'/%3e%3cdefs%3e%3clinearGradient%20id='paint0_linear_205_301'%20x1='105.856'%20y1='1'%20x2='105.856'%20y2='45.5'%20gradientUnits='userSpaceOnUse'%3e%3cstop%20stop-color='white'/%3e%3cstop%20offset='1'%20stop-color='white'%20stop-opacity='0'/%3e%3c/linearGradient%3e%3c/defs%3e%3c/svg%3e)
Toužíte po největším cyklistickém dobrodružství života? Great Divide Mountain Bike Route (GDMBR) je se svými téměř 4 500 km a brutálním převýšením považována za svatý grál bikepackingu. Trasa vedoucí z kanadského městečka Banff podél hřebene Skalnatých hor až na hranici s Mexikem prověří fyzickou kondici, psychiku i výbavu.
Great Divide Mountain Bike Route
Historie dnešní oficiální trasy začíná cca v roce 1998, kdy byla kompletně zmapována organizací Adventure Cycling Association. Délka původní trasy z Banffu do Antelope Wells je přibližně 4350 km, ale v nedávné době došlo k protažení severní části až z/do kanadského Jasperu. V aktuální podobě jde tedy bezmála o 5000 km.
Cyklisté projedou dvě kanadské provincie a pět amerických států – od Alberty, Britské Kolumbie přes Montanu, malý kousek Idaho, Wyoming, Colorado a Nové Mexiko až k poušti Chihuahua. Z devadesáti procent je trasa vedena po nezpevněných šotolinových cestách, lesních servisních silnicích či trailech a sleduje kontinentální rozvodí severní Ameriky, od kterého by se nikde neměla vzdálit více než 50 mil (80 km). Na stejné trase se s malými obměnami jezdí každý rok i Tour Divide, proslulý bikepackingový závod bez podpory. Osobně jsem původně o prodloužení z Jasperu uvažoval, ale loňské srpnové požáry dost jednoznačně rozhodly, že budu vyjíždět z Banffu. Jak jsem již zmínil, závod Tour Divide a GDMBR se drobně liší. Také zde existuje několik objízdných variant, když jsou některé úseky beznadějně rozbahněné a podobně. Pokud člověk nezávodí a nemusí dodržet striktně trasu, tak se dají všechny varianty volně kombinovat a přizpůsobit se požárům, špatnému počasí, zdravotním indispozicím a tak různě. Sám jsem byl několikrát nucen trasu upravit, nebo vybrat z variant. Navíc jsem si zařadil zajížďku skrz Yellowstone, který byl fakt na dosah ruky. Nejdůležitějším pravidlem tedy zůstává „RIDE EVERY MILE!“, prostě odšlap si to všechno za svý. 😉
Trasa se jezdí se oběma směry, ale valná vetšina lidí volí směr na jih, tedy southbound (SOBO). Obě varianty mají své výhody a nevýhody a také je nutné přihlédnout k plánovanému termínu startu (viz obr.)
Největší záludností celé výpravy je zejména její komplexnost. Musí vydržet tělo, kolo, vybavení, počasí a také musí klapnout spousta dalších věcí. Na cestu jsem si vyčlenil přibližně 60 dní a přidal rezervu před odletem zpět. Díky tomu jsem si mohl v pohodě dovolit nejezdit za tmy, hodně deštivé dny prolenošit ve stanu a zařadit i několik krátkých nebo úplně volných odpočinkových dní. I načasování na závěr sezóny od půlky srpna se ukázalo jako šťastná volba, byl jsem odměněn stabilním počasím, krásným barevným podzimem v Coloradu a na závěr snesitelnými teplotami v pouštích Nového Mexika.
Přípravy na cestu se sestávaly z několika částí. Hlavní bylo asi smířit se s tím, že budu spát v oblastech plných medvědů a že prostě jen udělám všechno, jak se doporučuje, a dál nemám nic pod kontrolou. Další výživnou disciplínou byl nákup letenky, která v ideálním případě dovoluje vzít kolo jako odbavené zavazadlo a nic nepřiplácet a také nebude mít moc krátké, ani moc dlouhé přestupy (aby stihli krabici s kolem přeložit a také aby na ni někde ve skladu nezapomněli). Tu jsem hledal asi měsíc a nakonec se to povedlo přesně jak jsem chtěl. Praha – Calgary a El Paso – Praha za cca 23 tisíc a kolo v ceně.
Pak už zbývají jen běžné věci, které člověk řeší před každou akcí. Jde zejména o ladění kola, brašen, nosičů, výbavy a oblečení. Použité vybavení ještě detailněji rozepíšu na závěr. Zapomenout nesmím na elektronické registrace do Kanady a USA (ETA a ESTA), obojí se dá vyřídit on-line. Teď už mi to přijde jako sranda, ale nervozní jsem při vyplňování byl.
Přesun do Kanady proběhl poměrně hladce, kolo dorazilo se mnou a dokonce mu nic není. Skoro celou cestu jsem po probdělé noci před startem prospal. Mám den volna, tak jsem skočil na chvíli do centra Calgary, abych se podíval, kam musím dohrkat krabici s kolem, a kde budu chytat Flixbus do Banffu. V cíli na parkovišti smontuju kolo, koupím bearspray a kartuši. Nějak se nemůžu do těch brašen vejít, přijde mi, že mám moc krámů. No nic, jdeme ukrajovat první kilometry, to se samo vyselektuje. Autobusem jsem přijel chvíli před polednem, ale než jsem všechno potřebné pořešil, tak jsem z Banffu odjížděl docela pozdě. Na první tábořiště u Spray Lakes to i tak stíhám před setměním.
Docela hezky vedená cesta je bohužel s naloženým kolem o poznání méně zábavná. Prvních 30 km přechroupu, rychle si uvařím a šup na kutě. Ráno ještě trochu ladím uložení věcí na kole, takže zase pozdní start. Velkou část dne pak jedu po dost rušné štěrkové cestě, kde na mě projíždějící auta nechávají slušnou vrstvu prachu. Ale vše jednou končí, štěrk je vystřídán kouskem hezké asfaltové lesní cyklostezky, v kempu Kananaskis dám limču a zmrzlinu a pak na závěr dne překonávám poprvé kontinentální rozvodí na sedle Elk Pass (1905 m). Zároveň je to hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbií. Místy jsem nucen tlačit, ale není toho moc. Pak už nasleduje jen kochací sjezd k Lower Elk Lake, kde na parádním tábořišti trávím noc.
Etapa do Elkfordu měla být rámcově z kopce údolím řeky. Nechápu jak, ale povede se mi cestou nastoupat přes 600 m. Jelo se parádně, jen je to malinko jednotvárné. Ráno bylo pod mrakem, teplota pod 10 stupňů. Lovím v brašnách návleky na kolena, z kopce to zebe. Dvakrát jsem se na chvíli schoval před přeháňkou. Ubytko v příjemném a levném městském kempu, horká sprcha a pár piv po večeři. Ráno suším vyprané věci a dělám drobnou údržbu na kole.
Cesta mě po krátkém úvodním singletracku vyvede mírně nad údolí, mezi pasoucí se krávy. Příjemnou zastávkou je sirovodíkem smrdící jezírko jedovaté barvy. Pak už jen ukrajuju kilometry do hornického městečka Sparwood, kde je hlavní atrakcí svého času největší nákladní auto na světě. Dávám konečně fajnovýho burgra a bezedný kelímek root beer. Kemp za městem je drahý, ale sprcha se hodí, pravděpodobně bude na pár dní poslední.
Po ranní kávě za zbylé kanadské dolary se vydávam do části zvané Grizzly Bear Highway. První sedlo je úplně bez zádrhelu, sranda začíná za ním. Jezdí se potokem, občas kolo vedu i z kopce. Následuje sjezd nekonečným údolím, na jehož konci si po 90 km představuju noc v chatě Butts Cabin. Ta je ale obsazená lovci a tak se přemisťuju kousek dál k řece zakempit. Dojížděl jsem za prvních kapek, ale stan jsem nakonec stihl postavit před bouřkou. Akorát narázy větru byly takové, že si stan lehal. Takže jsem pak stejně pěkně promokl při kotvení stanu a věšení jidla. No ale na tu bídu se nakonec docela dobře vyspím. Jen karimatka je ráno měkčí, než by měla být. Budu se na to muset brzo mrknout. Také jsem viděl svého prvního medvěda. Byl to menší medvěd černý a přes přirozený respekt mi přišlo spíš srandovní, jak byl zvědavej a nakukoval.
Po snídani něco zvládám ve větru usušit, zbytek uschne na mě a nebo holt až večer. Nejdřív jsem si myslel, že to zkusím natáhnout až do Eureky, ale porce výškových metrů je veliká, tak si to raději rozděluji na dva dny s přespáním na tábořišti Ram/Wigwam. A ještě že tak. Třetí den s pověstnou pěšinkou šikmo ve svahu The Wall a následujícím stoupáním do Galton Pass mě vycucává až na doraz. To, že bych se tu trápil pozdě večer, není hezká představa. Po 1000 výškových metrech sjezdu na 16 kilometrech vstupuji do USA a pomalu dojíždím do městečka Eureka. Něco málo k jídlu, kemp, sprcha a padám do peří.
