'/%3e%3cdefs%3e%3clinearGradient%20id='paint0_linear_205_301'%20x1='105.856'%20y1='1'%20x2='105.856'%20y2='45.5'%20gradientUnits='userSpaceOnUse'%3e%3cstop%20stop-color='white'/%3e%3cstop%20offset='1'%20stop-color='white'%20stop-opacity='0'/%3e%3c/linearGradient%3e%3c/defs%3e%3c/svg%3e)
Via Dinarica White Trail je mladá dálková stezka, která se teprve v posledních letech postupně formuje. Spojuje nejatraktivnější a zároveň nejodlehlejší kouty Balkánu napříč šesti zeměmi.
Via Dinarica
Další bláznivý nápad, který se mění ve skutečnost. 1400 km přes Balkán, minimum informací, minimum lidí a maximum hor. Přesně takhle to mám rád.
Proč právě Via Dinarica?
Je to téměř rok, co jsem kráčel po hranicích Československa. Tehdy jsem ještě pro Nalehko nepracoval, ale už si mě Nalehko začalo postupně získávat. Byl jsem někde v třetině cesty, když Tomáš zasdílel odkaz na cestu Via Dinarica. Horká novinka, časopis National Geographic tenhle zcela nový trail zařadil mezi TOP traily na světě a asi jako jeden z nejkrásnějších v Evropě. Když jsem si pustil video, bylo jasno, tak tohle chci jít!
No a teď se to stalo skutečností. Nejsem ten typ člověka, co by o něčem básnil, snil, ale nemohl se k tomu odhodlat. Když už si něco usmyslím, tak do toho jdu a většinou dost po hlavě.
Tenhle trail napříč Balkánem začal vznikat teprve před pár lety. Do budoucna mají být traily tři – Bílý, Zelený a Modrý. Ten bílý, který je hlavní a vede těmi nejvyššími horami Kosova, Albánie, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Slovinska je zatím jediný „dokončený“. Dávám to záměrně do uvozovek, protože velká část cesty není stále příliš udržovaná a zaznačená. O trail se stará hrstka nadšenců a dobrovolníků, ale pořád je na čem pracovat. Nicméně to nebrání tomu, aby si to člověk už mohl projít. Pár bláznů už to dalo, tak proč bych to nedal já.
Už v zimě jsem začal postupně pátrat po informacích o této cestě. Musím hned říct, že to byl vcelku boj. Na oficiálních stránkách se sice něco málo dozvíte, ale úplný průvodce to zrovna není. Hlavním zdrojem pro mě byly 2 blogy holek, které už Via Dinaricu prošly.
Obě se shodují, že Balkán je jedinečný. Země sužované válkami a přesto tak srdeční lidé. A právě na to se těším nejvíc, setkávání s obyčejnými lidmi a sdílení jejich příběhů.
Nebude to jednoduché, bude to boj ale já to zadarmo ani nechci. Čeká mě cca 1400 km, o něco víc než je oficiální délka trasy, protože jsem si k tomu přidal ještě Kosovo. Na téhle vzdálenosti bude celkové převýšení přes 70 km.
Do hor, kde vládne divočina
Začínám relativně brzy, i když u nás už panují letní teploty, tak na začátku cesty, v horách Prokletije na Kosovské straně na mě bude čekat zcela jiné počasí. Zima, sníh a nevyzpytatelné horské podnebí, ale zároveň jedna z posledních původních divočin v Evropě. Neustále se budu držet vysoko v horách, daleko od civilizace. Budou na mě dýchat pozůstatky z války v podobě minových polí v kontrastu s jedněmi z nejkrásnějších hor v Evropě – Dinárskými Alpami.
Chci lidem ukázat jinou tvář Balkánu. Není to jen moře, ale je to i divočina – medvědi, vlci, úchvatné vápencové masivy, stovky let staré pralesy, to vše je divoký a nespoutaný Balkán.
Bude to trochu něco jiného než profláklé Camino nebo třeba PCT. Tady nebudou každý den startovat desítky nažhavených lidí, tady budu sám a to je přesně to, co hledám a co mě láká!
Hlavně chci poděkovat klukům z Nalehko, že mi umožnili tohle podniknout, i když to teď bez Petra nemáme jednoduché. Tyhle cesty ale dělají Nalehko právě tak jedinečným projektem. Velké poděkování patří i rodině a přítelkyni. Vím, že to se mnou nemáte jednoduché a zase na mě budete muset všichni čekat, ale o to víc se budu těšit domů.
