'/%3e%3cdefs%3e%3clinearGradient%20id='paint0_linear_205_301'%20x1='105.856'%20y1='1'%20x2='105.856'%20y2='45.5'%20gradientUnits='userSpaceOnUse'%3e%3cstop%20stop-color='white'/%3e%3cstop%20offset='1'%20stop-color='white'%20stop-opacity='0'/%3e%3c/linearGradient%3e%3c/defs%3e%3c/svg%3e)
Pěšky podél hranic bývalého Československa, tak jak existovaly před rozdělením. Dlouhá cesta divokou a často opuštěnou krajinou s dobročinným přesahem – Pěšky pro Emičku. Tisíce kilometrů, proměnlivé podmínky a každodenní realita na trailu. Cesta, která není jen o výkonu, ale i o vytrvalosti a smyslu.
Pěšky po hranicích Československa
Rok utekl neuvěřitelně rychle a já znovu stojím na začátku dlouhé cesty. Tentokrát ale ještě větší a náročnější. Vydávám se obejít celé bývalé Československo po jeho hranicích – tisíce kilometrů, měsíce na cestě a jeden jasný důvod — pomoc Emičce.
Vycházím na další pochod věnovaný dítěti, ke kterému byl osud lhostejný. Tentokrát ale mířím mnohem dál. Chci obejít celé Československo po hranicích tak, jak jsme byli před rozdělením našich států. Celou cestu jdu pro Emičku Zouharovou, holčičku s dětskou mozkovou obrnou, a pokouším se vybrat peníze na její nákladnou léčbu. Přípravám věnuji dlouhé měsíce a pevně věřím, že i tentokrát bude mít cesta smysl.
Podél železné opony
Začínám v Břeclavi, kousek od slovensko-rakouské hranice. Vyrážím po směru hodinových ručiček a první den nejdu sám. Přidává se ke mně kamarád Kamil a jeho kamarád Tomáš. Hranici zatím kopírujeme hlavně po asfaltových cyklostezkách mezi vinohrady. Jižní Morava je ráj pro kola, ale pro pěšího občas trochu utrpení.
Silný dojem ve mně zanechávají informační tabule připomínající příběhy lidí, kteří se za železné opony pokoušeli utéct přes hranice do Rakouska. Někdo zkoušel přeletět hranici na podomácku vyrobeném rogalu, jiný se plavil po Dyji ve vydlabaném kmeni stromu. Nejvíc mě fascinují mladíci, kteří se dostali přes hranice po drátech vysokého napětí. Člověk si při tom uvědomuje, jak malicherně dnes některé naše problémy působí.
U hranice stojí železný památník se jmény všech 53 obětí, které při pokusu o útěk zemřely.
Večer docházíme po dvaatřiceti kilometrech do Mikulova. S kluky se loučím, dávám rychlé jídlo v restauraci a za městem hledám místo na spaní. Nakonec rozbaluji tarp na louce kousek od cyklostezky a po prvním dni rychle usínám.
Další ráno pokračuji dál směrem k rakouské hranici. Pořád ještě převládají asfaltové cyklostezky, které moc nemusím, a tak se těším hlavně na Podyjí a lesní úseky. Večer docházím k Hevlínu, kde nacházím jednoduchý přístřešek na kůlech. Rozbaluji spacák, dopisuji deník a při západu slunce pozoruji okolní krajinu.
Přes noc začíná pršet. Déšť ale není nijak silný a vlastně mi ani nevadí. Jen mě nutí při chůzi držet svižnější tempo. Podél Dyje nacházím vodácký přístřešek s komínem, rozdělávám oheň a suším věci. Počasí se během dne neustále mění — chvíli déšť, chvíli slunce a do toho silný protivítr.
Ráno mi navíc přichází zpráva od ženy, která sleduje moji cestu. Zve mě na jídlo do Šatova. Když tam večer konečně dorazím, čeká mě výborná kulajda, těstovinový salát a pivo zdarma. Po promrzlém dni to bodne víc, než bych čekal. Přede mnou jsou ještě dlouhé měsíce cesty, a tak si tentokrát dopřávám noc v penzionu. Teplá sprcha a postel mají po několika dnech úplně jinou hodnotu.
Setkání, které nevyšlo
Ze Šatova během chvíle vstupuji do Národního parku Podyjí. Konečně mizí asfalt a přichází lesní stezky podél Dyje. Přesně kvůli tomuhle jsem sem chtěl dojít.
Ještě před odchodem zjišťuji, že se letos o přechod československých hranic pokouší ještě jeden člověk — Rosťa. Náhodou vyrážíme ve stejný den, jen každý opačným směrem. Dnes bychom se měli potkat někde u Hardeggu.
Domlouváme se, že zkusím přebrodit Dyji a dojít mu naproti. Jenže vody je příliš a navíc bych se musel motat v první zóně národního parku. Cestou ještě potkávám staršího pána, který si všimne vlaječky Nalehko na mém batohu.
„To máte sbaleno pod sedm kilo?“ ptá se mě pobaveně.
Okamžitě se dáváme do řeči a nakonec zjišťuji, že jde o bývalého předsedu Klubu českých turistů. Má procestovaný kus světa a potvrzuje mi, že přes řeku se dnes bezpečně nedostanu. S Rosťou si tedy jen telefonujeme a přejeme si hodně štěstí. Snad se někde potkáme později na severu.
Pokračuji dál neznačenými stezkami podél Dyje. Všude okolo je krásná, téměř nedotčená příroda a nikde ani živáčka. Přes hardeggskou vyhlídku scházím pašeráckou stezkou až k jednoduchému přístřešku u řeky, kde přespávám.
Další dny plynou v rytmu pohraničních lesů, řeky Dyje a malých vesnic. Ve Vranově nad Dyjí dokupuji zásoby a pokračuji kolem zámku do rezervace Bílý kříž. Občas se dostávám i na rakouskou stranu hranice. Když se později vracím zpět přes hraniční přechod, troubí na mě několik aut s jihlavskou značkou. Zřejmě mě někdo poznává podle příspěvků na internetu.
Za Vratěnínem nacházím malé místo v lese a znovu stavím tarp. Přes noc pořádně fouká a prší. První větší zkouška vybavení. Naštěstí všechno drží.
“ Celý den nepotkávám jediného člověka. Jen lesy, déšť a ticho.
Dalším cílem je Slavětín, kam mě pozvala Radana, která sleduje moji cestu. Poslední kilometry jdu přímo od patníku k patníku po hraniční stezce. Vítr fouká celý den proti mně a jsem rád, když konečně docházím na místo.
Radana žije na obrovském statku fungujícím jako komunita pro duševně nemocné lidi. Celé místo sama vybudovala a stará se o jeho chod i o lidi, kteří zde žijí. Všude pobíhají psi, oslíci, koně i drůbež a celé místo působí neuvěřitelně živě a lidsky. Každý tu má svoji práci a svoje místo.
Večer ještě vyrážíme do Slavonic na autorské čtení Jáchyma Topola. Schází se tam zvláštní směsice lidí — výtvarníci, hudebníci, cestovatelé, underground všeho druhu. S několika lidmi se dávám do řeči a vyprávím o cestě i o Emičce. Později ještě končíme na otevírání místní galerie a domů se vracíme až pozdě v noci.
Oslíci na hranici
Další den vyrážíme ve větší skupině. Několik lidí z komunity, sousedka Radany a k tomu čtyři oslíci. Už samotný průchod Slavonicemi budí slušný rozruch. Lidé se zastavují, ptají se, proč jdeme s oslíky po hranici, a já znovu vysvětluji celý projekt a sbírku pro Emičku.
Chvíli zkouším vést jednoho oslíka, ale moc nám to nejde. Oslík se zastavuje u železničních přejezdů, kanálů i úplně nesmyslných míst a evidentně má vlastní hlavu.
Na trojmezí se se všemi loučím a pokračuji dál sám. Sotva skupina zmizí, začíná pršet a déšť už nepoleví až do večera.
Česká Kanada je nádherná, ale v tomhle počasí působí trochu nevlídně. Celý den nepotkávám jediného člověka. Jen lesy, déšť a ticho. Ke konci dne už jsem promrzlý, promočený a chvílemi dokonce poletuje sníh.
Do Nové Bystřice docházím úplně vyčerpaný. Je velikonoční pondělí a téměř všechno je zavřené. Nakonec ale nacházím útulný penzion za dobrou cenu. Padám do postele a jen doufám, že se počasí konečně umoudří.
Déšť, sníh, vítr a prázdné lesy bez lidí. Dny, kdy jde víc o hlavu než o kilometry. A přesto právě tyhle chvíle dávají celé cestě smysl.
Ráno dokupuji pár zásob a znovu mířím směrem k hranici. Počasí je nevlídné — chvíli prší, chvíli poletuje sníh a občas do toho přijdou i kroupy. Jenže krajina okolo je tak krásná, že mi to vlastně ani moc nevadí. Přírodní park Homolka–Vojířov působí úplně jinak než většina českých lesů, které znám. Převážně jehličnaté lesy bez známek těžby, rašeliniště, močály a dlouhé opuštěné stezky. Místy mi to připomíná spíš Appalačskou stezku než jižní Čechy. Za celý den nepotkávám jediného člověka a úplnou náhodou se dostávám i k nejsevernějšímu bodu Rakouska.
Postupně přecházím do CHKO Třeboňsko. Lesy střídají rybníky a mokřady typické pro tenhle kraj. Na okraji jednoho lesa mě překvapí výběh se dvěma himalájskými jaky. Jeden je bílý a oba vypadají, jako by sem vůbec nepatřili. Jen stojím u ohrady a směju se tomu, co všechno člověk může na českých hranicích potkat.
Celý den je syrový a studený. Když večer dorážím do Chlumu u Třeboně, jsem promrzlý skrz naskrz a bez většího přemýšlení beru místní ubytovnu.
Krajem zaniklých vesnic
Ráno chvíli vyprávím majiteli o své cestě a pak pokračuji dál po červené podél hranic. Pořád je zima a po lese poletuje sníh. Občas se mezi stromy objeví malá vesnice s pár domy, jinak ale vládne úplné ticho. Mám pocit, jako by tu ještě pořád nebyla sezóna. Lidé jsou zalezlí doma a celé pohraničí působí ospalým dojmem.
Cesta vede přes rezervace Dračice a Krabonoš a pak se přede mnou najednou objeví obrovský pískovcový lom. Uprostřed jinak divoké krajiny působí skoro absurdně. Chvíli jdu podél něj lesem a přemýšlím, kde se tu vůbec vzal. O kus dál míjím památník vojína padlého při obraně hranic a znovu si uvědomuji, jak silně je tohle pohraničí pořád poznamenané historií.
Ve vesnici Nová Ves nad Lužnicí zůstalo po válce jen pár nových domků a rozpadající se kostel. Původní obec byla srovnána se zemí. Takových míst bude na téhle cestě ještě hodně.
Do Českých Velenic přicházím už kolem čtvrté odpoledne. Mám domluvené přespání v domově mládeže a po několika studených dnech jsem rád za suchou postel a trochu tepla. Večer ještě dojídám zásoby a dokupuji další jídlo. Tuším, že mě čekají hodně náročné dny.
Před odchodem se ještě dávám do řeči s vychovatelkou, kterou moje cesta zaujala. Slíbí mi, že vše ukáže ředitelce školy a pokusí se projekt ještě víc zviditelnit. Takové drobnosti mě vždycky potěší. Člověk si uvědomí, že ta cesta opravdu žije i mezi lidmi.
Za městem znovu mizím v hlubokých lesích. Nikde nikdo. Jen sem tam nějaká opuštěná bouda nebo starý přístřešek. V Česku je možností nouzového přespání překvapivě málo, ale zatím si vždycky nějak poradím.
Krajina se začíná pomalu zvedat směrem k Novohradským horám. Přibývá sněhu, mizí civilizace a okolo zůstávají jen lesy, potoky a malé vesničky roztroušené po kopcích. Ve vyšších polohách už leží souvislá sněhová pokrývka a je opravdu zima. Všude okolo tečou nádherně čisté potoky a celé hory působí nedotčeně a syrově.
Do Hojné Vody přicházím večer úplně promrzlý. Místní paní mě ubytovává v levném penzionu a mám pocit, že jsem jediný turista široko daleko.
Setkání s losy
Další ráno konečně svítí slunce. Sníh pod nohama křupe a Novohradské hory najednou vypadají úplně jinak. Nad Hojnou Vodou míjím místo se zvonem setkávání. Má zvláštní atmosféru — ticho, výhledy do krajiny a pocit, že se tu člověk musí na chvíli zastavit.
Pak začínám stoupat na Vysokou, nejvyšší vrchol severní části Novohradských hor. Čím výš jsem, tím víc sněhu přibývá. Míjím obrovské rampouchy visící ze skal a je jasné, že ještě před pár dny tu musela být pořádná zima.
Když pak scházím lesní cestou dolů, přeběhnou mi kousek před nohama dvě obrovská zvířata. Na pár vteřin úplně ztuhnu. Vypadají jako losi — obrovská těla, dlouhé nohy. Než se vzpamatuji, mizí mezi stromy. Srnky potkávám pořád, ale tohle je úplně jiný zážitek. Ještě dlouho na to myslím. Později zjišťuji, že losa je tu možné skutečně potkat.
Přicházím k Žofínskému pralesu, jedné z nejstarších rezervací ve střední Evropě. Dovnitř se nesmí, ale možná je to dobře. Aspoň zůstává opravdu divoký. Okolo jsou močály, rybníčky a zvláštně pokroucené stromy. Celé to místo má silnou atmosféru.
Níže mizí sníh, objevují se pastviny, ovce a krávy. Novohradské hory mě úplně dostávají. Tohle jsou zatím nejkrásnější místa celé cesty a už teď vím, že se sem jednou budu muset vrátit.
Po dvaačtyřiceti kilometrech docházím do Dolních Dvořišť. Po deseti dnech si konečně dávám pořádné jídlo v restauraci a těším se na další den. Zítra bych měl dojít na nejjižnější bod republiky.
Ráno je ještě větší zima než včera. Krajina okolo hranic je tvořená hlavně pastvinami a otevřenými loukami. Kousek od hranice nacházím nádhernou louku s výhledem do všech stran. Nikde žádné domy, auta ani lidi. Jen vítr a naprostý klid. Sedím tam dlouhé minuty a jen koukám kolem sebe. Přesně kvůli takovým chvílím člověk na podobné cesty vyráží.
Přes zaniklou vesnici Radvanov docházím až k nejjižnějšímu bodu České republiky. Leží přímo u hraničního potoka. Nový patník, turistické razítko a okolo absolutní klid. Chvíli tam jen sedím a užívám si ten moment. Na cestě se mi tak začínají objevovat první důležité milníky.
Od bodu pokračuji dál krásnými lesními stezkami směrem k Vyššímu Brodu. Nejvíc mě baví opatská stezka s vodopády sv. Wolfganga. Tahle část má úžasnou atmosféru — mokré kameny, zurčící voda a hluboký les okolo.
Jenže večer se znovu rozprší a teplota padá jen lehce nad nulu. Ve Vyšším Brodě to raději balím na ubytovně u Vltavy. Druhý den už začíná Šumava.
Pohřebiště stromů
Od kaple Panny Marie pokračuji směrem k Lipnu a postupně se nořím do šumavských lesů. Večer stavím tarp u pramene mimo hlavní turistické trasy. Nikde nikdo. Jen les, voda a úplné ticho.
V noci přichází pořádný mráz. Ráno mám zmrzlou vodu ve flašce i olivový olej. Nejvíc mě zebe od země a začíná mi docházet, že moje karimatka na tyhle podmínky nestačí. Volám Petrovi z Nalehko a ještě ten den mi posílá novou na nejbližší poštu. Tomu říkám servis.
Dneska mi konečně přeje počasí. Po několika studených a sychravých dnech svítí od rána slunce a hned je svět úplně jiný. Pokračuji směrem k Plešnému jezeru a postupně se přede mnou ukazuje pravá tvář Šumavy. Rozsáhlé plochy popadaných a kůrovcem napadených stromů působí skoro jako pohřebiště. Na první pohled smutný obraz, ale když se člověk zastaví a chvíli se dívá kolem sebe, všimne si i něčeho jiného — mezi mrtvými stromy už vyrůstají nové, mladé smrčky a celá krajina se pomalu obnovuje sama. Příroda si zkrátka umí poradit i bez člověka.
U Plešného jezera je nádherně. Ještě nezačala hlavní sezóna, takže tu není vůbec nikdo. Sedám si na chvíli k vodě, fotím a jen si užívám to ticho. Ve výšce okolo 1 100 metrů působí jezero syrově a horsky. Nad ním se ještě zvedá masiv Plechého a celé místo má zvláštní atmosféru. Přesně kvůli takovým chvílím mám rád cesty mimo sezónu.
Od jezera pokračuji dál a napadne mě zkusit alternativní trasu mimo značené stezky. Chvíli to vypadá dobře, ale brzy zjišťuji, že to byla dost špatná volba. Prodírám se hustými porosty, brodím bahno a místy skoro lezu po čtyřech. Místo zkratky si jen přidělávám práci a ztrácím čas. Mým dnešním cílem je nocoviště Strážný, takže nakonec nasazuji svižnější tempo a snažím se ztrátu dohnat.
Šumava má zvláštní dvě tváře. Na jedné straně nádherná divoká příroda, ticho a pocit úplné svobody. A pak najednou člověk vyjde z lesa a pár metrů od první zóny národního parku vede dálnice do Německa. Kamiony, hluk, auta a odpadky podél silnice. Ten kontrast mě úplně zarazí. Nouzové nocoviště leží sotva dva kilometry od dálnice, takže i když večer stavím přístřešek v lese, monotónní hukot aut je slyšet až do noci.
Šumava pod sněhem
Ráno mě už v šest budí déšť bubnující do tarpu. Některé věci jsou lehce navlhlé a moc se mi nechce vylézat ze spacáku. Musím ale co nejrychleji dojít do Borové Lady, kam mi má na poštu dorazit nová karimatka. Otevírací doba je jen pár hodin dopoledne, takže není prostor na zdržování.
Celý den prší a únava se začíná pomalu sčítat. Poslední kilometry nakonec skoro běžím, protože mi dochází, že to budu mít jen tak tak. Na poštu přicházím asi patnáct minut před zavíračkou. Obrovská úleva. Nová karimatka je na místě.
Venku je stejně hnusně, takže si říkám, že dnes už nemá cenu se někam hnát. Vedle radnice nacházím levné ubytování, peru věci, suším boty, dopisuji deník a po dlouhé době si dopřávám trochu klidu. Tělo už si o odpočinek říkalo delší dobu. Když večer koukám na předpověď, moc optimismu mi to nepřidá — další čtyři dny má zase sněžit a pršet.
Ještě než ráno vyrážím z Borové Lady, napadne mě zkusit napsat na pár ubytování po trase, jestli by mě v rámci podpory dobročinného projektu neubytovali levněji. Upřímně od toho moc nečekám, ale během chvíle mi přichází několik odpovědí. Nakonec si domlouvám nocleh zdarma v hotelu Modrava a další den na chatě v Prášilech. Paráda. Aspoň pár nocí nebudu mrznout venku ve sněhu. Dobří lidé se opravdu pořád najdou.
“ Člověk si pořád říká, že horší už to snad být nemůže — a ono pokaždé ještě trochu může.
Od rána hustě sněží. Přicházím na Kvildu, kde náhodou potkávám paní z místního informačního centra. Má sice zavřeno, ale kvůli mně na chvíli otevře. Chvíli si povídáme o mé cestě a zároveň řešíme, kudy bude nejlepší pokračovat dál. Od správců národního parku má informace, že některé úseky jsou prakticky neprůchodné. Je příjemné si po delší době zase normálně s někým popovídat. V tomhle počasí totiž člověk za celý den skoro nikoho nepotká.
