Toubkal Circuit

Výstup na Džabal Toubkal, nejvyšší horu Maroka a severní Afriky, je velmi častým a oblíbeným výletem. Stokilometrový okruh Toubkal Circuit kolem stejné hory je však již o něco méně známou záležitostí. A právě tento okruh jsme se rozhodli prozkoumat.

Poslední delší výlet, který by trval déle než prodloužený víkend, jsem absolvoval více než před rokem. Tehdy jsme v září 2023 prošli s kamarádem Ondřejem jednu ze tří hlavních estonských dálkových tras mezi Perakülou a jezerem Ahijärve. Celý rok bez delšího výletu jsem naposledy zažil před deseti lety a zažít takové roky dva za sebou jsem rozhodně nechtěl. Na letošek jsem se tak rozhodl podniknout výlet minimálně na deset dní. Otázkou zůstávalo, kam se vydat. Estonská rovina má se svými borovými lesy, poli a mokřady neoddiskutovatelné kouzlo, ale na dalším výletě jsem chtěl poznat krajinu zase o něco kopcovitější. Shodou okolností připravovali Honza a Jirka, moji dva kamarádi ze studií, výlet do Maroka a jednoho dne se mě zeptali, jestli se k nim nechci připojit. Slovo dalo slovo a o cíli mého letošního výletu bylo celkem rychle rozhodnuto. Stal se jím národní park Toubkal v Maroku.

Národní park Toubkal se rozprostírá v okolí hory Džabal Toubkal, která je nejvyšší horou pohoří Vysoký Atlas a zároveň nejvyšší horou Maroka i severní Afriky. Vystoupat pouze na nejvyšší vrchol a zpět by bylo na deset dní trochu málo, a proto zvolili Honza s Jirkou o něco delší trasu.

Tou je populární trek Toubkal Circuit, okruh který v přibližně stokilometrové délce obchází hlavní masiv Toubkalu a při tom nabízí i možnosti výstupů na další okolní čtyřtisícovky. Okruh se celkem běžně chodí jako delší alternativa k samotnému výstupu na Toubkal, ale v porovnání s vrcholovým výletem je na něm výrazně méně lidí. Zatímco na hlavních chatách pod vrcholem je k vidění doslova Babylon lidí a zvířat, který se denně obměňuje o desítky příchozích a odchozích, na okruhu člověk potká tak dvě skupinky turistů denně. Mimo hlavní trasu prakticky nikoho.

Plán zní pěkně a trasa vypadá zajímavě. Poprvé po dlouhé době si užívám luxusu, že nemusím nic extra plánovat. Letenky, dopravu na místo, trasu, zásobování – to vše zařídí kluci. Ne že bych jel absolutně nepřipraven. Mám o trailu načteno z dostupných zdrojů, vím, že není technicky náročný a že jde prakticky o chodecký výlet po prochozených stezkách. Největší výzvou je tak velké převýšení, kdy se skoro každý den zdolává přes kilometr nahoru a přes kilometr dolů. Jako mapy nám slouží offline mapy Maroka na mapy.com.

Jelikož všechno plánují kluci a já jsem zde tak trochu jako host, jsem připraven přizpůsobit se jejich dennímu rytmu a způsobu chůze. Kluci totiž chodí s těžšími batohy a konceptu nalehko se ještě nutně neoddali. To však neznamená, že nejsou schopni chodit daleko nebo vysoko. S batohy, které mám problém uzvednou, zvládají chodit i 40 km denně nebo se šplhat do výšek výrazně přes 5000 m n. m. Mají prochozený Blízký východ, Kavkaz i většinu Evropy a jenom potvrzují, že koncepcí, jak se pohybovat v terénu, je stále spousta, přičemž každá má svoje výhody i nevýhody.

Já se naproti nim konceptu nalehko držím. Jednoduše proto že bych batoh přes 20 kg už neunesl. Den možná, dva možná taky, ale více dní už ani náhodou. Obzvláště ve chvíli, kdy se každý den stoupá přes kilometr nahoru a klesá přes kilometr dolů. A každý den znovu a znovu. Lehký batoh je tak pro mě už jedinou možností, jak se v terénu pohybovat.

Moji výbavu je možné vidět v záložce gearlist a jedná se o vybavení do teplot 0°C a výš, jehož základní kostra je stejná od roku 2019 od mého prvního delšího trailu v Izraeli. Postupem času jsem vyměnil spacák i stan, ale od roku 2022 jsem žádné výraznější změny ve výbavě neprováděl. Až letos jsem se rozhodl vyměnit svůj starý batoh Gossamer Gear Gorilla 40 za Bonfus Iterus 38, který jsem měl možnost v Maroku otestovat. Stejně tak jsem měl letos navíc nesmeky, které jsem doposud při svých delších trailech nepotřeboval.