Odjezd z Eureky jsem po líném dopoledni, vydatném obědě a prohlídce skanzenu dal až kolem druhé. Asi bylo potřeba více spánku a k tomu jsem dost dlouho sháněl kartuši s plynem. V plánu jsem měl nenáročný den, tedy jen kolem 30 km na první dostupné tábořiště. Po příjezdu zjišťuji, že úvodní výškové metry až tak nebolely (bylo to víceméně po asfaltu a v příjemném sklonu). Tak pokračuji na další tábořiště za sedlem, tedy pomalu nastoupám cca dalších 400 výškových metrů. Podvečerní slunce krásně kouzlí, tak i něco fotím a dojíždím přesně tak, abych za světla postavil stan a došel pro vodu do řeky. Tábořiště sdílím s mladým německým párem, který je na lezecko-cyklistické pětiměsíční (!) cestě. Brzo zalezou do stanu a já ještě vařím večeři. Je úplně jasno, bude kosa.
Ráno jsou opravdu jen 3 stupně. Neochotně se hrabu ze spacáku až kolem osmé, kdy už aspoň trochu mezi stromy problikává sluníčko. Společně pak sjíždíme 29 km na křižovatku, kde se naše cesty dělí. Mým cílem má být tábořiště Red Meadow Lake. Po dosažení jezera se ale dost kazí počasí. Tak chvíli čekám v suchu (v přístřešku u WC) a po dešti se rozhoduji pokračovat dalších 9 km dolů z kopce, kde doufám aspoň nebude taková zima.
Následující ráno z plánovaného brzkého startu nebylo nic, neboť celý den pršelo a zůstal jsem na tábořišti u Upper Whitefish Lake ještě jednu noc. Poslouchal jsem Cimrmany a tak to celkem uteklo, ale už mě pak z toho válení bolela záda a nemohl jsem se dočkat rána. Vstával jsem proto skoro za tmy, pobalil mokrý stan a vyrazil do Whitefish. Bylo krásně, ale jak jsem zůstal lehce navlhlej a bylo kolem nuly, tak jsem po pár km musel nandat nepromokavé ponožky, už jsem skoro necítil prsty. Asi taky budu muset začít dávat filtr na vodu do spacáku. Ve městě jsem chvíli rozmrzal na slunci, pak jsem si dopřál pěknou snídani a litr horkého kafe. Zbytek dne se odehrával hlavně na asfaltu, a tak celkem snadno padla zatím nejdelší etapa, cca 117 km. Cestou jsem se připojil k Amíkům, se kterými asi ještě pár dní pojedu. Kempujeme v Big Fork u největšího jezera na západ od Mississippi.
Ráno vyrážím do města ošéfovat prádelnu a nákup na dalších pár dní. Všechny mašinky běží na čtvrťáky, celkem mám pořízení prášku, praní a sušení asi za $ 5,50. Hned naproti je parádně zásobený supermarket, skoro nevím, co nabrat dřív. 🙂 Poodjíždím sníst oběd na kraj města a pak už mě čeká jen další porce výškových metrů. Je vedro, ale naštěstí je cesta vedená lesem, tak občas stín je. Co ale není vůbec, to jsou výhledy. Nemám kloudně co fotit. Kemp Cedar Creek, kam k večeru dojedu, v podstatě neexistuje, ani tu není moc místa na stany. Tak se zase zabydluju u řeky a protože zde nejsou ani boxy na uložení potravin, věším pytel s jídlem z mostu.
Vstával jsem sice dřív, ale pak jsem nakonec stejně počkal na první paprsky, abych aspoň zlehka osušil totálně mokrý stan (kondenzace). Cesta pak ubíhala v podobném stylu jako včera, tedy ježdění v lese bez výhledu. Zpestřením byl kousek singletracku, ale tedy bohužel do kopce. Kolem třetí jsem dorazil k Holland Lake a přesto, že jsem původně měl v plánu pokračovat dál, tak jsem zde nakonec zůstal. A dobře jsem udělal, teplota už atakovala třicítku, kemp je příjemný a k tomu super koupání v průzračné vodě. Plavky nevezu, tak jsem si při jednom i vypral trenky. 🙂 K dokonalosti tomu chybí už jen studené pivo, ale zdejší restaurace je jako na potvoru uzavřená.
Ráno opět lepím karimatku, a to hned na několika místech. Už rovnou i prověřuju možnosti pořízení nové v Heleně. Snad to do té doby nějak dá. Třímilimetrová pěnová, co mám jako zálohu, na komfortní odpočinek moc není. Dnes mě čeká hned ze začátku slušná porce stoupání, něco přes 900 m. Příjemná, celkem hladká štěrková cesta je na závěr výjezdu vystřídána pěknou exponovanou pěšinkou s výhledy hluboko do údolí. Jediné, co to znepříjemňuje, je strašné vedro a nedostatek vody. No a sjezd je pak úplně za odměnu. Paradní singl, který vykouzlí úsměv od ucha k uchu každému. Ten bohužel po pár kilometrech končí a následuje prašná cesta mezi ohořelými stromy až do Seeley Lake, kde kupuju plyn, dávám burger a páchám očistu v jezeře. Místo je to takové nepěkně rušné, tak se rozhoduji pokračovat ještě kousek dál. Cestou vrážím opět do Sama a Jessie. Chvíli to vypadá, že budeme kempit spolu, ale nakonec jim ujíždím a stavím stan u Cottonwood Lakes. Tam už pár lidí je, takže sousedům strkám na noc zbytky svého jídla do auta, ať to nemusím nikam daleko nosit nebo věšet.
Karimatka to v noci po šesté opravě (!) vzdala úplně. Naštěstí není povrch nijak hrbatý a celkem obstojně to dospím. Vstávačka kolem 6:30, vařím kafe a frčím si to překrásným ránem a z větší části z kopce do Ovanda na snídani. Vyhlášená vesnička, co nabízí vše, co si jen unavený cyklista může přát. Obchůdek s potravinami, ubytování za pár drobných ve zdejší bývalé věznici nebo v teepee a sprchu za 10 dolarů v hotelu naproti. Rozhoduju se pro super krátký den, zítra pak za kuropění vyrazím na Lama Ranch. Během dne dojíždí i Tim ze Seattlu, se kterým jsme se potkali v Big Fork v kempu. Sedíme, kecáme, popíjíme pivka. Super strávené odpoledne. Zatím nejlepší zastávka na cestě.
Lama Ranch se nakonec nekoná, protože tam zrovna hoří a cesta je zavřená. Jinak se dnes jelo skvěle, ranní start se povedl, stoupání jsem dal pěkně v chládku a v Lincolnu jsem byl asi v jednu. Pak jsem tedy zvažoval, co s novou situací, jestli pokračovat dál nebo ne. Do toho začalo pršet. Takže následuje delší posezení na pumpě u kafe a čas na rozmyšlenou. Nakonec táboříme s Timem v městském kempu a zítra nás čeká 80 km z větší části po silnici do Heleny.
Na to, že jsem spal jen na třímilimetrové pěnovce jsem se báječně vyspal. Svoji roli sehrál určitě i parádní koberec z jehličí. Stoupání na Stamp Pass bylo kromě posledního kilometru úplně v pohodě, pak se to jen trošku víc postavilo a hlavně začalo být vedro. Následující sjezd po kvalitní štěrkovce je otázkou pár okamžiků, místy se dá jet i skoro padesát. Pak se napojujeme na silnici, kde nás zprvu trápí protivítr. Krátká zastávka u venkovského obchůdku přináší nečekané setkání s Martinem a Kubou (DvaNaTahu), co jdou CDT. Vítr mezitím utichl, tak se pak do města jede o dost příjemněji. V předem vytipovaném obchodě pořizuju karimatku, nějaké náhradní řemínky (ráno se mi povedlo jeden zničit) a náhradní lžíci. Ne že bych ji nutně potřeboval, ale mám trochu obavy, abych tu svoji jedinou v rannních nízkých teplotách nezlomil o burákové máslo. 🙂 Nocleh dáváme v motelu, ráno nebude vedro a výjezd o kilometr výš bude určitě příjemnější.
Den se zatím největší porcí stoupání začínáme v příjemné pekárně. Vyrážím trochu napřed, chci využít ranního chladu. Tim mě nakonec dohnal až skoro v Basin. Čekal jsem ho dřív. 🙂 Kopec celkem utíká, na tři Snickersky ho dám. Lava Mountain trail je dřina, ale ježdění je to zábavné. Kousky se fakt nedají, tak vedu – i z kopce někdy. Vody je strašně málo, tak vysušený dojíždím do Basin na pivo a burgera. K večeru ještě pokračuju kousek za město na tábořiště, které tedy stojí za prd, ale jsem tam aspoň sám. Tim zůstal v hospodě a spal v místní klubovně vedle. Asi jsem to tak měl udělat taky. O dalších 50 km dál v Butte se snažím hodně dopít, udělalo se strašný vedro. Dal jsem si i krátkého šlofíka. Zkusím popojet zase někam za město, kemp se mi moc nelíbí.
