'/%3e%3cdefs%3e%3clinearGradient%20id='paint0_linear_205_301'%20x1='105.856'%20y1='1'%20x2='105.856'%20y2='45.5'%20gradientUnits='userSpaceOnUse'%3e%3cstop%20stop-color='white'/%3e%3cstop%20offset='1'%20stop-color='white'%20stop-opacity='0'/%3e%3c/linearGradient%3e%3c/defs%3e%3c/svg%3e)
Tour de l’Oisans (GR 54) je náročný horský okruh v jihovýchodní Francii v oblasti Dauphinéských Alp. Většina trasy vede Národním parkem Écrins kolem stejnojmenného masivu, který je po Mont Blancu druhým největším ve francouzských Alpách. Díky své obtížnosti je tu výrazně méně turistů než na známějším Tour du Mont Blanc.
GR 54 — Tour de l’Oisans
První etapa GR 54 — Tour de l’Oisans začíná v Bourg d’Oisans a hned od startu ukazuje svou náročnost. Dlouhá stoupání, alpské horko a první kilometry jednoho z nejtěžších treků Alp.
Tour de Oisans neboli trasa GR 54 pro nás začíná šíleně úmornou cestou autem do městečka Le Bourg d´Oisans, které leží v jihovýchodní části Francie, blízko města Grenoble.
Na dnešní den hlásí třicítky, na cestování nejhorší počasí.
Vyrážíme ve třech – Vašek, Petr a Peter (námořník). Hned na srazu doma nám námořník hlásí, že si včera zablokoval SI kloub a netuší jak dá cestu a už vůbec jestli zvládne náš plánovaný trek. Vyhlídky jsou tedy vcelku nejisté.
Nálada je ovšem i přes námořníkovu bolest výborná a bavíme se jeho historkama. Zažil toho již vskutku hodně a po chvíli si říkáme, že by to fakt stálo za vydání knihy. Pokračujeme klasicky přes Německo a Švýcarsko. Při zastávkách se pak snažíme „zmobilizovat“ různými cviky a hmaty námořníkův blok, ale moc se nám to nedaří.
Po 14 a půl hodinách na cestě přijíždíme před půlnocí konečně do cíle a parkujeme v místním kempu. Venku je teplo a jasná obloha, tak si jen vyhodíme na trávu karimatky, spacáky a spíme pod širákem.
Ráno balíme a ještě se zastavujeme ve městečku na snídani a dokoupit pár drobností na jídlo. V kempu se domlouváme, jestli tu můžeme cca týden nechat auto. GR 54 je totiž cca 190 km dlouhý okruh, takže tohle městečko je i náš cíl. Trasa se běžně chodí cca 12 dní a to hlavně díky své náročnosti. Já mám v hlavě ovšem úplně jiný časový plán – 7 dní.
Naposledy kontrolujeme jestli máme vše a konečně vyrážíme! Přiznávám, že jsem měl už trochu „trekkingový absťák“ ?. Vycházíme až o půl 10, tak snad stihneme trochu popojít.
První alpské stoupání
Za řekou La Sarenne hledáme cestu a chvíli nám trvá než přijdeme kde cesta začíná. Není tu žádná cedule ani značka. Na konec objevujeme cestu za parádním vodopádem a čeká nás strmé stoupání po skále. Některé úseky jsou zajištěné i lany. Po chvíli pak potkáváme pár Francouzů, kteří nemůžou najít cestu. Jdou také GR54, ale oproti nám jdou vcelku natěžko. Vracíme se a hledáme správnou cestu. Se značením je to zatím celkem bída.
Francouzi se nás chvíli drží, ale pak už definitivně odpadávají. Se stoupající výškou procházíme pěknými, převážně borovicovými lesíky. Sem tam projdeme pěknou vesničkou s pro Francii tak typickými, kamennými domy. Přicházíme k řece La Sarenne, kterou delší dobu lemujeme a poté se v ní i vykoupeme. Voda je ledová, ale v tomhle horku je to parádní zchlazení. Lítá tu ovšem hromada much a komárů pro které jsme snadný cíl, takže nahazujeme bágly na záda a pádíme zase dál.
