Transcaucasian Trail - TCT - Arménie

Dlouho vyhlížený výlet na Kavkaz se uskutečnil při přechodu Arménie po turistické dálkové trase Transcaucasian Trail (TCT).

Po loňském přechodu Bulharska bylo na čase popřemýšlet, kam se vrhnout na další výpravu. Jelikož mě západ nikdy nelákal, bylo jasné, že budu cestovat opět na východ od České republiky, jenomže otázka byla kam. Balkán mám projitý křížem krážem a kromě toho v Nalehko už největší perlu Balkánu zmapoval Vašek. Blízký východ mě po přechodu Izraele nadchnul, jenomže Libanon, který mám dlouhodobě v hledáčku, je v posledních letech v hluboké ekonomické a společenské krizi a cestování pěšky celou zemí je v současnosti jenom pro ty odvážnější. A mezi ty já se neřadím.

Třetí oblastí na mém seznamu byl Kavkaz, konkrétně něco z trojice Arménie, Gruzie nebo Ázerbájdžán. O tom, kam nakonec pojedu, rozhodl článek na webu Transcaucasiantrail.org z prosince 2021, který oznamoval, že byl vydán předběžný návrh na thru-hike přes celou Arménii. Připojený gpx soubor ukazoval trasu v severojižním směru a byl tak důkazem, že Arménii již někdo prošel a že to jde nějak zvládnout. Trasa se zanedlouho objevila zanesená i na mapy.cz, a tak bylo jasné, že se letos vydáme do Arménie.

Abych upřesnil, o co se vlastně jedná, zmíněný web je stránkou projektu Transcaucasian Trail (TCT), jehož snahou je propojit turistickou dálkovou trasou prostor Velkého a Malého Kavkazu. Za projektem stojí britský cestovatel Tom Allen, kterému bylo líto, že kvůli chybějící infrastruktuře nebylo možné udělat přechod jeho milované Arménie. Někdy roku 2015 tak začal s projektem Transcaucasian Trail (TCT), který měl přinést dálkové turistické trasy i do oblasti Kavkazu. Při tom se inspiroval americkými dálkovými treky jako PCT, CDT či AT a díky práci spousty dobrovolníků, neziskových organizací i místních obyvatel začaly vznikat jednotlivé části dálkových tras. Část jich byla zcela nově vytvořena, část obnovovala zaniklé pastevecké stezky a zbytek vedl po již existujících cestách. Cílem celého projektu bylo propojit jednou trasou oblast Velkého Kavkazu přes Gruzii a Ázerbájdžán a druhou trasou rozhraní Malého Kavkazu a Arménské vysočiny v Arménii.

Tak mamutí projekt vyžaduje spoustu času a v oblasti Kavkazu obzvláště. Zdejší ne úplně stabilní politická a bezpečností situace spolu s ne vždy ideálními vztahy mezi jednotlivými národy představují významné překážky pro jakýkoliv společný projekt. V Gruzii například nelze naznačit dálkovou trasu procházející hlavní hřeben Velkého Kavkazu, protože země prakticky nemá pod kontrolou oblasti Abcházie a Jižní Osetie. V Malém Kavkazu je zase nemožné přejít hranici mezi Arménií a Ázerbájdžánem, protože obě země jsou stále ve válce kvůli Náhornímu Karabachu (stav na podzim 2022).

Projektu TCT tak nezbývá než se soustředit na jednotlivé národní sekce, které se vyhýbají problematickým oblastem. V Gruzii se podařilo naznačit několik sekcí v oblasti Svaneti, ale nejdále se celý Transcaucasian Trail dostal právě v Arménii, kdy byl v prosinci 2021 vydán návrh dálkové trasy procházející celou Arménií od jihu z města Meghri až na severozápad k jezeru Arpi.

Pozor aby si zde čtenář nevytvořil mylný dojem, že arménská větev Transcaucasian Trail je v tuto chvíli kompletně naznačená s pevně danou trasou a veškerou turistickou infrastrukturou. Je tomu přesně naopak. Velká část značena nijak není, mnohdy chybí i samotná cesta natož nějaká značka. Řada naznačených úseků vznikla mimo rámec Transcaucasian Trail a jediné souvislejší značení TCT, které jsme viděli, je pouze v Národním parku Dilidžan. Většina trasy vede po prašných šotolinách a menší část po horských stezkách. Úseků na asfaltu není až tolik, autoři se jim snažili převážně vyhnout, nicméně taky se vyskytují. Pokud se objeví turistická značka, je v červené barvě. Jinou značku jsme v Arménii neviděli.

Hlavním přínosem TCT je skutečnost, že někdo dokázal propojit, projít a zanést do mapy cesty tak, aby se po nich dala přejít celá Arménie. Veškerý další vývoj záleží na tom, zdali budou mít autoři Transcaucasian Trail i místní turistické kluby dostatek energie a prostředků na rozvoj stezky a samozřejmě na turistech, kteří trasu budou či nebudou chodit.

Hodí se zdůraznit, že současné trasování stezky je stále ještě předběžným návrhem, který bude pravděpodobně v budoucnu doznávat změn. Například již během naší cesty jsme narazili na úsek, kde byla poměrně značná část stezky pohřbena stavbou nové silnice, kvůli níž musela být původní stezka vedena v nové stopě. Celková délka trasy má dle autorů 827 km, nicméně nekonečné množství různých zkratek, odboček či prodloužení dává každému dostatek svobody pro svůj vlastní trek. Jelikož tedy trasa zatím není pevně stanovena, slouží údaj 827 km spíše orientačně.

V klasické sestavě s kamarádem Ondřejem, s nímž jsem prošel prakticky všechny dlouhé treky posledních tří let, jsme se do Arménie vydali na konci srpna 2022. Konec léta se zde vyznačuje vysokými teplotami, obzvláště na jihu, kdy rtuť teploměru výrazně překonává 30°C a v údolích se běžně blíží i ke 40°C. S minimem lesů a tudíž i stínu můžu říct, že na mě bylo příliš velké horko. Na druhý pokus bych tedy preferoval výpravu na jaře, kdy je země čerstvě zelená a kdy jsou svahy pokryty koberci barevného kvítí. Na jaře však zase hrozí bouřky, častější deště, rozbahněná půda a sníh v nejvyšších partiích treku, které jsou bez sněhu obvykle pouze v období mezi červnem a zářím. Konec léta zase nabízí stabilní počasí, suchou půdu a možnost si sem tam uzmout dozrávající ovoce, ale vysoké teploty a s nimi větší náročnost na zásoby vody představují určité mínus. Každý nechť si tak trek v Arménii načasuje podle svých preferencí.

Předchozí Další

Stejně tak bych na druhý pokus zvážil směřování treku od jihu k severu, pro které jsme se rozhodli. Není náhodou, že autoři samotní svůj vlastní thru-hike začínali na severu, ani že většina thru-hikerů, které na arménské TCT potkáváme, míří též od severu na jih. Při cestě od jihu člověk bez rozchození naběhne do sice nádherných leč tvrdých hor jižní provincie Sjunik, kde je převýšení přes 3000 metrů denním chlebem. Dohromady s vysokými teplotami to příliš pohodlí na rozchození nepřináší. Na severu se naproti tomu začíná v rovině kolem jezera Arpi (v rovině která je ve výšce 2000 m n.m.) a převýšení je na stejné vzdálenosti víc jak o polovinu menší než na jihu. Na druhý pokus bych tak spíše volil trasu od severu na jih. Opět však záleží na osobních preferencích.

Do akce vstupujeme bez jakýchkoliv detailnějších informací. O treku toho nikde nic moc napsáno není. Za celou dobu jej prošlo jenom pár jedinců a na internetu se dá sehnat pouze jedno video. Trasa je naštěstí zanesena na mapy.cz, a tak jediné co víme je, že máme sledovat čáru na mobilu a ono se to nějak poddá. Tak ostatně fungujeme už několik posledních let a vždycky to zatím vyšlo.

Moji výbavu do Arménie je možné vidět v odkazu na gearlist. Kromě pár drobných změn se jedná o totožnou výbavu, kterou jsem měl na Kom-Emine a na Modré hřebenovce. Používám ji do teplot 0°C a výš.

Široké bulváry, krásné parky, monumentální architektura. To vše a mnohem víc představuje Jerevan, jehož prohlídku si před začátkem Transcaucasian Trail nemůžeme nechat ujít.

Do Arménie volíme cestu přes Istanbul. Byly časy, kdy se do Jerevanu létalo přímo z Prahy nebo s přestupem v Moskvě, ale takové časy jsou pryč. Nejlepší spojení v současnosti je přímý spoj z Vídně nebo právě let z Prahy s přestupem v Istanbulu. Volíme druhou variantu, protože si chceme dát ještě den volna v Istanbulu.

Do Jerevanu se odlétá z nového mezinárodního letiště na západě Istanbulu a už zde zažijeme první vzrušení z cestování. Turci na check-inu nemají Českou republiku na seznamu zemí s bezvízovým stykem pro Arménii, a tak po nás chtějí víza. Nějakou chvíli se s nimi dohadujeme, že víza do Arménie nepotřebujeme a celý výstup skončí tím, že nás postaví stranou, aby mohli odbavovat další cestující. Po chvíli dostáváme na telefonu někoho dalšího, s nímž následuje druhé kolo dohadování o nutnosti víz do Arménie pro občany ČR. Výsledek je totožný, stále stojíme stranou. Po několika minutách nakonec přichází další hovor po telefonu, který k velké úlevě všech, ale hlavně nás dvou, vynáší konečný verdikt. Češi mohou do Arménie opravdu cestovat na 180 dní bez víz.

O co vzrušující byl check-in, o to absolutně nevzrušující byl samotný let. Linku operuje moldavská společnost Fly One, konkrétně její arménská větev. Část letu tvořili Arméni, většinu Rusové, další národnosti jsme nezaznamenali. Celník na jerevanském letišti Zvarthnoc studoval poměrně dlouho můj pas a po důkladném prolistování všech stránek a několikerém nasvícení pasu se mě nakonec zeptal, odkud že to jsem. Jeden by řekl, že po dvou minutách listování pasem, by na odpověď mohl přijít sám, ale možná jenom chtěl, aby řeč nestála. Po další notné chvilce listování všemi stránkami do pasu nakonec vlepil modré razítko s obrázkem Araratu a já tak byl oficiálně v Arménii. Ondřejovi trval vstup do Arménie podobně dlouho i s podobným průběhem, ale nakonec jsme se něco kolem jedné ráno ocitli před letištěm. Taxi tu nebylo žádné, ale po chvíli jelo naštěstí jedno kolem a to nás za 5000 AMD (1 Kč je přibližně 16 arménských dramů) dovezlo do centra Jerevanu.

Jerevan je hlavním městem Arménie a se svým více jak milionem obyvatel zde žije prakticky třetina země. Světoznámých památek jako v Benátkách či Paříži tu moc nenajdeme, ale město je velmi zajímavé svou neoklasicistní a brutalistní architekturou, širokými bulváry a spoustou parků. Jerevan sice neleží na trase TCT, ale člověk se mu při návštěvě Arménie nevyhne, tak proč ho aspoň trochu nepoznat.

Rozhodně je zde co vidět a jeden den mu dopřát můžeme. Na podrobnější poznání Jerevanu by to chtělo určitě víc než den, ale přeci jenom jsme tu hlavně kvůli TCT. I tak stihneme vidět část těch nejdůležitějších míst a památek jakými jsou Náměstí republiky, budova jerevanské opery, největší katedrálu Arménské apoštolské církve – katedrálu Svatého Řehoře Osvětitele či jedinou zbylou stojící mešitu v Jerevanu – Modrou mešitu. Kdo by měl, zájem stojí za návštěvu i Park Vítězství s obří sochou Matky Arménie, architektonicky zajímavé schodiště Jerevanská kaskáda nebo některé z množství zdejších muzeí.

Nemůžeme vynechat ani vrch Tsitsernakaberd, kde se nachází památník arménské genocidy. Zde se každý rok 24. dubna konají vzpomínkové akce u příležitosti Dne připomenutí arménské genocidy. Za první světové války byla západní Arménie (dnešní východní Turecko) součástí Osmanské říše. V letech 1915 a 1916 došlo v důsledků masivního přesídlování obyvatel k vyvraždění 600 000 – 1,5 milionu Arménů (v té době se jednalo o skoro dvě třetiny Arménů). O počtech obětí, stejně jako o podstatě samotných událostí se dodnes vedou vášnivé spory. Arméni tuto tragédii považují za systematickou cílenou politiku Osmanské říše, která měla vést ke zničení arménského etnika. Proto ji označují za genocidu. Turci naopak pojem genocida striktně odmítají (v Turecku může být použití slova genocida pro dané události považováno za trestný čin) a veškeré úmrtí Arménů ve zmíněném období považují za tragické důsledky první světové války.

Předchozí Další

Arménská genocida je v arménštině označována pojmem Aghet – Katastrofa a je jedním ze základních stavebních kamenů arménské identity. Je to právě zkušenost Aghetu, která do dnešních dnů určuje vztah Arménů k Turkům a spor o uznání genocidy je hlavní překážkou pro normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi. Hranice mezi Tureckem a Arménií jsou neprodyšně uzavřené a oba národy spolu prakticky nekomunikují. V češtině se tématu věnuje Marek Jandák, takže kdo by chtěl, může více informací načerpat v knize Arménská genocida: Příčiny, průběh a osobní svědectví událostí z let 1915–1922.

