neexistuje abyste se pro zásoby do města pěšky odpojili z AT a za městem se zase napojili a podobně. A na druhém konci jsou lidi, kteří klidně půlku prostopují, nebo skončí v půlce a klidně se hlásí k tomu, že trail “dali”.

Takže my dva bychom snad společnou řeč najít mohli. Jistý totiž je, že jsme tu proto, že nás to baví a že jak Radkovy videa a promítání, tak můj blog nebo přednášky mají sloužit stejný věci – přiblížit co nejvíc lidem, jaká je to paráda být venku a trochu vás namotivovat k tomu taky někam vyrazit. Ať už zvolíte, jaký chcete styl 🙂

No nic, styl nestyl, musíme dál. Je krásně a trail snad poprvé vede loukama a lesíkama a docela po rovině. Regulerně si to užívám.

Ne dlouho. Po dvaceti kilometrech zase stoupáme na hřeben a začíná kamení. Je možný takovým kamením vůbec jít? No asi jo. Je to boj. Několik dní v kamení se mi slévá do jedné velké hromady kamení 🙂 Občasné úseky po pěkné cestě jsou vysvobozením. Škoda že krátkým.

Zdá se to jako hodně dlouhá etapa, ale není to tak. Zastávek bylo spousty, ale nebyl hostel nebo jiné přívětivé místo, kde bych mohl doslova smrdět a psát. A událo se toho zase nekonečně moc.

Dokončil jsem tři státy: Pennsylvanie, New Jersey a New York a už jsem v Connecticut. Viděl jsem z hor New York City, konečně se vykoupal v jezeře, zažil další chumelenici a definitivně přišel o všechny parťáky. Šlapu už týden sám. Ale zpátky do kamení. Brrr i takhle zpětně mi je šoufl, jen o tom píšu. Je potřeba dorazit posledních cca 60 km Pennsylvanie. Celou noc v Palmertonu lije a ráno taky. Hostel je zezadu v restauraci, tak jen obíháme barák a už se ládujeme lívancema v úplně nejvíc klasické americké restauraci.

Po osmé hodině nás paní majitelová veze zpět na trail. Mlha a prší. Víte co je horší než hromada kamení? Velká hromada mokrýho kamení! A tím dnes začínáme. Náhodou je to docela zábava. Kluci spěchají a hned mi mizí. Já fotím a nechci být pod pončem spocený. Chvílema je to v podstatě lezení kde jsou potřeba ruce. Hlavní je vydržet. Pak nastává klasika – nekonečné hřebeny stále po kamení. OK, tady už rezignuju i já. Držel jsem se z kluků nejdýl, ale teď už Pennsylvanii nenávidím taky.

Maple se u další silnice setkává s rodinou a zdrží se. Já večer docházím rezignovaného Shoemakera. Hledá, kde zakempuje. Nakonec se připojí a natahujeme 48 km do sheltru. Cestou na skalách narážím na dikobraza na stromě. Prý takhle žijí – pod skálou v dírách a lezou na stromy okusovat větve.

Předchozí Další

V sheltru je dvojí překvapení. Hromada piv a zábavný hiker Walkie-Talkie. Děkujeme zachránci, který tam piva donesl. Dost výrazně to pozvedlo jinak úplně na nic den v kamení a dešti. Ráno to sypeme, jak nejrychleji umíme do městečka Delaware Water Gap. Kromě výborné snídaně v pekárně nás tam totiž čeká i hranice s New Jersey! Hurá, snad pozvolný konec kamení. Jak je ale někde jídlo, nedej bože dobrý pečivo a káva, tak já se prostě nedokážu utrhnout…

Takže Walkie-Talkie odchází v 10 h, Shoemaker odjíždí s rodinou na pár dní na rodinný výlet v poledne a já se po dalším chodu a sladké dobrotě pakuju v jednu. Ještě potkávám Mapla který právě dorazil. Domlouváme, že nebudu čekat, že je rychlejší, a tak mě do večera dožene. Valím to na nekonečně dlouhý most přes řeku a nemůžu se dočkat hranice.

Chvilku jsme s Shoemakerem byli přesvědčení, že svůj názor na Pennsylvanii vyjádříme bobanem na odpovídající straně hranice, ale takhle uprostřed frekventovaného mostu jsem vyměkl. Nicméně hranici si fotím a budu si ji dobře pamatovat.

Hranice se nemůžu dočkat.

Jako mávnutím kouzelného proutku za mostem nepokračuju kamením, ale pěknou lesní cestou podle potoka. Je evidentní, že tady stavěl trail humanista a milovník přírody, ne sadistickej úchylák jako v Pennsylvanii…

Taky přichází první jezero, kde se dá koupat. Počasí je dokonalé, na ceduli NO SWIMMING někdo odstranil to NO, a tak jsem uposlech a pořádně si ve vodě počochnil. Poprvé po dvou tisících kilometrech! Nádhera, takhle si představuji život na trailu. Dál už je sice zase trochu kamení, ale super výhled a zelená tráva. Taky poprvé od začátku…

Korunu skvělému dni dává další setkání s dikobrazem a rozhledna před západem slunce. Konečně jenom nepočítám míle, ale je to opravdu radost tady být. V noci má sprchnout, tak radši stavím tarp a spokojeně usínám. Asi nejpovedenější den na trailu. Bohužel se neobjevil parťák Maple, jenom přišla SMS, že to zabalil dřív, protože ho taky bolí kotník. A že si radši dá den volna. Sakra, kdybys to řekl dřív, asi bych se přidal, protože mě taky dříve zlomený kotník zlobí.

Předchozí Další

Nedá se nic dělat, povalím dál sám. Hned jak ráno vyrazím, začne poprchávat. Jde se docela příjemnou krajinou, občas mlhavý výhled, občas kamení, ale takový kulatější, dá se po něm jít a občas i moc pěkná stezka. Taky si můžu připsat další zvířata do sbírky. Kolem mokřadů se plíží maličcí oranžoví mloci (říkají jim Eft). A konečně začínají být vidět i hadi. Zatím jen místní užovka Gartner snake, ale určitě bude i Black snake a Copperhead snake – oba fest jedovatý.

Před polednem, když křížím silnici a déšť nabírá na intenzitě, tak mě praští do očí cedule Gyp’s Tavern. Nemá cenu vzdorovat a už sedím v jaksepatří americkém baru, cucám IPU a přistává přede mnou hamburger. Vedu hovor s místním blázínkem, který tu vysedává pořád. Déšť neustává, tak si dávám ještě jeden burger a vyrážím. Mám dnes v plánu chlup přes 50 km do luxusního tajného sheltru se sprchou a zásuvkama na dobíjení o kterém vím od Time-outa. I s touhle zastávkou to stíhám.

Pak ale přichází SMS od Flashe, že noha se zdá lepší a že se vrací na trail. Tak jestli jsem někde poblíž High Point State park, že tam budou s pivem za tři hodinky. Sakra. Shelter by byl fajn, ale radši uvidím Flashe. Dojede s celou rodinou, tak bude legrace. Mají dost zpoždění, ale i dost piv a jsem fakt rád, že Flashe ještě vidím, když jsme spolu ušli 1000 mil! Fakt se na parkovišti se zákazem alkoholu bavíme a nakonec jsem rád, že dojdu 4 km do nejbližšího sheltru. I jedna IPA mi stačí abych měl nakoupeno. Před sheltrem se na chvíli roztrhá mlha a já aspoň vidím High Point Monument – 70ti metrový obelisk na vrcholku nejvyššího kopce v New Jersey. Docela monstrum.

High Point Monument je docela monstrum.

High Point Monument je docela monstrum.

Ráno po dešti je krásně a krajina se výrazně mění – močály a mokřady, často po dřevěných chodníčkách. Konečně zeleň. Ten mrtvej, suchej les už mě zabíjel. Regulerně mě to dneska zase baví. Krom toho bych se měl za pár hodin zastavit pro zásoby u dalšího krmítka v Unionville. Tohle miluju, když můžu každý den mít pořádný jídlo. Navzdory plánu si tady zase debužíruju přes dvě hodiny. Nevadí, stíhám. Zase krásný mokřady a pak stoupání přes skály.

Podle průvodce bych mohl na nejvyšší vyhlídce tady stihnout překročit hranici se státem New York. Navíc se odtud prý dají vidět obrysy Manhattanu. To by bylo boží. Přespat tam a vidět tu rudou záři v noci. Přímo z trailu. To se mi líbí.

Bohužel, brutální černo, hromobití a silný vítr mě nutí doběhnout co nejrychleji jen k další vodě a rychle si najít místo pro tarp. Stíhám to ne “za minutu dvanáct”, ale ve dvanáct – s prvníma obříma kapkama házím batoh pod plachtu a lezu dovnitř. Takhle brutální liják jsem doteď zažil jen jednou, na Korsice. Tentokrát mám lepší tarp a tak jsem úplně v suchu. Spí se výborně. Jen mě mrzí ten noční výhled na NY a voda všude na trailu ráno…

Předchozí Další

Ráno vyrážím hned po šesté, abych měl čas nahnat nějaké kilometry, ale překvapuje mě, že nepřestaly bolet kolena. Docela často mě bolí na konci dne z těch náročných kamenných schodů, ale do rána to bývá dobré. Dnes ne. Asi budu muset trochu polevit a zařadit nějaký preparát na klouby. A radši dřív než později. Aspoň do kopce je to dobrý. Vyhlídka je výborná, velká, ledovcem ohlazená skála s výhledem na obrovské jezero. A fakt že jo, nad hřebenem se v oparu rýsují mrakodrapy Manhattanu!

Ale je to zvláštní pocit, stát na skále uprostřed nekonečných lesů a koukat na největší město v US, kde se ve smradu a hluku snaží 10 milionů lidí žít svůj americký sen… Překračuju další hranici mezi New Jersey a New Yorkem.

Google mi hlásí, že dole u jezera v městečku mají velkou lékárnu, tak se rozhoduju dolů po trailu seběhnout a nakoupit něco na kolena, na alergie a vitamíny Emergen-C protože mi už dávno došly. Jako bonus si můžu dát dole dobrou snídani 🙂 Sestup je nakonec docela sešup (ideální na moje bolavý kolena…). Městečko vypadá docela turisticky a hned první café mě vcucává. Breakfast burito a kyblík kafe plní svoje poslání. Při placení se mě paní majitelka (vaří tu i obsluhuje) ptá, jestli jsem na AT? Přikyvuju že jo, že se pokouším. Hned se rozzáří, že ona šla 2002, že byla bezkonkurenčně nejpomalejší, ale že si to nesmírně užila. A že snídaně jde na podnik, že trail magic je potřeba.

Paní majitelka šla AT v roce 2002.

Asi se mi vrací $10, co jsem dal před týdnem klukovi, aby měl ve městě na snídani. Je to válečný veterán, ale z výsluhy nevyžije, tak už několikátým rokem brázdí ameriku na kole a pěšky na trailech, a když nemusí platit nájem, tak z peněz vyžije. Většinou. Občas koupí nějaké vybavení a pak peníze chybí… Obdivuju ho. Nakupuju, co je potřeba, a valím zpět na trail. Ten se teď buď vine mezi pěknými jezery a kolem bobřích hrází nebo přelézá brutální skály.

Dost často to nejde bez rukou. Vrcholem je tzv. Lemon squeezer – široká spára ve skále, která se musí dokopce prolézt – pořád se zužuje a mačká vás jako citrón 🙂 Vrcholky skal jsou uhlazené od ledovců a porostlé starými duby a trávou. Pěkný pohled. Díky zdržení ve městě zase těsně nestíhám 50 km a kempuju jen tak v lese, v závětří pod skalkou. V noci má dost pršet i foukat, tak ať jsem malinko chráněný.

Noc byla kupodivu klidná, ale už od rána mě nahání mraky a déšť. A je kosa. Z vyhlídky je opět vidět New Yorku City. Tady už se to dá opravdu vidět a ne jen tušit 🙂 Než se stačím pokochat už jsou mraky zase tady. Cože? Místo deště chumelí. Naštěstí jen chvilku.

Přebíhám rušnou dálnici (je to zvláštní být na výletě v divočině a přitom stále narážet na připomínky civilizace nejhrubšího zrna…) a začínám stoupat na populární kopec Bear Mountain s rozhlednou nad Hudson River a s výhledem na NYC. Mraky se honí a vypadá to na další sníh. Taky že jo. Doslova vánice. Duben si asi uvědomil, že má poslední den, a tak se snaží o ještě trochu aprílové počasí. Čekám v rozhledně skoro hodinu, vůbec se mi do toho nechce. Škoda že se mi to nepodařilo přes okna rozhledny vyfotit.

MORDOR. Hned jak zahájím sestup, chumelení končí a vylézá slunce. Nekonečné kamenné schody dolů musely dát dobrovolníkům neskutečnou práci. Taky že jo – dole u parkoviště mají asi deset info panelů o tom, jak se trail staví a kolik je to práce. Fakt obdiv. Některé kameny mají i půl tuny a je jich tu stovky. Všechno bez těžké techniky. Natáhnou mezi stromy ocelová lana a pak po nich hupcukama posouvají zavěšené obří kameny. Makačka. Bez nároku na peníze – lidi prostě chtějí něco užitečného udělat.

U řeky, ještě než se dostanu na most přes Hudson River, procházím přes volně přístupnou zoo/naučnou stezku, kterou tady jako pilotní projekt zbudovali někdy ve 30. letech skauti. Starají se o zraněná zvířata a na malých výstavkách vysvětlují důležitost různých ekosystémů, ochrany přírody a Leave no Trace princip. Super. Uvízl jsem tu na 2 hodiny. Pak už rychle přes obří most a zase do lesů.

Lidi prostě chtějí něco užitečného udělat.

Lidi prostě chtějí něco užitečného udělat.

Podle profilu by to nemělo být náročné, ale jsou to stále kamenné schody nahoru, schody dolů. Začínají se objevovat i další traily. Značení je vtipné… Čím víc značek na jednom místě, tím líp 🙂 Střídají se momenty divočiny (jezera a močály) a brutální civilizace (dálnice a roztahaná města). Totální rozpolcenost.