Držte mi palce.
Více informací naleznete na oficiálních stránkách Via Dinarica nebo na webu Dinarsko Gorje.
Můžete mě také kontaktovat na vac.malinsky@gmail.com
Cesta na začátek trailu byla zdlouhavá a složitá, ale dobrodružství už cítím za rohem!
Proč právě Kosovo?
Konečně už jsem jen kousíček od mého vymyšleného startu. Jako správný cvok jsem si nemohl dát oficiální start na severu Albánie, ale ještě jsem si vymyslel alternativní začátek v Kosovu. Prostě jsem tuhle zemi nechtěl vynechat.
To cestování a dlouhé přesuny k tomu prostě patří. Ještě ve středu ráno jsem se loučil v Liberci a teď už píšu z města Peje na severu Kosova. Nejdříve jsem musel zvládnout dlouhou cestu vlakem do Budapeště. Proč zrovna Budapešť? Jako správný Čech se snažím ušetřit každou korunu, a tak jsem nemohl odolat letence za 480 Kč do Tirany.
Po přespání v Budapešti mě pak druhý den čekal let do Tirany – hlavního města Albánie. Hned na letišti se na mě vrhli taxikáři jak supi na mršinu. Tohle znám a jsem v tom ostřílený z Asie. Všechny s jejich „super“ nabídkami odpálkuju a v klidu čekám na místní bus, který cca za 50 Kč jezdí do centra Tirany.
“ Všude jen hory a pod nimi vesničky. Albánci vůbec netuší, jaké tu mají bohatství.
Přes Albánii do Kosova
Během cesty přemýšlím, jestli zůstat přes noc v Tiraně, nebo to hned směřovat do Kosova. Nemám tyhle dlouhé přesuny rád a vždycky mě to unaví. Nicméně páchám rychlou akci. Nechávám se vyhodit na autobusové zastávce a vyptávám se na cestu do Kosova, konkrétně do města Prizren.
Je to druhé největší město Kosova a prý je moc krásné, tak to zkusím. Mám štěstí, zrovna za pět minut odjíždí bus. Ideální načasování.
Sranda je komunikace s Albánci. Věděl jsem, že s angličtinou moc nepochodím, ale všichni si tu myslí, že jsem Ital, a tak to na mě zkouší italsky. Že já vůl se neučil radši italsky… Po chvíli od jednoho kluka zjišťuji, že Albánci rádi koukají na italskou TV, tak proto umí i ty fráze.
Jedu minibusem se samými místními a kochám se horami, které jsou celou dobu okolo. Fascinuje mě to – všude jen hory a pod nimi vesničky. Albánci vůbec netuší, jaké tu mají bohatství. Tříhodinová cesta utíká rychle a v osm večer jsem už v Prizrenu.
Dávám pizzu a jdu se mrknout po nějakém levném hostelu. Hned první je trefa do černého. Majitel je sympaťák, ubytko za 10 euro beru. Vysvětluji mu svůj plán a hned na mě chrlí informace, ukazuje mi fotky z hor a je nadšený, že jsem z Česka. Sám rád chodí do hor a hlavně ho baví skialpinismus, hned se chlubí lyžemi a podobně.
Prizren pod horami
Druhý den ráno vstávám brzy abych si ještě stihl prohlédnout město. Dávám asi 6 km okruh a jsem nadšený. Krásný kamenný most, několik muslimských mešit a město se začíná pomale probouzet. Všichni vysedávají na terasách kaváren a nikam se neženou. Dávám výšlap na prizrenský hrad odkud je parádní výhled na celé město. Je obklopené horami a v dálce už vidím bílé čepice na vrcholcích, tam mířím. Kosovská strana Prokletije.
Na autobusovou zastávku přicházím na čas. Nasednu a hned jedeme, zase perfektní načasování. Do Peje přijíždím kolem 13 h. Jít do hor už by nemělo smysl. Musím nakoupit zásoby a trochu si odpočinout. Poflakuju se po městě a zjišťuji ubytko. V jednom hostelu jsou hodně přátelští a tak se tu rozhoduji zůstat. Holčina z recepce je nadšená z mého plánu a hned se chlubí svým batohem Gossamer Gear Mariposa. To čumím, tohle bych od kosovsko-albánský holky nečekal. Město mě jinak moc nebaví, už potřebuji hory a přírodu. Zítra už by to mělo klapnout. Ráno zkusím někoho stopnout do hor, je to jen asi 13 km do místa, kde chci začít.
