Modrá hřebenovka

Letos jsme si v Nalehko řekli, že bychom se pokusili více prozkoumat Českou republiku a nabídnout různé tipy pro místní dálkové trasy nebo víkendové výlety.

Přišli jsme tak s popisem poutní cesty, dálkové turistické trasy KČT nebo víkendového toulání. Všechny zmíněné projekty však byly svým rozsahem pouze kratší záležitosti s délkou do 200 km. Žádnou stovky kilometrů dlouhou trasu, vyžadující čas alespoň v řádu týdnů, jsme zatím nepřinesli, a proto nás napadlo to změnit. Bylo tak nutné se podívat, zdali na území České republiky náhodou nějaká taková trasa není a to nás přivedlo na stopu dvěma pojmům  – Hřebenovka a Modrá hřebenovka.

Modrá hřebenovka (Blauer Kammweg) byla dálková turistická trasa, která na našem území vznikla již za Rakouska-Uherska na počátku 20. století. Už před první světovou válkou spojovala Blankenstein nad Sálou se Sněžkou, přičemž vedla přes Krušné hory, České Švýcarsko, Lužické hory, Ještědský hřbet a Krkonoše. Během první republiky pak byla ve 20. letech prodloužena přes Broumovsko, Orlické hory a Kralický Sněžník až na Praděd, přičemž dosáhla délky kolem 800 km. Díky tomu se stala nejdelší značenou dálkovou trasou na našem území.

Původní značení Modré hřebenovky.

Původní značení Modré hřebenovky.

V knize Martina Pelce Umění putovat, kterou jsme si při třítýdenní přípravě celého výletu stihli přečíst, je zmíněno, že trasa byla značena dokonce až do Krnova a že k ní ve 30. letech 20. století byl připojen i úsek hřebenovky přes Český les a Šumavu. V této nejdelší podobě tak Modrá hřebenovka dosahovala délky až 1200 km. Je celkem zajímavé, že v disciplíně dálkového chození, v níž se dnes dávají za vzor americké dálkové trasy nebo západoevropské trasy GR, byla již před více než sto lety na našem území stovky kilometrů dlouhá značená trasa, která byla vybavena množstvím horských chat a která se až do druhé světové války pravidelně chodila a zároveň těšila velké oblibě. Jak vidno, dálková turistika u nás není pouze módou posledních let, jak by si někdo mohl myslet. Pěstovala se zde už na počátku 20. století, jenom pak trochu ustoupila ze scény.

Po druhé světové válce Modrá hřebenovka kvůli politickým změnám a změnám skladby obyvatelstva zanikla. Její zánik měl důvod hlavně ve skutečnosti, že se původně jednalo o projekt německých turistických spolků, které ji značily a udržovaly. Po vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce Modrou hřebenovku nikdo neudržoval a postupně se na ni zapomnělo. K jejímu částečnému znovuzrození došlo až v 21. století, kdy byla její východní část pod názvem Hřebenovka zhruba od Luže po Praděd znovu naznačena.

V současnosti značený úsek Hřebenovky měří přes 400 km a svými parametry plně odpovídá dálkové turistické trase. Spojuje Lužické hory, Ještědský hřbet, Krkonoše, Broumovsko, Orlické hory, Kralický Sněžník a Jeseníky, a kromě hlavní trasy přes Ještědský hřbet nabízí i severní variantu v oblasti Jizerských hor, variantu pro cyklisty nebo několik odboček do Polska (pozn. Na podzim 2026 je již značení celé Hřebenovky dokončeno a je tak možné projít na značkách celou trasu od Hranic v Čechách až na Praděd).

Hřebenovku při představování dálkových tras v České republice tudíž nemůžeme vynechat, ale jelikož máme více času, můžeme si dovolit udělat výlet o trochu delší. A tak se rozhodujeme k současné Hřebenovce připojit ještě 300 km z původní Modré hřebenovky, což by přibližně odpovídalo vzdálenosti mezi Aší a Luží. Jenže kde sehnat mapu původní trasy Modré hřebenovky?

K tomu nám pomohly dva německé průvodce z roku 1904 a 1907. První z nich, od Dr. Franze Hanschela Kammweg-Führer von der Jeschkenkoppe bei Reichenberg bis zum Rosenberge bei Tetschen z roku 1904, popisuje trasu Modré hřebenovky mezi Ještědem a Růžovským vrchem, druhý průvodce od Josefa Brechensbauera a E. A. Prasse Erzgebirgs-Kammwegführer z roku 1907 popisuje trasu od Děčína k rozhledně Háj u Aše. Oba průvodce i s mapkami je možné si přečíst na stránkách projektu Gutenberg.

Průvodce jsme si přečetli a podle přiložených map a popisu cesty jsme se pokusili co nejvíce zrekonstruovat původní trasu mezi Aší a Ještědem. Úsek mezi Děčínem a Růžovským vrchem, který v průvodcích obsažen nebyl, jsme zrekonstruovali na základě mapky z roku 1940 a po připojení současné Hřebenovky se nám tak nakonec zrodila trasa našeho výletu mezi Aší a Pradědem.

Naše trasa je tak určitý mix přítomnosti a minulosti, kdy nejdeme pouze v současnosti značenou Hřebenovku, ale nejdeme zdaleka ani původní trasu Modré hřebenovky, která během své existence doznala řady změn. Jdeme od každého něco v závislosti na tom, jaké se nám za tři týdny příprav podařilo sehnat průvodce a co nám nabízí současné značení. A stejně tak nejdeme ani přesnou kopii původní trasy podle průvodců, protože cesty se za více než sto let přeci jenom trochu změnily. Část z nich jednoduše zmizela, část zatopily přehrady, část pohltily vojenské prostory nebo soukromé pozemky a z části se staly silnice první třídy. Nicméně výrazná většina cest je i po více než sto letech stále průchozí a na řadě z nich jsou i dnes turistické značky KČT.

Kromě toho, že se chceme projít, se tímto výletem snažíme i přilákat pozornost k několika skutečnostem. Chceme poukázat na dlouhou tradici turistiky a dálkového chození na území České republiky. Též chceme ukázat, že už nyní je zde k dispozici značená dálková trasa spojující Luž a Praděd pod názvem Hřebenovka a v neposlední řadě chceme přilákat pozornost i k původní Modré hřebenovce, protože i ta pomalu vstává z popela.

Na závěr je na místě zmínit, že kromě průvodců a knihy Umění putovat jsme při plánování použili jako odrazový můstek stránky www.kammweg.cz, kde jsme našli řadu podnětů i odkazů.

Celková délka trasy, kterou máme naplánovanou, je kolem 730 km a při průměrném tempu 40 km denně by mělo být hotovo za 18 dní. Od Aše na Ještěd mě bude doprovázet můj věrný souputník Ondřej, se kterým jsme prošli celý Izrael a zároveň podnikli i letošní výpady na Jiráskově cestě nebo v Českém ráji. Od Ještědu na Praděd si dám sólo. Moji výbavu je možné najít v záložce Gearlist. Výbavu mám nabalenou třísezonní, která počítá s teplotami od nuly výš a většina jí je z Nalehko. Během celého výletu budeme totiž testovat i některé novinky z letošního roku, které jsme ještě neměli možnost pořádně vyzkoušet.

Počátečním bodem našeho výletu je rozhledna Háj u Aše. K tomu abychom mohli odstartovat v pátek 28. srpna ráno je potřeba se do Aše dostat už ve čtvrtek večer.

Čtvrteční odpoledne tak nasedáme do Západního expresu Praha-Cheb a z Chebu se s pomocí náhradní autobusové dopravy a dalšího vlaku nakonec dostáváme na nádraží Aš. Dostat se blíže centru, na nádraží Aš – město, by znamenalo přestoupit ještě na další vlak, který sem tam ve dvouhodinových intervalech pendluje dvoukilometrový úsek. Dopravních prostředků jsme si dnes užili až až, a proto volíme procházku už od hlavního nádraží. I přes pozdní hodinu a přicházející tmu je vidět, že Aš je krásné město s rekonstruovanými domy i infrastrukturou, jenom je ve čtvrtek večer trochu vylidněné.

Hledání nějaké klasické otevřené hospody nám zabere notnou dávku času, abychom nakonec skončili U Tří Lipanů, kde jsme ale stejně kromě obsluhy naprosto sami. Nikde ani noha. V hospodě doplníme energii a kromě toho i mezery v našem vzdělání. Jak se totiž dovídáme, její název odkazuje na městský znak Aše, tři stříbrní lipani na modrém poli, a městský znak zase odkazuje k názvu města. Ten je odvozen z německého výrazu pro lipana – die Äsche. Tolik informací jsme hned první den ani nečekali. V deset večer paní vrchní lipany zavírá a nám nezbývá, než se vydat najít nocleh poblíž rozhledny. Na zalesněném vrchu Háj, který je nejvyšším vrchem české části Smrčin, to není až takový problém. Už v jedenáct jsme tak spokojeně zalezlí ve spacácích s budíky nastavenými na šestou.

V sedm ráno stojíme u Bismarckovy rozhledny, nejzápadnější rozhledny České republiky, a začínáme náš výlet na Praděd. Do Božího Daru máme v plánu tuto trasu. Nestihneme dojít ani zpět do centra Aše a už se dává do deště. Podle radaru prší v celé republice právě jenom v ašském výběžku. Na vlastní kůži tak zažíváme wikipedií zmíněné drsné podnebí Aše – dlouhé, studené zimy a krátká, chladná léta.

Předchozí Další

Půl hodiny deště strávíme na zastávce, než se můžeme konečně vydat zpět k nádraží, odkud jsme včera přišli, a pokračovat po modré a žluté k pramenu Bílý Halštrov. Pramen s kamenným památníkem z roku 1898 je zmiňován jako významné místo už v našem průvodci z roku 1907. Místo tak můžeme zažít alespoň částečně v podobě, v jaké jej zažívali cestovatelé na počátku 20. století. Cesta k prameni vede příjemnými smrkovými lesy a k tomu nám vysvitlo i slunce. Oproti ránu výrazné zlepšení.

U Bílého Halštrova nacházíme nové rozcestníky z roku 2020 s vyznačeným symbolem Hřebenovky. Je vidět, že na značení západní trasy Hřebenovky se vskutku pracuje. Těsně za pramenem scházíme do Německa, kde strávíme převážnou část z nadcházejících dvou dní. Modrá hřebenovka totiž většinu úseku mezi Aší a Horní Blatnou procházela na saské straně Krušných hor a jelikož se chceme co nejvíce držet původní trasy, musíme přes hranici.

První významnějším místem na německé straně hranic je rozhledna na vrcholu Kapellenberg. Podle našeho průvodce byl v 60. letech 19. století na vrchu Kapellenberg zřízen důležitý trigonometrický bod, z jehož dřevěného lešení se později stala rozhledna. Ta první byla roku 1982 odstřelena, ta druhá stojí dodnes, jenom je během naší návštěvy zavřená.

Od rozhledny se různými značenými i neznačenými cestami dostáváme po stopách původní Modré hřebenovky do lázeňského města Bad Brambach, známého i díky minerálkám a limonádám Bad Brambacher. Ve zdejším hostinci Stadt Leipzig si dáváme dva pšeničné kapucíny, něco k snědku a užíváme si stále ještě slunečného počasí. Většinu prvního dne jdeme po lesních a polních cestách, které se střídají s asfaltovými úseky mezi vesnicemi. Převýšení není nijak drastické a pokud už se objeví nějaký ten výškový rozdíl, jedná se o mírné stoupání a klesání v nadmořské výšce mezi 600 a 800 metry. 

Značnou část cesty následujeme dálkovou okružní trasu Vogtland Panorama Weg (VPW), která se svými 228 kilometry obchází nejzajímavější místa zemského okresu Vogtland. Kdo by chtěl, může využít jako zajímavý tip na další dálkovou trasu v blízkosti České republiky.

Vogtlandská dálkovka nás dovádí k další rozhledně na vrchu Wirtsberg. S 664 metry nad mořem nedosahujeme žádných závratných výšek, ale na rozdíl od Kapellenbergu je z nezalesněného Wirtsbergu mnohem lepší výhled do okolní krajiny. Vyhlídková stavba na Wirstbergu je otevřená a nabízí dvě patra prostoru. Ideální možnost k přečkání deštivé noci.

Předchozí Další

Hezké výhledy nám po chvíli pohltí les a v průběhu dvou hodin skončí i pěkné počasí. Vrcholem prvního dne má být Vysoký kámen, skalní útvar a vyhlídka zpět na české straně hranice, kterou zmiňuje jako důležitý bod i náš průvodce. Přibližně 300 m od Vysokého kamene nás však smete přívalový déšť a z vyhlídky tak není vůbec nic. Hodinu deště přečkáváme ve vsi Kostelní schovaní pod stříškou na popelnice. Když ani po hodině a půl déšť nepřestává, vydáme se dál zpět k německým hranicím. Po půl hodině nakonec pršet přestalo, nicméně mokro bude až do rána. Kousek za hranicemi je naštěstí dřevěný přístřešek, v němž máme v plánu strávit noc. Díky bohu v něm nikdo není a je zcela suchý, takže nemusíme řešit stavění stanu někde v mokrém lese. První den jsme ušli 41 km a snad jen večerní déšť trochu ubral na kráse jinak příjemnému dni.

Okolo přehrad

Včerejší bouřka přinesla chladné a vlhké počasí, které s námi mělo vydržet několik nadcházejících dní. Druhého dne se probouzíme do vlhkého mlhavého rána s teplotami pod deset stupňů. Trochu déle nám trvá, než se z přístřešku vykolébáme. Přeci jenom jsme na začátku výletu a proces balení není ještě tak zautomatizovaný. V sedm jsme nicméně na cestě a zpevněnou lesní cestou se vydáváme k silnici vedoucí do městečka Schöneck.

