Pacific Crest Trail

Po více než půlročních přípravách konečně přišel začátek června a s ním ideální čas na start Pacific Crest Trailu.

Abych to upřesnil – na start od kanadské hranice směrem na jih. Není to úplně obvyklé, ale byl jsem v USA nežádoucí, musel jsem s cestou čekat až na červen, a to už se směrem z jihu na sever kvůli nesnesitelnému vedru v pouštích nedá…

Náš tým Nalehko (já a Markéta) tedy 31. května odletěl směr San Francisco s tím, že budeme mít dva týdny na zrealizování posledních důležitých věcí, jako je rozeslání balíků s jídlem, map nebo třeba i léků na místa dopředu po trase, abychom nemuseli každý týden řešit, jak se dostaneme do civilizace na nákup a podobně.

Celá trasa z kanadských hranic až po ty mexické vede převážně po hřebenech hor, překonává desítki sedel přes 3 000 m n. m., s tím, že nejvyšší je těsně přes 4 000 m n. m. Snaží se co nejvíce vyhýbat civilizaci, takže je dobré se opravdu důkladně připravit. My máme v plánu jít cca 32 km denně a celou trasu 4 200 km tak ujít během 4,5 měsíce. Zásobování probíhá tak, že buďto si rozešlete balíky s připraveným jídlem do malých městeček nejblíž trailu, nebo na různé horské chaty, „hájovny“, nebo třeba i jen kempy v horách někde u jezera s malinkatým obchůdkem, který vám váš balík podrží, než si pro něj přijdete. A nebo když zhruba jednou za týden narazíte na asfaltku, která prochází horským sedlem, zkusíte svoje štěstí a dostopujete do nejbližšího městečka (obvykle 20 až 50 km), kde se dá něco málo na další týden chůze nakoupit.

My jsme strávili uplynulý týden nakupováním, přebalováním a opětovným balením jídla do boxů, počítáním celkových kalorií v každé krabici tak, aby nám vyšlo alespoň 3,5 tis. kcal na den, a dál ježděním na poštu a odesíláním na odlehlá místa. Základ naší stravy na cestě tak, doufám, budou tvořit v krabicích rozeslané dehydrované instantní potraviny, mandle, ořechy, slunečnicové a chia semínka, sušené ovoce, olivový olej, čokolády, ovesné vločky.

Náš původní plán byl vyrazit od kanadských hranic a jít na jih (protože startovat v červnu v poušti Mojave je plán tak maximálně na dva dny – dýl tam nepřežijete) a dorazit do pouště v říjnu a těch 600 km tak přetrpět v trochu lepších podmínkách. Nicméně příroda to vidí jinak, a díky dvojnásobnému přídělu sněhu ve státě Washington a několikadennímu chumelení minulý týden leží několik set kilometrů trailu u kanadských hranic stále ještě pod více než metrem sněhu…

Týden před startem jsme tudíž kompletně překopali plány (ještě že 8 beden s jídlem bylo pořád ještě doma) a vyrážíme z Walker Pass, z jižní Kalifornie, těsně za pouští, jen 3 dny cesty od High Sierra a národního parku Sequoia. Povalíme to na sever, doufám, že úspěšně až ke kanadské hranici, tam zkusíme dostopovat do Seattlu, přeletět na jih do San Diega a dokončit pěkně v říjnu zbývající část trailu z mexických hranic do bodu, odkud jsme vystartovali.

Na trail vkročíme zítra, 16. června, a doufám, že si ho ve zdraví budeme vychutnávat po mnoho měsíců. Po tuto dobu se omlouvám všem příznivcům stránek nalehko.cz, že nebudou přibývat nové články, ale chod e-shopu je samozřejmě zajištěn a bude fungovat! Počítám, že alespoň jednou za měsíc se dostaneme někam k internetu a budeme se s vámi moci podělit o nové zážitky z cesty. Užijte si léto co nejvíce venku a na horách, zdraví Petr

Zdravím všechny příznivce našich stránek! Po 22 dnech a 700 km od startu ve Walker Pass jsme se konečně dostali do prvního města! Doposud jsme pouze překročili 5 silnic v horských sedlech, kde byl většinou malý obchůdek a restaurace, takže jsme doplnili „palivo“ a pokračovali dál. Cestou jsme vystoupili na nejvyšší kopec kontinentálních USA – Mt. Whitney (něco kolem 4 400 m) – a v 5 hodin ráno se tam podívali na východ slunce.