Nahoře se ještě drží sníh, ale počasí dnes vypadalo dobře. Podle holky z recepce by to mělo jít. Ozvu se až přejdu přes hory do Albánie.
Držte mi palce.
Po dlouhých přesunech konečně stojím na startu Via Dinarica White Trail. Po prvních kilometrech lesem, s výhledy na pastviny a prvním sněhem, už vím, že tahle cesta bude divoká a nezapomenutelná.
Stopem do hor
V sobotu vstávám hodně brzy. Jsem natěšený, že už budu konečně na trailu. O půl 7 mizím z hostelu v kosovském městě Peja. Jdu po hlavní cestě, která vede do hor. Zkouším stopnout první auto, chlápek hned zastavuje, ale jede jen kousek a hned odbočuje. No nic, za chvilku stopuju hned další. Chlapíci mi nerozumí, já jim taky ne, ale místo kde chci začít znají, tak nasedám. Po chvilce mi zastavují a snaží se mi vysvětlit, že tudy vede zkratka a hned v zápětí mi domlouvají další auto aby mě vzalo. Pecka. Stoupáme strmě vzhůru a za sebou vidím obrovské údolí. Podél cesty teče rozvodněný potok, sem tam přes něj musíme projet. Na rozcestí mi zastavují a vysvětlují mi, že oni jedou doprava a já musím doleva. Popřejí mi hodně štěstí a vyrážím.
Mířím do vesničky Milishevc a celou dobu stoupám krásným lesem. Po chvilce potkávám první pastevce a ujišťuju se jestli jdu dobře. Cesta tu je ale stejně jenom jedna.
Když vystoupám na 1 700 m n. m. tak se předemnou otevřou rozlehlé pastviny a pár salaší. Všude okolo vidím zasněžené vrcholky a furt se kochám a fotím. Začíná mi docházet, že tu opravdu jsem. Rok snění je teď skutečnost. Absolutní pocit štěstí.
Dávám se do řeči s usměvavým, ale bezzubým pastevcem, hned si podáváme ruce, ukazuje mi své ovce, ale jinak si moc nepokecáme. Přes vesnici Roshkodol stoupám do zasněženého sedla předemnou. Jdu podél řeky a najednou cesta mizí a ocitám se ve strmém srázu nad řekou. Dlouho se prodírám křovím než konečně najdu zase cestu. Po chvíli už kráčím po rozkvetlých loukách, cesta tu není, ale vím směr a sem tam se ukáže značka na kamení. Pořád se musím otáčet a koukat na tu nádheru.
“ Tady se krajina mění každou chvíli – sníh, prales, louky a zase sníh.
Stoupám do 2 200 m n m. a už se objevují sněhová pole, trochu mezi tím kličkuju, ale po chvíli už stejně musím jít po sněhu. Naštěstí to drží a příliš neboří. Skvělé je, že vůbec nemusím řešit vodu, každých 5 minut jdu přes nějaký potůček. Sníh nahoře odtává a tak je vody dost. Dostávám se na vrchol a kochám se úžasným výhledem. V údolí vidím vesničku, kterou ani nemám na mapě a za mnou se začínají ozývat hromy. Rozhoduji se to namířit přímo na ni. Po suťovém poli klesám zase na 1800 m a dávám pěkně zabrat nohám. Klasickou hřebenovku tady nehledejte, člověk to tu musí furt přelézat nahoru a dolů.
Ve vesničce jdu hned za prvními lidmi. Ptám se jestli si můžu někde postavit stan. Moc mi nerozumí, ale za chvíli to pochopí. Chlapík mě odvádí k salaším a zkouší jestli je některá otevřená. Většina z nich je opuštěná, ale některé jsou zamčené. Po chvíli najde jednu otevřenou a naznačuje mi, že tady můžu spát. Ještě se raději ujišťuju, jestli z toho nebude problém. Nebude, pecka.
Hned vedle mi teče potůček, paráda. Snažím se roztopit v kamnech, ale jsou poničené a netáhnou, navíc zjišťuju, že jsem si vzal z domu nějaký starý líh a už nehoří. Nemůžu si tedy uvařit a další město, kde by mohla být benzinka nebo drogerie bude za několik dní. Usínám brzy, i vevnitř je celkem chladno.