Úsek do Schönecku je jedním z těch, kde dnes vede ve stopách původní Modré hřebenovky asfaltová silnice. Není to žádný hlavní tah, ale že by byla úplně bez aut, se také říct nedá. Podél silnice bohužel nevede žádná přímá lesní alternativa, takže volíme jednoduše cestu přímo po silnici. Naštěstí jde jenom o 6 km, které máme za hodinu za sebou. Už před desátou si tak můžeme dát koblihu a kafe v malém místním pekařství.

Díky své poměrně vysoké nadmořské výšce (707 m n. m.) je Schöneck v zimě oblíbeným centrem zimních sportů a v létě zase rájem pro turisty a cyklisty. Milovníků kol je tu spousta a většina z nich nejspíš míří do místního bikeparku Schöneck. Ten nabízí čtyři různé sjezdové trasy a velkou tréninkovou zónu. O kolech nevím nic, ale množství lidí dává tušit, že je místní bikepark celkem oblíbený.

Pro nás je však podstatné chození, a proto se po dobré koblize vydáváme dál ve směru na přehradu Muldenberg. Zde si musíme trasu Modré hřebenovky lehce upravit, protože trasa naznačená v našich průvodcích vedla původně přesně v místech, kde byla ve 20. letech 20. století postavena přehrada. Charakter cesty bude po celý dnešní den velmi podobný. Dlouhé táhlé šotoliny ve smrkových lesích bez výraznějších prudkých stoupání a klesání, většinou po značených turistických cestách. Nic extra zábavného, na druhou stranu to aspoň rychle ubíhá.

U přehrady Muldenberg si dáváme v hostinci Flößerstube pivo a polívku a po krátké prohlídce přehrady míříme dál. Přestože je sobota, moc lidí nepotkáváme. Pokud někoho, tak spíše cyklisty, chodce skoro žádné. Víc lidí je až na parkovišti u obce Mühlleithen, jenomže ti jsou tady kvůli letní bobové dráze, ne kvůli chození. Od dráhy se postupně po červené značce dostaneme zpět k hranicím a na hraniční cestu, která vede až k Velkému jeřábímu jezeru – vrchovištnímu rašeliništi.

Podle našeho průvodce bylo možné si udělat odbočku přímo do rašeliniště a v suchých letech při nízkém stavu vody vidět i hraniční kameny uprostřed jezera. Kameny jsou možná v suchých letech stále vidět, jenom ta odbočka již dnes není možná. Velké jeřábí jezero je totiž součástí NPR Rolavská vrchoviště, kam je vstup mimo značené cesty zakázán. A značené cesty do vrchoviště nevedou žádné. Místo rašeliniště si tak obejdeme další přehradu Carlsfeld-Weitersweise, která zaplavila původní trasu Modré hřebenovky. Jako zajímavost se zde dovídáme, že se jedná o druhou nejvýše položenou přehradu v Německu.

Předchozí Další

Od přehrady se vydáváme k přístřešku, ve kterém chceme dnes nocovat, ale než se k němu dostaneme, potkáme nejspíš ještě Pána saských hor. Kde se vzal tu se vzal, objevil se za námi neobyčejně vypadající pán na bicyklu, který se elegantně kolébal od krajnice ke krajnici. Už na sto honů byla kolem něj cítit libá vůně Jägermeistera a když nás krokem míjel, začal něco hovořit nesrozumitelnou řečí (němčinu jsme v tom nerozpoznali). Naše mlčení jej očividně dostatečně neuspokojilo, a proto šlápl do pedálu a zmizel ve svém lihovém oparu tak rychle, jak jen se objevil. Škoda že jsme mu nerozuměli. Možná nám mohl ukázat zakopaný poklad nebo vchod do hory plné zlata a diamantů. Takhle zůstalo jenom u setkání a obav, aby nám Pán hor neobsadil přístřešek, ve kterém chceme nocovat. Přístřešek byl naštěstí prázdný, a tak jsme si mohli druhý den zaznamenat vzdálenost 43 km.

Modrá hřebenovka v Německu

Třetí den se probouzíme do deštivého rána a charakter počasí se nezmění prakticky až do večera. Již první kroky od přístřešku nás vedou po modré značce Modré hřebenovky, nikoliv však té historické, nýbrž té současné německé. Němci totiž mají svoji modrou krušnohorskou hřebenovku naznačenou už od roku 2011. Vede z Blankensteinu nad Sálou až do Geisingu a měří 289 km. Vedle Vogtland Panorama Weg se tudíž jedná o další dálkovku v blízkosti českých hranic, která se nabízí jako alternativa pro několikadenní výlet.

Celkově se dá říct, že na německé straně Krušných hor je síť turistických stezek mnohem hustší. Za dva dny jsme viděli nespočet naznačených cest, různé tematické okruhy a dvě velké dálkové trasy. Při pohledu na českou stranu je síť stezek výrazně skromnější. Jestli je to dobře nebo špatně, nechť každý posoudí sám.

První výraznou dominantu třetího dne a zároveň nejvyšší bod celého dosavadního putování představuje vrch Auersberg s výškou 1018 m n. m. Prudší stoupání traverzem nás trochu překvapuje. Přeci jenom jsme si za ty dva dosavadní dny moc horského charakteru neužili. Na vrcholu se nachází rozhledna, které byla slavnostně otevřena už roku 1860 . Díky svému stáří dnes platí za jednu z nejstarších kamenných rozhleden v celých Krušných horách. Horská chata vedle rozhledny je o něco mladší, byla otevřena až roku 1907. Obě stavby mohly být sice otevřené už před více než sto lety, ale pro nás jsou dnes zavřené. Jsme tu příliš brzy.

Předchozí Další

Užijeme si tak alespoň nějaké výhledy z vyhlídky u chaty, a pak se vydáme zpět do údolí směrem k české hranici. Modrá hřebenovka se pár kilometrů za Aursbergem vracela na území Čech a do Německa už se v Krušných horách nepodívala. Na německé straně si ještě prohlédneme z vyhlídkové věže rašeliniště Malé jeřábí jezero, abychom se následně vrátili po hraniční cestě přes vrchol Korec na území ČR.

Česká republika nás vítá přívalem deště a několikakilometrovým asfaltovým úsekem až do Horní Blatné. Prší docela hodně, a proto jsme rádi, když si můžeme po víc jak hodině cesty dát přestávku v Horní Blatné. Místní centrum je pěknou památkovou rezervací, nás však mnohem víc zajímá restaurace U 4 vran, kam se hned vrhneme. Řízek s bramborem a dva kousky hlineckého Rychtáře dávají poměrně rychle zapomenout na mizerné počasí venku.

To se nám však připomene hned, jakmile z restaurace vylezeme zpátky ven. Proudy vody nijak nepolevily a předpověď slibuje stejné počasí až do večera. Následující kilometry šlapeme zabaleni v nepromokavém oblečení přes Pernink, kde nakupujeme zásoby jídla, a Abertamy. Podle našeho průvodce původně Modrá hřebenovka Pernink zcela obcházela a do Abertam přicházela od severozápadu. Nicméně v současnosti už se původní cesta nezdá být zcela přístupná a brodit se někde v dešti mokrou trávou se nám nechce. Proto to bereme pohodlně po cyklostezce.

Z Abertam nás čeká výšlap na další tisícovku dnešního dne – Plešivec. Známé krušnohorské lyžařské centrum nabízí z kamenné  rozhledny na svém vrcholu nádherné výhledy už od roku 1895, ty nám však dnes zůstávají skryty. Dostává se nám alespoň zamlženého výhledu na dětské prolézačky. V tom nejodpornějším možném počasí deště, mlhy a zimy se na vrcholu Plešivce překvapivě objevuje několik výletníků a dokonce i rodinka s dětmi. Respekt. Kdyby mě sem nedotáhla Modrá hřebenovka, asi bych tu v takovém počasí nebyl.

Z Plešivce musíme trochu upravit trasu oproti původnímu značení. Modrá hřebenovka totiž původně vedla po silnici až do Božího Daru. Přesně tam kde je dnes silnice první třídy z Jáchymova do Německa. Šlapat silnici třetí třídy kdesi v Německu až takový problém nebyl, ale motat se mezi náklaďáky a autobusy na české první třídě se nám vskutku nechce. Využíváme tak žlutou značku přes vrch Barbora a následně červenou kolem Božídarského Špičáku. Červená cesta je popisována i v našem průvodci jako alternativní spojnice mezi Horní Blatnou a Božím darem a v současnosti nese označení Cesta A. Günthera po slavném krušnohorksém písničkáři a lidovém básníkovi.

Po Cestě A. Günthera nakonec dorazíme k jednomu z turistických přístřešků, který okupujeme. Třetí den jsme ušli 41 km a většinu trasy jsme opět ušli po šotolinách. Tentokrát však přibylo více asfaltu hlavně díky využitým cyklostezkám. Zpestřením byly alespoň výstupy na dvě tisícovky.

V noci vydatně pršelo a dokonce přišla i bouřka. K ránu sice déšť ustal, ale i tak se probouzíme do vlhkého, sychravého a doposud nejchladnějšího dne. Dne čtvrtého.

Na teploměru jsou čtyři stupně a Krušné hory jenom dostávají svému jménu. Do Božího Daru to máme dva kilometry, takže snídani a ranní kávu necháváme až na božídarskou benzínku. Chvíli sice přemýšlíme nad snídaní v hotelu Zelený Dům, který k stravování doporučuje už náš průvodce, ale nakonec vyhrává benzínka.

Za Božím Darem stoupáme po červené kolem sjezdovek postupně až na Klínovec, nejvyšší vrchol Krušných hor. Počasí máme stejné jako včera na Plešivci. Hustá mlha, drobný déšť a viditelnost prakticky nulová. Krušné hory nám na svých nejvyšších vrcholech na počasí zrovna nepřejí. Bodlo by něco na zahřátí v horském hotelu na vrcholu Klínovce, ale podle zamčených dveří, zabedněných oken a opadávající omítky se dá tušit, že má své lepší časy už dávno za sebou. Škoda. Stavba je to pěkná a turisty hostila již na původní Modré hřebenovce.

Předchozí Další

Z Klínovce klesáme zpět na silnici ve směru na Měděnec, po které půjdeme celé dopoledne. Po asfaltu vlastně dnes půjdeme skoro celý den, nějakých 30 km, takže pokud jsme předchozí dny zmiňovali nárůst asfaltových úseků, dnešek je jasným potvrzením. Častý asfalt je jedna z nevýhod putování podle průvodce z roku 1907. Jelikož je však hlavním cílem držet se co nejvíce původní trasy, s větším množstvím zpevněných povrchů počítáme.

Nezbývá něž doufat, že v současnosti značený úsek Hřebenovky přes Krušné hory bude obsahovat organizátory zdůrazňované minimum umělých povrchů tak, aby šla celá Hřebenovka co nejvíce po nezpevněném lesním povrchu.

Lehce po poledni přicházíme do obce Měděnec, jejíž hornická krajina na vrchu Mědník byla jako součást Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří roku 2019 zařazena na seznam dědictví UNESCO. Víc než UNESCO nás v Měděnci trochu barbarsky zajímá možnost jídla a pití. První hospoda však otevírá až ve 13:00 a ostatní vypadají, že neotevírají vůbec. Hodinu se nám čekat nechce, a proto vyrážíme dál ve směru na přehradu Přísečnice.

Zde se roku 1984 odehrál nejtragičtější požár v historii Československa i České republiky.

Zde se roku 1984 odehrál nejtragičtější požár v historii Československa i České republiky.

Na konci obce ještě míjíme zarostlý pozemek bývalého ústavu sociální péče Měděnec. Zde se roku 1984 odehrál nejtragičtější požár v historii Československa i České republiky, kdy v noci z prvního na druhého listopadu zahynulo 26 osob. Tuto událost dnes připomíná malý pomník vedle cesty.

Těžké olověné mraky ani chůze po asfaltu na náladě moc nepřidávají, obzvláště když po silnici za Měděncem jezdí poměrně hodně aut. Ze silnice se dostáváme až u přehrady Přísečnice, kde se napojujeme na cyklostezku kolem přehrady samotné. Vodní nádrž Přísečnice byla napuštěna roku 1976 jako zásobárna pitné vody pro Most, Chomutov a Louny a díky jejímu vzniku muselo být zbouráno několik vesnic (Dolina, Rusová, Kotlina) a jedno celé město – Přísečnice.

Dějiny uštědřily Přísečnici několik nepříjemných ran. Během třicetileté války bylo město po bitvě u Přísečnice vypáleno švédskými vojsky, v 18. století došlo k úpadku pro město klíčového hornictví a po druhé světové válce přišlo kvůli vysídlení Němců o většinu svého původního obyvatelstva. Definitivní ránu však zasadilo Přísečnici až rozhodnutí o stavbě přehrady na počátku 70. let, po němž bylo město v letech 1973-74 navždy vymazáno z mapy.

V době vydání našeho průvodce byla Přísečnice na svém vrcholu v počtu obyvatelstva. Na začátku 20. století zde žilo přes 4000 obyvatel a turisté putující po Modré hřebenovce se mohli ubytovat v hotelích Roß či Herrenhaus nebo se mohli očerstvit v několika vinárnách a kavárnách. Dnes už se nám nabízí pouze pohled na hladinu nádrže a to ještě poměrně z dálky, neboť kvůli ochrannému vodnímu pásmu je k blízkosti přehrady vstup zakázán.