Celou dobu se pohybuji ve výšce nad 1 100 metrů a sněhu je tu opravdu obrovské množství. A co je horší — nepřestává padat. Krajina okolo působí úplně jinak než před pár dny. Šumava je najednou tichá, syrová a téměř liduprázdná.
Odpoledne konečně přicházím do hotelu Modrava. Hned se dávám do řeči s milým personálem a vyprávím o své cestě. Později ještě po telefonu děkuji paní majitelce za to, že mě nechala přespat zdarma. Po několika dnech v zimě a mokru je teplý pokoj a normální jídlo skoro luxus. Sedám do restaurace a po dlouhé době se opravdu pořádně najím. Hotel působí útulně a personál je neuvěřitelně vstřícný. Přesně ten typ místa, kde se člověk po náročném dni okamžitě cítí dobře.
Vánice a česká lhostejnost
Jenže přes noc sněžení vůbec neustává. Ráno to venku vypadá snad ještě hůř než předchozí den. Vyrážím z Modravy po turistické značce, ale cesty místy úplně mizí pod čerstvým sněhem. Nic není prošlapané a viditelnost nestojí za nic. Místy se bořím po kolena a postup je šíleně pomalý.
Rozhlednu Poledník nakonec vynechávám. Nemělo by to smysl, stejně by z ní nebylo nic vidět. Mířím raději k Prášilskému jezeru. Boty mám totálně promočené a nohy začínají pořádně mrznout, ale když přicházím k jezeru, stojí to za to. Jako obvykle jsem tu úplně sám. Udělám pár fotek a pokračuji dál po červené směrem k Prášilům.
To se ale ukáže jako dost špatné rozhodnutí. Cesta je pod sněhem skoro nečitelná, mezi kameny se neustále bořím a několikrát sebou pořádně seknu. Jednou zahučím nohama do díry tak nešťastně, že to mohlo klidně skončit zlomeným kotníkem. V tu chvíli si uvědomuji, jak málo někdy stačí, aby se celá cesta během pár sekund změnila v obrovský problém.
Po 23 kilometrech konečně dorážím úplně zničený do Prášil. Míjím výběh s americkými bizony a pokračuji na chatu KČT. Chvíli čekám na správce, než přijede otevřít. Chata je úplně prázdná, netopí se tu, ale po celém dni ve sněhu jsem rád alespoň za sucho a střechu nad hlavou. Večer ještě zajdu do místní hospody na jídlo a pak padám únavou do spacáku.
Jenže ráno sněží dál. Sedím chvíli nad mapou a přemýšlím, kudy pokračovat, ale žádná varianta nevypadá dobře. Turistické stezky jsou kompletně pod sněhem, značky nejsou vidět a boty mi přes noc vůbec neuschly. Od prvních kilometrů jen nadávám. Člověk si pořád říká, že horší už to snad být nemůže — a ono pokaždé ještě trochu může.
Několik hodin se zoufale prodírám půlmetrovými závějemi. Vítr žene mokrý sníh přímo do obličeje a psychicky jsem ten den opravdu dole. Původně jsem chtěl dojít přes Železnou Rudu až k Čertovu a Černému jezeru, ale rychle mi dochází, že v těchhle podmínkách je to nereálné.
Když se po několika hodinách konečně dostávám na silnici, snažím se ztrátu dohnat svižnějším tempem. Občas ještě zkouším různé zkratky lesem, ale ve výsledku to bývá spíš trest než zkratka. Mým dnešním cílem je Zelená Lhota.
Nejhorší je možná pocit úplné lhostejnosti okolí. Jdu několik hodin ve vánici podél silnice, promočený a zmrzlý, auta kolem mě projíždějí a nikoho ani nenapadne zpomalit nebo se zeptat, jestli jsem v pohodě. Jen mě spršky vody a břečky znovu a znovu nahazují. Docela tvrdá sonda do české povahy.
Konečně v suchu
Později konečně začínám klesat níž. Ve výšce okolo sedmi set metrů sníh postupně mizí a mění se v déšť. Objevují se první zelené louky a po těch nekonečných dnech v bílé krajině je to skoro až zvláštní pocit.
Do cíle docházím krátce před šestou večer. Mám za sebou 36 kilometrů a jsem úplně vyčerpaný. Naštěstí mám domluvené přespání v rodinném penzionu na samotě u lesa. Seznamuji se s celou rodinou — mají dvě malé děti, kluka a holku, a oba jsou neuvěřitelně zvídaví. Převlékám se konečně do suchého a k večeři dostávám špagety. Tohle jídlo je po tom všem skoro dokonalé.
Dlouho si ještě povídáme. Ukazuji jim fotky z přechodu indického Himálaje a jejich syn si o mně dokonce píše školní referát. Do spacáku se dostávám až pozdě večer. Rychle ještě dopisuji deník, ale oči se mi už zavírají samy. Tentokrát usínám skoro okamžitě.
Po dnech samoty přichází pravý opak – lidé, příběhy a otevřené dveře. Cesta najednou není jen o chůzi, ale hlavně o setkáních.
Vyrážím až kolem desáté. Ráno nikam nespěchám, v klidu snídáme a ještě dlouho si povídáme. Venku si děláme společnou fotku na památku a pak už konečně vyrážím dál. Po několika dnech ve sněhu a mokru je neuvěřitelný pocit nazout si ráno suché boty. Člověk si uvědomí, jak málo někdy stačí ke štěstí.
Po chvíli už jdu podél vodní nádrže Nýrsko. V místním obchodě dokupuji zásoby a cestou ještě objevím malou kavárnu, kde mi kupodivu bez problémů udělají sýrovou pizzu. Sedám si ještě na čaj a chvíli jen tak odpočívám. Po těch předchozích dnech je dnešek konečně o něco veselejší.
Z Nýrska pak stoupám lesem na kopec Hraničář (833 m n. m.). Kousek pod vrcholem najednou zahlédnu dvě divoká prasata s mladými. Chvíli na sebe jen koukáme, jsme od sebe sotva patnáct metrů, a pak všichni radši rychle mizíme opačným směrem. Už samotný název kopce napovídá, že hranice není daleko.
Za vrcholem už jen klesám a spíš se tak poflakuji krajinou. Po těch nekonečných dnech v závějích jsem pořád dost unavený a tělo si o pomalejší tempo samo říká.
Později vycházím z lesa a přede mnou se otevírají rozlehlé pastviny. Je už pozdní odpoledne, takže začínám pomalu hledat místo na spaní. Po cestě ještě míjím vyhořelý kostel Červené dřevo. Zůstaly z něj jen základy a zvláštní melancholická atmosféra. Kousek dál nacházím starou rozpadlou stodolu plnou slámy. Je tu sice nepořádek, ale hlavně sucho a aspoň trochu závětří. Rozhodnu se přespat tady. Nemusím stavět tarp a ráno budu mít balení o dost jednodušší.
Pozvání do Spálence
Takřka každý den píšu příspěvky na Facebook a cestu sleduje poměrně dost lidí. Proto mě už ani tolik nepřekvapí ranní SMS, že jsem pozvaný na jídlo do vesničky Spálenec. Kouknu do mapy — je to prakticky při cestě, tak proč ne.
Lesní stezkou jdu přímo po hranici až do Všerub a odtud pokračuji přes Maxov do Spálence. Pozvala mě mladá maminka s desetiletou dcerou. Obě rády cestují, takže máme okamžitě o čem mluvit. Zjišťuji navíc, že dcera chodí do školy v Domažlicích, kam bych se měl v rámci podpory projektu také zastavit. Jak je ten svět malej. Dáša pracuje v domažlickém infocentru, takže má přehled skoro o všem a nakonec se tu zdržuji mnohem déle, než jsem původně plánoval.
“ Tahle cesta není jen o kilometrech, ale hlavně o lidech, které na ní potkávám.
Už cestou do Spálence mi navíc přichází další pozvání — tentokrát od rodiny Němečkových ze Staré Knížecí Huti. Pokud prý půjdu přes Čerchov, mám se zastavit u občerstvení pod rozhlednou, které provozuje jejich syn. Ty nabídky se začínají nějak množit.
Před Čerchovem procházím nádhernými smíšenými lesy a pak přichází pořádný výšlap. Přes pět set výškových metrů až nahoru. Kolem osmi set metrů se znovu objevuje sníh, ale cesta je naštěstí prošlapaná. Na vrcholu stojí krásná rozhledna, bohužel zavřená. Jdu se alespoň ohlásit do bistra pod ní a i když už skoro zavírají, připraví mi ještě bramborák.
Jeden z hostů si všimne vlaječky Nalehko na batohu a ptá se, jestli k nim patřím. Hned se dáváme do řeči. Zjišťuji, že sledoval Petra a Olí na CDT a jednou by si podobnou cestu chtěl projít taky. Při loučení mi dává vizitku a nakonec z něj vypadne, že je ředitelem akademie muzických umění. Tohle jsou přesně ty momenty, které člověk na cestě nikdy nečeká.
Statek na konci světa
Z Čerchova scházím dolů do Černé Řeky, kde stojí obrovská farma. Tady bych měl dnes přespat. Všude okolo pobíhají koně, ovce, kozy a další zvířata. Večer se tu schází spousta známých rodiny a debata se protahuje dlouho do noci. Všichni mě přemlouvají, ať zůstanu ještě jeden den a trochu si odpočinu.
Nakonec mě přemluví. Další den mám volnější režim a jen se potuluji po vesnici a okolí. Místní na mě koukají trochu jako na vetřelce. Tady se všichni znají a cizí člověk je událost. Ve vesnici žije sotva padesát lidí. Baví mě sledovat i místní nářečí — místo „tenhle“ nebo „tento“ tu všichni říkají „tuto“.
Odpoledne přijíždí redaktorka z domažlického deníku udělat rozhovor o cestě. Snad to zase trochu pomůže s propagací projektu pro Emičku.
Později ještě vyrážíme do okolních vesnic, kam místní přijíždějí na koních. Připadám si chvílemi spíš někde v Texasu než v Českém lese. Téměř každý tu má svého koně.
Večer ještě jedeme na hranice do zaniklé obce Lučina. To místo má zvláštní atmosféru — krásnou i smutnou zároveň. Po válce byla obec srovnána se zemí. Jeden místní rodák ale zasvětil život tomu, že ji znovu odkrývá a dokumentuje. Postupně tu vykopává různé předměty a pozůstatky původní vesnice. Když tam člověk stojí, historie je skoro hmatatelná.
Na statek večer dorazí ještě několik dalších známých a já promítám fotky z loňské cesty po indickém Himálaji. Povídá se dlouho do noci.
Další ráno vstávám brzy, protože už před osmou mám být na základní škole v Domažlicích. Seznamuji se s učitelkou, která celé propojení školy s mým projektem vymyslela. Ukazuje mi výrobky dětí, které se budou prodávat na školním jarmarku, a část výdělku půjde na pomoc Emičce. To mě opravdu dojímá.
Před celou třídou dětem děkuji a vyprávím jim o své cestě. Otázek mají nekonečno a je vidět, že je to opravdu zajímá. Bohužel mě tlačí čas, takže se po hodině musím rozloučit. Nakoupím ještě jídlo a líh do vařiče a vracím se zpátky do Černé Řeky pro batoh.
Nekonečné lesy Českého lesa
Loučím se se všemi a pokračuji dál. Prší, ale jde se příjemně. Podél Doubravy vedou krásné lesní cesty a nikde není ani živáček. Déšť později ustává a mezi mraky se objevuje slunce. Hned je člověku líp.
Během dne mi ještě volá učitelka z Domažlic, že mi domluvila nocleh ve vesnici Diana za Železnou. Je to ještě pořádný kus cesty, ale představa suché střechy nad hlavou mě rychle motivuje přidat do kroku.
Poprvé vstupuji do CHKO Český les a okamžitě mě to tu chytne. Nekonečné lesy, minimum lidí, všude jen připomínky zaniklých obcí a zvláštní pohraniční atmosféra. Ke konci dne dokonce procházím kolem zaniklé obce Václav, což mě pobaví.
Do Diany přicházím až po osmé večer. V nohách mám skoro čtyřicet kilometrů, a to jsem vyrážel prakticky až kolem poledne. Přespávám na jednoduché ubytovně pro dělníky z lesů Kolowrat. Nocleh mám zdarma a jsem za něj opravdu rád. Zítra mě čeká Rozvadov a pak zase další kilometry podél hranice na sever.
Hned ráno přecházím přes obec Svatá Kateřina a následně přes dálnici. Po týdnech v lesích a horách působí ten provoz agresivně. Co nejrychleji mizím zpátky do lesa.
Celý den procházím spíš osadami než vesnicemi. Pět domů, pár opuštěných stavení a jinak nic. Podél cest se neustále objevují cedule připomínající zaniklé obce. Od včerejška mě navíc pobolívá nárt, takže občas zastavuji u potoků a nohu chladím.
Večer nacházím ideální místo na spaní — dva malé rybníčky, čistý potok a jednoduchý přístřešek s lavičkou. Vařím si bramborovou polévku a chvíli jen sedím v tichu lesa. Když začne pršet, raději stavím tarp. Přístřešek by mě před deštěm moc neochránil.
Přes noc prý byla bouřka, ale spal jsem tak tvrdě, že jsem o ničem nevěděl. Asi jsem ten spánek opravdu potřeboval. Ráno v klidu snídám a pokračuji dál směrem k Mariánským Lázním.
Hanka nakonec dorazí i se svým kamarádem Patrikem. Ten už několikrát došel do Santiaga a dva roky prý cestoval s kytarou, hraním si vydělával na cestu. Úplně jiný styl poutnictví než ten můj. Nikam nespěchá a rozhodně neřeší ultralehkou výbavu.
Sedíme spolu v restauraci a okamžitě si máme co říct. Patrik navíc letos vyrazil z nejzápadnějšího bodu ČR na nejvýchodnější — vlastně stejnou trasu, kterou jsem šel loni, jen opačně. Fascinuje mě, že na cestách píše ručně celé knihy a pak je prodává na besedách. Jednu mi chce dát, ale tahat další knížku v batohu opravdu nemůžu.
Poslední dny mám obrovské štěstí na lidi.
Večer se ještě protahuje u mých hostitelů. Přijíždí jejich dcera, která se právě vrátila z Indonésie a také hodně cestuje. Povídáme si skoro do noci a nakonec zjišťuji, že fotí a píše. Předběžně se domlouváme na rozhovoru pro Aktuálně.cz. Tahle rodina se o mě stará opravdu fantasticky.
Přes Dyleň do Chebu
Ráno ještě vyrážím do kulturního centra v Plané domluvit článek do místních novin a pak už mířím zpátky k hranici. Jakmile se napojím na červenou značku a zmizím v lese, jsem zase ve svém živlu.
Cesta vede podél meandrující říčky, kolem je absolutní klid a jen občas mi přes cestu přeběhne nějaká zvěř. V jednu chvíli přímo přede mnou proběhne asi patnáct srnek. Po několika hodinách v lese potkávám prvního člověka — kluka na kole, který mě poznává podle Facebooku. Chvíli si povídáme o chození a o Nalehko. Taková setkání mi vždycky zvednou náladu.
Během dne mi ještě píše další kluk z Chebu, že mě rád ubytuje a půjde mi kus naproti. Když míjím Dyleň, zjišťuji, že kousek odsud leží střed Evropy. To si samozřejmě nemůžu nechat ujít. Uprostřed lesa stojí několik památníků a hraničních kamenů. Pak pokračuji na samotnou Dyleň, ale nahoře je hustá mlha a není vidět vůbec nic.
Z vrcholu scházím po rozbahněných cestách směrem na Cheb. Jakmile vyjdu z lesa, dochází mi, že jdu úplně stejnou cestou jako před rokem při přechodu republiky z východu na západ.
Asi osm kilometrů před Chebem potkávám Petra, svého dnešního hostitele. Sleduje moje cesty už delší dobu a pracuje v nízkoprahovém centru s drogově závislými. Hodně mě překvapí, kolik toho o téhle problematice ví a jak náročnou práci dělá. Má můj obrovský respekt.
Ten den mi to šlape výborně a nakonec dávám padesát kilometrů. Večer u Petra ochutnávám jeho domácí pivo, povídáme si dlouho do noci a já mám zase pocit, že tahle cesta není jen o kilometrech, ale hlavně o lidech, které na ní potkávám.
Cesta na západě má svoje tempo. Vrací se známá místa, potkávám lidi z minula i úplně nové a mezi tím dál přibývají kilometry podél hranice.
Návrat na nejzápadnější bod
Ráno mě Petr ještě seznamuje se svými rodiči. Chvíli si povídáme, pak se loučím, děkuji za všechno a vyrážím zase dál. Dnešním cílem by ideálně měla být Krásná — nejzápadnější obec České republiky. V Chebu ještě dokupuji zásoby a pokračuji směrem k vodní nádrži Skalka, kde se znovu napojuji na červenou turistickou značku. Ta mě má dovést až do Aše. Odtud už půjdu po známé trase směrem ke Krásné. Chci se hlavně zastavit za místním starostou, který mě před rokem vítal, když jsem po měsíci dorazil do cíle své předchozí cesty.
“ Teď stojím na stejném místě, ale přede mnou je ještě několik tisíc kilometrů.
Ve vesnici se vyptávám místních, kde starosta bydlí, a za chvíli už stojím před jeho domem. Když otevře dveře, chvíli jen nevěřícně kouká, co tam zase dělám. O letošní cestě vůbec nevěděl. Okamžitě mě zve dál a jeho žena si mě také dobře pamatuje. Je zvláštní vracet se po roce na místa, kde člověk kdysi něco silného prožil. Asi málokdo může říct, že se osobně zná se starostou nejzápadnější i nejvýchodnější obce republiky.
Se starostou se ještě stavujeme na obecním úřadě, dostávám turistickou vizitku a děláme pár fotek pro místní stránky a noviny. Nakonec mi dokonce domlouvají nocleh v Aši u rodičů starostovy ženy. Pořád mě nepřestává překvapovat, jak moc jsou lidé ochotní pomáhat. Ráno se pak stejnou cestou budu vracet zpátky přes obec, tentokrát už ale dál k nejzápadnějšímu bodu republiky.
Cestu z Aše znám už skoro nazpaměť. Hned ráno na mě padá zvláštní nostalgie. Přesně před rokem jsem tady dokončil cestu pro Matěje a věděl jsem, že odsud pojedu rovnou domů. Teď stojím na stejném místě, ale přede mnou je ještě několik tisíc kilometrů.
Zastavuji se u Mostu přátelství na česko-německé hranici a podél hraničního potoka po pár stech metrech docházím k oficiálnímu nejzápadnějšímu bodu České republiky. Potkávám tu rodinu s dětmi a chvíli si povídáme. Vyprávím jim o cestě i o pomoci Emičce a rozdávám vizitky. Popřejí mi hodně štěstí a pak mě nechávají chvíli samotného, abych si ten okamžik mohl naplno vychutnat.
Od trojmezí do Hranic
Od nejzápadnějšího bodu pokračuji dál směrem k trojmezí. Je to asi patnáct kilometrů a nikdy jsem tam předtím nebyl. Oproti předchozím místům je to tu mnohem živější, hlavně díky německým turistům. S několika lidmi se znovu dávám do řeči a vysvětluji, proč vlastně jdu. Jedna rodina se se mnou dokonce chce vyfotit.
Z trojmezí pokračuji do města Hranice, které je pro změnu nejzápadnějším městem České republiky. Upřímně řečeno bych to ale za město skoro ani nepovažoval. Snažím se najít nějakou restauraci, kde bych se najedl, ale moc možností tu není. Nakonec končím v malé hospodě, kde mi hospodský nabídne alespoň nakládaný hermelín. Po delší době si dávám pivo a chvíli koukám na hokej v televizi. Kromě mě sedí v hospodě už jen jeden místní štamgast, který má očividně dost upito a neustále na mě něco pokřikuje přes celý lokál.