Ráno je úplně jasno, dneska to půjde. Dojídám zbytky a brzy vycházím. Hned stoupám po serpentinách do 2250 metrů. V sedle překračuji hranice do Černé Hory. Nádherný výhled, přijde mi, že na této straně je víc sněhu. Hned přecházím po sněhovém poli a pěkně fouká.
Mířím pod trojmezí a odtud jdu po pěkném trailu než se přede mnou objeví sedlo s hromadou sněhu. Tady už nazouvám nesmeky, je to hodně strmé. Místama cca metr a půl sněhu. Až přejdu přes sedlo, tak se objeví paradní údolí s vesničkou Dobeldor. Klesám asi o 500 metrů a potkávám pastevce. Zase si podáváme ruku a usmíváme se na sebe. Loučí se semnou se slovy „respekto“.
Vesnička je jinak vcelku opuštěná, nikdo nikde. Zase stoupám a najednou jdu parádním bukovým lesem jak u nás v Jizerkách. Ale když vyjdu z lesa, tak mám před sebou zasněžené vrcholky. Tohle u nás nemáme. Stoupám a ztrácím cestu, chvíli se prokousávám kolmo vzhůru než ji zase najdu, ale jen na chvíli, protože hned zmizí pod sněhem. Po půl hodině jak lusknutím prstů zmizí sníh a jdu krásným borovicovým lesíkem. Tohle mě hodně baví, furt se to mění, ale je to makačka.
Závod s časem do Valbone
Mám cíl ve vesnici Cerem, ale když to půjde, tak chci dojít až do Valbone, kde by měla být restaurace, protože mám šílený hlad. Jdu zase po sněhu, asi tak hodinu po sněhu klesám, drží se až do 1500 metrů, potom se cesta mění v bahno. Dolů už běžím a nad vesnicí Cerem musím poprvé brodit. Řeka je rozvodněná a suchou nohou to nejde.
Do vesnice přicházím v 17 h a na ukazateli vidím Valbone ještě 3 hodiny. No nic, zkusím to. Jdu podél řeky údolím a pak parádním, ale těžkým trailem nad řekou, tady už regulerně běžím. Vynořuji se na silnici za hodinu a půl, do Valbone už jen kousek. Hned hledám restauraci a objednávám hromadu jídla. Obrovský zeleninový salát, velký kus sýru, chleba, polívku a ještě velký talíř hranolek. Vsechno to zalívám dvěma pivkama. Mizí to ve mně jak nic. Dobíjím telefon a foťák, internet vůbec nejede, tak ani nemá smysl zkoušet nahrát fotky na blog. Z restaurace odcházím ve 22 h, za tmy rychle hledám venku plácek na stan. Nasekal jsem 42 km s šíleným převýšením a tak usínám jak mimino.
Ráno vstávám zase brzo, kousek za Valbone se poflakuju u řeky, koupu se, peru, suším. Mezitím potkávám pár prvních turistů. Valbone-Theth jsou tu hlavní tah. Čeká mě nastoupat 1 100 metrů.
Brzy se zase objevuje sníh, po hodince předbíhám všechny co byli přede mnou. Místama je cca metr a půl sněhu a pak se objevují dost exponované úseky. Předbíhám skupinku mladých holek, které tu jsou jen v nějakých teniskách. Ty budou mít co dělat, tohle je celkem hazard. Já radši nasazuju nesmeky a valím to dál. Traverzuju po strmým svahu a říkám si jak tohle chtějí ty holky přejít. V protisměru potkávám Albánce s koňmi, ti se s tím nemažou. Na druhé straně potkávám starší, vyděšený Francouze, co ze mě tahají informace jak je to těžký. No nevím, ale mám pocit že takovýhle lidi by měli na podobný akce vycházet o měsíc později až nebude sníh.
Už mě čeká jen dlouhé klesání až do Theth. Tam docházím po 3 hodinách, zase v polovičním čase než je na ukazateli. Nechci jít po silnici a tak jdu podél skal po neznačené cestě. První plot z křoví přelézám a objevuje se další. Do něj už se mi moc nechce, když v tom slyším chrochtání. Že by divoký prase? Najednou na mě vystartují dvě domácí prasata a plot do kterého se mi moc nechtělo přeskakuju jako laň. Asi se jim nelíbilo, že jim lezu do revíru. Nevím co to mají Albánci za zvyk, ale některý ploty dělají ze suchýho křoví. Všechno to přelézám a nohy mám ošlehaný do krve. To zase byla zkratka…
Přicházím k domku, který by měl být podle mapy obchod. Omyl, pouze guest house a restaurace. Hned se snažím domluvit balíčky jídla na víc dní. Chlápek mi nerozumí, ale naštěstí je tu Albánec co mluví anglicky a tak mi dělá tlumočníka. Dostávám zeleninu, chleba a sýr, tak hlady snad nezemřu. Hned si tady objednávám i jídlo. Velká porce polévky, mísa zeleniny, sýr a hromada chleba a vše zalít pivem. Zase to ve mně hned mizí, připadám si jakobych týden nejedl. Ty kopce tady spálí hrozně energie.