U Karlova pramene zhruba v polovině přehrady nabíráme výbornou vodu a pokračujeme po cyklostezce a zároveň po modré turistické ve směru na Horu Sv. Šebestiána. Po ranních mlhách a odpoledních mracích už se i sem tam objevuje slunce, předzvěst drobného zlepšení počasí. Povrchem je stále asfalt, ale v okolí kromě luk a smrkových lesů přibyla i rašeliniště v blízkosti přírodní rezervace Prameniště Chomutovky.

Kousek za Skelným Vrchem se odpojujeme od značky a po neznačené pěšině směřujeme podél hranice přirodní rezervace do Hory Sv. Šebestiána. Jedná se dnes o nejhezčí úsek, protože jsme konečně mimo zpevněný povrch a okolí rašelinišť nám nejednou připomíná přírodu na dalekém severu.

Předchozí Další

Do Hory Sv. Šebestiána přicházíme o půl páté a jelikož jsme v Měděnci nepočkali na otevření restaurace, máme už celkem hlad. Celý den jsme jeli pouze na hrsti oříšků a pár margotkách, takže větší jídlo by nebylo na škodu. Všechny hospody jsou v Hoře Sv. Šebestiána zavřené, ale naštěstí má při hlavním tahu do Německa otevřený místní motorest. Teplé jídlo mají, pivo taky. Není si co víc přát. Kolem deváté se vyhrabeme z motorestu a jdeme si ustlat na místní dětstké hřiště na konci vsi. Čtvrtý den jsme ušli 40 km.

Pokles morálu

Pátý den se probouzíme do podobného počasí jako den předchozí, snad je jenom o pár stupňů tepleji. Hned od rána jdeme po červené turistické značce a kousek za Horou Sv. Šebestiána míjíme zbytky mostů železniční tratě Křimov – Reitzenhein. Tu využívali turisté mířící na úsek Modré hřebenovky v okolí Hory Sv. Šebestiána. Po druhé světové válce a uzavření hraničního přechodu Reitzenhein byla na trati roku 1948 zrušena osobní přeprava a postupný úpadek vyvrcholil roku 1972, kdy byla doprava na trati přerušena zcela. I dnes je však v terénu možné najít poměrně dost stop bývalé železnice od zarůstajících náspů s dřevěnými pražci, přes opěrné zdi oněch několika mostů, až po drážní domky či základy bývalého nádraží Hory Sv. Šebestiána.

Červená značka, po níž míjíme zaniklý most přes Chomutovku, je Evropská dálková trasa E3 a značnou část jsme po ní šli už včera. É trojka představuje na našem území podobnou dálkovou trasu jako Modrá hřebenovka a nejednou s ní jde totožně. Na rozdíl od Modré hřebenovky však Krkonoše, Broumovsko a Orlické hory obchází přes Polsko, v České republice na druhou stranu pokračuje přes Nízký Jeseník a Beskydy až ke slovenské hranici. Původně jsme pro NALEHKO chtěli zmapovat trasu E3, ale pak jsme si řekli, že by možná mohlo být lepší zvýšit povědomí o projektu Hřebenovka.

Předchozí Další

Od É trojky se nakonec odpojujeme u Nového rybníka a pokračujeme směrem na Kalek, kde si v otevřeném obchodě kupujeme ke snídani koblihu. I přes dobrou snídani máme dnes náladu na bodu mrazu. Už od rána to nějak netáhne, zamračená obloha tomu nijak nepřidává a k tomu nás čeká další několikakilometrový úsek na asfaltu.

Rozptýlení nám přináší alespoň vrtulník, který nám sem tam lítá nad hlavou a při tom vápní zdejší lesy. Krušné hory jsou díky imisní klamitě ze 70. a 80. let stále ještě ochuzeny o důležité živiny jako vápník nebo hořčík a touto metodou se půdě dodávají potřebné chybějící látky.

Po silnicích a cyklostezkách se nakonec dostaneme do Lesné. Se svoji nadmořskou výškou 911 m n. m. je jednou z nejvýše položených obcí v Krušných horách a zdejší život v minulosti přibližuje i skanzen Krušnohorský lidový dům. Nás však více než skanzen zajímá otevřená restaurace, která je dnes díky nízkému morálu obzvláště potřeba.

Pivo a oběd nám přece jen zvedly náladu a k tomu se i trochu zlepšilo počasí, takže si sestup do Nové Vsi v Horách užíváme trochu víc. Radost je i o to větší, protože jdeme aspoň kousek po lesní cestě a nezpevněném povrchu.

Nová Ves v Horách byla jedním z center tradiční výroby dřevěných hraček. Ta probíhala také v Lesné, Kaleku a byla typická prakticky pro celé Krušné hory, ale v Nové Vsi v Horách se zachovala dodnes a je možné si prohlédnout i její historii ve zdejším muzeu. Pokud je tedy zrovna otevřené, což během naší návštěvy není.

Z Nové Vsi míříme pěknou lesní cestou mimo asfalt směrem na Mníšek. Nebe se opět zatahuje a vytváří při tom pěknou dramatickou atmosféru. V Mníšku si ještě dáváme na večeři klobásu a poté se pomalým tempem doloudáme k přístřešku, kde plánujeme nocleh. Pátý den se nesl ve znamení jistého úbytku motivace a energie, ale přesto se nám podařilo urazit skoro 39 km.

Zaniklé Krušnohoří

Konečně začínáme den krásným počasím. Po pěti mlhavých, deštivých a chladných ránech máme šestý den nad hlavami azuro a vycházející slunce je předzvěstí slunečného dopoledne. Po jasné noci je sice o něco chladněji, ale nižší teplotu s radostí překousneme. Hlavně že je zase vidět modrá obloha a sluneční paprsky.

Od přístřešku směřujeme k poslední přehradě na naší cestě, vodní nádrži Fláje. K snídani si dáváme klasicky margotku za pochodu a cestu kolem Flájské obory si v tom nádherném ránu vysloveně užíváme. Někdo si možná všiml, že v mojí výbavě chybí vaření. To je správně, vaření nenosím. Kalorie doplňuji studenou stravou (tyčinky, oříšky, sušené ovoce, čokoláda, sýr…) a teplé jídlo si dávám tam, kde je to možné. V hospodách, na chatách, v rychlých občerstveních, prostě kdekoliv kde to jde. Bez vaření jsem prošel většinu Balkánu, Izraele a České republiky a nikde mi nechybělo. Vedle lihového, plynového a benzínového vařiče tak nabízím další alternativu vaření. Nevařit.

Vodní nádrž Fláje byla vybudována roku 1963 a v České republice se jedná o unikát, protože jako jediná v zemi představuje typ tzv. pilířové přehrady. Pílíře podpírají hráz v určitých intervalech a jejich zastřešení vytváří dojem duté hráze. Pokud tak člověk navštíví Fláje v jejich útrobách, cítí se jako při návštěvě katedrály. Přehrada je od června 2019 přístupná veřejnosti a rozhodně stojí za návštěvu. Žádnou takovou jinde v ČR nenajdete a i v Evropě je jenom jedna podobná ve Švýcarsku.

Po krátké přestávce se vydáváme k východnímu konci přehrady do míst, kde kdysi stávala obec Fláje. Ani stavba Flájí se totiž neobešla bez zaniklé vesnice. Původní ves Fláje se rozprostírala podél Flájského potoka a dodnes jsou z ní patrné základy dřevěného kostela sv. Jana Křtitele. U základů byl vztyčen pamětní dřevěný kříž a několik informačních tabulí. Kostel samotný byl jako jediný dochovaný dřevěný kostel v Krušných horách zkázy ušetřen, jelikož byl rozebrán a přemístěn do nedalekého Českého Jiřetína.

Podél Flájského potoka míříme dál, abychom se napojili zpět na trasu Modré hřebenovky. Tu dnes po červené kopíruje Evropská dálková trasa E3. Cestou procházíme další obětí výstavby flájské přehrady, zaniklou vesnicí Vilejšov. Málokdo by nejspíš podle základů několika domů poznal, že se zde kdysi rozkládala vesnice s více něž 200 obyvateli a 46 domy.

Předchozí Další

Od Vilejšova stoupá trasa E3 po příjemné lesní pěšině k Vrchu Tří pánů a následně míjí na planině Hutunk tři větrné elektrárny postavené severovýchodně od něj. Ty nejsou zdaleka první, které od Aše míjíme a celkem nás překvapilo, kolik jich Krušné hory mají.

Přes Nové Město se dostáváme k horské chatě Vitíška, v níž se těšíme na pořádný oběd. Jenže chata je zavřená a život tu připomíná jenom na lavičce se líně povalující kočka. Po chvíli marného posedávání před chatou si všimneme, že u vedlejší chaty jsou slunečníky s Budvarem. Po návalu zklamání ze zavřené chaty se dostavuje nevídaná euforie, neboť chata Mikuláška hned vedle má otevřeno. Plná školáků na seznamovacím výletu a zájezdem seniorů dnes představuje první místo, kde potkáváme více, jak dva lidi. Radost z otevřené chaty hned oslavíme polévkou, obědem a nejedním pivem. Nutno uznat, že Mikuláška nás doslova nadchla. Výborná obsluha, pivo, jídlo i atmosféra. Co dodat, nezbývá než doporučit.

Po víc než hodině pokračujeme po cyklostezce směrem na Cínovec, kde se zastavíme pouze při nabírání vody u zdejšího pramene poblíž kostela. Vodu jsem z pramene nabíral bez filtru už několikrát a pokaždé bez problému. Z Cínovce pokračuje opět červená E3 kolem Cínoveckého hřbetu přes zaniklou obec Přední Cínovec. Jedná se o další zaniklou obec v Krušnohoří. Tato vzala za své kvůli odchodu německého obyvatelstva po druhé světové válce. Po vesnici toho moc nezbylo.  Snad jenom opět pár základů a zbytky kaple u silnice při hranici s Německem, kterých by si ale jeden bez přítomné informační tabule nejspíš nevšiml.

Z informační tabule Naučné stezky Přední Cínovec si čteme i o zdejších veselých lidových pověstech. Například tu o zlé kněžně, která se utopila ve svém kočáře nebo tu o mrtvém dítěti, které zavraždil jeho otec. Život v horách nebyl holt nikdy z nejjednodušších.

Po červené nakonec docházíme ke Komáří hůrce, kde se má nacházet nejstarší rozhledna v Krušných horách, postavená již roku 1857. Věž je dnes nepřístupná, ale restaurace má otevřeno, a tak nepohrdneme rychlým občerstvením. Komáří hůrka je celkem dominantní vrchol na hřebeni Krušných hor a i přes zavřenou rozhlednu jsou odtud pěkné výhledy.

Z Komáří hůrky klesáme přes Fojtovickou pláň do další zaniklé obce tohoto kraje – Habartic. Ta zanikla, stejně jako Přední Cínovec, díky odsunu Němců po druhé světové válce a dnes ji připomíná několik pomníků.

Předchozí Další

Po silnici pokračujeme až ke vsi Adolfov, kde odbočujeme po žluté na krásnou lesní pěšinu. Modrá hřebenovka zde šla původně trochu jinak a k silnici přicházela až na kraji další, z větší části zaniklé, obce Větrov. Nám se ale nechce hledat cesty kdesi v poli, a proto volíme současné značení. Přece jenom už máme dnes něco v nohách a potřebujeme se dostat až k Nakléřovskému průsmyku.

K němu se dostáváme v půl deváté večer a šestý den si tak můžeme připsat naši dosavadní největší kilometráž, skoro 48 km. Konečně dnes nepřevažoval asfalt. Velkou část tvořily polní a lesní cesty a kombinace dobrého počasí a zajímavých historických míst udělala šestý den jedním z nejzábavnějších z dosavadního objevování Modré hřebenovky.

Sedmý den je náš odpočinkový den a tomu odpovídá i dobrá nálada hned po ránu. Čeká nás pouze 25 km do Děčína a poté volné odpoledne, ubytování a nocleh v posteli.

Na dobré náladě přidává i obloha bez mráčku s vycházejícím sluncem a odchod z Nakléřovského průsmyku připomíná předchozí den. Nakléřovský průsmyk je horské sedlo ve výšce 680 metrů, které odděluje Krušné hory od Děčínské vrchoviny. V minulosti zde probíhala důležitá zemská stezka do Drážďan a průsmyk sám vždy představoval strategický přístup do Čech. Vedle poutníků, obchodníků a cestovatelů jej využívaly velmi často i armády, jejichž pochod nejednou vyústil v bitvu u Chlumce. Jednu z nich, tu z 12. století mezi králem Lotharem I. a knížetem Soběslavem I., jsem již zmiňoval v souvislosti se svatováclavským praporcem při přechodu Poutní cesty Blaník – Říp.

Podruhé sehrál Nakléřovský průsmyk klíčovou roli během napoleonských válek roku 1813, kdy přes něj francouzská vojska pronásledovala ustupující spojené armády Rakouska, Pruska a Ruska. Pronásledování vyústilo ve dvoudenní bitvu u Chlumce, kterou Francouzi nakonec prohráli díky příchodu pruských posil pod velením generála Kleista. Ty dorazily jak jinak než přes Nakléřovský průsmyk. Kleistův pomník je dodnes připomínkou dění z roku 1813.

Předchozí Další

V polovině září 1813 se Francouzi pokusili o druhý průnik přes Nakléřovský průsmyk a tento pokus sledoval sám Napoleon z věže nakléřovského kostela svatého Josefa. Průnik byl nakonec neúspěšný, a tak vydal Napoleon 18. září rozkaz k ústupu. To bylo naposled, kdy francouzský vojevůdce stanul v Čechách. Kostel, který pamatoval osobní návštěvu císaře, byl roku 1975 zbourán a na jeho místě dnes stojí pouze dřevěný kříž.