Zážitek z památníku je celkem tísnivý. Chladná železobetonová konstrukce, neslyšně plápolající věčný oheň a do toho tklivý zpěv ženského sboru z reproduktorů. Atmosféra je zde dost intenzivní a památník za shlédnutí určitě stojí.

Pro rozptýlení chmur si vychutnáme pěkné výhledy na Ararat. Ten je bohužel trochu v oparu, nicméně i tak nabízí Jerevan jedno z nejhezčích panoramat, které jsem v nějakém hlavním městě zatím viděl. Když se to vezme kolem a kolem, je ale výhled na Ararat pro Armény taky tak trochu solí do rány. Ararat je totiž národním symbolem Arménie a kraj kolem Araratu je chápán jako pravlast arménského národa.

Biblický příběh o Noemově arše na vrcholu Araratu je všeobecně známý, ale méně známá je legenda, podle níž byl jedním z Noeho potomků i praotec arménského národa Hajk Lukostřelec. Ten měl podle legendy po stavbě babylonské věže povstat proti tyranskému vládci Babylonu Belovi a opustit se svým lidem Babylon. Nové sídlo si založil v krajině araratské a nazval je Hajkašen. To se Belovi samozřejmě nelíbilo a tak vytáhl proti Hajkovi do bitvy. V podobném zápasu jako byl zápas Davida s Goliášem nakonec Hajk tyrana Belu zabil šípem a na památku tohoto vítězství se lid arménský nazývá lid Hajkův nebo Hajkové. Jejich země se pak nazývá Hajastan, což je dodnes v arménštině oficiální název Arménie. V televizi tak ve zprávách neuslyšíte žádné Armenia nebo Arménie, nýbrž jenom Hajastan, Hajastan, Hajastan.

Kraj kolem Araratu je tak pravlastí Arménů a hora samotná arménským národním symbolem.  Nachází se ve státním znaku, v městském znaku Jerevanu, na razítkách pasových kontrol, jmenuje se podle ní nejslavnější arménská brandy, pivo nebo cigarety, stejně jako fotbalový klub, město či region. Ararat je prakticky všude a každý den se z Jerevanu můžete kochat pohledem na svůj národní symbol, jediným problémem je, že se ten národní symbol nachází na území jednoho z vašich největších nepřátel – Turecka. A pravděpodobnost, že by kdy zase mohl přináležet vám, je prakticky nulová. Po památníku genocidy tak i pohled na Ararat přináší z arménského hlediska určitý pocit hořkosti a smutku, ale s tím se v Arménii člověk setkává vlastně docela často.

Ve svém volném dni v Jerevanu musíme ještě zařídit jízdenku na jih do města Meghri, odkud arménská větev Transcaucasian Trail začíná. Podle informací by autobus do Meghri měl jet z hlavního autobusového nádraží Kilikia. Nádraží mi připomíná řadu nádraží v okresních městech na Balkáně. Na rozdíl od Balkánu tady však většinu dopravních prostředků tvoří maršrutky, stejně jako ve zbytku Arménie. Klasických autobusů tu moc nestojí. O nějakém jízdním řádu si můžeme nechat jenom zdát, a tak se poptáme v jednotlivých kanceláří na autobus do Meghri, až nakonec skončíme u Íránců v kanceláři společnosti Anar. Do Meghri je to na jih prakticky přes celou Arménii a takhle dlouhé trasy tu Arméni nejezdí. Jediný kdo se tak daleko na jih bez přestupu dostane jsou Íránci, kteří provozují linku z Jerevanu do Tabrízu a Teheránu. Za 13 000 dramů na osobu si tak kupujeme jízdenku do Meghri na zítra na 12:30.

Autobusové nádraží v Jerevanu

Po nákupu jízdenek vyřešíme ještě nákup arménských SIM karet a zbytek dne trávíme průzkumem některých jerevanských parků. Zdejší parky ve vnitřním centru mě opravdu nadchly. Jsou čisté, nabízí dostatek stínu a v rušném velkoměstě i dost klidu. Vedle Dětského parku, Anglického parku či Parku milenců je zde i Okružní park, který se točí kolem vnitřního centra od katedrály Svatého Řehoře až po budovu opery.

V Okružním parku narazíme na jedno příjemné posezení, kde strávíme zbytek dne až do večera. Nad pivem rozjímáme nad zítřejší cestou, nad celým nadcházejícím výletem a nad prvními dojmy z Arménie, které zatím nejsou vůbec špatné.

Teploty lehce pod 40°C a prudké stoupání ve vyprahlých horách. I tak může vypadat začátek trailu.

Po dni volna v Jerevanu se konečně vydáváme na jih Arménie do města Meghri, kde chceme zahájit arménskou větev Transcaucasian Trail. Autobus nám jede ve 12:30, ale na nádraží jsme pro jistotu už někdy v jedenáct. Stihneme tak aspoň nakoupit něco proviantu v obchodě hned vedle nádraží. Íránský autobus jsme včera viděli zvenku a nebylo na něm nic výjimečného, ale z výbavy zevnitř jsme mile překvapeni. Každá řada má jenom tři sedačky, takže na levé straně autobusu jsou sedačky sólo, místa na nohy je tu tolik, že si dám nohu přes nohu, sedadlo má podpěrku pro nohy, ale hlavně se dá sklopit tak hodně, že v něm člověk prakticky leží. Nic proti Flixbusu nebo Student Agency, ale cestování autobusem mezi Jerevanem a Teheránem převyšuje pohodlím zatím vše, co jsem v Evropě viděl.

Pohodlí bude potřeba, protože cesta z Jerevanu do Meghri není z nejrychlejších. Vzdálenost mezi městy je něco přes 370 km, ale nepřítomnost dálnic a časté přejezdy horských průsmyků a hlubokých údolí, obzvláště v jižní části Arménie, to vše na úzkých křivolakých silnicích, dělá z cesty na jih Arménie dobrodružnou výpravu na celý den. Původně počítáme s příjezdem něco po šesté a následným hledáním místa pro spaní. Íránský řidič nás ale se smíchem vyvede z omylu, když čas příjezdu do Meghri stanoví na desátou večer. Nejspíš tu trasu nejde poprvé, takže asi ví, o čem mluví. V deset večer se mi uprostřed tmy ve skalnatých horách na rozhraní Íránu a Arménie hledat místo na spaní nechce, a tak rezervujeme narychlo pokoj v jednom penzionu v Meghri. Aspoň jedna věc je vyřešená.

Cesta autobusem probíhá bez problému. Zpočátku se jede v nížině podél tureckých hranic s výhledy na Ararat. Pak se začne stoupat do vyprahlých hor u hranic s Nachičevanem, aby se přes náhorní plošinu u vodní nádrže Spandaryan dorazilo do hornaté části v provincii Sjunik. Ve střední a jižní části silnice občas kříží trastu TCT, po které se budeme za několik dní vracet zpět na sever. Získáváme tak alespoň představu, jak bude vypadat terén. První poznatky mě moc netěší. Vyprahlé hory, žádné lesy a v údolích teplota kolem 40°C. Cesta se výrazně zpomalí až ve vysokých horách na jihu, kde se projíždí po úzkých serpentinách. Ty padají do hloubky přes tisíc metrů, aby pak stejnou výšku zase nabraly zpět. Do Meghri nakonec přijedeme opravdu v deset večer a nebýt naší připravenosti, skončili bychom až kdoví kde na íránské hranici.

Řidiči totiž spokojeně projeli začátek, centrum i konec Meghri a až když za nimi přijdu dopředu a začnu opakovat Meghri, Meghri, tak si vzpomenou, že nejedeme tak úplně do Íránu. Nejdřív se začnou chvilku hádat, pak to ale zašlápnou a zastaví nám. Veselý řidič se nám se smíchem omluví a řekne, že těch pár metrů zpátky do Meghri dojdeme. Ten méně veselý řidič nám ne úplně nadšeně vytáhne batohy. Po podání ruky se co nejrychleji pakujeme z místa, protože stojící autobus uprostřed silnice upoutal pozornost tiše se plížícího arménského policejního auta. To se v mžiku se zapnutými majáky vrhlo na nebohý autobus. Jak celou situaci Arméni a Íránci vyřešili už jsme neviděli, ale určitě se nějak dohodli.

Jestli jsme si mysleli, že zážitek z výstupu z autobusu byl tím nejzábavnějším, co nás dnes potkalo, tak jsme se mýlili. Když jsme se proplazili přes celé Meghri a našli kolem jedenácté večer místo, kde jsme měli rezervované ubytování, vyděšená paní nám řekla, že tu žádné ubytování není. Že prý má plno a že rezervace přes Booking už neplatí. To bylo poprvé, co nás v Arménii Booking zklamal. Rozhodně to ale nebylo naposled. Paní byla z celé situace podobně nadšená jako my, ale naštěstí nám domluvila ubytování v jiné části města. Právě v té, odkud jsme zrovna přišli. Cestu přes Meghri si tak zopakujeme ještě jednou tentokrát v opačném směru. Ubytování Meghri Inn, kde máme nakonec nocleh, je na jižním výjezdu z města a díky bohu za něj. Tady už nás pán očekává a nabízí pokoj s dvěma místnostmi a čtyřmi postelemi. Před jednou ranní tak lezeme do postele a budíky máme nastavené na sedmou. Velké dobrodružství na TCT může konečně začít.

První den na TCT

Nedospím ani sedmou ráno, ale není to proto, že bych se tak strašně těšil na nadcházející výlet. V pět ráno jen tak tak doběhnu na záchod s průjmíčkem, který už jsem už dlouho nezažil. A pak ještě čtyřikrát. V sedm ráno mnou lomcuje horečka a zimnice, přerývaně dýchám, chce se mi strašně spát a sotva jsem schopný dojít na záchod. Ideální stav na start TCT. Reálně ještě přemýšlím, jestli vyrážíme nebo ne, ale když si nejsem schopný zabalit batoh ani se obléct, rozhodnutí přichází tak nějak automaticky. Zaplatíme si ještě jednu noc a já si tak můžu užít celý den v posteli, který strávím v horečce, v polospánku a polobdění neschopen nic pozřít ani vypít, kdy se největším úspěchem stává cesta na záchod. Ondřej mezitím stráví ležením a pospáváním v posteli též velmi zábavný den, jehož vrcholem je procházka po Meghri při telotě 38°C.

Meghri má kolem 4500 obyvatel a je důležité hlavně tím, že se nachází na hlavní silnici mezi Íránem a Arménií. Írán je jedním z hlavních obchodních partnerů Arménie a právě po silnici přes Meghri proudí veškerá nákladní doprava z jihu. Obtížná dostupnost přes hory z města nedělá nijak lákavý turistický cíl a památek tu taky moc nehledejme. Za zmínku stojí snad jenom stará pevnost, kostel Matky Boží či městská radnice. Okolní hory jsou hodně kamenité a vyprahlé. Trochu nám to připomíná okolí Eilatu na jihu Izraele, kde začíná Izraelská národní stezka (INT). V údolí kolem říčky Meghri se pěstuje spousta ovoce, hlavní plodinou má být granátové jablko. TCT zde končí proto, že je město prakticky na samém jihu Arménie a díky hlavní silnici je odtud jednodušší doprava zpět do Jerevanu.

K večeru už jsem schopen aspoň několikrát přejít pokoj od postele k oknu a zpět a k tomu jsem vypil litr koly a snědl pár soust chleba. Z toho usoudíme, že je můj stav dostatečně dobrý pro zahájení výletu a stanovíme začátek na zítra na osmou ráno.

První den na TCT - pokus druhý

Oproti včerejšku je mi ráno nesrovnatelně lépe. Na jídlo a pití sice pořád nemám ani pomyšlení, ale celkově už se cítím dobře a hlavně se mi nechce tvrdnout další den na pokoji v Meghri. Vyrážíme tak podle plánu v osm ráno a ještě chvíli čekáme, než se otevřou obchody. Po nákupu zásob konečně vyrážíme na trasu arménské větve Transcaucasian Trail. Dnes nás čeká převážně stoupání. Meghri je se svojí nadmořskou výškou kolem 650 m n. m. nejnižším bodem celé TCT a nástup do hor je zde celkem ostrý. Na 17 km se zdolá převýšení přes 2400 metrů a vystoupá se do výšky 2300 m n. m. Na arménské poměry to ale zase taková výška není. Je to zde vlastně celkem standard. 85% povrchu země je pokryto horami, průměrná nadmořská výška je zde 1800 m n. m. a jenom 3% země jsou v nadmořských výškách pod 650 metrů. Výjimku tak představuje spíše Meghri než všechny ty hory kolem.

Stoupání vede po kamenité pěšině, která se občas ztrácí v korytě vyschlého potoka. Ani ne po půl kilometru chůze mě na přivítání na trailu píchne do lýtka vosa a bodnutí začíná trochu natékat. Nemůžu se zbavit dojmu, že mi Arménie naznačuje, jak moc mě tady nechce. Nejdřív mě sem Turci nechtějí pustit bez víz, pak mě Íránci chtějí odvézt až někam do Íránu, pak zase strávím den ve stavu, kdy o sobě moc nevím, a nakonec se proti mně spiknou i zvířata. Uvidíme co bude dál. Mohla by mě třeba kousnout ovce či napadnout slepice. Ani bych se tomu nedivil.