Mount Whitney - 4 421 m

Pro ty, kdo sledují naši cestu na mapě: právě se nacházíme v South Lake Tahoe. Ráno jsme překračovali silnici vedoucí přes hory, a tak jsme se stopem svezli do města pořádně se najíst a nakoupit potraviny na dalších 160 km do Sierra City. Vlastně máme za sebou nejtěžší část – pohoří High Sierra – a asi taky nejhezčí. Cesta měla svoje úskalí, jako třeba 25 000 výškových metrů převýšení, mračna komárů, medvědi, nedostatek vody, bolavý nohy – to když nám začalo docházet jídlo a přes nejhorší sedla (nejvyšší 4 000 m n. m.) jsme museli několik dní uhánět přes 40 km denně… ale rozhodně to stálo za to.

Čekali jsme různá úskalí a snažili se na ně připravit, ale nakonec se jako největší problém jeví HLAD, prostě HLAD! Množství jídla, které obvykle stačí na týdenní trek, v nás zmizí za 3 dny, pohodlně… Obvykle totiž člověk po týdenním treku odpočívá a ještě týden se dojídá tunama jídla… My se nemůžeme ani dojíst, ani si odpočinout, a tak je žravost enormní… Dneska ve městě jsem už snědl tolik jídla, že doma by mi stačilo snad na týden. Jasně, člověk si může den zajít někam k silnici a stopovat pro zásoby do města, ale naším cílem bylo projít si celou Sierru Nevadu bez odbíhání z trailu.

Naše obvyklá hladová mňamka…. něco instantního ze sáčku + chia semínka + spousta olivového oleje a česnek...

Na hřebenech je pořád zima.

Prostě plnotučná divočina 🙂 Už se nám podařilo vyladit, že když jdeme 35–40 km denně, neseme optimální množství jídla. Když jdeme kilometrů míň, musíme nést víc jídla na překlenutí obvyklých 150–200 km mezi doplňováním potravin a batoh je moc těžký… Když se snažíme ujít víc kilometrů, strašně vzroste únava. Těch 35 až 40 km denně je pro nás akorát. Každopádně jsem rád, že jdeme dost NALEHKO. Náš batoh i s nabíječkama na foťák a mobil, mapama a všema extras, který člověk na 4 měsíce potřebuje, váží se zásobou jídla na 5 dní a 2 l vody kolem 15 kg! Je to neuvěřitelný, ale potkali jsme už i chlapíka, který taky jde Pacific Crest Trail a jeho batůžek má bez jídla jen 3,5 kg!!! Narodil se se špatnýma nohama. K tomu má jednu nohu kratší a absolvoval od dětství asi 10 operací, aby vůbec mohl chodit, a s těžší výbavou by jít nemohl. Je vidět, že jsme ještě žabaři, hehe.

Předchozí Další

Aktuálně na nás čeká zase hornatá, ale výrazně teplejší část severní Kalifornie. Předpověď na tenhle týden je slunečno a každý den přes 35 stupňů… Prý nejteplejší týden roku 2012, haha, jsme klikaři! Doufám, že během několika týdnů dodám další report a konečně i pár fotek. Užívejte si léto na cestách, zdraví vás Petr.

Dny na trailu neuvěřitelně utíkají a koukám, že už je to měsíc od poslední aktualizace! Měsíc a dalších 1 000 km, takže celkem už 1 700 km. Vlastně to ani není moc, ale když se na to člověk podívá jako na 40 maratonů… s batohem… docela to vysvětluje náš soustavnej hlad :-) Všichni se toho bojí a nakonec to všichni zažijou – „hiker hunger“!

Jídlo nám v Sierra City dělalo opravdovou radost! A podívejte co pijeme! Nechápu kde se to v malé vesnici v obchodě vzalo?

Za uplynulý měsíc se nám podařilo projít místy trochu nudné, ale hlavně hodně teplé a suché sekce severní Kalifornie. Pár dní strávených na hřebenech hor na slunci při 35 stupních ve stínu, a co je horší, 25 stupňů v noci… ale tomu všemu je konec, včera jsme překročili hranice do Oregonu a konečně nás čekají ne tak kopcovité, chladnější sekce Oregonu plné borůvek!!! Protože jsme museli kvůli zásobování jídlem zajíždět stopem do městeček a to nám ubíralo hodně času, snažíme se teď trochu nahnat kilometry a chodíme kolem 45 km denně. Nohy pořád bolí, ale užíváme si to. Vlastně jsme měli náš první úplně volný den, kdy jsme neušli ani 5 km. Připravovali jsme se na výstup na Mt. Shasta – krásnou sopku něco přes 4 tis. m. Východ slunce na vrcholu byl úžasný a byl to skvělý dárek k mým 33. narozeninám!

A takhle vypadají nohy po víc než tisícovce kilometrů, v pozadí náš další cíl Mt. Shasta

Oslava narozenin na vrcholu Mt. Shasta!