Míříme do sedla Col de Sarenne. Na vzdálenosti 13 km nastoupáme 1 430 výškových metrů. To je slušná rozcvička. Ta odměna ale stojí za to. Otevírá se nám krásný pohled na celý masiv Ecrins. Ten je údajně hned po Mont Blancu největší masiv ve francouzských Alpách. Kocháme se, ale musíme šlapat dál.
Teď nás čeká 600 výškových metrů dolů po kamenitých serpentinkách, kde se to parádně sype. Chvílemi trochu bloudíme, cesta není úplně jasná a zvlášť na podstatných místech chybí značení. Co se mi ale líbí je dostatek vody. Člověk tu nemusí nosit víc jak litr vody a v každé malé vesničce jsou většinou fontány s pitnou vodou. Po sestupu procházíme vesničkou Clavans. Pěších turistů je tu minimum, ale ještě nejsme v národním parku. Jezdí tu především cyklisté, přes zdejší kopce se totiž jezdí i etapy slavné Tour de France, takže takový cyklistický ráj.
Překračujeme divokou řeku Le Ferrand a hned za mostem nás čeká stoupání po břidlicovém svahu do kterého se opírá ostré slunce. Přicházíme do vesnice Besse, všude jsou krásné, kamenné domy a uzounké uličky. Zchlazujeme se v místní fontáně. Vedle nás se začínají hrnout mraky, vypadá to na bouřku. Hledáme tedy nějaké místo na postavení tarpů, ale všude jsou příkré svahy a nikde ani kousek rovinky. Kilometr a půl za vesnicí ale nacházíme kempingový plácek v jakémsi „samoobslužném“ kempu. Poplatek je 5 euro, ale nikdo tu není a nemáme tedy ani komu zaplatit.
Stavíme tarpy, vaříme večeři a jsme spokojení. Úsměv na tváři nám ovšem mizí, když zjistíme, že se na nás vrhají ty krvelační bestie – komáři! Uvidíme jak to bude šlapat zítra.
Námořníkova krize
Ráno se okolo našich stanů prohání obrovské stádo ovcí a tak se chvíli kocháme. Za chvíli už na nás čeká místní paní (zřejmě správce kempu) a už nám vypisuje lístek s cenou za noc – 5 euro sedí. Dáváme ovesnou kaši a s naprostým klidem do sebe láduju celou čokoládu. Trochu se zdržujeme a vyrážíme až v 9 h a už je zase celkem vedro.
Den začíná hned stoupáním po serpentinách o 650 výškových metrů až do sedla Col Saint Georges – něco kolem 2 250 m n.m. Odtud se nám nabízí nádherný výhled na celý ledovcový masiv. V sedle je dokonce parkoviště a dá se semka dostat i po silnici. Je to celkem dost rodin s autem. Není nad to si udělat rodinný piknik v horách…
“ 38 °C ve stínu. Tohle vedro je zničující.
Delší dobu pak kráčíme po parádní pěšince rozlehlou planinou a zastavujeme až u říčky, která křižuje cestu. Rychle filtrujeme a oplachujeme se. Námořník dost bojuje, ale záda mu nepovolily. Domlouváme se, že to zřejmě balí. Dojde do nejbližší vesnice a vrátí se zpátky do Le Bourg de Oisans, kde má auto a těch pár dní na nás počká. Zatím si bude aspoň dělat kratší výlety.
Dál už tedy pokračujeme ve dvou (Vašek a Petr). Stoupáme do sedla Col du Suchet – 2 330 m n.m. a po pravé ruce se nám stále nabízí krásný výhled na ledovec. Ze sedla nás pak čeká delší sestup po kamenitých serpentinách až do vesnice La Chazelet. To vedro je zničující. Ve vesnici koukáme na teploměr – ve stínu krásných 38 °C. Ve vesnici je hromada zaparkovaných aut, ale jinak je tu úplně mrtvo. Trefili jsme zrovna odpolední siestu. Podél řeky La Romanche pak pokračujeme až do městečka La Grave, tady jsme chtěli udělat zastávku kvůli jídlu. Vůbec jsme si ale nevšimli, že už jsme městečkem prošli. Za městečkem na to přicházíme a kilometr se vracíme. Je půl 3 odpoledne a všude je zavřeno. Francouzi mají prostě od 11 do cca půl 4 volníčko. Na konec nacházíme otevřenou pizerii a hned zjišťujeme, že pizzu tu nedělají. Mají ale jiná jídla, takže se tu cca na hodinku sekneme a dojídáme se.
