Kom-Emine

Co znamená pro Američany Pacific Crest Trail, to znamená pro Bulhary Kom-Emine.

Po roce objevování krás České republiky přišel čas, abychom se konečně zase podívali za hranice. Vloni jsme kvůli covidu cestování mimo Českou republiku odložili, ale mírnější proticovidové restrikce už letos nahrávaly opětovné výpravě do zahraničí. O cíli jsme měli celkem jasno, neboť jsme v NALEHKO již delší dobu chtěli představit jednu nejdelší, nejstarší a nejznámější dálkovou trasu. Cílem se tak stalo Bulharsko a onou trasou s několika nej je dálková trasa Kom – Emine. Nejdelší, nejstarší a zároveň nejznámější dálková trasa v Bulharsku. V České republice možná není Kom – Emine tolik známá, ale pro pravověrné bulharské horaly a milovníky dálkových treků je Kom – Emine svatým grálem bulharské turistiky.

Kom – Emine prochází Bulharskem od západu na východ v délce okolo 600 km a celou dobu je vedena pohořím Stara planina. Stara planina je třetím nejvyšším pohořím v Bulharsku (po Rile a Pirinu) a odděluje severní rovinatou část země od hornatější jižní. Starší název Stare planiny je Balkan (podle starého tureckého výrazu pro horu) a je to právě toto pohoří, které dalo jméno celému Balkánskému poloostrovu. Stara planina se dělí na západní, centrální a východní část a každá část se liší svým charakterem i nadmořskou výškou.

Dálková trasa Kom – Emine prochází pohořím skoro v celé jeho délce. Začíná na vrcholu Kom pár kilometrů od srbské hranice a končí na břehu Černého moře u mysu Emine. Během své cesty překoná 21 průsmyků a více než 100 různých vrcholů, mezi nimiž nechybí ani nejvyšší vrchol Stare planiny Botev s výškou 2 376 m.

První úvahy o přechodu celé Stare planiny se objevují již na přelomu 19. a 20. století a jejich autorem je zakladatel bulharské turistiky a známý spisovatel Aleko Konstantinov. Skutečný přechod se však poprvé uskutečnil až roku 1933, kdy známý geograf a přírodovědec Pavel Delidarev a jeho společník Todor Cvetkov zvládli přejít celou Starou planinu za třicet dní. Bez turistické infrastruktury a s nějakými 20-30 kg výbavy na zádech se jednalo o úctyhodný výkon. Od 50. let stoupal zájem o přechod Stare planiny, což je vidět na prvním organizovaném hromadném přechodu v létě 1953 nebo dvou expedicích soustředěných na přesné vyznačení trasy v letech 1955 a 1959. V 60. letech dochází k prvnímu zimnímu přechodu celé trasy a zároveň k prvnímu přechodu v opačném směru z východu na západ.

Od té doby je Kom – Emine hlavní trasou bulharské turistiky, která se zdolává pěšky, běžecky, na kole, na lyžích či jakýmkoliv jiným způsobem. Pěší přechod trvá průměrně čtrnáct až třicet dní, ale jde to i rychleji. Nejrychlejší čas přechodu Kom – Emine drží bulharský běžec Božidar Antonov, který uběhl v létě 2018 celou Kom – Emine za 4 dny 8 hodin a 27 minut. Božidar drží rekord i na zimní trase, kterou zvládl v únoru 2019 za 9 dní 4 hodiny a 51 minut. To jenom informace pro někoho, kdo bych chtěl vzít Bulharům rekord na jejich domácí trati.

Během svého největšího rozkvětu v 60. a 70. letech vzniká podél Kom- Emine spousta turistických chat, z nichž se jich v těsné blízkosti trasy nachází skoro 30. Trasa se tak dá absolvovat i bez stanů s přespáváním pouze na chatách. Pro takový typ výletu je však dobré mít zajištěn veškerý nocleh i případnou stravu předem. Ne všechny chaty jsou totiž v provozu celoročně a řada z nich již nefunguje vůbec.

Předchozí Další

Kom-Emine je nejen důležitou bulharskou trasou, ale také trasou evropskou. V rámci sítě evropských dálkových tras představuje závěrečnou část Evropské dálkové trasy E3, která spojuje Atlantický oceán s Černým mořem. Do této sítě byla zahrnuta v roce 1991 a pro českého cestovatele se hodí připomenout, že trasa E3 prochází v délce skoro 800 km i na území České republiky.

Délka Kom – Emine není udávána jednotně. Některé zdroje udávají délku pod 600 km, nejčastěji se uvádí délka 600 – 650 km, ale nejednou je možné se setkat i s údajem 700 km. Rozdílné hodnoty jsou dány díky rozdílům mezi letní a zimní trasou, rozdílným trasováním v celé historii Kom – Emine, rozdílnou délkou trasy, pokud je člověk nucen dělat odbočky na jednotlivé chaty nebo i započtením  vzdálenosti nástupu na vrchol Kom. Trasa je značena klasickou červenou značkou, kterou známe z České republiky, spolu s doplňujícími tabulkami. Ty jsou různého stáří, takže se člověk na jednom stromě leckdy setká se značením z šedesátých, osmdesátých i devadesátých let. Značení je po většinu času dobré, ale je řada míst, na nichž se hodí mít stažené offline mapy.com. Bez nich bychom nejednou bloudili a hledali cestu.

Pro milovníky papírových map je možné zmínit červené turistické mapy nakladatelství Domino. Ty jsou v Bulharsku rozšířené nejvíce a často se s nimi setkáte i na horských chatách. Oproti turistickým mapám v České republice mají však nižší kvalitu a řada cest v nich ani není značená. Nicméně pro Kom – Emine by mohly být dostatečné. V poslední řadě je dobré zmínit i bulharskou velmi oblíbenou online turistickou mapu kade.si, která se může hodit i při plánování jiných výletů po celém Bulharsku. Pro řadu oblastí Bulharska obsahuje více značených cest než mapy.com, ne vždy však odpovídá značení v mapě situaci v terénu. I přes tento detail je kade.si mapou, která nabízí asi nejlepší přehled celkové sítě turistických stezek v Bulharsku.

Při našem přechodu Kom – Emine jsme se drželi trasování v mapy.com a zároveň jsme využili popis cesty v průvodci od vydavatelství Oilaripi. Průvodce jsme sehnali na stránkách kom-emine.com, kde jsou veškeré údaje z průvodce k sehnání online jak v angličtině tak bulharštině. Stránky bychom určitě doporučili k nastudování předem, jelikož anglická verze tištěného průvodce je z roku 2016 a některé údaje již v současnosti neplatí. V online verzi jsou na stránkách kom-emine.com k dispozici i aktualizované informace z roku 2020. Pro čtenáře v bulharštině doporučujeme i nové vydání bulharského tištěného průvodce z roku 2020. Průvodce se hodí zejména při hledání zdrojů vody, které v mapy.com nebývají vždy značeny. Nejednou jsme k nabrání vody využili informací právě z průvodce, obzvláště ve východní části Stare planiny, kde již pramenů není tolik.

Při našem putování jsme se drželi převážně letní trasy Kom – Emine. Naše trasa nakonec měřila podle mapy.com i s nástupem z města Berkovica a příchodem do resortu Sveti Vlas 586 km s převýšením 25 km. Podle hodinek jsme ušli přes 600 km, což částečně vysvětluje různě udávané vzdálenosti celé trasy. Kdo by chtěl trasu zvládnout na kole nebo na lyžích, toho bychom opět odkázali spíše na průvodce či bulharské prameny. Cyklistická i lyžařská trasa se totiž od té chodecké ve spoustě místech podstatně liší. Moji výbavu je možné shlédnout v záložce gearlist. Jedná se o výbavu, kterou používám do teplot nad 0°C.

Po třinácti hodinách v autobuse a třech hodinách ve vlaku vystupujeme v městečku Berkovica, výchozím bodě pro trasu Kom-Emine.

Jako milovníci pozemní dopravy volíme do Bulharska cestu autobusem. Na autobusové nádraží v Sofii přijíždíme už před polednem a ideálně tak stíháme vlak, který nás má dopravit do městečka Berkovica. Jelikož trasa Kom – Emine začíná uprostřed hor na dvoutisícovém vrcholu Kom, je potřeba se na tento začátek nejprve nějak dostat. Nejčastější a nejjednodušší cestou na Kom je přibližně patnáctikilometrový nástup z Berkovice přes novou a starou turistickou chatu Kom. Nejlepší doprava do Berkovice je vlakem, kdy je potřeba vzít ze Sofie rychlík na Vidin a poté přestoupit ve městečku Bojčinovci na vlak do Berkovice. Jednotlivé spoje a veškeré jízdní řády lze nalézt online na stránkách Bulharských státních železnic.

Cesta do Berkovice není zrovna nejkratší, trvá přes tři a půl hodiny, ale vlaky jedou přesně a přestup v Bojčinovci zvládáme bez problémů. Před čtvrtou odpoledne jsme na místě a z nádraží se vydáváme do centra Berkovice. Berkovica má přibližně 15 000 obyvatel a z historie města se hodí zmínit, že zde mezi léty 1879 a 1880 působil jako předseda soudu jeden z nejvýznamnějších bulharských spisovatelů Ivan Vazov. Zdejší příroda jej uhranula natolik, že se stala důležitým námětem jeho prací a bylo to právě v Berkovici, kde napsal několik svých nejlepších děl: povídku Mitrofan a Dormidolski nebo básně Na Kom, Zihra, Moje sousedka Gmitra či Maliny. V domě, kde Vazov bydlel, je v současnosti zřízeno muzeum, takže kdo by měl zájem o kulturu a historii Bulharska, může do něj zavítat.