Pokračuji dál, ale kousek nad Theth mě po dnešních 28 km zastavuje bouřka. Stoupat do 2000 metrů by byla hloupost. Hledám místo na stan a už to pro dnešek balím. Mezitím se schovávám v bunkru z války a píšu blog. V noci přichází další bouřka, ale tarp drží jak přikovaný.
Zpátky do Černé Hory
Ráno zase vstávám brzy, rychlá snídaně a už zase stoupám. Musím zase nastoupat 1100 metrů. Po kamenité cestičce tu valím parádním lesíkem do šíleného krpálu. Předemnou jsou obrovský skaliska a celou dobu přemýšlím jak tohle mám přelézt. Je to tak velký, že se to ani nedá vyfotit, prostě se nevejdou do záběru. Naštěstí cesta je pěkně zaříznutá a po serpentinách se asi po hodině a půl dostávám na vršek. Procházím mezi skalama a předemnou se v plné své kráse objevuje zasněžený průsmyk. Tak tohle všechno zase musím přelízt. Nasazuju nesmeky, je to tu o hubu. Místama jsou v sedle cca 3 metry sněhu. Trochu se to boří, ale daří se mi to celkem seběhnout. Sestup po sněhu mi trvá asi 2 a půl hodiny než konečně můžu zase normálně jít.
Pořád klesám dolů a v lesíku potkávám prvního turistu s obřím batohem. Zdravíme se a hned si všímám jeho trika – cestou necestou. Ty jsi Čech? Ne, Slovák. Z angličtiny už přecházím do češtiny. Bavíme se o cestě, o vybavení. Jeho batoh je tak třikrát větší než můj. Ptá se mě, jestli jsem neměl náhodou přednášku v Ostravě na Ozvěnách. Hned mu říkám, že určitě byl na přednášce Petra Koska, lidi si nás pletou…přejeme si šťastnou cestu a třeba zase někdy někde v horách.
Překračuji hranice a vstupuju do Černé Hory, scházím k nádhernému Ropojanskému jezeru. Pořád jsem nadšený z toho, jak je tu všechna voda úplně průzračná. Je to pastva pro oči. Klesám směrem k vesnici Vusenje, předtím jdu ještě okolo parádních vodopádů. To jsou kontrasty, před pár hodinami ještě sníh a teď zeleň a vodopády. Můj cíl je město Gusinje, potřebuji se dojíst a hlavně dokoupit zásoby. Taky už chci přidat další díl blogu.
Hned ve městě se semnou dává do řeči jeden kluk a doporučuje mi restauraci. Když mu říkám, že jsem z Liberce, tak hned hlásí Slovan Liberec. Je to fotbalový fanoušek, tak zná spoustu týmů z Česka. Ještě mě varuje před vlky a přeje šťastnou cestu. V restauraci se několika chodama dojídám. Jede tu celkem solidně internet a tak se vyptávám i na ubytko a rozhoduji se tu přespat, abych stihl napsat blog.
Zítra ještě na chvilku vstoupím do Albánie a pak už mě bude čekat cca 260 km v Černé hoře. Držte mi palce.
V Gusinje se trail na chvíli zpomalí. Doplnění jídla, krátký návrat do civilizace a pocit, že teď už to zase nějak půjde. Jenže hory na hranicích Černé Hory a Albánie mají vlastní tempo a tenhle úsek rychle ukáže, že nic nejde úplně podle plánu.
Z města Gusinje vycházím poměrně pozdě. Měla by mě čekat pohodovější etapa, tak nikam nespěchám. To však ještě netuším, co mě bude čekat v příštích dnech. Nakupuji zásoby a po zkušenosti z minulých dní kdy jsem celkem hladověl to trochu přeženu. Mám co dělat abych to nacpal do batohu a myslím, že jsem na hranici nosnosti.