Pokračujeme dál a na konci městečka se najednou ozývá nějaký hlas. Otáčíme se a volá na nás námořník! Ten blázen si dal někde po cestě pivo, rozchodil se a ještě nás došel! Bolest zad zapomenuta a pokračuje dál. Za městečkem stoupáme 300 výškových metrů krásným, modřínovým lesem po parádní pěšince. Tady nás to baví a cesta vcelku odsejpá. Po chvíli proti sobě potkáváme stádo kráv i s malými telaty a máme co dělat, abychom se nějak bezpečně vyhnuli.
Bouřka nad Ecrins
Sestupujeme k řece a chvíli jdeme podél ní. Nad hlavou se nám ale začínají ozývat hromy. Vypadá to na bouřku. Přicházíme k Refuge le Pas a řešíme jestli pokračovat dál. Tam kam míříme to nevypadá dobře. Jsme ale celkem ve ztrátě, už jsme měli mít za první 2 dny aspoň 60 km, místo toho máme jen 43. Zůstáváme tady, do bouřky to nechceme riskovat a domlouváme se, že zítra vstaneme brzy ráno a musíme ujít už více kilometrů.
Ráno začíná pohádkově — vodopády, zelená údolí a alpská pohoda. Jenže GR 54 se postupně zvedá do výšek, kde mizí stezky, přibývá sníh a každý krok je vykoupený převýšením. Tahle etapa ukazuje pravou tvář Tour de l’Oisans – krásnou, ale nekompromisní.
Konečně se nám daří vyjít dle mých představ – o půl 7 už šlapeme podél krásné řeky La Romanche. Ze všech stran do ní stéká voda z okolních kopců a kocháme se všudypřítomnými vodopády. Stoupáme až k chatě Alpe de Villar odkud je krásný výhled do zaříznutého údolí ve kterém se kroutí řeka. Všude jsou parádně rozkvetlé louky. Stoupáme až do sedla Col de Arsine – 2 348 m n.m. Ze sedla pak šlapeme pěknou pěšinkou podél rozvodněných potůčků, které na konec musíme i přebrodit, protože zjišťujeme, že jsme na špatné straně.
Závod s francouzskou polední pauzou
Ze sedla nás čeká delší sestup krásným údolím do kterého se slévá voda ze všech okolních kopců a vytváří tu nádherné laguny a jezírka zbarvené do mléčné barvy. Tenhle úsek je jednoznačně zatím nejkrásnější z toho co jsme tu viděli. Do teď jsme od rána nepotkali jediného živáčka, čím víc se ale blížíme dolů, tak se začínají trousit jednodenní výletníci. Podél řeky sestupujeme modřínovým lesíkem až do městečka Le Monetier les Bains. Poslední kilometry do městečka jdeme hodně rychle, protože si chceme v městečku nakoupit jídlo a máme obavu, aby Francouzi zase neměli všechno zavřený. Blíží se totiž 11 hodina. Krámek s bagetami i sýrárna jsou otevřeny, jsme zachráněni.
U řeky dáváme obědovou pauzu a pozorujeme kajakáře na řece. Naprostá idylka. Z městečka nás pak čeká 900 výškových metrů zase nahoru. Šlapeme jen ve dvou, námořník si jde svým tempem a bude asi tak hodinku za náma. Koukám na značení a zjišťuji, že šlapeme část po trase Via Alpina – tahle věc mě taky dlouhodobě láká. Moc se s tím nemažeme a svižným tempem jsme za hodinu a půl v sedle Col de Eyuchada – 2425 m n.m. Jsme ale vcelku znechucení, ve velkým tu totiž řádí bagry a staví se tu lanovky. Škoda, mohlo to být hezký místo, ale člověk musí všechno zlikvidovat...