Když se dostaneme do centra Berkovice, je muzeum už zavřené a navíc se začínají stahovat bouřková mračna. Před deštěm se nakonec schováme v hospůdce Adašite, kde strávíme příjemný večer s živou bulharskou hudbou, jídlem a rakijí. Začátek treku byl stejně plánován až na zítřek, takže si dnešek ještě trochu užijeme. Už za tmy se vydáváme na kraj města, kde si na louce chceme postavit stany. Cestou nás staví policejní hlídka a zjišťuje, co jsme zač. Poté co si na centrále prověří naše občanky a zjistí, že jsme opravdu jenom horalové, kteří chtějí přejít Kom – Emine, nás nechá běžet. Nakonec tedy táboříme tam, kde jsme původně chtěli. Hned první noc přišla nejsilnější bouřka za celý výlet, ale vybavení zvládlo vše na jedničku.

Výstup na Kom a první kilometry na Kom - Emine

Ráno balíme mokré stany a vydáváme se po asfaltové silnici vzhůru k chatě Kom. Místy naznačená zelená značka občas zkracuje asfaltové serpentiny terénem, ale většinu času se drží na silnici. Počasí není nic moc, hustá mlha a vysoká vlhkost, ale aspoň neprší. Na výstup není nutné tahat litry vody, protože podél cesty se nachází několik pramenů. Masiv Komu je znám svou bohatostí na vodu a z pramenů ze zdejší oblasti pochází i v Bulharsku známá minerální voda Kom.

Za necelé tři hodiny se dostáváme k nové chatě Kom, kde si dáváme pivo. Chatař nám říká, že mizerné počasí má být na Komu celý den a také dny následující. Stejně budeme zítra desítky kilometrů jinde, takže nás předpověď až tolik nevzrušuje. Z nové chaty pokračujeme kolem staré chaty Kom a celkem prudkým stoupáním se dostáváme nad hranici lesa do sedla mezi vrcholy Malý a Střední Kom. Odtud už je to jenom 2 km na hlavní vrchol Kom (jinak také Velký Kom), kde můžeme oficiálně zahájit přechod dálkové trasy Kom – Emine. Není náhodou, že Kom – Emine začíná právě na Komu. Kom je jednou z nejvyšších hor Západní Stare planiny (tou nejvyšší je Midžur s výškou 2169 m) a s výškou 2015 m je jedinou dvoutisícovkou v západní části Kom – Emine. Kom má zároveň i kulturní význam, neboť to byly právě krásné výhledy a nádherná příroda z cesty na vrchol, které inspirovaly Ivana Vazova k sepsání básně Na Kom.

Na vrcholu sice vidíme na chvíli modrou oblohu, ale mlha kolem nás se bohužel nerozplynula. Z výhledů, které inspirovaly Vazova, tak nic nebude, a proto pouze vyfotíme Vazovův pomník, který zde byl vztyčen roku 1965 k oslavě sedmdesátého výročí vzniku bulharské turistiky. Za počátek turistického hnutí v Bulharsku se považuje 27. srpen 1895, kdy se konal první masový pochod 297 turistů ze Sofie na Černý vrch v masivu Vitoša. Celou akci tehdy organizoval již zmíněný zakladatel bulharské turistiky a významný spisovatel Aleko Konstantinov.

Po pár fotkách se vydáme zpět do mlhy směrem k Černému moři. Podle tradice si má horal při přechodu Kom – Emine vzít na vrcholu Komu s sebou dva kameny. Jeden z nich na konci cesty hodí do Černého moře a druhý si nechá jako vzpomínku. Jelikož na tradice moc nejsme, necháváme veškeré kamení na Komu.

Prvním bodem kam míříme, je průsmyk Petrochan. Značení ze začátku není moc vidět a kousek pod sedlem mezi Malým a Středním Komem skoro mineme nenápadnou odbočku vlevo, která obchází Malý Kom z jihu. Odbočka je značena pouze malým kamenným mužikem a hlavní cesta vede chybně dolů do údolí. Dál se však již značky objeví, takže je třeba si dát pozor pouze ze začátku.

Směrem na průsmyk Petrochan značka ztrácí výšku a vrací se do hustých bukových lesů. Bukové lesy budou pro celý přechod Stare planiny typické. Polovina z nich má stáří více než sto let a při přechodu Kom – Emine přijdou úseky, kdy strávíte v bukových lesích klidně i celý den. První kilometry se však střídají nezalesněné hřebeny Západní Stare planiny s bukovými ale i borovými lesy. Na směrovnících k průsmyku Petrochan je značena chata Petrochan, ale pozor. Tato chata již nefunguje. Podle map se z ní stalo soukromé výcvikové zařízení. Co přesně to znamená nevíme, ale když se na pozemek bývalé chaty dostal náhodou jeden kamarád se svoji přítelkyní, byli dost důrazně vypovězeni po zuby ozbrojeným komandem. Pokud někdo zjistí, co přesně se v areálu děje, nechť nám to napíše do komentářů. Pro méně dobrodružnější povahy bude lepší, když se bývalé chatě Petrochan vyhnou.

Chata u průsmyku již v provozu není, ale hned u silnice je malý bufet, ve kterém je možné si poručit jídlo i pití. Dáváme si tak několik čevabů, hranolky se sýrem a pivo. Podobný pokrm bude prakticky naším hlavním jídlem po celou dobu výletu. Preferujeme využívat místní zdroje než tahat kilogramy vlastního jídla. Pokud je tedy možnost na doplnění kalorií, doporučujeme ji využít, obzvláště na dlouhých trecích.

Předchozí Další

Od průsmyku Petrochan nabíráme opět výškové metry k vrcholu Todorini Kukli. Ten je nejvyšším vrcholem masivu Koznica, jedním z podcelků Západní Stare planiny. Holé pláně nad hranicí lesa nám dávají konečně možnost nějakých výhledů a když se na chvíli objeví slunce, máme i možnost usušit stany. Dobré počasí však netrvá dlouho a prudký sešup z hlavního hřebene k řece Probojnica už absolvujeme opět v mlze. Cílem prvního dne je chata Probojnica. Ta sice nemá být funkční, ale měl by u ní být plácek vhodný ke stanování. Asi deset minut před chatou nás stihne prudká bouřka a k chatě se tak dostáváme v ne úplně suchém stavu.

Všechno kolem je mokré a stanovat venku se nám moc nechce. Naštěstí na nás z verandy chaty pokyne starší pán, ať jdeme dovnitř. Chata je zcela vybydlená, ale jedna místnost je obyvatelná. V ní žije Andrej. Prý chatu hlídá v době, kdy na ní probíhá rekonstrukce. Je pravda, že venku stojí bagr a něco se na chatě nejspíš dělá, ale tempo nebude nijak závratné. Po jedné rakiji na verandě nás na další pozve k sobě ke kamnům do vyhřáté místnosti. Slovo dá slovo a nakonec u Andreje přespíme. Je to lepší, než řešit stavění stanů kdesi venku v mokru. Chata Probonjica se ale zatím jako vhodná k ubytování označit nedá. My měli štěstí, že tu Andrej zrovna byl. První den jsme ušli 42 km.

Iskarskou roklí přes malinové plantáže

Druhý den zahajujeme sestupem od chaty Probojnica k rokli řeky Iskar, nejnižšímu bodu Kom – Emine v Západní Stare planině. Celý sestup přibližně 9 km jde po asfaltu a jedná se o jeden z nejdelších asfaltových úseků na celé Kom – Emine. Jelikož nejsme po včerejším večeru s Andrejem úplně stoprocentní, jsme za nenáročný úsek rádi. Značka se na pár místech sice odchýlí od asfaltu, ale jenom aby si zkrátila pár serpentin.

O půl jedenácté přicházíme do vsi Gara Lakatnik, kde si kupujeme v místním obchodě něco málo k jídlu. Kdo by neměl dostatek zásob, je dobré nakoupit právě zde, neboť další možnost dokoupit potraviny mimo horské chaty je až v průsmyku Šipka za 230 km. Gara Laktnik leží přímo v rokli řeky Iskar, která je známá jako bulharský Grand Canyon. Iskarská rokle je jediným místem, kudy řeka překonává Starou planinu a řeka Iskar je zároveň jedinou řekou v Bulharsku, která pramení v jižním Bulharsku a vlévá se do Dunaje.

Kolem rokle se zvedají mohutné Lakatnické skály, až 300 metrů vysoké vápencové útesy, které jsou považovány za kolébku lezení v Bulharsku. Kromě lezení jsou Lakatnické skály známé také množstvím krasových jeskyň, z nichž nejslavnější je Temnata dupka.

Řeku Iskar překonáváme po mostu pro pěší u nádraží a za kolejemi začínáme prudký výstup na východní stranu rokle. Míříme do vsi Lakatnik. Jméno Gara Lakatnik označuje část obce, která se rozkládá kolem nádraží (gara znamená bulharsky nádraží) při železnici, po níž jsme včera jeli ze Sofie do Berkovice. Samotná vesnice Lakatnik leží vysoko v kopcích a v porovnání s Garou Lakatnik je výrazně opuštěnější. Asfaltová silnice tu končí a pokračovat se odtud dá již pouze po šotolinových nebo lesních cestách.

Od vsi Lakatnik pokračujeme k chatě Trastena. U ní se nacházejí zbytky kláštera Sv. Pantalejmona, který byl založen žáky sv. Cyrila a Metoděje. Už tehdy klášter proslul malinovým vínem, které se vyrábělo ze zdejších výborných malin. Řada poutníků prý putovala do kláštera jenom proto, aby malinové víno ochutnala.