Čeká mě několik kilometrů po silnici na hraniční přechod Černé Hory a Albánie. Tady celníkům dávám pas. Ptají se kam jdu a jestli jdu sám. Když jim vše vysvětluji, jen kroutí hlavou. Taky se ptají kde mám ženu. Po chvíli jim dochází, že když jsem do Černé Hory přišel přes hory z Albánie, tak musím mít povolení pro překračování hranic mimo přechody. Mám povolení ale jen od kosovské policie a to mi je teď k ničemu. Dělám, že hledám v batohu a pak jim tvrdím, že jsem ho zapomněl v hotelu. Po chvíli mě pouští. Uffff. Je celkem zajímavé sledovat to dění na celnici. Jedna paní sem třeba nese asi jejímu synovi 2 plata vajec, kvůli tomu musí projít kontrolou jak u Černohorců, tak i Albánců.
Pořád jdu po silnici podél řeky až do vesnice Vermosh. Brodím přes řeku a za vesnicí na mě mává chlápek od takového „stánku“. Jdu za ním a dávám si pepsi. Je to Albánec, tak trochu vázne komunikace, ale umí trochu srbsky a to už je podobná řeč té naší. Vysvětluju mu svůj plán dojít až do Slovinska. Vůbec to nechápe. Celkově tady lidi nechápou proč by měli jít někam do hor. Podle nich tam nic není, jen vlci a medvědi a z těch mají strach.
Asi po 15 minutách se loučíme, chci ještě přejít hranice zase do Černé Hory. Hustým lesem mě čeká nastoupat 900 výškových metrů a za mnou se začíná zatahovat obloha a slyším hromy.
Bouřka na hranici
Pořád koukám do mapy a snažím se najít náký přístřešek nebo salaš, nevím jestli se vrátit nebo pokračovat. U hranic zcela mizí cesta a najednou se prodírám hustým lesíkem strmě nahoru. Místama lezu po čtyřech a mám toho plný zuby, navíc už začalo pršet. Podle mapy bych se měl dostat na takovou mýtinu, kde by měla být salaš. Když se tam konečně dostanu, nic tu není. Sakra. Když v tom kousek ode mě udeří blesk, málem si nadělám do kalhot. Tohle je znamení, vrať se dolů! Říkal jsem si, že jsem Albánii proběhl tak rychle, že jsem ani nestihl poznat tu jejich vyhlášenou pohostinnost. Něco na tom bude, asi se mám fakt ještě vrátit. Otáčím se a klesám zase dolů za tím chlapíkem do jeho stánku.
Je rád, že mě zase vidí. Vysvětluju mu, že to nahoře nešlo a musel jsem se vrátit. Pak si asi hodinu a půl vysvětlujeme všechno možné. Historii Albánie i Česka, občas pomůže kreslení na papír nebo telefon. Déšť neustává, prší celou noc. V 8 to balíme a jdeme k němu domů. Seznamuji se s jeho rodiči. Bydlení je to hodně skromné, chalupa je na půl rozpadlá a když mi ukazují koupelnu, zvedá se mi kufr. Ty nejhorší hostely v Asii jsou oproti tomuhle 5 hvězdičkový hotel.
“ Ušel jsem devět kilometrů a trvalo mi to jako třicet pět.
Chystá se večeře, ta je super, spousta zeleniny, domácí sýr a chleba. Taky nesmí chybět rakija, chutná podobně jako naše slivovice. Jsem dost utahaný a tak jdu kolem 10 h spát. Spím v pokoji, který je zarovnaný krabicema se vším možným a všude je plíseň.
Když tělo řekne dost
Ráno se probouzím v dost špatným stavu. Je mi na zvracení a všechno mě bolí. Nevím čím to je, jestli prochladnutí nebo jsem něco špatného snědl a nebo se to všechno prostě sečetlo a tělo vyhlásilo stávku. Ráno ještě vysvětluji svému hostiteli význam svých minulých cest a ukazuju mu Liberec. Hodně poslouží překladač v telefonu. Balím se, dávám jim pár eur, i když to nechtějí přijmout. Oni to budou potřebovat víc. Za vše děkuji a vycházím.
Čeká mě zase to samé stoupání jako včera. Ale teď je to horší, je mi špatně a nemám žádnou energii. Musím se furt zastavovat. Na tu mýtinu mi to trvá 5 hodin a tam sebou fláknu na zem a ležím asi hodinu a půl jak mrtvola. Přemlouvám hlavu abych se zvedl a šel dál, ale nejde to. Na konec s vypětím všech sil pokračuju. Asi po hodině přicházím k několika salaším a rozhoduji se zůstat. Ušel jsem 9 km a trvalo mi to jako 35 km. Před salaší zase bezvládně ležím. Nemám sílu si ani nachystat spaní. Takhle špatně mi naposledy bylo když jsem měl výškovou nemoc v Himálajích. Po chvíli zvracím a pak to jde i spodem. Do spacáku zalízám okolo 5 h a v polospánku ležím až do rána.