Z města jsem k večeru pomalu odjel, už nebyl takový hic. Asi jsem podcenil hydrataci a dohnalo mě to. Dokupuju zásoby a jedu omrknout místa na spaní. Při cestě jsou nějaká odpočívadla, nakonec na druhém zakotvím, cca 9 km za městem. Spím pod širákem, rád bych ráno vyrazil brzo a bez sklízení stanu je to trochu jednodušší. Jídlo odchazím uklidit na místní záchod. Nic lepšího mě nenapadá. Noc je překvapivě klidná a nemám pocit, že by byla nějak větší zima. Ani rosa nepadla. Ráno ovšem naměřím pouhý 1 °C. Kolem sedmé se vyštrachám a hned zostra začíná stoupání, kde se řádně zahřeju. Ještě dopoledne opět překračuji kontinentální rozvodí. Pak se propadám o pár set metrů níž k dálnici a zase stoupám. Cestou míjím tábořiště, kde u pumpy nabírám vodu a dávám dlouhou obědovou pauzu. Je potřeba, je opět solidní vedro, navigace ukazuje na sluníčku i 35 stupňů a to jsme prosím přes 2000 metrů vysoko. Stoupák pokračuje, ale hlavní perla dnešní etapy mě teprve čeká. Neblaze proslulý sjezd tzv. Fleecer Ridge. Cesta tak strmá, že se to prostě nedá jet. Kola i nohy se smýkají po sypkém podkladu i když bajk vedu. Naštěstí to není dlouhé a následujících 15 km sjezdu mě přivede do vesničky Wise River, kde těsně před zavíračkou nakupuju nějaké dobroty a v místní Community Hall domlouvám nocleh. Sprcha není, ale hadice za barákem taky dobrá. 🙂 Myslel jsem, že večer dorazí i Tim, ale zatím to vypadá, že někde zakempil v horách.
Hned ráno naběhnu do místní prádelny a dávám vyprat většinu oblečení. Trvá to déle, tak jezdím na kole furt sem a tam to kontrolovat. Mezi tím využívám komfortu zdejší WiFi a volám domu, čtu si a tak. Naproti v obchůdku dokupuju potraviny na 3 dny a něco na oběd. Nikam nespěchám, tábořiště jsou na dalším úseku skoro za každou zatáčkou a nějaký malý odpočinek se taky hodí. Vyrážím do silného protivětru kolem 14:00. Ten naštěstí po cca hodině boje trochu utichá a mírný sklon spolu s hladkým asfaltem mi umožňují mít v šest večer po 45 km většinu stoupání za sebou. Sice jsem to neplánoval, ale rozhoduji se dojet až do Bannack, což je tedy celkem něco přes 90 km, ale teď už by to mělo být hlavně z kopce. Místy je sjezd fakt lahůdka, podvečerní světlo hází dlouhé stíny a nebýt toho, že to musím stihnout do tmy a fest dupat, tak je to fakt kochačka. Dojíždím kolem půl deváté, už je skoro tma, v dálce lítají blesky a zvedá se vítr. Rychle stavím stan, uvařím čínské nudle a zalezu. Ještě se mi večer před bouřkou povedlo zalepit prasklé víčko láhve a během noci pak nakrmit místní myš tortillama. Naštěstí mi nějaké nechala. 🙂
Kemp opět sdílím se Samem a Jessie. Jsou ranní ptáčata a vyrážejí sakra brzo, prý se chtějí vyhnout větru, co se odpoledne zvedá. Osobně mám po včerejšku dost. Dávám kafe, pomalu balím, pak ještě zařazuju prohlídku zlatokopecké vesničky a těsně před polednem vyjíždím vstříc prázdnotě. Jinak bych to asi popsat nedokázal. Jen řada telegrafních tyčí a nekonečná cesta od obzoru k obzoru. Po 30 km dávám něco málo k obědu a znepokojeně sleduju, jak se situace s kouřem z nedalekých požárů rapidně zhoršuje. Sam posílá zprávu, že to vzali po silnici, aby se tomu nejhoršímu trochu vyhli. Spolu se silným větrem do zad je to celkem lákavá varianta. Výhledy nebudou a to že bych v tom smradu funěl 750 výškových do kopce se mi taky moc nelíbí. Takže stejně jako oni beru zkratku, ušetřím nějaké kilometry a stoupání. Do cíle je to jen 50 km, ale vedro se udělalo pekelné. V prvním krámě kupuju pití a zmrzlinu a nekoukám na cenovky. Doklepu posledních 20 km do Limy a jdu do kempu. Sprcha se hodí a zítra bude asi taky celkem dlouhý den, pokud chci dojet k Upper Red Rock Lake.
Den začínám kávou z benzínky naproti. Pak něco málo dobíjím, protože mi (oproti domluvě) zavřeli na noc prádelnu, kde jsem chtěl nechat powerbanku přes noc. Čeká mě asi 90 km s nepříliš velkým převýšením. Co tomu ale dodává grády je pak po obědě ukrutný protivítr. Rubu ze všech sil a vpřed se pohybuju rychlosti tak kolem 10-12 km/h. Výhodou je ovšem to, že celkem příjemně chladí a nemám ani moc velkou spotřebu vody. Sypu do sebe postupně vsechny sladkosti, co na den mám, ale stejně to moc nejede Cesta kličkuje obrovským širokým údolím, vidět je na desítky kilometrů daleko a moc to neutíká. Nakonec se ale dodrncám po roletách až k Upper Red Rock Lake, kde je příjemný kemp se silným pramenem pitné vody. Jakmile postavím stan, vypadá to na déšť. Ten nakonec v noci opravdu přišel, ale spíš více řádil vítr. Silné nárazy utichají až kolem osmé ráno. Spal bych klidně dál, jak jsem utahanej, ale pobalím se a vyrážím do Big Springs. Každopádně dávám ale kratší den.
Celý den jsem se těšil na něco pořádného k jídlu, ale všechny restauračky cestou jsou zavřené. Kupuju aspoň plechovku chilli con carne na večer. Po nákupu padá pár kapek, tak čekám pod stříškou u půjčovny čtyřkolek, než to přejde. Mezitím přijíždí další cyklista z Wisconsinu, se kterým pak večer napůl platíme kemp o 7 km dál. Má méně času, takže ráno odvážně vyráží do deště. Osobně jsem raději zvolil volný den, odpočinek jsem nějaký potřeboval a vůbec se mi nechtělo balit mokrý stan. Během dne mě na kafe pozvou sousedi z karavanu. Shodou okolností je to Virginia, se kterou jsme se už taky dříve potkali na trailu. Ve svých 73 letech si svým tempem projíždí některé části GDMBR. Déšť odpoledne na chvíli ustává, tak udělám rychlé kolečko na nákup. Na zpáteční cestě už ale celkem zmoknu, ale hlavně teploměr ukazuje pouze 1°C. Brrr! Zítra má být sice taky kosa, ale bez deště. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nebyl v Yellowstone a jsem od něj necelých 30 km, tak se na několik dní mírně odchýlím od trasy a park si projedu. Opět se na trail napojím na jeho jižním okraji.
Do West Yellowstone zprvu vede „cyklostezka“ po železničním náspu rozježděná od čtyřkolek, ale naštěstí za sedlem je už vidět, že se blíží civilizace a do města si to svištím po prvotřídním asfaltu. Navlékám nepromokavou bundu, aspoň se z kopce usuší. Dám si burgera v bistru u Médi Bédi a platím vstup do parku. Pak už mě čeká jen přesun na první tábořiště podle řeky Madison, takže sklon je mírný a uteče to rychle. V dálce jsou vidět čerstvě zasněžené vrcholky. Kemp je fajn, dosuším věci a rychle do hajan, ráno chci vstávat dřív.
Přes noc nám krapet přimrzlo. Mínus 4 stupně jsou zatím nejmíň za celou cestu. Ale spím náramně dobře a ráno na vrátnici dokonce dostávám hrnek kafe. Těsně po osmé vyjíždím vstříc gejzírům, ale nějak mi vůbec nedošlo, že je sobota. Provoz je už od brzkého rána brutální. Nárazník na nárazníku, parkoviště plná, všude fronty. Raději vytahuju reflexní vestu, kterou vezu už z Banffu. Postupně zastavuji u atrakcí po cestě, takže kilometry moc rychle nepřibývají. Nakonec dojedu i k Old Faithful gejzíru, kde spolu s davem přihlížejících počkám, než začne prskat.
Pak zbytek odpoledne stoupám na sedlo těsně přes 2600 m a k večeru sjíždím do Grant Village. Kemp je zavřený, krám taky, tak za svitu měsíce a pak i čelovky pokračuju trochu naštvaný 15 km na další tábořiště. Hiker-biker místo je úplně obsazené, tak stavím stan na nejbližším rovném plácku, je už celkem zima a dál se mi fakt nechce. Naštěstí večer ani ráno nikdo nic nenamítá a po rychlém kafi (jídlo nezbylo) sjíždím 22 km na pozdní snídani do Flagg Ranch.
Po ranních mínus třech je to pak celý den na triko. To jsou hrozný skoky! Grand Teton je fakt impozantní pohoří a pohled na něj mě provázel skoro celé odpoledne. Plánovaný kemp v Colter Bay nakonec padá a prádelnu se sprchou odkládám o den. Chci využít dobré počasí a kroutím dnes ještě cca 40 km navíc a zítra dalších cca 80. Má pak zas celkem dost pršet a taky není úplně jasná situace s požárem kolem Union Pass cestou do Pinedale. Plán je strávit deštivý den v Dubois, které je cca 15 km od trasy, ježdění ve zdejším lepivém blátě je totiž (bez srandy) na zničení kola.