Po klášteru již není dneska prakticky ani stopy, ale malinové plantáže jsou zde stále a i produkce malinového vína se obnovila. U chaty Trastena si dáváme omeletu a pivo a na chvíli se zapovídáme se sběrači malin z plantáží. Ptají se, jestli jdeme Kom – Emine a jsou trochu překvapeni, když s nimi mluvíme bulharsky.

Předchozí Další

Po krátké přestávce pokračujeme dál ve směru na místo Razdelenata Voda, kde chceme nocovat. Cesta jde po hřebeni ve výšce kolem 1300 m, občas zajde do lesa a občas jde po holých pláních, odkud nabízí krásné výhledy na okolní hory.

Až v druhé polovině druhého dne potkáváme první turisty na Kom – Emine. Angličan a Bulharka jdou Kom – Emine ve stejném směru jako my, akorát začali o den dřív. Noc strávili na vrcholu Komu a celou výpravu zahájili hezky za úsvitu, tak jak velí další tradice. Měli trochu smůlu, že je oné noci strávené na vrcholu zasáhla bouřka, která nás chytla v údolí u Berkovice. Bouřka byla dost silná už v údolí, natož pak na hlavním hřebeni. Zážitek nicméně popisovali jako velké dobrodružství, kterému přidala na váze i zmínka, že mají děravý stan, do kterého jim během bouřky solidně teklo. Proti gustu žádný dišputát, ale některým zážitkům se snažíme spíše vyhnout. A stanování na odkrytém hřebeni za silné bouřky by byl jením z nich.

Předchozí Další

Za hezkého počasí a příjemného podvečera nakonec přicházíme k místu Razdelenata voda, na němž významný bulharský revolucionář Vasil Levski založil roku 1871 revoluční výbor obyvatel z okolních vesnic. Ten měl sloužit pro plánované povstání proti turecké nadvládě, nicméně Levského předčasná smrt zhatila plánované povstání a ukončila i činnost výboru bez výraznější aktivity. Levski je asi nejvýznamnějším národním hrdinou Bulharů a s jeho jménem a podobiznou se setkáte prakticky všude. Nepřekvapí tak, že je zmínka o něm i v horách uprostřed ničeho.

Den zakončujeme nedaleko Razdelenate vody v krásném dubovém hájku poblíž vrcholu Leskova Mogila, kde stavíme stany. Druhý den jsme ušli 41 km.

Vedle krás přírodních přináší Kom-Emine i spoustu zajímavách postřehů z bulharské historie. Jako třeba ty o rusko-turecké válce z let 1877-1878.

Třetí den se probouzíme do azurově modrého rána a v jihozápadním směru sledujeme Sofii a nad ní se vypínající masiv Vitoši. Jelikož je dobrá viditelnost, rýsují se na obzoru vedle Vitoši i vrcholky Rily. Dopoledne máme namířeno pod vrchol Murgaš, který představuje jeden z největrnějších vrcholů Stare planiny. Murgaš je možné obejít zcela, vystoupat na něj oklikou přes chatu Murgaš nebo zvolit východní trasu rovnou na vrchol. Každý si může vybrat dle libosti. My se rozhodneme vrchol obejít. Jsme dnes trochu leniví a výstup je sám o sobě celkem prudký. Za dobrého počasí bychom však dalším cestovatelům výstup doporučili. Z vrcholu mají totiž být nejlepší výhledy na Sofii a Vitošu, kterých se člověku od severu dostane. 

Kom – Emine má v masivu Murgaše podobný charakter jako doposud. Odkryté, lehce zvlněné pasáže na holých hřebenech střídají prudší zalesněné úseky ve svazích. Z lesů převládají opět bučiny. Za celý den potkáváme pouze zmíněný britsko-bulharský pár ze včerejška. Včera nás večer ještě předešli a stanovali dál než my. Dnes se chystají vystoupit na Murgaš a přespat na chatě na druhé straně hory. Jde tak nejspíš definitivně o naše poslední setkání.

Od Murgaše se vydáváme směrem k průsmyku Vitinja. Kousek na východ od vrcholu míjíme Zlou Poljanu – pastvinu pro dobytek s malým přístřeškem. Přístřešek je zamčený a celkem zaneřáděný, a proto se ani nedoporučuje jako případné nocoviště. Nicméně kdyby bylo nejhůř, asi by to šlo.

Předchozí Další

Od Zle Poljany se nic nemění. Cesta vede po šotolině převážně zalesněným terénem a postupně klesá až k průsmyku Vitinja. Jediným větším zpestřením jsou krávy blokující cestu a nabírání vody u turistického přístřešku přibližně 4 km od průsmyku. Průsmyk Vitinja leží na hlavní spojnici mezi Sofií a Botevgradem a býval poměrně rušným místem s benzínkou a restaurací. Avšak od té doby co se otevřela dálnice A2, která vede tunelem pod průsmykem, doprava z Vitinje prakticky zmizela a s ní vzala za své i restaurace a benzínka. Na zbytcích benzínky je vidět, že dobré časy už se nejspíš nevrátí.

Z průsmyku pokračujeme po silnici, při čemž potkáváme bulharského horala, který jde po značce proti nám. Dáme se na chvíli do řeči, ale nejsme si jistí, jestli mu rozumíme správně. Úsek, který nás čeká, obsahuje prý příliš mnoho značek. Většinou nadáváme na chybějící značení a to že by značek bylo příliš, se nestává až tak často. Za chvíli ale pochopíme, že měl bulharský horal pravdu. Jakmile sejde Kom – Emine ze silnice, objeví se značky prakticky na každém metru a pro jistotu i na obou stranách cesty. Když se k tomu přidá kombinace starých značek, nových značek a bílo-červených fáborků, může se zde někomu zdát přeznačkováno. Pořád ale lepší, než aby tu nebyly značky žádné, takže za nás dobré.

Naši tezi si potvrdíme hned záhy, kdy na místě polomu mizí jak stromy, tak cesta, tak i značky. Den se chýlí ke konci, takže nemáme na nějaké bloudění moc náladu. Po chvíli naštěstí cestu znovu najdeme a nakonec s přicházejícím večerem dorazíme k průsmyku Arabakonak, jinak též Botevgradskému průsmyku. Před tím, než byla vybudována silnice přes průsmyk Vitinja, představovala silnice přes Arabakonak hlavní spojnici mezi Sofií a Botevgradem. Silnice byla vybudována roku 1865 a byla to právě ona, která významně pomohla při přeměně nevýznamné vsi Samundžievo ve významné centrum zdejší oblasti město Orhanie, dnes známé jako Botevgrad.

Silnice vede přes Arabakonak dodnes, ale je ještě opuštěnější než ta přes průsmyk Vitinja. Mnohem více než silnice zaujme cestovatele pomník, připomínající jednu z bitev rusko-turecké války z roku 1877. O válce, která má v bulharských dějinách klíčové místo, si napíšeme více později, neboť se budeme s jejími připomínkami setkávat po několik dalších dní. Kousek od pomníku si rozděláme stany a uložíme se ke spánku. Třetí den jsme ušli 45 km.

Po stopách rusko-turecké války

V noci jsem měl pocit, že se mi něco pohybuje kolem stanu a ranní obhlídka terénu to jenom potvrdila. Nějaká potvora mi z předsíňky odcizila obal na stan a zároveň uhryzala kus vypínací šňůry. Šňůra je naštěstí pořád funkční a obal jsme nakonec našli nějakých sto metrů od stanu. Sice trochu rozkousaný, ale pořád použitelný.

Po dobrodružné noci zahajujeme od Arabakonaku den stoupáním do Etropolske planiny, nejvýchodnější části západní Stare planiny. Už po dvou a půl kilometrech přicházíme ke krásnému přístřešku, u něhož si nabíráme vodu. Už včera jsme o přístřešku četli na informačních tabulích u Arabakonaku, ale na stoupání a dojití posledních kilometrů jsme neměli energii. Přístřešek je v dobrém stavu a na přenocování se zdá být ideální. Určitě je tak možné jej vzít v potaz při plánování nocovišť na Kom – Emine. Díky jeho dobrému stavu, zdroji vody a poloze blízko silnici na Arabakonaku je však třeba počítat s tím, že zde již může někdo být. Během naší návštěvy je tu prázdno, pouze tu pobíhá několik toulavých psů. Pravděpodobná příčina mého rozhryzaného obalu na stan.

Na křižovatce u přístřešku je možné udělat si po žluté značce odbočku na vrchol Zvezdec, dominantní a už zdáli viditelný vrchol západní části Etropolske planiny. Jméno Zvezdec je odvozeno od staré turecké pevnosti, která stávala na vrcholu a jejíž půdorys svým tvarem připomínal hvězdu. Pevnost se účastnila i bojů ve zmíněné rusko-turecké válce roku 1877, ale dnes již po ní není ani stopy.

Jelikož Kom – Emine na Zvezdec nevede, pokračujeme dále stoupáním nejprve borovými a poté bukovými lesy k vrcholu Baba, jímž začíná hlavní hřeben Etropolske planiny. Na holém hřebeni míjíme pomník připomínající smrt 859 ruských vojáků. Ti zde zahynuli ve sněhové bouři v posledních dnech roku 1877, kdy se během rusko-turecké války snažili přejít hřeben Stare planiny.