Trochu mi to začíná všechno splývat dohromady. Fakt mě bolí kolena, jsem unavený a začíná být strašné vedro. Včera sníh, dnes skoro 30°C. Těším se jen na město Kent, protože ukončím další etapu, přesunu se do dalšího státu a vyzvednu si nové boty na poště. Z polykání mil mě vyruší jen záře nad Nuclear Lake – není to radioaktivita, ale paprsky zapadajícího slunce 🙂 Nicméně laboratoře na výzkum Plutonia tu byly ukryté, dokud roku 1973 laboratoř nevybuchla. Dnes je tu prý bezpečno, ale stále je zákaz koupání… tentokrát to budu respektovat.

Poslední noc kotvím v shelteru. Je tu i chlapík Easy a voní to tu po Whisky. Povídáme, chystám spaní a Easy nahazuje, jestli piju. Říkám, že rád a on poroučí, ať si pochystám hrneček a tahá 1.5 litrovou láhev Evernew s dobrou whisky. Hrneček nemám, jen kotlík… Nalejvá mi tak dvě deci, prej ať to v tom velkým kotlíku nevypadá blbě. No, v devět padám do spacáku slušně nakulenej. Ráno se mi kupodivu daří vstát v 5 hodin. Zahajuji zostra, i když kolena bolí dost. Chci být v Kentu co nejdřív a mít čas napsat v outdoorovém krámku na Wi-Fi blog. Jde to dobře tak do 11 h. Pak už je 35°C a do kopce se na slunci doslova vařím, protože stromy stále nemají listí a dolů nemůžu kvůli kolenům. Peklo. Morál na nule… potřebuju pauzu. Ta změna z mrazu do tropů během 48 hodin je drsná. Těší mě jen to, že si můžu odškrtnout další stát – New York. Teď už šlapu v Connecticutu.

Předchozí Další

Ve městě jsem po 33 km až ve tři odpoledne a úplně na dně. Kent je bohužel turistické město. Hlavní částí je extrémně dráhá soukromá škola jako vystřižená z filmu a rozhodně tu chybí jižanská pohostinnost. Žádný hostel a hotely od 150 USD na noc. Tak to mi můžou houpat Vaškem… napíšu blog a jdu dál.

Mám kliku, boty dorazily. V malém krámku mají dokonce i sportovní trencle (moje staré se naposledy v sušičce úplně rozpadly…), palivo do vařiče a dokonce tu prodávají zmrzlinu! Dokonalý servis, mají všechno – rakve, biče, olejovky 🙂 Sedím venku ještě hodinu po zavíračce a píšu blog.

Po tmě vyrážím zpět na trail, zakempovat hned u silnice u potoka. Zítra snad bude líp. Jsem unavenej, vážně unavenej a bolavej…

Nějak se to na mě sesypalo. Připouštím. Žádnej výhled na odpočinek, protože není kde, jsem unavenej a bolí mě kolena.

Je vedro, takže skoro nejsem schopnej se hnout a minule jsem se nepochlubil, ale pár dní nazpátek jsem nejspíš při potřebě zadřepnul na větvičky Poison Ivy, a tak mám na zadku i “tam” parádní, bolestivý a hnisající puchýře. V tomhle vedru, jak se člověk potí, se mi chce prostě nebýt…

Sedím v Kentu u outdoorového krámku do tmy, ale stejně nemám blog hotový. Ještě že tu nikomu nevadím. Šlapu zpět na trail a rozbíjím kemp hned u silnice u potoka. Je vedro, že se nedá spát. Ruším alarm na hodinkách. V noci se snad ochladí a pak budu spát, dokud se nevzbudím.

Ráno se budím až před sedmou, zrovna když někdo prochází okolo. Kluk s holkou. Sakra, to by mohli být Fun Size a LaCopa. Vídám jejich jména v registrech přede mnou už několik týdnů a snažím se je dojít. Jak je možný, že jsem je minul? To mě nakopává, rychle snídám – dal jsem si předsevzetí, že i na trailu budu jíst dobře, aby byla energie, tak to chvíli zabírá…

Ale v 8 h už drtím do kopce. Sakra ty kolena bolí! Zase brutální skály, vysoký kamenný schody, mám pocit, že mi kolena explodují. A do toho zase vedro. Nejmíň 30°C už teď ráno. V 10 h nacházím na vrcholu kopce úplně zkolabovaný pár – Fun Size a LaCopa. Jsou to oni. Jsou na tom ještě hůř než já. Včera to vzdali o silnici dřív a jeli do města odpočívat u zmrzliny. Dnes se sotva hýbou. Mají v plánu dojít jen do dalšího shelteru 15 km a tam počkat do zítra.

Večer má přijít bouřka a má se ochladit. Už se necítím tak bídně. Je to úleva, není to jen ve mně, že bych se sesypal. Je to to vedro. A vlhkost 90%. Oni se totiž v poušti dají vydržet i čtyřicetistupňová vedra, protože je sucho a odpařováním potu se tělo zbavuje obrovského množství tepla. Stačí hodně pít. Když je ale takhle vlhko jako tady, pot se neodpařuje, protože vzduch je vlhkostí nasycený, a přestože se potíte jako prase, ochlazení nenastává. Prostě se jen vaříte ve vlastní šťávě.

Snažíme se to ve vedru pod stromama stále bez listí dobojovat do sheltru, do stínu. Koupu se kolikrát i s oblečením v každém potůčku. Jediná cesta jak se na pár minut ochladit. V Sheltru sedíme polonazí a čekáme na déšť. S večerem konečně přichází, ale ochlazení nic moc…

Ráno to balíme opravdu brzo a snažíme se dojít 16 km do městečka Falls Village do malé kavárny, tam uvidíme. Je trochu chladněji, a tak to docela jde, ale kolena mě trápí. Skupinové utrpení je naštěstí mnohem snesitelnější, než v tom být sám 🙂 Kavárna je bezva a skupinka smraďochů jim nevadí. Děcka valí dál, protože je má odpoledne někdo známej vyzvednout v Salisbury. Já dodělávám blog a jdu až v poledne. Zase je vedro. Při tom mělo přijít ochlazení. Je mi bídně. Potřebuju restart. Trochu odpočinku, vyprat, dobře se vyspat, udělat si plán a znovu se do toho pustit naplno. Jenže hotely jsou tu drahý, mimo trasu, bez prádelny… Moc to moji situaci neřeší.

Naštěstí mi pomáhá aplikace Guthook a nabízí hostel, který není v průvodci. Volám, mají volno, vyzvednou mě v 16 h v Salisbury 8 km dál po trailu. Ideál. Cestou do Salisbury narážím na nejlepší výhled za dlouhou dobu. To mi zvedá náladu.

Nakonec asi nejlepší hostel zatím a opravdu jsem se dal dokupy. Byla tam i dobrá skupinka staříků, kteří chodí úseky AT každý rok. Majitel říká, že včera v tom vedru někoho odvážela z trailu helikoptéra. Z úseku kde jsem fakt trpěl a míjel lidi usazený v potůčku, aby přežili…

Tak jo, kolena stále bolí, ale pouštím se do toho nanovo a v mnohem lepším stavu. Už je i o něco chladněji. Konečně. Trail vede přes Taconic Range a několik vysokých kopců s výhledama. Výstupy i sestupy devastujou moje kolena, ale je krásně. Mezi kopcema konečně i pěkně zelené zářezy. Paráda, tohle mi chybělo. Nechávám za sebou Connecticut a vítá mě Massachusetts.

Do večera se mi daří natáhnout 45 km do sheltru, ale jestli se nestane zázrak, tak zítra končím protože kolena už prostě nemůžou dál. Na noc baštím Ibuprofen aby udržel na uzdě případné záněty a mažu kolena Voltarenem.

Chci spát pod střechou, protože v noci mají být zase bouřky a člověk startuje mnohem rychleji, když nemusí řešit mokrý a orosený tarp. Je víkend, to mi nedošlo, a tak je plno. Ale parta chlapů mi nakonec místo na zemi udělá. Zajímavá skupina – dva z NY, dva z Bostonu. Architekti, filmař dokumentarista, chlapík z neziskovky. Nakonec kecáme dlouho do noci…

Předchozí Další

Ráno prší a kolena bolí tak, že mám problém dojít do kadibudky. Docela zoufalství, nevím co s tím. Dobrá, půjdu dál, z kopce opatrně, malý krůčky, pomalu. Budu dělat pravidelné zastávky a sedat si, ať se kolenům uleví. A uvidím. Buď se to bude lepšit anebo půjdu tak dlouho, až něco povolí a pak to teprve zabalím. Je mi ale jasný, že takhle to dalších 1000 km nedám…

Zůstat tady nemůžu, takže vyrážím. Po dvou hodinách docházím znovu Fun Size a LaCopa, sedí u silnice a svačí. Známí, co je včera vyzvedli, je ráno brzo zase přivezli na trail a prý se o ně starali přímo královsky s tím, že si je dnes večer u další silnice vyzvednou znovu! Panečku to je servis.

Chvíli jdeme společně a pak přichází naprosto nečekané setkání – vzpomínáte si z první etapy na chlapíka s pouštní helmou, co se ráno v mrazu a ještě potmě mazal opalovákem? Jo, Hickory! Je to tak dobrej pocit, potkat někoho známého. Tím víc, že spousta silných lidí odpadlo. Přišel jsem postupně o všechny parťáky… a najednou je tu někdo, do koho bych to neřekl a stále jede dál. Naděje, že to nakonec přeci jenom půjde! Hickory vydržel všechen sníh a pak ho kolem McAfee Knob dostihla hlavní bublina hikers a přišel o svůj klid, tak přeskočil 800 km dopředu a tady jsem ho znovu došel. Vůbec to nečekal, ale je vidět, že i když se vlastně vůbec neznáme, že je dojatej jako já. Půl hodinky si povídáme a já valím dál, chci ještě dojít děcka a konečně si na ně vzít číslo.

Terén mě bere na milost a skoro celý den není žádné drsné klesání. Rozhodně to není po rovině, ale dolů vždycky mírnější než nahoru. To mi nevadí, nahoru nemám problém. Plánoval jsem zastavit po 33 km, tam kde mají děcka odvoz a počkat na ně do rána, ale jsem tam už ve čtyři a kolena kupodivu drží. Tak to ještě přes jeden kopec natahuju na 48 km do dalšího sheltru. Ráno budu mít náskok, v poledne už můžu být v Daltonu a tam u oběda psát pár hodin blog, dokud nedorazí děcka. Terén mě tu hodně baví, stoupání jsou mírnější, všude koberce kvetoucích kytek, v údolích jehličnatý stromy “hemlock” (česky údajně jedlovec) a krásné, zelení zarostlé potoky. Na náhorních plošinách obrovské bobří hráze a jezera jako někde z pravěku. Úplně vidím Leonarda DiCapria, jak se tu jako Revenant brodí a snaží se dostihnout svýho zloducha 🙂

V Sheltru jsou dva starší lidi, co jdou sekci Appalachian Trail tak si povídáme, jak to hodnotí a jak to jde. Šedesátníci a užívají si to. To je pecka.

Ráno jsou kolena téměř zázračně o poznání lepší. Zase milosrdný terén a převážně mokřady a bláto. Pár mil před městem narážím na medvědí rodinku, jak v dolíčku tak 40 m od trailu přehrabuje listí a hledá žaludy. Vědí o mně a jsou v klidu, tak je dobře 15 minut pozoruju. Vždycky když se pohnu dopředu, abych je líp vyfotil, tak medvědice zvedne hlavu a kouká na mě dokud zase neustoupím o kus zpátky. Můžu zodpovědně říct, že to byl největší černý medvěd, co jsem zatím viděl.

Ve městě jsem za dalších 30 minut akorát na oběd. Na jednom domku v ulici, kudy trail prochází, mě chytá za oči symbol AT a plot z trekových holí. Na verandě sedí týpek, co by podle popisu mohl být Jake. Nebyl zapsaný v žádném registru, ale pár section hikers mi říkalo, že někde přede mnou bude. Zdravím a jdu se zeptat co ten symbol AT?

Chlapík Tom je trail angel a nechává u sebe na zahradě lidi z Appalachian Trail přespat. Různě jim pomáhá a už léta vede registr. Strašně moc lidí zná osobně (rekordmany, tripple tripple crowners atd.). Je nadšený z toho, že jdu tak nalehko a že už jsem tu, když jsem ze Springer Mountain startoval 28. února. Fousatej kluk je skutečně Jake. Startoval už 1. ledna a jde vlastně pořád sám. Je ho kus a nese ještě větší batoh. Trochu si povídáme proč. A je to trochu specifická postava, hehe, nese skoro půl kilo soli z mrtvého moře a různý mazání na péči o chodidla… Do rozprašovače si míchá vodu s éterickým olejem a tím se v průběhu dne ostřikuje. Dál nese půlkilový velký filtr na vodu a protože je to vždycky mega-operace něco napumpovat, tak dělá každý ráno 5 litrů a pak to táhne celý den s sebou. Ale došel až sem a baví ho to a to je hlavní 🙂

Chlapík Tom je trail angel a nechává u sebe na zahradě lidi z AT přespat.

Určitě bych se dozvěděl víc perliček, ale potřebuju jít psát blog. Tom mi sice nabízí oběd, ale nechci ho využívat, od toho tu budou jiní, až dorazí hlavní bublina. Děkuju za colu, kterou mi vrazil do ruky hned, jak jsem přišel a hrnu to do kavárny na brunch.

Zítra už mě čeká jen nejvyšší hora Massachusetts a pak další stát Vermont a nejspíš znovu sníh. Uvidíme. Hlavně ať drží kolena. Náladu i chuť pokračovat rozhodně mám! Za pár dní zase navi.

Tak už je to zase dobrý. Ne že by kolena nebolela, ale dá se jít. A to mi v tuhle chvíli stačí.