Pozdě odpoledne pokračuji dál a kousek za obcí Kopaniny nacházím v lese pěkné místo na spaní. Na zítřek bych měl mít společnost — ozval se mi jeden kluk z Facebooku, že by se rád přidal.
Kolem desáté ráno se skutečně potkáváme. Jmenuje se Petr a šel mi naproti z Hazlova. Po dlouhé době je příjemné mít zase společnost a trochu vypnout hlavu. Petr chodí často a je znát, že má něco našlapáno, takže bez problémů drží tempo.
Odpoledne docházíme až do Plesné, kde se po jednatřiceti kilometrech odpojuje, protože mu jede vlak domů. Já pokračuji dál podél hranice směrem na Luby. Večer už začínám hledat místo na spaní, když v tom se mi na jedné dřevěné lávce podlomí příčka a jednou nohou se propadnu skoro až po pás. Naštěstí se mi nic nestane, odnese to jen ohnutá treková hůlka.
Kousek za lávkou nacházím pěkný plácek v lese. Stavím tarp, vařím večeři a poměrně rychle usínám. Přes noc se výrazně ochlazuje.
Jurta na konci světa
Ráno se mi ze spacáku vůbec nechce. Je chladno a všechno jde pomalu. Než posnídám a sbalím věci, je skoro půl jedenácté. Dnes mě čeká dlouhá etapa až do osady Jelení u Nových Hamrů. Ještě před odjezdem na cestu mi psala česko-indická rodina, že tam u nich mám dveře otevřené.
Po delší době znovu vytahuji čepici a rukavice. Hned ráno prudce stoupám lesem na Vysoký Kámen. Skalní vyhlídka je nádherná a celé okolí mám jako na dlani. Přes Kraslice dokupuji zásoby a pak znovu mizím v lesích. Postupně stoupám přes Zelenou horu a Bublavu. Krušné hory mě zatím opravdu baví. Hodně mi připomínají Šumavu, ale zároveň mám pocit, že už dávno nejsou tak zničené, jak se často říká.
Až pozdě večer konečně přicházím do Jelení. Jsou tu jen čtyři domy, jinak úplná samota obklopená lesy. Dnes mám v nohách krásných sedmačtyřicet kilometrů.
U posledního domu mě vítá Alice. Před obrovským domem stojí mongolská jurta a celé místo působí skoro pohádkově. Alice si vzala Inda jménem Anbu a mají spolu dvě malé holčičky — Žofinku a Amálku. Anbu už spí, není mu dobře, takže se zatím seznamuji hlavně s Alicí a dětmi, které kolem mě neustále pobíhají. Dostávám večeři a večer se zase protahuje déle, než jsem plánoval.
Ráno se konečně seznamuji i s Anbem. Je to obrovský sympaťák. Česky moc neumí, takže spolu mluvíme hlavně anglicky. Vypráví mi třeba, že v sedmnácti projel s kamarádem na kole asi dva a půl tisíce kilometrů po Indii. Dobrodružnou povahu rozhodně nezapře.
Před odchodem si ještě prohlížím mongolskou jurtu. Dá se v ní normálně přespat a uvnitř vypadá opravdu nádherně. Děkuji za pohostinnost a vyrážím dál.
Kousek od Nových Hamrů už na mě čeká Petr, který se ke mně přidal před pár dny. Společně procházíme Potůčky, které připomínají spíš pohraniční tržiště než horskou obec. Pak už ale znovu mizíme do lesů podél hranice a objevujeme nádhernou kapli sv. Jana Nepomuckého. Dlouho jsem neviděl tak krásné poutní místo.
Po krátkém odpočinku nás čeká náročné stoupání na Boží Dar. Často zastavujeme, protože pořád něco fotím. Odpoledne začínám přemýšlet, kde vlastně budu dnes spát, když Petr navrhne, že bych mohl přespat u něj doma v Nové Roli a druhý den se autobusem vrátit zpátky na trasu.
Na Božím Daru se pořádně najíme v hospodě a pak nás vyzvedává Petrův kamarád. Večer u Petra doma znovu promítám fotky z Indie a debata se protahuje dlouho do noci. Odpočinku moc nedám, ale stálo to za to. I tak jsme dnes ušli šestatřicet kilometrů.
Prvních tisíc kilometrů
Dnes je to přesně měsíc od startu cesty a zároveň překonávám prvních tisíc kilometrů. Vzhledem k problémům na zasněžené Šumavě mám vlastně docela slušný náskok.
Petr mě ráno odváží zpátky na Boží Dar, odkud pokračuji dál. Nejprve mířím na Klínovec (1 244 m n. m.), odkud jsou nádherné výhledy na celé Krušné hory. Pak znovu klesám do hlubokých lesů.
Procházím poutním místem Mědník s krásnou kaplí a starou štolou, připomínající někdejší těžbu. Pokračuji až za Horu Svatého Šebestiána, protože druhý den potřebuji stihnout poštu v Hoře Svaté Kateřiny. Po pětačtyřiceti kilometrech nacházím místo na tarp, rychle vařím a okamžitě usínám.
Po dlouhé době byla noc konečně trochu teplejší. Je cítit, že přichází jaro, i když ranní teploty pořád často padají k nule. Během dne volám domů, aby mi poslali lehčí běžecké boty. Současné goretexové už v teplejším počasí přestávají dýchat.
Kráčím nádhernými novodomskými rašeliništi a čím víc postupuji východní částí Krušných hor, tím víc mám pocit, že jsem někde na severu Evropy. Tahle krajina vůbec nepůsobí jako klasické Česko.
U Mníšku nacházím pěknou boudu a rozhodnu se, že tam přespím. Jenže technika má jiné plány. Telefon je téměř vybitý a powerbanka definitivně umírá. Pravděpodobně nepřežila poslední mrazivou noc.
V Mníšku se zastavuji v hospodě na jídlo a při řeči o ubytování mě posílají do Klínů, kde prý funguje pěkné ubytování na staré škole. Když tam dorazím, překvapí mě, jak to tu žije. Hospoda je úplně plná. Přisedám si ke třem ženám a během chvíle se samozřejmě bavíme o cestě. Povídání se protahuje dlouho do noci a nakonec se domlouváme, že další den půjdeme kus společně.
Ráno vyrážíme poměrně pozdě, ale aspoň jsem se pořádně nasnídal. Směřujeme na Český Jiřetín. Holky jdou pomaleji, takže musím výrazně zpomalit tempo. Ve třináct hodin mají dorazit moji kamarádi Jarda a Naty, kteří se ke mně chtějí přidat.
Všechno vychází přesně. V Jiřetíně se potkáváme, dáváme společný oběd a pak pokračujeme po hranici směrem na Moldavu. Tempo je pohodové a nikam nespěcháme. Máme si toho hodně co říct.
Pozdě odpoledne se zastavujeme u pěkného rybníčku kousek od hranic. Je tu klid, přístřešek a krásná atmosféra, takže usoudíme, že nemá cenu pokračovat dál. Kolem sedmé večer se s nimi loučím a zůstávám tu sám. Ležím v trávě, dopisuji deník a jen si užívám ten obyčejně krásný večer.
Bouřka nad Komáří hůrkou
Ráno je nádherně. Modrá obloha, výrazné mraky a perfektní světlo na focení. Procházím rozsáhlými pastvinami s výhledy na České středohoří. Jeden pán mě po cestě varuje, že kolem poledne přijde bouřka. Za mnou už se skutečně začíná zatahovat, takže přidávám do kroku.
Za Moldavou mě bouřka dohání naplno. Přichází prudký slejvák, který trvá skoro hodinu a půl. Pokračuji ale dál. Když se později blížím ke Komáří hůrce, mraky se začínají trhat a přede mnou se otevírá úžasný pohled na České středohoří a Teplice. Na jedné straně zuří bouřka, na druhé svítí slunce. Nevím, kam se dívat dřív.
Labské pískovce a závod s časem
Večer přicházím ke krmelci s malou boudou poblíž Krásného lesa a rozhoduji se přespat tady. Zítra potřebuji dorazit do Děčína, kde na mě čeká balík s novými botami. Dnes jsem do toho docela šlápl a udělal třicet osm kilometrů.
Ráno pokračuji nádhernou pohraniční stezkou převážně smíšenými lesy. Všechno se začíná zelenat a po dlouhé zimě je to příjemná změna. U Petrovic míjím restauraci postavenou z letadla a následně vstupuji do CHKO Labské pískovce. Tyhle malé milníky mě vždycky potěší. Člověk si díky nim uvědomí, kolik už má za sebou.
Mířím do Tisé a do známého pískovcového města, kde se natáčely Letopisy Narnie. Oproti Českému Švýcarsku je tu klidněji, ale i tak je to nádherné místo. Počasí přeje a já skoro pořád fotím. Probíhám celé skalní město a stoupám i na vyhlídku s krásným výhledem.
Tyhle lesy mě naprosto dostaly. Sytě zelené borůvčí, úzké pěšinky mezi skalami a všude kolem krásná atmosféra. Pokračuji přes Ostrov a kolem ostrovských skal stoupám na Děčínský Sněžník. Tahle hřebenovka mě opravdu baví.
Na rozhledně chvíli stojím a koukám na České Švýcarsko i celý Děčín hluboko pode mnou. Cestou dolů zjišťuji, že můj balík s botami skončil na jiné poště, která zavírá v šest. Některé úseky proto doslova běžím. Nakonec to stíhám asi patnáct minut před zavíračkou.
Pak už pro mě přijíždí Zdeňka, u které mám domluvený nocleh. S manželem hodně cestují a nakonec zjišťujeme, že znají i mého kamaráda z Moravy. Ten svět je opravdu malej.
Večer si ještě půjčuji notebook a konečně dopisuji článek do novin, který už dlouho slibuji. Spát jdu až kolem půlnoci.
Cesta pokračuje dál podél hranice. Střídají se turistická místa s úplně prázdnými úseky, kde je člověk zase sám – jen les, stezka a další kilometry před sebou.
Přes České Švýcarsko
Zdeňka mě ráno ještě veze na poštu, abych mohl poslat domů staré boty a hlavně pokračovat přesně tam, kde jsem skončil. Z Děčína pak vyrážím dál po levém břehu Labe směrem na Hřensko. Cestou potkávám spoustu cyklistů, většinou Němců. Hned je vidět rozdíl — Němci zdraví téměř všichni, Češi většinou ani nepozdraví.
Na druhý břeh Labe se dostávám přívozem v Dolním Žlebu. Přecházím silnici a mizím v lese, kde vede krásná stezka kousek nad silnicí. V Hřensku se hned na rohu zastavuji v informačním centru pro turistické vizitky a pak pokračuji dál městem. Okolo klasicky obrovská tržnice. Člověk si říká, že něco takového může vzniknout snad opravdu jen v českém národním parku.
Turistická místa obecně moc nemusím, ale Pravčickou bránu tentokrát vynechat nechci. Ne kvůli samotné atrakci, ale kvůli lidem. Vím, že je tu velká šance dostat svůj projekt a jeho smysl mezi více lidí.
Cesta na Pravčickou mi utíká překvapivě rychle. S batohem na zádech postupně předbíhám většinu turistů, kteří sotva funí do kopce. U vstupu se jen zmíním, že jdu pěšky po hranicích Československa, a pán za pokladnou hned říká, že o mně někde četl v novinách. Prý mám vstup zdarma. Nakonec si ho stejně platím, ale potěší to.
Největší pozornost budím hlavně u cizinců, především Němců, které zaujme vlaječka na batohu. Několika lidem vysvětluji, proč vlastně jdu a komu je cesta věnovaná.
Od Pravčické brány pokračuji po Gabrielině stezce směrem na Mezní Louku. Odtud uhýbám na zelenou značku směrem k Zadním Jetřichovicím. A najednou je po lidech. Turisti mizí a zůstávají jen úzké stezky mezi skalami a lesy.
Čím víc se blížím k hranici, tím hezčí mi ty cesty přijdou. Místy jsou to jen úzké pěšinky mezi stromy a je vidět, že sem moc lidí nezabloudí. Přitom je to nádhera. Na večer rozbaluji spaní pod jednoduchým přístřeškem kousek od Hadího pramene. Je tu úplný klid a mám pocit, že sem dnes už nikdo nepřijde. Zítra bych měl definitivně přejít České Švýcarsko.
Nejsevernější bod republiky
Budím se už za rozbřesku kolem páté. V klidu snídám, jdu se umýt k prameni a brzy vyrážím dál. Přecházím hranici a chvíli pokračuji Saskem. Ty lesy po ránu mají úplně jinou atmosféru. Za celé dopoledne potkávám jen dva kluky na kolech, jinak vůbec nikoho.
Poprvé brodím potok v nových botách a jsem z nich nadšený. Drží skvěle i na mokrých kamenech a hlavně rychle schnou. Ve vedru jsou za pár hodin suché, takže člověk nemusí pořád řešit zouvání a sušení.
Včera jsem dlouho neměl signál, takže se zastavuji na jedné louce a konečně dopisuji příspěvek na Facebook. Nikam nespěchám, času mám dost. V Mikulášovicích se zastavuji na oběd a během dne mi dochází, že jsem si do Děčína nechal poslat zbytečně moc jídla. Příště budu muset rodičům říct, ať ty zásoby trochu zredukují.
Cestou míjím rozhlednu Tanečnice a jdu nahoru. Výhled stojí za to. Nakonec se rozhoduji, že dnešní etapu ještě natáhnu až k nejsevernějšímu bodu České republiky. Vede tam krásná stezka přímo po hranici a celé to místo má zvláštní klidnou atmosféru. Dorážím až kolem osmé večer a rovnou se rozhoduji přespat pod širákem. Dlouho ještě koukám na hvězdy.
Ráno pokračuji dál přímo od patníku k patníku. Tady je krásně vidět rozdíl mezi českou a německou stranou hranice. Němci mají podél stezky nádherné přístřešky a všechno působí mnohem udržovaněji.
Přes Rožany a okolí Šluknova docházím až do Jiříkova. Po předchozích krásných stezkách je to docela šok. Přechod přes Rumburk a dál na Varnsdorf je vyloženě utrpení. Místy není žádná cesta, chvíli se prodírám zarostlými loukami a pak už nezbývá než pokračovat po silnici. Auta, motorky, hluk, špatný vzduch. Po dnech v lesích je tohle opravdu nepříjemný návrat do civilizace.
Do Varnsdorfu přicházím až večer, kde mám domluvený nocleh u jedné rodiny. Jsou naprosto skvělí. Hodně cestují, chodí po horách a máme si o čem povídat. Připravili mi vegetariánskou večeři a dlouho sedíme venku u grilu. Zítra by se ke mně měl na dva dny přidat Petr Kosek z Nalehko, takže se opravdu těším.
S Petrem po Lužických horách
Ráno už na mě Petr čeká na nádraží. Hned mi předává pár věcí do výbavy, které jsme chtěli změnit, a vyrážíme dál podél hranic. Začíná etapa přes CHKO Lužické hory.
S Petrem si máme pořád co říct. Má za sebou PCT, CDT a spoustu dalších treků, takže cesta utíká rychle. Seznámili jsme se asi před rokem při podpoře mé himálajské expedice a od té doby jsme v kontaktu. I tahle cesta se mu líbí natolik, že se ji rozhodl podpořit.
Postupně stoupáme na Luž, nejvyšší vrchol Lužických hor. Výhled je nádherný. Odtud pokračujeme převážně po německé straně krásným skalním městem. Německé stezky působí upraveněji, ale česká strana má zase svoje kouzlo. Přes Hvozd pokračujeme dál bukovými lesy až do Hrádku nad Nisou.
U Kristýny si dáváme koupání. Dřív tu býval důl, dnes je z toho nádherné jezero. Ve vedru je to neskutečné osvěžení.
Kousek odsud procházíme i kolem trojmezí Česka, Polska a Německa. Ve vesnici Oldřichov se zastavujeme pro vodu a okamžitě se dáváme do řeči s místními. Klasická otázka: odkud a kam jdeme. Když vysvětluji cestu kolem hranic, hned si vzpomínají na reportáž o loňské cestě pro Matěje.
Večer nacházíme pěkné místo na spaní v březovém háji. Pro jistotu stavíme tarpy, kdyby přišel déšť.
Pohraniční močály a den volna
V noci je ale místo deště šílené vedro a silný vítr. Oba se spíš převalujeme, než spíme. Až nad ránem se ochladí. Pokračujeme dál směrem na Višňovou, jenže místy cesta úplně mizí a několikrát dost bloudíme. Některé úseky připomínají spíš močál než turistickou trasu. Dokonce i Petr říká, že mu to připomíná Floridu.
Na polské straně nás přes plot zdraví nějaký pán a přeje šťastnou cestu. Taková drobnost vždycky potěší.
V jednom místě cesta definitivně končí, takže musíme kus po silnici. Ve vesnici Andělka pak úplnou náhodou narážíme na paní, která v garáži nad kahany vyrábí nádherné skleněné věci. Uprostřed pohraničí úplně nečekané místo.
Naším dnešním cílem jsou Habartice, kde nás vyzvedává Petrova žena Olí. Domlouváme se, že u nich v Liberci zůstanu přes noc a po čtyřiceti dnech si konečně dám teprve druhý opravdový odpočinkový den.
Petr s Olí se o mě starají královsky. Večer ještě vyrážíme na jídlo a doma pak dlouho sedíme a povídáme si. Volný den přichází opravdu vhod. Doháním resty, dopisuji články do novin a večer ještě s Petrem řešíme vybavení. Dokonce stíháme i finále mistrovství světa v hokeji.
Ráno Petr s Olí trochu zaspí, takže nakonec budím já je. Loučím se s Olí a s Petrem se vracíme zpátky do Habartic. Dál se snažím držet co nejblíž hranice, ale cesty jsou místy úplně zarostlé a neustále ze sebe sundávám klíšťata.
Přes Dolní Oldříš pokračuji kolem Kamenného vrchu, kde má být údajně kolem dvou set mravenišť. Několik jich opravdu míjím. Přes krásné smíšené lesy docházím až do Nového Města pod Smrkem, kde se zaseknu v místní pizzerii a dávám si pořádné jídlo. Večer nacházím pěkné místo na spaní kousek nad městem.
Smrk, Jizerka a jelen u potoka
Hned ráno mě čeká prudké stoupání na Smrk — nejvyšší vrchol Jizerských hor. Cestou míjím Pramen mládí, takže samozřejmě ochutnávám. Postupně se otevírají výhledy na Jizerky i Lužické hory, které už mám za sebou.
Na vrcholu chvíli zůstávám na rozhledně a pak pokračuji přes rašeliniště po dřevěných chodnících. Tenhle typ krajiny mě strašně baví. Přes Pytlácké kameny a Jelení stráň scházím na Jizerku, kterou prostě nejde vynechat. V jedné z místních hospod si dávám oběd a pokračuji dál směrem k řece Jizeře.
Cesta podél řeky je jednou z nejhezčích částí dne. Přeskakuji po velkých balvanech, fotím a nikam nespěchám. Potkávám i starší pár s velkými krosnami. Je skvělé vidět, že i ve vyšším věku lidé pořád vyrážejí nalehko do hor.
Do Harrachova přicházím až večer. Nakupuji větší zásoby a pak znovu mizím do lesa směrem k hranici. Nedaleko potoka stavím tarp a jdu se umýt. Najednou asi deset metrů ode mě vychází obrovský jelen. Chvíli na sebe jen překvapeně koukáme. Jelen se napije a pomalu odchází zpátky do lesa. Nádherný moment.
Přes noc hodně prší, takže ráno všechno schne pomalu. U hraničního přechodu oficiálně vstupuji do Krkonošského národního parku — posledního českého národního parku na trase. Další už budou až na Slovensku.