Po docela dlouhém dni na asfaltu (boční cesty, kudy vede trail byly kvůli dohašování požáru zavřené) a stoupání přes 2900 m jsem se už trochu těšil do civilizace. Ale musím konstatovat, že večer se mi zastávka v Dubois vůbec nelíbila. Kempy drahé, motely plné, déšť na cestě a nákup jsem o fous nestihl. Ale z deště nakonec sešlo, dal jsem si pořádnou večeři i s dezertem a po návratu do kempu i vařící sprchu. Prádelnu jsem pak zase ošéfoval hned ráno, kafe k tomu, WiFi tam byla taky, takže značka ideál. Po nákupu se chystám zpět do kempu, když v tom mě osloví chlapík (už jsem ho potkal v prádelně), jestli vařím na plynu, že má nějaké kartuše navíc. Darem dostávám dvě malé stogramové bombičky a po krátkém pokecu mi ještě skoro vnutí vařič MSR Pocket Rocket! Lepší načasování nemohlo být, můj starý vařič začal totiž lehce zlobit. Odpoledne trávím v kempu a čekám kdy přijdou ty avizované bouřky. Sprchlo tu zatím jen lehce, ale podle radaru na kopcích jižně od nás solidně sněží. Tak snad to trochu do zítra uschne, ať neuvíznu v blátě. Jo a taky jsem měl konečně možnost vidět grizzlyho – tedy vlastně hned tři – mámu s dvěma prťatama. Chystala se totiž přejít silnici a ranger mě odchytil kus před nimi, ať do nich nevlítnu. To by mi asi pro teď jako zážitky s medvědama stačilo, dva dny cesty odsud v Pinedale už většina lidí odkládá medvědí sprej. 🙂
Ráno je krásně sucho, ani stan není orosený. Paráda. Balím a vyrážím do masakrálniho protivětru, který mě místy málem sundá z kola. No neva, nějak se tím prokoušu. Nějak mi asi kecaly mapy a z města zpátky na trail nenastoupám 100, ale rovnou 350 m. Nevím, kde udělali soudruzi chybu. Takže dneska to bude rozhodně přes kilometr. Cesta pak v serpentinách stoupá celkem rychle. Teplota bohužel klesá taky rychle. Někde v půlce kopce už musím natáhnout i nepromokavý kalhoty, ten vichr hrozně ochlazuje. Pak začíná ještě pršet, jsem už v mracích. Je to takové spíš mrholení, ale stačí to, abych byl od bláta skoro celý. V nejvyšším bodě dnešní etapy je -2°C, vichr z hor ovšem posouvá pocitovou teplotu o dost níž. Schovávám i nos, tohle už přestává být zábavné. Čeká mě 20 km sjezdu, snažím se zahřívat prsty na nohou i na rukou, co to jde, a nějak to doklepat do přístřešku. Konečně jsem u něj. Zahazuju kolo a zatápím v kamnech. Jsou sice asi čtyři odpoledne, ale já už se od ohně nehnu. Jo kecám, musím ještě pro vodu. Samozřejmě si zapomenu bearspray, ale oni jsou v tomhle humusu asi taky zalezlí. 🙂 Tohle byl jeden z kratších dní, ale co se podmínek týče, zatím největší výzva. Oblečení jsem trochu odbahnil, kolo musí počkat.
Ráno vstávám v šest, v osm už sedím na kole a po cca dvou hodinách vyleze skrz mlhu i sluníčko a konečně se zahřeju. Sjezd k asfaltce je únavný, samej šutr a pak rolety jak blázen. Silniční přesun do Pinedale nepřinesl nic zajímavého, nakoupím potraviny, zakempuju a ještě trochu zkouším lepit boty. Platformové pedály mi zase prokousaly v podrážkách díru. Snad to chvíli vydrží a pak nejspíš koupím v Steamboat Springs nové botky. A taky tam asi vběhnu do servisu, nějakou drobnou údržbu na kole to bude chtít. Ale to je tak za týden nejdřív, teď mě čeká Great Basin. Počasí vypadá ideálně, snad se tam nezaseknu.
První den přejezdu Great Basin začínám docela dlouhým úsekem na asfaltu a po rovině. Krásně přibývají kilometry, i když jsem nevystartoval úplně brzo. V Boulder dávám ještě kafe a dobírám vodu. Cestou mě trochu překvapí los z levoboku, zastavuju a rychle fotím. 🙂 Teplota je akorát, fouká málo a nebo do zad, kopce jsou milosrdné a šotolina jak z partesu. K večeru filtruju vodu na druhý den a pokračuju ještě kousek. Tedy spíš kus, využívám denního světla a větru a bez velké námahy překračuju hranici sto kilometrů. Rychle zalézám, fouká fakt dost. Ale to ježdění takhle v podvečer, kdy to pěkně frčí, to je za odměnu. Ráno pak fouká úplně stejně, ale bohužel pro změnu z druhé strany. Takže se obrním trpělivostí a vyjíždím pomalým tempem do protivětru. Celý den doufám, že se to otočí, ale je to snad čím dál horší. Kousek po poledni zastavuju v South Pass City a projdu si hornické městečko. Z města vede strašný kopec a nahoře dostanu opět facku od protivětru. Doplazím se už jen do Atlantic City a po burgeru stavím stan v kempu. Snad bude zítra líp.
Den spolu s vedle tábořícími Holanďany začínáme parádní a dlouhou snídaní s nekonečným kafem. Během dopoledne postupně přijíždí další cyklisti, nakonec se nás u té snídaně sejde asi šest. Všichni nedávají na včerejší vítr. Pak teprve balím stan. Plán je pouze přesun k Diagnus Well, dalšímu zdroji vody (cca 35 km), tak není kam spěchat. Vyrážím kolem jedné a jede se parádně, vítr v zádech a mírně z kopečka. Je to fakt čistá radost. U studny asi dvě hodiny čekám na Tima. Užíváme pak parádní podvečer, po setmění vylézá neskutečná hvězdná obloha s Mléčnou dráhou a druhý den se probouzíme do chladného, ale nádherného rána. Vyjíždíme po deváté s větrem v zádech, ovšem po obědě bohužel zase udeří protivítr. Postup se zpomaluje, ale furt to nějak jde. V závěru dne mi Tim trochu ujíždí, ale i tak těch 120 km do Wamsutter dávám v klidu do západu Slunce. Jinak krajina, kterou teď projíždíme je naprosto bizarní. Těží se tu ropa, pasou krávy a mezitím vším neuvěřitelně rychle pobíhají vidlorozi američtí (pronghorn). Po mém příjezdu všichni skočíme na mexickou večeři a koupit pivka do baru. Motel sdílíme se Scottem, který dorazil už v poledne a zbyl na něj pokoj. Dále nás čekají dva až tři dny do Steamboat Springs a vypadá to dokonce i na docela teplé počasí, které jsem už moc nečekal.
Po snídani na pumpě se vrhám na osmdesát kilometrů štěrku a asfaltu, co vede do městečka Baggs. Chci tam dokoupit zásoby. Je to trochu mimo trasu, ale nakonec se tam u večeře sejdeme všichni, co jsme se předchozí dny potkávali. Trochu se v hospodě zasekneme. Je to čím dál tím těžší opouštět zdroj jídla a piva. 😉 K večeru se místo plánovaného tábořiště 28 km daleko přesouváme jen do místního RV parku, který neskutečně překvapí. Krásný místo pro stany, ohniště a fůra dřeva, takže sedíme do půlnoci a kecáme. Přidává se i správce kempu a jeden stálý obyvatel. Ráno ještě vběhnu do krámu pro pár drobností a vyrážím. Zastávka v Savory, prohlídka muzea. Prý se tu dá taky přespat, mají jídlo, pití. Naprostá pecka. Ale ještě mě čeká nějaké stoupání, tak musím vyrazit do rozpáleného odpoledne.
Výjezd k Brush Mountain Lodge je únavný (je fakt strašné vedro), ale naštěstí po kvalitní cestě. Kempuje se tam za 15 dolarů, ráno je k dispozici kafe plus snídaně. K večeru děláme oheň, sešlo se nás zase pět. Ráno pak každý svým tempem ukrajuje kopec do sedla. Sjezd je velmi kamenitý, s pevnou vidlicí celkem makačka. Rychlá zmrzlina a limča v Clark a upaluju do cykloservisu. Přijíždím hodinu před zavíračkou, nechávám vyčistit střed a doplnit tmel do pneumatik. Skvělý místo, vrazej člověku do ruky pivo a mají hromadu pěkných věcí. Ve Steamboat Springs se ubytováváme přímo v centru. Michelle z Facebookové GDMBR skupiny nechává bajkery kempovat na dvorku. Skočíme zase na burgra, ráno na snídani a můžeme si tu i vyprat. Ordinuju si odpočinkový den, dám k večeru jen 30 km, až nebude takové vedro. Už se trochu těším až budu někde kempovat sám, je na mě těch lidí poslední dny už kapku moc. Předpověď na příštích 10 dní je parádní, asi hned tak sněžit na sedlech nebude.