Hned za Meghri vstupuje trail na území Národního parku Arevik, jednoho ze čtyř národních parků v Arménii. Budeme se v něm pohybovat většinu dnešního dne a trochu zítra. Z wikipedie jsem pochopil, že je území chráněné hlavně díky velkému výskytu motýlů, kterých zde má žít přes 150 druhů. Motýla nevidíme žádného a kromě zmíněné vosy nevidím ani neslyším žádné jiné živočichy. Krajina je celkově hodně kamenitá a suchá, floru zde tvoří pár listnatých stromů a nějaké keře. Část svahu, kterým stoupáme, pohltil lesní požár, a tak míjíme řadu ohořelých stromů. Po kamenitém začátku v korytě potoka se objeví mezi keři i znatelná stezka, která je i místy naznačena fáborky. Je tak vidět, že se tu nejspíš někdo pokoušel i o značení.

S přibývajícími hodinami roste i teplota. Už v devět ráno bylo 25°C a v Meghri se přes den dostávaly teploty ke 40°C. Ve větších výškách sice není takové vedro, ale ke třicítce tu bude a bez jakéhokoliv stínu je výstup dost náročný na tekutiny. Je dobré tak vzít první den přeci jenom trochu více vody. Jediným zdrojem prvního dne je drobný pramínek zhruba po 10 km stoupání, který ale nemá daleko k vyschnutí. Ostatní prameny jsou suché zcela.

Předchozí Další

Až k prameni je cesta celkem znatelná. Od něj se ztrácí a následuje krátký úsek neprošlapaným terénem, který nakonec vyústí na šotolinu na hlavním hřebeni. Ta nás nakonec pohodlně dovede na nejvyšší bod dnešního dne pod vrchol Karmrakhach. Odtud se zase kus klesá po šotolině, aby se pak cesta na pár kilometrů ztratila v hustém křoví a neprostupném terénu. Samotní autoři TCT přiznávají, že právě oblast kolem Areviku na jihu je dosud nejméně zmapovaná a prochozená a že zde cesta občas zcela chybí. Není to tak strašné, ale po celém dni stoupání v horku není brodění křovím to, co člověka na závěr dne zrovna potěší. Křoví nás nakonec vyplivne na další šotolině, která vede ke starému kostelu a pasteveckému přístřešku v Abgyazu. Po 25 km je to ideální místo na stanování s dostatečným zdrojem vody a pasteveckým přístřeškem pro případ opravdu zlého počasí.

Na rozchození nebyl první den zrovna nejlehčí. Vysoké teploty, málo vody a velké převýšení udělaly své a do spacáku lezu dost zničený. Horší je, že nemůžu moc jíst ani pít. Pořád se mi totiž dělá špatně. Bez jídla jsem díky tomu už prakticky druhý den. Výdej kalorií mám naproti tomu značný a cítím, že mi dochází energie. Uvidíme, jak to bude vypadat zítra.

Změna plánu

S Abgyazem se nejspíš jako s nocovištěm počítá i v hlavách plánovačů TCT, což je vidět i na cestě, po které se druhého dne ráno vydáváme dál. Stezka je čerstvě upravená, kleč vykácená a oproti včerejšímu závěru je ranní postup mnohem jednodušší. Po znatelné cestě se kopíruje vrstevnice s mírným stoupáním. Vodu je lepší nabrat už na nocovišti. Drobné prameny zanesené v mapě budou vyschlé a další tekoucí voda bude až za necelých 15 km u pastevecké osady.

Pohodlná cesta končí asi po čtyřech kilometrech u archeologického naleziště Marzkid, dále pokračujeme terénem. Chůze vysokou travou, hledání směru a prodírání se křovím a hustým porostem stromů. To jsou další tři kilometry. Nepřijemný úsek je alespoň vyvážen místy pěknými výhledy dolů do údolí.

Kousek před sedlem pod vrcholem Sheporasar se najednou objeví zřetelně vytvořená cesta, která traversuje celým protějším svahem až do sedla. Je kompletně nově udělaná a je prací arménských dobrovolníků a tvůrců Transcaucasian Trail, kteří zde lopatami a motykami vykopali a upravili zcela novou turistickou pěšinu. Úsek sice měří jenom nějakých 800 metrů, ale i tak je třeba dobrovolníkům za odvedenou práci zatleskat. Po upravené pěšině je tempo hned přeci jenom o poznání rychlejší než v zarostlém svahu. Starší polovina úseku už však povážlivě zarůstá a je otázkou, zdali zde nějaká pěšina bude za pár let, pokud se TCT nebude pravidelně chodit. Celá práce by tak přišla vniveč a to by byla škoda.

Přestože byl závěr do sedla pohodlnější, já se sotva vleču. Pořád nejsem schopen pořádně jíst a energii nemám prakticky žádnou. Třicetistupňová vedra mi taky zrovna nepřidávají. Při sestupu ze sedla se svalím do stínu na hranici lesa a s mělkým dýcháním mám problém i jenom ležet, natož se jakkoliv jinak hýbat. Problém je, že nás dnes měl čekat výstup na nejvyšší bod jižní části TCT, vrchol Khustup. Na dalších 1600 výškových metrů ale dnes ve svém stavu nemám, a tak přemýšlíme co dál. Bohužel budu asi potřebovat další volný den, než se spravím a než budu moc zase začít něco jíst. Bez příjmu energie to holt tak nějak na treku nejde. Rozhodneme se, že dojdeme do nejbližší vesnice Shishkert, tam strávíme noc a ještě během večera vymyslíme, jak budeme pokračovat.

Ze sedla pod Sheporasarem scházíme zalesněnými svahy a kdybychom věděli, že se bude jednat o několik málo lesů, které za celou TCT uvidíme, asi bychom si jich užívali víc. U starého kostela a pasteveckého přístřešku nabíráme vodu a zároveň potkáváme první turistické značení v Arménii. Je to značený úsek z Shishkertu do průsmyku Baghatssar, který leží na hlavním hřebeni na západě od nás.

Předchozí Další

Po značené cestě přicházíme do vesnice samotné, byť i zde se místy jedná o stezku spíše v mapě než ve skutečnosti. Shishkertem protéká říčka Tsav a je zde jenom pár domů. Jeden z nich by ale měl nabízet možnost ubytování. Po krátkém telefonátu v ruštině a pár SMS v angličtině nakonec zjistíme, kde se ono ubytování nachází. Koho by zajímalo, jak se v Arménii domlouváme, tak je to rusky, respektive mixem bulharštiny, češtiny a srbštiny, který bravurně ovládám. Většina Arménů mluví rusky velmi dobře, obzvláště starší generace. Angličtinu používáme zřídka a to pouze v turisticky exponovaných místech při komunikaci převážně s mladšími lidmi.

Paní domu Araxia nám vyčlení jeden pokoj ve vrchním patře domu. Jsem v tak mizerném stavu, že si dokážu dát jenom sprchu a pak vlezu do postele. Před tím je ale ještě potřeba domluvit, jak budeme pokračovat zítra. Na výstup nad tři tisíce metrů nemám a nějakou formu odpočinku potřebuji. Nechce se nám ale ztratit další celý den čekáním. Nakonec se domluvíme, že dojdeme k nejbližší silnici, kde si stopneme odvoz do Kapanu, centra celé zdejší oblasti. Tam si dáme odpočinkový den a díky tomu pak budu snad schopen pokračovat normálně v cestě. Přijdeme tak o masiv a vrchol Khustupu, dominantu celé této oblasti, ale je to pořád v dané situaci asi to nejlepší řešení.

Z vyprahlého jihu se přes lesy provincie Sjunik přesouváme k nejvýznamějšímu klášteru jižní Arménie - Tatevu.

Třetí den se stahujeme z TCT s nadějí, že se během dalšího dne relativního volna dokážu dát dost dohromady, abych mohl normálně pokračovat v treku. Plán je tedy dostat se pěšky z Shishkertu na hlavní silnici a zde si stopnout nějaké auto, které by nás mohlo hodit do centra celé zdejší oblasti, města Kapan. Šest kilometrů mírně klesáme po vedlejší šotolině, abychom následujících šest kilometrů pokračovali po hlavní asfaltové silnici. Co nás při našem plánu stopování nenapadlo, bylo to, že nebude co stopovat. Silnice, po které jdeme, je v mapě značena oranžově, což sice znamená, že je asfaltová, ne však že po ní budou jezdit auta. A ty nejezdí.

Dojdeme tak nakonec až do vsi Tsav, kde je naštěstí otevřený obchod. V něm nám majitelka zařídí taxi až do Kapanu. Někam zavolá a po chvíli se objeví Armén v Mercedesu, který nás za nějakých 5000 dramů odveze až do Kapanu. 30 km projíždíme po klikatící se horské cestě, která vede v těsné blízkosti nebo přímo na hranici s Ázerbájdžánem. Jsme v trochu horké oblasti, protože jsme na hranici území, které před dvěma lety dobyli Ázerové zpět ve druhé karabašské válce. Náhorní Karabach je pro Armény vedle genocidy dalším ústředním pilířem národní identity. Zatímco genocida se začala stávat jádrem arménské identity ve druhé polovině 20. století, téma Karabachu se stávalo ústřední od konce 80. let s oslabováním a následným rozpadem Sovětského svazu. Války v Karabachu a jejich vliv na arménskou mentalitu nás budou provázet prakticky po celý výlet v Arménii, takže se jim budu podrobněji věnovat v dalších částech vyprávění.

Teď nám zatím náš taxikář ukazuje vedle silnice na jedné straně arménský vojenský post, na druhé straně v kopcích ázerský vojenský post a tak stále dokola po celou dobu jízdy. Výjimku občas tvoří ruská vojenská základna a ruský kontrolní bod. Rusové zde totiž mají hlídat příměří, uzavřené po druhé karabašské válce. Nemůžu říct, že bych se na hranici mezi arménskou a ázerskou armádou cítil úplně ideálně, ale jinak to bohužel nešlo. Cítil bych se asi ještě méně ideálně, kdybych věděl, že zde a na dalších místech za týden Ázerové zahájí mohutnou dělostřeleckou ofenzivu a pozemní invazi, při níž za dva dny bojů zemře několik stovek lidí na obou stranách. Ale o tom až později.

Výhled na Kapan - největší město jižní Arménie

Přes všechny posty a několik objížděk se nakonec po poledni dostáváme do Kapanu, hlavního města provincie Sjunik. Se svými skoro 50 000 obyvateli je Kapan největším městem na celé trase TCT a je ideální pro doplnění zásob a nabrání sil. Natěsnaný v úzkém údolí řeky Voghji, obklopený vysokými horami a s krásným výhledem na třítisícový masiv Khustupu může Kapan na první pohled působit jako nějaký horský resort v Alpách. Na druhý pohled si už člověk uvědomí, že je v Arménii, přesto však je i díky nádherným horám kolem asi nejhezčí městem v Arménii, které jsem viděl.

Plán ve měste je nabírat síly a nic nedělat. Sedneme tak do kavárny a rozebíráme zdejší krajinu, mentalitu, historii, válku a vše možné. Taky zároveň přemýšlíme, co budeme dělat, pokud nebudu schopen pokračovat dále. Před čtvrtou se odebereme na hotel, kde strávíme zbytek odpoledne. Dobrou zprávou je, že jsem si po třech dnech dal první vydatnější jídlo, po kterém mi nebylo špatně – místní šaurmu. Zítra nás tak čeká další zahájení TCT, snad už poslední.

Čtvrtý den opět zahajujeme Transcaucasian Trail a tentokrát již snad naposled. Cítím se dobře, vrátila se mi chuť k jídlu a pokud nějak děsivě nepřepálím tempo, mohl bych už být v pohodě. Ráno nakupujeme v centru Kapanu jídlo a po rychlém zabalení se vydáváme na cestu. Prvních pár kilometrů jdeme ještě údolím řeky Voghji a na TCT se vracíme až u pevnosti Halidzor. Ta je jedním z turistických cílů kolem Kapanu. Zde se v první polovině 18. století bránil turecké přesile slavný arménský vojevůdce Davit Bek. Podle legendy se dokázal během sedm dní trvajícího obléhání ubránit s pouhými 300 muži proti 70 000 tureckých vojáků. V následném protiútoku pak Arméni dokázali zahnat celou tureckou armádu na útěk, která za sebou měla zanechat více jak 12 000 mrtvých. Čísla budou asi trochu nadsazená, ale událost sama se nejspíš stala.

Díky náročnému terénu měli obránci výhodu a náročný terén musíme potvrdit. Od řeky Voghij se stoupá prudce nahoru a podobné převýšení jako je mezi Ramzovou a Šerákem se zde nabere na délce 2,5 km. Před horkým sluncem nás alespoň sem tam chrání krásné dubové lesy.