Trail začal být zajímavý, počasí až na drobné deštíky ideální, dokončil jsem další dva státy – Massachusetts a Vermont. A faktor dobrodružství šel výrazně nahoru 🙂 Než odcházím z Daltonu, ještě mě vcucne kavárna a zlevněné čerstvé muffiny, které se nepovedly tvarově. Haha, tzv. “misfits”, aspoň dva si musím dát. To slovo má v angličtině ještě další význam a ten na nás na trailu – na hikertrash, sedí vcelku trefně. Takže je to vlastně povinnost. V kavárně je i Jake, a tak mám možnost vyfotit naše batohy vedle sebe 🙂

Jake se ke mě nakonec připojuje. Potom co šel 4 měsíce sám, prý ocení společnost. Já taky, ale po společných 15 km se to mění. Jake mluví mnohem víc než já (to by nevadilo, Walkie-Talkie taky a je to zábava), ale ztrácí se v detailech a dvě třetiny jsou výplňová slova – you know, kind of, stuff like that, and so on… a to se nedá dlouho vydržet. Je fajn, je hodnej, ale nejde to 🙂 Jsem rád že zastavuju v Cheshire pro zásoby a Jake pokračuje.

Krásný výhled ze skály na město. Už je večer, usedám na benzince a u kafe na WiFi do 23 h dodělávám blog. Pak už mám sílu jen na to, dojít kilometr za město a svalit se na louce. Tam mě taky ráno nachází Funsize a LaCopa. Trail Angel je ráno zase brzo přivezl na trail, a tak mě tu ještě v sedm ráno načapali. Ale dobře pro mě – nesou mi od paní domácí hromadu dobrot. Víceméně společně pak přecházíme nejvyšší kopec v Massachusetts – Mt. Greylock. Jsou tu ještě zbytky sněhu a parádní blátíčko tam, kde sníh akorát roztál.

Předchozí Další

A krásně zelenej smrkovej les. Je to lahoda, jít zelení a mít takovouhle společnost! Kopec samotný má na vrcholu monumentální věž a je odsud super výhled. Tohle mě baví, rád vidím kam směřuju dál. Po sestupu ve vedru se u silnice rozhoduju zaběhnout půl kilometru do obchodu pro nějakou zeleninu a dát si pivko 🙂 Funsize a LaCopa jdou dál. Půl kilometru je pro ně moc, mají dost. Jsme domluvení, že se sejdeme večer v shelteru. LaCopa vyrůstal ve Vermontu a pořád básní o tom, co všechno je ve Vermontu nejlepší. Takže kupuju pár piv z vyhlášeného vermontského pivovaru a vláčím je v batohu tři hodiny do šílenýho kopce pro ostatní. Se vším tím jídlem na tři dny je to nějaký těžký, tak na hranici s Vermontem jedno pivko otevírám a další nabízím Scratchovi, kterýho jsem cestou došel.

Vídám jeho jméno v registrech už nějakou dobu, tak jsem rád, že ho konečně potkávám. Zajímavej chlapík – právě odešel z armády do důchodu (42 let). Byl tam 20 let, byl na všech misích, kde se Američani do něčeho motali, ale nebyl voják. Zajišťoval zásobování, stavbu základen, spolupráci s místními – od politiků přes armádní velitele až po místní podnikatele. Muselo být zajímavé, vidět tuhle druhou stranu “businessu”, kudy do dané země tečou milióny dolarů a všichni jsou s tím spokojení, nikdo moc neprotestuje…

V shelteru se všichni setkáváme a děcka jsou úplně hotový, že jsem jim sem nahoru vytáhnul pivo. A ještě tak dobrý. Mám radost, stálo to za to. Další den startujeme brzy, už po šesté. Fakt mě baví, mít takhle dobrou společnost. Všechno se zelená, ale po sněhu zůstává neuvěřitelně hluboké bláto – chvíle nepozornosti a jste v tom po kotníky. Jisté jsou jen kameny a hopkání po nich.

Dnes nás čeká první vysoký kopec ve Vermontu – Glastenbury Mt, kde by podle facebookové paniky měly být hromady sněhu. Uvidíme. Těsně pod vrcholem je shelter a taky začíná tvrdý sníh. Děcka zůstávají tady, mají dost, my se Scratchem jdeme dál, přes vrchol ještě 8 km do dalšího shelteru. Na vrcholu je rozhledna a podle mě zatím nejlepší výhled na AT. Nekonečná, zelená nádhera a na obzoru pořádné kopce.

Na severní straně se asi 2 km propadáme umrzlým sněhem. Hrozně mi chybí vysoké návleky – takhle mi ledová krusta rozedírá holeně do krve. V dalším městě je musím koupit. White Mountains jsou o dost vyšší a týden dlouhý. Je to postrach východu 🙂 Snažím se zase posunout trochu dopředu, kolena docela drží, a tak dávám dva dny po 45 km přes další macky Mt. Stratton a Mt. Killington. Z kopců jsou super výhledy, v údolích zase tečou krásný divoký potoky a občas je jezero s bobří hrází. Tady se mi líbí, Vermont je zatím můj favorit.

Všechno se taky konečně zelená a kvete. Jsem nadšený, ale totálně mě ničí alergie. Na Mt. Killington mě to trochu potrápilo – zase propadání sněhem a trail nakonec nevede ani na vrchol.

Předchozí Další

Je tu odbočka, zacházka a dalších 100 m výškových. Průvodce říká, že to je fakt prudký. To známe. Když už jsem to dobojoval sem, jdu na vrchol – první 4 k vrchol. Aha, je to fakt prudký. Zrovna když to uznávám se přede mnou v kleči objevuje doslova stěna. Regulérní trojkový “lezení”. Prostor mezi kameny vyplněný ledem. Ale když už jsem tady, tak těch 20 metrů dám, ne? Aha, dalších 20 m a dalších 20 m… je jasný, že tudy to dolů nedám, takže teď už musím na vrchol. Vynořuju se u telekomunikační věže, tak 5 metrů od těch “bubnů”, co jsou na věži. Rozhled boží, ale mám pocit, že mě to griluje zaživa…

Tak kudy dolů? Je tu věž, pod vrcholem lyžařský resort a sjezdovky. Musí tu být cesta. Porušuju zákaz vstupu a procházím objektem na druhou stranu. Cesta žádná. Super. Naštěstí v houští nacházím cestičku s udusaným sněhem od skialpinistů. Není to prča, ale jde to. Jsem na horní stanici lanovky, všude zákazy vstupu. A co mám jako dělat? Nejdřív po nějaké zavřené ztezce v oblacích, pak po černé sjezdovce kloužu téměř až na místo kde jsem AT opustil. Uf, docela dobrodrůžo.

Po něčem, co ani zdaleka nepřipomíná trail, ale je to skutečně Appalachian Trail, sbíhám k silnici odkud dostopuju do města Rutland. Můj cíl je Yellow Deli. Schválně si to vygooglujte 🙂 Restaurace a hostel provozovaný “sektou” Twelve Tribes. Koluje o nich tolik podivností a přitom každej kdo se zastavil, je hodnotí skvěle. Něco pro mě, musím to prověřit. Stop jde hladce, zastavuje mi typek zhulenej jak paprika. Na palubce samolepka “mushroom friends” a hned se ptá, jestli hulím… Nehulím. Ani koláčky si nedáš? Nene. Je úplně zděšenej jakto, že jsem na trailu a marihuana mě nezajímá!?!?!? Jsem rád, že mě svezl, ale tohle mě fakt štve – později v sezóně se po trailu potloukaj skupinky kaličů a huličů a všichni jsou pořád sjetý. A vytváří dojem, že takový jsme na trailu všichni. Většina z nich to nikdy nedojde. Jsem rád, že jdu před hlavní bublinou lidí.

Stojím teda před Yellow Deli, koukám na ceduli že jsou otevřený 24/7, ale jak hostel, tak restaurace jsou zavřený. Je pátek večer. Menším písmem je dopsáno, že zavírají v pátek ve tři a otvírají znovu v neděli odpoledne. Sakra. Tomu se neříká 24/7 to je 24/5! Co teď? Volám na všechna uvedená čísla, ale všude je záznamník. Najednou se ze zaparkovaného auta ozve “hey Sir, you need something?” Vysvětluju, že bych potřeboval přespat v hostelu. Hodně podezřelej, obrovskej chlápek dělá místo v autě a hlásí, ať si naskočím, že ví, kde ty lidi bydlí a že mě tam hodí. Sakra… Na férovku mu říkám že mu nevěřím a že takhle začínají všechny příhody, kdy je někdo zavražděnej. Vytahuje vizitky Yellow Deli a letáček o Maté, kterým jsou proslulý (ale to ví jen ten, kdo jejich maté měl). Jezdí sem před hostel na WiFi zdarma. No co, chci nocovat u sekty, tak musím přežít i nestandardní úvod. Jedu. Mám v ruce mobil a navoleno 911, palec na vytáčení. Mike, jak se představil, mi asi po 2 minutách zastavuje na dvorku a zdraví domácí. Uff, tohle bude nakonec dobrý 🙂

Celá věc s Yellow Deli se má tak, že ho provozuje komunita, která žije striktně podle bible. Náboženský pozadí si můžete najít na netu . Důležitý je, že žijí jako komunita, nemají vlastní majetek ani peníze a všechno patří komunitě. Deli je živí, hostel dělají jako službu nám na cestách a jen žádají o libovolný příspěvek na provoz. Jsou připravený se rozdat a myslí to upřímně. Hned mě zvou domů, omlouvají se že mají “Sabbath”, a tak nepracují, ale že mě hned odvezou na hostel a ubytují. Dostávám hrnek maté a paní mi připravuje výborný jídlo s čerstvou zeleninou. Jsou nadšení, že jsem z Čech, mají u nás dvě komunity a prý jsme nejvíc v pohodě z celé Evropy. No nevím. Stařešina mě provádí zavřenou restaurací a ubytuje mě. Dostávám uvítací balíček a od děcek namalovanej obrázek s uvítáním .

Jsou zavření proto, že tu pečou kváskový chleba pro komunitu. Všem mě představuje. Malej kluk mi za hodinku přináší bochník nejlepšího chleba, co jsem asi v US měl. Podle mě fajn místo. Pak už mě nechávají dělat, co potřebuju. Sprcha, prádlo, nákupy… Ráno mají zavřeno, ale paní mi přijela udělat snídani. Je původem z východního německa a mluví trochu česky. Nic do hlavy mi netlačí a je s nima fajn řeč. Ještě mi dělá jídlo na cestu. Děkuju! Volám si se svýma holkama doma, opravuju vybavení a vyrážím busem zpět na trail až v poledne. Mělo by to stačit, můj cíl je 27 km.

Ještě v buse dostávám SMS od LaCopa, že za chvíli budou taky v sedle. Teprve přichází, město vynechají. Pecka, ještě se setkáváme. Mají spoustu historek a je to zábava. Budou mi chybět. Vůbec se mi nechce je opustit, ale musím. Oni to dnes balí brzy a já nechci spadnout za plán. Chci to dnes dotáhnout až na vyhlídku, kde má nějaká farma “srub” s vyhlídkou a dává ho lidem na trailu k dispozici na přespání. Tomu říkám odvaha 🙂 Makám a dorážím těsně po západu slunce. Rychle lezu po konstrukci na střechu na vyhlídku. Parádní divadlo. Sleduju to až do úplné tmy.

Chata je uvnitř úplně holá bez vybavení, jen jakési podkroví na přespání. To se to bude spát. Než se uložím a naplánuju zítřek, je po desáté. Stejně si dávám budík na 5 h na východ slunce na střeše. Ráno poprchává, ale divadlo na východě to stejně je. Jdu pak ještě na chvíli spát. Potom snídaně na střeše a v devět jako správnej zevlák vyrážím.

Dnes mi stačí 38 km do posledního shelteru před Hanoverem. Je zase vedro, tak se dvakrát na naháče koupu v řece. Odpoledne narážím na hromady hadic a hadiček natahaných mezi stromy. Co to je? Je to všude. Aha, všechno to jsou javory! Tak takhle se sbírá javorový sirup! Malinko na mě doléhá, že v registrech už několik dní není nikdo přede mnou. Vypadá to, že jdu letos první. Nikdy by mě nenapadlo, že nejvíc samoty a dobrodružství si nakonec užiju na AT! Teď mě čekají nejtěžší kopce a nejodlehlejší oblasti. Super. I signál mobilu mizí. Naplno to dolehne, když pod posledním kopcem nacházím úplně nový, prázdný registr pro rok 2018. Jsem tak rozrušený, že se zapisuju jako tatar. Zbývá 500 mil…

Pod posledním kopcem nacházím úplně nový, prázdný registr pro rok 2018.

Pod posledním kopcem nacházím úplně nový, prázdný registr pro rok 2018.

Kopce zase dávají kolenům zabrat. Jsem rád, že zítra je to do města jen 10 km a dál půjdu jen, na kolik se budu cítit. Shelter je zajímavá chaloupka. Zase jsem tu sám. Ráno valím co nejrychleji do města. Musím toho hodně zařídit – vyzvednout na poště vlastní bounce box a zásilku z Čech, co mi do US přivezl a do Hanoveru poslal Jakub Čech v rámci připrav na jeho CDT (určitě koukněte na jeho blog jakubuvcestovnidenik.cz), zajet MHD do většího města Lebanon koupit vysoké návleky a Mikrospikes, ať jsem připravený na White Mountains, napsat blog a naplánovat další etapy. Do Hanoveru jsou naprosto netypicky poslední 3 km po silnici. Auta na mě obcas troubí a mávají a jedna paní dokonce z okýnka nadšeně křičí, že jsem letos asi první AT through hiker, že gratuluje a že je fajn, že už se začínáme trousit. To je pecka, že tu mají fousatý a špinavý pobudy a divoženky rádi! Na mostě do města protínám hranici mezi Vermont a New Hampshire! Super – předposlední stát.