Předchozí Další

Asi už je na čase, říci si něco o oné zmiňované válce mezi Ruskem a Tureckem (přesněji Osmanskou říší). Rusko-turecká válka z let 1877-78 je jednou z řady válek, jež se mezi Ruskem a Osmanskou říší odehrávaly v období mezi 16. a 20. stoletím. Jejich důvodem byl mocenský boj o vliv v oblastech Černého a Azovského moře, Krymu, Kavkazu a Balkánu. Až do zmiňované války bylo Bulharsko pod nadvládou Osmanské říše a toto období je v Bulharsku chápáno jako doba temna. Po celé 19. století roste síla bulharského národního obrození, které od poloviny století přerůstá do ozbrojených povstání a bojů proti turecké nadvládě.

Všechna důležitá jména bulharských hrdinů, se kterými se můžete dodnes setkat prakticky kdekoliv (Vasil Levski, Christo Botev, Georgi Rakovski…), se váží právě k této době a k bojům proti Turkům za bulharskou nezávislost. Vlastní stát nakonec Bulhaři získávají právě po válce  z let 1877-78, kdy Rusové za přispění bulharských dobrovolníků porážejí Turky a umožňují tak vznik nezávislého Bulharska. To je i jedním z důvodů, proč jsou dodnes v Bulharsku pociťovány poměrně velké sympatie k Rusku a proč před bulharským parlamentem v Sofii stojí jezdecká socha cara Alexandra II., který je zde nazýván Car Osvoboditel.

Po krátkém exkurzu do historie pokračujeme na hlavní hřeben kolem vrcholu Baba. Nezalesněný hřeben poskytuje pěkné výhledy na okolní části hor. Krátkou přestávku si dáváme na nejvyšším bodu celého hřebene, vrcholu Mara Gidija.

Z celého hřebene je možné obdivovat i další zvláštnost zdejších hor, kterou je důl Elacite. Ten představuje s roční těžbou 50 000 tun mědi a 1,5 tuny zlata největší povrchový důl na Balkáně. Ochraně přírody nejspíš nepomáhá, ale zaměstnává více jak 2000 lidí z obou stran Stare planiny a je tak největším zaměstnavatelem zdejší oblasti.

Za vrcholem Morgana začíná hřeben Etropolske planiny pozvolna klesat a před námi se svými prvními vrcholky objevuje centrální Stara planina. Než se do ní ale dostaneme, musíme klesnout do průsmyku Zlatica, v němž se nachází turistická chata Kašana. Podle průvodce má být chata mimo hlavní sezonu zavřená, ale opak je naštěstí pravdou. Chata je otevřená, jenom na ní zrovna nejde elektřina. I přes to nám paní chatařka nabídne, že nám na plynu uvaří fazole. Takovou nabídku nemůžeme odmítnout a díky fazolím a pár pivům doplňujeme energii a pozvedáme náladu. Počasí se totiž proměnilo a střídají se dešťové přeháňky s krátkými okamžiky slunečného počasí. Rozhodujeme se jestli pokračovat do hřebene, který se čím dál tím víc halí do mlhy, nebo jestli zůstat na chatě a pokračovat ve volné zábavě.

Myšlenka pokračovat nakonec vítězí, a tak se zvedáme a sbíráme první výškové metry v centrální Stare planině. Právě ve Zlatnickém průsmyku se dělí západní Stara planina od té centrální, která dosahuje nejvyšších výšek a má zároveň nejvíce alpinský charakter.

Předchozí Další

Mlha na hřebeni by až tak nevadila, ale otravný je silný vítr, který je pouze předzvěstí zítřejšího počasí. Chůze ve větru není nejjednodušší a když se od severu přiblíží k hřebeni temná bouřková mračna, zavelíme k ústupu a slezeme k turistické chatě Svištiplaz. Výškové metry jsme sice ztrácet nechtěli, ale zažít bouřku na otevřeném hřebeni taky ne. Původní plán přenocovat na verandě chaty se mění ve chvíli, kdy přijedou dva členové místního turistického klubu s pytli cementu a kovovými tyčemi pro zimní značení. Celý náklad jim pomůžeme vyložit a po krátkém hovoru nám tu nechají klíče od chaty, kde můžeme za 12 leva na osobu přespat.

Z hrozby bouřky na hřebeni a vidiny spaní na studené verandě se tak najednou stává pobyt ve vytopené chatě, spánek v posteli a teplá sprcha. Náhoda dnes chtěla, abychom se vyspali pohodlněji. Čtvrtý den jsme ušli 34 km.

Centrální Stara planina

Tak trochu jsme doufali, že se mraky nad hřebenem přes noc rozeženou, ale nestalo se. Pátý den ráno je nad hřebenem stále mlha a nám nezbývá než do ní nastoupit. O to bolestnější nástup je, když vidíme, že v údolí i všude kolem je jasno se sluníčkem a pouze hřeben s Kom-Emine se schovává v husté mlze. Od chaty Svištiplaz vystoupáme zpět na hřeben po červené značce. Ta sice není v mapě, ale v terénu je nově vyznačená. Mlha a minimální viditelnost není to nejhorší, co nás otravuje. Tím nejhorším je silný vítr, který se přes hřeben valí od severu. Pokaždé, když se stezka dostane na návětrnou stranu hřebene, se do člověka opře poryv větru, ve kterém je i chůze problém. Zatímco mlha se v průběhu dne místy rozpustí, vítr zůstane až do večera.

Po dvou a půl hodinách se dostáváme k chatě Planinski izvori. Z chaty v současnosti nezbylo nic než ruina a v průvodcích se uvádí jako nocoviště pouze v případě nouze. Původně jsme zde chtěli přespat, ale když vidíme pravý stav věcí, jsme rádi, že jsme tak neudělali. Celý prostor je zaneřáděný od krav, v chatě pobíhá smečka toulavých psů a interiér je plný suti a zničeného vybavení. Pro nocování je to opravdu místo jenom v případě nouze a to, řekl bych, ještě té nejvyšší.

Od chaty pokračujeme k vrcholu Tetevenska Baba a dál po hřebeni. V sedlech a při obcházení vrcholů se mlha vždy trochu rozptýlí, a tak si aspoň můžeme vychutnat výhledy jižním směrem do údolí.

Stara planina má v této části Kom-Emine většinou charakter holých vrcholů s pozvolnějším stoupáním a klesáním. Změnu přináší pouze skalnatý hřebínek Staroplaninskoto konče na východ od vrcholu Bratanica, za nímž pokračuje stoupání na doposud nejvyšší bod Kom-Emine, vrchol Vežen. Ten se svými 2198 m představuje nejvyšší vrchol Zlatiško-tetevenske planiny, jednoho z podcelků centrální Stare planiny, a spolu s nejvyššími partiemi kolem vrcholu Botev patří k nejvyšším vrcholům celé Kom – Emine.

Výstup západní stranou je trochu prudší, ale na to, že se jedná o jeden z nejvyšších bodů celé trasy, to není nic hrozného. Vrchol samotný se nachází na ploché planině a jelikož se zde drží mlha, nijak se nezdržujeme a rovnou pokračujeme dál pozvolným sestupem.

Po čase se nám otevírají pěkné výhledy na nižší část centrální Stare planiny, dominantní vrchol Jumruka a chatu Echo, na níž máme v plánu dát si pivo. Díky své poloze na křižovatce turistických cest je chata Echo oblíbeným turistickým cílem. K našemu zklamání je sice otevřená, ale nikdo tu není a na pivo si tak musíme nechat zajít chuť. Až později se dozvíme, že chatař přes den stavěl zimní tyčové znamení a do chaty se vracel až večer.

Chataře jsme tu sice nenašli, ale setkali jsme se tu s mým finským kamarádem, se kterým jsem pracoval, když jsem žil v Bulharsku. Podle facebooku jsem věděl, že s přítelkyní taky přecházejí Kom-Emine, jenom jsem nevěděl, jestli budeme mít to štěstí se potkat. Na chatě Echo se nám to podařilo. Zjišťujeme, že máme pro dnešní den stejný cíl. 6 km vzdálenou chatu Kozí stěna, kterou tak určíme za místo našeho večerního piva.

Kozí stěna není jenom chata, ale též název přírodní rezervace. Stara planina je totiž místem, kde roste známá protěž alpská. A právě přírodní rezervace Kozí stěna je jediným místem celého 600 km dlouhého pohoří, kde se rostlina vyskytuje . Zároveň je to i označení kamenitého hřebínku, který vede mezi chatou Echo a chatou Kozí stěna. Jedná se o moc pěkný úsek, při němž je možné si zvolit techničtější zimní stezku po hřebeni nebo jednodušší letní stezku po úbočí. Jelikož už máme po celém dni odpracováno dost, volíme letní jednodušší variantu. Hned na začátku úseku potkáváme koníka, který si to suverénně šlape po pěšině proti nám. Když nás spatří, zastaví se, počká až se mu uhneme a pokračuje dál.

Vedle koně potkáváme ještě skupinku starších pánů, kteří mají namířeno na chatu Echo. Právě od nich se dozvídáme, že chatař celý den stavěl zimní značení, a proto nebyl na chatě k zastižení.

Předchozí Další

Na chatu Kozí stěna přicházíme kolem šesté večer a tím máme dnes odpracováno. Stojí za to zmínit, že prakticky celá centrální Stara planina je národní park a stanování je tu zakázáno. Ne že by to nešlo, ale dovolené to není. Vyplatí se tak naplánovat si zde nocleh na nějaké chatě. V této oblasti je jich dost a jedná se o velké chaty, které mají otevřeno po většinu roku. Nocleh stojí mezi 13 a 20 leva a většinou je možnost i něčeho k jídlu a pití.