Nedaleko od pevnosti je další turistický cíl v blízkosti Kapanu, klášter Vahanavank (vank znamená v arménštině klášter). Ten pochází z 10. století a už od 11. století se stal jedním z náboženských center středověkého Sjunického království. Je to první klášter, který vidíme, a místo má rozhodně svoji atmosféru. V přítmí kostela je slyšet zpěv arménského chorálu a podél stěn hoří řada svící. Kromě nás jsou tu jenom další dva turisté, což je prakticky nic, v porovnání s tím, jak velké budou davy lidí v nejvíce navštěvovaných klášterech Tatev či Noravank. Mystická atmosféra, klid a taky příjemný chládek nás nakonec posadí do několika málo kostelních lavic, ve kterých strávíme pár minut.

Předchozí Další

U kláštera si nabereme v prameni vodu a vydáváme se dál směrem k hlavní silnici Jerevan-Meghri. Je to první přechod silnice, po které jsme před pár dny jeli na jih Arménie, a za celý výlet se odehraje ještě několikrát. V malém bufetu u silnice si dáme pivo a limonádu, abychom následně přes vesnici Shgharshik začali stoupat do kopců na severní straně údolí řeky Voghji. Vedro je opět likvidační, blíž čtyřiceti stupňům než třiceti, ale cesta je naštěstí často schovaná v lese. Oblast provincie Sjunik je vedle národního parku Dilidžan jednou z mála, kde jsou na TCT lesy, takže je dobré si je užít.

Po výstupu do výšky 1500 metrů pozvolna klesáme kolem vesnice Arajadzor. Kousek za ní potkáme první thru-hikery na TCT. Starší pár z Ameriky jde v opačném směru než my, ale na rozdíl od nás nejdou Transcaucasian Trail, ale jinou dálkovou trasu v Arménii, o které jsme ani nevěděli. Tou trasou je Legends Trail (Stezka legend), která vede z města Goris na vrchol Khustupu. Na přibližně 150 km prochází nejzajímavějšími místy provincie Sjunik a název získala podle množství legend, které se vážou na tuto oblast. Jelikož se na mapování a značení podílel Člověk v tísni, je stezka značena klasickou červenou turistickou značkou, tak jak ji známe z ČR. Kdo by tak neměl čas na celou TCT, může alespoň vyzkoušet projít Stezku legend. V angličtině lze ke Stezce legend sehnat i velmi podařeného turistického průvodce, na jehož vydání se podílel autor TCT Tom Allen. Vedle popisu samotného trailu je v průvodci řada informací o cestování po Arménii obecně, takže se může hodit všem, kdo mají zamířeno na výlet do Arménie.

Po setkání s americkým párem pokračujeme ještě kus v cestě, ale s přicházejícím večerem nakonec rozbijeme stany kousek nad vesnicí Vanek. Společnost nám při tom dělá bílý kůň, který se z ničehonic sám vynořil z lesa a v klidu se pustil do krmení hned vedle nás.

Ráno u Vaneku vypadá jako všechna předchozí rána v Arménii. Jasná obloha, žádný mrak na obzoru a teploty blížící se 20°C. Ve vesnici si nabereme vodu z minerálního pramene, ale je tak strašně železitá, že se nedá pít. Trochu jí vezmeme pro případ nouze, ale zatím budeme pít zbytky ze včerejška.

Mezi Vanekem a Tatevem dochází k situaci, kdy má TCT několik alternativ. Buď východní kolem vodní nádrže Davita Beka a pak směrem do údolí řeky Vorotan nebo západní variantu přes hřeben vrcholu Mahtesaar a pak též do údolí řeky Vorotan. My volíme západní variantu. Je sice kratší, ale má zase větší převýšení. Od Vaneku se musí vystoupat necelých 900 výškových metrů, ale stoupání je většinou pozvolné na šotolinových cestách. Ty jsou buď na otevřených pastvinách nebo v lesích. Cesta aspoň není tak jednotvárná.

Při sestupu z hřebene k naší oblíbené silnici Jerevan-Meghri ztratíme cestu a chvíli bloudíme v hustém lese. Do toho se kolem nás začnou na stromech objevovat prapodivné dřevěné sochy. Sochy reprezentují místní turistickou atrakci Magický les, ale bloudit tu v noci sám a nacházet kolem sebe tyhle postavy, asi bych přidal do kroku. Ve vesnici Tandzaver si v místní říčce Kashuni dáme koupel, ale hlavně zde nabereme plnou zásobu vody z vodovodu. Voda z včerejška už prakticky došla a zásoba železité minerální vody je opravdu jenom pro fajnšmekry.

Předchozí Další

Z Tandzaveru jdeme chvíli po silnici a řada řidičů nám troubí na pozdrav. V Arménii jsme se s žádnou negativní reakcí na turisty nesetkali. Je tomu přesně naopak. Vedle pozdravů a mávání dostáváme na silničních úsecích často nabídku na odvoz. S díky ji musíme odmítat, byť někdy by odvoz nebyl na škodu. Po necelých dvou kilometrech značka odbočí ze silnice směrem k hraně kaňonu řeky Vorotan. Kaňonem jsme projížděli už autobusem při cestě do Meghri a už tehdy působil neskutečně monumentálním dojmem. Když se sem teď dostáváme znovu, na monumentálnosti kaňonu se nic nemění. Jeho stěny padají pod nás do kilometrové hloubky, v níž se na samém dně valí řeka Vorotan. Celý kaňon od vodní nádrže Vorotan až po ázerskou hranici má kolem 50 km a za mě osobně je určitě jedním z nejpůsobivějších míst celé TCT.

Z hrany kaňonu vede trasa TCT na východ do vsi Bardzravan a pak údolím samotného Vorotanu. Tahle trasa je ale skoro třikrát tak delší než alternativní západní zkratka a nám trochu chybí morál. Rozhodneme se tak využít zkratku přímo na Tatev. Z klidu a pohodlí vyhřátého pokoje bych s odstupem tří měsíců při psaní tohoto textu radši volil onu delší variantu. Procházet údolím dravé řeky obklopený půlkilometrovými stěnami může být super zážitek, ale v daný moment se na delší variantu nenašlo dost energie. Pokud by někdo trasu chtěl projít, vyplatilo by se dost energie najít. Zážitek by za to mohl stát.

Výhledy od kláštera Tatev

Západní zkratka jde nejdřív po stavbě nové silnice, aby se v Yeznarotském průsmyku u hlavní silnice Jerevan-Meghri vrhla dolů do kaňonu. Místy je klesání docela prudké a někdy je těžké najít cestu, protože zkratka je značená spíše v mapě než v reálu. Nakonec ale celkem rychle sestoupíme celý kaňon k říčce Aghanduget, odkud nás čeká poslední prudký výšvih ke klášteru Tatev. Kousek před mostem přes říčku narážíme na první oficiální značku TCT, která bude na dlouhou dobu poslední. Autoři TCT vědí, kam jezdí nejvíc turistů, kteří mohou sdílet fotky značení na sociální sítích, a tak umístili pár TCT značek kolem Tatevu a dalších pár na severu kolem Dilidžanu. Na zbylých asi 99% trasy TCT žádné oficiální značky nejsou.

Výšvih k Tatevu je dost prudký, ale nabízí krásné výhledy na klášter a okolní hory, které jsme právě slezli. Klášter Tatev je jeden z nejznámějších klášterů v Arménii a v provincii Sjunik je nejnavštěvovanější památkou. Kulturním, duchovním a politickým centrem celého regionu byl prakticky už od svého založení v 9. století a dodnes je sídlem sjunického biskupa. Díky své poloze na výrazném ostrohu nad hlubokým kaňonem a mohutnými horami kolem je často zobrazován na fotkách propagujících Arménii.

Oproti Vahanavanku, kde nebyl skoro nikdo, je Tatev plný turistů. Jsou tu hlavně Rusové, ale potkáváme i Poláky, Němce a taky pár místních. Většina z nich sem buď dojede autem nebo využije zdejší známou turistickou atrakci Křídla Tatevu, což je skoro 6 km dlouhá lanová dráha mezi Tatevem a vesnicí Halidzor (nezaměňovat s pevností Halidzor u Kapanu). Lanovka je v provozu od roku 2010 a je uvedena i v Guinessově knize rekordů jako nejdelší obousměrná lanová dráha s nepřetržitým provozem.

Po prohlídce kláštera si dáme pivo v jednom ze dvou zdejších bufetů. Byť jsou teprve čtyři odpoledne a dalo by se ještě pokračovat, mám celkem dost. Je vidět, že zdravotní trable z prvních dnů se stále ještě trochu projevují. Místo pokračování v cestě tak objednáme další pivo a podvečer a večer strávíme nad lahví piva Ararat vedle hlavní silnice, po níž si to pendlují náklaďáky na cestě do Íránu.

Kolem soustavy vodních nádrží a s poznáním nedávných arménských dějin se blížíme k centru arménského lázeňství.

Tatev není pouze klášter, ale i blízká vesnice, z níž se ráno šestého dne vydáváme severozápadním směrem k vrcholu Kkvasar. Rovinatou planinu následuje pozvolné stoupání, které vede kousek pod dvoutisícový vrchol. Kousek za vrcholem se dostáváme na stavbu silnice, která ještě není zanesena v mapě.

Mezi Tatevem a vodní nádrží Shamb jsou naznačeny dvě varianty TCT. Ta po které jdeme a druhá přes vesnici Harzhis. Původně byla v mapě pouze naše západní varianta, postupem času však přibyla i druhá východní verze. Ta je značně náročnější, protože od Tatevu opět padá do údolí Vorotanu, aby následně celý kaňon zase vyšplhala nahoru na druhé straně. Kvůli stavbě silnice, která vytváří ze západu alternativní spojení do Tatevu, je nicméně už v tuto chvíli druhá varianta tou oficiální verzí TCT. Západní verzi pod sebou pohřbila nová silnice.

Chůze po rovině a následně po asfaltu nám až tolik nevadí. Dá se natáhnout krok a po včerejších ostrých klesáních a stoupáních nám mírnější profil přijde docela vhod. Na stavbě míjíme všemožnou stavební techniku a kocháme se výhledy do kaňonu Vorotanu, na jehož stěně vede druhá varianta TCT.

Předchozí Další

Ve vesnici Ltsen si dáváme delší přestávku než obvykle. Zdejší fontána s pitnou vodou neteče, ale naštěstí nám jeden z místních natočí dvě láhve u sebe doma. Horko nás opět vysušilo na maximum, a tak na návsi pod stromem posedíme déle jak hodinu. Ondřej si trochu stěžuje, že na něj něco leze. Má málo energie, kašle a nejspíš má i trochu teplotu. Jenže to se na tom neustálém rožnění na slunci jenom těžko pozná. Tak uvidíme. Snad to nebude vážnější problém.

U vodní nádrže Shamb uzmeme ve zdejších ovocných sadech pár jablek a u stejnojmenné vodní elektrárny se vymácháme i s oblečením v řece. Ve vysokých teplotách je to jediný způsob, jak se pořádně zchladit. Voda v lahvích je po dvou hodinách teplá jako čaj a prolévat se neustále litry teplé vody člověka moc nezchladí.

Od vodní elektrárny pokračujeme ke klášteru Vorotnavank. Ten pochází z 10. století a během své historie byl několikrát zničen cizími nájezdy nebo zemětřesením. Vedle kláštera samotného stojí za pozornost i zdejší hřbitov a několik chačkarů uvnitř hlavního kostela.

Od kláštera pokračujeme dále přes ves Aghitu, kde si kupujeme kolu, až do města Sisian. To je se svými 15 000 obyvateli po Kapanu a Goris třetím největším městem v provincii Sjunik. Jak se nám ze začátku dne líbila chůze po asfaltu, tak jí na konci dne už máme plné zuby. Aspoň jsme ale mohli natáhnout krok a ukrojit o něco více kilometrů, což v náročném terénu předchozích dní nebývalo pravidlem. Večer tak přicházíme do Sisianu celkem dost vyřízení, ale cíle dnešního dne jsme dosáhli a zítra nás snad čeká trochu zábavnější část.

Ráno v Sisianu nakoupíme zásoby a vydáváme se po hlavní silnici ven z města. TCT je sice značená mimo silnici, ale hledat cestu někde ve starých průmyslových areálech nebo bočních uličkách malého města se nám nechce. Volíme tak jednodušší cestu po silnici. Aut naštěstí moc nejezdí a za pár kilometrů stejně odbočíme na boční cestu, která vede údolím Vorotanu. Na rozdíl od vyprahlých bezlesých kopců kolem je údolí řeky krásně zelené, poseté lučním kvítím a plné spoustou stromů a keřů. Cesta je zde pohodlná, a tak se jedná o jeden z nejhezčích úseků trailu kolem Sisianu.

V jeden moment se zdržím focením a po chvíli slyším zepředu zuřivý štěkot psů. Za další chvíli vyběhne zpoza zatáčky udýchaný a ne úplně šťastný Ondřej a složí se do trávy. Dostal se až příliš blízko pár kravkám, které hlídalo několik pasteveckých psů. Psi se na Ondřeje rovnou vrhli a nezbývalo mu, než se rychle stáhnout. Celá situace se obešla bez zranění, ale na nadšení rozhodně nepřidala.