Ještě pár SMS s Radkem ohledně stylu našeho hiku. Jsme každej jinde… Každopádně já jsem rád, že si s kýmkoliv můžu pohovořit o tom, jak těžký bylo jaký stoupání, bláto, kamení, řeka. Protože jsem tam všude byl. Snad to ani nemůže být náhoda, ale zrovna když si to říkám, tak u silnice narážím na malou knihovničku pro nás na trailu a na vrchu leží tenhle titul! To napsal můj člověk 🙂

Ve městě se mi daří vyřídit i nakoupit všechno, jen ztracenou moji milovanou dlouhou lžíci Sea to Summit jsem musel nahradit plastem 🙂 Ale lepší než minulou noc, kdy jsem polívku jedl vytvarovaným alobalem (DIY poklička ke kotlíku). Psaní blogu v knihovně mi opět trvá o pár hodin dýl, a tak zase pošlapu v noci. Co se dá dělat. Ještě že tu servírují dobrou kávu 🙂 Jsem tu tak dlouho, že doráží i Funsize a LaCopa. Aspoň se společně fotíme, když už se nejspíš neuvidíme… Dávají si tu den a půl volna. Než se vykecáme, jeden chlapík nám přináší koláč a další těm dvěma nabízí na dva dny ubytování u sebe doma. Tohle město nás baví!

Předchozí Další

Držte mi palce, vyrážím docela do neznáma. První test bude Mt. Moosilauke. Tak snad to se sněhem i počasím bude OK. Další zastávka North Woodstock. Kvůli kolenům nemůžu dělat dlouhý míle, a tak budu muset omezit dobu ve městech, abych stihnul do odletu trail dokončit. To se asi nejvíc projeví na blogu… Tak prosím o trpělivost. Všechno bude, jen asi o chlup později a stručně 🙂

Odchod z Hanoveru je úplně jiný než všechny ostatní odchody z města, kdy člověk nechává za sebou jen civilizaci a její výhody…

Tentokrát totiž za sebou nechávám kamarády. Funsize a LaCopa si potřebují odpočinout, tak si tu berou den volna. Ne že bych den volna nepotřeboval, ale můj časovej plán je tak našponovanej a ve White Mountains je údajně tolik sněhu, že si prostě volno a pohodu s kámošema dovolit nemůžu…

Takže kolem šesté večer dopisuju v knihovně blog, dávám v pizzerii ještě něco k jídlu a pivko a pálím to dál. Chtěl jsem udělat ještě 10 mil, ale budu rád, když prostě jen vypadnu za město a zalehnu v lese (první shelter obývá bláznivý bezdomovec, tak je to hodně na vlastní nebezpečí). Amatérsky jsem se nepodíval, jak je to s vodou a mizerný “pramen” s velkou zacházkou je skruž s mrtvou myší. Nejsem na CDT, takže tuhle vodu neberu. Budu radši do rána trochu na suchu.

Ráno jsem trochu nervózní. Pozítří mě čeká první těžkej kopec ve Whites – Moosilauke a nikdo neví, kolik je tam sněhu a ledu a jestli se to vůbec dá. A já bych se měl dnes dostat co nejblíž a z lehčího kopce Mt. Smart’s omrknout, jak to vypadá. Říkám si, že jsem vyrazil brzo, tak půjdu v klídku a užiju si to. Je to pohoda. Klasika blátíčko, zeleň, vtipný značky, paráda. Moosilauke vypadá bez sněhu, ale bůh ví, jak to je pod stromama – tam sníh není vidět. Nakonec v poklidu a brzo rozbíjím tábor v Hexacuba shelter. Nikde nikdo.

Předchozí Další

17. 5. je den D. Uháním přes několik poměrně těžkých, menších kopců, abych odpoledne konečně začal šplhat na Moosilauke. Jsem tak zamyšlený, že při seběhu z Mt. Cube doslova vrážím do medvěda. Asi byl taky zabraný do hrabání nějakých dobrot. Takže jsme se překvapili na 10 metrů… obrovský štěstí, že se vyděsil víc než já a mazal pryč. Nevěřili byste, jakej je to rámus, když se dá 150 kg neskutečný energie do pohybu spadaným listím a větvema. No, budu o sobě dávat trochu víc vědět, ať se to neopakuje.

A teď konečně Moosilauke. Nahoru je to děsná stojka, něco jako kamením na Ještěd pod lanama, ale naštěstí žádný sníh. Boží. I vrchol bez sněhu. Hned jsem klidnější. Tohle je jeden z nejvyšších kopců po cestě, tak to určitě půjde. Jen začínám malinko litovat těch návleků a Microspikes v batohu. Zbytečné půlkilo…

No ještě se uvidí při sestupu na severní straně. Obávaná strmá cesta podél vodopádů. Ale nejdřív si naplno užívám pěkného počasí a výhledů. Tak a teď dolů. Jak je možný, že hned v prvních stromech je tolik sněhu? A pak to začíná. Mám pocit, že to je skoro kolmo dolů. A všechno obalené ledem a sněhem. Ok, návleky i Microspikes. Jsem rád, že je mám. Je to 500 výškových metrů v rokli podél vodopádů. Prostě dolů… Sakra dolů. Myslel jsem, že už mě tu nic nepřekvapí, ale jo. Tohle je intenzivní! Jsem rád, že jsem dole. Rozbíjím tábor u silnice u vody před dalším zajímavým kopcem.

Jak se ráno probudím, už neusnu, protože jsem napjatej, jak bude vypadat další čtyřtisícovka – Mt. Kinsman. Balím, piju svůj půllitr ovesné kaše a vyrážím. Je to tak. Piju, protože mě nebaví se ráno zdržovat chystáním vaření, vařením a mytím kotlíku, takže mám půllitrovou láhev s širokým hrdlem. Tam večer nasypu instantní vločkovou kaši, zaliju doplna studenou vodou, zahrkám a nechám přes noc “vařit”. Ráno klidně za pochodu vypiju, láhev vypláchnu a je hotovo.

U silnice je parkoviště, záchodky a popelnice, tak to využívám a zbavuju se všeho co nechci do kopce vláčet 🙂 Na prudká stoupání už jsem si zvykl, ale zase mě to překvapuje. Chvílemi jsou to krátké téměř lezecké výšvihy, potom sníh, hluboká voda na trailu a pro jistotu ještě popadané stromy. Není moc kudy to obejít, les je totálně hustý prales. Je to jako několikahodinový Spartan Race. Akorát se nikde neběží, jsou to jen překážky. Vrcholem jsou spadané stromy v lezeckém výšvihu a lávky hluboko pod vodou…

Je hezky, a tak mě to docela baví. Vážně, připadám si jako v zábavním parku. Jenom postup je nekonečně pomalý, dva kilometry za hodinu. A já tak spěchám… Než se mi rozbil americký mobil, tak jsem ještě stihl stáhnou předpověď počasí a zítra odpoledne se to má na dva dny pokazit. Sakra, zrovna na nejhezčí hřeben celého AT – Franconia Ridge.

Můj plán teda je dneska co nejrychleji přeběhnout Kinsman, od silnice dostopovat do města North Woodstock pro zásoby na další úsek, nezdržovat se (takže žádný pivovar, na který jsem se těšil, žádná sprcha a vyprání prádla…) a rychle zpět a klidně ještě za tmy vyšplhat na hřeben a zakempovat. Nejhezčí část hřebene přeběhnu ještě za sluníčka a pak se budu v dešti snažit prokousat k nejvyššímu kopci Whites – Mt. Washington. Ten už pak zase přelezu za slunečna. OK, to je plán, ale já tu nejspíš budu věčně…

Vrchol Kinsmanu je naštěstí bez sněhu a stejně tak hřeben na severní vrchol. Tak aspoň to jde rychle. A ty výhledy za to rozhodně stály! Jak náročnost tak krása trailu rozhodně graduje! Dolů se mi to daří o něco rychleji, a tak jsem u silnice před 17 h. Ještě zvládám z rozbitého mobilu zavolat přes messenger Oli a říct, že teď se moc neuslyšíme, když budu bez dat, ale že jsem v pořádku. Hned první auto mě bere do města a k boží benzince, kde je i skvěle zásobený obchod a grill, a tak mi chlapík, než stíhám nakoupit, připravuje obrovský zapečený sendvič.

Jsem trochu ve stresu, protože v půli nákupu se přižene mladej kluk, jestli prej jdu Appalachian Trail, že on šel loni a že jestli stihnu být ready do 15 minut, tak mě hodí zpět. Uaaaa. Stíhám, ale nakupuju toho ve spěchu moc. Ani mi nejde zabalit batoh. Jedu zpět na trail s tarpem v ruce 🙂 Ale super, jsem tu už v 18 h a v klidu to stihnu na hřeben a za světla zakempovat! Teda nejdřív si musím sednout a sníst pár věcí abych zavřel batoh a už mířím nějakých 900 m výškových nahoru. Takhle těžkej batoh je peklo. Budu rád, když tam dojdu…

Ale daří se. Protože je to v prudkém svahu, jsou tu pro stany postavené dřevěné plošiny. No budu si muset se zakotvením tarpu poradit! Kluci, co tu kempují, taky mají novou předpověď a opravdu, pokazit se to má až později odpoledne. To mám radost. Uvidím Whites a nemusím čekat dva dny ve městě na lepší počasí! Hned se mi líp spí.

No budu si muset se zakotvením tarpu poradit.

No budu si muset se zakotvením tarpu poradit.

V 6 h už uháním po hřebeni. Teda uháním, je tu sníh a hromady popadaných stromů od loňské podzimní vichřice. Jsem tu moc brzo z jara, a tak skupiny dobrovolníků ještě nevyrazily trail zprůchodnit. Ale aspoň někdo osekal větve a občas odstranil menší stromek, tak se tím dá protáhnout. Lepší než včera na Kinsmanu.

Pak přichází hřeben nad hranicí lesa a to je exkluzivní. Prostě opravdické hory za krásného počasí. Stálo to za ten spěch. Výhled z Mt. Lafayette je fenomenální. Kolem poledne musím přes pár údolí na další hřeben. “Trail” je opět potůčkem/vodopádem dolů a zpět nahoru. Tohle jsem fakt ještě nikde neviděl. Jestli je korsická GR 20 náročná, tak tohle je z říše nemožného. Naštěstí jsou to jen dvě hodinky.

Potom narážím na chatu – Galehead hut – něco jako chaty v Alpách. S kuchyní a dobrým spaním. A jsou sakra drahé, v sezóně i 150 USD za noc. Ale zase je v ceně večeře i snídaně. Teď je noc za 40 USD, protože se nevaří a každý si může v kuchyni ukuchtit, co chce. Jdu se podívat dovnitř. Ve Whites se až na pár míst nesmí kempovat nadivoko, tak možná budu muset někdy zůstat přes noc na chatě. Správce prý nechává AT hikers noc na chatě odpracovat. Spí se pak na podlaze v jídelně, tak se jdu zeptat, jak to chodí. Správce je mladej kluk, říká že určitě to jde, že je super, že už jsem tu takhle brzo v sezóně a hned mi nese kafe, koláč a zbytky těstovin od večeře, i když říkám že jdu dál a nezůstávám si to odpracovat.

Hned jsem klidnější a můžu ujít víc kilometrů, když se nemusím bát zůstat přes noc na chatě. Začíná se to mračit. Ještě stíhám vylézt na další velký kopec South Twin a pak už začíná pršet. Pár hodin zoufalství v propadajícím se sněhu a večer kotvím po 30 km na chatě Zealand Hut.

Předchozí Další

Cestou dolů jsem potkal pár starších lidí, nemohli věřit že jdu Appalachian Trail takhle brzy a nabídli mi postel na chatě, protože jejich kamarád kvůli počasí nepřijel. To beru, lepší než jídelna, kde bude do noci živo. Mám takovou radost, že jim dávám za postel nějaké peníze, ať si ten dotyčný může zajít na večeři. Správce je sice taky pohodář, ale nocleh se prý převést na někoho jiného nedá kvůli kupčení s ubytováním. O chaty je obrovský zájem a rezervují se půl roku dopředu. Nabízím, že mu ráno pomůžu s úklidem a pak už to jde 🙂 Haha, zaplatil jsem, ale stejně si to odpracuju.

Večer na chatě je super. Pohoda, kytara, lidi mě vykrmují, kamna, dobrá palanda. Ráno lije, tak mi nevadí vegetit a pak do 11 h zametat. Na poslední chatu před nejvyšším kopcem tady – Mt. Washington (místo s nejhorším počasím v US) – to je jen 14 mil. Půl cesty po náspu staré železnice, pak jen 1000 m nahoru. Vyrážím sice do deště, ale během stoupání se to protrhá a jsou trochu výhledy.

Chata je boží a chatař Tom mě za práci hned dává pokojík a postel. Říká se tomu “work for stay” – práce za pobyt. Během večera se Toma párkrát ptám, co můžu dělat, tak mě odbyde tím, že se mám koncentrovat na tu pobytovou část naší dohody a jenom zamést, až všichni ulehnou. Haha, to by šlo!

Místo psaní blogu si celý večer povídáme s kanadským párem Mellanie a Martinem. Jsou moc fajn a pořád se vyptávají, jaké to je, být takhle dlouho na cestě. Taky mě celý večer vykrmují a Martin dokonce vynesl na chatu pár piv, tak mi jedno dává. Toho si teda vážím! V pokojíku jsem se Stevem. Je to jeden z dobrovolníků, kteří tu zprůchodňují trail po vichřici. Týden makali, tak zůstává pár dní navíc, aby se taky trochu proběhl po kopcích. Díky moc. Bez těhlech lidí by byl trail totálně neprůchozí. Kecáme do 23 h. To se bude v 5 h těžko vstávat.

21.5. Hned brzy ráno vyrážím směr Mt. Washington. Je to kopec uprostřed celé řady vysokých kopců. Téměř celá cesta je nad hranicí lesa a je božsky. Jen docela fouká, ale to je tu normální. Na vrcholu jsem před polednem a dost mě překvapuje, jaká je tu civilizace – parkoviště pro určitě stovky aut, zubačka, meteo stanice, bufet a obchod se suvenýrama. I v týdnu desítky lidí. Kochám se, pročítám zajímavosti – přes 300 dní ročně v mlze. Vítr přes 100 km/h na denním pořádku. Místo s nejhorším počasím v USA.