Vzpomenu si přitom na Zdeňku z Děčína, která mi říkala, že by mi mohla domluvit nocleh na Moravské boudě. Píšu jí a během chvíle je vše zařízené přímo s majitelkou. To se hodí, protože potřebuji usušit tarp i další věci.
Počasí je nejisté a dost se ochladilo. Přes Voseckou boudu a Labskou louku pokračuji k prameni Labe a dál k Pančavskému vodopádu. Nejvyšší vodopád v republice prostě nemůžu vynechat. Přes Martinovku a Brádlerovy boudy pak docházím až na Moravskou boudu.
Paní majitelka si se mnou ještě chvíli povídá o cestě a večer konečně usínám v suchu. Jen na chodbě pobíhá školní výprava, takže je chvílemi trochu hlučno.
Přes Sněžku za Peťou
Kolem půl deváté pokračuji dál po hranici a následně scházím na žlutou stezku podél Bílého Labe. Místy jsou tu krásné vodopády. Od řeky pak znovu stoupám k Luční boudě, kde si dávám oběd.
Přes Úpské rašeliniště pokračuji směrem ke Sněžce. Za půl hodiny stojím nahoře. Výhledy jsou ale kvůli mlze mizerné, takže se moc nezdržuji, udělám pár fotek a pokračuji dál.
Kolem šesté večer očekávám kamarádku Petru, která má dorazit na Malou Úpu a přidat se ke mně na kus cesty. Přes Mezní boudy scházím až dolů, dávám si jídlo a za chvíli už doráží i Peťa. Pokračujeme ještě kousek dál a nakonec přespáváme přímo na hranici u jednoho z přístřešků.
Hranice tu není vždycky jasná cesta. Místy vede krásnými hřebeny, jindy se ztrácí v mokřadech a zarostlých úsecích. Do toho přichází náhodná setkání, nečekaná pomoc i chvíle, kdy je člověk úplně sám.
Ráno si s Peťou dáváme snídani a pokračujeme dál po hranici. Během chvíle scházíme níž z krkonošských hřebenů a krajina se začíná měnit. Objevují se široké louky a je cítit, že Krkonoše pomalu končí.
Docházíme do Žacléře, nakupujeme zásoby a přes vesnici Bobr se znovu vracíme směrem k hranici. Přímo u ní stojí památník J. A. Komenského. Odtud pokračujeme po zelené značce, kterou tu vyznačili Poláci. Jenže stezka se brzy začíná ztrácet a okolní krajina se mění v jeden velký močál. Za chvíli už se prodíráme doslova džunglí, kde by člověk ocenil spíš mačetu než trekové hole. Tímhle způsobem vstupujeme do CHKO Broumovsko.
Pak už se cesta naštěstí uklidňuje. Nejprve musíme nastoupat pořádnou porci výškových metrů, ale dál už pokračujeme převážně po hřebenech. Kousek od Petříkovic pod Janským vrchem objevujeme nádherné poutní místo s kaplí, studánkou a pěkným přístřeškem. Chvíli zvažujeme, že zůstaneme právě tady, ale nakonec ještě pokračujeme dál.
Odpoledne zjišťuji, že jsem někde ztratil krokoměr. To mě docela štve, protože teď budu muset všechny kilometry dopočítávat přes mapy. Kousek za Chvalčí nakonec nacházíme pěkné místo na spaní v lese. Peťa natahuje hamaku mezi stromy, já stavím tarp. Děláme večeři a usínáme skoro okamžitě.
Zase sám na cestě
Druhý den ráno pokračujeme dál po zelené. Petra se ale potřebuje dostat včas do Adršpachu na vlak, takže se loučíme a já zůstávám zase sám.
Pokračuji po polské straně až k hraničnímu přechodu Libná. Tady si všímám značek mušlí svatojakubské cesty do Santiaga de Compostela. Chvíli se od hranice vzdaluji do Meziměstí, abych doplnil zásoby, a pak se vracím zpátky směrem k rozhledně Ruprechtický Špičák. Výstup rozhodně stojí za to. Z rozhledny je nádherný výhled na Krkonoše, Orlické i Rychlebské hory a samozřejmě také na polskou stranu pohraničí.
Večer docházím pod Jedlový vrch přímo na hranici a rozhoduji se přespat pod širákem. V noci mě ale vzbudí nějací Poláci s čelovkami. Když na ně promluvím, vůbec nic neřeknou a jen pokračují dál. Upřímně mě to docela vyděsilo.
Broumovské stěny a cesta do Náchoda
Ještě večer před usnutím jsem pozoroval srnce, který naháněl srnu jen pár metrů ode mě. Vůbec netušili, že tam ležím. Krásný moment.
Ráno scházím do Janoviček, abych chytil signál a mohl po několika dnech zase přidat příspěvek na stránky. Dál se snažím držet co nejblíž hranice, většinou po polské straně. Chvílemi vede pěkná cesta přímo podél patníků, ale pak se najednou ztratí v kopřivách nebo zarostlém terénu. Poláci si s údržbou tras evidentně moc hlavu nelámou. U nás by něco takového KČT asi nikdy neoznačil jako turistickou stezku.
Přes přechod v Otovicích docházím do Božanova, kde se zrovna hraje fotbal. Na chvíli se zastavuji u hřiště a pozoruji místní atmosféru. Během dne mi přichází zpráva od páru z Nového Města nad Metují, že pro mě klidně přijedou do Náchoda a můžu u nich přespat. Tak do toho nakonec pořádně šlápnu.
Přes Broumovské stěny, Machov, Žďárky a podél Metuje docházím až do Náchoda. Dneska to dalo 47 kilometrů a hlavně poslední asfaltové úseky byly nekonečné. Jirka s Markétou jsou ale skvělí. Sledovali už moji loňskou cestu a doma mi dokonce připravili vegetariánskou večeři. Po čtyřech dnech jsem konečně pořádně umytý a najedený.
Orlické hory
Ráno mě Markéta odváží zpátky do Náchoda. Kupuji líh do vařiče, zastavuji se v infocentru, beru něco k jídlu a ještě si dávám zmrzlinu. Pak už pokračuji dál po hranici. V Dolní Čermné domlouvám s mámou poslání dalšího balíku a zároveň volám Petrovi z Nalehko kvůli lehčímu spacáku. Noci už nejsou tak studené a mám pocit, že teplejší spacák tahám zbytečně.
Zkouším jít přímo po hranici, ale některé úseky jsou úplně neprůchozí, takže musím trasu stáhnout níž přes Borovou, Dlouhé a Olešnici. Tím začíná moje etapa přes Orlické hory.
Přes Pomský kopec stoupám více než čtyři sta výškových metrů až na Vrchmezí, nejvyšší vrchol polské části Orlických hor. Odtud pokračuji přes rezervaci Bukačka. Ty místní bukové lesy jsou nádherné — pokroucené stromy, hustý porost a zvláštní atmosféra.
Na vrcholu Šerlichu si dávám jídlo na Masarykově chatě. Je velké vedro a po celém dni jsem dost unavený, takže nakonec zůstávám pod turistickým přístřeškem a doufám, že se pořádně vyspím.
Ráno mě budí nádherný východ slunce. Dlouho fotím a pak vyrážím přes Velkou Deštnou, nejvyšší vrchol Orlických hor. Scházím do Orlického Záhoří, kde v infocentru kupuji pohledy a turistické vizitky. Když zmíním svou cestu, paní mi všechno nakonec dává zdarma. Takové věci vždycky potěší.
Mým dnešním hlavním cílem je Neratov. Když konečně stojím před místním kostelem, úplně mě to dostává. Prosklená střecha, světlo uvnitř a celá atmosféra toho místa jsou neuvěřitelné. Zdržuji se tu dlouho a pořád fotím.
V místní restauraci si dávám jídlo a pak pokračuji dál podél Divoké Orlice. V dálce už slyším bouřku. Nejdřív jen lehce poprchává, ale pak mě to v lese chytne naplno. Není se kam schovat, takže zalézám aspoň pod strom. Moc to nepomáhá. Hodinu lije a já jsem stejně úplně promočený.
Kousek odsud má být chata, ale když k ní dojdu, zjišťuji, že je prázdná. Déšť trochu poleví, takže pokračuji dál a na kraji lesa stavím mokrý tarp. Za chvíli slyším čtyřkolku. Zastaví u mě nějaký chlapík a ptá se, jestli tu chci přespat. Říkám mu na rovinu, že jo. Nikomu to tu snad vadit nebude. Chlapík jen pokrčí rameny, že to stejně není jeho pozemek. Pak se začne vyptávat odkud jdu. Když mu řeknu, že už skoro dva měsíce obcházím hranice Československa, nevěřícně kouká a ptá se, kolik to má kilometrů. „Asi čtyři tisíce.“ Jen se zasměje, otočí čtyřkolku a odjede. Převlékám se do suchého a okamžitě usínám.
“ Poznávám naši zemi, nádhernou přírodu a zároveň tím snad dokážu někomu pomoct. A pokud to ještě někoho inspiruje, tak to celé dává smysl.
Ráno balím všechny mokré věci a pokračuji dál podél Orlice směrem k Zemské bráně. To údolí je opravdu nádherné. Odtud pokračuji po silnici na České Petrovice a Petrovičky, kde se znovu napojuji na polskou zelenou vedoucí přímo podél patníků.
Za Lichkovem scházím přes hranici do Králíků, protože mám na poště dva balíky. Nejdřív ještě zaběhnu do infocentra a pak vyzvedávám zásilky. V jedné je nový krokoměr, druhá je od rodičů. Měním také karimatku — pěnovku posílám domů a dál už budu pokračovat jen s nafukovací.
Cestou se ještě zastavuji u pěchotního srubu U Cihelny. Opevnění je tady všude obrovské množství. Pak zjišťuji, že mám vybitý telefon i powerbanku a poslední možnost něco vyřešit je vesnice Prostřední Lipka.
Je tu malé smíšené zboží a za pultem stojí paní v zástěře, jako vystřižená z minulých časů. Nechá mě v klidu dobít telefon a já mezitím sleduji místní dění. Paní otevírá lahváče chlapům v montérkách, vaří kafe, krájí vysočinu a zároveň přebírá balíky od pošty pro místní. Nakonec se usměje a říká:„To víte, tady na vesnici je obchod všechno. Dělám tu prodavačku, hospodskou i pošťačku.“
Od paní ještě dostávám zdarma mapu okolí Králického Sněžníku. Loučíme se a já pokračuji vzhůru kolem Dolní Moravy na hřeben směrem ke Klepáči.
Cestou potkávám staršího Poláka a dáváme se do řeči. V důchodu prý hodně cestuje. Nejdřív se mě vyptává na Český Krumlov a pak mu ukazuji svou trasu v mapě. Je z toho úplně nadšený, fotí si mě a trvá na tom, že mi fotky pošle domů. Něco pořád povídá o televizi, ale moc mu nerozumím. Každopádně skvělé setkání.
Na rozhledně fotím nádherný západ slunce, vařím večeři a přespávám pod širákem.
O svobodě a samotě
Ráno mě čeká dlouhý výstup na Králický Sněžník. Výhledy nahoře stojí za všechno to stoupání, i když fouká opravdu silný vítr. Přesně tyhle chvíle mám na cestě nejradši. Dělám několik fotek a scházím k prameni Moravy, který leží kousek pod vrcholem.
Pak pokračuji po krásné polské stezce přímo podél hranice. Hodně klesám, ale výhledy na polskou stranu jsou fantastické. Za celý den potkávám jen dva lidi.
U Kunčického potoka si dávám pořádnou koupačku. Po vedrech posledních dní to přijde vhod. Jak pokračuji lesem dál, oblečení na mně postupně schne a já si znovu užívám ten jednoduchý rytmus cesty.
Poslední dobou hodně myslím na Chrise McCandlesse. Na tu svobodu, kterou musel během svého toulání zažívat. Dva roky byl někde pryč, nikdo o něm nevěděl a byl šťastný. Já naopak pořád něco řeším — sponzory, články, focení, sociální sítě. Neustále ode mě někdo něco očekává. Na druhou stranu jsem si tuhle cestu vybral sám a dělám ji hlavně kvůli pomoci druhým. Jen občas člověk cítí, že úplně obyčejná svoboda se z takové cesty trochu vytrácí.
Pořád si to ale užívám. Poznávám naši zemi, nádhernou přírodu a zároveň tím snad dokážu někomu pomoct. A pokud to ještě někoho inspiruje, tak to celé dává smysl.
Večer docházím na Smrk, kde je pěkný přístřešek, a rozhoduji se zůstat přes noc tady. Zítra bych se měl konečně potkat s Rosťou.
Setkání s Rosťou
Ráno vyrážím dřív než obvykle. Cesta dál vede pěkně podél hranice, ale hodně klesá. Když procházím zaniklou obcí Hraničky, snažím se dovolat Rosťovi, jenže tu vůbec není signál. Nedá se nic dělat. Pokračuji dál a doufám, že se někde potkáme.
A pak ho najednou vidím. Někdo leží v trávě kousek od cesty. Jasně — Rosťa. Zrovna jsem ho vyrušil při odpoledním odpočinku.
Konečně se potkáváme. Okamžitě si začínáme vyprávět zážitky z cesty, různá setkání i to, co nás ještě čeká. Rosťa už má za sebou celé Slovensko, já naopak téměř celé Česko. Vypráví mi o Tatrách, které musel kvůli sněhu obejít jižnější variantou. Jinak ale Slovensko prý stálo za to a já se na něj po tomhle povídání těším ještě víc.
Povídáme si asi hodinu. Pak si přejeme hodně štěstí a každý pokračujeme dál svou cestou.
Tohle setkání mě neskutečně nakoplo. Po dlouhé době mám pocit, že na tuhle cestu člověk není úplně sám.
Borůvková hora
Pokračuji směrem na Javorník, kde mám na poště další dva balíky. Ještě cestou mi jeden starší pán pomůže zjistit otevírací dobu pošty. Maličkost, ale potěší.
V Javorníku nejdřív mířím do infocentra pro turistické vizitky. Potkávám tu starší pár na kolech, který se o mou cestu hodně zajímá. Pak už pokračuji na poštu, kde na mě čeká nový lehčí spacák. Ten teplejší hned posílám domů.
Nakonec ještě sedím chvíli v místní restauraci, dobíjím telefon a dávám si jídlo. Obsluha je příjemná, jídlo průměrné, ale pivo výborné.
Večer se vracím zpátky směrem k hranici a mířím na Borůvkovou horu. Kousek pod rozhlednou nacházím pěkný přístřešek a rozhoduji se přespat právě tady. Místo má zvláštní atmosféru — kromě rozhledny je tu i památník setkávání disidentů Charty 77, kteří se zde kdysi tajně scházeli.
Dnešek mě díky všem těm setkáním s lidmi opravdu nabil energií. I když jsem se během dne dost zdržel ve městě, nakonec mám v nohách dalších čtyřicet kilometrů.
Po překročení nejvýchodnějšího bodu Česka a vstupu na Slovensko se cesta znovu proměňuje. Roviny střídají beskydské hřebeny, pohraniční lesy a první výhledy na Tatry. Přibývá silných setkání s lidmi i chvílí úplného ticha uprostřed hor.
Dnes ráno vstávám už před pátou hodinou a hned si vyšlápnu na krásnou rozhlednu. Odtud pokračuje cesta dál podél hranice až do Bílé Vody. Lesy ale postupně mizí a směrem na Vidnavu už kráčím hlavně po rovinách a asfaltu. Na cyklostezce potkávám stejný pár cyklistů jako včera, takže si zase chvíli povídáme.
Procházím přes Bílý Potok a v Bernarticích si u místních doplňuji vodu. Samozřejmě se hned vyptávají na moji cestu a dokonce mi nabízejí i pivo. Po několika dalších hodinách docházím do Vidnavy, kde se na chvíli zdržuji a dávám si pizzu. Krajina je tu poměrně monotónní, a tak se rozhoduji, že dnešek ještě pořádně natáhnu. Nakonec po 51 kilometrech nacházím místo na spaní v lese kousek od Mikulovic. V novém spacáku se spí skvěle.
Druhý den ráno procházím Mikulovicemi. Mají tu moc hezký kostel a také přibližně osm set let starý tis, jeden z nejstarších stromů u nás. Hned za vesnicí mířím přes bývalý vojenský areál MUNA a pak přicházím do Zlatých Hor. Tady už se pohybuji v oblasti Zlatohorské vrchoviny a CHKO Jeseníky. Hlavní část Jeseníků ale spíš obcházím, protože od hranice leží ještě poměrně daleko.
Nad Zlatými Horami jsou nádherné lesy. Dnes dost fouká, ale jinak je příjemně teplo. Směrem k Albrechticím se krajina začíná výrazně měnit. Kůrovec tu napáchal velké škody a všude kolem jsou rozsáhlé vykácené holiny. Smutný pohled. Snad se příroda časem zase vzpamatuje a lesy se obnoví.
Dva dny v Krnově
U Třemešné mě zastihne bouřka, ale stejně rychle, jako přišla, zase mizí. Odtud pokračuji po cyklostezce podél Opavice až do Krnova. Tady už na mě čeká kamarádka Míša. Neviděli jsme se několik měsíců, takže jsem se na tohle setkání opravdu těšil. Budu spát u jejích rodičů a ona za mnou přijela až z Prahy. Po týdnu se konečně pořádně umývám a dobře najím. S Míšou máme spoustu věcí k probrání, takže si povídáme dlouho do noci. Dneska jsem znovu ušel 51 kilometrů a cítím, že by to chtělo delší regeneraci. Rozhoduji se proto, že tu s Míšou zůstanu ještě jeden den.
Míša je skvělá kuchařka, takže mi ráno připravuje výbornou snídani. Napadne nás napsat do Krnovského deníku, jestli by nechtěli zviditelnit moji cestu. Odpověď přichází skoro okamžitě — mám dorazit na rozhovor. Vyrážíme tedy rovnou do redakce a cestou mi Míša ještě ukazuje zajímavá místa po Krnově. Rozhovor probíhá skvěle a článek by měl vyjít během několika dní.
Pak už tradičně míříme do infocentra pro turistické vizitky, pohledy a známky. V návštěvní knize si všímáme vzkazu v japonštině. Když se na to ptáme, dozvídáme se, že je ve městě nějaká Japonka se známým z Krnova. Ještě si jdeme dát zmrzlinu a vracíme se domů udělat oběd.
Odpoledne mě Míša bere na rozhlednu Cvilín, kde nám pán u vstupu rozdává různé propagační věci. Nahoře pak potkáváme kluka s Japonkou a okamžitě nám dochází, že to budou ti lidé z infocentra. Dáváme se do řeči a opravdu to potvrzují.
Kluk se jmenuje David a před pár dny se vrátil z pouti do Santiaga de Compostela. Japonka Akita je jeho kamarádka z dobrovolnictví v Izraeli a teď ji provází po Česku, včetně rodného Krnova. David žije jako kreativní nomád a na rozhledně nakonec prokecáme docela dost času.
Večer mě Míša bere do hospody na pivo a za chvíli se tam znovu objevují David s Akitou. Přisednou si k nám a debata pokračuje. David vypráví neuvěřitelné příběhy — pracoval na Aljašce i v Kanadě a třeba z Izraele stopoval až do Japonska. Později se ještě přesouváme na kofolu do jiné restaurace. Když už jsme v Krnově, kde se vyrábí, musíme si ji přece dát. Sedíme tam dlouho a bavíme se o všem možném. Tohle bylo opravdu skvělé setkání. Člověk si pořád uvědomuje, jak zvláštně se na cestě propojují podobně naladění lidé. Svět je opravdu malý.
Večer ještě něco dopisuji a s Míšou si znovu povídáme dlouho do noci.
Ráno odcházím kolem půl deváté a pokračuji po cyklostezce podél Opavy. Je to samá rovina a asfalt. Přímo u hranice se tu moc chodit nedá, takže spíš procházím nejbližšími vesnicemi. V Kobeřicích si dávám pivo, doplňuji vodu a dávám se do řeči s hospodským. Vypráví mi, že se chystá na Slovensko na kole, tak se možná ještě někde potkáme.