Trasa je dána, výbava připravena, a tak nezbývá než se vydat autobusem z Prahy do Berlína a odtud letecky do Marrákeše.

Po pár hodinách spánku na letišti v Marrákeši sedáme do taxíku a směřujeme do Imlilu, výchozího bodu pro nástup na Toubkal Circuit.

Z Berlína se odlétá o půl desáté večer s příletem před jednou ranní. Při pasové kontrole se nás policisté v Marrákeši neustále ptají na náš hotel a nějak se jim nedaří pochopit, že žádné ubytování rezervovované nemáme. Plán je totiž jiný. Přespat pár hodin na letišti a kolem šesté ráno se vydat do centra města. Odtud se chceme co nejdřív dostat do výchozího bodu celého trailu, vesnice Imlil. Celníci nás nakonec do Maroka pustí, a tak si můžeme najít klidné místo u stěny letištní haly a na pár hodin se prospat.

Pro případ, že by nám nějaká místní autorita spaní zakázala a my se museli v rychlosti sbalit, si ani nenafukuju karimatku a spím jenom na tyveku. Ten na chladné letištní podlaze nenabídne ani teplo ani pohodlí, takže se není čemu divit, že spánek za moc nestojí. Závidím trochu Honzovi, který s sebou kromě nafukovačky táhne i plnohodnotnou pěnovku. Díky ní se oněch pár hodin rozhodně vyspí líp něž já. Plnohodnotnou pěnovku bych si nebral, ale tenkou skládací pěnovku 0,3 mm možná pro příště zvážím. Člověk ji jednoduše dá do zad batohu a v podobných situacích mu zajistí určitě víc komfortu než tyvek.

O půl sedmé se nakonec vydáme do Marrákeše. Mezi centrem města a letištěm pendluje každou půl hodinu autobus číslo 19 místní veřejné dopravy. Za 30 marockých dirhamů (1 dirham = 2,38 Kč) jsme za chvíli v centru Marrákeše. Letiště je zde totiž ve vzdálenosti necelých 6 km od centra, a proto cesta netrvá nijak dlouho. Po ranní kávě a snídani si najdeme stanoviště taxi zvané Grands Taxis, odkud nás místní taxi odveze za 400 dirhamů do přibližně 60 km vzdáleného Imlilu.

Předchozí Další

Imlil je vesnice v nadmořské výšce 1800 m n. m. a je hlavním výchozím bodem pro výpravy nejen na nejvyšší vrchol Džabal Toubkal, ale i pro řadu dalších treků v této části Vysokého Atlasu. Současnou podobu Imlil získal právě díky rostoucímu zájmu turistů o výstup na nejvyšší horu severní Afriky. Turismus se tak stal jedním z důležitých zdrojů příjmů zdejší oblasti, o čemž svědčí intenzivní ruch na zdejších ulicích. Ty jsou přeplněné motorkami, auty a mikrobusy, které přivážejí různě velké skupiny turistů. Ti se postupně ubytovávají v řadě zdejších penzionů nebo se rovnou vydávají na jedno či vícedenní výlety do okolních hor.

Horské turistice se pružně přizpůsobuje i celá místní infrastruktura. V Imlilu tudíž není nouze o restaurace, kavárny či možnosti ubytování. Nachází se zde i několik outdoorových obchodů s letním i zimním vybavením. V jednom z nich si kupujeme plynovou kartuši, kterou si naštěstí Honza předem rezervoval. Na skladě zde totiž byly poslední tři.

Před začátkem cesty si ještě dáme kávu v jedné ze zdejších kaváren a po jedenácté se vydáváme na cestu. První den nás čeká jenom 12 km k nocovišti u vsi Tacheddirt, takže není kam spěchat. Cesta vede většinou po silnici s občasnými zkratkami v terénu. Do sedla Tizi n Tamatert, cesta stoupá, od sedla klesá, aby na závěr před ves Tacheddirt znovu stoupala.

Cestou k sedlu potkáváme řadu cyklistů a několik skupinek pěších turistů, kteří sem chodí na jednodenní výlety. Od sedla dále už potkáváme jenom cyklisty. První den míjíme i několik občerstvení, u nichž je možné si dát čaj, limonádu nebo i něco k jídlu. U jednoho z nich se i my zastavíme na šálek výborného marockého čaje.