Po dějepisně poměrně bohatém ránu pokračujeme po stopách Modré hřebenovky ve směru na Tisou. Modrá hřebenovka se přes Panenskou odpojovala od silnice a přes mýtinu Na Výhledech, která již dnes není mýtinou a nenabízí ani výhledy, přicházela do Tisé od jihu kolem Cihlářského rybníka. Tento úsek představuje trochu problém, neboť původní trasa vede v současnosti přes vojenský prostor, kam není vstup povolen. O tom nás informují cedule na různých přístupových cestách. Celý úsek se nám po silnici obcházet nechce, takže se ve výsledku prodíráme mimo cesty někde na hranici vojenského prostoru, ale dost možná i v něm.

Vojenský prostor kdysi obcházela červená turistická značka (v Panenské nacházíme staré směrovníky), jenže ta je v současnosti už zrušená. Jak zde vést trasu, aby člověk nenarušil vojenský prostor a zároveň nemusel obcházet celý úsek po silnici, za nás bude muset vymyslet někdo jiný. My nakonec vylezeme na silnici v části obce Tisá zvaná Brache. Díky tomu si aspoň můžeme na nedaleké benzínce dát kávu k snídani.

Tisá je známá svým skalním městem Tiskými stěnami a ty, jako významnou přírodní dominantu, nemohla Modrá hřebenovka vynechat. V Tiských stěnách lze obejít malý či velký okruh po naučné stezce nebo se dá podniknout i delší výlet až na Ostrovské a Rájecké skály. Nám však stačí jít pouze po hraně Velkých tiských stěn a vychutnávat si krásných výhledů na České středohoří. Stejně se už tak nějak vidíme v Děčíně.

Předchozí Další

Jenže před tím ještě musíme zdolat Děčínský Sněžník, který je se svými 723 m n. m. nejvyšším vrcholem CHKO Labské pískovce. Při stoupání na vrchol dnes potkáváme první turisty a není se čemu divit. Dnešek má být zatím doposud nejteplejším dnem s teplotami až 25 °C a po období spíše horšího počasí dnes slunce opravdu pálí.

Na Děčínském Sněžníku si u jedné z nejstarších rozhleden v České republice dáváme pivo a párek v rohlíku a po chvíli uháníme po červené směr Děčín. Už se vidíme prakticky ve městě, jenomže ze Sněžníku je to ještě 10 km a cesta se nám trochu vleče. Přesto však dokážeme ocenit krásnou přírodu v okolí Děčína. Techničtější pasáže nahoru, dolů na lesních cestičkách se střídají s rychlejšími zpevněnými úseky. Na běžecký nebo chodecký trénink je zdejší terén parádní a místním je tak rozhodně co závidět.

Děčínský Sněžník je se svými 723 m n. m. nejvyšším vrcholem CHKO Labské pískovce.

Děčínský Sněžník je se svými 723 m n. m. nejvyšším vrcholem CHKO Labské pískovce.

K Labi u Tyršova mostu se nakonec dostaneme lehce po jedné a můžeme tím uzavřít krušnohorský úsek Modré hřebenovky. Ta začínala přesně v těchto místech, avšak tehdy ještě u řetězového mostu císařovny Alžběty. Ukončení krušnohorské části oslavíme dobrým obědem a pak volným odpolednem a večerem v Hotelu U Kaple.

Krušnohorská část Modré hřebenovky nakonec vydala na 277 km a trvala nám sedm dní. I přes některé méně zábavné asfaltové úseky, dané hlavně naším záměrem sledovat Modrou hřebenovku ve své původní stopě, jsme si cestu užili. Zajímavá historická místa, zaniklé vesnice, německá část Krušných hor a nakonec i divočejší trasa ve východní části – to všechno nám představilo Krušné hory v celé jejich kráse.

Samotná krušnohorská část představuje i alternativu pro ty, kteří by neměli čas na celou trasu Modré hřebenovky. Buď je možné projít úsek mezi Děčínem a Aší po stopách minulosti podle průvodce z roku 1907 nebo je možné počkat na nově vznikající Hřebenovou trasu Krušných hor a jít podle současného značení KČT.

Modrá hřebenovka a České Švýcarsko

Půl dne volna jsme v Děčíně strávili jídlem, pitím, praním oblečení, doplněním zásob a odpočinkem v posteli. Člověk by čekal, že se po odpočinku nebudeme moci dočkat dalšího pokračování, jenže až tak horké to není. Počasí se osmý den opět vrátilo ke svému zamračenému standardu a nám nezbývá, než znovu vylézt do vlhka a deště. Déšť nakonec brzy ustává, ale bude nás střídavě doprovázet po celé dopoledne.

Jelikož jsme včera dokončili trasu Modré hřebenovky podle prvního průvodce Erzgebirgs-Kammwegführer a druhý průvodce Kammweg-Führer von der Jeschkenkoppe bei Reichenberg bis zum Rosenberge bei Tetschen začíná až na Růžovském vrchu, využijeme k úseku mezi Děčínem a Růžovským vrchem mapku z roku 1939.

Modrá hřebenovka šla od Děčína přibližně ve stopách dnešní červené dálkové trasy E3. Jsme po ránu trochu leniví, nechce se nám stoupat, a tak to místo po červené E3 bereme po turistické zelené. Stoupání nakonec stejně neunikneme, protože se zelená s E3 nakonec stejně spojí těsně před Růžovou vyhlídkou. Ta nabízí krásné výhledy na Růžové stěny a do kaňonu Labe. Podle informační tabule je tento kaňon jediným pískovcovým kaňonem v České republice a zároveň největším pískovcovým kaňonem v Evropě.

Fajn vědět, snad jenom to počasí by mohlo být při naší návštěvě lepší. Fouká dost studený vítr, takže se na vyhlídce moc dlouho nezdržujeme a pokračujeme přes Bynovec a po silnici na Růžovou. U Růžové míjíme zdejší hřbitov, který podle svého stavu už nejspíš zažil lepší časy, a nakonec se dostáváme na žlutou turistickou značku. Ta nás dovádí až pod Růžovský vrch.

Růžovský vrch je výrazný čedičový masiv, který se na nás z dálky směje už několik kilometrů. Je nejvyšším vrcholem Národního parku České Švýcarsko a býval vždy oblíbeným turistickým cílem. Není proto nikterak překvapivé, že byl právě sem naznačen úsek Modré hřebenovky z Ještědu. V dobách našeho průvodce se zde turisté mohli kochat výhledy z osmnáctimetrové rozhledny a vychutnat občerstvení v místním hostinci.

Předchozí Další

My si už dnes nic z toho užít nemůžeme. Stavby na Růžovském vrchu neměly moc štěstí. Hostinec roku 1931 vyhořel a rozhledna byla o pět let později stržena kvůli havarijnímu stavu. Dnes se zde dochovaly pouze zbytky základů hostince a výhledy zmizely pod vzrostlým lesem. Na vrcholu se tak nemá smysl dlouho zdržovat, obzvláště když nám už během celého výstupu vytrvale prší.

Z Růžovského vrchu míříme na Kamenickou stráň, malebnou vesničku, kde byla kvůli cennému souboru lužické architektury roku 1995 vyhlášena vesnická památková zóna. Od ní klesáme krásným smrkovým lesem po cestě lemované pískovcovými skalami.

Úsek v okolí Růžovského vrchu je jedinou částí, kdy se během naší cesty nacházíme v Národním parku České Švýcarsko. Zároveň se zde dostáváme k druhému nejnižšímu místu celé Modré hřebenovky, zřícenině Dolského mlýna. V dnes už pouze ruinách několika budov v údolí řeky Kamenice kdysi fungoval mlýn, finanční stráž, pekárna, hotel či hostinec.

Hostinec se stal mezi turisty oblíbený zvláště mezi léty 1881 – 1939, kdy byly v blízké Ferdinandově soutěsce pořádány plavby na lodičkách a jejich konec byl právě u Dolského mlýna. Se změnami po druhé světové válce celý areál mlýna postupně chátral a dnes na jeho slavnou minulost odkazují pouze obvodové zdi mlýna samotného, rozvaliny dalších budov a pár záběrů v pohádce Pyšná princezna, která se zde natáčela.

Náš průvodce z roku 1904 doporučuje využít zmíněných lodiček a až do Všemil se Ferdinandovou soutěskou přeplavit po vodě. Lodiček se dnes na tomto úseku už nedočkáme, a proto využíváme zelené turistické značky vedoucí západně od Kamenice. Ta nás nakonec dovádí do Všemil, kde bychom si rádi dali něco k jídlu, ale všechna občerstvení jsou bohužel zavřená. Nezbývá, než pokračovat ke skalní kapli sv. Ignáce, zajímavé stavbě z první poloviny 19. století.

Modrá hřebenovka původně vedla po pravém břehu Chřibské Kamenice na hranici lesa, ale přístup k původní cestě je zablokován kempem, kam je povolený vstup pouze pro ubytované. Musíme proto vzít za vděk silnicí a po ní se dostat k modré turistické značce. Ta nás nakonec přivede ke skalní kapli, která je zde oblíbeným turistickým místem. Jedná se o kapli vytesanou v pískovcové skále a vybudovanou po roce 1810 jako vděk za ústup epidemie neštovic. Na své podobě toho za ty léta až tolik nezměnila, a tak ji můžeme zažít podobně jako turisté před více než sto lety.  Od skalní kaple nás Modrá hřebenovka vede po dnešní modré turistické značce ke Grieselovu kříži, odkud původně pokračovala směrem na jihovýchod.

Skalní kaple byla vybudována po roce 1810 jako vděk za ústup epidemie neštovic

Skalní kaple byla vybudována po roce 1810 jako vděk za ústup epidemie neštovic

Jelikož jsme dnes ještě nic pořádného nejedli, rozhodneme se udělat si zacházku do Jetřichovic mimo původní trasu. Zdejší Jetřichovické stěny jsou oblíbenou přírodní památkou Českého Švýcarska, nás ale zajímá pouze doplnění kalorií. To zvládáme v restauraci U Havrana, která na nás působí přeci jenom o něco útulněji než na druhé straně náměstí stojící honosná restaurace Praha. Po pivu a řízku se vracíme zpět ke Grieselovu kříži, kde se odkloníme od původní trasy Modré hřebenovky.

Ta kdysi vedla ve směru dnešní zelené značky na Kunratice, obcházela vrchol Skalka z jihu, Zeidlerovým dolem docházela do vsi Líska a na vrchol Studence přicházela od jihovýchodu. Říkáme si, že by byla škoda obětovat Pavlínino údolí, romantické skalnaté údolí podél toku Chřibské Kamenice, a místo něj hledat kdesi v lesích dávno zmizelé cesty. Místo původní trasy tedy volíme cestu Pavlíniným údolím po červené dálkové trase E3 a rozhodně nelitujeme.

Cesta se pěkně vine údolím řeky, občas ji přechází a občas šplhá do okolních skal. Na konci údolí opouštíme NP České Švýcarsko a vstupujeme do CHKO Lužické hory. Na závěr dne nás čeká ještě výstup na první sedmistovku Lužických hor Studenec. Od konce údolí ve Studeném je to na vrchol Studence stoupání nějakých 440 výškových metrů, což by normálně nepředstavovalo až takový problém. Jenomže po 33 km už je to celkem znát. I přes únavu nakonec dokážeme dosáhnout rozhledny na vrcholu ještě před západem slunce.

Předchozí Další

Rozhlednu na vrcholu Studence zmiňuje už i náš průvodce, neboť se jedná o jednu z našich nejstarších rozhleden a zároveň o druhou nesjtarší železnou rozhlednu v ČR. Byla postavena roku 1888 a do 50. let 20. století ji na vrcholu doprovázela ještě Kinského chata s možností občerstvení i noclehu. Chata bohužel roku 1953 vyhořela a dodnes se z ní na vrcholu dochovaly pouze základy. Po krásných výhledech na zapadající slunce pokračujeme ještě kolem Malého Javorníku směrem ke Křížovému buku, kde chceme nocovat. Cestou míjíme pomník padlým z bitvy pod Studencem, která se zde odehrála roku 1757.

Jedná se o jednu z bitev Sedmileté války, při níž byla rakouským vojskem poražena pruská armáda ustupující po prohrané bitvě u Kolína. Prusové tehdy sedlem ustupovali ve směru na Chřibskou a byli při tom překvapeni rakouskými vojsky. Následné třídenní boje byly dosti krvavé a na obou stranách si vyžádali skoro 700 mrtvých a stovky raněných. Pruská armáda byla nakonec nucena ustoupit k Praze a dále do Saska, přičemž přišla o většinu své válečné kořisti.

Náš nocleh U křížového buku se nachází na lesní mýtině, kde bylo po bitvě pohřbeno nejvíce padlých. Na buku nad hroby vojáků byl připevněn kříž, který byl později i po pokácení buku samostatně obnovován. Odtud tedy název U křížového buku, kde trávíme osmou noc. Žádné řinčení zbraní ani hlasy padlých nás v noci neruší. Z dálky je slyšet pouze troubení jelenů. Osmý den jsme ušli 41 km a většina trasy šla po lesních a polních cestách s minimem asfaltu.

Devátý den se probouzíme do jasného rána, ale podle předpovědi víme, že dobré počasí má vydržet jenom dopoledne. Odpoledne má přijít déšť a dokonce i silné bouřky.

Nijak se proto nezdržujeme a od Křížového buku se vydáváme na Horní Chřibskou, do níž Modrá hřebenovka přicházela přes Krásné Pole. Dnes již vede většina tohoto úseku po asfaltu, ale je brzy ráno a na silnici je ještě klid. V Horní Chřibské si koupíme snídani a po žluté turistické míjíme areál zdejších bývalých skláren. Ty bývaly nejstaršími nepřetržitě pracujícími sklárnami ve střední Evropě, jejichž počátek sahal až do 15. století. Kolem funkčních skláren procházeli i turisté podle našeho průvodce z roku 1904. Nám už se však nabízí pouze podhled na zavřenou bránu a prázdný areál, neboť sklárny byly roku 2007 uzavřeny.