S pasteveckými psi není v Arménii až takový problém, nicméně je dobré se na ně připravit. Obzvláště na pastvinách v Geghamských horách jich bude spousta. Na otevřených prostranstvích o vás psi vědí a štěkáním jenom hlídají perimetr kolem stáda. Příjemné to není, ale člověk to má pod kontrolou. Kameny a hole v ruce stačí. Jakmile se ale v uzavřeném údolí dostanete blízko stáda i psů, nezbývá, než vzít nohy na ramena. Psi většinou nechtějí zaútočit, chtějí pouze zahnat. Když se ale cítí v úzkých… Ze všech setkání s pasteveckými psi v Arménii jsme museli jenom dvakrát utíkat nebo použít hůl trochu agresivněji, takže za nás dobré.

Zeleň v údolí Vorotanu

Kvůli stádu je pro nás údolí neprůchozí, ale situaci nakonec vyřeší pastevec, který se vynoří z okolních kopců. Provede nás oklikou, která vede nad stádem i nad zlými psi. Díky němu tak můžeme pokračovat v cestě k vodní nádrži Angeghakot. Ta je, spolu s nádrží Shamb, kterou jsme míjeli včera, a s obří nádrží Spandaryan, u které budeme tábořit večer, součástí vorotanské kaskády. Její součástí je několik nádrží a vodních elektráren, které byly na řece Vorotan vybudovány mezi léty 1961 a 1989. Kaskáda je důležitým zdrojem energie pro Arménii, jelikož o třetinu produkce elektřiny v Arménii se starají právě vodní elektrárny. Hlavním zdrojem elektřiny je potom jaderná elektrárna Mecamor vzdálená necelých 30 km západně od Jerevanu.

U nádrže vystoupáme do vesnice Angeghakot, kde si v obchodě koupíme kolu a něco sladkého, abychom následně opět klesli do údolí Vorotanu. Zde už je prostupnost místy trochu horší. Občas je potřeba se prodrat nějakým tím křovím či vyšplhat do okolního svahu, ale celkově je průchodnost stále dobrá.

Předchozí Další

Vodítkem nám jsou vodovodní trubky, kterými je rozváděna voda z nádrží do okolní krajiny. Jestli je pro Arménii něco typické, pak je to soustava různého potrubí, rour a trubek. V některých je veden plyn, v jiných voda. U potrubí s vodou je dále typické, že je každých pár set metrů děravé a voda tak stříká všude kolem. S tímto jevem se setkáváme od Jerevanu prakticky všude a ukazuje to bohužel na dost tristní stav celé zdejší infrastruktury. Otázka je, kolik těch veškerých děr je záměrných a kolik z nich je opravdu důsledkem poškození nebo stáří. Nicméně kdyby se našly prostředky na opravu všech těch nezamýšlených děr, celková spotřeba vody by se možná výrazně změnila.

Z údolí nakonec TCT odbočí po sedmi kilometrech, kdy začne u ruiny starého kostela stoupat do okolních kopců. V nich se pak dostaneme na úroveň již zmíněné vodní nádrže Spandaryan, u které se po dalších 8 km chůze po břehu utáboříme.

Náhorní Karabach - jablko sváru

Po noci na břehu přehrady je nepřekvapivě ráno stan plný kondenzace. Co ale překvapením je, jsou mraky na obloze. A nejde jenom o pár mraků, ale je zataženo tolik, že ani není vidět slunce. Takovou oblačnost jsme v Arménii ještě nezažili a za celý zbytek výletu ani nezažijeme. V příjemně zataženém ránu dosáhneme u vesnice Gorayk opět silnice Jerevan-Meghri. Na benzinové stanici si dáme snídani a pivo a z pramene vedle silnice si nabereme zásoby vody.

Ve směru na lázeňské město Jermuk (Džermuk) pak dál pokračujeme typickou krajinou střední Arménie. Bezlesou náhorní plošinou, na níž se nadmořská výška pohybuje mezi dvěma až třemi tisíci metry. Šotolina, po níž TCT vede, naštěstí nepřekonává žádné výrazné převýšení a většinu času se drží kolem 2200 m n.m. Největší vzrušení tak představuje přechod Vorotanu po další nějaké arménské rouře, konvoj Kamazů, který nás s troubením míjí a pár oslů a koní, kteří se pasou na okolních pastvinách.

Hlavním bodem dnešního dne se tak stanou místní pastevci, kteří nás pozvou k sobě do přívěsu na kávu a něco k snědku. K pohoštění se samozřejmě otevře i láhev arménské vodky, ze které se nakonec vyklube výborná vinná rakije. Nejvíce diskutujeme s nejstarším z pastevců s Arturem, který umí tak nějak rusky a zná Českou republiku, protože v 80. letech strávil dva roky jako voják v Milovicích. Bavíme se o všem možném a řada přijde i na Azery. Artur nám s nadáváním ukáže na vrcholy na východě, kde je hranice a kde jsou i pozice azerské armády. Mluví při tom něco o ostřelovačích a o válce a je na něm vidět, že fanouškem Ázerbájdžánu rozhodně není. Vlastně asi jako všichni v Arménii.

Možná nebude na škodu si trochu přiblížit, kvůli čemu se vlastně Azerové a Arméni tak nenávidí. Jablkem sváru je Náhorní Karabach. Jedná se o území v Ázerbájdžánu, které je osídleno prakticky jenom Armény. Při vzniku SSSR ve 20. letech 20. století připadl Náhorní Karabach v rámci Zakavkazské SFSR Ázerbájdžánu, přestože byl osídlen převážně Armény. Dokud byl Sovětský svaz v dobré kondici, nebyl nacionalismus jednotlivých etnik vážným problémem. Spousta Arménů žila v Ázerbájdžánské SSR, spousta Azerů žila v Arménské SSR. Existovala řada smíšených manželství a každý měl z druhého etnika spoustu přátel. Je to vlastně podobný příběh, jaký nastal v 90. letech v Jugoslávii.

Jakmile však začala moc Sovětského svazu slábnout, objevil se vyhrocený arménský i azerský nacionalismus. Arméni začali požadovat připojení Náhorního Karabachu k Arménii, zatímco Azerové považovali Karabach za svůj a nehodlali se ho vzdát. Slábnoucí vliv SSSR a vyhrocené nacionalismy tak nakonec na přelomu 80. a 90. let vedly k sérii pogromů, násilí, vyhánění obyvatel a vlnám uprchlíků na obou stranách. Po rozpadu SSSR vše vyvrcholilo ve válku, která si vyžádala přes 30 000 lidských životů a která skončila příměřím roku 1994. První válku o Náhorní Karabach vyhráli Arméni, kteří vedle Náhorního Karabachu obsadili i okresy s Karabachem sousedící, osídlené převážně Azery. To mělo za následek vlnu stovek tisíc azerských uprchlíků. Pro Armény bylo vítězství ve válce obrovským povzbuzením národního cítění a nesmírnou vzpruhou pro jejich mentalitu. Konečně se z pozice poražených obětí genocidy stali vítěznými bojovníky za svůj národ.

Jak velký triumf představovala první karabašská válka pro Armény, tak velké trauma znamenala pro Azery. Ti válku prohráli a přibližně desetina jejich území byla okupována cizí armádou. K podepsání míru nikdy nedošlo a konflikt se stal jedním ze zamrzlých konfliktů, v němž ročně umíraly desítky vojáků na obou stranách. To platilo až do podzimu roku 2020, kdy Azerové v druhé válce o Náhorní Karabach porazili Armény na hlavu a dobyli zpět většinu území kolem Náhorního Karabachu. Podle podmínek příměří pak Ázerbájdžánu připadly zpět veškeré okresy kolem Náhorního Karabachu, původně osídlené hlavně Azery. Většinu toho, co Arméni dobyli v první válce, ztratili v té druhé a hranici tak opět překročili desítky tisíc uprchlíků, tentokrát do Arménie. Kola dějin se tak obrátila a národním úspěchem se druhá válka stala pro Azery, zatímco Arménům přibylo nové trauma, ze kterého se dodnes nevzpamatovali.

Celá situace kolem Náhorního Karabachu je nesmírně složitá a na popis příčin, důsledků a průběhu všech událostí posledních sta let zde rozhodně není místo. To by vydalo na několik publikací a ty by se diametrálně lišily podle toho, jestli by vyšly v Arménii nebo Ázerbájdžánu. Pro zájemce o více informací z první karabašské války lze doporučit knihu Černá zahrada Thomase de Waala. V češtině se jedná o nejpodrobnější publikaci týkající se první války o Karabach. Ohledně druhé války a současnosti je nutné hledat informace hlavně na internetu, případně v literatuře v jiných jazycích.

Předchozí Další

Ať už je výklad jakýkoliv, pravdou zůstává, že jsme v Arménii neslyšeli dobrého slova o Azerech a nedělám si iluze, že by to na druhé straně hranice vypadalo jinak. Jenom doufám, že Artur nedostal příležitost se s nenáviděnými Azery střetnout osobně a že týden po naší návštěvě byl někde jinde než v okolí Jermuku. Bude to totiž právě tady, v okolí Jermuku, kde dojde k nejsilnějšímu ostřelování oněch dvoudenních střetů a kde se azerská armáda dostane až na 4 km od města. Ale to bude až za pár dní a o tom ještě nikdo z nás neví.

S pastevci se rozloučíme s přáním všeho dobrého a notně veselí si to zamíříme do Jermuku. Z láhve rakije nic nezůstalo, a tak mi není šotolina dost široká. To ale nevadí, hlavně že je dobrá nálada. S tou se dostaneme až do Jermuku, kde si ještě dáme večeři a pivo.

Na noc si zde rezervujeme ubytování v soukromém bytě. Ke konci dne definitivně odpadne Ondřej. Už několik dní jde s dost silným nachlazením a nejspíš až dávka Arturovy rakije ho nadobro složí. S horečkou začne usínat ještě na ulici a jen tak tak se dostane k bytu. Majitel je naštěstí nedaleko, a tak máme byt za pár minut k dispozici. Ondřej hned zaléhá do postele a červený jak rak usíná ne zrovna klidným spánkem. Škoda toho závěru, den byl jinak pěkný. Uvidíme, co přinese zítřek.

Od Jermuku nás Transcaucasian Trail postupně přivede k hranici Ázerbájdžánu, konkrétně k jeho Nachičevanské autonomní republice.

Ondřejův stav se přes noc bohužel nijak nezlepšil. Ráno ho pořád trápí silný kašel, horečka a únava. Nezbývá, než si dát den volna a doufat, že zítra bude situace lepší. Ondřej tak stráví celý den v posteli a já vlastně taky. Kromě krátké cesty přes ulici pro něco malého k jídlu proležím většinu dne na gauči v obýváku. Populární lázeňské město a místo původu jedné z nejznámějších arménských minerálek Jermuk až tolik nepoznám. Nemůžu však říct, že by mi to vadilo. Volný den trávím procházením fotek, plánováním trasy na příští dny a sledováním arménské televize. Nic extra zábavného to není, ale lepší než ležet zavřený někde ve stanu.

Den volna nakonec uteče docela rychle a my se můžeme desátého dne opět vydat na cestu. TCT se z Jermuku šplhá hned do kopců za městem, ale abychom trochu šetřili síly, rozhodneme se pro cestu po silnici. Mírným klesáním se dostaneme k vodní nádrži Kechut, kde asfaltová silnice končí a pokračuje pouze zpevněná cesta. Ta následně prochází monumentálním kaňonem řeky Arpa.

Podle mapy to nevypadá, ale jedenáctikilometrový úsek údolím Arpy je asi nejhezčí místo kolem Jermuku. Ostré skály tyčící se do výšky přes sto metrů nad námi, dravě hučící řeka Arpa v úzkém korytě pod námi, to vše dává místu celkem dramatický náboj. Není divu, že je tento úsek turisticky populární. O tom svědčí i nové turistické značení, které nese název Gndevank trail podle kláštera u vesnice Gndevaz. Popularitu dokazují i dva nizozemští cyklisté a jeden Američan v doprovodu dvou Arménů. Od Tatevu první cizinci, které jsem zase potkali.

Předchozí Další

Byť je klášter Gndevank pouze v polovině skalní stěny nad námi, šplhat se nám k němu nechce, a tak pokračujeme cestou v údolí. Z něj vystoupáme až po oněch jedenácti kilometrech, kdy se TCT stáčí na východ a překračuje nejdříve vedlejší silnici H-43, aby poté zamířila k naší oblíbené silnici Jerevan-Meghri. Úsek mezi silnicemi není naznačený a místy si vyžaduje nějaké to náročnější hledání cesty, ale morálku nám posiluje pár jablek, které jsme uzmuli v jednom z okolních sadů.

Morálku nám také pozvedává vidina dobrého oběda v restauraci u hlavní silnice do Meghri. Nicméně jak velká může být radost z otevřené restaurace, tak velké může být zklamání z restaurace zavřené, a proto se nenecháváme očekáváním unést až tolik. Restaurace je naštěstí otevřená, takže si můžeme dát nějaké to vepřové maso na grilu, brambory a pár piv. Restaurace není nic extra skvělého a je celkem drahá, ale jako místo na doplnění kalorií bych ji doporučil. Podobných příležitostí na TCT tolik není, a proto má těch pár dostupných smysl využít.