Dodnes nemám jasno, jak se to má s povinností chodit ve zdejší oblasti s průvodcem. Většina zdrojů uvádí, že na výstup na Toubkal průvodce potřeba je, ale ohledně okruhu jsem zmínky o povinnosti průvodce nenašel. Místo toho jsem četl několik cestopisů, kdy různé skupiny chodili okruh bez problémů samy. Moji domněnku potvrdil i pán na motorce, který nás v sedle zastavil a představil se jako strážce parku. Sdělil nám, že cesta bez průvodce není problém. Potřebuje však po nás, abychom mu podepsali prohlášení, že jdeme na vlastní riziko. S tím nemáme problém, akorát nemáme papír, na který bychom mu to napsali. Ten bohužel neměl ani on. Řekli jsme mu, kde budeme v noci stanovat a on slíbil, že na nocoviště večer přijede a papír k podpisu doveze. Nijak mě nepřekvapilo, když se pán ten večer ani druhý den ráno na nocovišti neobjevil.

K nocovišti dorazíme už ve tři a máme tak spoustu času a volné odpoledne. Dál se nemá smysl hnát, protože další možnost spaní je až za hřebenem a cesta do něj by znamenala dalších skoro 1200 metrů nahoru a podobnou porci metrů dolů.

Trochu ospalý podvečer změní příchod asi desetičlenné skupinky Češek a Čechů, kteří jdou s cestovní kanceláří též Toubkal Circuit. Jdou ještě více nalehko než já, jelikož jim výbava a jídlo putuje na hřbetech oslů a mul. Pochopil jsem, že tyhle výpravy s cestovkou jsou tu hodně populární a nabízí je řada místních i zahraničních cestovek. Z několika skupin, které jsem během okruhu viděli, si zhruba polovina nesla výbavu sama a druhá polovina využívala služeb místních průvodců a mul.

Nocoviště je naštěstí velké, takže se sem vejdou i všechny stany celé skupiny. Při přípravě jídla si chvíli povídáme, ale s postupujícím večerem se nakonec odebereme na kutě do svých stanů.

Předchozí Další

Druhý den máme v plánu vystoupat od nocoviště do sedla Tizi n Likemt, odkud si podle časových možností chceme udělat odbočku na vrchol Aksoual, odkud by mohly být pěkné výhledy na samotný Toubkal. Následně sestoupíme do tábořiště u osady azib Agoudim. Délka denní etapy je necelých 20 km, nicméně na okruhu Toubkal Circuit není hlavní vzdálenost, nýbrž převýšení. Čeká nás přes 1500 metrů nahoru a přes 1400 metrů dolů a v doprovodu těchto údajů se najednou oněch 20 km jeví v jiném světle.

Včera večer bylo trochu zataženo, ale ráno se probouzíme pod azurově modrou oblohou bez jediného mráčku. Takové počasí zde bude pravidlem. To však neznamená, že by zde bylo vedro k nevydržení. V noci klesají teploty k 5°C a rána tak bývají chladná. Den proto začínám v dlouhých rukávech. Jakmile se ale dostaneme na slunce, vystačíme si až do konce dne s kraťasy a krátkým rukávem.

Stoupání do sedla je prudké, ale nijak technicky náročné. Cesta je upravená tak, aby ji zvládly i naložené muly. Prakticky jde o postupný traverz do prudkého kopce. V sedle je postavená betonová konstrukce, pod níž by byl prostor pro bivak, a kolem ní je i několik míst pro stan. Přestože nám strážce parku včera říkal, že stanovat lze jenom na nocovištích v údolí, i tady na hřebeni by se nějaká možnost pro přespání našla.

V sedle potkáme dvě holandské turistky, které se nás ptají, jestli jdeme sami bez průvodce. Je prý za Imlilem zastavili a průvodce jim vnutili. Že prý bez něho nemůžou pokračovat. Hádanka kolem povinnosti průvodce se tak trochu více zamotává. Všehovšudy jsme potkali přibližně polovinu skupin s průvodcem a polovinu skupin bez průvodce, ale holandské turistky jsou jediné, kterým bez průvodce jít nedovolili. Možná to souvisí s případem z roku 2018, kdy byly nedaleko Imlilu brutálně zavražděné dvě turistky z Dánska a Norska. Případ tehdy získal širokou mezinárodní pozornost i kvůli spojitosti pachatelů s teroristickou organizací ISIS. Je možné, že místní úřady kvůli případu přistupují k různým skupinám turistů různě. Pětičlenné mužské skupině se možná dovolí větší volnost, než čistě ženské skupině nebo ženským sólo turistkám. Ale to jsou jenom moje domněnky.