Na Kozí stěně si dáme fantu a pivo a po chvíli doráží i finský kamarád. Večer tak trávíme živou diskuzí nad jídlem a pivem. Pátý den jsme ušli 40 km.

Sedmý den putování se dostáváme na Botev, nejvyšší vrchol celé Stare Planiny.

Na Kozí stěně moc hostů nebylo. Kromě nás a finského kamaráda s přítelkyní už jenom jeden Němec a Bulhar. V týdnu bývají chaty bez hostů, ale o víkendech se často naplní bulharskými horaly do posledního místa. To nám potvrzuje i chatař na Kozí stěně. Je pátek ráno a odpoledne mají začít přicházet první víkendoví hosté. Na víkend má prakticky plno. Při přechodu Kom-Emine je třeba s něčím takovým počítat. V pátek a sobotu večer se ne vždy volné místo na chatách najde.

Ráno nás vítá bezvětřím a jasnou oblohou s vycházejícím sluncem. Oproti včerejšímu vichru je to příjemná změna. Můžeme si tak v klidu vychutnat výhledy na okolní kopce i pohledy zpět na vrchol Vežen, který byl včera skrytý v mracích. Cestou míjíme i dva pomníčky. První připomíná Petko Dačeva, chataře na Kozí stěně, který zahynul v roce 1956 při pádu laviny, druhý vzpomíná na ruské letce, kteří zde roku 1945 zahynuli při letecké nehodě.

Za necelé dvě hodiny přicházíme k Trojanskému průsmyku jinak též nazývanému průsmyk Beklemeto. Trojanský průsmyk je s nadmořskou výškou 1525 m n. m. nejvýše položeným průsmykem Stare planiny a k přechodu jej využívali již staří Římané, kteří zde vedli jednu ze svých římských silnic.

Již zdaleka viditelnou dominantou průsmyku je památník Oblouk svobody. Ten připomíná přechod průsmyku ruskými vojsky, a to jak těmi carskými během rusko-turecké války roku 1878, tak těmi sovětskými z roku 1944. Masivní 35 metrů vysoká struktura je vidět opravdu zdaleka a kdo ví, kam se dívat, spatří ji už při sestupu z Veženu.

U pomníku se začíná trochu kazit počasí. Zatahuje se a vrací se studený vítr, i když ne tak prudký jako včera. I cesta je méně atraktivní. Jdeme staveništěm nové silnice, která se buduje nejspíše až k chatě Dermenka. Jako staveniště místo odhadujeme podle toho, že je zde zaparkovaných několik bagrů, náklaďáků a míchaček, ne podle toho, že by se tu pracovalo. Čilému stavebnímu ruchu se tu nejvíce podobá pomalu se ploužící válec, který udusává hlínu budoucí silnice. Víc nic.

Hned vedle budoucí silnice je chata Orlí hnízdo, kde je možné dát si pivo nebo něco k jídlu. V minulosti jsem ji několikrát využil, ale dnes si musíme nechat zajít chuť. Orlí hnízdo je zavřené. Pivo si tak dáme až na další chatě Dermenka, kam přicházíme po stejné silnici. Dermenka má naštěstí otevřeno, ale studený vítr nás rychle vrací zpět na cestu.

Předchozí Další

Od Dermenky schází Kom-Emine pryč ze silnice do lesů a horských stezek a míří k další chatě Dobrila. Chata Dobrila je výchozím bodem do nejvyšší a zároveň nejvíce alpínské části celé Stare planiny. Nedaleko chaty je horní stanice lanovky. Tou je možné se v případě potřeby dostat do údolí do městečka Sopot, kde je možné dokoupit zásoby. Lanovka však není v provozu nepřetržitě, a tak je nutné znát její provozní dobu předem nebo ji zjistit na chatě Dobrila.

Lanovku naštěstí nepotřebujeme a spokojíme se pouze s obědem na chatě. Po něm nás čeká nástup do nejvyšší části celé Stare planiny, který má délku 23 km a vede mezi vrcholem Ambarica a údolím řeky Taža. Výstup na Ambaricu nakonec není tak prudký, jak se zdá při pohledu zdola. Kdo by měl zájem, může na vrcholu využít malý přístřešek pro nouzové přenocování.

Od Ambarice začíná onen nejvíce alpínský úsek Stare planiny. Milovníci ferat a technického lezení budou asi zklamáni. Nic z toho zde nenajdou. Nejtěžší úsek je kolem vrcholu Kupena, kde je stezka zajištěna ocelovými lany a kramlemi. Stále se však jedná o chození, při němž je občas potřeba použít ruce. Úsek je samozřejmě trochu namáhavější a trvá o něco déle, s čímž je třeba počítat při plánování, ale nejedná se o žádnou zásadní překážku.

Přestože se na Kom-Emine ferat nedočkáme, nabízí zdejší alpínská část krásné výhledy a po doposud oblých a méně členitých vrcholech jsou rozeklané ostré skály příjemnou změnou. Celá alpínská část má zhruba 9 km a končí prudším výstupem na vrchol Žaltec, odkud se stezka již pouze mírně vlní přes náhorní plošinu. Z té se otevírají hezké pohledy na nejvyšší vrchol Stare planiny Botev.

Botev nás čeká až zítra ráno. Dnešní den končíme na útulně Botev pod vrcholem. Naštěstí jsou zde ještě volná místa a za 20 leva na osobu tak kupujeme postel ve společné noclehárně. To se nám zdá rozhodně příjemnější, než trávit noc někde venku ve stanu. Teploty přes noc zde již padají pod nulu a stanování v národním parku stejně není dovoleno. Před spaním si dáme ještě dvě piva a jdeme na kutě. Šestý den jsme ušli 40 km.

Botev - nejvyšší vrchol Stare planiny

Sedmý den ráno není počasí rozhodně tak hezké jako den předchozí. Místo azurově modré oblohy panuje hustá mlha a teploty se drží jenom lehce nad nulou. Zahřát se alespoň můžeme prudším výstupem od útulny Botev na vrchol samotný. Výstup netrvá ani hodinu a na vrcholku se vždy na chvíli rozestoupí mlha. Místy tak dokážeme rozpoznat stavby zdejšího vysílače a meteorologické stanice. Mlhavé počasí zde není nijak překvapivé. Průměrně je na vrcholu hustá mlha 305 dní v roce, díky čemuž je Botev jedním z míst s nejmenším množstvím slunečního svitu v Bulharsku.

Až do roku 1950 nesl nejvyšší vrchol Stare Planiny turecké jméno Jumrukčal (mezi léty 1942-1946 též jméno Ferdinandův vrch). Od roku 1950 pak byl přejmenován podle významného bulharského revolucionáře Christo Boteva. Na vrcholu je možné dát si čaj a občerstvení v malém kiosku.

Možnosti občerstvení nevyužíváme a pokračujeme klesáním dál po hřebeni směrem k údolí řeky Taža, kde končí vysokohorská část Stare planiny. Zpočátku ještě sem tam něco vidíme, ale většinu sestupu jdeme v husté mlze s minimální viditelností. Mlha se rozestoupí, až když se dostaneme pod hranici 2000 m n.m.

Tehdy začíná prudší sestup do údolí, kde je kromě řeky Taža i chata stejného jména. K ní přicházíme kolem desáté dopoledne. Kromě piva bychom rádi i něco k zakousnutí. Cedulka u výdejního okénka hlásí, že se vaří od desíti do tří. Když se ale chataře zeptám, jestli má kuchyně otevřeno, odpoví jenom „ňáma tok“ – není proud. Chatařův výraz dává najevo, že nemá smysl poukazovat na zapnutou televizi nad naší hlavou nebo nad rozsvícenými světly v celé chatě. „Ňáma tok“ je fráze, kterou je dobré si pro cestování v Bulharsku zapamatovat. Člověk se s ní setká poměrně často. Někdy může znamenat doslovný význam toho, že opravdu není proud, jindy však je to jednoduché ne vyjádřené trochu jinou formou. Na pivo proud potřeba není, a tak si dáme alespoň dvě piva.

Pěkným údolím řeky Taža pokračujeme necelé dva kilometry, než se stezka vrátí zpět do hor. Na odkrytých náhorních planinách míjíme pomník Filo Radeva Milenovskeho, jednoho z revolucionářů a vůdců dubnového povstání, který byl na tomto místě zabit.

Dubnové povstání bylo neúspěšné povstání Bulharů proti Osmanské říši z dubna a května roku 1876. Povstání má v bulharské historii důležité místo a to hlavně jako symbol turecké krutosti. Během potlačení samotného povstání docházelo totiž k masakrům civilního obyvatelstva, při nichž bylo podle různých pramenů zavražděno 15 000 až 30 000 Bulharů a vypáleny desítky vesnic. Nejznámějším případem je masakr ve městě Batak, při němž bylo zabito podle různých údajů 1200 až 7000 lidí. Zprávy o masakrech civilistů vyvolaly zděšení u evropské veřejnosti hlavně v Británii a Rusku a byly to právě tyto masakry křesťanského obyvatelstva, které byly jednou z příčin již zmiňované rusko-turecké války o rok později. Kdo by chtěl zakusit umělecké zpracování dubnového povstání, může sáhnout po nejznámějším románu Ivana Vazova Pod jařmem, jehož děj je zasazen právě do období dubnového povstání.

Předchozí Další

Od historického památníku se po chvíli dostáváme k přírodní památce Peešti skaly (Zpívající skály). Jedná se o skalní formaci, která má při silném větru vydávat zvláštní zvuky. Odtud název Zpívající skály. Dnes však až tolik nefouká, a tak se žádný zpěv nekoná.