Ze sedla sestupujeme 1 200 výškových metrů po serpentinách do údolí. Z této strany je výhled parádní. Odsejpá to celkem rychle a za chvíli se už koupeme dole v řece. Příjemné zchlazení. Čeká nás ještě poměrně nudný sestup až do městečka Valouise. Pár úseků je po silnici a čím jsme níže, tím je větší vedro. Už nejsme úplně svěží jako ráno.
“ Je to stíhací jízda, okolo černý mraky a my tu lítáme jak blázni.
V místním obchodě dokupujeme zásoby, protože příští 2 dny nic nebude. Asi 2 km za městečkem nacházíme hezký plácek v lesíku nedaleko řeky. Tady stavíme tarpy a koupeme se v řece. Vaříme večeři a zalézáme pod tarpy, už tradičně se blíží bouřka. Námořník došel 3 hodiny po nás a spí ve městě.
Nejvyšší bod celé GR 54
Celou noc pěkně lilo, děláme snídani, balíme a chvilku po 7 h už šlapeme. Přichází nám sms od námořníka, že končí. Má ostruhy, záda furt bloklý a předchozí den s velkou porcí kilometrů ho oddělala. Vrací se tedy do Le Bourg de Oisans a bude si dělat kratší výlety.
Dnes nás čeká nejvyšší bod celého treku. Mírnějším stoupáním pokračujeme podél řeky L Onde. Včera nás jeden Francouz ve městě varoval, že je nahoře dost sněhu a máme radši popojet o kus dál autobusem. Díky, ale my si to celý projdeme pěkně po svých. Stoupáme 1 500 výškových metrů nádherným kaňonem, nikde ani živáčka. Koukáme na zasněžené vrcholky před námi a jen tipujeme kam asi povedou naše další kroky. Potkáváme pouze pastevce se stádem ovcí. Zdraví nás a usmívá se. Pohodář… Po chvíli pak míjíme zřejmě jeho chatu – je zajímavě zapuštěná ve skále.
Čím jsme výš, tím se terén zhoršuje. Místy úplně ztrácíme „stezku“ kamením. Přichází velké suťoviště, pak už pár menších sněhových polí a rozbahněných, břidlicových svahů. Pod sedlem nás čeká traverz sněhem. Pomáháme si zkrácenýma hůlkama, které používáme jako cepín. Výstup nám dá celkem zabrat, ale ve 12 h jsme už v sedle Col de Aup Martin – 2 756 m n.m.
Hned ze sedla pokračujeme traverzem do dalšího sedla. Všude valí voda a procházíme i pod menším vodopádkem. Ze se dla Col de la Cavalle nás čeká dlouhý, technický sestup 900 výškových metrů dolů až k chatě Refuge Chaumette. Místama běžím a cca za hodinu jsem dole. Petr se drží a je kousek za mnou. U chaty je několik jednodenních výletníků. Zabíráme tu lavičku a plácek na trávě, kde sušíme spacáky, tarpy atd. Dáváme tu i něco k jídlu. Zase se začínají dělat mraky, vypadá to na bouřku. Začínám koukat do mapy kam bychom mohli dojít a pohrávám si s myšlenkou, že to ještě napálíme nahoru a zkusíme dojít co nejdál.
Stíhací jízda mezi černými mraky
Rozhodnuto, vyrážíme do sedla Col de Gouiran – něco přes 2 600 m n.m. Na ukazateli od chaty je čas do sedla 2 a půl hodiny. Hrneme to v hodně rychlém tempu a v sedle jsme za polovinu času. Všude okolo jsou černý mračna, ale zasekly se na kopci vedle, máme štěstí. Rychlý seběh dolů a zase zpátky do sedla v 2 500 metrech. Z něj zase dolů a opět nahoru až do sedla Col de Valonpierre – 2 595 m n.m. Je to stíhací jízda, okolo černý mraky a my tu lítáme jak blázni. Z posledního sedla pak seběh do 2 290 m n.m. k chatě Valonpierre. Uf, dali jsme to. Hodinu po našem doběhu přichází brutální bouřka a lije celou noc.
Kilometry přibývají, převýšení neklesá a my víme, že pokud chceme trek dokončit podle plánu, musíme zrychlit. Tahle část GR 54 je čistě o výkonu – tisícové výstupy, technické sestupy a závod s časem.