Odbočka na vrch Aksoual je už technicky náročnější než dosavadní výstup. Jedná se o kamenitý hřeben s postupným stoupáním. To už sice není tak prudké jako doposud, ale občas je potřeba si při lezení pomoct rukama. Přestože jsme batohy nechali v sedle u betonové konstrukce a jdeme pouze s pitím a trochou jídla, trvá cesta na hřebeni pomaleji, než jsme čekali. Jelikož se trochu začínají stahovat mraky a zároveň nejsme úplně nabití energií, otočíme to zhruba v polovině hřebene zpět. Druhou polovinu, tu výrazně těžší, si musíme nechat na jindy. Na zdolání celé vzdálenosti až na vrchol by to chtělo minimálně o hodinu a půl víc času.

Cesta dolů má podobné parametry jako cesta nahoru, jenom je výrazně rychlejší. Údolí se na jižní straně hřebene pěkně zelená a je zde řada terasových polí. Vypadá to tu úplně jinak než na vyprahlejší severní straně. V tábořišti se setkáme s českou skupinkou ze včerejška. Stejně jako my si udělali v sedle odbočku za výhledy, akorát na druhou stranu. Na bezejmennou kótu 3620 tyčící se východně od sedla.

Předchozí Další

O kus dál v údolí narazíme na další českou skupinu, která jde o něco kratší část okruhu než my. Ze zahraničních turistů zde Češi zatím jasně vedou. Než se uložíme ke spánku, vybere od nás jeden z místních poplatek za stanování. Zhruba na polovině tábořišť jsme nějaký poplatek platili. Pohyboval se od 15 do 50 dirhamů za stan. Žádná závratná částka to není, ale s těmito výdaji je dobré při plánování počítat. S kartou se tu člověk nechytne a to ani na největších chatách přímo pod Toubkalem. Pouze hotovost.

Rovina se na Toubkal Circuit čekat nedá. Každý den se prakticky opakuje stejný vzorec. Stoupání, sedlo, vrchol, klesání. Stoupání, sedlo, vrchol, klesání. A tak stále dokola.

Třetí den zahajujeme pochod až po deváté ráno. Kluci mají rána o něco pomalejší, ale o to déle jsou zvyklí chodit večer. Nemají problém docházet běžně i na čelovkách. O téhle skutečnosti jsem byl informován předem a počítal jsem s ní. Přeci jenom mi však pár dní trvá, než si zvyknu na jiný rytmus dne. Hlavně na pozdější vstávání. Z tábořiště odcházíme jako poslední skupina. Zas takový problém to však není, jelikož máme pro dnešek stejně jiný cíl než zbytek výprav. Třetí den se podle plánu průvodců na Toubkal Circuit většinou chodí do sedla Tizi n Ououraine, odkud se klesne do vesnice Amsouzart.

Amsouzart představuje po Imlilu největší vesnici na celém okruhu, kde je možné dokoupit potraviny, najíst se v restauraci nebo se ubytovat v hotelu. Hlavní plánovač naší výpravy Honza však na třetí den naplánoval odbočku na jeden z místních čtyřtisícových vrcholů, vrch Iferouane. Díky tomu poznáme víc než jenom základní okruh a zároveň se trochu oddělíme od jiných výprav.

Ráno zahajujeme stoupáním krásným sevřeným údolím proti proudu říčky, jejíž jméno jsem nikde nedohledal. Hodí se poznamenat, že v době naší návštěvy na začátku května je všude vody dost a všechny prameny naznačené v mapě byly plné vody. Člověk tak může nabírat vodu i několikrát denně a stačí mu chodit klidně s litrem a půl. Předpokládám, že na konci léta tu bude situace s vodou dost jiná a tomu se bude muset přizpůsobit i zásobování.

Předchozí Další

Údolím mírně stoupáme zhruba 6 km, po nichž nestoupáme do sedla Tizi n Ououraine, ale držíme se proti proudu říčky, dokud se údolí více neotevře. Zde je naznačené další nocoviště, v němž postavíme stany a necháme většinu výbavy. Vrch Iferouane vyjdeme jenom s lehkými batohy, bundou a trochou vody a jídla. Tenhle styl nechat někde batožinu a okolní kopce vycházet pouze s kapesním lehkým batůžkem a pár věcmi jsem dosud nepraktikoval, ale pokud člověku nevadí vracet se zpět stejnou cestou, tak proč ne. Sice mě párkrát napadne, co když tam výbava nebude nebo jí část bude chybět, nicméně taková zlá předtucha se ani jednou nepotvrdila.