Kousek za Chuchelnou objevuji nádherný dřevěný altán v krásném lese. Je jasno — dnes zůstanu tady. Navíc se blíží bouřky.
V noci, když prší, přijde se mi k nohám schovat ježek a skoro celou noc tam prospí. Pod batohem mám zase schované myši. Začínám mít pocit, že se pomalu stávám součástí místní přírody.
Přes Karvinsko k Beskydám
Ráno mi píše nějaká paní, že by mě ráda pozvala na oběd. Přes Hať tedy docházím do Šilheřovic, kde mě vyzvedává ještě se svou kamarádkou. Jedeme do Bohumína a v poměrně luxusní restauraci si dáváme výborný oběd. Bylo vidět, že pochází asi z movitější rodiny, ale obě byly moc příjemné.
Potom mě vezou zpátky do Šilheřovic a já pokračuji směrem k Bohumínu. Chvíli kráčím Polskem a pak podél meandrů Odry. U řeky je to pořádná džungle a hlavně neskutečné množství komárů. Útočí na mě ze všech stran, takže musím rychlým tempem uhánět dál.
Lenka, která mě pozvala na oběd, mi ještě píše, jestli by nemohla nějak pomoct. Odpovídám jí, že kdyby věděla o někom v okolí Karviné, kde bych mohl přespat, moc by mi to pomohlo. Za chvíli už mi volá neznámé číslo — prý můžu přespat na zahradě jedné kavárny v Petrovicích u Karviné.
Myslel jsem si, že tam dorazím docela brzo, ale úplně špatně odhadnu vzdálenost. Navíc v Dětmarovicích blbě odbočím a pořádně si zajdu. Pak ještě řeším, jak se dostat přes řeku Olši, a nakonec to beru přes železniční most.
Do kavárny přicházím až kolem deváté večer po 52 kilometrech. Sedí tu parta lidí, ke které se připojuji. Okamžitě se začínají vyptávat na cestu, na vybavení i na to, jak jsem se k takovým dálkovým přechodům vůbec dostal. Je to skvělá společnost. Jeden pár, který se zajímá asi nejvíc, mi nakonec nabídne, že můžu přespat u nich doma. Souhlasím.
Jejich syn je nejdřív trochu vykulený, koho mu to rodiče přivedli domů, ale za chvíli už se taky vyptává. Dostávám obrovskou večeři a spát jdu až kolem půlnoci.
Ráno mi ještě připravují snídani a chvíli si povídáme. Pak už se loučíme. Další skvělé setkání a další důkaz, kolik dobrých lidí člověk na cestě potká.
“ Hodně mě také zaujala Josefova myšlenka, že lidé mě vlastně na té cestě potřebují potkávat. V určitém smyslu jsem pro ně zrcadlo.
Pokračuji po silnici směrem na Karvinou, kde se zastavuji v infocentru pro turistické vizitky. Odtud pokračuji po cyklostezce podél Olše až do Českého Těšína. Ve sportovním obchodě si kupuji nové běžecké ponožky, protože jedny už jsem úplně prodřel.
Pak pokračuji dál směrem na Třinec. Všude kolem je zástavba, silnice a průmysl, přírody si tu člověk moc neužije. O to víc se těším, až se zase dostanu do lesů. Nad Třincem jdu přímo po hranici a vedle sebe mám výhled na Třinecké železárny. Ten kontrast průmyslového města a Beskyd v pozadí je opravdu zvláštní.
Část trasy vede Polskem přes vesnici Leszna Górna a pak se vracím zpátky na českou stranu. Kousek za Nýdkem nacházím pěknou studánku, vařím si a brzy usínám.
Ráno se balím opravdu rychle. Ani nesnídám a rovnou vyrážím na Velkou Čantoryji. Celá oblast je přírodní rezervace a místy tu rostou nádherné zbytky původních listnatých lesů i vzácné tisy.
Odtud pokračuji po červené hřebenovce přes Velký a Malý Stožek. Je pátek a chodí tu hodně Poláků. Mým cílem je nejvýchodnější obec Česka — Bukovec. Chci se zastavit za místostarostou panem Byrtusem, se kterým jsem se potkal už minulý rok při přechodu republiky z východu na západ. Vlastně právě tohle setkání tehdy odstartovalo celý řetězec úžasných lidí, které jsem po cestě poznal.
Ještě nad Bukovcem potkávám chlapa s foťákem a chvíli si povídáme. Oba se shodujeme, jak je to tady nádherné. Otevírají se odtud výhledy na celé Beskydy a poprvé už vidím i Tatry, které mě čekají za pár dní.
U Josefa
Když dorazím do Bukovce, ptám se místních, kde najdu pana Byrtuse. Bydlí jen kousek od místa, kde stojím. Když zazvoním, otevře mi přímo on. Samozřejmě si mě pamatuje. Hned mě zve dál na oběd.
Rozhoduji se, že dnes už nikam pokračovat nebudu a rovnou tu zůstanu přes noc. Se synem zrovna opravují střechu, takže s nimi sedím a dlouho si povídáme. Večer jsem ještě pozvaný na večeři. Zítra bych měl po roce znovu dojít na nejvýchodnější bod Česka a potom i na česko-polsko-slovenské trojmezí. Tím definitivně opustím Česko a vstoupím na Slovensko.
Večeře je výborná a navíc jsem pozvaný na šabat. Josef se hodně zajímá o Izrael a hebrejštinu. Každý pátek mají takové malé „požehnání“ — zpívají hebrejské písně, modlí se a všechno probíhá v uvolněné a přátelské atmosféře. Josef mi navíc průběžně vysvětluje význam jednotlivých věcí, abych všemu rozuměl. Dokonce žehná i mojí cestě.
Minulý rok jsem zažil několik buddhistických obřadů v indickém Himálaji a tohle je pro mě další silný a velmi zajímavý duchovní zážitek. A navíc doma v Česku.
Do noci si ještě povídáme o různých duchovních tématech. Je to nesmírně inspirativní setkání, o kterém budu ještě dlouho přemýšlet. Večer mi navíc píše Petr z Nalehko, že se jim narodila dcera. Mám obrovskou radost.
Hodně mě také zaujala Josefova myšlenka, že lidé mě vlastně na té cestě potřebují potkávat. Díky tomu si prý začnou klást otázky, které by je jinak ani nenapadly. V určitém smyslu jsem pro ně zrcadlo.
Poslední český den
Ráno vyrážím na známé místo — nejvýchodnější bod ČR. Jsem tam za necelou hodinu. Je zvláštní stát tu znovu po roce. Dlouho se zdržuji, sedím u hraničního potoka a chladím si v něm nohy. Pak pokračuji směrem na Hrčavu a kochám se výhledy na Beskydy.
Na trojmezí nakonec přicházím poměrně brzo. Upřímně mě to místo trochu zklamalo. Je hodně turistické — spousta lidí, stánek s pivem a celkově úplně jiná atmosféra než na jiných hraničních místech. Když už tu ale jsem, dávám si aspoň pivo a dávám se do řeči se skupinkou Slováků. Když jim vyprávím o své cestě, dost koukají.
Pak společně přecházíme hranici do slovenské vesnice Čierne. Začíná pršet, takže se schováváme v hospodě. Kluci mě zvou na pivo a zanedlouho se přidává další parta Slováků. Samozřejmě se hned začínají vyptávat na moji cestu. Nakonec mi kupují nejen pivo, ale i pizzu. První den na Slovensku tak začíná opravdu skvěle.
Kouzelná chaloupka pod Račou
Když déšť ustává, všichni se rozcházejí do hotelů a já vyrážím dál až kolem třetí odpoledne. Pokračuji přes Skalité směrem na Kykulu a ještě před ní objevuji opuštěnou salaš. Chvíli zvažuji, že bych tu přespal, ale nakonec se rozhodnu pokračovat dál.
Stoupám tedy po hranici na Velkou Raču. Po celodenním dešti se z lesů začíná odpařovat voda a když do toho vykoukne slunce, vzniká nádherná atmosféra. Nemůžu odolat a pořád fotím.
Lesy jsou tu opravdu nádherné — smíšené, ale převládají listnáče. Všude rostou obrovské kapradiny a celé to působí skoro jako prales.
Na vrcholu potkávám několik Poláků a stojí tu i horská chata. Ještě ale pokračuji dál po červené, protože hledám místo na spaní. Pod kopcem se najednou otevře louka a na jejím okraji stojí opuštěná „kouzelná chaloupka“. Měl jsem pocit, že ještě něco zajímavého objevím — a opravdu se to stalo.
Směr Tatry
Ráno mám pocit, že potřebuju ještě trochu dospat, takže vstávám až kolem osmé. Nemám už skoro žádné jídlo, a tak scházím asi deset kilometrů dolů do Staré Bystrice. Odtud už jsou krásně vidět Tatry, které vystupují nad okolními kopci.
Ve Staré Bystrici vybírám eura a nakupuji zásoby. Pak ještě přecházím do Nové Bystrice a v místní pizzerii si dávám oběd. Obsluhuje mě moc milá a sympatická Slovenka, takže je to po tolika dnech o samotě příjemné rozptýlení.
Potom znovu stoupám zpátky k hranicím. Místy je svah tak prudký, že skoro lezu po čtyřech. Po deštích je všude bahno a podrážka na botách už je dost sjetá. Bez trekových holí bych to asi ani nevylezl.
Pokračuji dál po modré značce přes vrchol Úšust. Sestup dolů je snad ještě horší než výstup. Dvakrát mi to uklouzne a končím na zádech.
Večer si vařím výbornou čočku, kterou jsem dnes koupil, nacházím pěkné místo pod stromy, stavím tarp a jdu spát.
Cesta pokračuje pod Tatrami dál na východ. Horská údolí, pohraniční lesy, vedro, dlouhé kilometry a další nečekaná setkání s lidmi, která dělají tuhle pouť výjimečnou.
Ráno pokračuji dál po modré značce přímo po hranici. Cesty jsou většinou v pohodě, i když místy je všechno rozblácené a přes stezku leží spousta polomů. Vycházím na Spilku (1 553 m n. m.) a poprvé se přede mnou naplno otevírají Tatry se zasněženými vrcholky. Pod nimi se rozlévá Oravská přehrada, kterou budu muset celou obejít. Když se na ty hory dívám, cítím obrovský respekt. Vedle okolních kopců působí monumentálně. Snad mě nechají projít v pořádku.
Ještě chvíli pokračuji po hranici a pak si všimnu řeky hluboko pod sebou. Scházím k ní a dávám si parádní koupel. Večer nakonec přespávám v lesíku v sedle Martoša.
Nejsevernější bod Slovenska
Druhý den ráno pokračuji dál po hřebeni. Vede tudy slovenská i polská hřebenovka a přes vrchol Javorina docházím až k nejsevernějšímu bodu Slovenska – Modrálové. Oproti českým bodům je tady jen informační tabule a rozcestník. Mám pocit, že Slováci turistické symboly tolik neřeší jako my. A když už někoho potkám, bývá to většinou Polák.
Odtud krásně kopíruji hranici polského národního parku Babia hora a pokračuji přes Malou Babí horu (1 515 m n. m.), odkud je nádherný výhled na Oravskou přehradu i vzdálené Tatry. Pak ještě stoupám na Velkou Babí horu (1 725 m n. m.). Tady už fouká opravdu silný vítr a výhled paradoxně není tak pěkný jako z nižšího vrcholu. Navíc je tu spousta lidí, takže se moc nezdržuji a po pár minutách zase scházím dolů.
Sestupuji až do Oravské Polhory, nejsevernější obce Slovenska. Dávám si pizzu, pivko a trochu dobíjím telefon. Přes Rabču pak pokračuji do lesa hledat místo na spaní. Dneska mi to dává zabrat – nikde žádná rovina, všude hustý porost a mokro. Nakonec ale malý plácek přece jen nacházím. A poprvé také narážím na ceduli „Pozor, medvědí teritorium“.
Kolem Oravské přehrady
Hned ráno scházím do vesnice Klín. Se snídaní se ani nezdržuji a jím za chůze. Přicházím do Námestova na břehu přehrady, přecházím most a dál pokračuji po cyklostezce a červené značce přes kopec Uhlisko, odkud je krásný výhled na celou vodní nádrž. Jakmile cesta přestane stoupat a klesat, najednou mám spoustu času a jde se mi neuvěřitelně rychle.
Lesem docházím až do Trstené. V místním infocentru se vyptávám na průchozí trasy přes Tatry, ale slečna mi moc poradit nedokáže. Spíš jen nechápavě kroutí hlavou nad tím, že chci Tatry přejít úplně sám. Říkám jí, že už jdu přes dva měsíce, ukazuji mapu celé cesty a vysvětluji svůj projekt, ale je vidět, že si to moc neumí představit. Aspoň si kupuji papírovou mapu Tater, kdyby mi náhodou odešel telefon.
Do Trstené jsem mířil hlavně kvůli novým botám, které tu mám uložené na poště. Ty staré ještě pár dní dorazím a pak je konečně vyměním. Stihnu si nakoupit zásoby, zajít na pizzu a pivko a pokračuji dál směrem na Habovku a Zuberec. Tady si všimnu, že čepují Bernarda, takže samozřejmě neodolám. Ptám se i na ubytování a překvapuje mě, že noc stojí jen deset euro. Paní mi navíc říká, že bych v okolí našel i něco levnějšího. Po měsíci a půl venku si tedy říkám, že si před Tatrami dopřeju trochu odpočinku pod střechou.
Nakonec končím v malém penzionu, kde se mě ujímá starší manželský pár skoro jako vlastního syna. Samozřejmě přichází řeč na mou cestu. Pán mi detailně radí trasu na další den přímo po hranici. Tvrdí, že Roháče i Volovec se dají zvládnout a že by mělo být dobré počasí. Přesně to chci slyšet. Dokonce mi nabízí, že mě někam popoveze, ale to s úsměvem odmítám.
Vstup do Tater
Ráno vyrážím ze Zuberce směrem na Zverovku a oficiálně vstupuji do Tatranského národního parku. V informačním centru sedí starší paní, která můj plán přechodu hranic moc nesdílí. Hlavně jí vadí, že jdu úplně sám, a několikrát mě upozorňuje, že jsem si na dnešek ukrojil pořádně velké sousto.
Od Zverovky začínám stoupat vysoko do sedel. Na to, že jsou turistické chodníky otevřené teprve první den, je tu docela dost lidí. Na Rákoni potkávám českou rodinu s dětmi a chvíli jim vyprávím o celé cestě. Většina turistů míří maximálně na Volovec (2 064 m n. m.), dál už lidí výrazně ubývá. Hřeben po hranici jdou převážně Poláci.
Dnešní etapa je opravdu náročná. Čeká mě převýšení přes dva tisíce metrů, ale odměnou jsou nádherné výhledy na vrcholky a tatranská plesa. Užívám si to naplno. Přecházím několik sedel a vrcholů, nejvyšším bodem dne je Klín (2 176 m n. m.). Zároveň mám skvělou možnost porovnat se s ostatními turisty. Po dvou měsících na cestě jsem fyzicky úplně někde jinde – většinu lidí předbíhám a téměř se nezadýchám.
Nebeská snídaně
Až z Pyšného sedla scházím dolů Kamenistou dolinou na Podbanské. Jdu podél potoka krásnými lesy a vzpomenu si, že jsem včera večer obesílal ubytování s prosbou o nocleh. Ozvali se mi z penzionu Nebeski. Uvítá mě tam neuvěřitelně milá paní, hned mi připraví čaj a dlouho si povídáme. Nakonec mě nechává přespat v místnosti vedle wellness.
Ráno mi chystá naprosto neskutečnou snídani. Tolik jídla jsem snad ještě před sebou nikdy neměl. Nevím, co si dát dřív. Pořádně se nacpu, poděkuji a pokračuji dál.
Už od rána lehce prší. Stoupám Koprovou dolinou po modré značce a čeká mě další pořádné převýšení. Ze začátku jdu hustým lesem, postupně se krajina mění ve vysokohorské prostředí. Objevují se vodopády i první zbytky sněhu. Nakonec vystoupám až do Vyšného Kôprovského sedla (2 148 m n. m.), odkud je nádherný pohled na Veľké Hincovo pleso. Scházím k němu a pokračuji Mengusovskou dolinou k Popradskému plesu.
Právě u Hincova plesa potkávám skvělý mladý český pár a dobře si popovídáme o mé cestě. Taková setkání mě vždycky nabijí energií.
Na Popradském plese se napojuji na Tatranskou magistrálu a stoupám do Sedla pod Ostrvou, odkud je fantastický výhled zpátky na pleso. Rozhoduji se, že dnes dojdu až na Hrebienok, takže pořádně přidávám do kroku. Mokrá žula ale klouže a musím být velmi opatrný. Přes Batizovské pleso a Sliezský dom nakonec dorážím na Hrebienok až po osmé večer.
Borovička na Bilíkově chatě
Zkouším Bilíkovu chatu. Personál je skvělý a nechávají mě přespat zdarma. Se všemi se zakecávám a sedíme spolu skoro do půlnoci. Borovička teče proudem.
Ráno si dávám pořádnou snídani formou švédských stolů, poděkuji a vyrážím dál. Pokračuji podél Studeného potoka kolem krásných vodopádů až k ikonické Rainerově chatě, nejstarší chatě v Tatrách. Okolo pobíhá úplně krotká liška. Vidět ji takhle zblízka je zvláštní zážitek.
Po Tatranské magistrále pokračuji na Skalnaté pleso a zastavuji se na jídlo. Tahle chata je slavná hlavně díky nosiči Lacovi Kulangovi, který odsud dokázal snést neuvěřitelných 211 kilogramů.
U plesa fouká tak silný vítr, že mám pocit, že kdybych si lehl do vzduchu, udrží mě. Pokračuji směrem na Velkou Svišťovku, ale podmínky se rychle zhoršují. Všude leží sníh, chodníky kloužou a v jednu chvíli uklouznu jen kousek od hrany srázu. Beru to jako jasné varování a otáčím se zpět. Hory dnes ukazují svoji sílu. Cestou dolů potkávám ještě jednoho Slováka, který to také vzdává. Jedna česká skupina se pokusila pokračovat dál, ale pochybuji, že uspěli.
Vracíme se na Zamkovského chatu, kde si domlouvám nocleh na půdě mezi matracemi. Je tu skvělá atmosféra, spousta Čechů, Poláků i Němců. Jeden chlapík nahoře má neuvěřitelný přehled a dlouho si povídáme. Když pak sejdu dolů na jídlo, potkávám velkou českou partu cestovatelů a horolezců, někteří mají s sebou i děti. Jeden z nich dokonce zná Nalehko.
Nejlepší jsou ale historky, které celý večer vypráví jeden borec. Nejvíc mě dostává příběh o tom, jak se čeští horolezci opili, zatloukali do silnice skoby a pak „slaňovali“ asfaltku. Fakt skvělý večer.
Hory rozhodují
Ráno si se všemi děláme společnou fotku a vyrážím dál. Lehce prší, ale jde se dobře. Přes Skalnaté pleso pokračuji na Malou Svišťovku a dál po žluté k Zelenému plesu. Odtud znovu navazuji na magistrálu směrem k Veľkému Bielemu plesu a Kopskému sedlu.
Lidí je pořád dost, hlavně Čechů. Od Širokého sedla ale začíná opravdu náročný sestup. Stezka je totálně rozbahněná, všude kluzké kameny a mokré kořeny. Každý krok musím hlídat a hodně si pomáhám holemi, abych nespadl. Normálně bych tuhle cestu seběhl za dvě hodiny, teď mi zabere skoro dvojnásobek času. Nakonec ale bezpečně scházím dolů a tím vlastně dokončuji přechod Tater, protože Ždiar už leží prakticky na hranici národního parku.