Podvečerní dvouhodinový přesun k nádrži Stagecoach do kempu proběhl bez problémů, jen se už fakt nějak brzo stmívá. Dojíždím při čelovce. Místo na stany sdílíme se Stevem. Dostáváme i něco málo najíst i pár plechovek piva. 🙂 Ze spacáku se mi následující den moc nechce, ale slunce začíná pálit, tak to pobalíme a po objetí přehrady začínáme každý svým tempem stoupat. Sklon je mírný, nikam nespěchám a občas potkávám víkendové cyklisty bez bagáže. Zpestřením dne je dnes i brodění, ale vody je málo, tak je to brnkačka. Po dosažení sedla se cesta pěkně kroutí po vrstevnici, ale pak se to zlomí v hodně výživný sjezd. Už tradičně se při tom sjezdu taky šlape do kopce. Nic nemůže být jednoduché. V podvečer dojíždím do kempu Radium. Ten je tedy plný, ale jedna mladá rodina mě nechává postavit stan vedle jejich karavanu. Tim asi jel dál, když bylo obsazeno. Posedíme u ohně a dokonce dostávám i pozvání k nim domů, za dva dny jim totiž budu projíždět doslova pod okny. Ráno mi i vrazí do ruky hrnek s kafem a pak už v pěkné výhni pokračuju do Kremmling doplnit zásoby na další dva dny. Pizza a root beer na pumpě, pak nákup a v pozdním odpoledni ještě natočím cca 40 kilometrů na bezejmenné tábořiště u cesty.
Na tábořišti jsem nakonec sám, parkující auta odjela. Nemám chuť vařit, tak jím jen sušené maso a zbytek chleba. Spí se dobře. K ránu ale začíná být na nedaleké silnici rušno. V horách kousek dál je totiž obrovský lom – prý na molybden, jak se pak dozvídám. Vystoupám do sedla, udělám pár fotek a pak to už sviští po kvalitním asfaltu dolů k dálnici. Cca 15 km po ní je bohužel nehezký úsek. Sice je krajnice super široká, ale až do Silverthorne je provoz fakt hodně hustý. Dávám na zahrádce pizzu a po strmém výjezdu na hráz přehrady pokračuju po pěkných cyklostezkách až do Breckenridge. Nikam nespěchám, příjezd jsem nahlásil na půl sedmou, vychází to akorát. Na poslední odbočce kupuju nějaká piva, ať nejdu s prázdnou. Elisa a Matt mě ubytovávají v naprosto luxusním pokoji pro hosty, dostávám i večeři a zase pak vykecáváme. Ale únava se projevuje, hned po ulehnutí totálně odpadám. Ráno jsou domácí pryč, piju kafe, peru a odpoledne se jdu pak projít do města. Narážím na Tima, který si dal hned dva odpočinkové dny. Dáme spolu oběd. Pak pomalu procházím muzeum, nakoupím nějaké zásoby na další cestu a k večeru ještě stihnu rychlé pivo s holandským párem, který už kola sbalil a dorazili autem. Zítra chci vyrazit nějak rozumně, jedu poprvé do výšky 3500 m. Boreas Pass je druhé nejvyšší sedlo na trase. Počasí drží, ale jak jsem se dozvěděl, tak loni touhle dobou už sněžilo.
V noci nespím úplně dobře, asi nějaká nervozita. Každopádně před osmou jsem pobalenej, ale trochu se zaseknu u kafe a snídaně s domácími. V devět ale už točím nohama, projedu město a začínám stoupat. Taková steroidama přifouknutá cyklostezka Varhany mě přivede po 600 m stoupání na sedlo Boreas Pass. Je to druhé nejvyšší sedlo celé GDMBR, ale výjezd na něj je překvapivě bezbolestný. Cestou míjím cisternu na vodu, která sloužila parním lokomotivám, když tu ještě jezdily. Za sedlem následuje rychlý sešup k silnici a pak s větrem v zádech upaluju dále na jih. Zpomalují mě akorát hodně nepříjemné rolety, jinak vítr dělá svojí práci obstojně.
Těsně před Hartsel je kus po silnici bez krajnice, nic hezkého. Ale dojedu, dávám burito z benzínky a pokračuju dál, je ještě brzo a fouká správným směrem. Čtyřicet kilometrů před večeří uteče rychle. Jen jak je to v otevřené krajině bez stromů, tak je pak v noci slušná zima. Naměřím mínus šest ve stanu. Odpadnul jsem strašně rychle, takže filtr zůstal mimo spacák, snad ho to úplně nepodepsalo. Následující den stoupám chvilkama docela strmě, ale naštěstí krátce a pak už jen sjíždím do městečka Salida. Stavuju se v bikeshopu, dávám snídani (v poledne) a po siestě ve stínu pokračuji dál směrem sedlo Marshall Pass. Cestou potkávám Kanaďany, kteří našli něco k přespání ve městě. Na mě je brzo, tak dupu dál. Zprvu po dálnici, ale pak se cesta odpojí a opět nenáročným sklonem postupně stoupá. Mrknu na tábořiště u jezera O’Haver, ale je drahé a nic moc nenabízí (voda už je na zimu zavřená), tak pokračuji ještě kousek, možností na přespání je tu hromada. Těsně před setměním nalézám ideální plácek, i strom na pověšení jídla tu je. Nevařím, nějak se mi chce rychle zalézt do stanu. Takže tortilly a tuňák. Je fakt kosa, ale noc je úplně v pohodě.
Ráno počkám na sluníčko a užívám kafe v jeho paprscích. 350 metrů zbývá do sedla, žádná velká věc. Z 3305 metrů pak sjíždím do Sargents, kde nejdřív dobíjím baterky a popíjím pivo ve stínu, ale nakonec se rozhoduju zůstat. Kemp za 15 dolarů i se sprchou není úplně špatný. 🙂 Čekají mě dva dny po cca 80-90 km a budu v Del Norte. Za ním je nejvyšší místo na trase (Indiana Pass) a úsek cca 80 km bez pitné vody. Ona tam tedy voda je, ale je plná těžkých kovů z okolních dolů. Mám naštěstí aktuální informace od Sama a Jessie, co jedou kousek přede mnou, tak můžu lépe plánovat.
V Sargents v kempu se nakonec sejdeme čtyři cyklisti. Gene, který jede po silnicích (a hodně na těžko) vlastní trasu a ještě dva Amíci z Bostonu na GDMBR, kteří dohání čas, protože mají už hodně brzo let z El Pasa. Ráno si dávám velikou snídani a několik hrnků kafe. Dvacet kilometrů po asfaltu uteče a pak pomalu stoupám takovou trochu nudnou krajinou, ani vítr nefouká úplně optimálně. To se naštěstí odpoledne zlepší, jede se fajn a celkem se i najdou zajímavé výhledy. V jednu chvíli mě ve stínu překvapí losí rodinka, jen tak tak to ubrzdím. K večeru sjíždím k silnici mezi skalami všelijakých tvarů, škoda jen, že tu není voda a že potřebuju ještě kus ujet, jinak bych tu klidně zakempoval. Ale rád bych měl zítřek do Del Norte co nejkratší. Kempuju těsně před soumrakem na pěkném místě pod borovicemi u cesty, hned po vjezdu do Rio Grande National Forest. Je sice hodně sucho, ale je tu ohniště, tak si miniaturní ohýnek dělám. Ale nemám vodu skoro ani na pití, natož na hašení, tak musím fakt dávat bacha. Ráno mi zbývá voda na kafe a tak půl litru. Po několika kilometrech u potůčku trošku filtruju. Doufám totiž, že za sedlem ve vesnici bude otevřený krámek a že si dám nějaký sladký studený pití a zmrzlinu. Prvek očekávání je střídán prvkem zklamání (Cimrmanova frustrační kompozice). Obchod má asi nadobro po sezoně (dokonce je na prodej), ale naštěstí je vedle nějaká bouda s hadicí, tak kouknu dovnitř, otočím kohoutkem a šup, hned je veseleji. 🙂
Po odpočinku ve stínu vyrážím do závěrečných 30 km, které si tedy pak natáhnu o čtyřkilometrovou zajížďku ke skalnímu oknu La Garita. Sjezd do Del Norte je zprvu veden pěknou cestou, kudy asi moc lidí autem nejezdí, pěkně se vlní a je to fakt zábavný svezení. Kus se jede v takovém jemném černém písku, kolo tancuje jak u nás v Sosnové. Těsně před městem se ale objíždí letiště a to je pro změnu na spáchání harakiri – vítr plus zdánlivě nekonečné rovinky. Uff, už je to za mnou. Projedu město, koupím take-away k večeři, dohledám si obchůdky na nákup proviantu na ráno a k večeru stavím v městském parku stan. Všude píšou, že je to povolený, tak uvidíme. Jsou tu i zásuvky, tak jsem se trochu opláchl v řece a ušetřil 38 dolarů za kemp.
Večer v parku je docela teplo, ani nemám péřovku, i v noci mi přijde fajn, ale ráno koukám a ony jsou -2 °C. Furt mě to překvapuje. Po nákupu jídla na 3,5 dne a snídani na benzínce (šetřím plyn), vyrážím vzhůru. Prvních 20 km je asfalt a nastoupá se asi 200 m. Pak přichází štěrk a něco přes 1000 výškových metrů do sedla Indiana Pass, které je se svými 3630 metry nejvyšším bodem GDMBR. Jedu pomalu, šetřím silami a překvapivě se jede fajn a příjemně to utíká. Jen to pár hodin prostě trvá a s výškou postupně přibývá oblačnost a ochlazuje se. V cca 3300 m už se musím přiobléknout. Na kopci totiž sedí mrak. Myslel jsem si, že pár kapek spadne, ale ne – jsou to sněhové vločky! Široké sedlo nemá ani ceduli a tak rychle dělám pár fotek a mizim dolů, kde snad bude tepleji. Ani prd. Po chvilce už vytahuju i membránovou bundu, zima je pěkně vlezlá.