V Horní Chřibské se dlouho nezdržíme a pokračujeme k Malému Semerinku u nádraží Chřibská. Malý Semerink vznikl v 70. letech 19. století jako turistické a lázeňské letovisko a postupným rozšiřováním vznikl areál s restaurací, ubytovnou, hudebním pavilonem, knihovnou, několika lázeňskými vilami, parkem a 11 ha oborou. Díky dobré dostupnosti po železnici a krásné přírodě v okolí býval areál oblíbeným letoviskem až do druhé světové války. I dnes je zde možné v původních budovách ubytování v penzionu, nicméně časů své největší slávy dnes Malý Semerink, zdá se, nedosahuje.

Své nejlepší časy mají sklárny Chřibská i Malý Semerink nejspíš již za sebou.

Trasa Modré hřebenovky nás vede po červené turistické značce lesní cestou smrkovými lesy přes osadu Jedlová až na samotný vrchol Jedlová. Ten zdoláváme z jeho východní strany mimo značku, přičemž se nám nabízejí pěkné výhledy severovýchodním směrem.

Jedlová je se svými  774 m n. m. třetí nejvyšší horou Lužických hor a na jejím vrcholu se nachází rozhledna a hostinec z roku 1891. Návštěvu rozhledny vynecháme, ale otevřené restauraci můžeme jenom stěží odolat. Z dohodnutého jednoho rychlého piva jsou nakonec dvě pomalé, ale i tak máme pořád dost času.

Zatímco výstup na Jedlovou jsme absolvovali sami a za celou dobu potkali pouze jeden manželský pár, při sestupu jižní stranou po červené potkáváme davy lidí. Stále to ale není nic v porovnání s tím, co zažijeme pod Luží. Pod Jedlovou se opět napojujeme na dálkovou trasu E3, kterou jsme zde již několikrát zmínili. Kromě E3 však kolem Jedlové vede i další Evropská dálková trasa na území České republiky a to E10. Ta vede severojižním směrem mezi Varnsdorfem a Vyšším Brodem a se svými přibližně 450 km představuje další dálkovou trasu u nás, která stojí za výlet.

Předchozí Další

Po trase E3 sestupujeme kolem odbočky na zříceninu Tolštejn až do údolí v obci Lesná a při tom ztrácíme víc jak 300 výškových metrů. Ztracenými metry se nemusíme dlouho trápit, neboť jich získáme většinu zpět hned na následujícím stoupání pod Ptačinec. To je na Lužických horách to pěkné. Spousta jednotlivých vrcholů, hřebenů, dolin a údolí, mezi kterými se jde nahoru a dolů. Při tom většinou po lesních a nezpevněných cestách. Úplně něco jiného, než byly Krušné hory.

U rozcestníku Pod Ptačincem dochází k zlomovému okamžiku našeho dosavadního putování. Napojujeme se zde totiž na značení současné Hřebenovky, jež začíná nedaleko odtud u železnice v Nové Huti. Poprvé tak vidíme značku modrého čtyřhrotého hřebene na červeném poli, která nás dovede až na Praděd. Až na jednu výjimku těsně za Luží teď už nebudeme potřebovat žádného průvodce, ani nebudeme sledovat Modrou hřebenovku v její původní stopě z předválečných dob.

Půjdeme po současném značení Hřebenovky, které bylo postupně naznačeno od roku 2007. Není to však tak, že by byl modrý hřeben na značkách přímo v terénu. Hřebenovka sleduje jednotlivé barvy klasického turistického značení a pouze na rozcestnících je zobrazen symbol modrého hřebene na červeném poli. Hodí se snad uvést význam značky čtyřhrotého hřebene. Čtyři hroty symbolizovaly čtyři zakládající turistické organizace, které se v letech 1902 – 1903 podílely na značení prvního úseku Modré hřebenovky mezi Ještědem a Růžovským vrchem. V původním značení však byl modrý hřeben na bílém poli.

Od Ptačince tedy pokračujeme po současné Hřebenovce k Chatě Luž, kde máme v plánu dát si oběd. Jestliže jsme si stěžovali na množství lidí u Jedlové, pak se nám jenom stěží dostává slov u Chaty Luž. Na zahrádce se mačká hlava na hlavě (dovnitř se ani nedíváme), u stolů se sedí po osmi a více, číšníci se statečně snaží stíhat nápor objednávek a k tomu přicházejí další a další davy lidí. Ideální místo na klidný oběd. Takhle nějak si představujeme sobotní odpočinkové odpoledne v horách.

Chuť na jídlo a pivo je nakonec silnější než nechuť k davům, a tak se vmáčkneme k jednomu stolu a dáme si plněné knedlíky se zelím. Po chvíli přijde ona po celé dopoledne avizovaná bouřka, ale množství lidí neklesá, spíš naopak. Normálně bychom si dali další pivo a počkali na konec přeháňky, ale za dané situace dáváme přednost výstupu na Luž v dešti a opouštíme ve švech praskající Chatu Luž. Dělat číšníka bych tady opravdu nechtěl.

Na vrcholu nejvyšší hory Lužických hor jsme za chvíli a je příjemné, že zde už aspoň neprší. Od mojí poslední návštěvy před několika lety tu vyrostla nová rozhledna, která prý byla otevřena pár dní před naší návštěvou. Rozhlednu opět vynecháváme a sestupujeme na německou stranu, odkud se dostáváme k přechodu Waltersdorf. Zde připomíná Pomník obráncům hranic boje ze září 1938, které zde vzplanuly mezi jednotkami Sudetoněmeckého freikorpsu a oddíly Stráže obrany státu.

Předchozí Další

Od pomníku se ještě naposledy držíme původní trasy Modré hřebenovky (trasa současné Hřebenovky vede v Německu) a lesní pěšinou přesně kopírujeme hranici až ke Krkavčím kamenům, kde kdysi stával hostinec s možností ubytování. Jelikož počasí není nic moc, pokračujeme bez přestávky po zelené hraniční až do Krompachu. Zde musíme na místní autobusové zastávce hodinu přečkat další přívalový déšť, abychom se mohli vydat na poslední sedmistovku na naší cestě v Lužických horách, vrchol Hvozd. Cestou se ještě v Krompachu podíváme na místní památné tisy, z nichž ten nejstarší byl se svým udávaným stářím mezi jedním a dvěma tisíci let ještě ve 2. polovině 20. století považován za nejstarší strom u nás. Novodobé analýzy nakonec ukázaly, že tisu bude jenom něco přes 400 let, což ale taky není nejhorší věk.

Od tisu stoupáme po červené trase E3 na vrchol Hvozdu, kde nás přivítá mlha a zima. Výhledy nemá smysl řešit, a proto pokračujeme po hranici na hraniční uzávěru Kammloch, odkud pak po červené a již opět ve stopách současné Hřebenovky směřujeme na Petrovice. Trochu neprozřetelně si nenabereme vodu, protože spoléháme na pramen přímo ve vesnici. K našemu zklamání je kohoutek u pramene pryč a voda žádná.

Se zásobami vody prakticky na nule a s vidinou suché noci poprosíme pána u jedné chalupy, jestli by nám trochu vody nenatočil. Dostane se nám nejen dostatku vody, ale i několika kusů bábovky na cestu, za něž musíme takto na dálku petrovickým ještě jednou poděkovat. Z Petrovic se vydáváme už jenom pod Loupežnický vrch, kde se v turistickém přístřešku na rozcestí utáboříme na noc. Za devátý den jsme ušli necelých 38 km a prošli tak vlastně skoro celé Lužické hory.

Po Ještědském hřbetu

Desátý den je posledním dnem, kdy jdeme ve dvou. Ondřej se bude na Ještědu odpojovat a zbytek Hřebenovky bude pouze na mně. Ráno je sice trochu zataženo, ale místy probleskující paprsky slunce jsou příslibem slunečného počasí, které se během dne opravdu dostaví. Ode dneška bude po celý zbytek výletu pouze nepřetržitě azuro, s teplotami přes dvacet stupňů a bez jediné kapky deště. Nic z toho si už Ondřej neužije, ale za to si alespoň mohl užít hezky proměnlivé počasí s množstvím deště, mlhy a zimy.

Kousek od místa našeho noclehu procházíme kolem Tobiášovy borovice, 250 let staré borovice, která po většinu své existence sloužila jako důležitý orientační bod. I náš průvodce měl celý jeden úsek zakončený právě u borovice. Borovice musela být bohužel roku 2012 z bezpečnostních důvodů pokácena, ale na jejím místě byla vysazena nová, která se snad dočká podobného stáří.

Od borovice nás Hřebenovka vede dál přes Horní Sedlo až k poslednímu výběžku Lužických hor na východě, Kozím hřbetům. Ty jsou, ostatně jako celé Lužické hory, poseté řadou lehkých objektů pevnostního opevnění z dob před druhou světovou válkou tzv. řopíků. Jestliže jsou Orlické hory domovem dělostřeleckých tvrzí a linií těžkého a středního opevnění, jsou pro Lužické hory typické právě řopíky. Zájemcům o vojenskou historii nelze  než doporučit.

Z Kozích hřbetů se celkem prudce padá do Jitravského sedla, které tvoří předěl mezi Lužickými horami a Ještědsko-kozákovským hřbetem. Než se však dostaneme k silnici v sedle, procházíme ještě Bílými nebo také jinak Sloními kameny. Jde o malé skalní město, tvořené několika skupinami pískovcových skal, jejichž bílá barva a podoba se slony dala místu svůj název. Díky své snadné dostupnosti byly kameny oblíbeným turistickým místem už od poloviny 19. století. I náš průvodce je zmiňuje jako místo hodné odbočky, jelikož původní Modrá hřebenovka přímo přes kameny nešla.

Předchozí Další

V Jitravě si na benzínce u silnice dáváme pivo a svačinu. Modrá hřebenovka šla původně více severněji oproti současné trase a v místech, kde se od hlavní silnice odpojuje odbočka na Dolní Suchou, procházela kolem již zaniklého hostince Na Větrníku. Oběd v hostinci by byl nejspíš lepší než pivo na benzínce, ale takhle se můžeme aspoň těšit na občerstvení na Ještědu.

Z Jitravy nás Hřebenovka vede do prvních kopců Ještědského hřbetu a že by stoupání bylo zadarmo, to se říct nedá. Jsme překvapeni, jak se tu bez výraznějších rovných úseků střídají prudké výstupy a sestupy z jednotlivých vrcholů. Lesní cesta se pěkně houpe přes vrcholy Vápenný, Zdislavský Špičák, Malý Vápenný a kolem vrcholů Lom, Bukovka a Malý Ještěd. Trochu jsme se báli davů lidí. Přeci jenom jsme poblíž Liberce a místní jsou známí nadšenci do hor. Nejspíš však chodí víc do samotné části Jizerských hor, protože tady na Ještědském hřbetu není skoro ani noha.

Jedno selfie z vrcholu Ještědu.

Víc lidí se objevuje až Na Výpřeži, což není tak velké překvapení. Právě sem totiž vede silnice přes hřbet a odtud je to na Ještěd už jenom 2 km. Poslední úsek na Ještěd jdeme obklopeni rodinami s dětmi, ale stále to není takové peklo jako na Chatě Luž. Vrcholu Ještědu nakonec dosáhneme krátce před polednem a jelikož má Ondřej ještě čas na autobus z Liberce, dáváme si klobásu. Při tom tak nějak hodnotíme dosavadní průběh akce. Potom si ještě stihneme užít panoramatické výhledy na všechny strany a vydáme se k chatě Ještědka, kde se rozcházíme. Ondřej si seběhne na autobus z Liberce do Prahy, já pokračuji dál po hřbetu ve směru na Javorník.

Jestliže byla západní část Ještědského hřbetu nahoru a dolů, pak jeho část od Ještědu na jihovýchod je příjemná lesní procházka na mírně se svažující cestě. Parádní vyhlídky se naskytnou u hostince U Šámalů nebo kousek dál na Rašovském hřbetu, odkud rozeznávám i Kozákov, kde jsme se v březnu mořili ve sněhu a mlze při přechodu Zlaté stezky Českého ráje.

Předchozí Další

U rozhledny Rašovka konečně nacházím to, co jsem hledal celou dobu. Kamenný patník se symbolem Modré hřebenovky. Dosud jsem nenašel žádný a tady jsou hned dva u sebe na nějakém kilometru vzdálenosti. Těžko říct, jestli se jedná o původní kameny z první poloviny 20. století nebo jestli jde o nové kameny vztyčené se současnou Hřebenovkou a vzbuzující zdání starobylosti. Ať je to jak chce, pro mě je to původní značení Modré hřebenovky.

Od kamenů mě čeká poslední vrchol Ještědského hřbetu Javorník a po jeho zdolání sestupuji po zelené na Jeřmanice, kde přecházím rychlostní silnici na Liberec. Na vedlejší silnici na Milíře potkávám nepřetržitý proud aut a stejně tak tomu je i v samotných Milířích. Nevím, jestli si tu místní v neděli odpoledne zkracují cestu mezi Jabloncem a Libercem, jestli je zde nějaká objížďka nebo jestli je to tu tak oblíbené výletní místo. Nicméně množství aut je děsivé a zrovna tady vede turistická značka po silnici.

Úsek na silnici naštěstí není až tak dlouhý, takže si při závěru dne nakonec užívám lesní cestu se zapadajícím sluncem. Stan si postavím v lese kousek od Dobré Vody a užívám si příjemného vlahého večera. Desátý den jsem ušel necelých 43 km.