Oblast mimo hlavní turistickou trasu je prakticky liduprázdná. Cestou potkáme pouze jednoho místního horala, který už v době našeho výstupu sestupuje dolů. V lehkých běžeckých botách a s malým batůžkem se nezdá, že by si nesl výbavu na spaní. Anebo jen ultra-ultralehkou. Zajímalo by mě, odkud kam má namířeno. Buď do tábořiště, odkud jsme ráno vyšli, nebo je jeho cíl Amsouzart, kam dojdeme až zítra. Tak jako tak respekt za pěkný výlet.

Výstup na Iferouane není technicky nijak náročný. Prostě jenom šlapat do kopce po vyšlapané cestičce, kdy může jediný problém představovat větší sklon svahu v sypkém suťovišti. To, že výstup není technicky náročný, neznamená, že není ani fyzicky náročný. Moc dobře se mi nejde a je vidět, že jsem ještě úplně nepřivykl vyšším výškám. Zatímco klukům po sundání těžkých batohů narostla křídla jak orlům, já se za nimi pachtím spíš jak dodo.

Vrchu Iferouane nakonec nedosáhneme, protože se spokojíme s dosažením bezejmenného hřebene asi kilometr od cíle. I tak se nám otevírají krásné výhledy na Toubkal a na hřeben, který jsme zdolávali včera.

Na vrcholu dost fouká, takže se celkem rychle obracíme zpět. Cesta dolů je stejně jako včera výrazně rychlejší a jednodušší. I prudší místa v suťovišti se dají jednodušeji seběhnout. Za méně než hodinu jsme dole v tábořišti, kde jsou všechny věci tak, jak jsme je tam zanechali.

Klesání směr Amsouzart

Čtvrtý den nás čeká nejjednodušší den celého výletu, aspoň co se výškových metrů týče. Jelikož nás v první polovině čeká hlavně klesání do vsi Amsouzart, budeme mít za celý den více metrů dolů než nahoru.

Od tábořiště vystoupáme prochozenou cestou do sedla Tizi n Ououraine, kde potkáme dva turisty, dva průvodce a dva osli. Nebo muly, nebo mezky. Rozdíl, přiznám se, nepoznám. Ať už je to jak je, oslové a muly jsou pro mě největší dělníci ve Vysokém Atlase. Řekl bych, že na nich stojí většina zdejšího turistického ruchu a co všechno jsou tu tahle zvířata se stoickým klidem schopná odtahat, nad tím často jenom žasnu. Nevím, jestli z toho mají úplně radost. Tipl bych si že ne a o to větší respekt si zaslouží. Takže poklona.

Ze sedla je možné zvolit dvě cesty. První přichází do Amsouzartu od severu, druhá od východu. Podle mapy se nám první zda prudší, takže volíme tu druhou, ale ve výsledku jsou obě podobně dlouhé.

Klesání je ze začátku mírnější, až ve své druhé polovině je prudší. Po vyšlapané cestě je člověk za necelé tři hodiny dole. Cestou se nám otevírají pěkné výhledy do zeleného údolí kolem vesnic Tisgouane a Imhilene, kterým budeme odpoledne stoupat k jezeru Ifni.

Předchozí Další

Amsouzart je nejdůležitější vsí v jižní části Toubkal Circuit. Je možné zde dokoupit jídlo, najíst se v restauraci nebo se ubytovat v hotelu. Cestovní kanceláře většinou klienty na okruhu třetí den ubytují právě v Amsouzartu a čtvrtý den s nimi pokračují k jezeru. My ubytování nevyužijeme, ale možnost jídla v restauraci už ano.

Nemůžeme vynechat tradiční marocký národní pokrm tažín (tajine) připravovaný v hliněné nádobě stejného jména. Přestože kluci mají s sebou vařič, díky kterému si každý den můžeme dopřávat teplou večeři, zmizí porce dušeného kuřecího masa, brambor, spousty zeleniny a různých typů koření jakoby nic. Vypadá to, že nám dnes další teplé jídlo rozhodně prospělo.

Amsouzart zahajuje dnešní porci stoupání, kdy se po silnici stoupá až do vsi Imheline, odkud vede nově postavený kamenný chodník až k jezeru Ifni. Místy je sice chodník zavalený sesuvem půdy, ale je vidět, že jezero Ifni je populárním cílem i pro jednodenní turisty, kterých tu několik potkáváme.

A není se čemu divit. Ifni je největším horským jezerem v Maroku a díky své poloze ve výšce kolem 2500 m n. m. je i jedním z nejvýše položených jezer na světě. Wikipedie varuje, že koupání je zde zrádné a nebezpečné a že často vede k případům utonutí.