Ráno to není o nic lepší. Živočišné uhlí nezabralo. Přemýšlím jestli jít dál nebo zůstat. Snažím se do sebe nasoukat aspoň suchý chleba. Za půl hodiny všechno vyzvracím. Je jasno, musím zůstat a nák se z toho dostat. Jestli to zítra nebude lepší, tak končím. Takhle to dal nepůjde…
Jsou 3 h odpoledne a stav se nelepší. Žaludek ani neudrží vodu, hned všechno vyzvracím. Začínám koukat do mapy jak se dostat do města Podgorica do nemocnice. Potřebuji na kapačku, myslím, že mám otravu. Pokud to zítra nebude lepší, tak musím ujít cca 30 km k silnici a pak dostopovat do města. Nejhorší je, že jsem v horách, bez signálu, nemůžu nikomu zavolat. Nikdo tady okolo nechodí.
Návrat na trail
Ráno je to zázrakem o něco lepší, řekl bych tak o 30 %. Žaludek furt nic moc, ale už jsem schopný se aspoň hýbat a dokonce do sebe dostanu suchý chleba. Je jasno, ještě nekončím, jdu dál. O půl 9 jsem sbalený a pomalým tempem vycházím, občas se na chvíli zastavuji a rozdýchávám to, největší problém mi dělá stoupání, ale dá se to.
Trail je dnes dobrý a skvěle značený. Nejdřív jdu přes nejvyšší kopce, poté míjím volně přístupnou turistickou chatu. Koukám na vrcholovou knížku, je tu pár záznamů od Čechů. V roce 2018 žádný, jsem tu letos asi první. Poté už jdu parádní stezkou borovicovým lesíkem. Škoda, že mi není tak dobře, abych si to mohl užívat.
Ve 2 h odpoledne po 19 km přicházím do první vesnice, je tu restaurace, internet a chatky. Zůstanu tu a musím se pořádně vyspat a od zítřka začít od znova a snad zase v plné síle. Ještě dodatek, potkávám tu partu Černohorců, kterým vysvětluji svoji cestu. Když vidí jak jsem hubený, tak mi objednávají pití a dávají mi jídlo. Říkají mi Miško. Připadám si jakoby si že mě udělali domácího mazlíčka.
Pět dní, které rozhodly, jestli Via Dinarica bude pokračovat, nebo skončí. Tělo dostalo zabrat, hlava zůstala ve hře a hory Černé Hory mi daly druhou šanci.
Pět dní po otravě
Nebudu vás dlouho napínat. Už jsem zase dobrej, ale trvalo to dlouhých 5 dní, než se mi žaludek dal zase do kupy. Tahle otrava mi dala fakt zabrat. Jsem asi o 5 kilo lehčí, když zasvítí slunko tak je skrz mě vidět, ale všechno ostatní drží a co je nejdůležitější, mám zase chuť pokračovat! Takže zase začínám jet bomby.
V neděli ráno to pořád nebyla žádná sláva, zvládl jsem snídani, ale to bylo jediné jídlo za celý den. Marně jsem vzpomínal jak jsem se ještě před týdnem s chutí přecpával v restauraci. Necítím se a tak dělám jen krátkou, 17 km dlouhou etapu. Krásné výhledy, ale jinak se nic extra neděje. Potkávám jen pár pastevců. Přicházím k horské chatě „Krivi Do“ která je poměrně nově postavená a k mému překvapení je otevřená. Žádné informace tu nejsou a tak toho využívám, stejně tu nikdo nikde není. Chata bude fungovat hlavně v sezóně. Všechno je parádně ve dřevě a jsou tu super palandy. Hned jednu zabírám. Ideální místo na odpočinek. Zbytek dne jen polehávám.
Ráno to pořád není úplně ideální, ale cítím, že už to půjde. Hned z rána mě čeká nastoupat 400 výškových metrů na kopec s vysílači – Zekova glava. Celkem makačka hnedka takhle po ránu, když ještě nemám moc energie. Ale výhledy opět stojí za to. Při klesání ještě musím párkrát přejít sněhová pole, ale jinak je tu už sněhu míň.