Hřebenovka v Jizerských horách

Jedenáctý den se ráno vydávám na cestu sám. V jednom je to přece jenom něco jiného než ve dvou a možná mi bude chvíli trvat zvyknout si na sólo cestu. Ale nedělám to poprvé. Od Dobré Vody se jde klidnými vilovými zástavbami a brzy ráno je všude ještě klid. Za Vrkoslavicemi se však Hřebenovka napojí opět na silnici, kde auta nejezdí úplně nejpomaleji, a je po klidu. Raději se stahuji za svodidla. Není to nejpohodlnější, ale asi to bude bezpečnější.

Po silnici se naštěstí opět nejde nijak dlouho. Hřebenovka totiž po kilometru odbočí na zelenou turistickou značku, která stoupá po klidné cyklostezce až na vrchol Černá studnice. Zde se nachází turistická chata s restaurací a kamennou rozhlednou. Ta byla slavnostně otevřena roku 1905 a o její stavbu se zasloužil Horský spolek pro Jablonec a okolí. Zatímco liberečtí turisté měli hlavní základnu a centrum na Ještědu, pro jablonecké představovala jejich spolkovou chatu a rozhlednu právě Černá studnice. Chata i rozhledna je vskutku krásná a byť nemusím vylézt na každou rozhlednu, ke které se dostanu, tady bych si, i kvůli pěknému počasí, dal výhled líbit. Jenomže je příliš brzy a chata i rozhledna jsou ještě zavřené, takže pokračuji dál po Černostudničním hřbetu.

Předchozí Další

V nádherném slunečném ránu si užívám krásnou, příjemně klesající lesní cestu po Černostudničním hřbetu. Připomíná mi to včerejší pohodu z Ještědu na Javorník. Výhledů se taky nakonec dočkám a to na skalní vyhlídce Muchov, odkud podle vysílače rozeznávám v dáli Černou horu v Krkonoších (nebo aspoň myslím, že to je ona). U Muchova je nutné zmínit, že je to právě zde, ve skalách na Muchově, kde sídlí dobrý duch Jizerských hor Muhu. Toho prý podle pověsti stvořil Krakonoš s Rampušákem, aby i Jizerské hory měly svého ochránce. Sídlo mu stanovili právě na Muchově a jméno mu dali podle houkající sovy. Je mi hanba to přiznat, ale o Muhuovi slyším prvně až tady při přechodu Hřebenovky. Teď už si jeho jméno budu určitě pamatovat.

Jako by mi chtělo ráno vynahradit zavřenou rozhlednu na Černé studnici, je kousek od Muchova další vyhlídka, vyhlídka Terezínka. Ta byla postavena roku 1853 a nabízí krásné výhledy do údolí na Tanvald. Ještě po první světové válce tu prý stával stánek s občerstvením. Ten by dnes celkem potěšil, ale je již bohužel pryč.

Občerstvení tak nechávám až na Desnou, kde si kupuji svačinu a pár zásob na příští dny. Z centra Desné vystupuji k Desenskému vrchu kolem čtvrtě dřevěných finských domků z přelomu 50. a 60. let a pak pokračuji přes hřeben klesáním k vodní nádrži Souš.

K té se ale ani nedostanu, protože mě zláká otevřená restaurace v Chatě Na Souši. Na otevřené zahrádce si dávám k obědu pivo a řízek a užívám si slunečné, i když trochu větrné, dopoledne. Od Chaty Na Souši vede Hřebenovka směrem na osadu Jizerka kolem vrcholu Bukovec. Po obědě jsem trochu zlenivěl a k tomu ještě cestou sušil stan, takže do Jizerky přicházím až kolem druhé. Nicméně času je spousta. Mám v plánu stanovat na polské straně Krkonoš ještě před hranicí národního parku, a díky tomu mě dnes čeká menší kilometráž. Trochu pohody si tak dnes můžu dovolit.

Jizerku snad netřeba představovat. V osadě, kde bývají jedny z nejnižších teplot v celé České republice, dnes svítí sluníčko a teploty jsou doslova letní. Těch si užívá i zmije natažená na teplém asfaltu. Hady moc nemusím, ale naštěstí nemusejí ani oni mě. Když se k ní přiblížím, abych ji zkusil dostat pryč z asfaltu, odplazí se sama pryč.

V Jizerce se Hřebenovka větví. Větev, po které půjdu já, míří na východ na hranici s Polskem. Druhá větev míří na západ, prochází celé Jizerské hory a vede až k německé hranici u Hrádku nad Nisou. Kdo by tak chtěl poznat okolí Liberce, může k tomu využít severní a jižní větev Hřebenovky v Libereckém kraji a udělat si hezký okruh z Hrádku nad Nisou do Hrádku nad Nisou.

Předchozí Další

Moje část Hřebenovky mě vede ke Karlovskému mostu na hranicích s Polskem a následně do Polska. Věděl jsem, že zde bude trochu problém s přechodem. Most byl kvůli havarijnímu stavu dlouho uzavřen a já netušil, jak se přes něj dostat. Celý problém se vyřeší přímo na místě, když zjistím, že už tu žádný most není. Přes řeku je naštěstí na kamenech naskládáno několik latí. S veškerou odvahou mně vlastní, nechávám po latích nejdřív přejít chlapečka s maminkou, abych zjistil, jak na tom laťky jsou.

Když se oba spokojeně dostanou na druhý břeh, maminka sice kvůli špatnému závěrečnému doskoku ne úplně suchá ale v pořádku, můžu se přes řeku nebojácně vydat i já. Vody je v řece asi tak po kotníky, takže letní přechod není až takové vzrušení, jak by se mohlo podle popisu zdát. Nicméně dostat se tudy do Polska po jarním tání, může být větší zábava.

Po úspěšném překročení Jizery ukrajuji první metry Hřebenovky v Polsku. Pro úseky v Polsku je určitě dobré mít stažený gpx soubor Hřebenovky a jít podle něj. Ne že by tu Hřebenovka nebyla vůbec značená, ale její symbol se objeví zřídka. Vidět je prakticky jenom poblíž hranic nebo přímo na nich, dále ve vnitrozemí Polska jsem už symbol Hřebenovky neviděl.

Zdejší cyklostezka mě nakonec dovede na hlavní silnici na Szklarskou Porębu, odkud odbočím na zelenou turistickou vstříc nástupu do Krkonoš. Po táhlém stoupání po šotolině se nakonec dostávám na rovnou planinu u Ovčích skal, kde se chci utábořit. Moc možností tu není. Všude je borůvčí, podmáčená půda nebo hrbolatý terén, ale místo na jednoho člověka nakonec mezi stromy najdu.

Dnes končím výjimečně brzy, už v šest, ale dál se nemá smysl hnát. Stejně bych se neměl kde utábořit. Ve volnějším dni jsem ušel 37 km a zítra mě čekají celé Krkonoše.

Dvanáctý den vstávám už před půl šestou, což je o něco dřív než normálně. Obvykle vstávám až po šesté, ale včerejší brzký konec mě dostal do spacáku výrazně dřív než jindy, takže mám naspáno.

S prvními paprsky se vydávám k hranici národního parku na polské straně Krkonoš a pomalu stoupám na hřeben. Obloha je bez mráčku a předpověď slibuje azuro na celý den. Krkonoše bych tak  mohl vidět v celé jejich kráse.

U turistické chaty Hala Szrenicka se napojuji na začátek Cesty česko-polského přátelství, ale hlavně se zde napojuji také na Główny Szlak Sudecki (Hlavní sudetská magistrála). Stejně jako jsem dával tipy na německé dálkové trasy, neopomenu ani tip na polskou dálkovou trasu v blízkosti České republiky. Główny Szlak Sudecki měří 440 km a vede ze Świeradówa-Zdróje do Prudníka. Svojí délkou představuje třetí nejdelší dálkovou trasu v Polsku a její blízkost k českým hranicím z ní dělá ideální zářez pro sběratele dálkových tras ve střední Evropě. Pokud tak již máte hotovou Cestu hrdinů SNP a dálkovky v ČR, můžete se podívat do Polska.

Od Haly Szrenicke pokračuji po červené turistické značce, v jejíž stopách vede Hřebenovka, Cesta česko-polského přátelství i Główny Szlak Sudecki. Počasí je sice nádherné, ale fouká celkem silný vítr, který je znát nejsilněji u Sněžných jam. Jakmile však člověk klesne o něco níž z nejvyšších partií hřebene, vítr se rychle utiší.

Předchozí Další

První turisty potkávám až kolem deváté v přístřešku na Černém sedle, kde si dvě slečny balí spacáky. Jestliže jsem doposud nepotkal živou duši a užíval si krásné ráno zcela bez lidí, od Černého sedla tomu bude přesně naopak. Lidí bude přibývat raketovým tempem.

Až u Špindlerovy boudy mi dojde, čím je způsoben onen masový nárůst výletníků. Za prvé už je na horských chatách po snídani, a tak se všichni ubytovaní, posilněni vydatnou porcí ranních kalorií, vydávají do hor. Druhý důvod mi ukážou dva supějící autobusy na parkovišti u Špindlerovy boudy, z jejichž útrob se vyvalí desítky lidí, kteří se ihned ve velkých skupinách rozprchnou do obou směrů Hřebenovky.

Davy lidí mi nedělají úplně dobře. Tak nějak si nedokážu užít cestu, když musím neustále někoho předcházet, někomu se uhýbat, za někým jít nebo čekat ve frontě. Toho všeho si užiju dost ve městě a nepotřebuji kvůli tomu vyrazit do hor. Což mi vlastně připomíná, proč Krkonoše, nebo alespoň jejich vrcholové části, nenavštěvuji tak často. Příroda tu je sice nádherná a v České republice jedinečná, ale množství návštěvníků je na mě jednoduše příliš. Zrychlím tak tempo a snažím se být co nejrychleji na Sněžce a pak pryč z hlavního hřebene.

Na poštovně se mi podaří ulovit jedno volné místo v bufetu.

Na poštovně se mi podaří ulovit jedno volné místo v bufetu.

Nikoho asi nepřekvapí, že směrem ke Sněžce jsou davy větší a větší a na vrcholu samotném vlna lidí kulminuje. Na poštovně se mi podaří ulovit jedno volné místo v bufetu, kde si dám pivo a párek v rohlíku. Zároveň si rezervuji v Žacléři ubytování na dnešní večer. Po dnešním dni přijde čistá postel vhod a horká sprcha taky nebude k zahození.

Za Sněžkou se množství turistů výrazně sníží a člověku se přeci jenom volněji dýchá. Za Sovím sedlem se Hřebenovka drží na modré turistické značce na Lesním hřebeni a z kamenitého chodníku přechází na divočejší lesní pěšinu. Kromě toho jsou z vrcholu Tabule moc pěkné výhledy zpátky na Sněžku.

Poměrně prudkým klesáním se dostávám do Horní Malé Úpy, odkud Hřebenovka pokračuje po zelené směrem k Rýchorské boudě. Až tady na krásných lesních pěšinách si dokážu užít parádní výlet. Za celou dobu potkám na zelené jenom tři polské turistky, jinak ani noha. Jaký to kontrast se situací před hodinou.

Na otevřené louky se dostávám na chvíli u turistického hraničního přechodu Horní Albeřice. Po staletí využívanou cestu spojující Horní Albeřice a Kutzendorf (po roce 1945 Niedamirów) využili i příslušníci Jednoty bratrské, kteří tudy odcházeli do exilu po prohrané bitvě na Bílé hoře. Těsně za hraničním přechodem Horní Albeřice se Hřebenovka spojuje s Cestou bratří Čapků, která vede z Úpice do Horní Malé Úpy, přičemž prochází Malými Svatoňovicemi, Jestřebími horami a Trutnovem. Se svými necelými 50 km představuje příjemný jednodenní nebo dvoudenní výlet a pro koho by to nebylo dost, může se v Horní Malé Úpě rovnou napojit na Cestu česko-polského přátelství.

Předchozí Další

Od Cesty bratří Čapků se Hřebenovka odpojuje u Rýchorského kříže, odkud se kochám výhledy na protější Vraní hory. Přes ty budu naštěstí pochodovat až zítra. Mám toho po dnešku už dost, a tak se nijak nezdržuji a s hudbou v uších svižně klesám do Žacléře, kde mám rezervované ubytování v penzionu Žacléřský medvěd.

V medvědovi si dávám ještě k večeři guláš a pivo. Energie přijde vhod, protože jsem celý den odjel jenom na pivu, párku v rohlíku a dvou margotkách. Krkonoše jsou fajn, ale užít jsem si dokázal pouze ranní a odpolední část mimo davy lidí. Zbytek byl spíše takovým útěkem. Počasí vyšlo skvěle, a tak jsem alespoň viděl hlavní hřeben v celé jeho kráse. Krkonoše za návštěvu určitě stojí, ale z celé Modré hřebenovky budu nejspíš s příjemným pocitem vzpomínat více na jiné části. Dvanáctý den jsem ušel 49 km.

Vraními horami a svatojakubskou cestou

Třináctý den se vydávám na cestu až o půl osmé. Snídaně se totiž podává od sedmi a když jsem někde ubytovaný a mám možnost snídaně, nikdy nevynechám. Sice pak startuji o něco později než obvykle, ale kalorie z pořádné snídaně mi obvykle vydrží na půl dne. Počasí je stejné jako včera. Svítí slunce a na obloze není ani mráčku.

Liduprázdným Žacléřem a poté polní cestou se vydávám směrem k Růžovému paloučku na česko-polské hranici. Stejně jako přechod v Horních Albeřicích byl i Růžový palouček využíván jako místo, kudy odcházeli z českých zemí do exilu protestanti a členové Jednoty bratrské po porážce na Bílé hoře. Bylo to právě zde na Růžovém paloučku, kde roku 1628 odešel do exilu do polského Lešna Jan Ámos Komenský. Tuto událost připomíná nový památník Labyrint a Komenského život a dílo jsou zmíněny i na několika zastaveních Žacléřské naučné trasy.