Mám kliku. Je krásně. Dávám oběd. Takhle z poza okna mi vrtá hlavou, proč se lidi fotí s cedulí Mt. Washington dole u parkoviště a ne s vrcholovou značkou. Vyrážím se vyfotit na vrchol a už chápu – vítr zesílil a mám problém se ke značce vrcholu dohrabat. Musím se značky držet, abych vůbec mohl cvaknout selfie.

Další postup po hřebeni je nádhera, ale taky peklo stran větru. 10 km jdu 6 hodin! V jeden moment při sestupu k Madison Hut mám deja vu. Ale totální. Nemůžu tomu věřit, tady to prostě znám! Haha, znám. A trvá mi to, než si vzpomenu, že jsme tu na Mt. Adams před pár lety byli s Oli, Peťou a Marťákem, když ještě bydleli v New Hampshire…

Předchozí Další

Sestup 1000 m prudce dolů nadobro oddělává moje kolena. Už bych potřeboval aby tyhle mega-prudký kopce skončily. Díky pomalému postupu jsem ztratil celou časovou rezervu, co jsem měl, a tak už teď musím kopce nekopce, kolena nekolena šlapat alespoň 35 km denně bez nároku na odpočinek, jinak to nestihnu do odletu dokončit. I když už se stmívá, tak překračuju silnici a pouštím se do dalšího stoupání. Teda spíš výstupu. Zase překvapení, takovýhle lezecký sekce tu ještě nebyly. Potřebuju ještě 3 km. Ve 22 h to balím přesně uprostřed trailu, protože tu v tom pralese není mimo trail ani dost místa na zadřepnutí na velkou… natož pak na stan. Jen se modlím, aby v noci neprocházel los. Můj šedý tarp vypadá jako hromada sněhu, tak by mi 500 kg mohlo přistát na záda. Večer jsem na trailu žádný losí bobky neviděl, tak tudy snad nechodí.

Ráno jsem unavený, a tak jen na “autopilota” procházím kupu dalších nepříjemných kopců (Carters, Height, Moriah…), abych byl co nejdřív u silnice do města Gorham. Po obědě začíná pršet a nad Washingtonem to vypadá hrozně. Jsem rád, že jsem v uplynulých dnech zabral a všechno proběhlo ideálně a už mířím do města.

Posledních 5 km k silnici je parádní trail, kde se dá opravdu jít! Ne přeskakovat kamení, bláto, lézt po skalách a přes stromy. Prostě možnost udělat 5 kroků v řadě stejně dlouhých, přirozených. Jak si v tom libuju, najednou prásk, řacha jako hrom a ležím na zemi a vedle mě zlomená hůlka. Na čem jsem uklouznul, netuším. Ale jsem rád, že jsem si to vybral tady a ne nahoře v kamení.

Kotvím v parádním hostelu.

Stop do města jde hladce. Kotvím v parádním hostelu – Libby’s Barn. U rodinného hotýlku mají luxusní “stodolu” s kuchyní, obývákem, pračkama, sprchou a podkroví s postelema. Supeeer, všechno co potřebuju! Do noci datluju blog a plánuju co dál. Ještě dva týdny, týden horama, pak už to bude lepší. Zítra mě ještě čeká Mahoosak notch – asi kilometrovej zářez mezi horama plnej obřího kamení a tím se pár hodin prolézá. Často se prý člověk plazí po břiše a táhne batoh za sebou… No uvidíme.

Gorham by byla skvělá zastávka (hostel ve stodole, vyprané prádlo, restaurace přes silnici...), nebýt pár problémů.

Konkrétně jde o trable s americkým mobilem a stopem do Walmartu pro zásoby. Z trailu je stop hračka, ale pak v rámci města 6 km do Walmartu. Trvá mi to skoro hodinu. Zastavuje mi starší paní, to se většinou nestává, a má plnou pusu vaty. Jako fakt plnou, čouhá ven. OK to se vysvětlí. Ptám se, jestli mě hodí do Walmartu. Jen kývne hlavou a mlčky vyrážíme. Hlavně že jedu. Paní nakonec vatu vytahuje, utrousí ztuhle “opevafe felifti” (jakože operace čelisti), aby vysvětlila situaci, pokusí se o úsměv a zase se cpe vatou. Obdivuju a děkuju, že i v takovýhle situaci mě naložila, ale mám co dělat, abych se nesmál 🙂

Walmart je největší řetězec obřích obchoďáků, kde mají všechno od jídla, léků, elektroniky, zahradnictví až po drogerii a autodoplňky. Skoro bych řekl, že za celý život nemusíte do jiného obchodu, pokud máte Walmart v okolí. Nejnižší cena i kvalita, vrchol konzumu a šance potkat ty nejdivnější individua!

Kromě zásob potřebuju i nový mobil. Přestal mi fungovat display. Nejde koupit jen mobil a hodit do něho vlastní SIMku. S tím mají v Americe problém. Většinou si musíte koupit i nový servis (SIM, číslo a tarif). Naštěstí je to fakt levné, takže docela průměrný smartphone mě stojí 800 Kč a neomezené volání a 6 GB dat dalších 600 Kč. Do konce trailu zbývá sice jen pár dní, ale potřebuju být ve spojení se svýma holkama doma a s klukama v obchodě, kdyby něco hořelo. Tak to prostě překousnu.

Jen jsem nepočítal s tím, že aktivace telefonu a tarifu mi zabere 4 hodiny. Mobil má prázdnou baterku a trvá hodinu nabíjení, než ho můžu zapnout. Pro aktivaci potřebuju WiFi a ta neustále padá. Do toho se kolem mě pořád shlukují bezva individua. Jsem rád, když ve tři odpoledne konečně stojím na stopu ven z města. Tohle byla regulérní noční můra a celej den v háji.

Předchozí Další

Na trail vyrážím po čtvrté odpoledne. Musím fakt zabrat. Asi po hodině narážím na bandu dobrovolníků, co likviduje polom, aby byl trail průchozí. Super. Tohle je neuvěřitelný – jeden z chlapíků sundává helmu a říká: "Tebe znám”. No jasně! Hawk. Mluvili jsme spolu před dvěma týdny v Manchesteru. Šel trail před pár lety a bezvadně mě namotivoval a vyradil do další sekce. Dělá pro lesy a o víkendech udržuje trail. Vede grupu mladých a učí je, co a jak. Jsme ve Wilderness (nejvíc chráněné oblasti divočiny), takže žádné motorovky. Všechno jen pily a sekery. Těžká práce. Tyhle lidi obdivuju.

Bohužel mi říká, že od loňského podzimu jsou dál obrovské oblasti polomů… a je to tak. Naštěstí jsem z pozdního startu tak napumpovaný adrenalinem, že i přes obrovské stromy nebo po kolenou pod nima zvládám do noci 20 km. Parkuju v shelteru už za tmy. Ráno mě budí parádní výhled. Páni, tady bych chtěl mít chatu. Valím to dál a hned ráno překračuji hranici do posledního státu – Maine, here I go! Následují naprosto parádní kopce Mahoosuc Range. Tady se mi líbí. Všichni říkali, že nejlepší je New Hampshire a White Mountains, ale mě se asi nejvíc líbí tady. Ta zelená je super.

Za hřebenem následuje vyhlášený úsek Mahoosuc Notch – hluboká strž mezi dvěma kopci vyplněná obrovským kamením a trail se tím skoro dva kilometry proplétá. Všichni straší, že se musí často plazit pasážema pod kamením a táhnout batoh za sebou. Uvidíme. Půlku strže mám zaplněnou sněhem a ledem a s Microspikes na nohách je to docela zábava. Jen dávat bacha, abych se někde nepropadl sněhem fakt hluboko mezi kamení. Druhá půlka už je na suchu a batoh nakonec sundávám jen jednou, abych se protáhl po břiše dírou mezi kamením. Takovej velkej překážkovej park.

Ještě další kopce Old Speck a Baldpate jsou boží (žulové plotny na vrcholu jako někde v Yosemitech), ale pak začíná zničující horská dráha v lesích. Hrozná stoupání a klesání, špatný trail, bez výhledů, do toho strašné vedro, komáři a co je horší i Black flies. To jsou naše muchničky. Repelent je moc neznervózňuje, jsou jich oblaka a kousnutí fakt bolí. Lezou do očí, člověk je vdechuje. Jedinej oddech je na vrcholu kopce, když fouká.

Postup je pomalý, kolena bolí a šlapu pozdě do noci, abych udělal potřebné kilometry (šlapu 14 hodin, abych udělal 42 km). Jsem totálně unavený. Vedro, komáři, převýšení, krize. Je to tak špatné, že z polední pauzy v shelteru vyrážím “dál” zpátky, kudy jsem přišel… Poznávám to až u vody po 300 m. O pár hodin později v prudkém stoupání skalama zase na konci jedné skalní římsy nevidím jiný postup dál než svislý lezecký výšvih spárou, pár metrů nahoru.

Nemůžu tomu uvěřit a zajímá mě, jak to tady udělají ostatní. Mě lezení baví a spáry umím, tak mě to je jedno. Když se nahoře přehoupnu přes hranu, tak je ani ne dva metry vlevo ode mě ocelové zábradlí. Jako proč? Naženou člověka do regulérního lezení a pak nahoru a ještě úplně bokem dají zábradlí? Aha, pod zábradlím jsou normálně ve stěně kramle. Prostě žebřík… Byl jsem tak mimo, že jsem to přehlídl. Ne 5 metrů bokem, ale ani ne dva metry od místa, kde jsem to vylezl spárou. Je jasný, že jsem unavenej. Už za tmy se mi aspoň na chvíli otevírá krásný výhled na jezera. Těším se na zítra, až to uvidím za světla. Ve 22 h se “hroutím” na noc v shelteru. Dneska to bylo těžký (nakonec přes 2800 m nahoru a stejný číslo dolů).

Předchozí Další

Ráno jsem kupodivu docela svěží a nejspíš výhled na kratší a snazší den zakončený ve městě mě nabíjí další energií. Bylo to sice po rovině, ale pohoda bych tomu úplně neříkal. Tohle škobrtání po kořenech na rychlosti nepřidá 🙂 U silnice do Rangley jsem po 29 km už ve tři odpoledne. Info cedule na trailheadu je ozdobená plechovkama Coly, tak si jednu dávám a uháním stopovat.

Moc se nedaří. Samí víkenďáci s obytňákama a loděma na přívěsech. Ty nesvezou. Po 30ti minutách mě nakládá holka – servírka z restaurace v Rangley. Je nadšená. Jsem prý první NOBO (North Bounder – AT hiker, co jde celý trail směrem na sever) tenhle rok. Jedu s ní až do restaurace. Řeší se mi tím problém, kde budu jíst 🙂 Na parkovišti u restaurace huláká na celý kolo, že vyhrála, že přivezla do města prvního northboundra a místní tleskají a mají radost! To jsem nečekal. Málokde mají zarostlý, špinavý smraďochy takhle v oblibě. A tímhle svezením začal řetěz setkání, který by ani pro film jen tak někdo nevymyslel…

V restauraci si to užívám. Cpu se, volám domů. Potom potřebuju přes ulici do outdoorové prodejny pro repelent a síťku na hlavu, abych nevdechoval ten otravnej hmyz. Asi po hodině přichází krásná, mladá černoška a ptá se, jestli už vím, kde budu dnes spát. Jsem trochu rozhozenej – je to pozvánka nebo prostě jen obyčejná otázka 🙂 Říkám, že ideálně tady ve městě a v posteli. Dává mi vizitku hostelu, kam jsem stejně plánoval jít a že to je nejlepší místo, ať jim zavolám. Ok, dík. Volám jim, ale je tam záznamník a vzkazu nerozumím. Ne že bych nerozuměl angličtině, ale nerozumím smyslu – prý hostel přestavují a ještě nemají hotovo a ať jim zavolám na to číslo, na který jim právě volám. Z tohohle vzkazu by měl Jára Cimrman — telefonista radost! Prostě tam zajdu a uvidím.

Když konečně opouštím restauraci, outdoorová prodejna je zavřená! Sakra, to už je tolik hodin? No jo, půl šesté… No nic, to se vyřeší. Vyrážím dva kilometry za město do hostelu. Po pár metrech v boční ulici chytám ceduli dalšího outdoor krámu. Valím tam. Otevíračka taky jen do pěti, ale paní mě zve dál. Je to takovej eko-outdoor krám. Kupuju, co potřebuju. Teda dost pochybuju o přírodním repelentu. Ten nikdy moc dobře nefunguje. Když ale i NY Times v roce 2015 napsali, že tenhle funguje, tak ho zkusím. Aspoň krásně voní 🙂 Při placení paní zahlídne na batohu visačku AT a je nadšená, že může zahájit registr 2018. Začínám si to docela užívat, být první. Doteď být v čele byla jen nejistota stran sněhu, polomy, zavřené hostely a obchody, protože je ještě brzo.

Ptá se, kde spím a říká, že do hostelu zavolá ona a zjistí co se děje. Volá přímo majitelce. Znají se. Všechno se vysvětluje – hostel se přesunul na novou adresu do města a ještě není dokončený, ale postel a sprcha je, takže mám dorazit. Paní říká, že nemá cenu vysvětlovat mi, kam mám jít, že to tu pozavírá a hodí mě. Super. Kdybych stihl první krám, asi bych teď pochodoval zbytečně za město… Během pěti minut si vegetím na hostelu. Paráda. Je to jen 5 minut do obchoďáku pro zásoby a ukazuje se, že ona mladá černoška je dcera paní majitelky. Chci se zeptat jak to, když paní vypadá tak na Irku, ale přiřítí se kupa dalších černobílých dětí, tak to neřeším 🙂

Super odpočinek, ráno snídaně, teda vlastně podle jídelního menu tři snídaně a vyrážím na stop. Nakládá mě opravdu stará paní, tak přes 70 let a během rozhovoru vyplyne, že je maminkou majitelky toho outdoor krámu, co mě vlezla do hostelu! Je neuvěřitelný, jak pár dobrých lidí dokáže změnit pobyt v městečku z noční můry na totální pohodu a relax! Děkuju všem.