Od restaurace prudce stoupáme pod vrchol Parakatar k Andranikově pevnosti. Cestu ani značení zde netřeba hledat, žádné tu nejsou. Stačí jít do kopce přímo nahoru. Cesta se časem objeví, pak zase zmizí a tak stále dokola. Značení je zde mnohem stabilnější, to se neobjeví vůbec. K pevnosti se nakonec vystoupá kolem 840 výškových metrů. Jelikož se jedná o první dnešní větší stoupání, mám toho docela dost. Útěchou mi je skutečnost, že se jedná i o poslední dnešní stoupání. Teď už musíme pouze klesnout do vesnice Artavan, u níž chceme nocovat.

Trochu nás zklamala Andranikova pevnost. Jedná se pouze o hromadu kamení, která jenom podle názvu evokuje to, že by se mělo jednat o něco jiného než o hromadu kamení. Nicméně výhledy jsou odtud opravdu pěkné. Od pevnosti klesáme kolem jezera Hayeli do vsi Artavan, kde si ještě v otevřeném stánku stihneme koupit sladkou limonádu. Stany si postavíme kus za vesnicí. Večer nás ještě přijdou pozdravit tři místní chlapíci s puškami přes rameno. Pušky mají naštěstí jenom na lov zvěře nebo tak alespoň sami tvrdí.

Předchozí Další

Pohled do mapy ukazuje, že okolí Artavanu je protkáno sítí turistických cest. V porovnání s Českou republikou není množství stezek nijak závratné, ale na Arménii je to hodně. Proč se místní neziskovky rozhodly vytvořit značené stezky zrovna tady, mi zůstává záhadou, ale jednoduše to tak je. Pokud by tak někdo chtěl zavítat do méně známé oblasti Arménie a mít při tom alespoň teoreticky připravenou síť turistických stezek (realita se bude od ideálu samozřejmě lišit), může zavítat do Artavanu.

Z řady stezek, které jsou zde na výběr, si vybereme tu, která nezdolává žádný kopec a která většinu času kopíruje vrstevnici. Po delší době zase procházíme místy lesní pěšinkou, protože některé svahy v okolí Artavanu jsou stále ještě zalesněné. Možná to je i důvod, proč se turistické značení soustředilo právě sem. Po dvou hodinách chůze docházíme do zničené vsi Akhta, na jejímž konci nás k sobě do jediného obyvatelného domu pozve Vladimír.

Vladimír pochází z Artavanu, pracoval 20 let jako kuchař v Petrohradu a v určitý moment svého života se rozhodl vrátit se z ruchu ruského velkoměsta do klidu arménských hor. Uprostřed ničeho zde chová včely, vyrábí med a má plány, jak z malého domku vytvoří penzion pro turisty. U Vladimíra strávíme víc jak hodinu nad dobrou kávou, jeho výborným medem a pár panáky vinné pálenky. Když odcházíme, dostaneme na cestu ještě hromadu slunečnicových semínek.

Jedna společná s Vladimírem

Kousek za vesnicí Akhta se odkloníme od TCT, která pokračuje více na jih, a zamíříme si to do městečka Zaritap. Ve zdejším obchodě si totiž chceme koupit pivo a nějaké zásoby na dnešek a na zítřek. Obsluha v obchodě na náš nákup sladkostí, čipsů, koly, fanty a piva pohlíží dost nechápavě. Když ale zjistí, co jsme zač, dostaneme navíc zdarma dva nanuky.

Z města pokračujeme směrem na jih, abychom se po pár kilometrech napojili zpět na TCT. Cestou nás zastaví armádní konvoj a jeden z vojáků se ptá, kam jdeme. Když mu to řekneme, odvětí, že tam nemůžeme, že je tam hranice s Nachičevanem. Když mu řekneme, že na hranici nejdeme, ale že jdeme do vesnic před ní a ukazujeme to na mapě, vypadá že netuší, o čem mluvíme. Už tak nějak čekáme, že nás armáda pošle zpět a v hlavě si připravujeme alternativní plán co dělat. Na stojící armádní konvoj ale začne netrpělivě troubit Lada, která nemůže projet. Klakson zapůsobí překvapivě rychle, jelikož vojáci ihned nastoupí zpět do svých UAZů a kamazů a odjedou pryč.

Trochu zmateně postáváme na silnici a nevíme, jak celá situace vlastně dopadla. Nakonec se rozhodneme jít dál a uvidíme, co bude. Od hlavní silnice se oddělíme po necelých šesti kilometrech a pak pokračujeme po prašné cestě ke zbytkům vsi Horadis. Cestou potkáváme pouze pár pastevců koní, kteří se nás ptají odkud jsme a co tam děláme. Nabízejí nám i přespání ve svém příbytku v Horadisu, ale s díky odmítáme.

Horadis není nic než pár rozbořených domů, zbytky kostela a pramen vody. Pás hor kolem vsi je poslední dnešní překážkou. Po celkem příkrém výstupu se dostáváme do sedla, kde je opět vidět červená značka. Na úbočí hory je dokonce znát i mírně vyšlapaná pěšina, takže tudy někdy nějaký turista nejspíš šel. Už to ale bude před nějakým časem, protože se několikrát musíme brodit trávou až po pás vysokou.

Na západním úbočí vrcholu Sartsakatar se dostáváme na šotolinu, která vede ke vsi Gnishik. Zároveň se dostáváme nejblíže Nachičevanu na celé TCT. Vzdušnou čarou jsme nějaké dva kilometry od hranice. Možná to měli vojáci na mysli, ale značka hraničního pásma nebo zákazu vstupu zde není. Ostatně je zde značená turistická i cyklistická stezka.

Nachičevan nebo přesněji řečeno Nachičevanská autonomní republika je vnitrozemská exkláva Ázerbájdžánu, která je největší vnitrozemskou exklávou na světě. Ze samotného Ázerbájdžánu sem nevede žádná pozemní cesta a je možné se sem dostat pouze letecky. Jedním z požadavků Ázerů je vytvoření pozemního koridoru mezi Nachičevanem a Ázerbájdžánem, který samozřejmě není nijak po chuti Arménům a proti kterému se staví i Írán. Vedle Náhorního Karabachu má tak i Nachičevan své místo v pestré mozaice problémů a sporů mezi Armény a Ázery, jejichž řešení je v nedohlednu.

Po šotolině ujdeme asi jenom kilometr, než si na louce vedle silnice postavíme stany. Večer po silnici ještě projede pár aut, ale pak vše upadne do nočního ticha.

Přes Noravank do Yeghegnadzoru

Do vsi Gnishik se ráno dostáváme za pár minut, jelikož jsme kempovali asi jenom kilometr nad ní. Ve vsi má být dokonce i několik možností k ubytování, které je k dispozici v místním Eco resortu. Co přesně to je, netušíme, ale zdá se, že se tu rozjíždí nějaká forma turistického byznysu. Ta má nejspíš spojitost s 13 km vzdáleným klášterem Noravank, který je vedle Tatevu nejnavštěvovanějším klášterem v jižní Arménii.

Návštěvníkům kláštera se nejspíš nabídne zájezd, který kombinuje kulturní poznání s dobrodružnou outdoorovou výpravou do Gnishiku. Zde je následně možné využít ubytování v Eco resortu uprostřed divokých arménských hor. Nápad to nemusí být špatný a pokud přispěje k rozvoji zdejšího kraje, tak jedině dobře. Pro nás je hlavní výhoda tohoto projektu dobře průchozí cesta s novým značením, doplněným o směrovníky a několik vyhlídkových míst. Je vidět, že turistů v této oblasti bude chodit přeci jenom víc a infrastruktura tu pro ně je již připravená.

Z Gnishiku klesáme do údolí neznámého potoka, kde si zase užíváme nějaké ty stromy a trochu zeleně. Po pár kilometrech se musíme z rokle vyškrabat na hranu kaňonu, odkud se nám ale opět po nějakém čase otevřou výhledy na klášter Noravank pod námi. Výhledy jsou to monumentální a obzvláště zajímavé je červené zbarvení místních skal. Jediné co nás netěší je skutečnost, že se budeme muset vydrápat na všechny ty ostré skály nad klášterem, ale to přijde až za pár hodin.

Předchozí Další

Po sestupu přes zbořenou vesnici Amaghu se nakonec dostáváme ke kulturnímu vrcholu dnešního dne, klášteru Noravank. Ten je velmi oblíbenou turistickou památkou a je to vidět na množství lidí. Přestože jsme zde kolem desáté dopoledne, na parkovišti pod klášterem už se kupí hromada aut, mikrobusů a autobusů plné turistů. Nejčastěji je slyšet ruština, arménština a angličtina.

Noravank byl vybudován ve 13. století a velmi záhy se stal sídlem sjunických biskupů. Vedle toho představoval ve zdejším regionu i centrum kultury a vzdělanosti, k čemuž mu dopomohl i úzký kontakt se středověkou univerzitou v nedalekém městě Gladzor. Nejvýznamnějšími budovami kláštera jsou kostel Matky Boží, kaple sv. Řehoře a kostel Surb Karapet.

Klášter je pěkný, ale nás zajímá i zdejší restaurace, kde doplňujeme vodu a dáváme si něco k jídlu. Energie se bude hodit, protože nás čeká výstup do oněch skal, které jsme pozorovali z útesů na druhé straně rokle. Značka vede pouze od kláštera k silnici, od silnice směrem do skal už je to pouze čára v mapě. Výstup nad Noravankem není až tak zničující, je to pouze nějakých 500 výškových metrů na necelých 3 kilometrech, ale likvidační vedro, žádná stezka a přeci jenom trochu prudší stoupání na některých místech z něj nakonec udělali jeden z nejtěžších momentů v Arménii.

Předchozí Další

Po asi tři čtvrtě hodině nadávání nakonec staneme na hraně kaňonu a slabou útěchou nám jsou alespoň pěkné výhledy na Ararat v dáli. Jestli jsme si mysleli, že výstupem skončí náročná část dnešního dne, tak jsme neměli tak úplně pravdu. Na druhé straně nás sice čeká sestup, ale je opět mimo cestu a vedle chůze vysokou travou se musíme prodírat i hustým houštím v korytě vyschlého potoka.

Nakonec se naštěstí dostaneme na zpevněnou šotolinu, odkud nás místní pastevec nasměruje zkratkou dolů do údolí řeky Arpa (stejné řeky, v jejímž kaňonu jsme před dvěma dny procházeli u Jermuku). Odtud to máme ještě necelých osm kilometrů do cíle dnešní cesty Yeghegnadzoru, hlavního města provincie Vajots Dzor. Těch osm kilometrů ale není úplná lahoda. V údolí je neskutečné vedro a sady jsou už očesané, takže na nějaké šťavnaté jablko nebo meruňku si můžeme nechat zajít chuť. Jediné schlazení představuje mokrá čepice, kterou si namočím u některé z děravých arménských vodovodních trubek.

Předchozí Další

Do Yeghegnadzoru nakonec dorazíme, ale dosti unavenější než obvykle. Vysoké teploty a náročnější terén si vybrali svoji daň, a tak nám přijde vhod pizza a pivo v jedné místní pizzerii. Yeghegnadzor je sice hlavní město provincie, ale počet obyvatel kolem 7500 ukazuje, jak velké město to je. Najít nějaký otevřený podnik nebylo úplně lehké a jedinou pizzerii jsme našli až po notné chvíli hledání pod nefunkčním ruským kolem ze sovětské éry. Únava a pokles morálky je dnes tak velká, že ani neřešíme místo na spaní a rovnou si rezervujeme pokoj v jednom z místních hotelů. Trocha pohodlí nebude na škodu.

Geghamské hory s nejvyšším vrcholem Aždahak představují jedno z největších turistických lákadel v Arménii. A právě k nim se postupně přibližujeme.

Jako zastávka na doplnění zásob a sil je Yeghegnadzor dobrým místem, ale jinak na mě město převratný dojem neudělalo. To, co si z něj pamatuji, je hromada toulavých psů, kteří nás pronásledují prakticky na každém kroku. Psi se mezi sebou někdy poperou a ten slabší nás pak musí sledovat z větší vzdálenosti. Po chvíli ho to přestane bavit a vydá se někam dál svojí cestou.

Transcaucasian Trail vede z města severním směrem po silnici přes ves Gladzor, v níž byla ve středověku druhá nejvýznamnější univerzita v Arménii, hned po univerzitě v Tatevu. Vesnice na svoji bohatou minulost dnes moc nevypadá. Oblast vzdělávání zde zastupuje místní základní škola, jejíž budova je však opravena pouze z poloviny. Druhá polovina na svoji opravu teprve čeká.

Z Gladzoru se TCT v mapě rozděluje na dvě větve. Jedna vede terénem přímo ke klášteru Spitakavor, druhá vede po šotolině. Stavem pěšiny v terénu si nejsme příliš jisti, a proto volíme jednodušší alternativu po šotolině. Ta nám alespoň nabídne pěkné výhledy na okolní kopce. Jelikož se člověk v Arménii neustále pohybuje v nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů, tak mu ani nedojde, že ony okolní kopce, které se zdají být na dosah ruky, mají výšku skoro tři tisíce metrů, a že takové kopce v České republice nemáme ani zdaleka.

Předchozí Další

Sestup z nejvyššího bodu je stále značen jako sjízdná šotolina, ale místy je tak prudký, že mám problém jej sejít. Zajímalo by mě, jak by si zde vedla Buchanka nebo UAZ-469, které tu v terénu potkáváme nejčastěji a které zde vyjedou prakticky všechno.