Od sedla nad jezerem je ještě nutné obejít celé jezero, než se dostaneme do dalšího tábořiště na severozápadní straně jezera. Zde už je opět za přenocování potřeba zaplatit. V noci u jezera docela hodně fouká a dokonce na tarp spadne i několik kapek deště. Jedinkrát za celý výlet.

Jestliže byl čtvrtý den nejjednodušší, co se týče výškových metrů, bude pátý den nejkratší, co se týče času stráveného na trailu. Všimli jsme si totiž, že při stoupání od jezera do sedla Tizi n Ouanoums jsou po cestě v mapě vyznačené tábořiště a o něco výš pramen a skalní přístřešek. Zároveň jsme si všimli i alternativní cesty na Toubkal od jihu, která vede přes vedlejší vrchol Západního Toubkalu. Rozhodneme se tak zkusit zítra vystoupit na Toubkal alternativní cestou, což nám dnes předurčuje přespat na jednom z tábořišť v mapě. Dnes nás sice čeká jenom 5 km, ale se stoupáním přes 1000 m.

Jelikož máme spoustu času, vycházíme od jezera až před desátou. Vodu se rozhodneme nabrat v některém z pramenů dále po cestě. Pokud by byly vyschlé, byla by to dost nepříjemná situace. Máme totiž každý v zásobě maximálně půl litru vody. Naštěstí je začátkem května vody všude dost, takže se dozásobíme hned na prvním prameni. V pozdějších fázích roku bych se nicméně spíše spoléhal na vodu z jezera.

Předchozí Další

Stoupání je jako vždy prudké, ale nijak technicky náročné. Společnost nám dělá pouze stádo ovcí, které nás pronásleduje do mnohem větší výšky, než bych čekal. Kromě ovcí dnes nepotkáme ani nohu. Tábor nakonec rozbíjíme u skalního přístřešku. Ten je v mapě naznačen kolem výšky 3300 m n. m. a kromě něj, s místem zhruba pro tři spacáky, je v okolí i několik míst pro stany. Ty se rozhodneme využít pro naše tábořiště.

Dnešní den máme hotovo už před třetí odpoledne. Kluci se ještě rozhodnou vystoupat do sedla Tizi n Ouanoums a prozkoumat část zítřejší cesty. Já zůstávám u stanů a vychutnávám celkem monumentální výhledy v nejvýše položeném tábořišti našeho celého výletu.

Myslel jsem, že nejtěžší bude na našem výletu výstup na Džabal Toubkal. Mýlil jsem se.

Šestý den zahajujeme na naše poměry dost brzo. Už v osm hodin ráno opouštíme skalní tábořiště, v němž byla nepřekvapivě největší zima za celý výlet. Voda stékající po skále už místy vytvořila ledovou krustu.  Jasné vysvětlení, proč mi byla v noci v mém letním spacáku místy zima. Přeci jenom má už něco za sebou a teploty kolem nuly jsou pro něj spíš pod limitem než nad ním. I tak to ale s péřovkou stačilo na pohodlný spánek po většinu nejstudenější noci. Dávám přednost lehčímu spacáku, který v nejnižších teplotách podpořím spaním v péřovce, než abych bral těžší a teplejší spacák. Ten mi sice zajistí ideální pohodlí v té nejstudenější noci, ale po většinu dalších nocí bude zbytečně naddimenzovaný.

Po krátkém výstupu dvou set výškových metrů se odpojíme od hlavní turistické cesty a zamíříme si to boční cestou k příkrému stoupání na západní vrchol Džabal Toubkal (Toubkal western Peak). Jedná se o alternativní cestu, která není běžně chozenou částí Toubkal Circuit. Na mapy.com však značená je, tak proč ji neprozkoumat.

Veškerou výbavu necháváme opět schovanou u cesty a většinu dne budeme trávit jenom s lehkým batohem. Výstup na západní vrchol Toubkalu je dost prudký a místy jde víc o zábavný scrambling než o turistiku. Na řadě míst je potřeba pro postup vpřed použít obě ruce i nohy.

Přestože je cesta místy značená kamennými mužíky, musíme ji po většinu času hledat a ne vždy se nám to daří. Párkrát se tak dostáváme do sypkého suťoviště, které se na prudkém svahu špatně překonává. Pro někoho, kdo má zkušenosti s alpínským terénem, lezením nebo feratami, nebude tahle cesta žádný problém. Naopak bude příjemným zpestřením. Pokud by se ale někdo chystal na první výlet do hor a disponoval zkušenostmi maximálně z turistických cest na Šumavě nebo v Brdech, bylo by lepší zvolit normální cestu po okruhu. Není náhodou, že turistické kanceláře s oslíky tuhle trasu nechodí.