Potřebuji si trochu odpočinout, vyprat věci, opravit pláštěnku na batoh a dobít elektroniku, takže hledám ubytování. Nakonec nacházím privát za patnáct euro na noc. Zítra už bych měl pokračovat směrem k Pieninám.
Ráno se zastavuji nakoupit nějaké jídlo a pokračuji směrem na Magurku. Tatry pomalu nechávám za zády. Jdu lesem, když si najednou uvědomím, že jsem si na ubytování nechal ve skříni nepromokavou bundu. A mám už za sebou dobrých šest kilometrů. Nedá se nic dělat, musím zpátky. Bez bundy pokračovat nemůžu. Chvílemi i běžím a snažím se na celé situaci najít aspoň něco pozitivního. Říkám si, že jsem na to mohl přijít třeba až po třiceti kilometrech, a to by bylo mnohem horší.
Docházím zpět do Ždiaru a zvoním na ubytování, jenže nikdo není doma. Naštěstí je na domě telefonní číslo. Volám tam a paní mi říká, že pracuje jen kousek odsud a za chvíli přiběhne. Nakonec to tedy dobře dopadlo.
Zpátky pokračuji trochu jinou cestou. Ve Spišských Hanušovcích mě u autobusové zastávky osloví starší pán. Vyprávím mu o své cestě a okamžitě se začne na všechno vyptávat. Dokonce říká, že by mě klidně nechal přespat u sebe doma, jenže zrovna musí odjet pryč. I tak mě ten rozhovor moc potěšil.
Pokračuji přes Spišskou Starou Ves a Majere. Kousek za nimi si u Dunajce všimnu karavanu s jihlavskou značkou. Když přijdu blíž, dávám se do řeči s českým párem. Zjišťuji, že jsou z Pelhřimova, a v tu chvíli je mi jasné, kde dnes asi zakotvím. Láďa s Danou hodně cestují, většinou právě s karavanem. Vozí s sebou kola, nafukovací kajak a často vyrážejí i nalehko do hor, které milují. Dozvídám se, že jejich syn pracuje jako kameraman a dcera je mistryně světa v raketlonu – kombinaci stolního tenisu, squashe, badmintonu a tenisu. Znají navíc několik cestovatelů, které znám i já. Trochu popíjíme, povídáme si až do večera a já nakonec spím pod širákem přímo u vody.
Tyvek po proudu
Ráno je všude hustá mlha, ale kolem osmé už začíná svítit slunce. Nasnídám se a pokračuji podél Dunajce dál. V Červeném Kláštoře zjišťuji, že tudy vede svatojakubská cesta. Údolí kolem řeky je nádherné – skály, lesy a řeka mezi nimi. Lidé tu sjíždějí Dunajec na tradičních dřevěných pltích. Je to spíš turistická atrakce, ale zájem je obrovský. Sem tam kolem projede i raft.
Po šesti kilometrech si najednou uvědomím, že jsem na místě, kde jsem spal, zapomněl tyvek. Poslední dobou se mi fakt „daří“. Napadne mě zavolat Láďovi, jestli jsou ještě někde poblíž. Mám štěstí – byli jen pár kilometrů dál a zrovna projížděli kolem na kajaku, takže plachtu vzali s sebou. Asi za hodinu mě po proudu dojíždějí a tyvek mi předávají. Skvělý.
Dál pokračuji lesem přímo po hranici a začínám znovu stoupat do kopců. Lidí tu moc nepotkávám, jen občas nějakého Poláka. Je obrovské vedro a začíná mi docházet voda. Nikde v okolí není žádný zdroj, takže nakonec filtruji vodu přímo z kaluže. Jinak bych byl úplně dehydrovaný. Tohle jsem trochu podcenil a předem si nezjistil, že tudy neteče žádný potok.
Celou dobu jdu po polské svatojakubské stezce, jen v opačném směru – zatímco většina poutníků míří na západ do Santiaga, já pokračuji na východ. Docházím na Eliášovku (1 024 m n. m.), kde stojí rozhledna. Výhled ale není nic moc. Hlavní je, že konečně nacházím potok a můžu si doplnit vodu.
I když už jsem dost unavený, chci dojít až do Mníšku nad Popradom. Po třiačtyřiceti kilometrech dorážím k hospodě, objednávám si pivo a něco k jídlu. Po chvíli se dávám do řeči se starším pánem od vedlejšího stolu. Samozřejmě přijde řeč na moji cestu. Povídáme si dlouho a nakonec se dostaneme i ke spaní. Bez dlouhého přemýšlení mi nabídne, že dnes přespím u něj doma.
Má obrovský dům s několika pokoji. Když přijdeme dovnitř, jen oznámí manželce, že u nich budu spát. Samozřejmě jí ale hned vysvětluji, kdo jsem a co vlastně dělám, aby měla představu, koho jí muž přivedl domů.
Po celém domě visí svaté obrazy, zřejmě jsou hodně věřící. Ale to mi tady na slovenském venkově přijde celkem běžné. Domácí se jmenuje Pavel a zajímá mě, proč ne Pavol. Vypráví mi, že si to kdysi zjišťoval a že úředník, který jeho jméno zapisoval, byl nejspíš Čech, a tak ho zapsal česky – Pavel. Přijde mi to strašně zajímavé.
Dlouho se bavíme i o rozdělení Československa. Mám pocit, že spousta Slováků to dodnes nese dost citlivě. Když pak Pavel mluví se svou ženou, přepíná do úplně jiného nářečí a já jim skoro vůbec nerozumím. Večer ještě chvíli popíjíme a společně koukáme na fotbal.
Čím dál na východ, tím méně lidí a více divoké přírody. Bukové pralesy, pohraniční samota, bouřky a Poloniny ukazují Karpaty v jejich nejsyrovější podobě.
Ráno se u Pavla nasnídám. Dokonce mi chce dát na cestu nějaké peníze, ale to odmítám. Je to opravdu dobrý člověk. Loučíme se, děkuji za všechno a vyrážím dál.
Teď už pokračuji podél řeky Poprad přímo po hranici. Asi po hodině potkávám dalšího poutníka s batohem. Jen se pozdravíme krátkým „ahoj“ a každý jde dál svou cestou. Ani jsme se nezastavili na delší řeč, což mě později trochu mrzí. Rosťa mi totiž říkal, že po hranicích Československa údajně jde ještě někdo další. Kdo ví, třeba to byl právě on.
U Sulína narážím na minerální pramen, doplňuji si láhev a pořádně se napiju. Minerály se po těch dnech v horách hodí a voda je opravdu výborná. Další pramen nacházím ještě u Legnavy. Cestou mě oslovuje několik lidí a vyptávají se, odkud a kam jdu. Jeden pán mi vypráví, že patnáct let pracoval v Praze. Čechoslováků je tu pořád spousta. Musím říct, že zatím na Slovensku potkávám samé skvělé lidi a čím dál víc se mi tu líbí.
Mířím do vesnice Ruská Voľa nad Popradom. Přijde mi zajímavé, kolik je tu vesnic s ruskými názvy. Přes Obručné pokračuji dál přímo po hranici až k rozhledně Kráľova studňa, kde stojí i krásná turistická chatka. Nahoře jsou dokonce matrace na spaní. Po chvíli sem přijíždí parta mladých lidí, chtějí si tu něco opéct, a tak si s nimi dlouho povídám. Ptám se právě i na ty ruské názvy vesnic a jeden z kluků mi vysvětluje, že v okolí žije hodně Rusínů, Rusů a Ukrajinců. Pozdě večer parta odjíždí a já tu zůstávám úplně sám. Aspoň se v klidu vyspím.
Vesnice na konci světa
Od rána pokračuji dál po hranici. Chvíli mi trvá, než znovu najdu červenou značku, protože si tu někdo postavil ohradník přímo přes cestu. Pak už ale jdu pěknými lesními stezkami. Převládají nádherné listnaté lesy a když už někoho potkám, jsou to většinou Poláci.
Potřebuji doplnit zásoby, a tak scházím do vesnice Cigelka. Cestou ještě procházím přes rozlehlou pastvinu s velkým stádem krav. Nakonec to risknu a projdu přímo mezi nimi. Naštěstí se mě bojí víc než já jich.
“ Začínám si uvědomovat, že mě tady čekají dlouhé dny úplně o samotě.
Ve vesnici nacházím „obchod“, kde se očividně zastavil čas. Mladík, který ho provozuje, má zároveň i hospodu. Točené pivo tu není, jen lahvové. Regály jsou skoro prázdné, v podstatě jen pár sladkostí a základních věcí. Něco nakonec poskládám dohromady a nakoupím. Ten kluk je z mé cesty úplně vedle, vůbec tomu nechce věřit. Po chvíli přichází další chlapík a hned mi nabízí nocleh u sebe doma, ale já chci ještě pokračovat dál. Celá vesnice působí strašně prostě a obyčejně. Mám pocit, že směrem dál na východ se tenhle pocit bude ještě prohlubovat.
Velký problém nastává při návratu zpátky k hranici. Cesta, která měla být značená, vůbec neexistuje a všude kolem je ostnatý drát. Chvílemi dost nadávám a nakonec to beru napřímo lesem až k hranici. Kousek od ní objevím přístřešek s ohništěm, a tak tu zůstávám přes noc.
Bouřky a samota
Ráno přichází pořádná bouřka a podle radaru jde přes celé Slovensko. Nakonec se to ale uklidní, takže balím a vyrážím dál. Všude je mokro a bahno, boty mám během chvíle promočené. Už jsou stejně skoro rozpadlé, takže je nejspíš zítra konečně vyměním za nové.
Pokračuji hustými bukovými lesy. Nejhorší jsou sestupy — po rozbahněných stezkách se skoro nedá chodit. Zase nikde žádná studánka ani potok a samozřejmě ani živá duše. Začínám si uvědomovat, že mě tady čekají dlouhé dny úplně o samotě.
Bouřka se znovu vrací, a tak scházím do vesnice Becherov, kde by měl být obchod. Jenže během cesty mě déšť ještě několikrát úplně spláchne. Sotva trochu oschnu, přijde další liják. Když dorazím, zjišťuji, že obchod otevírá až v patnáct hodin. Jsem tam moc brzy, takže jen sedím venku a moknu. Není tu ani autobusová zastávka, kam by se dalo schovat. Když konečně otevřou, ukáže se, že ani tady skoro nic nemají. Pokud to takhle bude pokračovat dál, začínám přemýšlet, co vlastně budu jíst. Jedna vesnice větší díra než druhá.
Pokračuji do Nižné Polianky, kde je aspoň hospoda. Dávám si pivo a ptám se, jestli by se tu někde nedalo přespat. Paní za barem očividně moc pomoct nechce a tvrdí, že o ničem neví. Tak to balím a vracím se zpátky směrem k hranici. Kousek od ní stavím tarp, vařím si hnusnou polévku a mezitím mě požírají komáři. Snad se aspoň trochu vyspím.
V noci kolem tarpu chodí nějaké velké zvíře. Vůbec netuším co to bylo. Medvěd asi ne… ale vlastně je to klidně možné, tady by jich mělo být dost. Navíc mám u sebe jídlo, takže ho to mohlo přitáhnout. Asi bude lepší začít jídlo na noc věšet na strom nebo ho dávat dál od místa, kde spím.
Teď už jsem regulérně ve Východních Karpatech. Všude kolem nádherné bučiny a stezky po hranici zatím vypadají docela dobře. Jen tu skoro nikdo nechodí. Krizové a pohodové dny se střídají jak na běžícím pásu.
Dukelský průsmyk
Docházím až na hraniční přechod Dukla. Po dlouhé době nějaký obchod, i když ani Poláci toho moc nemají. Místo má ale obrovský historický význam. V roce 1944 tu probíhala Karpatsko-dukelská operace a padlo zde nejvíce československých vojáků při bojích za naši svobodu. Stojí tu obrovský památník i vojenský hřbitov a v okolí je několik dalších pietních míst. Má to tu silnou atmosféru.
Poláci mají podél hraničních stezek krásné turistické boudy. Potkal jsem asi tři, ale za Duklou už žádná další nebyla. Docházím až na Čertižské sedlo, kde přespávám na docela pěkném posedu. Ještě že jsem ho našel, protože komárů tu bylo zase neuvěřitelné množství.
Od rána pokračuji dál hustými bukovými lesy přímo po hranici. Hezké stezky se neustále střídají s doslova džunglí. Nohy mám ošlehané a poškrábané od větví, trny z maliníků zapíchané všude možně. Prodírám se vysokými kapradinami a přelézám desítky popadaných stromů. Přírodní bohatství je tu ale obrovské, to musím uznat.
Poslední dobou bojuji víc psychicky než fyzicky. O to víc mě potěší, když dnes potkám dva sympatické Slováky na kolech. Chvíli si povídáme, uděláme společnou fotku a ještě od nich dostávám croissant. Tohle krátké setkání mi opravdu zvedlo náladu a dodalo trochu energie do dalších kilometrů.
Je zajímavé, že Slováci mají v lesích takové malé „nouzové stany“. Jsou to nízké dřevěné boudičky, kde je jedna postel a vedle ní místo maximálně pro jednoho člověka na zemi. Po cestě jsem na ně narazil asi třikrát, ale ani jednu jsem nakonec nevyužil.
Dostávám se k zajímavému mostu z druhé světové války u Medzilaborců. Večer pak přespávám pod tarpem v lese kousek pod kopcem Vysoký Grúň. V noci začíná pršet.
První Poloniny
Ráno déšť stále pokračuje a radar nevypadá vůbec dobře. Má pršet minimálně do odpoledne. Balím se tedy bez zbytečného čekání a vyrážím dál i v dešti. Hned zrána oficiálně vstupuji do Národního parku Poloniny a začínám přechod Bukovských vrchů. I přes nepřízeň počasí jsem nadšený a šťastný. Všude kolem stojí nádherné staré buky a celé to místo má neuvěřitelnou atmosféru.
Přicházím k Balnici, kde potkávám skupinu turistů. Po chvíli zjišťuji, že sem jezdí úzkokolejka s parní lokomotivou. Lidé si tu udělají krátký turistický okruh a zase jedou zpátky, takže z Polonin nebo polských Bieszczad toho vlastně moc neuvidí.
Hned vedle kolejí stojí krásná chata. Dávám se do řeči s jejím majitelem, který tu žije úplně sám uprostřed divoké přírody. Turisté už odjeli, takže jsme tu jen my dva. Je to velký sympaťák, mluví zvláštní směsicí polštiny a slovenštiny, ale rozumíme si dobře. Má tu i malý provizorní obchůdek, kde prodává hlavně sladkosti, sušenky a čokolády. Nakonec mi ale nabízí, že mi udělá pirohy, a k tomu si dávám krásně vychlazené pivo.
Vyprávím mu o své cestě a vůbec nechápe, jak můžu denně chodit tolik kilometrů. Na dveře jeho chaty lepím vedle ostatních nálepek i tu svoji. Říká mi, že naposledy tudy šel chlapík, který přecházel celé Slovensko.
Chata stojí na nádherném místě, všude kolem jen hluboké lesy a divoká příroda. Loučíme se a pokračuji dál. I když celý den prší, mám z okolní krajiny husí kůži. Kvůli tomuhle stálo za to dojít až sem. Poloniny společně s polským a ukrajinským národním parkem tvoří druhou největší chráněnou přírodní oblast v Evropě.
Když se les nadechne
Už u Balnice jsem narazil na cedule upozorňující, jak se chovat při setkání s medvědem. Mělo by jich tu žít poměrně hodně, i když šance, že nějakého opravdu potkám, je prý malá.
Kolem čtvrté odpoledne konečně přestává pršet a mezi mraky se objevuje slunce. Voda se začíná z lesů vypařovat a nastává nejlepší chvíle na focení. Stoupající pára a sluneční paprsky pronikající hustým bukovým lesem vytvářejí nádhernou podívanou.
Docházím do Ruského sedla, kde stojí oficiální turistická bouda na přespání. Mám štěstí, nikdo tu není. Rozdělávám oheň a suším všechny mokré věci, hlavně tarp, který po předchozí noci vůbec nestihl uschnout. Bouda je skvělá. Do návštěvní knihy zanechávám vzkaz a chystám si spaní na podlaze. Je super, že se dají zavřít dveře. V noci se mi ale dovnitř stejně dostane plch a i přes veškerou snahu ho nedokážu vyhnat. Otravuje mě skoro celou noc.
Ráno mi konečně přeje počasí a hned od začátku stoupám výš do hor. Kus cesty vede přímo po hřebeni. Potkávám partu Čechů, kteří jdou čtyřdenní přechod Polonin, a chvíli si povídáme.
O něco později narážím na další skupinu, která už od pohledu působí jako typičtí čeští trampové. Staré vybavení, nůž u pasu a v čele starší vousatý chlapík. Už z dálky na ně volám: „Češi, že?“ a vousáč s úsměvem odpovídá: „Však je to vidět, ne?“
Jsou to srdcaři. Tyhle lidi fakt obdivuju. I ve vyšším věku se prostě sbalí a dál se toulají po horách. Češi jsou podle mě dobrodruzi od přírody, máme to nějak zakořeněné v sobě. Možná i díky tomu, v jaké nesvobodě jsme kdysi vyrůstali.
Konečně docházím na Kremenec (1 221 m n. m.), tedy slovensko-polsko-ukrajinské trojmezí a zároveň nejvyšší bod Polonin. Je tu hlavně spousta polských turistů. Všichni se fotí u velkého hraničního kamene. Z toho množství lidí jsem trochu otrávený, takže místo jen rychle projdu, udělám pár fotek a pokračuji dál.
Vlčí hory
Sever Slovenska se mi podařilo přejít za neuvěřitelných sedmnáct dní. Odtud už pokračuji víc na jih, přes prales Stužica. Jde o původní karpatský prales zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Je to nádherné místo.
Jakmile zmizí nejznámější turistické úseky, zůstávám tu opět úplně sám. Stačí sejít pár kilometrů od nejprofláklejších míst a najednou nikde nikdo. Rostou tu přes tři sta let staré buky, vedle kterých si připadám jako trpaslík. Úžasná a téměř nedotčená příroda. Kéž by podobných míst existovalo víc. Dříve se tomu tady říkalo Vlčí hory. Vlci tu ostatně stále žijí — po cestě jsem narazil i na jejich stopy.
Pokračuji podél řeky Stužica a přicházím do nejvýchodnější slovenské obce Nová Sedlica. Po těch náročných dnech v Karpatech už potřebuji trochu zregenerovat, a tak se levně ubytovávám v místním penzionu a v restauraci se pořádně dojídám.
Po chvíli přicházejí dvě holky a dáváme se do řeči. Samozřejmě jsou to Češky. Jedna z nich mě dokonce poznává a říká, že sleduje moje cesty. Peru si věci, zašívám vybavení a konečně trochu odpočívám. Už jsem to opravdu potřeboval.
Putování východním Slovenskem přináší nekonečné roviny, maďarské vesnice, bouřky pod tarpem i návrat do divokých lesů Slovenského krasu. Kapitola o kontrastech krajiny, silných setkáních a pomalém obracení cesty zpět k domovu.
Konec Karpat
Ráno vyrážím dál přes pohraniční dědinky. Dvakrát se po cestě zastavuji v místních sámoškách, protože mám pořád potřebu se dojídat. Karpaty mi daly co se týče energie pořádně zabrat. Je zajímavé sledovat, jak se tady na východě zastavil čas. Mám pocit, jako by se tu za posledních několik desítek let skoro nic nezměnilo. Do obchodů chodí ženy v klasických zástěrách se síťovkou v ruce a jejich nářečí je namíchané vším možným — běžnou slovenštinu to připomíná jen vzdáleně. Když se baví mezi sebou, nerozumím jim skoro ani slovo. Se mnou se ale snaží mluvit srozumitelněji, takže se nakonec vždycky nějak domluvíme. Když lidem vyprávím, co tu dělám, jen kroutí hlavou. Chápu je — pro místní asi nedává moc smysl toulat se s batohem po horách a hranicích.