Pohled zpátky na Mt. Shasta při východu slunce a ůdolí zaplněné kouřem od lesních požárů.

Počasí nám zatím neuvěřitelně přeje, celkem jsme zažili jen asi 5 hodin deště a jednu neuvěřitelnou bouřku, při který blesk zapálil strom na hřebínku 200 m od nás! Taky se nám podařilo zredukovat vybavení a poslat domů pár kousků oblečení, takže jsme se se základní váhou batohu dostali pěkně pod 6 kg.

Předchozí Další

Než ukončím dnešní stručný příspěvek, musím zmínit jednu věc – Američané na venkově a v malých městech jsou neuvěřitelně příjemní a ochotní lidi, kteří nám často nečekaně pomáhají. Jsou pro mě obrovským překvapením a rád bych jim tímto poděkoval. Někteří dokonce na vlastní náklady udržují v horách daleko od civilizace, tam, kde trail křižuje prašné cesty, plastové boxy s vodou, Colou, někdy pivem a něčím dobrým k zakousnutí pro cestovatele, kteří zrovna mají těžké chvíle. Ještě jednou díky.

Předchozí Další

Doufáme, že příště se ozveme z Cascade Locks na hranicích s Washingtonem. Přejeme pěkné léto a hodně zážitků na cestách i doma. Petr

Zdravíme opět všechny naše příznivce a kamarády, tentokrát z Cascade Locks, malého městečka na hranicích Oregonu a Washingtonu. Jsme rádi, že se nám podařilo dokončit Oregon s posledním dnem srpna. Máme tedy za sebou dalších zhruba 700 km. Navzdory očekávání, že naše trénovanost poroste, jsme zaznamenali první větší krizi – únava se zjevně nastřádala, s novými botami nohy vypověděly službu a museli jsme si vzít první vynucený den volna…

Nakonec to byla velká pohoda u jezera v Shelter Cove. Už jsme se ale zmátořili a jedeme dál. Pořád nás to baví a řekl bych, že je to čím dál lepší, náš tým prostě funguje. Nakonec jsme se cítili tak odpočatí, že jsme zkusili, kolik mil ujdeme za jeden den. No a zastavili jsme se po 40 milích, tzn. asi 64 km. Takže to s náma nebude zas tak špatné. Udělat našich obvyklých 35 km další den bylo sice trochu náročnější, ale šlo to. V pouštích na jihu se bude hodit vědět, že zvládnem i 40 mil v kuse, když nebude voda.

Na vrcholu South Sister, jedné z dlouhé řady sopek, která se táhne až téměř ke kanadské hranici

Tohle bohužel vídáme hodně často – občas to respektujeme a obejdeme požár oklikou, občas uzávěrkou projdeme… nechceme přeskakovat.

Hned na jihu Oregonu se nám podařilo na trailu potkat osmdesátiletého chlapíka s přezdívkou Ultra Buns, který běžel svých obvyklých denních 15 km a dal se do vyprávění, jak před 25 lety jako první člověk proběhl Pacific Crest Trail – běžel maraton denně. Neměl žádný podpůrný tým, takže běžel s batůžkem. Žádný spacák, jen bivakovací pytel, žádné vaření atd. To jsme ještě strávili. Je to drsňák. Pak ale dodal, že loni běžel/šel PCT znovu, tentokrát v protisměru, aby si to prohlídnul i z druhé strany, a dokončil v den svých 80. narozenin!!!! To je hardcore!!!! Velký respekt a pro nás obrovská motivace. Když to zvládá on ve svých letech, musíme my náš thru-hike taky zvládnout! Když doběhl svůj běh, tak si s námi dal hamburger a pár piv, hehe.

Taky nás v Oregonu malinko potrápily další lesní požáry. Museli jsme kvůli nim udělat pár oklik, protože trail byl uzavřený, ale zvládli jsme to. Někteří další hikery neměli takové štěstí, protože se oheň rozhořel a museli některé sekce přeskočit a objet stopem….

Kupodivu se nám po Čechách teď tolik nestýská, protože začala sezóna kanadských borůvek a houbaření. Je to skoro jako být doma :-) Naše dieta je teď o hodně zajímavější, pořád máme modré pusy a kemp večer voní smaženicí. K tomu míváme neuvěřitelné výhledy na řadu sopek od Mt. Hood přes Mt. St. Helens po Mt. Rainier, krása….

Doufáme, že si užíváte léto venku stejně jako my. Mějte se blaze, znovu se doufám ozveme po dosažení kanadské hranice zhruba za 3 týdny.

Předchozí Další

Po delší odmlce (Washington je opravdu zaostalý a nepříliš obydlený stát 🙂 vás opět zdravíme z naší cesty. Od doby posledního příspěvku se nám podařilo přejít celý Washington, cca 800 km, dorazit na kanadskou hranici a tím vlastně ukončit první část naší cesty.