Potkáváme zde však od Botevu první turisty dne. Odtud jich bude už jenom přibývat, protože se dostáváme k chatám Mazalat a Partyzánská píseň, oblíbeným výchozím bodům pro víkendové výlety v této části Stare planiny. U chaty Mazalat si chceme dát oběd, ale fronta je tu tak dlouhá a obsluha tak pomalá, že to po chvíli vzdáme a doufáme ve více štěstí u chaty Partyzánská píseň.

K Partyzánské písni je to příjemný osmikilometrový pozvolna klesající úsek lesem, který naštěstí rychle utíká. Během něj opouštíme národní park Centrální Balkan a na chvíli se dostáváme mimo oblast chráněných území. Není to však nadlouho. Za pár kilometrů vstoupíme do dalšího chráněného území, tentokrát do přírodního parku Bulgarka. U Partyzánské písni je velké parkoviště plné aut a je vidět, že právě odtud pořádají Bulhaři svoje víkendové výlety. V chatě je naštěstí málo lidí, a tak není s obsluhou problém. Ukončení vysokohorské části Stare planiny oslavíme dobrým jídlem, několika pivy i několika rakijemi.

Navečer ještě popojdeme pár kilometrů na odkrytou vysokohorskou louku Uzana, kde si na kraji lesa postavíme stany. Sedmý den jsme ušli 37 km.

Šipka a Buzludža - monumenty Stare planiny

Uzana je největší vysokohorská louka Stare planiny obklopená stovky let starými bukovými lesy. Kousek od ní se nachází geografický střed Bulharska, na který jsme ale neměli náladu ani včera a nemáme ji ani dnes. Kdo by chtěl stanovat na Uzaně stejně jako my, může místo lesa využít sympaticky vypadající přístřešek vedle opuštěného hotelu Impuls nebo může rovnou využít ubytování v turistické chatě Uzana.

Na horské louce je po ránu dost zima a teploty už opět padají k nule. Naštěstí je jasno a slunce na teplotě brzy přidá. Od horské louky zdoláme jedno údolí a jeden hřeben, abychom se dostali k důležitému místu bulharské paměti, průsmyku Šipka.

Šipka je průsmyk, v němž došlo během rusko-turecké války ke čtyřem nejdůležitějším bitvám mezi osmanskou a ruskou armádou podporovanou bulharskými dobrovolníky, známými jako Opolčenci.  Konečné vítězství v šipenském průsmyku nakonec znamenalo rozhodující krok k definitivní porážce Turků. Díky významné vojenské podpoře bulharských dobrovolníků se právě průsmyk Šipka stal symbolem boje Bulharů za vlastní nezávislost.

Předchozí Další

Od roku 1934 připomíná boje za nezávislost 31,5 m vysoký pomník a průsmyk Šipka je hlavním místem oslav bulharského státního svátku Dne osvobození (oficiální název je Den osvobození Bulharska od osmanského jha), který připadá na 3. březen. Šipka je jedním z nejdůležitějších míst bulharské historie a řada Bulharů jej pravidelně navštěvuje, takže není na škodu o něm mít nějaké povědomí.

Historie je pro nás důležitá, ale mnohem důležitější je dokoupení zásob. Právě v průsmyku Šipka by měl být podle průvodce obchod s potravinami a jedna z mála možností na Kom-Emine k dokoupení zásob. Jenomže obchod už tu není a jedinou možnost na doplnění zásob představuje malý tabák u parkoviště. Kupujeme tak pouze hromadu sušenek, pár preclíků, pivo a kafe. Normálnější nákup přijde až v městě Kotel za nějakých 120 km. Do té doby budou základ naší stravy tvořit sušenky Borovec a Černomorec.

Od Šipky se Kom-Emine vlní po lesních cestách a rozptýlení přinášejí pouze značky na horský ultra-trailový závod Tryavna Ultra. Je to jeden z hlavních ultra-trailů v Bulharsku a ten nejdůležitější ve Stare planině. Vloni se stal na české ultra scéně díky výborným umístěním českých běžců a běžkyň celkem populární Pirin Ultra, takže pokud by někdo hledal další bulharskou alternativu, může jí být právě Tryavna Ultra. Běhá se v polovině července a letošní nejdelší trať má 150 km.

Po značkách se nakonec dostáváme k dalšímu monumentu Stare planiny – památníku Bulharské komunistické strany, jinak též známému jako Buzludža. Monument byl slavnostně otevřen roku 1981 a díky své neobvyklé architektuře i poloze uprostřed hor se stal jednou z nejznámějších staveb v Bulharsku. Památník býval volně přístupný, ale v posledních letech je veřejnosti kvůli bídnému stavu vstup zakázán. Nicméně k památníku samotnému je stále možné se dostat.

Odbočku k památníku zavrhujeme a místo ní si dáme polévku a pivo v turistické chatě Nova Buzludža. Od ní pokračujeme k větrným parkům na hřebeni kolem vrcholu Bedek, který je předposledním vrcholem nad 1500 m na Kom-Emine.

Jak stav turistického značení na rozcestnících, tak několik opuštěných turistických chat napovídá, že se dostáváme do méně populární části trasy Kom-Emine. Klesá též počet lidí, které potkáváme. Na Šipce a Buzludže bylo ještě spousta jednodenních výletníků, ale pak jako když utne a lidé nejsou žádní. Procházíme nekonečnými bukovými lesy, v nichž představuje zpestření pouze vyhlídka Vikanata skala. Z té se Ivan Vazov kochal několik měsíců před smrtí výhledy prý až do dunajského údolí.

Předchozí Další

Opuštěnost oblasti podtrhuje i dojem z vesnice Krastec, kde se kromě nádraží zdají být všechny ostatní budovy opuštěné a vybydlené. Vesnice vznikla původně díky zdejšímu dolu na černé uhlí, ale po jeho zavření většina lidí odešla a dnes jich tu má žít pouze pár. Odchod obyvatel z bulharského venkova je bohužel celkem běžný jev a čím dál tím víc vesnic v Bulharsku vypadá podobně jako Krastec. Jedná se o součást širšího problému vylidňování celého Bulharska, kdy Bulharsko představuje s 11% úbytkem obyvatelstva za poslední dekádu zemi s jednou z nejvyšších hodnot v celé Evropě. V době svého vrcholu na konci 80. let dosahoval počet obyvatel Bulharska skoro 9 milionů, zatímco podle údajů z roku 2021 žije v Bulharsku 6,5 milionů obyvatel.

Občerstvení v Krasteci vskutku čekat nemůžeme. Navečer si tak ještě přidáme pár kilometrů na východ od vsi, kdy se Kom-Emine prodírá hustým křovím a borovými lesíky v poměrně členitém terénu, abychom nakonec skončili už za tmy u chaty Gramadliva. Chata je zavřená, ale můžeme alespoň rozbít bivak ve zdejším dřevěném altánu.

Osmý den nám dal možnost natáhnout krok, a tak máme v jeho závěru v nohách 50 km.

Čím vice na východ míříme, tím méně potkáváme turistů, místních, chat nebo vesnic. Dostáváme se tak do nejméně navštěvované části Stare planiny, té východní.

Devátý den zahajujeme krátkým sestupem od chaty Gramadliva k Průsmyku republiky. Ten je důležitý hlavně pro nákladní přepravu. Zdejší silnice byla postavena v 60. letech a většina kamionů mezi Rumunskem a Tureckem jezdí právě přes tento průsmyk. Pro nás je důležitější, že se v průsmyku nachází chata Predela s restaurací a několik bufetů. Můžeme si tak dát k snídani kafe a croissant. Pro větší jedlíky se tady už ráno na grilu připravují kebabčeta a kjufteta a v bufetu je možné nakoupit i pití a různé sušenky, takže celý Průsmyk republiky lze považovat za dobrý bod pro doplnění zásob.

Od průsmyku nás Kom-Emine vede mixem bukových lesů a odkrytých planin, většinou po polních cestách. Překvapením je, když nás v jednom místě uprostřed ničeho míjí asi 10 terénních Toyot a Land Roverů. Čert ví, co tu dělají, ale vypadá to na jednu z dobrodružných expedic v přírodě, kdy si za těžký peníz pronajmete silné auto, ve kterém pak po lesních a polních cestách zdoláváte nezdolnou bulharskou přírodu.

Chvíli poté, co nás mine kolona terénních vozů, zmizíme v hustém bukovém lese, ze kterého nevylezeme prakticky po celý den. Na výhledy tak dnešek moc bohatý nebude. Kousek za zchátralým přístřeškem Botura si nabíráme z pramene vodu. Čím víc se Kom-Emine dostává na východ, tím víc ubývá zdrojů vody. Dnes je zdrojů ještě dostatek, ale v dalších dnech to bude slabší a východní Stara planina je skoro bez vody, obzvláště během parných letních dnů.

Od pramene pokračujeme k hezky opravenému přístřešku Karaivanovo horište, o který se stará turistická organizace Oilaripi, vydavatel našeho průvodce. Přístřešek je pěkné místo pro přespání, jenom je potřeba vědět, že zdejší pramen je často vyschlý a nedá se na něj spolehnout.