Poprvé za celou cestu mě také zastavuje pohraniční policie. Říkám jim, že jsem Čech a jdu pěšky po hranicích, tak mě po chvíli nechávají pokračovat. Procházím ještě poslední částí Polonin, ale kopce postupně mizí a krajina se začíná měnit. Odteď už mě čeká spíš rovinatý jih Slovenska. Místní říkají, že je tu taková rovina, že když si člověk stoupne na špičky, vidí až do vedlejší dědiny.
Zároveň se mi poprvé za celou cestu stává, že mi zastaví auto a řidič se ptá, jestli nechci svézt. Dnes dokonce dvě auta. Zajímavé — musel jsem přejít celé Česko a skoro celé Slovensko, abych zjistil, že nejsrdečnější lidé jsou možná právě tady. Svezení samozřejmě odmítám, ale udělalo mi to radost.
Nakonec přicházím do vesnice Tibava, kde se v místní hospodě dávám do řeči s klukem od vedlejšího stolu. Je z mé cesty úplně nadšený. Potvrzuje mi, že Češi jsou podle něj národ dobrodruhů.„Však to máte i ve státní hymně — kde domov můj. Asi ho furt hledáte,“ směje se Jožo.
Jeho přítelkyně, která v hospodě obsluhuje, mi připraví míchaná vajíčka. Užívám si to naplno, protože něco takového jsem neměl snad věčnost. Jožo mi rovnou nabízí, že si můžu postavit tarp na jejich zahradě, takže aspoň nemusím hledat místo na spaní. Večer se ještě seznamuji s jeho mámou a dlouho si povídáme. Pak jim ukazuji svoje lehké vybavení a tarp a všichni na to koukají skoro nevěřícně.
V noci přichází bouřka, jakou jsem na cestě ještě nezažil. Nad hlavou mi létají hromy a jsem pořádně nervózní. Na vedlejší stodole se ve větru vlní plechová střecha a chvílemi mám strach, aby něco neuletělo přímo na mě. Tarp ale drží. Dokonce si říkám, že klasický stan by možná takovou noc ani nepřežil. Bouřka se během noci vrací ještě třikrát a já skoro nespím.
Jih Slovenska
Ráno mi Jožo říká, že mi psal na Facebook, ať se jdu schovat dovnitř. To mě v tu chvíli vůbec nenapadlo. Aspoň jsem ale pořádně otestoval tarp. Jožova máma mi připravuje výborné lečo a Jožo mě potom odváží zpátky na místo, odkud jsme včera odjeli. Ještě předtím trvá na tom, že mi koupí pečivo v místní pekárně. Lidé tady jsou opravdu neuvěřitelně srdeční.
Ve městě dokupuji repelent, protože očekávám, že jih Slovenska bude komáří peklo. Ještě předtím se dávám do řeči se dvěma Romy, kteří po mně chtějí peníze na víno. Nemám z nich ale vůbec strach, a tak si s nimi asi půl hodiny povídám a snažím se jim rozmluvit pití. Když jim vyprávím o své cestě, mají pocit, že jsem se úplně zbláznil.
Pokračuji dál směrem na jih. Začínají se objevovat názvy vesnic v maďarštině a já už skoro nikomu nerozumím. Zastavují mě znovu policisté, takže opět vysvětluji svou cestu. Jeden z nich se tváří dost vážně, druhý je ale pohodář a fotí si můj batoh s vlaječkou. Ukazuji občanku, opisují si údaje a nechávají mě pokračovat.
Večer procházím romskou osadou a mám pocit, jako bych se ocitl někde v indickém slumu. Rozpadlé chatrče, lidé posedávající venku a všichni na mě zvědavě koukají jako na zjevení. Rychle fotím a mizím pryč. Slovensko je země obrovských kontrastů. Nečekal jsem, že na jihovýchodě uvidím takovou bídu.
Přecházím provazový most přes CHKO Latorica nedaleko Čierne nad Tisou. Na louce hledám místo na přespání. Všude kolem jsou různé vodohospodářské budovy. K jedné z nich dojdu a už se pomalu chystám přelézt plot, když vtom vyběhnou dva obrovští a dost agresivní psi. Okamžitě beru nohy na ramena. Ještě že jsem ten plot nepřelezl — tihle psi by si mě dali k večeři.
Trojmezí
Ráno vyrážím směrem k ukrajinsko-slovensko-maďarskému trojmezí. Ještě předtím mě znovu zastavují pohraničníci, tentokrát ale úplně v pohodě. Zase si opisují údaje, radí mi cestu a přejí hodně štěstí. Prý už tu potkali hodně bláznivých Čechů.
“ Přesně tohle mi tahle cesta pořád připomíná — že i přes všechnu negativitu kolem nás je v lidech stále spousta dobra.
Cestou ještě narážím na dalšího pohraničníka, který mě prosí, ať nechodím přímo k hraničnímu kameni, protože je všude plno kamer a museli by tam okamžitě vyjet. Trojmezí tak fotím asi z dvaceti metrů. Stejně tu ale skoro nic není. Asi nejméně zajímavé trojmezí, na kterém jsem zatím byl.
Po téměř třech měsících konečně otáčím směr na západ, což znamená pomalý návrat domů. A vlastně se na to už docela těším.
Kraj vína a rovin
Procházím několika typickými maďarskými vesnicemi. V jedné si jdu nakoupit a hned vedle na zahrádce si dávám pivo. Dávám se do řeči s jedním chlapíkem a konečně narazím na někoho, kdo mluví slovensky. Kopce definitivně zmizely a teď mě až téměř domů čekají hlavně roviny a asfalt, protože hraniční cesty jsou tu většinou zarostlé a neudržované.
Míjím hezkou zříceninu Velký Kamenec a pokračuji do města Streda nad Bodrogom. V okolí je spousta vinohradů a chvíli přemýšlím, že to dnes už zabalím. Nakonec ale sedím v hospodě a jen tiše pozoruji dění kolem sebe. Mám pocit, že Maďaři pijí snad ještě víc než Češi. Jeden panák střídá druhý. Zajímavé je i to, jak si tu lidé pořád podávají ruce — i třeba v obchodě.
V jednom okénku si objednávám pizzu a dávám se do řeči s paní, která tam pracuje. Když jí vyprávím o své cestě, jen nevěřícně kroutí hlavou. V mapě si všímám, že by poblíž měla být pozorovatelna ptactva, tak to jdu zkusit. Ve skutečnosti je to jen jednoduchá rozhledna bez střechy. Nakonec po tmě stavím tarp vedle na trávě a je mi úplně jedno, že kolem stojí domy. Snad tu nikomu nebudu vadit.
Setkání s Tomem
V noci přichází další pořádný slejvák a prší i ráno. Konečně se domlouvám s Tomášem, který jede na kole okolo Slovenska na podporu mého projektu. Vloni podpořil i mou cestu pro Matěje napříč Českem. Včera spal jen asi dvacet kilometrů ode mě. I přes déšť oba vyrážíme a zhruba po hodině se konečně potkáváme.
S Tomem i jeho mámou, která mu na cestě dělá doprovod, sedíme několik hodin v hospodě a povídáme si. Je fajn zase vidět známé tváře.
I když vyrážím až po obědě, nakonec dnes ujdu 41 kilometrů. Přes Slovenské Nové Mesto podél řeky Roňava docházím do Slanských vrchů. Konečně zase les a nějaké kopce. Krásné bučiny, žádní lidé — naprostá spokojenost.
Mým cílem je dojít k jezeru Izra a někde poblíž přespat. Když tam ale dorazím, zjišťuji, že je to v podstatě obyčejný rybník, jakých máme doma stovky. Okolo sedí rybáři a lidé tu kempují. Dávám si u jedné sympatické obsluhy pivo, když mě osloví kluk, jestli bych mu nepomohl vytáhnout auto z bahna. Společně ještě se dvěma Slováky se nám to po chvíli podaří. Kluk nám děkuje a všem kupuje pivo.
Nakonec se rozhoduji, že tady spát nechci. Je tu moc lidí. Scházím tedy níž k hranici, kde nacházím pěkný přístřešek a vedle i studánku. Mám jasno. Vařím si večeři a uléhám na dřevěnou podlahu pod přístřeškem.
Muž z Velkého Miliče
Ráno se umývám u studánky a vyrážím přímo k hranici. Hned mě čeká prudší výstup na Velký Milič. Na vrcholu stojí pěkná dřevěná rozhledna s výhledem do Maďarska a na hrad Füzér. Chvíli se tu zdržuji, když sem přijíždí kluk na kole. Hned se dáváme do řeči. Prý bydlí někde poblíž a na Velký Milič chodí pořád — pěšky, na kole i na běžkách. Už přes dvě stě výstupů za rok.
Mluví zvláštním způsobem a vyzařuje z něj obrovské charisma. Dlouho jsem nikoho takového nepotkal. Přímo u hraničního patníku si děláme společnou fotku a podáváme si ruce. Jen škoda, že to není na československé hranici.
Pokračuji dál přes několik vesnic. Znovu se s tím klukem potkávám a ještě mi radí cestu. Nejdřív jdu kolem slunečnicových polí a pak míjím průmyslovou zónu, kam se i v neděli sjíždějí lidé do práce.
V jedné vesnici se zastavuji v pizzerii a majitelce vyprávím o své cestě i pomoci Emičce. Pak pokračuji dál. Je už pozdě, ale jsem rád, že ještě jdu, protože světlo venku je nádherné. Na jedné straně visí tmavé bouřkové mraky, na druhé září sluncem osvětlená slunečnicová pole a v dálce se rýsují kopce Slovenského krasu.
Jsem na cestě opravdu šťastný. Přesně kvůli těmhle chvílím to všechno stojí za to. A myslím na lidi, kteří sedí doma a nikdy nic podobného nezažijí.
U jedné vesničky se zastavuji a fotím. Vedle stojí JZD, a tak si na louce u betonového plotu stavím tarp a rozhoduji se přespat právě tady. Jsem schovaný pod stromem, takže nejsem skoro vidět. Jen kousek ode mě se pasou zajíci a vůbec se mě nebojí.
Chris
Ráno pokračuji dál a rozhoduji se, že Slovenský kras projdu víc středem. Sice si zajdu, ale aspoň z něj něco budu mít. Jinak bych ho jen obešel po okraji.
U jedné vesnice se ke mně přidává malý voříšek. Pořád jde za mnou a já začínám přemýšlet, že bych si ho snad vzal s sebou. Dokonce mu dávám jméno — Chris. Přemýšlím, jestli bychom to spolu zvládli. Asi po deseti kilometrech se to ale vyřeší samo. Chris si lehá do stínu a odmítá pokračovat dál. Je mi jasné, že by denně čtyřicet nebo padesát kilometrů nezvládl, a tak pokračuji bez něj. Snad se moc nezatoulal.
Tři tisíce kilometrů
V posledních dnech jsem si v tomhle vedru zvykl dávat odpoledního šlofíka. Trochu si odpočinu a hlavní porci kilometrů pak docházím večer nebo brzo ráno.
Postupně vstupuji do Národního parku Slovenský kras. Většina turistů sem přijede autem a udělá si jen krátký výlet. Ze začátku pár lidí potkávám, ale pak už zase nikoho. Okolo jsou krásné skály, čisté potoky a dál stoupám na hřebenovku, kterou očividně skoro nikdo nechodí.
Dnes se mi jde skvěle. Krásné lesy, žádní lidé. Navíc právě překonávám hranici 3 000 ušlých kilometrů. Po nekonečných asfaltových rovinách je návrat do lesa doslova balzám na duši.
Docházím do Jablonovského sedla, kde se v restauraci pořádně dojídám, a kousek odsud si v lese stavím tarp.
Ráno pokračuji dál po hřebenovce a potkávám partičku Čechů s krosnami. Tahle část Slovenského krasu už mě ale tolik neoslovuje. Později míjím ještě další velkou skupinu, odhadem snad třicet Čechů, mezi nimi i dost starších lidí. Je fajn vidět, že i ve vyšším věku vyrážejí s batohem do hor.
Pod jedním stromem si dávám odpoledního šlofíka, když mě najednou probudí cinkání zvonců. Kolem mě se volně pasou krávy. Místní Romové je tu nechávají chodit úplně na volno. Už jsem takhle potkal několik stád, ale krávy se většinou bojí víc než já jich, takže žádné drama nehrozí.
U jednoho potoka se po dlouhé době pořádně umývám a peru si věci. Národní park už pomalu končí a přes další dědinky pokračuji dál.
Cesty se ale postupně ztrácejí a já se prodírám vysokými kopřivami. Tady je opravdu vidět, že se stezky moc neudržují. V místě, kde má vést turistická trasa, rostou místy metr a půl vysoké kopřivy a po značení není skoro ani stopa.
Přicházím do vesnice kousek od města Tornaľa a zastavuji se v místní hospodě. Dávám si pivo, dobíjím telefon a zakecám se s pohlednou maďarskou barmankou, která mluví perfektně slovensky. Maďaři tu tradičně pijí opravdu hodně. Barmanka se jen směje a říká, že je to tu úplně normální. Tahle část Slovenska totiž dříve patřila Uhersku, takže maďarská komunita je tu stále velmi silná. Někteří lidé běžně mluví oběma jazyky, jiní se ale druhý jazyk učit vůbec nechtějí. Přesto prý soužití Slováků a Maďarů funguje bez větších problémů.
Paní z Tornale
Po chvíli se dávám do řeči i se starší paní v důchodu, která mi začne vyprávět svůj životní příběh. Dnes už je úplně sama. Měla sedm sourozenců, ale všichni už zemřeli. Jeden z jejích bratrů dokonce žil nedaleko místa, odkud pocházím. Paní mi několikrát opakuje, ať na sebe dávám pozor, a přeje mi hodně štěstí. Nakonec mě ještě zve na pivo a barmanka mi smaže zbytek útraty.
Přesně tohle mi tahle cesta pořád připomíná — že i přes všechnu negativitu kolem nás je v lidech stále spousta dobra. Mám pocit, že si pořád chceme pomáhat a být k sobě ohleduplní, jen se na to v běžném životě často zapomíná.
Do Tonaľy přicházím až po tmě. Nacházím místní autokemp, ale recepce je zavřená, tak si v klidu stavím tarp a jdu spát.
Po náročném přechodu středního Slovenska se krajina začíná měnit. Lesy Cerové vrchoviny střídají dlouhé kilometry podél řeky Ipeľ, přichází únava, bouřky i bolestivé dny na asfaltu. Přesto mě dál drží drobná setkání s lidmi, malé radosti a vidina dalšího velkého milníku – Dunaje.
Cerová vrchovina
Ráno vstávám poměrně brzy, kemp ještě spí. Po dlouhé době si dávám sprchu, balím stan a v poklidu vyrážím dál. V podstatě tu nikdo není.
Pokračuji přes pohraniční vesničky. V jedné z nich potkávám romského pasáčka krav, ale vůbec mu nerozumím, slovensky nemluví. O pár kilometrů dál mě zastavuje paní na kole. Prý mě viděla včera v Tornali a zajímalo ji, kam mám namířeno. Pracuje jako psycholožka a hned mi říká, že obdivuje moji cestu i vytrvalost, se kterou pokračuji dál. Vyměňujeme si kontakty a zve mě, ať se někdy zastavím, pokud pojedu kolem. Podobná náhodná setkání mi vždycky zvednou náladu a dodají energii na další dny.
Vstupuji do CHKO Cerová vrchovina. Snažím se najít značenou trasu, ale mapa mě vede k nějakému domu, kde se na mě okamžitě rozštěkají tři psi. Rozhlížím se kolem a hledám pokračování stezky. V tu chvíli vyběhne majitel. Slušně se ptám, kudy vede turistická cesta, ale místo odpovědi na mě začne křičet, co prý dělám na jeho pozemku. Vysvětluji mu, že tudy má podle mapy vést značená trasa, jenže on dál huláká a odmítá se normálně bavit. Raději mizím pryč, než mu úplně přeskočí. Po chvíli zjišťuji, že si přímo přes turistickou stezku natáhl ohradník a cesta samozřejmě není nijak přeznačená.
Celé místo tedy obcházím a nakonec znovu nacházím turistickou značku. Jenže samotná cesta prakticky neexistuje. Za chvíli stojím uprostřed trnitého houští, napíchnutý na větvích a nemůžu se dostat ven. Opatrně vytahuji trny z oblečení i z kůže a snažím se vyprostit. Všude ze mě teče krev a znovu nadávám na slovenské značení. Další dvě hodiny se prodírám zarostlým lesem a hledám jakýkoliv náznak stezky. Nakonec se skutečně objeví, ale její stav je katastrofální. Vypadá to, jako by tudy nikdo neprošel celé roky.
Po několika hodinách konečně vycházím z lesa. Dochází mi voda, ale naštěstí narážím na napajedlo pro dobytek, u kterého je studna. Riskuji to a nabírám si vodu, i když vím, že může být kontaminovaná. Panuje velké sucho a poslední dobou začínám mít s vodou problémy téměř každý den.
Později míjím skupinu včelařů, kteří odchytávají roje. Opatrně kolem nich projdu a znovu mizím mezi stromy. Najít vhodné místo na spaní není jednoduché, ale nakonec objevuji alespoň malou dolinku. Je horko, takže spím pod širákem a přes sebe natahuji jen moskytiéru. V noci mě probudí blesky. Rychle stavím tarp a sotva pod něj zalezu, spustí se pořádný liják. Prší až do sedmi do rána.
Sopečná krajina
Ráno balím mokré věci a vyrážím dál. Cerová vrchovina má dvě tváře. První část, kterou jsem procházel včera, byla utrpení. Dnešní úsek je ale úplně jiný. Krajina je zajímavější a cesty mnohem schůdnější. Procházím pěknými lesy, přes vyhlídku na hrad Šomoška přecházím bývalé lávové pole. Tahle oblast byla kdysi plná sopek, což je na krajině dodnes znát.
Dál míjím několik vesnic. Některé působí příjemně a upraveně, jiné mi připomínají chudé slumy, které jsem vídal v Indii.
V jedné vesnici si u místních doplňuji vodu. Jsou přátelští, chvíli si povídáme a ještě mi radí nejlepší cestu dál. Hned mám lepší náladu. Za další vesnicí narážím na zajímavé místo. Stojí tu velký dům, kolem krásně upravený trávník, malý kostelík a množství křížů. Ptám se jednoho pána, co to vlastně je. Vysvětluje mi, že se jedná o komunitní centrum s křížovou cestou a doporučuje mi, ať si to celé projdu. Vidím tu rodinu s dětmi i auto s českou značkou, ale nechci nikoho rušit, a tak pokračuji dál. Každopádně je to velmi zajímavé a příjemné místo.
Noc v Kalondě
Docházím do vesnice Kalonda, kde mě hned na začátku zaujme menší park. Je tu amfiteátr, starý mlýn, jezírko i několik informačních tabulí. Dočítám se, že celý areál vznikl na počest jedné mlynářské rodiny. Objevuji také funkční zásuvky, a tak se rozhoduji zůstat tu přes noc pod střechou.
Po chvíli přijíždí maďarský cyklista. Umí anglicky, a tak si povídáme o mé cestě. Je učitel a zajímá ho spousta věcí. Nakonec se rozhovor stočí i k problémům našich zemí a vztahům mezi Maďary a Slováky. Přeje mi hodně štěstí a pokračuje dál. Já dobíjím elektroniku, vařím večeři a jdu spát.
Ráno mi přichází zpráva od Rosťi, že už dorazil do cíle. Došel o několik dní dřív, než se to pravděpodobně podaří mně. Obdivuhodný výkon. Je to fakt borec.