Po zhruba hodince se dostáváme do sedla pod západním vrcholem a po dalších několika minutách dosáhneme vrcholu samotného. Fouká dost silný vítr, který výrazně sráží pocitovou teplotu. Přestože svítí slunce a je azuro, jdu celou dobu oblečený v péřovce. Ze západního vrcholu je pěkný pohled na hlavní vrchol a výstupové cesty na něj.

Jedna vrcholová z nejvyšší hory severní Afriky

Cesta na samotný vrchol Džabal Toubkal je už jednoduchá. Je to pokračování hlavní trasy, kterou chodí turistické kanceláře z Imlilu až na vrchol. Stačí jít jednoduše po cestě nahoru. Cestou potkáváme jednotlivce i skupinky po třech čtyřech lidech, někdy s průvodcem, jindy bez. Takže pořád nevím, jak se to tady s těmi průvodci má.

Z vrcholu jsou pěkné výhledy do všech stran, ale stále fouká dost silný vítr. Chvíli posedíme v závětří pod jedním velkým kamenem, abychom si užili moment na nejvyšší hoře severní Afriky, ale po pár minutách se vydáme na cestu zpět.

Co mě po celou dobu trochu znervózňuje je cesta dolů oním prudkým svahem. Nejsem si totiž jistý, jak bude vypadat. Nakonec je ale jednoduchá a zvrchu jasně zřetelná. Ukazuje se, že jsme nahoru stoupali příliš blízko skály, zatímco cesta vede víc v suťovišti. Dole jsme za půl hodiny a na oslavu úspěšného výstupu uvaří kluci hrnek kávy.

Sestupem k batohům dnešní den ale ještě nekončí. Jsme zpátky na turistické trase a po ní se potřebujeme dostat k hlavním turistickým chatám pod Toubkalem. Čeká nás ještě pár výškových metrů do sedla Tizi n Ouanoums a odtud už jenom pohodlné klesání k chatám.

Předchozí Další

Co jsem pochopil, tak hlavní z chat jsou dvě – Refuge du Toubkal, kterou spravuje francouzský alpinistický spolek, a Refuge les Mouflones. Ta má být v soukromých rukou. U muflonů chtějí za stanoviště na noc sto dirhamů, druhá chata si říká jenom o padesát. Skončíme tak na tábořišti chaty Refuge du Toubkal. Ubytování je zde samozřejmě možné i uvnitř, stejně tak je možná i koupě večeře. Nic z toho ale nepotřebujeme, protože vše máme s sebou. Koupíme si tak každý jenom plechovku Sprite.

U chat je opět Babylon lidí a zvířat. Jelikož jsou chaty hlavním centrem pro výstup na Toubkal, nocuje zde hlavní část výprav poslední noc před výstupem na vrchol. Většina z nich pak ve čtyři ráno vstává, aby na vrcholu stihla východ slunce. Množství lidí nás moc netěší. Je vidět, že jsme si poslední noci zvykli na klidnější táboření. Po rychlé večeří zalézáme už kolem sedmé do stanů.

Kterou cestou zpět?

Už během plánování možné cesty na Džabal Toubkal přes jeho západní vrchol jsme si načrtli i cestu na závěr okruhu. Trase mezi turistickými chatami a Imlilem jsme se chtěli pokud možno vyhnout. To hlavně z toho důvodu, že bývá plná lidí, kteří směřují buď k výstupu na Toubkal nebo z něho sestupují. Několik cestopisů popisovalo tento úsek jako příliš velkou tlačenici, takže jsme hledali, jaké jsou alternativy.

Těch je hned několik a všechny se orientují na západ od hlavní trasy. V mapě nás zaujaly vodopády Igholiden a horské chaty Tazaghart a Tamsoult. Proto jsme se rozhodli, vzít to tímto směrem a cestu si ještě o den prodloužit. Času máme stejně dost.

Od našeho nocoviště na chatě Refuge du Toubkal se vydáváme na západ do sedla Tizi n Tadat. Jsem už v závěrečném módu výletu, a tak si neuvědomuji, že od počátečního mírného stoupání nás do sedla čeká necelých 900 m vzdálenosti, na níž se ale nastoupá 500 výškových metrů.