Bouřka za zády, další sedlo před námi
V noci byla opravdu silná bouřka, ještě že jsme spali v chatě a ne venku pod tarpy. Ráno je jako vždy vymetena obloha. Vycházíme chvilku po 7 h. Čeká nás dlouhý sestup do údolí o 1 200 výškových metrů. Jde se převážně serpentinami po kamenitých cestičkách, to už je taková klasika. Dolů spíš běžíme než jdeme, odsejpá to tedy rychle.
Procházíme okolo chaty Refuge du Xavier Blanc, ale vůbec se nezdržujeme a frčíme dál. O chvíli později ještě procházíme okolo pastevecké chaty, kde vysedává zajímavá trojka – 2 holky a kluk. Vypadají dost alternativně, zřejmě tu takhle fungují se svým stádem ovcí. Vcelku idylka, v horách, bez signálu, co víc si přát…
Níže chytáme signál a námořník nám píše, jestli jsme přežili včerejší bouřku a že na nás čeká dole v městečku La Chapelle a jde nám naproti. Za chvílu už ho potkáváme. Skvělé načasování. Za ten den co se od nás odpojil má klasicky hromadu zážitků a tak nás opět baví svými historkami.
Nekonečné serpentiny a ledová řeka
Ve městečku dokupujeme jídlo, loučíme se s námořníkem a šlapeme dál. Čeká nás ještě náročný den. Za městečkem zase začínáme stoupat nekonečnými serpentinami. Čeká nás nastoupat 1400 výškových metrů. Je děsný vedro. Asi po 2 hodinách míjíme chatu Refuge de Souffles. Jen probíháme, protože se opět začíná mračit a chceme být v sedle včas.
Pokračujeme spíše po vrstevnici kde neustále překračujeme vodopády. Pod sedlem nás pak čeká nekonečné stoupání. Opět nikdo nikde. Potkáváme jen stádo ovcí. Za hoďku a půl jsme ale už nahoře. Výhled je nádherný, ale ten sestup bude bolet. Teď zase 1 200 výškových dolů. Sestup je celkem těžký, hodně kamenitý a strmý. Nohy dostávají zabrat a i když klasicky valím dolů hodně rychle, musím si dávat krátké mezipauzy. Kolem 17 h už jsme ale ve vesničce Le Dessert, kde se jdeme ihned naložit do ledové řeky. Jsme celkem odrovnaní, ale koupel pomáhá. Když to klapne, tak zítra celý trek dokončíme!
Běžně tuhle etapu lidé chodí 2 dny, ale my víme, že je reálné to zvládnout v jednom dni. Přeci jen jdeme nalehko a kondici budeme mít také lepší než většina lidí tady. Koneckonců, v předchozích dnech už jsme si ověřili, že 35 km a víc zvládáme a to i s obrovským převýšením.
V noci opět pršelo, tak jak je to tu už tradicí. Ráno děláme rychle snídani, balíme tarpy a hned za vesnicí Le Dessert vyrážíme do prudkého stoupání. Nejdříve procházíme vyschlým suťovým korytem a poté už stoupáme travnatou pěšinkou po serpentinách. Musíme nastoupat 1 000 výškových metrů do sedla Col de cote Belle – 2 304 m n.m. Celý svah je hezky zatravněný a stoupání jde poměrně rychle. Ze sedla je krásný výhled na obě strany – na sedlo, které jsme šli včera a i na sedlo (údajně nejtěžší z celého treku), které půjdeme ještě dnes.
Přes nejtěžší sedlo GR 54
Teď zase sestup dolů – 800 výškových metrů do údolí. Hned pod sedlem potkáváme pastýřku s obrovským stádem ovcí a chvíli se bavíme tím, jak před námi ovce skotačí. Sestup je parádní, protože vede pěknou pěšinkou lemovanou hromadou lučních květin a borovic. Je to pastva pro oči. Zhruba v polovině sestupu se pak před námi objeví obrovský břidlicový útvar s neuvěřitelně ostrými tvary. Je to jako z nějakého sci-fi filmu. V nižších polohách pak ještě pěšinka vchází do pěkného lesíku a vynořujeme se u koryta řeky. Filtrujeme vodu a okamžitě nás čeká další výstup. 1 100 výškových metrů nahoru. Slunce už zalilo paprsky celé údolí, takže už se opět dělá nesnesitelné vedro.