Cítím se výborně, silný vítr drží na uzdě veškerý hmyz, a tak si den a půl v rychlém tempu přes hřebeny Saddlebag a Crocker fakt užívám. Údolí mezi kopcema jsou vyplněná obřími jezery a je radost tu být. Čerstvé bukové listí je nejhezčí zelená co znám. Jak tak uháním, zachytím v listí pohyb. Pěkně velká potvora – pořádný los! Jsou to moje nejoblíbenější zvířata, tak tam na sebe dobrých 15 minut koukáme a já si to užívám. Losi jsou tak obří, že chvílema máte pocit, jako byste koukali na žirafu, jenom s krátkým krkem…

A to mi připomíná, že v jednom sheltru jsem narazil na malý „manuál“ – sešit o tom jak se na trailu chovat, co s odpadkama, jak mít minimální dopad na přírodu atd. A mimo jiné tam dobrovolník, který shelter spravuje, měl i sekci zajímavých otázek, které za léta od hikers dostal a odpovědi k nim. A bylo to fakt vtipné. Původně jsem zastavil se podívat do registru, jestli náhodou přede mnou někdo není, ale pak jsem se začetl a zdržel se přes hodinu. Byla to fakt zábava, posuďte sami – na dotaz proč jsou losí bobky tak parádně oválné a všechny stejné odpověděl: „Aby i člověk z města poznal, že to jsou losí bobky“ 🙂

U silnice zase mířím na stop. Kolena fakt bolí a při sestupu cítím každé kilo v batohu, tak se snažím nést minimum jídla a radši si při každé příležitosti zajet rychle pro zásoby. Navíc ve Stratton by měl žít Batman! Ne filmový, ale opravdický. Je to šéf místní policie, šel trail taky a stará se tu o hikers. Když máte problém se stopem, tak mu zavoláte a on vás vyzvedne, obvykle i nakrmí a spousta lidí říkala, že jim i zaplatil hostel! Fakt borec. Na to že v sezóně je většina lidí pěkná banda, tak má svatou trpělivost!

Koukámme tam na sebe dobrých 15 minut.

Koukámme tam na sebe dobrých 15 minut.

Nicméně Batman byl asi na výjezdu, tak jsem na něj nenarazil. Nerad tyhle dobráky uháním a když chytám stop zpět na trail okamžitě, tak rande s Batmanem vzdávám a radši se pustím do dalších kopců. Posledních pár týdnů byl výškový profil jak zuby pily a po tomhle hřebeni by se to konečně mělo na chvíli narovnat. To bych na ty svoje kolena moc potřeboval. Hřeben Bigelows je naprostá paráda. Náročný, ale ty výhledy! Obrovské jezero Flagstaff je jako z pohádky.

Tábořím už za tmy nejvýš jak to jde, abych měl brzy ráno dobré výhledy. Na poslední skalní vyhlídce potom ráno sedím skoro dvě hodiny a nemůžu se nabažit. Jsem z toho docela naměkko… Pořád jsem chtěl mít ty kopce za sebou a teď se z nich nedokážu utrhnout. A začíná mě dokonce trápit, že se blíží konec!

Ze sentimentální nálady mě vytrhává až pohled na hodinky. Musím valit dál nebo nestihnu být zítra před 11 h u řeky Kennebec a uvíznu tam celý den. Není tu most, řeka je velká a chlapík s loďkou převáží jen ráno od 9 do 11 h. Teoreticky se dá řeka přebrodit. Je relativně klidná, hluboká tak po prsa a 30 m široká. Problém je, že nahoře proti proudu je na přítocích několik přehrad a hydroelektráren a ty si pouští vodu podle potřeby. Takže hladina může za 5 minut vyskočit o půl metru a řeka valí jako zběsilá. Není to ani týden co na to doplatil dvacetiletej kluk. Nemá cenu to pokoušet.

Dneska mi zase dávají zabrat komáři i muchničky. Je to snesitelný, dokud člověk uhání, ale jak zastaví, třeba pro vodu, je to peklo. Takže valím bez velkého zastavování až do večera. Když už musím na chvíli zastavit, hned nasazuju na hlavu „lampion“, jak pracovně říkám síťce na hlavu. Výjimkou je zastávka přímo na břehu velkého jezera, kde to fučí jako o život a tam se neudrží 🙂

Kempuju až u krásného jezera Pierce Pond. Je tu i shelter, ale komáři jsou tak nesnesitelní, že stavím tarp (můj Deschutes Plus má po obvodu moskytiéru, takže jsem v pohodě). Západ slunce parádní, nebýt té havěti…

Předchozí Další

V shelteru mě zaujala mapka a výzva k návštěvě Harrison Campu – rybářský srub 300 m odsud u řeky, kde majitel Tim nabízí ubytování a stravu a pro nás na trailu obří snídani, když se nahlásíme večer předem. To se neodmítá – vyrážím se nahlásit 🙂

Místo trochu zchátralé, ale má atmosféru. A majitel Tim je borec. Hned mě zve dál, má v jídelně už jen dva hosty, ať se prý připojím a že mi může servírovat zbytky od večeře a Colu. Zadarmo. Už jsem jedl, ale dal bych si pivo. To nemá, ale hosté jsou úplně hotoví z toho že jsem přišel pěšky až z Georgie a chlapík mi přináší z auta pivo svoje. Pecka. Povídáme do noci. Tim to tady provozuje už 30 let a stará se o to, aby nikdo nešel dál hladovej. Kdo peníze má, zaplatí, kdo nemá, nezaplatí, ale hlady nebude. Fakt borec.

Bavíme se o tom, jak se věci změnily za posledních 10 let s nárůstem počtu lidí, s internetem a množstvím nových hostelů. Čekal bych že bude lamentovat, že už to není co bývalo a jak je dnešní mládež strašná. Místo toho mě překvapuje a říká, že doba se mění, ale lidi co přichází jsou stejní, protože díky technice a popularitě je sice dnes trail snazší, ale on je i život o hodně snazší, a tak to vyžaduje stále stejné odhodlání se ze všeho vymanit a na Appalachian Trail vyrazit! Asi má pravdu. Lidi na trailu i kolem jsou neuskuteční a je to velká inspirace. Už je skoro tma, tak uháním zalehnout, abych byl zítra na snídani brzy a u přívozu hned na 9 h.

Spí se mi výborně, po několika teplých nocích je chladno a vyhlídka na dobrou snídani taky dělá svoje 🙂 Snídaně je opravdu boží – asi nejlepší lívance zatím, plné čerstvého ovoce, ne jenom se syntetickou ovocnou příchutí. Po takové snídani se člověku hned líp jde. Platím, mnohokrát děkuju, tohle bylo příjemné zastavení i setkání.

U přívozu jsem hned po deváté. Na druhém břehu sedí chlapík a rybaří. Volám a mávám na něj. Sedá do kanoe a jede pro mě. Bezva, trochu jsem se bál, že takhle brzo v sezóně na to chlapík může kašlat a budu tady čekat bůhví jak dlouho.

Hned za řekou je silnice a malá vesnička Caratunk. Není tu kromě pošty, vodácké “cestovky” a AT hostelu vůbec nic. Naštěstí hostel má docela dobrý krámek se zásobama, takže se zvládám dovybavit na den a půl cesty do městečka Monsun. Je vedro a mám děsnou chuť na pivo. Jenže hostel nemá na prodej alkoholu licenci, a tak na to můžu zapomenout. Přestože pan domácí má piva plnou lednici. Asi se bojí před novým brigádníkem. Byl by to velkej průšvih. Paní domácí vidí, jak jsem nešťastnej, a tak přichází s fintou - natahuje ruku a říká, já jsem Cathy. Třesu jí pravicí a taky se představuju. Pokračuje – pivo ti prodat nemůžu, ale jako můj kamarád si tady určitě se mnou jedno pivko dát můžeš, to není nic proti ničemu. Podává mi jedno pivo a jdeme si sednout na verandu. Jako většina amerických zákonů stran alkoholu i tenhle je naprosto absurdní, a tak jsme si s ním pro blaho všech poradili 🙂

V 11 h už zase valím dál. Stejně jako včera to rozhodně není rovina, ale je to rovinatější, než to bylo doposud. Hřebeny přes které musím jsou jen 500 výškových metrů a jsou dobře schůdné, a tak to dobře utíká. Jenom ty muchničky mě zabíjí. Nikde kromě holého vrcholu kopce Moxie Peak se nedá ani na chvíli zastavit. Tady drží mouchy trochu zkrátka silný vítr. Koukám zpátky na parádní hřeben Bigalows a zase se mě zmocňuje melancholická nálada, že už se všechno blíží ke konci…

Pozdě večer míjím shelter, ale ještě nemám dost mil na to, abych tam zastavill. Přísnost musí být. Jdu se aspoň podívat, jestli tam někdo není. To že nikoho nepotkávám ještě neznamená, že tu nikdo další není. V sheltru má pověšenou hamaku chlapík, co se představuje jako Huckleberry. Počkat, to už jsem někde slyšel. Minimálně ve Whites na jedné chatě ho někdo zmiňoval, že se tam pár dní předemnou zastavil a v jednom městě říkali, že tu někdo takový byl, ale že nevědí, co je zač. Že by přeci jenom celou dobu někdo přede mnou byl? No a je to tak. Svoje AT zahájil před 3 roky. Ušel půlku a pak to zabalil. Letos nastala vhodná doba, a tak si řekl, že by bylo fajn to dotáhnout. Takže vyrazil z půlky, pár týdnů přede mnou. Trochu svérázný, ale sympaťák. A borec, protože všechny ty těžké dny ve sněhu a špatném počasí v horách musel absolvovat ještě o pár dní dřív než já.

Předchozí Další

Škoda že tak spěchám, bylo by fajn chvíli pokecat. Třeba se ještě uvidíme, člověk nikdy neví. Správné věci se dějí. Večer stíhám už jenom 5 km. Jak se všechno zazelenalo, je občas těžké poznat, kudy vlastně „trail“ vede. Rozbíjím tábor za zatím nejhorším, ale stále pohodovým brodem. Než se stihnu v řece před spaním umýt, jsem doštípaný jak nikdy předtím. Ale já prostě nemůžu spát spocený, zasolený a ulepený. Stejně mi nejde moc usnout. Monson je poslední trailové městečko. Chtěl jsem si tu chvíli odpočinout a pak trail dorazit, ale díky množství kilometrů, které mi zbývají a chybě v plánovaní nejspíš vůbec nebudu mít čas si tam odpočinout. Jen rychle nakoupit a běžet dál. Jenže v tomhle vedru – a to má být zítra ještě o dost větší – toho stejně odpoledne po zastávce ve městě moc ujít nestihnu a budu jen utahanej a vyčerpanej a moc kilometrů nenaženu. Taky už jsem vypozoroval, že když si dám pořádnou večeři a snídani (s hromadou zeleniny a ovoce), tak se mi pak dva dny jde o dost líp, než když se jen odbývám trailovou stravou. No uvidíme, jaká bude předpověť počasí pro výstup na Mt. Katahdin. To je nejvyšší kopec ve státě Maine a trail tam končí. Podle předpovědí to zítra ve městě nějak rozmyslím.

Vidina zastávky ve městě a dobrého jídla mi ráno dodává energii a jsem nakonec v Monson po 25 km už ve dvě odpoledne. Je strašné vedro. Obcházím celé městečko, abych se podíval, co v jakém krámku mají za jídlo na poslední, nejdelší etapu – 100 mil Wilderness a výstup na Katahdin lidem obvykle zabere 6 dní, těm co začínají od severu spíš 9 až 10 dní. Já to budu muset zvládnout za 5. Tolik jídla jsem ještě nenesl. Naštěstí majitel jednoho krámku-hostelu provozuje i shuttle (dopravu dodávkou po okolí) a říká, že u silnice pod Katahdinem mají na benzínce taky něco k jídlu a že na poslední den tam určitě zvládnu něco nakoupit. Takže mi budou stačit 4 dny jídla. To je o dost lepší. Jím teď ukrutné množství, s přehledem kilo a půl jídla za den. Z toho klidně půl kilo je čokoláda. Obrovské množství kalorií.

Jak tak běhám v tom vedru po městě, tak mi dochází, že to rozhodně nemá cenu někam chodit. Stejně bych došel k prvnímu potoku a tam zaparkoval a koupal se do večera. V tomhle smažáku se nedá fungovat. Když míjím Lakeshore Inn, s teráskou hned u jezera a s molem, tak je rozhodnuto. Zůstávám tady.

Je to hotel, ale v podkroví paní majitelová – Rebecca – provozuje za pár dolarů hostel. Několik paland, koupelna a obývák. Na baru znovu narážím na Huckleberryho. Tohle je fakt věc, kterou nejde popsat – s Huckleberrym se vůbec neznáme, včera jsem prohodili jen pár vět, ale když se na baru potkáme, uplně se rozzáříme a jsme rádi, že se znovu potkáváme. On jde úplně sám celé dva měsíce, ani prý nikoho nepotkával. Já si moc společnosti od pár dní s Funsize a LaCopa taky neužil, tak je to fajn. Člověk nepotřebuje trávit celé dny s někým a mít pořád někoho za zadkem, ale je fajn občas večer v shelteru prohodit pár slov, trochu se podělit o dojmy. Tak toho tady u pivka využíváme.

Když míjím Lakeshore Inn s teráskou hned u jezera a s molem, tak je rozhodnuto.