Po šotolině dojdeme až do vsi Shatin, kde si koupíme pivo a nanuk. Při odpolední přestávce řešíme další směr postupu. TCT totiž ze vsi pokračuje dál do kopců na západě, jenomže nám se tak úplně do kopců nechce. Místo terénní varianty se proto rozhodneme pro chůzi na asfaltu. Chvilku jdeme po rušnější hlavní silnici spojující Yeghegnadzor a Sevan, ale po pár minutách odbočíme na vedlejší silnici do vsi Hors, kde už je klid. V Horsu nepůsobíme už tolik jako zjevení, protože místní jsou na turisty zvyklí. Vesnice totiž slouží jako možný nástup pro přechod Geghamských hor, takže cestovatelé s batohem a outdoorovým oblečením tu nejsou až takovou raritou. Pro turisty je zde možnost ubytování, fontána s vodou a taky obchod na doplnění zásob.

Po krátké přestávce pokračujeme dál za vesnici a stany postavíme až po zhruba třech kilometrech na otevřené planině. Stavbu stanů nám zpestřují ozvěny výstřelů z okolních kopců. Nejspíš lovci.

Směr Geghamské hory

Kolem Shatinu a Horsu byly sem tam vidět i nějaké lesy. Právě z nich se včera večer ozývala střelba. Trochu mi to připomínalo okolí Artavanu, kde byly také lesy a kde jsme též potkali lovce s puškami. Čtrnáctý den však vstupujeme opět do bezlesé krajiny, která potrvá několik dalších dní do doby, než přejdeme celé Geghamské hory.

Zpočátku se ještě cesta houpe nahoru a dolů a jediným vzrušením jsou stáda krav a několik pastevců. Jeden z nich zná Prahu a Českou republiku a hned nás zve na snídani a něco k pití. S díky odmítáme, protože si stále pamatujeme, v jakém stavu jsme naposledy skončili po takovém pozvání s Arturem u Jermuku. Skončit ve stavu kdy je mi šotolina úzká pozdě odpoledne je přeci jenom něco jiného, než v něm skončit v osm ráno.

Od pastevců pokračujeme dál a po zhruba deseti kilometrech se před námi otevře krásně rovné údolí říčky Galiadzor a jejího přítoku, jehož jméno je mi neznámo. Údolím se před námi otevírá cesta po rovině v délce 20 km. Bez žádného stoupání nebo klesání, prostě po rovině. Jev který v Arménii není tak častý. Vedle stád krav a několika pastevců na koních v údolí nikdo jiný není.

Kousek před vybydlenou vesnicí Karadži spatříme dalšího thru-hikera, který jde proti nám. Podle místních jsou v této oblasti turisté častějším jevem, my jsem však nikoho nepotkali už od Noravanku. Po chvíli poznáme triko Pod 7 kilo a nám dojde, že jsme se setkali s Viktorkou. Viktorka jde TCT od severu, ale nedrží se trasy tak striktně jako my. Občas si prý zastopuje, má v plánu vyjít i nejvyšší vrchol Arménie Aragac a celkově trasu bere víc na pohodu. Jelikož zítra zaútočí Ázerbájdžán na Arménii, změní se nepochybně i plány Viktorky, která to má na rozdíl od nás namířeno na jih. Do oblastí, jež v následujících dnech a týdnech stabilitou oplývat rozhodně nebudou. Zážitky Viktorky z Arménie se určitě vyplatí poslechnout. Přeci jenom zažije Arménii trochu jinak než my.

Předchozí Další

Po krátkém povídání co a jak se s Viktorkou rozloučíme a každý se vydáme svým směrem. Nás čeká ještě rovinatý úsek kolem klikatící se řeky Nazarkhana, jejíž okolí se na zdejší poměry celkem dost zelená.

Poté co přejdeme řeku si u malého kostelíka dáváme pod přístřeškem přestávku a nabíráme zásoby vody přímo z potoka. Je už to celkem horní tok, takže by to nemuselo přinést žádné problémy. Aspoň pořádně vyzkoušíme, jestli fungují filtry.

Od zastávky pokračujeme ještě přibližně osm kilometrů než si postavíme stany. Cestou potkáme pár pastevců a jeden se nás ptá, jestli se nebojíme medvědů. Trochu nás překvapí, že jsou medvědi i tady ve výšce skoro 3000 m n.m. Prý ano, dokonce mu včera jeden zakousl ovci a nezabránila tomu ani smečka ostrých pasteveckých psů ani další pastevci. To je přesně to, co jsme potřebovali slyšet na dobrou noc. Člověku se hned usíná lépe.

Geghamské hory a nejvyšší vrchol Aždahak

Patnáctého dne konečně vstupujeme do Geghamských hor. Vlastně jsme do nich asi vstoupili už včera, ale jelikož nevím, kde přesně na jihu končí, počítám jejich začátek až dnes. Geghamské hory jsou sopečným pohořím, které se táhne v délce 70 km v severojižním směru od města Sevan. Jsou bezlesé a většinou jsou tvořené jednotlivými kužely bývalých sopek. Obrovský volný prostor hor je od jara do podzimu využíván k pastvě ovcí, krav a koní a spousta pastevců zde má během sezóny zbudovaná přechodná tábořiště.

Průměrná výška celé náhorní plošiny je 2500 m n.m., což má za následek dlouhé a tvrdé zimy. V nejvyšších polohách bývá sníh od září do června, takže kdo by chtěl zažít přechod zelené jarní Arménie, měl by se připravit na to, že zrovna zde narazí na nějaký ten sníh. S vodou jsou Geghamské hory asi nejproblematičtějším úsekem celé TCT. V jižní části tekoucí potoky ještě jsou, ale čím dál víc na sever pramenů ubývá a obzvláště v pozdním létě není jiné možnosti než se spolehnout na vodu z některého ze zdejších jezer. Ta nemusí na první pohled vypadat zrovna vábně, ale filtry to zvládnou.

Geghamské hory jsou jednou z oblastí Arménie, která není Čechům neznámá. Na přechod Geghamských hor se jezdí celkem často a vedle národního parku Dilidžan jsou v různých cestopisech o Arménii zmiňovány nejčastěji. I my zde za jeden den potkáme nejvíce lidí v Arménii a prakticky všichni to budou Češi nebo Slováci.

Ráno začínáme nabíráním vody v jednom z tekoucích potoků a pokračujeme kolem řady letních pasteveckých tábořišť. Tady na jihu ještě jsou. Na severu už nenarazíme na žádné, stejně tak jako tam nenarazíme na žádnou vodu. Vypadá to, že i pastevci putují s celými stády s postupujícím létem za vodou více na jih.

TCT je v mapě vyznačená přes kótu 3076, ale motivace na ostrý výstup se nám po ránu nedostává, a tak si cestu zkrátíme údolím kolem pastevecké osady Kajashen. Zde se na nás hned vrhne smečka pasteveckých psů. Takových situací nabídnou Geghamské hory několik. Jelikož je zde spousta stád, je zde i spousta pasteveckých psů, kteří stáda důsledně hlídají. A příběhy o medvědích výpadech dostatečně vysvětlují, proč tomu tak je. Je dost jedno, jestli jste od stáda stovky metrů, psi si vás najdou. V takových situacích je dobré mít připravené hole a nějaký ten kámen v ruce a snažit se od psů co nejrychleji klidit. Nechtějí se prát, chtějí jenom zahnat vetřelce pryč. Pastevci si je někdy zavolají, ale zdaleka ne vždy, takže je lepší spoléhat se sám na sebe.

První ostřejší výstup dne přichází u vrcholu Malý Spitakasar. Ostrý sklon svahu a suťoviště plná sopečného kamení nedělají výstup zrovna nejpříjemnějším. Milovníci geologie však mohou obdivovat spoustu obsidiánu, kterého je všude kolem plno.

Předchozí Další

Po obkroužení Malého Spitakasaru se dostáváme na náhorní plošinu Geghamských hor s pasoucími se koňmi a pěknými výhledy na nejvyšší vrchol Aždahak. Rovná pláň, pasoucí se koně a nikde nic než vrcholky sopečných hor vytvářejí monumentální pocit šíře a prázdnoty. Nutno uznat, že Geghamské hory mají něco do sebe.

Nad jezerem Badi lich na chvíli chytneme signál a jediné co zvládneme načíst je titulek, že Ázerbájdžán napadl Arménii. V Geghamských horách signál není a další detaily o tom, co se v Arménii vlastně děje, zjistíme až zítra. Do té doby si s děním v zemí nemusíme dělat starosti (jelikož nemáme signál, tak ani nemůžeme), což se mi ne úplně daří.

Od jezera Badi lich nás čeká výstup na nejvyšší vrchol Geghamských hor a vlastně i nejvyšší vrchol celé TCT v Arménii, vrchol Aždahak. Výstup to není až tak likvidační, snad kromě předposledního výšvihu který vede opět suťovištěm. Zde potkáváme první Čechy. Mladý pár jde jižním směrem a mají v plánu přejít Geghamské hory. Začali včera a celkem mají asi týden, takže nikam nechvátají. O vývoji posledních hodin, zdá se, nemají tušení, a tak jim nekazíme příjemnou cestu zbytečnými dotazy. Po krátké diskuzi si popřejeme šťastnou cestu a vydáme se každý svým směrem.

Aždahak byla kdysi činná sopka, jejíž vrchol se zhroutil a v následném kráteru se vytvořilo jezero. Je to asi nejnavštěvovanější a nejfotografovanější místo v Geghamských horách, a proto není divu, že zde potkáváme nejvíce lidí.

Při závěrečném výstupu potkáváme čtyři Slováky, kteří cestují po Gruzii a Arménii autem a teď se dostali zrovna sem. Říkají nám, že nahoře u jezera je ještě jedna Češka s jednou Američankou a je tomu vskutku tak. Eliška též přechází TCT od severu k jihu, ale celý výlet pojímá trochu šířeji. V jejím případě nejde jenom o samotnou trasu, ale i o kulturní poznání. Často se tak z TCT stáhne do měst, aby zde strávila několik dní poznáváním místních lidí a zvyků. Na výlet má spoustu času, takže ideální způsob na jeho využití.

Po sestupu z Aždahaku se od Elišky a její kamarádky oddělíme a pokračujeme ještě pár kilometrů směrem k jezeru Akna. Dost tu fouká a je to asi poprvé, kdy na sebe ve vyprahlé Arménii natahuji péřovku. Stany nakonec stavíme v závětří kus od jezera a taky dál od cesty, aby nás večer nepřejelo nějaké z procházejících ovčích stád.

Z Geghamských hor míříme k největšímu jezeru na Kavkaze a dále do zelených lesů Národního praku Dilidžan.

Severní část Geghamských hor je výrazně nudnější než ta střední a jižní, a tak není divu, že valná část turistů začíná svoje výlety ve střední části hor v blízkosti nejvyššího vrcholu Aždahak. Oproti včerejšku budeme dnes pozvolně klesat na otevřené náhorní planině, než se po necelých 40 kilometrech dostaneme do města Sevan.

Ráno začínáme u jezera Akna, ze kterého nabíráme vodu. Voda svoji čistotou křišťálově průzračné horské jezero rozhodně nepřipomíná a kdybych měl jinou možnost, nabral bych ji jinde. Nemáme ale jistotu, že jinde nějaké zdroje budou, a proto nabíráme zde. Filtry si nakonec s nevábně vypadající tekutinou poradí. Kvůli studenému větru začínáme dnešní den v péřovkách, jev v Arménii poměrně nevídaný. Za dvě hodiny se ale teplota opět dostane na svoji běžnou úroveň a budou stačit pouze trika.

Většina klesání se děje po vyježděných pasteveckých cestách. Postupně míjíme opuštěná i neopuštěná pastevecká tábořiště a jednotlivé sopečné vrcholy. Jejich výška se v průběhu dne snižuje stejně jako výška celé náhorní plošiny. Za den dnes klesneme o přibližně 1200 výškových metrů. Jediným výraznějším vzrušením celého klesání je malý hřbitov, ke kterému se dostaneme po dvou hodinách chůze.

První obydlenou vesnicí, do níž se po dvou dnech v horách dostáváme, je ves Lchashen. Vítá nás hromadou odpadků, strašným zápachem a rozpadajícím se průmyslovým areálem. Radost nám alespoň přinese malý krámek, v němž si kupujeme kolu a doplňujeme cukry.

Už jsem zmiňoval, že Arménie je zemí trubek. A nejsou to jenom vodovodní trubky všude kolem, které rozvádějí vodu po celé zemi. Ve spoustě vesnic je v trubkách nad zemí veden i plyn, takže hlavní ulice často vypadá pouze jako změť válců různých barev a průměrů. Když se k tomu připojí i všemožné dráty různě rozvěšené, dostává estetika arménské vesnice svoje specifické kouzlo.

Vesnice Lchashen je nakonec větší, než se původně zdála a projít ji celou je dosti nekonečný proces. Naštěstí si v mapě všimneme, že je kousek za vesnicí u hlavní silnice na Sevan a Dilidžan motorest s vlastním pivovarem. Neváháme ani na chvíli a za cenu proplétání se po různých sjezdech a nadjezdech nakonec spočineme v restauraci na kraji silnice, kde si můžeme dát točené pivo.