Projíždím kolem lomu, který je prý hlavní příčinou zdejší nepoživatelné vody. Ještě něco nastoupám, krajina se furt vlní kolem tří a půl tisíců metrů, ale už se vůbec nesvlékam, je fakt kosa. Kolem devíti stupňů a fouká. Jak je pod mrakem, tak se dřív stmívá. Poslední hodinu sjíždím v šeru na tábořiště a hodně slušně při tom vymrznu. Mířím proto hned na záchodky v liduprázdném kempu. Místo tu je, tepleji taky, čisto, nefouká. Nebudu vymýšlet nic jineho – je to rezidence jak blázen, nedivím se, že v nich lidí občas spí. 🙂 Navíc nemám kam dát jídlo a nemám chuť ani sílu ho ve tmě někde věšet. Tábořiště v Coloradu vůbec nepočítají s tím, že by člověk nepřijel autem, a chybí v nich úložné boxy odolné proti medvědům. Ale cedulí, že jídlo mají lidi schovat, těch mají dost. Ráno rychle startuju na Snickersku, 250 m stoupám a pak v Platoro v kempu dostávám něco málo k snídani a kafe. Plyn jsem nesehnal, snad kartuše na dvě večeře ještě vystačí.
Po snídani se vyhřívám u třetího hrnku kafe na sluníčku a na místní WiFi volám domu. Kousek níž v údolí má být ještě jeden krámek, snad seženu plyn tam. Nemají nic, dávám aspoň limču a zmrzlinu, udělalo se vedro. Sjíždím dlouhým údolím řeky Conejos k silnici a začínám ukrajovat metry na sedlo La Manga (3118 m). Na vršku je už zase trochu zima, přioblékám se a pokračuji dál. Krátce po opuštění asfaltu přejíždím koleje místní úzkokolejky a také vstupuji do Nového Mexika. Cesta se kroutí takovým kouzelným údolím, ale za každým rohem stojí obytné auto. Nějak netuším, jestli to jsou lovci na dovolené, nebo tady prostě lidi bydlí. Na tábořišti u potůčku, které jsem si vytipoval, také pár aut stojí, ale místa je hromada, tak na sebe skoro ani nevidíme. Jsem trochu mezi stromy, ráno se asi moc neohřeju, ale jinak pěkné místo.
Výjezd na Brazos Ridge je k závěru okořeněn procházkou ve volném kamení, naštěstí krátkou. Tohle prostě s naloženým kolem jet nejde. Hřebenovka následně velkým obloukem obtáčí Cruses Basin, aby pak klesla mezi pastviny. Docela se trápím, je to samej šutr, i z kopce se pohybuju tak 10 km/h, kilometry neubývají. U řeky filtruju vodu na cestu a do petky beru ještě dva litry na večer na vaření. Přichází oblačnost, dokonce si nade mnou tak trochu zachrchlají dvě bouřky, ale kapek spadlo asi osm. Další kopec a další sjezd mě přivede k silnici.
Ochladilo se a poslední hodinku světla mám na 360 výškových metrů. Dupu co můžu. Do kempu dojíždím těsně před úplnou tmou. Brána i záchod jsou po sezoně zavřené, ani voda neteče. Ale to mi určitě nebrání rozhodit stan a rychle udělat oheň. Z toho výjezdu jsem zapocenej slušně a dosušit a ohřát se potřebuju. Dřeva je dost, ale ve třech tisících je fakt kosa, tak moc dlouho nevydržím a po večeři hned zalézám do spacáku. Dnes také došlo k dvěma tragickým událostem. 🙂 Naplnila se má očekávání a zlomil jsem lžíci o burákové máslo. Ale s tím jsem počítal a už si 2000 km vezu záložní. Ale k tomu jsem ztratil blikačku. No jo no, elektrikářská páska nevydrží vše.
K snídani si vařím na zbytku plynu kakao a pak ještě kafe. Vyjíždím bez vody, po 12 km je potůček, kde filtruju. Cesta je rozhodně lepší než včera, žádná dálnice, ale jet se to dá celkem obstojně. Borovice a skalky jak na Kokořínsku, asi už se těším domů. Za vesnicí Vallecitos je nějaký požár. Místy čmoudíky, sem tam pařez v plamenech. Ale cesta zavřená není, jsou tu jen upozornění na kouř. Až poslední cedule mi to vysvětlí – jde o preventivní řízené vypalování.
Posledních 25 km do Abiquiu je po silnici, v půl sedmé jsem ve městě. No ve městě – u pumpy a stánku s burgrama. Zavírají v sedm, tak beru jídlo s sebou, kupuju piva a jdu hledat kemp. Narážím tam na Garyho z UK, kterého jsem krátce potkal už v Silverthorne. Rychle slupnu večeři, pokecáme a začíná být zima. Rychlá sprcha a po pár pivech zalézám. U řeky to zebe. Během odpočinkového dne pak lepím karimatku – svár u ventilku trochu povolil a dvě poslední rána byla měkká. Taky raději měním brzdové destičky, peru to nejnutnější a dávám trochu péče i zipu na rámové brašně, začínal už dost zlobit. Po noci ve stanu se přesouvám do chatky, kterou měl včera Gary (je tu jen jedna). Umožní mi to ráno trochu rychlejší start.
Z postele se mi moc nechce, ale nakonec se vykopu. V bistru Bode’s na pumpě dávám kafe a misku s červeným chilli, dokupuju pamlsky na cestu a už ukrajuju rychlé asfaltové kilometry. Cesta vede kolem přehrady Abiquiu, která mi přijde docela prázdná. Těžko říct, jestli má někdy vody víc. Vzdálenost uspokojivě přibývá, i když stoupání je na téhle variantě taky solidní porce. Po dosažení nejvyššího bodu dne se pak pěkně svezu vlnící se krajinou, výjezdy jsou kratší a docela snesitelné. Dávám ještě v jedné vesničce rychlou zmrzku a studené pití. V podvečerních paprscích dojíždím na kraj městečka Cuba, kde leží Teresa’s RV park – nevšední kombinace kadeřnického salonu a kempu. Platím 10 dolarů a stavím stan v zadní části, co nejdál od silnice. Rychlá sprcha a mažu ulovit nějakou večeři, těším se na ni celý den. Vyhrává to mexická restaurace, naproti pak ještě nakupuju zásoby, ať se ráno nezdržuju.
V osm ráno už zas sedím na kole, rychle polknu snídaňové burito, dokoupím opalovák a vyjíždím 20 km po dálnici za město, kde se odbočuje do pouště. Jízda to pak není nijak závratně rychlá, ale když dávám kolem jedné oběd, tak už mám v nohách přes 50 km. Vypadá to, že den bude na pohodu a všechno krásně stihnu. Ale za chvíli končí pevná a rychlá šotolina a začíná horská dráha nahoru a dolů, písek, kamení, kaktusy… Jentaktak to k večeru dávám k místu, kde měla být voda. Vodu hledám marně, ale táboří tu už Gary. Není co rozmýšlet, rozhazuju stan hned vedle, dám rychlou studenou večeři a jdu chrnět. Náročný den to byl. Ráno popojíždím dalších 5 km k druhému místu s vodou. Tady je jí dost, i na kempování by to bylo příjemnější, je tu méně prachu a podklad je pevnější. No neva, teď už to nezměním. Vařím kafe, filtruju vodu a snažím se dát do kupy. Nějak se necítím dobře, možná ta chabá večeře včera, nebo už jsem prostě unavený. Snažím se ještě něco sníst, ale moc mi nechutná.
Pokračuju dál, cesta vlastně celý den stoupá. Ježdění v písku mám obstojně natrénované z domova, ale když už na ten Mácháč jedu 120 km a jezero furt nikde, tak je to celkem únavné. Konečně na chvíli asfalt. Po 14 km a 500 m stoupání (docela to kupodivu šlo) nabírám vodu u San Mateo Springs, popojíždím ještě kousek a na nejbližším vhodném místě u cesty rozbíjím tábor. Večeře už je dneska teplá, vody i plynu mám dostatek. Ráno nikam nespěchám, čeká mě jen 35 km převážně z kopce do města. Dávám burgera, omrknu kemp, ale místa pro stany už letos vůbec nemají, vše jen pro obytňáky. Hned vedle je pivovar, tak jdu na ochutnávku a po zvážení všech variant volím hostel. Nakonec se ukáže, že je to i lepší než kemp a zůstávám dvě noci. Potřebuju chvíli orazit a času mám habaděj. První večer pak přijíždějí ještě hikeři z Belgie, tak strávíme večer u pivek a hotdogů. Druhý den peru a trošku zas optimalizuju výbavu na posledních 600 km. Kolo mám pochystané, jídlo nakoupené. Příští zastávka Pie Town! 😉
V noci se mi znenadání udělalo nějak šoufl, zimnice a tak, tak dávám aspoň paralen a snažím se usnout. Ráno je líp, ale furt to cítím. Asi z jídla to bylo. Vyjíždím tedy později a nakonec raději delší variantou, co se více vyhýbá silnici. Jedu pomaličku, ale cca 70 km i tak urazím. Fouká silný vítr a k večeru je to i dost písčité, ale cesta je to hezká. Pobíhají mi tu často pod koly velcí pavouci a občas se mihne i nějaký had. Kempuju v závětří za stromy hned u cesty, vody mám dost, tak si i vařím po jídle čaj. Taky dnes naplno oceňuji výhody bezdušového systému. Už nechci nic jiného, je to pecka. Tzv. goatheads mam v pneumatikách zabodlé skoro pořád a není výjimka, kdy tmel zalepuje třeba tři defekty najednou. S dušema bych asi hořce plakal, tolik záplat nevozí nikdo. Druhý den si trochu přispím, ta nepěkná minulá noc je znát. Ale jede se mi líp, jen kdyby opět tolik nefoukalo. První část cesty je mírně z kopce, tak to ještě s tím větrem jde, ale po krátkém asfaltovém přejezdu se cesta stáčí přímo na jih a mírně stoupá a vítr se do mě opře plnou silou. Dupu, co to dá, ale nad 10 km/h se skoro nedostanu – spíš je to tak 6-7. Mělo dnes foukat kolem 9 m/s, ale když se pak dostanu na signál, tak vidím, že už je v předpovědi 14 m/s! Myslel jsem si, že již dnes si dám něco dobrého v Pie Town, ale realita je jiná a město v nedohlednu.