Při výstupu řešíme ve kterém sedle budeme procházet. To nejvyšší před námi se nám zdá zcela neprostupné. Teprve asi po hodině stoupání když už se k němu přiblížíme, uvidíme z dálky hromadu serpentýn do prudkého svahu a je nám jasné, že tohle sedlo skutečně půjdeme. Před námi vidíme pár lidí, ale na tu dálku nejsme schopní poznat jakým směrem jdou. O chvíli později už se k nim jasně přibližujeme a poté je i předbíháme. Stoupání je hodně prudké a vede převážně po břidlicovém, podmáčeném svahu a vše se sype pod nohama. Ve 12 h už jsme v sedle Col de La Muzelle – 2625 m n.m., cca o hodinu dřív než jsme původně zamýšleli. Výhled je úchvatný, obzvlášť na druhou stranu, kde jsou ještě četná sněhová pole a především krásné jezero Lac de La Muzelle.
V sedle se příliš nezdržujeme a valíme dál. Sestup je poměrně rychlý, protože si ho zkracujeme po sněhových polích kde se dá krásně běžet. Asi během půl hodiny už jsme u jezera. Krásné, tyrkysově zbarvené jezero je jak vystřižené z plakátu. Od jezera je i krásný výhled na ledovec de La Muzelle a stejnojmenný, pyramidový vrchol Grande de La Muzelle ( 3465 m n.m.).
“ Zbývá 18 kilometrů. Máme na to tři hodiny.
U jezera sušíme mokré tarpy z noci a dáváme svačinu. Od druhé strany jezera za chvíli vidíme v dálce někoho přicházet. Je to námořník! Vyrazil nám naproti z vesnice Vénosc a jako odměnu nám donesl pivo v plechovce! Tak tomuhle se říká servis. Chvíli kecáme, dávám si koupačku v ledovém jezeře a padá zmínka o času, kdy bychom mohli dorazit do cíle. Námořník tvrdí 21 h, já tvrdím 18 h. Od jezera odcházíme kolem 15 h, tzn. že zbývajících cca 18 km musíme dát do 3 hodin. Od jezera sestupujeme asi 1 200 výškových metrů dolů. Ze sestupu ale dělám spíše seběh. Po technickém, kamenitém terénu to valím regulérním, běžeckým tempem dolů. Petr se mě pokouší držet. O něco níže potkávám partu starších Francouzů, které vyděsím když okolo nich prosvištím. Jen volají na ostatní „attention“ aby mi uvolnili cestu.
V údolí jsme ani ne za hodinku a dál pokračujeme podél řeky Le Věneon. Nejdříve šlapeme parádním trailem v lesíku. Cestu ale několikrát přeruší obrovské vymleté koryto suti od vody, která valí z vrchu. Těžce suťoviště přelézáme a jedeme dál. Po chvíli pak končí pěšinka a je nově nahrazena asfaltovou cyklostezkou. Je to hnus, navíc tu po ní žádní cyklisté nejezdí. V údolí je opět velké vedro a šlapat posledních 8 km do cíle po rozehřátém asfaltu je vážně peklo. Šlapeme rychlostí 6 km/h, což už je na hraně, protože máme v nohách obrovské převýšení a v 17:45 se objevujeme vcelku slušně odvaření v centru městečka Le Bourg de Oisans – v cíli naší cesty! Tady už na nás čeká námořník.
Původní plán bylo jít cestu 7 dní, na konec jsme ji zvládli za 6. Národní park Ecrins a celou trasu hodnotím velmi kladně. Krásná příroda a hory, minimum lidí, žádný nepořádek. Trasa je sice náročnější, ale rozhodně stojí za to!
Václav Malinský
Trekař, běžec, otec dvou skvělých kluků a člověk s tvůrčí duší s velkým zaujetím pro fotografii a umění. Rodák z Vysočiny žijící v Liberci. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.