Nikdy mě nepřestane překvapovat, jaký lidi, příběhy a profese člověk na trailu potkává. Huckleberry byl po škole 6 let ajťákem u armády, protože moc nevěděl, co by jinak dělal. Ale po misi v Afghánistánu to zabalil. Pak se nechal párkrát najmout jako personál na soukromou jachtu, při cestách karibikem si udělal hromady potápěčských kurzů a nakonec před trailem řídil na Hawai turistickou ponorku! Netušil jsem, že něco takovýho existuje! Každopádně zajímavej život, když člověku ještě není ani třicet. Až se vrátí z trailu, nastupuje do náročného tréninku a bude pod vodou svářet ocelové konstrukce. Tak snad přežije aspoň do čtyřiceti!

Měl jsem v plánu v hostelu napsat blog, ale než jsem přebalil všechno jídlo, zjistil předpověď počasí, dozařídil cestu autobusama z konce trailu do Bostonu a stihl se vykoupat, tak v baru začala hrát živá muzika a byl čas na večeři. Přiznám se bez mučení, že jsem blog zavrhnul a chtěl si poslední večer v trailovém městečku trochu užít a povegetit si bez povinností. V průběhu večera se zastavila paní majitelová, pogratulovala nám, že už máme skoro hotovo a nabídla, že nás ráno odveze zpět na trail. Ani ji neodradilo, když jsem říkal, že potřebuju vyrazit v 5:30, protože mě čekají nabité dny a odpoledne mají být silné bouřky, tak bych rád měl co nejvíc kilometrů hotových, než mě to zastihne. Nemá s tím problém. Tohle obdivuju.

Fakt jsem si odpočinul a nabral chuť na poslední kilometry i výstup na závěrečný Mt. Katahdin. Kromě zítřejších odpoledních bouřek vypadá předpověď na 4 dny skvěle, takže bych mohl bez problémů 176 km pod Katahdin ve čtyřech dnech zvládnout a pátý den ráno zakončit na kopci. Počasí se má brutálně pokazit až odpoledne, tak snad to stihnu. Má to být třešnička na dortu, tak ať si ji můžu vychutnat!

Monson a hostel Lakeshore Inn byla skvělá zastávka. Kdybych nespěchal zpátky domů, abych stihnul první narozeniny naší Terky, tak bych si dokázal představit tady pár dní povegetit.

Počkal bych, až dorazí kamarádi, co jsem nechal za sebou a společně bysme jako správná trailová rodina oslavili, že jsme se potkali a všichni došli až sem. Ale je to jako v normálním životě (protože tohle vlastně je normální život) a člověk si musí vybrat, co je pro něj důležitější. A pro mě je důležitější být zpátky u svých holek co nejdřív 🙂

Odpočinku nebylo moc – byl to vlastně jen krátký večer bez zařizování a povinností, ale odpočinul jsem si parádně. A tak mi ani nevadí budík o půl páté ráno. Jsem dokonce natěšený pustit se do poslední etapy. Vstávám o něco dřív než by bylo nutné, abych stihnul pořádnou snídani. Rebecca nás s Huckleberrym opravdu o půl šesté nakládá a míříme zpátky na trail. Ještě společná fotka a už uháníme po trailu. Jsem tak natěšenej, že míjím ceduli označující 100 mile Wilderness bez povšimnutí. Sakra, to je škoda, je to jedna z nejfotografovanější cedulí, protože líčí, jak je následujících sto mil nebezpečných. Haha.

Nám teda celé dopoledne připadá, že je to neskutečná pohoda a cesta nám dobře ubíhá. Huckleberry je docela šoumen a skoro na každou mojí větu odpovídá úryvkem nějaké písničky. Tenhle kluk je chodící Juke-box. Mám kliku, že umí zpívat, je to docela dobrá zábava. Po obědě u řeky a parádní koupačce začínáme šplhat na hřeben Barren-Chairback Range a začíná docela intenzivně hřmít. Hřeben by neměl být nad hranicí lesa, tak se blesků zas tak nebojíme, ale úplně v klidu nás to nenechává.

Huckleberry zastavuje po třetí hodině v shelteru, nemá kam spěchat. To já zase potřebuju natáhnout ještě 15 km. Jen co se rozdělíme, začíná pořádná bouřka. Hromy burácí a z nebe padají potoky vody. Hrozně Huckleberrymu závidím (bouřka pod střechou ve spacáku je o něco příjemnější, než bouřka s mokrýma nohama v potocích vody a strachem, kdy dostanu bleskem…), ale snáším to dobře, protože vím, že za pár dní už budu doma a že mě den dva nepohody nemůžou pokazit náladu. Taky vím, že když bych dnešní kilometry neušel, tak nejspíš nestihnu před odletem vystoupit na Katahdin a trail dokončit. Tak mě to taky žene dopředu. Z trailu se stává parádní potok a při prudkých sestupech to hodně klouže. Musím dávat bacha a jde to pomalu.

Většina vrcholů je tady bez stromů, jenom holá skála. Bezva. Celý trail si přeju, aby to tak bylo a člověk měl výhledy, ale smůla. Jde se stromama. A teď, když je prd vidět, lítají blesky a potřebuju být schovaný ve stromech, tak se jde po holých vrcholech… klasika. Mám odvahu pokračovat dál jenom proto, že všechny blesky se rozsvěcí jen nahoře v mracích. Ani jeden zatím nešel dolů na zem.

Kolem sedmé hodiny večer konečně dorážím do sheltru. Dneska 42 km. Není to moc, ale v tom lijáku se šlo špatně. Jsou tu dva mladí kluci a zabírají celý prostor. Naštěstí to rychle balí a dělají mi místo. Jsou to čerství absolventi univerzity a než nastoupí do práce, tak vyrazili na svoje první velké dobrodružství – projít si “obávanou” 100 mile Wilderness. To chválím, ideální doba. Nejdřív jim trochu kazí radost, že jsem dnes ušel to, co oni za tři dny, ale když vidí s jakým batůžkem v porovnání s jejich monstrama jdu, tak už jsou klidní a naopak je vidět, že je to docela namotivovalo. Prý docela fňukali a zdálo se jim, že trpí, ale když vidí mě, jaké už tři měsíce dělám kilometry a že si sotva dřepnu, jak mě bolí kolena, tak že vlastně o nic nejde a že to nebudou řešit a budou si jejich cestu užívat. To se mi líbí, ze všeho si vzít něco pozitivního.

Ráno to vypadá na hezký den. Balím se brzy a vyrážím. Konečně mám i pár výhledů a vidím kam mířím. Dneska mě čeká úplně poslední horský hřeben – White Cap Mountain – a pak už poběžím “po rovině” až pod Katahdin. Jsem trochu zaskočený, když křížím dvě velké prašné cesty a dokonce je na nich docela provoz. Zas taková divočina to tu není. Hned potom se brodí velká řeka. Jsem trochu nervózní, kolik vody po včerejším lijáku bude. Naštěstí je to v pohodě, sice dobrých třicet metrů na šířku, ale maximálně po kolena. Je to spíš osvěžení, než nepříjemnost. Na písčité pláži si dávám sváču a užívám si zábavnou show. Na protějším břehu se objevila výprava amerických tlouštíků a pouští se do brodění. Vím, že se člověk nemá smát cizímu neštěstí, ale tohle je k popukání. Kamení na dně je kluzké a nemají hůlky 🙂 Ustálo jich to jen pár, zbytek se plácá ve vodě jako skupinka kapustňáků. Rozhodně nejde o život. Jsou jenom mokří a 500 m od zaparkovaného auta, ale tipuju, že outdoorové aktivity nebudou do budoucna v jejich top 10 nejlepší zábavy.

Kupodivu mám docela dost energie a daří se mi pohybovat rychle. Jenže kilometry nepřibývají, protože neustále potkávám lidi v protisměru a klábosíme. Jsou to ti, kdo zkouší jít Appalachian Trail ze severu na jih. Odstartovali na Katahdinu a jsou to pro ně první dny na trailu. Kromě klasických témat jako vodní zdroje, brodění a komáři vyzvídají, co bylo nejlepší, co nejtěžší, co jím, atd. A tak to vždycky trvá o hodně dýl, než bych rád. Ale co, i tohle k cestě patří.

Předchozí Další

Na vrcholu White Cap Mtn. dávám pozdní oběd s úžasným výhledem a zase se nemůžu utrhnout. Mezi mnou a Katahdinem už je jen pár vlnek a krásná obří jezera. A Katahdin je fakt macek. Výšku má sice jen jako Sněžka, ale trčí z roviny, která je skoro na hladině moře a tak působí monumentálně. Sedím tu a nemám se k odchodu. Totální rozpolcení – na jednu stranu už toho mám fyzicky docela dost a chci mít hotovo, na druhou je tady božsky a chtěl bych si to ještě pár týdnů užívat…

Z rozjímání mě vrací do reality zapípání mobilu – “zaválo” sem 3G a přišly mi zprávy do messengeru. Musím toho využít a zkontrolovat předpověď počasí pro Katahdin. To není možný, vypadá to, že fronta postupuje rychleji a počasí se má pokazit už o den dřív! A má dokonce chumelit! Takže by ani nešlo den počkat na sluníčko, protože ve sněhu to bude na vrchol totálně neschůdné. Krom toho ten den navíc nemám. Docela mi začíná tělem pumpovat adrenalin, protože jediná šance pro mě potom zbývá nacpat dva dny chůze do zítřka a brzkého rána pozítří. To bude peklo. Naštěstí mám výzvy rád a radši zaberu, než někde čekat, nebo to vzdát. Takže plán je jasný. Dnes to dotáhnout na 50 km, zítra zkusím 70 km a pak ráno posledních 20 km pod kopec, vyřídit povolení na kopec a být na vrcholu před polednem. Pokazit se to má až odpoledne. Přespím v kempu pod kopcem a posledních 10 km dolů doklopýtám k prašné silnici a zkusím dostopovat nějakých 35 km do prvního městečka. Tak jo, bude se makat. Rychle balím a vyrážím dolů.

Podle toho co jsem slyšel od ostatních, by to měla být až pod Katahdin opravdu “rovinka”. Jenom jeden 500 m kopec, ale hlavně prý celý den téměř dálnice. Krásný hladký trail a dřevěné lávky, kde se dá hravě uhánět 7 km/h. Téhle odměny se nemůžu dočkat. To by těch 70 km mohlo být reálných.

Na 47. kilometru je u naprosto parádního vodopádu shelter a obrovská tůně na vykoupání, takže to tady balím. Bude fajn zalehnout dřív a na zítřejší dlouhý den se dobře vyspat. Nikdo tu není, není s kým se vykecávat, tak bych mohl zalehnout včas. Zrovna když začínám zabírat, celý les se rozzáří a do shelteru si to od severu nakvačí partička rozjařených mlaďáků – vypadá to že se paří. Pobíhají tu se supersvítivýma čelovkama, pokřikují a táhnou to bez respektu do jedné ráno… bezva. Však oni je zítřejší kopce vytrestají 🙂

Ráno vyrážím s východem slunce. První paprsky ozařují opar nad vodopádem, krásná odměna za brzké vstávání. Prvních pár hodin cesta po “dálnici” utíká neuvěřitelně rychle. Nálada výborná. Svačina na velkých kamenech na břehu jezera s výhledem na Katahdin. Takhle nějak si představuju ideální den na trailu. Po pauze přichází pár úseků přes kořeny a hopkání po kamenech skrz bláto. To už tak rychle nejde. Dá se to vydržet, hlavně že bude dál pokračovat dálnice.

Tak dobře, ještě kousek kořenů a potom ta dálnice. Už jsou to dvě hodiny skrz šílené kořeny a jde to docela pomalu. Odpoledne už to vzdávám a smiřuju se s tím, že “dálnice” už prostě nebude. Tohle bude bolet a trvat dlouho. Na padesátém kilometru toho mám docela dost. Ještě že výhledy i jezera stojí za to.

Snažím se na hodinách chůze najít něco pozitivního, něco co by nepůsobilo tak hrozivě jako to, že ještě zbývá skoro 20 km. Každej krok a balancování na kořenech docela vyčerpává. Říkám si, že takových kroků naštěstí už nebude moc. Jeden krok 70 cm… na 18 km potom připadá 25 tisíc kroků! Cože? Tolik? Tak tohle nezabralo… 25 tis kroků zní o hodně hůř než 18 km. Prostě nad tím nebudu přemýšlet, něco si zazpívám a ujdu to 🙂

Je vidět, že SOBO sezóna už začala (SOBO je zkratka pro South Bound – směr cesty ze severního konce trailu na jih), protože všude kolem shelterů je hromada lidí. Normálně by mi tolik lidí vadilo, ale tady, když jdou opačným směrem než já, mi nevadí. Navíc mi přijde super, že tolik lidí se vyhoupalo něco podniknout. Baví mě i to, jak jsou nadšení a plní energie a očekávání toho, co je cestou čeká. Tentokrát se přemáhám a bez zapovídání pokračuju dál. Večer před setměním se mi chodí nejlíp. Asi mám rád to, jak se všechno zpomaluje a ukládá ke spánku. Mám rád to světlo a mám rád i to, že už většinou mám hotových dost kilometrů a to co šlapu teď je jako navíc. To člověka hned víc baví.

K naplánovanému shelteru na 67 km dorážím až ve 22 h. Trochu mě uklidní, když vidím světla, nebudu nikoho budit. Když nabírám vodu, jedno z těch světýlek se ke mě pomalu blíží a docela zoufalá paní mě prosí, jestli bych ji nepomohl pověsit na strom pytel s jídlem (kvůli medvědům). Uplně jsem si vzpomněl na svoje první dny a uvědomil si, že jídlo jsem věšel jen pár dní na začátku, pak v národních parcích, kde je medvědů hromada, ale jinak už spím standardně s jídlem. Není to správně, ale přestal jsem to řešit po několika setkáních s černými medvědy. Člověka se bojí a rozhodně ho nevyhledávají. Takže dokud nenecháte jídlo roztahané po venku mimo stan, medvěd nemá důvod v táboře šmejdit. Navíc jsem si všimnul, že tady ve státech (mimo národní parky), kde je lov medvědů normálně povolený a lovci je velmi často loví na maso stejně jako třeba srnky, si medvědi dávají sakra pozor, aby člověka nepotkali. Vždycky po večeří umyju kotlík, všechno jídlo a odpadky sbalím a zaroluju do nepromokavého food-bagu abych minimalizoval vůni jídla a věřím, že je to takhle OK a klidně spím 🙂

Paní jsem pomohl, i když to nebylo tak jednoduché. Už se snažila jídlo pověsit a šňůru zašmodrchala tak vysoko, že tam už nedosáhla… klasika. Takže jsem ještě lezl na strom. Ale o půl jedenácté už jsem kempoval. Paní se ptala odkud jsem přišel a byla úplně nadšená z toho, že celý trail dokončuju a že mi zbývá poslední den.