Nakonec v podvečer rozhazuju stan u TLC Ranch, tedy 25 km před plánovaným cílem. Je tu voda, přístřešek, plácek na stan taky. Vypadá to v pohodě. 😉 Kdybych věděl, co přijde pak, tak z kola neslezu a přetrpím ten vichr až do Pie Town a dojedu za tmy a za prvních kapek. Po postavení stanu vařím večeři, zvedá se vítr a začíná podle předpovědi pršet. Nic zvláštního. Jenže v noci se z deště stane sněhová krupice a napadne tak cca 5 cm. Překvapení, ale to by taky šlo. Musíme si ovšem uvědomit, že zdejší prach se s každou vlhkostí mění v zrádné bahno. Někdo mu říká smrtelné (death mud), někdo burákové máslo (peanut butter mud). Ráno už sníh z větší části roztál, skoro už neprší, tak jdu okouknout, jak vypadá cesta.
U brány ranče to vypadá celkem sjízdně. I příchozí hiker, co tu snídá, tvrdí, že na cestě se to neboří. Po snídani tedy zabalím a zkusím vyjet, vidina koláče v Pie Town je motivující. 🙂 Jaké je však moje zklamání, když hned za první zatáčkou vlítnu přesně do toho smrtelného bahna. Kola se obalí a přestanou se točit během 30 sekund. Jet na tom nejde, tlačit to nejde, konečná. Bahno je v řetězu, všude. Tak poponáším a přizvedávám kolo zpět na ranč, tam ho aspoň trochu čistím a uvádím do provozuschopného stavu. Škody naštěstí žádné, jen to bude chtít vzít hadicí (až bude kde). Fotka je už po očištění nejhoršího, nějak jsem nenašel sílu tu původní spoušť fotit. Sorry. Chvíli čekám, ale jediné, co to přinese, je další déšť, vítr a kroupy. Už je mi celkem i zima, tak se rozhoduji zůstat druhou noc, stavím stan a zalézám do spacáku. Koláče mi stejně už brzo zavřou a podruhé se mi čistit kolo fakt nechce. Do zítra by to mělo být suché a v Pie Town budu rychleji. Neplánoval jsem dva volné dny, ale potřebuju zítra trochu dobít baterky, dát sprchu a tak. Takže možná dojde i na nějaký relax v městě koláčů.
Zbytek dne a v noci už moc neprší, ale stan mám ráno mokrý zvenku i zevnitř úplně stejně. V osm začíná trochu svítit sluníčko a později i foukat, tak se mi ho daří usušit celkem rychle. Sním zbytek tortil s tuňákem a pomalu balím, bahno potřebuje ještě nějaký čas. Těsně před jedenáctou vyjíždím do Pie Town. Není kam spěchat, ale ono to ani moc nejde. Fouká pořád slušně proti. Povrch je naštěstí už dobře sjízdný, jen místy jsou stále louže, ale dá se to po kraji v pohodě objet a kola se nelepí a neblokují. Po příjezdu do města omrknu Toaster House, kde se dá zadara přespat, je tu pro pěšáky i cyklisty k dispozici jídlo atd. Pak už jen dojedu do restauračky na koláč. Vyhřívám se na terase, několikrát otočím kafe a dávám dva dílky zdejších dobrot. Apple pie se zeleným chilli a pak ještě kokosový nášup. 🙂 S plným břichem se vracím do ubytka, dávám sprchu a dobíjím powerbanku. Přijíždí úplně stejně jako já zabahněný Gary, který si z Grants odskočil autem na Grand Canyon, takže pak vletěl do stejného počasí. Později se tu ještě potkáme se třemi pěšáky. Na večeři už asi nepůjdu, ukuchtím něco ze zdejších zásob. Ráno chci vyjet brzo, má foukat míň, tak snad i ty dva stupně v osm ráno budou snesitelné.
V noci ještě dojíždějí dvě děvčata z Nového Zélandu, takže je zase o čem povídat. Ráno se všichni postupně chystáme na svou cestu. Někdo musí na poštu, jiný čeká než otevřou krám s koláčema. Po snídani nabalím 5 litrů vody a vyjíždím mezi prvními. Jede se parádně. Krátká zastávka na Davila Ranch. Po dalších pár kilometrech částečně praská můj přední nosič. Kus ostnatého drátu z plotu, dvě stahovací pásky a zbytek ducktejpy a jedu dál. Drží to. Po 60 km nabírám maximum vody (7 l) na další úsek. Jsou tu dost rolety, ale jinak celkem kilometry naskakují. Do setmění mám celkem asi 105 km. Tábořím u jezera Ghost Lake mezi pasoucími se krávami. Ráno je sice docela zima, ale povede se mi večer natočit stan tak, že po otevření vchodu mi slunce svítí přímo dovnitř. Dávám kafe ve spacáku, pak zabalím a upaluju dál. Dalších 50 km mě přivádí na Beaverhead Workstation. Konečně doplňuji vodu a dávám pozdní oběd.
Přijíždějí Novozélanďanky a tak s nimi dám ještě kafe. K večeru se mi povede urazit dalších asi 30 km a ukrojit tím podstatnou část stoupání, co by mě jinak čekala ráno. Kempuju na kopci kousek od cesty. Další den nikam nespěchám a užívám sluníčka, do Silver City to za den stejně nejspíš nestihnu. Vyjíždím po příjemném ranním nicnedělání asi ve čtvrt na jedenáct. Hezké cesty, ale furt nahoru a dolů. Občas tedy dost strmě, ale furt to nějak jde. Po sjezdu k asfaltu znovu doháním holky. Mají sice sakra zběsilé tempo (z Banffu vyjížděly skoro o měsíc později než já a teď ještě chytají předem zakoupený let), ale dneska jim celkem stačím. Následující stoupák je zprvu hodně strmý masakr, ale pak už se to položí a cestu na kopec z větší části prokecáme. Já se setměním zastavuji na tábořišti u cesty, děvčata pokračují na čelovkách do motelu v Silver City, letí jim to už pozítří. Vařím poslední bramborovou kaši. Na ráno mám dvě tyčky a to už těch 200 m stoupání nějak dám.
Klapne to přesně tak, jak má. Ranní přesun do města je snadný a rychlý. Dávám obří snídani a spoustu kafe. Pak se ubytovávám v kempu, páchám očistu, peru a tak. Dorážejí dva pěšáci z Německa, tak je zase o zábavu postaráno. Zkusím ráno vystartovat nějak dřív, ale na posledních 200 km asi budu potřebovat pořádnou snidani, tak uvidíme. Nějak se mi teď v civilizaci spí hůř, než v lese. Usínám pozdě, vstávám až před osmou. Letím na snídani a dávám „sněz, co můžeš“ palačinky.
Prvních třicet kilometrů vede po silnici, provoz je ale minimální. Pak odbočuju na 50 km zase do pouště a konečně to trochu splňuje představy o Mexiku. Cestu lemují kaktusy a když po špatném odbočení zkouším přejet na správnou cestu zkratkou, chytám do každé pneumatiky hned asi dvacet goatheadů. S dušema bych byl fakt v háji v těhle podmínkách. Sluníčko peče, trochu se ještě stoupá, ale pak už je to pěkně svezení po rychlém štěrku mírně z kopce. Daří se mi jet skoro pořád kolem 20 km/h. Těsně před Separ několikrát vlítnu do měkčího písku u kraje, který tam asi nafoukal vítr, a to bohužel kolo úplně zastaví. Takže slézt, najít lepší podklad a znovu. 😉 Těsně po čtvrté si už kupuju studené pití, zmrzlinu a burito a doplňuju vodu. Pak podle dálnice přejíždím ke křižovatce, odkud je to už jen 30 km rovně na jih do Hachity. Je už docela pozdě, ale provoz je skoro nulový, navíc auto vidím na cca pět kilometrů. Tak to poslední hodinku potmě už nějak dám, i když čelovka s nepříliš čerstvýma baterkama na tohle ideální není. V Hachitě jsem kolem osmé, vyzvedávám klíče od Community Hall a kupuju něco k snědku. Dlouhý den, ale jsem rád, že jsem tu.