Vyrážím podél řeky Ipeľ, která mě bude následujících zhruba 150 kilometrů provázet až k Dunaji. Míjím několik jezírek a většinou kopíruji řeku po silnici, protože břehy bývají zarostlé. Ve dvou vesnicích potkávám žebráky, což mě překvapuje. Čekal bych je spíš ve městech než tady. Oba chtějí peníze na alkohol nebo cigarety, což odmítám. Ten druhý si navíc začne vymýšlet různé historky. Na podobné věci jsem díky cestám po Asii už docela dobře připravený, takže mě to nechává naprosto chladným.
Podél řeky se rozkládá řada přírodních rezervací, hlavně ptačích. Je tu také spousta mokřadů a všímám si, že snad v každé vesnici jsou desítky ptačích hnízd.
Celý den šlapu po asfaltu. Dokola mě míjí stejné auto s partou kluků, kteří na mě neustále něco pokřikují. Posledních deset kilometrů je vyloženě utrpení. Dlouhé silniční etapy vůbec nesvědčí mé achilovce, která začíná pořádně bolet. Nakonec se ale kousnu a dojdu až do Slovenských Ďarmot.
“ I přes podobné krizové dny pokračuji dál. Vím, že bez nich by taková cesta ani nebyla úplná.
Chvíli zvažuji ubytování, ale nakonec si jen zajdu do restaurace na jídlo a pokračuji dál. Když odcházím, připomínám spíš důchodce s těžkou artritidou než člověka v nejlepších letech. Nohy mám úplně ztuhlé a každý krok bolí. Po cestě si dávám ještě jedno pivo na otupení bolesti a pokračuji několik kilometrů podél řeky. Na louce stavím tarp. Na druhém břehu rybaří nějací Maďaři. Nevidím je, ale slyším jejich hlasy. Zalezu do spacáku a okamžitě usínám.
O drobných radostech
V noci mě tradičně navštíví bouřka. Ráno balím mokré věci a vyrážím dál. Opět mě čekají dlouhé kilometry po silnici.
I přes podobné krizové dny pokračuji dál. Vím, že bez nich by taková cesta ani nebyla úplná. Právě díky těm horším okamžikům si člověk mnohem víc váží těch dobrých. A hlavně lidí, které cestou potká. Někomu to může připadat jako maličkost, ale mně dnes udělalo obrovskou radost třeba jen to, že jsem si po dlouhé době koupil zmrzlinu.
Nejsilněji mi v paměti často zůstávají úplné drobnosti. Třeba to, že se na mě po celodenní chůzi usmálo malé dítě. Jak málo někdy stačí ke štěstí. Myslím, že kdybychom byli k sobě ohleduplnější, víc se usmívali a víc spolu mluvili, žilo by se nám všem lépe. Během cesty jsem si mnohokrát sáhl na dno, ale důležité je vždycky znovu vstát a pokračovat. Právě drobná setkání, vlídná slova a nádherná příroda kolem mě všechny ty chmury nakonec přebijí.
Večer docházím do Ipelského Sokolce. Hned na začátku vesnice objevuji restauraci, kde si dávám jídlo. Už předtím jsem si vyhlédl místní fotbalové hřiště. Sezóna skončila, je tu klid, a tak si pod střechou rozkládám spacák a v pohodě usínám.
Ráno kolem mě někdo projde, ale možná si mě ani nevšimne. Rychle balím a bez snídaně vyrážím dál. Na jihu Slovenska mám rád jednu věc – všude roste ovoce. Po cestě si tak občas utrhnu jablko, meruňku nebo špendlík.
Přes vesnice pokračuji směrem na Štúrovo a Dunaj. Přibývá cyklistů. Jedna naložená cyklistka mě zdraví anglicky a podle výbavy vypadá, že je na cestě už pěkně dlouho. Když přecházím přes Hron, všimnu si, že se v řece koupe spousta lidí. Scházím k vodě a dávám si také koupel. To opravdu bodne.
Dunaj
Ve Štúrovu mě ale rychle unaví množství lidí a ruch velkého města. Většinu času trávím v přírodě, takže podobná místa už mi připadají cizí. Před jedním muzeem stojí stará škodovka Veřejné bezpečnosti. Chci si ji vyfotit, ale okamžitě na mě vyběhne chlapík a požaduje deset eur. Jen se zasměju a pokračuji dál.
Chtěl bych dojít k Dunaji přes přístav, ale všude jsou továrny a uzavřené areály. Potkávám slovenskou rodinu, která mě na to upozorní a poradí mi lepší cestu. Když jim řeknu, že už tři měsíce putuji pěšky, nevěří vlastním uším.
Obcházím celé území po cyklostezce. Uprostřed polí narážím na rozpadající se domy, ve kterých někdo stále žije. Okamžitě si vzpomenu na Indii. Tak bídné podmínky bych v zemi Evropské unie opravdu nečekal.
A pak konečně přicházím k Dunaji.
Další velký milník.
Noc na břehu velké řeky
Potkávám slovenského rybáře a asi půl hodiny si povídáme. Doporučuje mi, ať pokračuji ještě pár kilometrů po břehu, kde stojí jednoduchý přístřešek vhodný na přespání.
Dunaj je obrovský. Široký, mohutný a plný lodní dopravy. Jsem nadšený. Kolem jsou dlouhé pláže, přesto tu téměř nikdo není. Nakonec nacházím přístřešek, o kterém rybář mluvil. Je tu dokonce starý gauč. Připadám si jako trosečník na opuštěném pobřeží. Rozhodnutí je rychlé – přespím tady.
Kolem druhé ráno mě probudí silná bouřka. Vítr žene déšť přímo dovnitř a přístřešek neposkytuje téměř žádnou ochranu. Na stavění tarpu už je pozdě. Ležím v promočeném spacáku a čekám na ráno.
Nevyspalý a mokrý balím věci a pokračuji dál. Jdu po hrázi a míjím spoustu cyklistů, převážně Rakušanů a občas i nějaké Čechy. Pěšáka tu nepotkáte.
Krajina se výrazně mění. Je vidět, že se tu hodně žije z turismu. Kolem stojí vily, resorty a upravené pláže podél Dunaje. Přesto jsou téměř prázdné.
Na jedné z nich si dávám delší pauzu. Suším mokré věci a ve velkém vedru se znovu koupu v Dunaji. Po hodině a půl odpočinku pokračuji dál až do Komárna.
U soutoku Váhu s Dunajem si sedám do restaurace na jídlo. Obsluhuje mě moc příjemná paní. Už se stmívá, ale ještě nechci končit. Ve městě by se stejně špatně hledalo místo na spaní. Nakonec tedy pokračuji několik kilometrů za Komárno a na louce u řeky stavím tarp.
Poslední dny podél Dunaje a Moravy, natáčení s Českou televizí, návrat do známé krajiny a závěrečné kilometry k cíli. Po více než třech měsících na cestě přichází okamžik, kvůli kterému to všechno stálo za to.
Štáb na cestě
Před několika týdny se mi konečně podařilo domluvit s Českou televizí, že za mnou na cestu přijede štáb natočit krátký dokument. Je sice trochu škoda, že dorazí až na samotný závěr, ale i tak mám velkou radost, že něco takového vznikne. Dnes by měl přijet režisér a kameraman Jirka Burda, který si můj příběh vybral. Pro Českou televizi pracuje externě a čas od času natáčí dokumenty o zajímavých lidech. Narazil na mě díky článku na Aktualne.cz a následně několik týdnů vyjednával s ČT, než projekt schválili. Dorazit má také zvukař. Bude to pro mě úplně nová zkušenost a docela se na ni těším.
Od rána pokračuji dál podél Dunaje. Kluci ze štábu mají dorazit až odpoledne. Místy se tu ještě zachovaly zbytky původních dunajských luhů a starých říčních ramen, ale jinak je krajina lidskou činností výrazně poznamenaná. Dovedu si představit, jaká divočina tu musela být kdysi.
Po cestě se snažím zkrátit si trasu neznačenou lesní cestou. Zkratka se ale rychle mění v boj o každý metr. Ocitám se v neprostupné džungli, kopřivy mi sahají až po prsa a následně vlezu do hustého houští plného trnitých keřů. Prodírám se tím snad půl hodiny, celý poškrábaný a omlácený, než konečně narazím na schůdnou cestu. Už z dálky vidím Jirku s obrovskou kamerou, jak natáčí můj příchod.
Seznamujeme se. Kromě Jirky dorazil i zvukař Lukáš a Vašek, který má na starosti techniku, přejezdy autem a další organizační věci. Jsou to samí mladí kluci a navíc velcí pohodáři. Domlouváme se, jak bude natáčení probíhat, a dostávám mikrofon, aby byl dobře slyšet každý rozhovor.
Asi po hodině vyrážím dál. Kluci natáčejí můj odchod a pak mě doprovázejí autem. Jirka se mě cestou ptá, co pro mě znamená chůze, a já odpovídám přímo do kamery. Hodně času trávíme natáčením různých detailů a útržků z cesty, občas něco vyprávím. Jirka má zajímavou představu – chce dokument vystavět tak, aby divák zpočátku netušil, proč vlastně jdu, a smysl celé cesty pochopil až v závěru. Zároveň chce zachytit i setkání s lidmi, které během putování potkávám.
Ve vesnici Medveďov nás zdraví parta chlapíků sedících v parku. Jdu za nimi a spontánně jim začínám vyprávět o své cestě. Jirka vše natáčí a oni bez problémů odpovídají přímo do kamery. Zajímá je, jak taková několikaměsíční cesta funguje a jak je vůbec možné si na ni najít čas. Po rozloučení zamíříme do místní hospody, kde se dávám do řeči s partou Čechů. Jedou na kolech podél Dunaje z Rakouska do Budapešti. Povídáme si o cestování i o životě obecně a Jirka dál sbírá záběry. Později se bavím i s místními, které zajímá hlavně to, jestli se dokument opravdu objeví v televizi.
Večer začínám hledat místo na spaní. U Dunaje jsou ale doslova mraky komárů, takže se vracíme zpátky do vesnice. Jeden místní pán nám navrhne, že si můžeme bez problémů postavit stany v parku. Vaříme si večeři, kupujeme pivo a ještě dlouho si s ním povídáme. Je už trochu pod parou a mluví zvláštní směsicí slovenštiny, maďarštiny a ruštiny. Nakonec se rozloučíme a jdeme spát.
Ráno Jirka natáčí, jak vylézám ze stanu. Balíme se a vyrážíme nakoupit. V jednom obchodě dostávám zdarma pohlednice, v druhém je zase velmi milá prodavačka, která si ale nepřeje být natáčena. Pokračujeme dál až k vodnímu dílu Gabčíkovo. Je to opravdu obrovská stavba.
Procházíme chráněnou oblastí Dunajské luhy. Je tu nádherná příroda a průzračná voda. U jednoho splavu Jirka natáčí, jak brodím řeku, a nakonec se tu i koupeme. Je to perfektní osvěžení.
Odpoledne se začíná stahovat bouřka. Kluci jedou v autě, já situaci podcením. Neberu si bundu a telefon nechávám bez ochrany. Pokračuji dál v prudkém lijáku, zatímco mě štáb natáčí z auta. Jsem úplně promočený, ale v tu chvíli mi je to vlastně jedno.
Nakonec se schovávám v hospodě, kde se dávám do řeči s místními chlapy. Sedí tu i starosta, který nám zařídí nocleh na zahradě obecního úřadu. Večer pak zjišťuji nepříjemnou věc – telefon nepřežil déšť a nefunguje. To je problém. Nemám zálohované fotky ani další data a navíc nebudu mít na čem psát blog. Uvidíme, co přinese ráno.
Poslední dny na Slovensku
Telefon bohužel nefunguje ani druhý den. Vašek mi alespoň půjčuje svůj, abych byl na příjmu a kluci věděli, kde se pohybuji. Společně procházíme několika vesnicemi. V jedné z nich se s námi do řeči dá starší pán a vypráví o tom, jak těžký je tu život. Všechno natáčíme.
Pro Jirku je to dnes poslední natáčecí den. Znovu se máme setkat až v cíli. Chce, abych dorazil až v neděli, takže budu muset trochu zpomalit. Kluci postupně popojíždějí autem dopředu a sbírají další záběry. Já mezitím pokračuji podél vodního díla Gabčíkovo. Je nekonečné a navíc tu neustále fouká silný vítr.
Po nějaké době mi volají, že už to dnes zabalí a jedou domů. Já pokračuji dál vlastním tempem. Nakonec dorazím na ostrůvek s kempem Čunovo. Času mám dost, a tak se rozhoduji zůstat. Shodou okolností se tu nachází vodní slalomový kanál a od pondělí zde má začít mistrovství světa juniorů. Všichni závodníci pilně trénují, takže stavím tarp a zbytek dne pozoruji jejich jízdy.
Ráno balím a vyrážím směrem ke slovensko-rakousko-maďarskému trojmezí. Stojí tu pěkný památník se sochami a překvapivě i dost návštěvníků. Dávám se do řeči s jedním Slovákem, který je z mé cesty úplně nadšený. U hraničního kamene si děláme společnou fotku.
Bunkr na hranici
Potom pokračuji po polních cestách podél hranice a postupně obcházím Bratislavu. Procházím chráněným ptačím územím a pod jedním stromem si dávám krátkého šlofíka. Najednou mě probudí policejní auto. Policisté chtějí vidět doklady a zajímá je, co tu dělám. Trochu mě to překvapí, ale po kontrole občanky a několika otázkách mě bez problémů nechají být. Prý se jen ptají, jestli jsem si nevšiml někoho podezřelého.
Bratislavu už mám téměř za sebou. Z dálky vidím jen siluetu Bratislavského hradu. Za Petržalkou přicházím k velkému vojenskému bunkru, který dnes slouží jako muzeum. Vedle se rozprostírá rozsáhlý vojenský hřbitov z první světové války. Na většině náhrobků stojí prostý nápis „vojín neznámý“.
Místní dobrovolník zde provází návštěvníky a vedle bunkru je krásné tábořiště s ohništěm. Ptám se, jestli bych tu mohl přespat. Bez váhání souhlasí. Dostávám vodu, pár jablek a nakonec i soukromou prohlídku bunkru.
Snaží se celý objekt postupně obnovit do původní podoby. Dozvídám se spoustu zajímavostí. Nejvíc mě překvapí informace, že v armádě působilo velké množství žen odstřelovaček a některé z nich byly dokonce úspěšnější než jejich mužští kolegové.
Rozbaluji tedy tábor, vařím si večeři a uléhám ke spánku.
Moravská Amazonie
Ráno přecházím po mostě přes Dunaj a pokračuji směrem k Devínskému hradu. Tady už začíná CHKO Malé Karpaty. Od rána neustále koukám do mapy. Mám obavu, že je do cíle víc kilometrů, než jsem si původně myslel, a nejsem si jistý, jestli zítra stihnu dojít včas.
Konečně se napojuji na řeku Moravu. Je v tom zvláštní symbolika. Před dvěma měsíci jsem stál u jejího pramene a teď jsem v místě, kde se vlévá do Dunaje. Celá oblast se nazývá CHKO Záhorie a místy působí opravdu divoce. Ne nadarmo se jí říká moravská Amazonie. Všude kolem jsou ptačí rezervace, mokřady a na rakouské straně visí nad vodou obrovské rybářské sítě – takzvané čeřeny. Jde o unikátní historickou tradici. U sítí stojí zvláštní chatky na „kuřích nožkách“. Na české ani slovenské straně nic podobného neuvidíte.
Po důkladném studiu mapy zjišťuji, že dnes musím ujít co nejvíc kilometrů, pokud chci zítra dorazit do cíle podle plánu. Rosťa mi před třemi měsíci psal, kudy mám podél Moravy jít, a vzkázal mi, ať pozdravuji paní vedoucí v hospodě Pod Šancom ve Vysoké pri Morave. Když tam dorazím, hned jí vyřizuji pozdrav. Má radost, když slyší, že Rosťa už je dávno v cíli. Dávám si pivo, něco k jídlu a dlouho si povídáme. Je zvláštní uvědomit si, že sedím na stejném místě jako on před třemi měsíci.
Večer ještě pokračuji dál a nakonec dnes ujdu 48 kilometrů. Spím v lese nedaleko Moravy. Je neuvěřitelné, že zítra dojdu do cíle. Přepadá mě zvláštní smutek. Nakonec to všechno uteklo strašně rychle a klidně bych pokračoval dál. Zítra bych měl kolem třetí odpoledne dorazit k zámečku Pohansko, kde na mě budou čekat lidé. A hlavně Emička se svou maminkou.
Den D
Ráno vstávám brzy, abych všechno stihl. Hned od začátku nasazuji svižné tempo. Kolem desáté přijíždějí Jirka, Lukáš a Váša. Natáčíme za chůze rozhovory a pokračujeme směrem k soutoku Dyje a Moravy. Pořád mám pocit, že je to dál, než jsem si představoval. Dopoledne jsem trochu ve stresu, ale postupně to ze mě padá a začínám se na cíl opravdu těšit. Myslím, že na kameře působím překvapivě uvolněně.
“ Po chvíli za mnou Emička přileze po čtyřech a obejme mě. A já mám pocit, že ví. Že ví, že celá ta cesta byla pro ni.
U trojmezí potkáváme slovenské rybáře a dáváme se do řeči. Je to skvělý rozhovor a Jirka všechno natáčí. Jeden z nich říká, že také rád chodí, ale na něco podobného by si netroufl. Druhý vytahuje láhev whisky a připíjíme si. Přitom mi do cíle zbývá ještě zhruba třicet kilometrů.
Samotný soutok Moravy a Dyje je nádherné místo. Odtud pokračuji k česko-slovenské hranici. Na mostě se symbolicky loučím se Slovenskem a v duchu mu děkuji. Pak už pospíchám směrem na Lanžhot. Mám časový skluz. Jenže mám obrovský hlad, takže se ještě zastavujeme na jídlo. Lidé v restauraci se samozřejmě ptají, odkud jdu.
Volá mi Emiččina maminka, kde zrovna jsem. Vypadá to, že dorazím asi o dvě hodiny později. Ozývá se i Kamil, který se mnou šel úplně první den celé cesty. Prý také přijede.
Kolem páté hodiny odpoledne se konečně blížím k cíli. S kamerou v zádech přicházím k zámečku. Je tu spousta lidí. Jakmile mě zahlédnou, mávají na mě a volají. Vidím Emičku. Její maminka mě objímá a po tvářích jí tečou slzy. Ostatní tleskají.
Je to neskutečný okamžik. Radost, euforie a dojetí. Připadám si, jako bych byl v jiném světě. Pořád mi to úplně nedochází.
Zdravím se s Emičkou, přijíždí Kamil. Sundávám batoh a lehám si do trávy.
Je to za mnou.
Po chvíli za mnou Emička přileze po čtyřech a obejme mě. A já mám pocit, že ví. Že ví, že celá ta cesta byla pro ni.
Je to ten nejsilnější pocit, jaký jsem kdy zažil.
Poslední kilometry
Dlouho si povídáme, dáváme si pivo a potom společně vyrážíme do mého skutečného cíle – do Břeclavi. Jirka všechno natáčí z auta jedoucího před námi. Poslední kilometry tlačím Emičku na vozíku.
Přesně takhle jsem si ten závěrečný den představoval.
Nakonec jsem dnes ušel 59 kilometrů. Osobní rekord. A zároveň poslední den celé cesty. Asi to tak mělo být.
V cíli se fotíme, povídáme si a loučíme se. Jsem pozvaný k Emičce domů na prázdniny, takže věřím, že se nevidíme naposledy. Než odjedu, ještě mě dlouze obejme.
Byla to neskutečná cesta.
Nic silnějšího a krásnějšího jsem dosud v životě nezažil.
Václav Malinský
Trekař, běžec, otec dvou skvělých kluků a člověk s tvůrčí duší s velkým zaujetím pro fotografii a umění. Rodák z Vysočiny žijící v Liberci. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.