Předchozí Další

Od paloučku kopíruje Hřebenovka hranici po zelené turistické značce. Je vidět, že se tudy moc často nechodí. Značení je celkem dobré, ale cesta je zarostlá a jakmile se dostane do otevřeného pole, zmizí úplně. Přestože se musím prodírat vysokou trávou a místy se vracím, baví mě tenhle úsek v odlehlém koutě ČR mnohem víc než včerejší Krkonoše.

Za hlavní silnicí mezi Bernarticemi a Lubawkou začíná Hřebenovka stoupat do Vraních hor. I když jsem věděl, že bude cesta stoupat, stejně mě sklon stoupání zaskočí. Na dvou kilometrech se tu nastoupá skoro 400 výškových metrů, což jsou celkem pěkné parametry. U vrcholu Szeroka, jednoho z nejvyšších bodů Vraních hor, se mi nabízí pěkný výhled na Sněžku, Žacléř i Rýchory, odkud jsem včera pozoroval právě Vraní hory.

Chvíli po výhledech klesá Hřebenovka po červené do Polska, kde přes ves Błażejów přichází do městečka Chełmsko Śląskie. To je známe svým náměstím s řadou barokních a klasicistních měšťanských domů a také zachovalými dřevěnými tkalcovskými domy z počátku 18. století. V nich lze nakoupit různé řemeslné výrobky a zaznamenal jsem i nějaké domácí pivo. Jelikož však  nemám žádné zloté, nechám si na pivo zajít chuť.

V Chełmsku Śląskiem se napojuji na jednu z polských větví svatojakubské cesty, přesněji to je Sudecka droga sw. Jakuba. Ta vede v délce přes 100 km z Lubańe až na hraniční přechod Libná, kudy se vracím zpět do České republiky.

U Libné se z polské drogy stává Svatojakubská cesta – Východočeská, která vede přes Hradec Králové , Pardubice a Kutnou Horu až do Vlašimi, kde na ni navazuje Svatojakubská cesta – Jihočeská, která vede z Vlašimi až k německým hranicím u Dolní Hraničné. V ČR tak máme další více či méně naznačenou dálkovou trasu, která prochází od severovýchodu na jihozápad celou zemí. To snad jenom taková poznámka pro ty, kdo tvrdí, že v České republice dálkové trasy nejsou (a to nezmiňuji další větve svatojakubské cesty v ČR). Nutno přiznat, že pohled na turistický směrovník, na němž je napsáno Kutná Hora 199 km budí respekt.

Předchozí Další

Na přechodu Libná se tedy vracím zpět na území ČR. Cesta vedla do stejnojmenné obce, která byla po 2. světové válce srovnána se zemí po odsunu původního německého obyvatelstva. Po Hřebenovce a Svatojakubské cestě pokračuji do Zdoňova, kde si v místní hospodě dávám lahvové Svijany. Hospoda je sice zavřená, ale pan hostinský vyprodává zásoby, jež má nakoupené. Proslýchá se tu, že prý Polsko uzavře hranice kvůli rostoucím číslům nákazy koronavirem v ČR, a tak se pan hostinský potřebuje zbavit zásob. Poláci mu totiž dělají podstatnou část tržeb. Pomůžu mu tak alespoň zbavit se jednoho piva. Chvíli si povídáme a pak pokračuji po žluté kolem Zdoňovských menhirů až ke Křížovému vrchu.

U Křížového vrchu je jedna z nejhezčích křížových cest, jakou jsem poslední dobou viděl. Křížová cesta zde prudce stoupá skalami a jednotlivá zastavení tvoří reliéfy zasazené do pískovce. Konec cesty je na vrcholu skály a nabízí překrásné výhledy na Zdoňov, Mirošovské stěny a Krkonoše. Parádní odbočka z Hřebenovky, která se určitě vyplatí udělat.

Od křížové cesty je to co by kamenem dohodil do Adršpachu. Adršpašské skály Hřebenovka obchází podél Metuje a železnice na Teplice nad Metují. Kdo by tak chtěl prozkoumat Adršpašsko-teplické skály, musí si z Hřebenovky udělat odbočku. Někým takovým já nebudu, protože už jenom na parkovišti mě odradí davy lidí a představa, že budu opakovat včerejší Krkonoše mě nijak neláká. U parkoviště si dám aspoň langoše a pokračuji po Hřebenovce příjemnou cestou kolem poklidně se vlnící Metuje.

V Teplicích nad Metují si koupím pouze svačinu na večer a pokračuji dál kolem Nového Dvora do Vernéřovic. Ty se mi zdají nekonečné a přestože jsem si ráno říkal, že bych to dnes mohl natáhnout až před Broumov, Vernéřovice mi nakonec seberou morál pokračovat. Na dalších 10 km k Broumovu už dnes nemám, takže nezbývá, než si postavit stan poblíž lesa nad Vernéřovicemi.

Třináctý den jsem ušel 42 km. Možná to bylo tím, že jsem se pohyboval v pro mě neznámé a obecně méně navštěvované oblasti, ale úsek mezi Žacléřem a Vernéřovicemi byl jedním z nejzábavnějších na celé Modré hřebenovce.

Přes Broumovsko a Český koutek

Ráno čtrnáctého dne pokrývají oblohu na rozdíl od předchozích dnů těžké olověné mraky a drobně prší. Cesta mezi Meziměstím a Broumovem mi proto na náladě nijak nepřidává a v dešti se mi zdá úsek na otevřených loukách ještě delší, než ve skutečnosti je. Před Broumovem aspoň přestává pršet, nicméně zůstává pořád zataženo a celkem chladno.

Z Broumova se vydávám po stejné cestě jako jsme šli v červnu při Jiráskově cestě, protože Hřebenovka a Jiráskova cesta tu na chvíli jdou ve stejné stopě. Může mě uklidňovat, že v červnu bylo počasí ještě horší a z Broumovských stěn nebylo vidět vůbec nic.

Broumovské stěny se mi zdají oproti Adršpachu výrazně opuštěnější, což je dobře. Zatímco v Adršpachu se často tvoří fronty a parkoviště praskají ve švech, v Broumovských stěnách potkám pokaždé minimum lidí a většina z nich je jenom kolem Hvězdy a Supího hnízda. Zbytek je prázdný. Může to být samozřejmě tím, že jsem tu letos byl pokaždé za ne úplně ideálního počasí, ale i tak v televizi nevídám záběry přeplněných Broumovských stěn a davů lidí tísnících se ve zdejších roklích. Cesta se Broumovskými stěnami pěkně vlní nahoru a dolů a místy je mezi skalami i dost technická. Vlastně víc, než by člověk při pohledu do mapy čekal.

Předchozí Další

Když už se tu občas zabývám historií, hodí se zmínit, že v Broumovských stěnách se nachází nejstarší turistické značení na Broumovsku z roku 1888. Tvoří jej tabulky s číslem a šipkami vytesané do pískovce, které vyznačovaly cestu mezi Machovským křížem a restaurací Hvězda, u níž se nachází koncový sloupek značení.

Od Machovského kříže klesám pryč z Broumovských stěn do Machova. Začínám mít trochu hlad a doufám, že v Machově stihnu otevřenou nějakou hospodu. Machovský hostinec na náměstí má otevřeno jenom do dvou a já přicházím těsně po druhé, ale pan hostinský je natolik hodný, že mě obslouží ještě po zavíračce. Smažený sýr a pivo je absolutní spása, protože další nejbližší hospoda na trase je až v České Čermné na konci dne. Machovský hostinec mě tak třináctý den opravdu vytrhl trn z paty a návštěvu doporučuji.

K Broumovsku neodmyslitelně patří i statek broumovského typu s bohatě zdobenými štíty orientovanými do silnice. Ten jsem při přechodu Jiráskovy cesty vyfotit zapomněl, ale při přechodu Hřebenovky jsem v Machově dokázal dva zaznamenat, aniž bych se musel nějak výrazněji odklonit od trasy.

Od Machova vede Hřebenovka do osady Závrchy, odkud směřuje opět do Polska. Těsně za hranicí se nachází Skansen w Pstrążnej – Muzeum Kultury Ludowej Pogórza Sudeckiego (Muzeum lidové kultury Sudetských vrchů). Hned u skanzenu je ještě značení Hřebenovky, ale dál už po něm není ani stopy.  Platí tak to, co jsem psal již dřív. Na úseky Hřebenovky v Polsku je dobré mít stažený gpx soubor nebo jednoduše vědět, kudy trasa vede. V terénu nijak značená není a její stopu vlastně určuje pouze onen zmíněny gpx soubor.

Od skanzenu mířím do lázeňského letoviska Kudowa-Zdrój (Lázně Chudoba). Od lázní jsem upřímně čekal nějaké malé zapomenuté město v polském pohraničí, a tak jsem překvapen, kam to přicházím. Krásné luxusní vily z 19. století, nádherně upravené parky a veřejná prostranství, čilý ruch na ulicích. Až později zjistím, že Kudowa-Zdrój je jedním z nejstarších lázeňských měst v Evropě a že hosty zde byli např. J. W. Goethe, W. Churchill, A. Jirásek nebo pruský král Fridrich Vilém III. Nutno uznat, že ze svého kouzla a luxusu neztratily lázně nic dodnes.

Celá oblast kolem lázní Kudowa-Zdrój, kterou Hřebenovka prochází, tzn. od skanzenu v Pstrążnej na severu až po ves Brzozowie na jihu představovala tzv. Český koutek, území jedenácti vesnic, ve kterých žila výrazná česká menšina v Kladsku. Češi byli v oblasti po Němcích druhou nejpočetnější skupinou obyvatelstva a ke změně složení obyvatel došlo až se změnami hranic po druhé světové válce.

Předchozí Další

Od lázní vede Hřebenovka po modré turistické značce přes pole a pastviny zpět do ČR do České Čermné, kde se u rozcestí Nad Českou Čermnou rozhodnu přenocovat u turistického přístřešku. Čtrnáctý den jsem ušel 49 km a naposledy jsem se při přechodu Hřebenovky dostal na území Polska.

Patnáctý den mám v plánu přejít hřeben Orlických hor a pak se dostat kam to půjde.

Nedá se říct, že bych šel neznámou krajinou, protože prakticky celý den půjdu ve stejné stopě, jako jsem šel v červnu během přechodu Jiráskovy cesty. Hřebenovka a Jiráskova cesta jdou totiž od Nového Hrádku až na Suchý vrch společně. Na rozdíl od června, kdy pršelo a byla mlha, má být dnes jasno a slunečno. Snad si tak aspoň užiji nějaké ty výhledy, kterých se mi v červnu nedostalo.

Od nocoviště nad Českou Čermnou se ráno vydávám po žluté ve směru na Nový Hrádek, kde si k snídani kupuji koláč. Od náměstí přecházím ze žluté na červenou a napojuji se tím na Jiráskovu cestu. Na kopci nad Novým Hrádkem pozoruji, jak pokročila stavba rozhledny Šibeník a blízkého informačního centra. V červnu zde byla pouze hrubá stavba informačního centra, během přechodu Hřebenovky je vidět i rodící se rozhledna a v době psaní tohoto článku (leden 2021) je rozhledna již hotová. Rozhledna využívá konstrukci bývalé větrné elektrárny, a tak není divu, že jsem si původně myslel, že se zde staví právě větrná elektrárna. Ale ne, jedná se opravdu o rozhlednu.

Za rozhlednou Hřebenovka klesá do údolí Olešenky a míjí místní pivovar Agent. Ten nás v červnu zachránil, kdy nám na padesátém kilometru dodal potřebné kalorie na zdolání hřebene Orlických hor. Dnes je na pivovar ještě bohužel brzy, takže pokračuji bez zastávky do Olešnice v Orlických horách, odkud stoupám na Vrchmezí na hlavní hřeben.

V dobách své největší slávy patřilo Vrchmezí k nejnavštěvovanějším vrcholům Orlických hor, vyhlášeným svými dalekými výhledy. Za dobré viditelnosti prý odtud byly vidět i věže Prahy. O oblíbenosti místa svědčí i seznam slavných osobností, které stanuly na vrcholu Vrchmezí. Z těch nejznámějších to jsou např. císař Josef II. nebo slavný polský skladatel Fryderyk Chopin.

V době, kdy se Hřebenovka protáhla až do Orlických hor, ve 20. letech 20. století, stávala na tehdy německé straně Vrchmezí Rübartschova chata – horská chata s rozhlednou, která však v roce 1946 vyhořela a již nebyla obnovena. To platilo částečně až do loňského roku, neboť na místě původní chaty byla v prosinci 2020 otevřena nová rozhledna. Vypadá to, že se kdysi velmi oblíbené a poté často zaniklé rozhledny postupně vracejí zpátky do hor. Spolu se Šibeníkem může být pro milovníky rozhleden i Vrchmezí zajímavým tipem na výlet v roce 2021.

Od Vrchmezí pokračuji po hřebeni až na Šerlich k Masarykově chatě, kde si dávám oběd. Počasí je příjemné, cesta hezky plyne, oběd mi dodává energii. Ideální. Od Šerlichu přibývá více lidí, protože od zdejšího parkoviště začíná většina výletníků výpravy na rozhlednu na Velké Deštné a dále do východní části hřebene Orlických hor. Na rozhlednu na Velké Deštné si vylezu, protože jsem na ní ještě nebyl, ale od delšího rozjímání mě klasicky odradí davy lidí.