Popravdě nám Washington dal dost zabrat. Od začátku až do konce se prochází pohořím Cascade Range, často nazývaným Americké Alpy, a denní porce převýšení se neustále pohybovala mezi 1 a 2 km.

Těsně před bouří

Tesne pred prichodem blizardu na Knife’s Edge, a vpravo vitezne gesto EasyMiles – „prezili jsme“

Když chcete dojít do Kanady jako my, tak se prostě nemůžete jen tak otočit a jít někam zpátky (v našem případě 4 dny do Cascade Locks), takže jsme se do hřebínku pustili. Vítr docela zesílil, později jsme se dozvěděli, že dosahoval přes 120 km/h, a tak jsme některé úseky museli prolezt doslova po čtyřech. V nejsilnějších poryvech větru musela Marky ležet mezi kameny natažená na zádech, protože ji to jinak strhávalo… Těch necelych 5 km nám trvalo 3 hodiny a velkým povzbuzením pro nás byl kamarád, šedesátník EasyMiles, kterého jsme vždycky na moment zahlédli 50 m před námi, jak bojuje stejným způsobem jako my. Když jsme se konečně dostali dole, musím říct, že mě ani trochu nemrzelo, že jsme přišli o pravděpodobně nejhezčí část celého PCT. Spokojili jsme se s tím, že žijeme a že naše další zásobovací místo na benzince ve White Pass je už jenom 20 km :-)

Jižní část Washingtonu byla taky ve znamení borůvek, a nemyslím tím naše český mrňky, ale „půlkilový bestie“, který na keříčkách rostly. Vlastně za to mohly převážně borůvky, že jsme nebyli schopni udělat víc než 35 km za den :-) Výbornou příhodu měl hiker Panama Red – ten ráno vstal a po pár minutách došel do křovíčka totálně obsypaného borůvkami. Tak se zastavil, natrhal plnou hrst a spokojeně zamručel, když ji slupnul… Z druhého konce se ozvalo podobné zamručení… Narovnal se a vidí, že 5 metrů od něj se v borůvčí valí medvěd a taky se cpe borůvkama… Chvíli na sebe koukali (utíkat se nesmí a navíc by to nemělo cenu) a pak pokračovali oba ve sklizni a medvěd se nakonec odvalil do vedlejšího křoví :-)

Pak zhruba v půli Washingtonu jsme se přehoupli z léta do podzimu, kopce se báječně vybarvily do žluta a do červena a těsně před hranicema se i rozfoukal všechen dým a užili jsme si krásné výhledy. Musím říct, že nám bylo úplně smutno, že se s horama loučíme a už nás bude čekat jen poušť… Příjemné byly poslední dva dny, kdy jsme dorazili na kanadskou hranici, oslavili úspěšné dosažení 2 000 mil lokem whiskey a šlapali zpět na první prašnou silnici, abychom se dostali zpět do civilizace.

Monument 78 na kanadskych hranicich

Cestou jsme totiž potkávali staré přátele, se kterými jsme se v průběhu cesty seznámili a strávili spolu někdy pár minut, někdy pár dní… Takhle jsme měli příležitost je naposledy pozdravit a rozloučit se. Je to hrozně zvláštní, s někým si podáte ruku, prohodíte pár slov nebo jen chvíli posedíte večer u ohně a máte pocit, že jsou to staří přátelé, se kterými se znáte léta. A to jen proto, že víte, že v uplynulých týdnech si prošli stejnou krásou, problémama, únavou atd. jako vy a tak vám přijdou neuvěřitelně blízcí.

Ranni kava s nejlepsima kamaradama z trailu – zleva: Sunday, Nico, Cheetah, Maddog Murph a moje hlava.

Nedelni pivni vzpruha se Sunday – hlad a zizen nas vyhnaly do civilizace a ted se vracime na trail s opoznani lepsi naladou:-)

Ted uz jsme zpet v Californii a naordinovali jsme si tyden volna u Marketinych rodicu doma, nez vyrazime na mexickou hranici se poprat s poslednim tisicem kilometru. Marky potrebuje dat dokupy koleno, protoze na hranice uz malem nedosla a ja se pokusim nabrat nejaky to kilo, aby me poustni vitr nekam neodvaaal:-) Tak nam drzte palce. Bude to boj hlavne ohledne vody, protoze nas cekaji useky bez vody i hodne pres 50km a teploty pres den jsou stale kolem 30 st. Doufam za mesic uz budem ve zdravi zpet s poslednim hlasenim. Mejte se blaze a „happy trails“, Petr aka Footprint

Předchozí Další