Předchozí Další

V dnešním ne příliš zábavném dni se jedná vlastně o vrchol. Město Sevan, cíl dnešního putování, je prakticky za rohem a to jsou teprve tři odpoledne.

Sevan je v Arménii oblíbená letní destinace a to ne kvůli městu, ale kvůli jezeru stejného jména. Jezero Sevan je největší jezero v Arménii a zároveň i na Kavkaze. Z Jerevanu je to sem nějakých 60 km, takže kdo si chce v Arménii užít pocit moře, jede právě sem. Hlavním sídlem na severní straně jezera je město Sevan s necelými 24 000 obyvateli. Od města jako od zmiňovaného turistického centra jsem popravdě čekal trochu víc. Ve výsledku se jedná o jednu hlavní ulici s obchody a to je vše. Nicméně na ubytování a doplnění zásob to stačí. Nakonec ale i tady najdeme zahrádku jedné restaurace, kde strávíme zbytek odpoledne.

Přes Sevanavank na Dilidžan

Ze Sevanu vede TCT v kopcích severně nad městem a je trochu škoda, že se vyhýbá významnému klášteru Sevanavank na březích sevanského jezera. O návštěvu kláštera nechceme přijít, a proto se rozhodneme obětovat trochu značeného úseku a zvolit níže položenou cestu přes ves Tsovagyugh. Ke klášteru se necháme dopravit taxíkem. Když si sedám na sedadlo spolujezdce, všimnu si na palubní desce odložené pistole. Při jedné z prudších zatáček se mi pistole skutálí pod nohy, ale taxikář mi jenom s úsměvem odvětí, že se nemusíme bát, že tohle je jenom zapalovač. Tu pravou pistoli má v kufru. Tak úplně nevím, jestli je to vysvětlení uklidňující nebo ne.

Dnes nás taxík zaveze až na parkoviště těsně pod klášterem, jelikož se Sevanavank nachází na poloostrově. Avšak nebylo tomu tak vždy. Ještě před druhou světovou válkou byl klášter na ostrově a bylo nutné se na něj dopravit po vodě. Za vlády Josifa Stalina se však voda z jezera začala využívat na zavlažování vyprahlé arménské půdy a její hladina klesla o více jak 20 metrů. Z ostrova se tak postupně stal poloostrov.

V Sevanavanku jsme brzy ráno a po turistech zde ještě není ani stopy. I prodavači suvenýrů teprve vybalují své poklady a připravují stánky na první nával horlivých kupujících. Na kláštery vypínající se na pozadí Geghamských hor nad klidnými vodami sevanského jezera je kouzelný pohled, kterému přidává i azurově modrá obloha.

Klidu místa si užíváme déle než obvykle, ale nakonec se i Sevanavanku nabažíme a pomalu se vydáme na cestu. Na trasu TCT se nám do suchých okolních hor šplhat nechce, a proto zvolíme jednodušší variantu po staré silnici vinoucí se nad novou rychlostní silnicí na břehu jezera. Tu nakonec taky překonáme, abychom se dostali do vsi Tsovagyugh a následně po vedlejší silnici do vsi Semjonovka. Zde se opět připojujeme k TCT a po krátkém výstupu sestupujeme do národního parku Dilidžan.

Dilidžan je jeden ze čtyř národních parků Arménie a je chráněn hlavně pro své dubové, bukové a borové lesy. Je to asi jediná rozlehlejší zalesněná oblast v severní Arménii a pro nás je to zároveň první větší les od provincie Sjunik. Stromů okolo sebe si proto náležitě užíváme. Ve srovnání s holými Geghamskými horami nebo vyprahlými rudými skálami kolem Noravanku se jedná o úplně jiný svět.

V Dilidžanu vzniká myšlenka TCT a právě zde byly vyznačeny první značky celé trasy. To vysvětlí jejich následnou vysokou hustotu, kdy jsou značky každých pár metrů a při tom jsou doplněny i směrovníky či doplňujícími ukazateli. Značení je zde velmi kvalitní, jenom je trochu škoda, že takto vypadá ani ne deset procent celé trasy, zatímco zbytek TCT je prakticky bez značení. Ale lepší něco než nic. Kromě TCT jsou v národním parku Dilidžan i další značené trasy, a tak není náhodou, že se vedle Geghamských hor jezdí za turistikou v Arménii právě sem.

Obklopeni krásnými lesy postupně scházíme ke zbytkům vesnice Chermakavan, kde postavíme stany. Jediným vzrušením, které jsme cestou potkali, bylo stádo divokých prasat. Čuníci měli namířeno stejným směrem jako my a nezdálo se, že by měli v plánu se z cesty jakkoliv uhnout. Ani na náš hluk a lomoz nijak nereagovali a v klidu dál okupovali celou šíři cesty. Trochu bezradně jsme nevěděli, co dělat. Prasata se však naštěstí ukázala být rozumnější, po několika stech metrech si to odbočila do přítmí lesa a my mohli dál v klidu pokračovat v cestě.

Ze zbytků Chermakavanu ráno scházíme do vesnice Goš ke klášteru Gošavank a platí to, co jsem zmiňoval výše. Značení je opravdu dobré a je skoro na každém kroku. Gošavank je jeden ze čtyř klášterů nacházejících se v národním parku Dilidžan. Svojí polohou na svahu kopce se tolik neliší od ostatních klášterů v Arménii, ale jeho umístění mezi okolní hory vytváří dojem určité malebnosti a romantiky, díky němuž mě klášter zaujal víc než jiné. Máme štěstí, že přicházíme zrovna ve chvíli, kdy se klášter otevírá. Můžeme si tak prohlédnout i jeho vnitřek. Po prohlídce se vydáváme dál směrem přes kopce do městečka Dilidžan, centra celé oblasti, které dalo národnímu parku jméno.

Dilidžan je lázeňské město s necelými 17 000 obyvateli a v Arménii platí za jedno z nejrychleji se rozvíjejících měst v celé zemi. Je centrem turistiky, kultury a finančnictví. Dnes si dáváme jenom krátký den s 23 km v nohách, jelikož chceme přespat právě v Dilidžanu. Od města jsem možná čekal trochu víc, ale nutno uznat, že průzkumu se zas až tolik nevěnujeme. Hlavní turistickou atrakci, Šarambejanovu ulici s jejími řemeslnými dílnami a turistickými obchody, procházíme za pár minut a tím máme splněno. Po zbytek dne už jenom sedíme v několika restauracích, kde jsme si užíváme dobré arménské jídlo a pivo.

Předchozí Další

Na konci dne se nám ještě o zábavu postará naše ubytování přes booking.com, které se ukáže jako neexistující. Na čísle do hotelu se nám sice někdo ozval, ale na adrese, kterou nám říkali a posílali přes sms, stálo několik domů v různém stupni zchátralosti, ale hotelem nebyl žádný. Nakonec tak na poslední chvíli kolem osmé večer ještě sháníme nějaké ubytování, protože hledat místo na stan v okolních horách se nám moc nechce. Díky bohu seženeme ještě volné ubytování u milého manželského páru a máme při tom dokonce vlastní apartmán. Vše tak nakonec dobře dopadlo, ale podobné zážitky bych si pro příště klidně odpustil. Z Dilidžanu mi tak dodnes zůstává určitý stupeň rozpačitosti.

Na sever od Dilidžanu a konec

Devatenáctý den pokračujeme z Dilidžanu směrem na sever a jakmile odbočíme doprava z hlavní městské tepny, zahájíme prudké stoupání, které se zastaví až po 10 km a nastoupaných 900 výškových metrech. Jestli bylo značení na jih od Dilidžanu excelentní, je značení na sever od něj přesným opakem. Nebo alespoň na cestě, po které jdeme. Značky zde nejsou, ale stezka je aspoň zřetelně vyjetá polní cesta.

Po prudkém stoupání následuje podobně prudké klesání ke klášteru Haghartsin, oblíbenému turistickému cíli pro výlety z Dilidžanu. U kláštera má být občerstvení, v němž doufáme v nějaké pivo. K našemu zklamání je ale občerstvení zaměřené až příliš na zdravou výživu a pivo nenabízí. Nezbývá než si vychutnat alespoň ovocnou limonádu.

Na klesání ke klášteru bylo nejhorší to, že se na druhé straně údolí muselo znovu nastoupat. Z výšky 2200 m pád do 1400 m a pak zase nástup do 2100 metrů. Morálu se nám při pokračování moc nedostává a posledním úderem je, když při prudkém stoupání zmizí i cesta. První polovina od klášteru na hřeben je ještě v pohodě, ta jde po šotolině, ale ta druhá je čistokrevné prodírání se travou a keři někdy až po prsa vysokými.

Předchozí Další

Když se vydrápeme na hřeben, jsme tak na dně, že se jenom svalíme do trávy a nic neříkáme. Dnešní den nebyl nějak obzvlášť likvidační, ale vypadá to, že nám dochází energie a to jak ta fyzická, tak ta psychická. Po dvou kilometrech postavíme stany. Ve výsledku máme ujitou stejnou vzdálenost jako včera s tím rozdílem, že včera se jednalo o odpočinkový den a dnes mám pocit, jako bych ušel dvakrát tak větší vzdálenost.

Ráno se jako každý den vydáme kolem sedmé na cestu. Hned na druhém kopci se nás opět snaží sežrat místní pastevečtí psi, ale hole a kamení je nakonec udrží dál od našich nohou. Po několika dalších kilometrech potkáme po delší době nějaké další výletníky, kteří jdou celou trasu TCT. Robert a Anke z Německa jdou TCT od severu a nejdou pouze Arménii, ale už od června prošli celou Gruzii a teď jenom přecházejí do Arménie. Možná budou mít trochu problém, protože celá oblast kolem Jermuku je kvůli bojům s Ázerbájdžánem uzavřená, ale snad to nějak zvládnou.

Setkání s Robertem a Anke mě nabíjí dobrou náladou a energií jít, ale jak už to tak bývá, jednalo se o poslední vzepětí před definitivním koncem. Když před sebou přibližně za dvě hodiny uvidím další bezlesé kopce s cestou vinoucí se nahoru a dolů, uvědomím si, že jsem připraven na TCT skončit. Už několik posledních dní počítáme, kolik zbývá kilometrů do konce a kolik musíme denně ujít, abychom celou trasu zvládli. Čas by ještě byl, ale denní kilometráž by výrazně přesahovala 40 km denně a na to už nemám morál. Tělo by pokračovalo, ale hlava nikoliv. Řeknu Ondřejovi, jak na tom jsem a ukáže se, že je na tom podobně. Rozhodneme se tedy o definitivním ukončení našeho výletu na TCT a přes vsi Atan a Ahnidzor se stáhneme do údolí k městečku Tumanyan, kde závěr našeho putování oslavíme pivem a čipsy na místní benzince. Severní část TCT za nás bude muset prozkoumat a popsat někdo jiný.

Příští den se ještě necháme stopem dovést ke klášterům Haghpat a Sanahin, které jsou oba na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V roce 2023 byly na TCT udělány změny v trasování a stezka v současnosti vede kolem obou klášterů. Kdo se tak vydá na TCT teď, uvidí ty nejdůležitější kláštery severu Arménie.

Co říci závěrem? Arménie pro mě byla mnohem těžší, než jsem si představoval. Hory jsou tu pořádné se značným převýšením. Jelikož je zde minimum lesů a teploty v létě i na podzim se blíží 40°C, je dobré zvážit načasování trailu. Na druhý pokus bych volil jaro a počátek léta než jeho konec. S logistikou až takový problém není. Jídlo se dá dokoupit i v menších vesnicích a voda kromě několika míst na jihu a Geghamských horách bývá dostupná pravidelně. Co může být problém je značení. Projekt je stále v počátcích a pevná podoba trasy není ještě dána. Po většinu času značky nejsou a někde nejsou ani cesty. Několikrát je třeba se prodrat keři, trávou a neschůdným terénem, ale většinu času člověk stráví na šotolinách nebo polních cestách.

Pozornost je možná dobré věnovat i bezpečnostní situaci v Arménii. Za našeho pobytu došlo k několikadenním bojům s Ázerbájdžánem s několika stovkami mrtvých na obou stranách. V době kdy dopisuji tento článek (říjen 2023) došlo k dvoudennímu ostřelování Náhorního Karabachu, který nakonec vyústil v kapitulaci karabašských sil a exodu víc jak 100 000 Arménů z celé oblasti. Náhorní Karabach jako oblast osídlená Armény tak zdá se přestal existovat a vypadá to, že kontrolu nad ním získal definitivně zpět Ázerbájdžán. Některé analýzy tvrdí, že by Ázerbájdžán mohl mít zájem obsadit i oblasti provincie Sjunik, aby mohl propojit vlastní území s exklávou v Nachičevanu. Situace v Arménii tak není úplně stabilní a nikdo přesně neví, jak se bude dál vyvíjet.

Na závěr bych ale cestu do Arménie určitě doporučil. Nabízí překrásné hory a bohatou historii. Od rozlehlých prázdných Geghamských hor, přes zelený Dilidžan či průzračné vody jezera Sevan, až po prudké hory v provincii Sjunik. A k tomu všemu klášter, kostel či jiné stopy historie skoro na každém kroku. Ať už si člověk zvolí přechod celé TCT nebo jenom týdenní výlet do některé konkrétní oblasti, litovat určitě nebude.