Předchozí Další

Po pár rychlých fotkách tak pokračuji dál po hřebeni ve snaze se co nejrychleji dostat do jediné části hřebene, která je mimo asfalt nebo šotolinu – mezi Homolí a Pěticestím kolem Kunštátské kaple. Tady už naštěstí nikoho nepotkávám. Vypadá to, že většina návštěvníků vzala za vděk rozhlednou na Velké Deštné. Bufet na Pěticestí má dnes zavřeno, a tak nezbývá, než pokračovat bez občerstvení.

Cestou si aspoň dělám pár fotek zdejšího opevnění ze druhé světové války. Za zmínku stojí, že kousek za Komářím vrchem na Mezivrší Anenská se po žluté odpojuje jedna větev Hřebenovky ve směru na Neratov. Vede dále do Polska a přes Międzylesie zkracuje vzdálenost na Králický Sněžník. Jak bude značená v Polsku je těžké odhadnou, ale podle dosavadních zkušeností to nejspíš bude chtít gpx soubor. Mapa různých větví Hřebenovky v Polsku je na oficiálních stránkách Hřebenovky.

Anenský vrch s jeho rozhlednou vynechávám. Je to čtvrtá rozhledna za den a co do počtu hustoty rozhleden na den, je oblast Orlických hor z celé Hřebenovky ta nejnabitější. Stejně tak vynechávám i Haničku a pokračuji dál po asfaltové cestě až do Žambereckých lesů, kde si stavím stan. Ne že by mě Orlické hory nebavily, ale je pravda, že zdejší hřebenovka až tolik zábavy nepřináší. Většina cesty vede po asfaltu nebo šotolině, jde se prakticky po rovině a výhledů až tolik taky není (kromě zmíněných rozhleden). Na druhou stranu bylo zase hezké počasí a většinu dne bylo málo lidí, takže patnáctý den nakonec končím spokojen. Celkově jsem ušel 49 km.

Přes Suchý vrch na horu Matky Boží

V noci mě občas budí vysoká, která pobíhá kolem stanu. Jinak nic zvláštního. Od místa stanování to mám kousek k Orlické chatě U Rampušáka, kde jsme se při přechodu Jiráskovy cesty královsky najedli. Z jídla dneska nic nebude, jelikož je půl sedmé a v tento čas bych nečekal připravenou snídani ani pro ubytované hosty. U chaty zjistím, že stejně funguje pouze pro ubytované, takže ani pozdější příchod by nebyl k ničemu.

Pokračuji Zemskou bránou a následně asfaltovým úsekem přes Čihák, České Petrovice, kde si kupuji koblihu, až do Mladkova. Jde sice o asfalt, ale je tak krásné ráno, že mi to pro tentokrát nevadí. Aut jezdí minimálně a za celou dobu potkám pouze jednoho pána, který venčí psa. Když se ráno vydaří počasí, bývá to obvykle ta nejlepší část celého dne.

Z Mladkova Hřebenovka stoupá spolu s Naučnou stezkou Betonová hranice až k dělostřelecké tvrzi Bouda a odtud pokračuje na Suchý vrch. U Boudy začíná výrazně přibývat výletníků, jejichž množství kulminuje na Suchém vrchu. Motorkáři, cyklisté, turisté, ti všichni se tu sešli. Veškerý lid naštěstí sedí venku, a tak si můžu dát oběd hezky v klidu uvnitř bufetu na Kramářově chatě.

Předchozí Další

Prakticky od Olešnice v Orlických horách až do teď jsem kopíroval trasu Jiráskovy cesty. Za Suchým vrchem při odbočce na modrou se konečně dostávám do míst, kde jsem nikdy nebyl. Pěknou lesní cestou a celkem prudkým, technickým klesáním se dostávám do Červené Vody, odkud Hřebenovka ihned nastupuje do Hanušovické vrchoviny pod její nejvyšší vrchol Jeřáb.

Stojí za to zmínit, že v Červené Vodě se Hřebenovka větví. Jedna větev vede po modré přes Šanov a dále pod vrchol Jeřáb, druhá vede oklikou přes rozhlednu Křížová hora. Těžko říct, jestli jsem větvení při plánování přehlédl nebo jestli přibylo až později, nicméně při přechodu jsem šel po modré a rozhlednu vynechal. Dnes bych volil určitě cestu přes rozhlednu. Na vrchol Jeřáb Hřebenovka samotná nevede. Nedaleko pod ním se odklání na žlutou a míří na rozhlednu Val. Ocelová rozhledna byla otevřena v roce 2003 a nabízí parádní výhledy na Králický Sněžník a Jeseníky.

Kousek od rozhledny je nejdůležitější poutní místo královéhradecké diecéze Hora Matky Boží. Zdejší klášter a kostel Nanebevzetí Panny Marie nemůžu vynechat, jelikož představuje nejkulturnější zážitek za poslední dny na Hřebenovce. Od kláštera do Králíků vede stromová alej s 357 stromy, kterou se vydávám do města.

Po celém dni začínám trochu ztrácet energii, takže si dávám v restauraci U Lípy jednu Holbu. Už i podle piva je vidět, že se pomalu blížím k cíli celé Hřebenovky. Z Králíků se Hřebenovka po delší době opět spojuje s dálkovou trasou E3, se kterou dojde až na Praděd. V příjemném podvečeru míjím Vojenské muzeum Králíky a několik bunkrů připomínajících zdejší část králické pevnostní oblasti.

Předchozí Další

Za Prostřední Lipkou stoupá Hřebenovka po otevřených loukách a s přicházejícím podvečerem se otevírají krásné výhledy na Králický Sněžník. Nemá smysl se hnát do vyšších nadmořských výšek, a tak kousek pod parkovištěm Pod Klepáčem stavím na louce stan. Do půlnoci je slyšet někde z údolí hlasitá hudba, ale po půlnoci už je všude klid. Šestnáctý den jsem urazil 44 km.

Králický Sněžník a ochutnávka Rychlebských hor

Poslední dny jsem přemýšlel, jak si rozvrhnout závěr výletu a sedmnáctý den ráno se musím rozhodnout. Do cíle na Praděd mi zbývá 65 km a z Pradědu na nejbližší autobus do Jeseníku, kde bydlím, je to dalších 10 km (na přechod z Pradědu do Jeseníku nemám náladu ani v nejmenším). Když dnes půjdu klasickou dávku kilometrů, skončím někde mezi Ramzovou a Šerákem a ani u Ramzové, ani v kopci na hlavní hřeben, se mi stanovat nechce. Padá tak rozhodnutí, že se z Ramzové stáhnu do Jeseníku, dám si doma teplou sprchu, vyspím se v posteli a zítra si dojdu poslední úsek Hřebenovky mezi Ramzovou a Pradědem, který jsem už stejně šel nesčetněkrát.

Vidina postele a teplé sprchy mě celkem žene kupředu, a tak zvládám prudké stoupání na hlavní hřeben Králického Sněžníku jako nic. U rozhledny Klepáč, která je kvůli havarijnímu stavu pro návštěvníky zavřená, zjišťuji, že mi dochází baterka ve foťáku a powerbanka je taky skoro na nule, i když ráno ukazovala 40%. Trochu tak musím omezit focení a něco fotím na mobil.

Předchozí Další

Od Klepáče jde Hřebenovka po hlavním hřebeni, vrchol Malého Sněžníku obchází níže po šotolině a na hlavní hřeben se vrací až kousek pod vrcholem Králického Sněžníku. Zde potkávám první turisty, kteří stoupají od chaty na polské straně. Na vrcholu Králického Sněžníku už stojí bagr a jsou zde viditelné práce na stavbě nové rozhledny. Ta původní byla stržena roku 1973 kvůli špatnému technickému stavu a ta nově budovaná má být její pokračovatelkou. Z diskuzí v médiích je znát, že stavba rozhledny budí velké emoce a spousta lidí, obzvláště na české ale i na polské straně, ji odmítá jako zásah do zdejšího cenného ekosystému. Hodnocení o tom, jestli je stavba dobře nebo špatně přenechám jiným.

Z vrcholu klesám kolem pramene Moravy, který je obsypán lidmi na ranní hygieně, a kolem zbytků Lichtenštejnovy chaty, kde se spáči pod širákem kolem deváté teprve dostávají ze svých spacáků. Prudkým klesáním pokračuji kolem Adélina pramene, kde nabírám vodu. Při klesání mě už po několikáté za celou Hřebenovku zaráží nepořádek kolem cesty – hlavně toaletní papír a vlhčené ubrousky. Smutné je, že nepořádek po vykonání potřeby není už jenom v lese dál od cesty nebo hned za turistickým přístřeškem, což je taky špatně, ale čím dál častěji se nachází přímo na cestě nebo hned vedle ní. Jak něco takového nedělat a co naopak při  pobytu v přírodě dělat, aby se neutápěla v záplavě toaletního papíru, vlhčených ubrousků a jiného odpadu, rozebírají kluci z Liberce v jejich parádním videu, takže bych každému doporučil pozornosti ZDE.  

Pod Adéliným pramenem prudké klesání končí a následuje mírný úsek po vrstevnici do Kladské brány pod Kladským sedlem. To odděluje Králický Sněžník od Rychlebských hor a jeho přechodem se Hřebenovka dostává do předposledního pohoří na její cestě.

Od Kladské brány jdu mixem šotoliny a lesních cest až na chatu Paprsek, kde si dávám oběd. Díky bohu za ni, protože je to v této části Hřebenovky jediná chata na dost dlouhé vzdálenosti. Předchozí byla na Suchém vrchu a další je až na Šeráku. Je znát, že z původního systému horských chat tu chybí Lichtenštejnova chata.

Z Paprsku upaluji k Císařské lovecké boudě, kde se Hřebenovka opět dělí. Přímá větev vede přes Petříkov rovnou na Ramzovou a pak dále na Šerák, ale vedlejší větev vede přes Rychlebské hory do Polska. Samozřejmě nemám v plánu přejít Rychlebské hory, jenom si chci zajít na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor. Sice už jsem na něm byl několikrát, ale zatím ani jednou při přechodu Hřebenovky.

Vrchol Smrku je v lese, není z něj nikam vidět, ale kóta se počítá. Místním značením sestupuji celkem prudkým klesáním do Ramzové, odkud mi za dvacet minut jede vlak do Jeseníku. Z vlaku se nakonec vyklube plný autobus kvůli výluce na železnici, takže si ještě postojím cestou do Jeseníku. Ale co už. Večerní sprcha a postel veškeré bolístky vyřeší. Sedmnáctý den jsem ušel 42 km a zítra mě čeká slavnostní závěr Ramzová – Praděd.

Poslední kilometry a shrnutí

Poslední den začínám v autobuse z Jeseníku na Ramzovou. Z Ramzové vede Hřebenovka po všemi známé červené na Šerák, poté na Keprník, přes Červenohorské sedlo a na Praděd. Obloha je bez mráčku a i poslední den se mi naštěstí udrží krásné počasí posledních dnů. Při stoupání na Šerák se zastavím na Koňské vyhlídce připomínající, že po této cestě tahaly koňské povozy sudy s pivem a jiné zásoby na chatu na Šeráku.

U chaty si udělám jenom pár fotek a pokračuji na Keprník, kde se focením zdržím o něco déle. V dáli už je vidět Praděd a cesta tak příjemně odsýpá. Na Červenohorském sedle si dám svačinu a pokračuji směr Praděd. Už od včerejška od Smrku míjím očíslované kameny. Koho by to zajímalo, tak se jedná o staré hraniční kameny mezi panstvím vratislavského biskupství a panstvím Lichtenštejnů (pozemek pro Lichtenštejnovu chatu na Králickém Sněžníku poskytl kníže Jan II. z Lichtenštejna), současně ale jde též o historickou zemskou hranici mezi Moravou a Slezskem.

Předchozí Další

Kolem hraničních kamenů a po dřevěných chodnících docházím nakonec na Švýcárnu a odtud po chvíli k závěrečnému úseku na Praděd. Kolem dvanácté si fotím sochu Praděda před vysílačem a tím považuji Hřebenovku za dokončenou. V restauraci ve vysílači si dám na oslavu dokončení tři Holby, aby se mi lépe šlapalo zpět na autobus na Červenohorské sedlo. Po osmnácti dnech mám tak trasu Modré hřebenovky hotovou.

Co říct na závěr? Trasa je to nádherná s bohatě se měnícím charakterem krajiny. Střídají se zde rovné hřebenové úseky s členitějšími částmi podhůří a nižších poloh. Je zde spousta odlehlých a neznámých míst, ke kterým je však potřeba se nejednou prodrat davy lidí. Člověk si může užít opuštěnost hor, ale i pohodlí měst a vesnic. V rozmanitosti nabízí (Modrá) Hřebenovka vše, co se od dálkové trasy očekává. Kromě přírodních krás ale nabízí i výrazný kulturně historický záběr, neboť současná trasa navazuje, jak jsem se snažil vysvětlit v úvodu, na původní dálkovou trasu z počátku 20. století.

Po stejné trase a pod prakticky stejným značením chodili turisté už před více jak sto lety.

Po stejné trase a pod prakticky stejným značením chodili turisté už před více jak sto lety.

Pokud někdo tvrdí, že v České republice nejsou pořádné dálkové trasy, odkázal bych jej právě na Hřebenovku. Ta je již mezi Luží a Pradědem vyznačena a pokud se KČT podaří doznačit i zbylý úsek Krušných hor, bude vyznačena celá až od Aše a možná i dál. Naklikat si trasu do mapy.cz a prohlásit ji za nejlepší, nejdelší nebo první dálkovou trasu v ČR může udělat prakticky každý, ale takovým trasám bude vždycky chybět určitá jedinečnost daná přesahem do minulosti. A právě ten Hřebenovka má, protože po stejné trase a pod prakticky stejným značením chodili turisté už před více jak sto lety. Kdo by tak ještě neměl plán na delší trek v roce 2021, může zkusit (Modrou) Hřebenovku.