Dnes mě čeká poslední úsek na mexické hranice, což je asi 73 km tam a to samé zpět. Vyjíždím lehce po deváté, nějak se mi nechtělo vstávat. Trochu fouká protivítr, ale po asfaltu to celkem jde i tak. Těším se, že pak zpátky bude foukat správným směrem. Na hranicích jsem kolem druhé odpolední, připíjím si plechovkou Mountain Dew, protože v krámě v Hachitě neměli ani jedno pivo (ach ty jejich pitomý licence). Chvíli pak posedím ve stínu, doplním vodu a vyjíždím rovnou zpět, to by do večera mělo vyjít. Vítr mám příznivý, ale pak se zase nějak otočí a už to tak nejede. Ale v sedm jsem zpátky, zas kupuju ledové pití, zmrzlinu a odjíždím znovu do Community Hall. Ubytko dneska sdílím s několika pěšáky, ale přiznám se, že fakt nemám na lidi náladu, tak si zalézám do rohu a do uší si vrazím sluchátka. Potřebuju ještě napsat e-mail do motelu v Columbus a vyřešit nějaké další věci ohledně odletu. Zítra se přesunu už jen 70 km, dám si den nebo dva oraz a rozmyslím, co se zbytkem času. Možná to dopadne tak, že nebudu dělat nic a pořádně si odpočinu.
Ráno si vařím kotel čaje s mlékem (kafe už nemám) a dojidam zbytek chleba. Pěšáci jdou na stopa a já opět nemám kam spěchat. V klidu se pochystám, dám ještě rychlý oběd, vrátím klíče a vyrážím. Cesta je víceméně dost nudná, jediné, co mě cestou překvapí, je pole s bavlnou. Nějak jsem to tady nečekal. Po příjezdu do městečka Columbus prohlídnu kemp, ale sprchy jsou zavřené. Umyju se od prachu pod hadicí u starších kempujících cyklistů s karavanem. Dostávám k tomu pivo a večeři! Pak se přesouvám do motelu, kde mám předem domluvenou dopravu na letiště na pátek. Majitel tu není, ale ví o mně. Stavím stan na příštích pár dní na dvorku (nechce za to nic). Rychle skočím do sámošky pro nějaké jídlo. Je totiž zrovna neděle a burger tady dneska neseženu. Láduju se vším, co mě napadne – burito, zmrzlina, sušenky atd. Kolem desáté jdu chrnět a spím jak špalek. Nastřádaná únava se projevuje. Ráno dostávám ovesnou kaši a kafe a prolenoším skoro celý den. Během odpoledne ještě skočím pro kýbl zmrzliny a k večeru pro pivka. Konečně se dostalo na zapití povedeného výletu! Tak na zdraví!
Následující dny ještě pravidelně jezdím na pozdní oběd a nebo brzkou večeři do městečka Puerto Palomas v Mexiku, je to tak 15 min jízdy. Hned za hraničním přechodem se nachází tzv. Pink Store, kde se kromě nákupu suvenýrů a předražených cetek dá i dobře a o chlup levněji najíst. V předvečer mého letu dorazil do Columbus zkratkou po silnici i Tim. Tak jsme ještě lehce přes půlnoc poseděli u twelve-packu pivek na oslavu shledání a ukončení GDMBR. Ráno jsem sbalil stan a kolo a těsně před odjezdem v 11:30 jsme stihli časný oběd v Borderland Café. Po zvážení krabice na letišti jsem musel ještě pár věcí vyházet, jinak bych prý připlácel asi 200 dolarů. Něco jsem narval do příručáku, něco skončilo v koši. Nešlo to jinak. Cesta do Evropy pak už proběhla bez zádrhelů.
Závěrem bych se rád trochu podíval na použité vybavení. Klíčovou součástí je samozřejmě bicykl. Použil jsem takovou bikepackingovou klasiku, ocelové kolo s pevnou vidlicí – Surly Karate Monkey – a to zejména pro jeho spolehlivost a nenáročnost údržby. V době, kdy už někteří výrobci nabízí i třináctirychlostní přehazovačky, jsem sáhl po systému Microshift Advent X s deseti převody. Opět je zde velkou výhodou nenáročnost seřízení – za celou dobu jsem na to nemusel sáhnout a jeden řetěz v pohodě zvládl celých 4600 km. Brzdy od Shimana taky makaly bez chybičky, možná bych to dojel i na jednu sadu destiček, ale měnil jsem je preventivně v Abiquiu. Před cestou jsem vyzkoušel několik sedel a po pár pokusech jsem šel do všemi vychvalovaného Brooks B17. Nelituji. Možnost jezdit bez cyklovložky a snadnost praní a sušení běžných merino trenek je super. Z méně obvyklých věcí jsem pak na kole měl ještě vnitřní rohy od SQ Lab, které rozšířily možnosti úchopů a trávil jsem v nich na rovinatých úsecích docela dost času. Nesmím zapomenout na osvědčené pláště Vittoria Mezcal, které každý rok vozí většina startovního pole Tour Divide a řekl bych, že i většina turistů. Také bezdušový systém se ukázal naprosto nedocenitelným v Novém Mexiku.
Brašny a nosiče:
- Rámová brašna na míru od Fast-n-light bikepacking gear
- Podsedlová brašna Acepac Saddle Bag 16 litrů
- Pytlíky na řidítka Acepac Flask Bag 2×
- Přední nosič Racktime View-it
- Podlouhlý drybag Tribord 12 litrů
- Košíky na příslušenství Blackburn Outpost Cargo Cage 3×
- Drybag Sea to Summit Big River 5 litrů 2×
- Popruhy Sea to Summit Stretch-Loc různé délky
- Pohotovostní skládací batoh Forclaz Travel 10 litrů
Spaní:
- Stan Big Agnes Tiger Wall Bikepack UL2
- Spacák Criterion Traveller 500
- Karimatka Thermarest Xtherm NXT
- Karimatka Yate EVA 3 mm zkrácená
- Nafukovací polštář
- Tyvek cca 240×150 cm
Vaření a voda:
- Hrnec Evernew NS Deep Pot 0,9
- Vařič MSR Pocket Rocket
- Zapalovač/sirky
- Závětří z alobalu
- Lžíce Sea to Summit Camp Spoon
- Nůž Victorinox Forester
- Filtr Sawyer Micro Squeeze
- Bidon 0,75 litru 2×
- Skládací lahve Evernew 2 l a 1,5 l
Oblečení:
- Helma
- Rukavice na kolo
- Nepromokavé palčáky
- Tunelový šátek 2×
- Tričko Rab Syncrino krátký rukáv
- Tričko Rab Cindercrino krátký rukáv
- Tri-ko Nalehko dlouhý rukáv (na spaní)
- Trenky s merino vlnou 3×
- Cyklistické kraťasy Rab Cinder Crank Shorts
- Cyklistické kraťasy Sensor Helium
- Powerstretch spodky (na spaní)
- Návleky na kolena
- Ponožky Darn Tough 2×
- Ponožky tenké nízké 2×
- Nepromokavé ponožky Dexshell
- Nepromokavá bunda Rab Charge
- Nepromokavé kalhoty Rab Cinder Downpour
- Péřovka Rab Kaon
- Mikina Nalehko Alpha Hoody 60
- Větrovka Rab Windveil
- Návleky na ruce Sunday Afternoons
- Boty FiveTen Freerider
- Kšiltovka
Elektronika:
- Nabíječka s adaptérem pro USA
- Navigace Wahoo Element Roam
- Powerbanka AlzaPower Onyx 20.000 mAh
- Čelovka Led Lenser na AAA baterie
- Přenosný reproduktor LAMAX Sphere2 Mini
- Telefon + malý stativ
- Kabely
- Sluchátka
Ostatní:
- Lékárnička – obvazový materiál, léky na bolest a záněty, širokospektrální ATB, nůžky, kineziotape
- Opravná sada – šití, lepení, nářadí a pumpa na kolo + 2 duše
- Náhradní brýle, sluneční klip
- Drogerie – mazání na „dosedací plochy“, na suché rty, opalovák a repelent
- Hygiena (Curaprox sada, Wilderness Wash 50 ml, Sea to Summit Pocket Towel atd.)
- Toaletní lopatka Tent Lab
- Šňůra na věšení jídla/prádla
- Zámek Abus Combiloop 205/200
- Sprej proti medvědům a rolnička
Co bych udělal jinak?
Oblečení jsem měl trochu víc, než by bylo nutné, ale umožňovalo mi to méně často prát. Je to ke zvážení. Přední nosič bych nejspíš vzal nějaký pevnější a ideálně ocelový. Hliníkový View-it se mi 5 dní před koncem zlomil. Ale provizorní oprava a přesun nákladu umožnily dokončit trail bez nákupu jiného. Také boty bych příště volil jiné nebo aspoň trochu novější. Vzal jsem si již nějakou dobu používané (a pohodlně rozšláplé) Fiveteny a podrážka na nich odcházela rychleji, než bych chtěl. Každopádně jsem to v nich nakonec dojel, počasí bylo v druhé půlce skoro pořád super a tak ty díry tolik nevadily. 🙂 Čelovku bych vzal do budoucna určitě dobíjecí a možná i výkonnější – zejména kdybych chtěl projet trasu za míň dní. Bylo by dobré ji každou noc píchnout na powerbanku a následující den mít plně nabitou pro případ dojezdu za tmy. S jednorázovými bateriemi člověk nikdy neví, v jakém jsou přesně stavu. Také karimatku jsem cestou pořizoval novou, ale s tím jsem víceméně (vzhledem k věku té startovní) počítal. Do soupisů výše uvádím karimatku a vařič, s kterými jsem trail dokončil.
Jinak bych řekl, že se výbava osvědčila a zvolil jsem valnou většinu dobře. Naštěstí mám zkušené kolegy, z kterých můžu tahat rozumy. 🙂