Ráno, když jsem se sbalil a šel se do registru v shelteru zapsat, všichni už věděli, že mám hotovo a jedna holčina dokonce věděla, že dokončuju tripple crown. Prý  se o tom povídalo v posledním městečku, že se blíží první NOBO a že je to nějakej pošuk co bude mít Triple crown. Haha. Tady se ví všechno. Trochu jsem se zdržel, protože všichni se vyptávali jako obvykle a líbílo se mi, že se třeba ptali, co bych jim poradil, aby úspěšně dokončili. Lehkej batoh je základ, ale na to přijdou sami. Moje jediná rada je nešpekulovat, jak si co kde ulehčit a vynechat, a prostě a jednoduše jít na jih. A když příjdou problémy, tak je řešit tím, že půjdou dál. Krok za krokem je jediná cesta.

Mám hroznou radost, že se mi povedlo včerejší kilometry ujít a že mi dnes pod kopec zbývá jen pár hodin. Mohl bych být na vrcholu už kolem poledne. Nohy se kupodivu tváří dobře, a tak se mi šlape výborně. U prašné cesty při vstupu do státního parku si v malém obchůdku/benzínce dávám pořádnou snídani a pak už uháním na rangerskou stanici na úpatí kopce pro povolení k výstupu na kopec. Jde totiž o indiánské území a pro ně je Katahdin posvátná hora, kam by se lézt nemělo. Oni tam nesmí. Ale umožňují pár tisícům turistů ročně na vrchol vystoupit, jen musí mít člověk kliku a povolení dostat. Pro nás na AT je určených 3,5 tisíce povolení na rok. Trail vede nejdřív podél obrovské, široké řeky potom následuje menší řeku se spoustou vodopádů. Chci být nahoře co nejdříve, tak ani nefotím, nezastavuju, prostě polykám míle. Když zbyde síla, vrátím se tudy dolů a všechno si prohlídnu.

Počasí se mělo kazit až po obědě, ale mrholí a mám pocit, že se to stále horší. Vrchol kopce není vidět. Teď už to ale nevzdám. Prostě jdu nahoru. Rangera potkávám před jeho srubem s motorovkou a sekerou v ruce. Vyrážel na trail čistit popadané stromy, ale deštík ho odradil, tak se vrací. Dobře pro mě, aspoň si můžu vyřídit permit a nehrozí, že mě cestou indiáni skalpují 🙂

Ranger má radost – už se prý proslýchalo skoro týden, že bych se tu měl tak nějak objevit a konečně jsem tady. První NOBO AT hiker letos. Slavnostně mi vystavuje povolení (kartičku) s číslem 1 a fotí si mě do kroniky. Vůbec to nebyl můj cíl dokončit letos první, ale začínám si to regulérně užívat 🙂 Je to vlastně vedlejší produkt toho, že spěchám domů za svýma holkama. A mě to asi i trochu baví, takhle se fyzicky ničit.

Malinko mě teda zklamalo, že Ranger je excelentní disgrafik, a tak kromě čísla jedna na kartičce není nic správně. Ale o to je to asi autentičtější! I v Guthooku si pár lidí stěžovalo, že totálně zkomolil jejich jinak zajímavé trailové jméno, a že jim pak ta zkomolenina zůstala (klučina s houslema – Fiddle, byl zapsán jako Fidal a ostatní ho už snadno přjemenovali na Fidal Sassoon po těch šampónech…). Tak jsem z toho nakonec vyvázl docela dobře.

Nechávám si u rangera pytel s jídlem a s kompletní výbavou vyrážím na vrchol. Batoh a moje výbava už ke mě patří, a tak je chci mít i na vrcholu. Trail stoupá téměř přímo rovně na hlavní hřeben. Velké kamenné schody, občas je potřeba se přitáhnout o strom, malinko popolézt po skále. Nad hranicí lesa začíná docela exponované popolézání po velkých balvanech. Je tam i pár kramlí ala ferrata. Říkám si, že dolů to nebude legrace. Ale to budu řešit později. Teď musím řešit cestu nahoru.

Postupně sílí vítr, přichází mlha a jemné kroupy. Potkávám pár lidí. Vrací se z vrcholu pokrytí námrazou. Vítr už je docela silný, mám problémy se udržet na nohou. Kroupy bolestivě zasahují  obličej a oči. Všechno včetně kamení začíná být pokryté vrstvou ledu. Ještě že už jsem na vrcholovém plató a není moc kam spadnout. Na vrchol už to dobruslím.

O moc horší počasí už si nedokážu představit, ale stejně mám radost a vůbec mi to nevadí.

Poslední hodinku už nikoho nepotkávám a na vrcholu jsem nakonec ve 13 h úplně sám. Vítr trochu polevil a kroupy taky. Mám šanci se vyfotit na ceduli označující vrchol kopce i konec trailu. Musím sice foťák obeskládat kamením, protože poryvy větru ho otáčí a překlápí, ale nakonec se pár dobrých fotek daří. O moc horší počasí už si nedokážu představit, ale stejně mám radost a vůbec mi to nevadí. V tomhle duchu nevybíravého počasí se odehrávala většina trailu, a tak je to asi správné a stylové zakončení. Vlastně mi to vyhovuje. Mám rád cesty NALEHKO, né ZADARMO 🙂

Teprve při sestupu si uvědomuju, jak jsem unavený. Snažím se jít opravdu opatrně. I tak docházím pár skupinek, které jsem míjel cestou nahoru. Cestu dolů musíme v obrovském kamení hledat. Na pár momentů se mlha a mraky roztrhají a mám možnost aspoň trochu vidět, kudy cesta na vrchol vede. Myslím, že za hezkého počasí je tohle jeden z nejhezčích kopců na trailu. Tak třeba příště.

U rangera si vyzvedávám svůj pytel s jídlem. Je už skoro 17 h, jsem unavený, ale nějak se mi vůbec nechce to zapíchnout a zakempovat. Asi tím, že teď už nikam nemusím, tak mám chuť ještě šlapat. Když půjdu svižně zpátky po trailu, mohl bych být zpátky u prašné silnice před setměním a třeba chytit stop do nejbližšího města ještě dnes! Užil bych si všechno, co jsem cestou nahoru rychle minul a třeba potkám někoho z kamarádů za mnou. Šance je to malá, ale co kdyby. Taky mě zajímá, co všechno ještě moje tělo vydrží 🙂 A tak vyrážím. Cestou vytahuju plechovku piva a sušené maso a „slavím“ 🙂

Míjím malé a velké Niagárské vodopády – vážně pěkné, masivní vodopády.  Spíš než niagáry mi to připomíná vodopády v kalifornské Sieřře Nevadě. “Dojezd” k silnici vede úžasnou zelení podél obrovské, rychle tekoucí řeky.

U silnice jsem až po 20 h. Stojím tu v jemném deštíku do devíti a pak to balím. Ani jedno auto. Snad to bude ráno lepší. Hned u cesty je malý kemp. Je ještě zavřený (je tu závora přes cestu, aby tam nemohli auta), ale překvapivě žádná cedule nezakazuje vstup, takže se ukládám v jednom ze dvou shelterů v kempu. Mám fyzicky dost, ale je mi dobře – všechno se podařilo a ještě včas. Stálo to za tu námahu. Trochu mě znervózňuje myšlenka, co budu dělat, když ani zítra dopoledne nic nepojede. Opravdu se potřebuju dostat nějakých 30 km do Millinocket už zítra! Jinak nestihnu bus do Bostonu a let domů. Jak tak ležím, najednou mi v mysli vyvstane vzpomínka na bláznivého southboundera, který přijel na start trailu z Bostonu na kole ze smeťáku. A když jsme se potkali, tak napůl v legraci nabízel, že nechal kolo v příkopě u vstupu do Hundred Mile Wildrness a kdybych ho já, nebo kdokoliv jiný potřeboval, že si ho máme vzít. Dokonce tam nechal i zámek, náhradní duši a pumpičku (trochu to chápu, kdo by to v batohu tahal…). No, třeba tam to kolo ještě bude. Jsem rád, že mám pro tuhle situaci i plán B. I přes lehkou svalovou horečku se mi spí dobře.

Ráno zastavuju znovu na dost špatnou, ale velkou snídani v obchůdku u cesty a zkouším stop. Docela prší a je kosa. Po hodině bez auta to balím a jdu hledat kolo. Překvapivě ho nacházím hned! Dokonce je spíš zaparkované mezi stromy, než pohozené. I pláště jsou dostatečně nafoukané. Kontroluju utažení kol, vakl na klikách a hlavovém složení. Vše se zdá na kolo ze smeťáku OK. Musím sice povolit zadní brzdu, protože zadní kolo je tak rozhozené, že brzdou neprojde, ale jinak se kolo tváří pojízdně.

Dávám si na nohy igelitové sáčky, taky návleky, aby se mi nikde nechytaly nohavice nepromoků. Ještě převlečné silnilonové palčáky na ruce a vyrážím. Aha, tak jednoduché to nebude – celé kolo je “zkřížené” a když trochu pustím řidítka, hned se zavřou doleva. Když chci zatočit doprava, musím docela zabrat. Tohle bude zajímavá jízda. Prašná silnice je pokrytá roletkama (drobné vlny, po kterých se jede fakt blbě) a je spíš dost bahnitá než prašná…

Proti mě začínají jezdit obrovské náklaďáky naložené těžkou, těžební technikou. Docela mám hrachy. Jde to bolestně pomalu. Za hodinu dělám jen 15 km. No, pořád lepší než pěšky. A hlavně začínám na levé straně slyšet další auta. Jako by někde blízko vedla další silnice. Jo vede a je asfaltová! Pronáším kolo houštím na asfaltku a po ní pohodově kloužu posledních 10 km do města. Teda pohodově. Při pokusu zastavit na čůrání mi upadla přední brzda a tak tak že se nezapletla do drátů předního kola… Mám ji na zbytek cesty přigumičkovanou k řidítkům 🙂

Předchozí Další

Do vyhlášeného hostelu Appalachian Trail Lodge dorážím až kolem jedenácté. Docela to tu žije. SOBO sezóna už začala, a tak je tu asi 15 lidí, co se chystají vyrazit směrem na jih, hned jak se počasí trochu umoudří. Jsem jako zjevení – komplet od bláta a smrdím prvotřídně. Posledních 14 dní jsem dost makal a nebyl čas vyprat, a teď pod nepromokavýma věcma to “dozrálo k dokolnalosti”. Majitel mě ubytovává a má radost, že už jsem tu. Proslýchalo se, že bych měl teď někdy dokončit a nechtěl mě jako prvního NOBO letos propásnout. Tohle nepřestanu obdivovat – schopnost nesoudit podle vzhledu (a zápachu) a ochotu pomáhat.

Boží. Peru si, dávám sprchu a šlofíka a vyrážím na jídlo do restaurace, která patří stejnýmu chlapíkovi. V restauraci už se ví, že jsem ve městě (a že jsem ultra exot, protože jsem přijel z Katahdinu na nalezeném kole…) a vládne tu panika. Mají takovou tradici, že ve výklenku u kasy každý rok umístí jeden stropní panel z kazetového stropu a na ten se dokončivší AT hikers podepisují. Jenže ve výklenku stále stojí kompletně popsaný panel 2017. A poslední prázdný panel nejde ze stropu vyndat! No nakonec se to podařilo a můžu (spíš musím) se podepsat. Haha, je to radost být hikertrash celebrita 🙂

Vracím se na hostel, dávám dalšího šlofíka a zrovna když se chystám na večeři, tak ve dveřích vrážím do Huckleberryho! To není možný. Mám radost. On zjevně taky, protože dostávám řádnej Bear hug (kdo nezná, je to intenzivní objetí). Je to jako bychom spolu vyrůstali, skoro dvojčata a přitom se známe pár hodin. Vyrážíme na večeři společně. Ukazuje se, že na Katahdinu ještě nebyl. Došel po obědě v dešti k silnici a měl toho dost. Tak dost, že si neváhal z onoho obchůdku zavolat “taxi” tady z města. Dá si tady dnes oraz a zítra za lepšího počasí zkusí dobýt Katahdin. Sveze se ráno s ostatníma, kteří vyráží na start.

Huckleberry mě vtahuje do báru, kam bych sám nikdy nešel, ale ukazuje se, že má na dobré podniky nos, protože si dáváme nejlepší burger na celém trailu! A dobré pivo. Probíráme, co se odehrálo za ty tři dny, co jsem se rozdělili. Já mám radost, že se můžu podělit o dojmy z dokončení s někým, kdo prošel stejným, nebo horším počasím než já a on je rád, že konečně někdo chápe, jak těžké to pro něj bylo, jít takhle z kraje sezóny a celou dobu úplně sám. Tak si rozumíme. Stačí mi jedno pivo a mám dost. Ještě štěstí, že oba zítra brzo vstáváme – já na bus směr Boston a on na shuttle směr Katahdin. Tohle bezvýznamné opětovné setkání bylo překvapivě výbornou tečkou za celým AT a já můžu tuhle kapitolu v klidu uzavřít. Často to bylo těžké, ale i tak jsem si to většinu času užíval. Potkal jsem hromadu skvělých lidí a doufám, že si podobné dobrodružství budeme v budoucnu moci užít všichni pohromadě jako rodina!

Oli, Terko, jedu domů!