Co tyhle parametry znamenají si uvědomím až ve stěně, kdy se opakuje včerejší scrambling, akorát o něco intenzivnější. A k tomu navíc s celou výbavou. Dnešní scrambling je techničtější, namáhavější a delší než ten včerejší a jedinou náplastí na celkem vyčerpávající výstup jsou pěkné výhledy na masiv Džabal Toubkal a jeho hlavní výstupové cesty.

Místy se trochu proklínám za to, že jsme nezvolili lehčí alternativu přes sedlo Tizi n Aguelzim. K vodopádům vede taky a podle mapy má výrazně chodečtější parametry než naše dnešní stezka. Co jsem pochopil z vyprávění jedné paní na chatě, vedli je touto cestou i průvodci s cestovní kanceláří. Po alternativní trase tak chodí i cestovní kanceláře s naloženými oslíky, zatímco na naší trase jsme, jak asi nepřekvapí, nepotkali ani nohu.

Stoupání do sedla nám trvá přes dvě hodiny a když jej dosáhneme, jsem tím nejunavenějším členem celé skupiny. A to mám nejlehčí batoh. S díky odmítám návrh škrábat se dalších dvě stě výškových metrů na vrchol Biiguinoussenne, místo toho si dám dvouhodinovou pauzu v sedle. Kluci svou přebytečnou zásobu energie zúročí pěkným výstupem na zmíněný vrchol a až když se mlčenliví po dvou hodinách vrátí zpět do sedla, zdá se, že i oni se dnes dostatečně unavili.

Předchozí Další

Sestup ze sedla k chatě Tazaghart bych taky za nejjednodušší neoznačil. Určitě je náročnější než včerejší sestup od západního vrcholu Toubkalu. Cesta se musí mnohem víc hledat a dokonce překonáváme i první sněhové pole celého výletu. V závěrečném klesání k chatě už cestu ztrácíme úplně a jdeme jenom suťovištěm.

Když se konečně dostaneme k chatě je znát, že jsme všichni rádi za normální pěšinu. Úsek mezi chatami pod Toubkalem a chatou Tazaghart přes sedlo Tizi n Tadat byl tím nejtěžším, co jsme na Toubkal Circuit absolvovali. Jsem rád, že jsme ho vyzkoušeli, ale příště s radostí zvolím jednodušší alternativu.

Od chaty Tazaghart se už klesá po vyšlapané stezce, na kterou jsme zvyklí po většinu okruhu. Vodopád Igholiden mi úplně dech nevyrazil, ale jelikož to byl jediný takto vysoký vodopád na celém okruhu, určitě stálo za to, se sem vypravit.

Předchozí Další

Od vodopádu je to kousek na chatu Tamsoult, kde si dáváme čaj. Je zde několik skupin s průvodci a nejspíš půjde o chatu, o níž vyprávěla včera paní na Refuge du Toubkal. Od chaty se ještě vydáme pár set metrů k přístřešku a nocovišti, kde si uděláme poslední večeři a rozbijeme tábor. Poprvé za celý výlet zalézáme dnes do stanů až po setmění.

Poslední den nás už čeká jenom krátký úsek do sedla Tizi n Mzik, odkud klesneme zpět do Imlilu. Zaujme mě pouze změna krajiny, která se jakoby mávnutím kouzelného proutku promění z tvrdých, holých, nehostinných skal v příjemnou středomořskou krajinou pokrytou cypřiši a další vegetací.

Klesání do Imlilu už jde samo, i když nás ještě čeká krátké bloudění mezi jednotlivými domy v horní části vesnice. Nakonec ale skončíme ve stejné kavárně, ve které jsme začínali jenom s tím rozdílem, že si kromě kávy dáme ještě omeletu a kolu. Výlet na Toubkal Circuit tak můžeme prohlásit za ukončený.

Doporučil bych Toubkal Circuit? Rozhodně ano. Určitě bych mu dal přednost před pouhým výstupem na Džabal Toubkal, který, zdá se, absolvuje většina turistů mířících do Národního parku Toubkal. Když už bych měl obětovat peníze i čas na cestu do nejvyšších partií Vysokého Atlasu, dal bych přednost delšímu okruhu v měnící se krajině obklopen pouze přírodou před cestou na kopec a zpět v obležení hromady lidí.

Toubkal Circuit může nabídnout řadu výhledů z různých vrcholů, větší setkání s místními, různé typy terénu i měnící se krajinu. Od zelených údolí, přes středomořské cypřišové háje až po majestátní vysokohorské vrcholy. To všechno spolu s dobrou dostupností, dobrou bezpečnostní situací a přijatelnými cenami dělá z okruhu Toubkal Circuit ideální cíl na výlet do severní Afriky.