Cesta bukovými lesy nás nakonec dovádí k větší zastávce na chatě Bukovec. S otevřenou chatou jsme moc nepočítali, takže se jedná o příjemné překvapení, když nám chatař řekne, ať jdeme dál. K polívce nám z televize vyřvává čalga, to snad proto abychom kvůli tichu bukových lesů nezapomněli, že jsme stále v Bulharsku. Příznivcem čalgy opravdu nejsem, ale pro spoustu Bulharů je to srdeční záležitost. Čalga k Bulharsku jednoduše patří, a tak tu na ni dřív či později někde narazíte, klidně i uprostřed hor.

Od chaty Bukovec stoupáme do vyšších nadmořských výšek, abychom dosáhli vrcholu Čumerna, posledního vrcholu na Kom-Emine, který přesahuje výšku 1500 m. Přesněji řečeno stoupáme na chatu Čumerna, která je pod vrcholem a která je poslední typickou velkou horskou chatou na Kom-Emine. Na východ odtud už budou jenom menší útulny nebo penziony ve vesnicích a průsmycích. Snad poprvé za celé naše putování na Kom-Emine se udělalo pořádné vedro, takže si dáme jedno vychlazené Burgasko. Při něm se shodneme, že nám poslouží jako náhrada za výstup na samotný vrchol. Na chatě potkáváme i bulharský pár, který též jde Kom-Emine. Jedná se o třetí pár turistů za devět dní, kteří přecházejí celou trasu Kom-Emine. Frekvence horalů tak není příliš vysoká.

Předchozí Další

Za chatou Čumerna pokračujeme až do večera pouze bukovými lesy, aniž bychom kohokoliv potkali. Hodí se zmínit, že daný úsek není až tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Cesta totiž jednotlivé vrcholky hřebene neobchází, ale přechází nahoru dolů. Člověk si tak našlape celkem pěkné převýšení, které se podepíše na celkové únavě. Vůbec se proto nezlobíme, když se najednou u cesty objeví hezký přístřešek vhodný pro přespání.

Devátý den tak končíme po 45 kilometrech o něco dřív, než jsme původně plánovali, ale hezký přístřešek jednoduše nešlo nevyužít.

Kotel - jediné město na Kom-Emine

V noci kolem přístřešku chodila stáda krav se zvonci, takže jsme se nevyspali až tak dobře, jak jsme si večer slibovali. Vstáváme už před šestou a vyrážíme o něco dřív než obvykle. Terén se oproti včerejšku nijak nemění, stále procházíme hustými bukovými lesy. Ty byly v minulosti prý tak husté, že se skrze ně jen stěží prodralo denní světlo. Díky tomu se oblast mezi vrcholem Čumerna a průsmykem Vratnik nazývá Temný les. Temnota lesů je podpořena i příběhem z počátku 20. století o čtyřech dětech, které se ve zdejších lesích ztratily a nebyly nikdy nalezeny. V současnosti již díky těžbě dřeva nejsou lesy tak husté a neproniknutelné jako v minulosti, ale několik chráněných území si stále zachovává charakter původního pralesa.

Kousek před průsmykem Vratnik přicházíme k místu zvanému Aglikina poljana, kde se nachází kaple a památník připomínající boje dalších významných bulharských revolucionářů Stafana Karadži a Hadži Dimitara. Ti představují dřívější vlnu bulharského revolučního hnutí a to vlnu 60. let 19. století. V červenci 1868 se s oddílem 129 mužů přepravují přes Dunaj z Rumunska do Bulharska, kde plánují v oblasti Stare planiny kolem Buzludži vytvořit revoluční vládu. Ta má následně vést bulharské protiturecké povstání. K ničemu takovému však nedošlo, protože celý oddíl byl nakonec po dvou týdnech a několika střetnutích s tureckou armádou poražen v bitvě na vrchu Buzludža. Oba dva revolucionáři během tažení zahynuli, Hadži Dimitar přímo během bitvy na Buzludže. Mezi 40. a 80. lety 20. století se vrch oficiálně jmenoval po velkém revolucionářovi, a proto je v některých mapách vrch Buzludža stále pojmenován jako Hadži Dimitar. 

Od Aglikiny poljany přicházíme po chvíli k průsmyku Vratnik, kde končí centrální Stara planina a začíná východní Stara planina. Ta je charakterem naprosto odlišná a jedná se spíše o pahorkatinu s průměrnou nadmořskou výškou 385 metrů, délkou 155 km a šířkou 40 km. Zpočátku se zde Kom-Emine ještě pohybuje ve výškách do 900 m n.m., ale s přibližujícím se Černým mořem nadmořská výška klesá a celý terén se stává sušším a písčitějším.

Kousek od vratnického průsmyku se nachází i nouzový přístřešek, ale je v dost bídném stavu, takže nocování se v něm doporučuje opravdu v případě nouze nejvyšší. Po necelých třech hodinách se konečně dostáváme z bukových lesů na otevřené planiny. Po celém dni a půl v lesích se jedná o příjemnou změnu.

Přes planiny se nakonec dostáváme do jediného města na celé Kom-Emine, do města Kotel. Jedná se o náš hlavní dnešní cíl, neboť v něm plánujeme zajít do hospody, doplnit zásoby a najít si ubytování. Kotel představuje pro spoustu Komeminejců (tak se všichni horalové na Kom-Emine nazývají) delší zastávku, kde si i nejednou berou zero day. Nám bude stačit volný podvečer, sprcha a noc v posteli.

Kotel je malé město s počtem obyvatel něco přes pět tisíc. Je zde několik restaurací, potravin a možností ubytování a je to jediné větší město na celé Kom-Emine. Pro milovníky historie se hodí zmínit, že z Kotle pochází další významný bulharský revolucionář, spisovatel a novinář Georgi Rakovski, jehož busta je umístěna na hlavním náměstí. Hned vedle se nachází muzeum věnované Rakovskému a dalším významných bulharským obrozencům.

Předchozí Další

Do města přicházíme dost hladoví, a tak hned zapadneme do příjemného podniku Čorbadžininca popskoto, kde si dáváme pivo, rakiji a hromadu kebabčet s hranolkama a bulharským sirene (balkánský sýr). Když zaženeme ten nejnutnější hlad, koupíme si jednu rakijku na večer a vydáme se směrem k našemu ubytování.

To jsme si rezervovali v penzionu Vodolei. Příjemná starší paní tu pronajímá prázdné pokoje svého domu. Když zjistí, že komunikujeme v bulharštině, nadšeně si s námi povídá a chce všechno vědět. Po hodinové konverzaci si nakonec popřejeme dobrou noc  a odebereme se na kutě. Ještě než usneme, otevíráme lahev rakije a posloucháme bulharské lidové písně, které tu v televizi běží asi na šesti kanálech. Desátý den jsme ušli 40 km.

Východní Stara planina

Ráno dostáváme na cestu od paní domácí další rakiji. Díky tomu  nám rakije tvoří podstatnou část našich zásob. Jelikož jsme byli včera líní nakupovat, činíme tak až dnes a v jednom krámku u náměstí kupujeme jídlo na zbylé čtyři dny. Jedná se o naší standardní stravu, složenou většinou z rychlých cukrů. Bulharské sušenky, sladké limonády, čokoláda, chleba, nutela a nedobrý salám (to zjistíme, až jej poprvé ochutnáme). Spoléháme na to, že normálnějším jídlem se dokrmíme cestou v některé z vesnic nebo v bufetech u hlavních silnic.

Kom-Emine odchází z Kotle na severovýchod podél hlavní silnice, na níž je provoz mnohem hustší, než jsme čekali. Po kilometru se naštěstí značka odklání od silnice a vydává se zpět do kopců. Hned vedle silnice se značení ztrácí. Možnosti ani moc nekorespondují s tím, co je na mapy.com, a tak jdeme údolím zdejšího potoka co to jde, abychom pak zahnuli nahoru na pastviny krav a koní.

Během stoupání se otevírají krásné výhledy na kopce, které jsme scházeli včera a na celé údolí říčky Kotlešnica, v němž se Kotel nachází. Jakmile vystoupáme na nejvyšší kopec, narazíme i na značku, která se tu tak na přeskáčku objevuje a zase mizí.

Z pastvin dobytka se vracíme zpět do bukových lesů a jsou to poslední momenty, kdy se pohybujeme v nadmořské výšce kolem 900 m n.m. Východní Stara planina již bude odtud jenom klesat. Z lesů se dostáváme na šotolinu, která nás postupným klesáním dovede do Varbiškeho průsmyku, přes nějž vede hlavní spojnice přes Starou planinu mezi městy Šumen a Jambol. Silnice je kvůli opravám zavřená, což vysvětluje velký provoz na silnici u Kotle. Co ale zavřené naštěstí není, je zdejší bistro Baboj. Příjemná restaurace, v níž si na venkovní zahrádce ve stínu mohutných stromů dáme několik typů grilovaného masa, hranolky se sirene a pár piv a to vše za nějakých 16 leva na osobu. Mimo hlavní turistické destinace dokáží být ceny v Bulharsku stále ještě příjemné.

Jídla jsme si dali trochu příliš a pokračovat v cestě se nám moc nechce. Nicméně dál musíme, a tak se s přecpanými břichy vykolíbáme zpět do lesů východní Stare planiny. V nich je jediným zpestřením občasný přístřešek či pramen.

Největší připomínkou civilizace je zde komplex budov lesního hospodářství Elešnica, kde nás dokonce mine i projíždějící auto. Jinak ani noha. Poslední turisty, kteří by po Kom-Emine šli pěšky, jsme potkali předevčírem, na chatě Čumerna. Od té doby nikdo. Východní Stara planina tak není pouze nižší a sušší, ale též výrazně opuštěnější.

Předchozí Další

Z lesů už se do večera nevymotáme a s příchodem soumraku si postavíme stany uprostřed ničeho. Nejbližší označenou kótou je vrchol Goljam Debelec asi 6 km od nás. Máme trochu méně vody, než by bylo ideální, ale zítra ráno budeme míjet pramen, takže krize nenastává. Obecně je ale ve východní Stare planině dobré vodu trochu lépe plánovat, protože zdrojů je méně. Obzvláště akutní se to stává v horkých letních a podzimních dnech.

Než zalehneme, míjí nás už skoro za tmy ještě dva cyklisté na horských kolech. Přeci jenom se tady někdo pohybuje. Jedenáctý den jsme ušli 47 km.

S vidinou blížícího se závěru natahujeme postupně krok a přidáváme na denní kilometráži.

Dvanáctý den zahajujeme na stejných lesních pěšinách, na kterých jsme včera skončili. Po sedmi kilometrech se dostáváme na asfaltovou silnici v Rišském průsmyku, po níž se dostaneme k pomníku připomínajícímu bitvu mezi vojsky bulharského chána Kruma a byzantského císaře Nikefora I. Průsmyky Stare planiny byly svědky řady bitev mezi první bulharskou říší a byzantskou říší. Přímo v Rišském průsmyku se odehrála bitva roku 759, ale pomník u cesty odkazuje k daleko významnější bitvě, ke které došlo roku 811 – k bitvě u Plisky. Její nejdůležitější boje proběhly sice trochu dále na západ, ve Varbišském průsmyku, kde jsme se včera tak dobře najedli, ale vojska byla shromážděna i Rišském průsmyku. V bitvě u Plisky porazil jeden z nejvýznamnějších panovníků první bulharské říše chán Krum byzantské vojsko pod vedením císaře Nikofera I. Císař sám dokonce v bitvě padl a legendy praví , že si z jeho lebky později Krum nechal zhotovit kalich, z něhož pil. O dva roky později se dokonce chán Krum vydal k tažení na samotný Konstantinopol, ale jeho dobytí zabránila předčasná chánova smrt. 

Po krátkém dějinném exkurzu slezeme kus pod silnici, kde je odpočívadlo s pitnou vodou. Včera se nám vody trochu nedostávalo, ale dnes bude možností na to se zchladit mnohem víc. Po krátké pauze pokračujeme k dalšímu přístřešku – k horskému přístřešku Hazim, který je možné využít i k přespání. I u něj se nachází pitná voda a v našem průvodci je uváděn jako jedno z možných nocovišť.

K bukům kolem nás se postupně čím dál víc přidávají i duby a půda se stává sušší a písčitější. Na otevřených planinách se pasou krávy. Kromě nich nepotkáváme živou duši a to platí i v první dnešní vesnici Planinitsa, kde pouze svlažíme hrdlo ve fontáně na návsi.

Předchozí Další

Z Planinitse pokračujeme po asfaltové cestě do vsi Daskonta, kde si v otevřeném obchodě kupujeme Fantu a nějaké sušenky. Nápisy v turečtině, turecké SPZ na autech, nově budovaná mešita v Planinitse nebo volební plakáty strany turecké menšiny DPS naznačují, že jsme v oblasti, kterou obývá převážně turecká menšina. Ta obývá hlavně oblasti na severovýchodě Bulharska a východní Rodopy a představuje největší etnickou menšinu v Bulharsku. Podle různých odhadů čítá půl milionu až milion osob (celkový počet obyvatel Bulharska je něco přes šest a půl milionu). Nedá se říct, že by Bulhaři byli vůči Turkům nepřátelští, ale dlouhá historie pod často násilnou tureckou nadvládou způsobila mírně řečeno silnou rezervovanost. Bulhaři i dnes po více jak sto padesáti letech od nezávislosti často vysvětlují své společenské problémy a neduhy v bulharské mentalitě jako dědictví po Turcích. Asi jako kdyby Češi sváděli veškeré své problémy na Rakousko-Uhersko.

Při odchodu z vesnice na nás trochu víc dorážejí místní psi, ale nakonec se dostáváme do řídkých dubových lesů. Tady na nás zase dorážejí hejna drobných mušek. Mírným stoupáním po šotolinách pokračujeme v dubových lesích až do večera. Cestou míjíme další dvě odpočívadla s pramenem, takže zdrojů vody bylo dnes dostatečně.

Večer přicházíme k ceduli, která nás informuje, že z daného místa již má být vidět moře. To sice nevidíme, ale aspoň můžeme na blízké loučce dát večeři a postavit stany. Dvanáctý den jsme ušli 55 km.

Třináctý den zahajujeme kávou v blízké vesnici Dobra Poliana. V místní kavárně mají už v sedm ráno otevřeno a několik Bulharů velebí Prahu, když se dozví, že jsme z České republiky. Po dobré kávě za nějakých 7 Kč nás čekají mixy asfaltu a písečných šotolin, kde jsou jediným zpestřením tu a tam stojící větrné elektrárny. Cesta už je prakticky rovná nebo mírně klesající , a tak se nám jde docela pohodlně.

Jestliže turecké vesnice vypadaly s novými chodníky, silnicemi, obchody a mešitami dost upraveně, bulharské vesnice v této oblasti představují pravý opak. Tím nejvýraznějším příkladem nám připadá být ves Kozičino. Náš průvodce zde sice turisty láká na starý dřevěný mlýn, kromě něho je ale ve vsi spíše více zbořených a rozpadajících se domů, než těch stojících. Z lidí tu potkáme pouze jednu starou babičku, která nám nabízí pletené rukavice, jinak nikoho. Se zataženou oblohou působí Kozičino trochu depresivně a přijde nám jako jeden z nejreprezentativnějších příkladů vylidňování bulharského venkova.

Za vesnicí následuje náš poslední výstup na Kom-Emine, kterým je kopec Edelvajs. Na jeho vrcholu se nachází televizní vysílač, který je se svými 88 metry nejvyšším televizním vysílačem v burgasské oblasti.

Předchozí Další

Až při sestupu od vysílače si v dáli poprvé všimneme probleskávajícího moře. Po asfaltových úsecích se dostáváme do nízkých dubových lesů, kterými se dostaneme až k hlavní silnici mezi Burgasem a Varnou. Tohle býval dost problematický úsek, protože zde Kom-Emine vedla skoro 5 kilometrů přímo po silnici, která nemá skoro žádnou krajnici a na které je neskutečně hustý provoz. Nejinak je tomu i ve chvíli, kdy dorazíme k silnici my. Nepřetržitý proud aut, kamionů a autobusů nás k cestě po silnici nijak extra neláká. Bulhaři naštěstí úsek upravili a v současnosti vede trasa pod a nad silnicí vysekanými úseky, které jsou i dobře naznačené. Místo, o kterém jsme dopředu věděli, že může být trochu nepříjemné, tak jednoduše překonáváme. Stačí celou dobu sledovat značení.

Co si budeme nalhávat, východní část Kom-Emine až tolik krás k obdivování nepřináší. Většinu času tráví člověk v dubových lesích nebo na odkrytých planinách na asfaltu nebo šotolinách. Jestliže včera bylo vody dost, dnes to bylo se zdroji opět slabší a pouze štěstěně můžeme děkovat, že bylo celý den pod mrakem. Za horkých letních dnů by bylo určitě potřeba vody více.

Po posledním překročení silnice ještě chvíli pochodujeme, ale s přicházejícím večerem stavíme stany poblíž vrcholu Čerkovište. Triumfální dokončení Kom-Emine si necháme na zítra. Třináctý den jsme ušli 59 km.

Poslední den našeho putování nás vítá azurově modrou oblohou a horkým zářijovým sluncem. Těch posledních 11 km ani nestojí za řeč. Na písečné šotolině projdeme posledním dubovým lesíkem, mineme poslední cedulku se značkou Kom-Emine a za dvě hodiny se před námi nad rozprostře výhled na Černé moře.

K mysu Emine je třeba projít ještě poslední vesnicí na trase, vesnicí Emona. Přímo v jejím centru jsou vystavené panely s informacemi o Kom-Emine a je zde i něco jako restaurace, takto brzo ráno ještě bohužel zavřená. Po rychlém pročtení zajímavostí se vydáváme k majáku na mysu Emine, který je symbolickým koncem celé trasy. Maják je ve vojenském prostoru, takže až k němu se dostat nedá, ale výhled na něj máme.

Kousek stranou slezeme po útesu k Černému moři a s pohledem na mírné vlny narážející na kamenitý břeh ukončujeme dálkovou trasu Kom-Emine. Přechod nám trval 14 dní a za tu dobu jsme ušli lehce přes 600 km. Od mysu Emine je potřeba se dostat ještě někam do civilizace. Nejjednodušším způsobem je dojít přibližně 12 km na kraj obce Sveti Vlas, z níž se dá autobusem dostat prakticky kamkoliv po celém Bulharsku.

Maják na mysu Emine

Co říci závěrem? Trasu Kom-Emine nezbývá než doporučit. Západní a střední část nabízí krásné horské a vysokohorské prostředí, východní část zase nekonečné pásy hustých bukových lesů. Trasa bude více vyhovovat milovníkům přírody, jelikož přírodních krás je zde více než těch kulturních či historických. To však neznamená, že by se člověk nedozvěděl nic o historii a kultuře Bulharska. Zajímavostí je zde spoustu,  jenom se stačí rozhlédnout kolem sebe. Bulharsko je krásná země a vedle všeobecně známé Rily a Pirinu určitě stojí za to mezi bulharské cestovatelské destinace zařadit i pohoří Stara planina s dálkovou trasou Kom-Emine.