“ Ok, otravu jídlem jsem přežil. Tohle mě nezabije.
Černá Hora mi přijde zelenější, ty kopečky jsou kouzelný. Člověk tu je úplně sám, žádní turisti a hory kam až oko dohlédne. Klesám asi 300 metrů abych to pak zase nastoupal na kopec Crna glava, odtud pak Klesám k Ursulovačku jezeru. Nedá mi to, totální samota, nikdo nikde a tak dávám první koupačku na naháča. Voda super a nálada se o dost zvedá, už si to zase začínám pomalu užívat.
Trochu zase stoupám a pak jdu delší dobu po vrstevnici, to se dá. Konečně si chvilku nepřipadám jak na horské dráze. Přecházím přes úžasné, rozkvetlé louky a nemůžu se přestat kochat. Stočím to k Šiško jezeru a odtud už zase stoupám. Jdu část Národního parku Biogradska Gora. Ale vlastně se nic nemění, krajina je fantastická celou dobu. Nastoupám asi do 1900 m a pak jdu velký kus po louce čistě jen na směr. Žádná cesta tu není. No a když jsem vylezl nahoru, tak musím zase hned dolů. Jdu přes pastevecké salaše, kde na mě furt stěkají psi a jsem fakt rád, že jsou uvázaní, nevypadají příliš přátelsky.
Rakija v pastevecké salaši
Jdu kolem jedné salaši a už z dálky na mě mává jeden chlapík. Jdu za ním a hned už mě posazuje a vytahuje rakiju. Ok, otravu jídlem jsem přežil, tak tohle mě nezabije. Sedíme a kecáme. S rodinou tu žijí i v zimě, to fakt nechápu. Mají tu jen dřevěnou boudičku, musí tu být šílená zima. Jsem tu prý první turista letos. Češi tady hodně jezdí na motorkách. Po chvíli mi nabízí sýr a mléko, ale tohle už fakt neriskuju. Začíná se blížit bouřka a tak dopíjím poslední rakiju, loučím se a pádím dál.
Chci to dotáhnout až do města Mojkovac. Hodně zrychluju a tělo se už začíná probouzet a už mi to konečně zase trochu šlape. Místama i popobíhám a 13 km do města dělám jak nic, bouřce se mi podařilo uniknout. Celkově jsem za den nasekal 44 km a konečně se zase posunul.
Ráno se ještě toulám po městě, stavuju se do lékárny pro probiotika a nějaké léky do rezervy, kdybych měl ještě náhodou někdy problémy. Kupují trochu jídla a snažím se sehnat líh do vařiče, to je celkem nadlidský úkol. Kdybych věděl, že s tím bude takový problém, tak si vůbec vaření neberu. Možná to brzy společně s nesmekama pošlu domů.
“ Jeden kopec za druhým a pořád žádný konec.
Počasí přeje, zase je krásně slunečno a hned z rána musím jako obvykle nastoupat cca 1000 výškových metrů. I do kopce si to užívám, už mi to zase šlape a tělo se vrací do normálu. Opět jdu parádníma horama a kochám se výhledy. Míjím několik vesniček a pastevců a pořád se držím mezi 1600-1800 m n. m.
Projdu okolo kostelíku Ružica a za vesnicí cesta mizí. Značení stále zůstává na kamenech a držím se přibližného směru. Najednou se úplně změní krajina, je to takové obrovské, nekonečné kamenné pole, které je navíc šíleně zvlněné. Jeden kopeček za druhým a to všechno v těžkém, technickém terénu. Musím dávat pozor na každý došlap, zvrtnout kotník by tu bylo velmi jednoduché. Přelézám furt kopečky a regulérně mi z toho hrabe. Kdy tohle skončí? Když už přelezu větší kopec a myslím si, že už bude konec, tak se předemnou objeví další bonus v podobě minimálně dalších 50 kopců. Prokousávám se tím asi 3 hodiny než se konečně dostanu na normální cestu. No, normální, štěrkovou co se navíc sype pod nohama, takže taky žádná hitparáda.
Večer u Zabojského jezera
Blížím se k Národnímu parku Durmitor, trochu klesám a úplně se mění trail. Nádherný les a boží pěšinka, tohle miluju. Můj cíl je Zabojsko jezero, docházím v 18 h po 37 km. Rozhodně tu chci zůstat, protože idylce v podobě koupačky se nedá odolat. Večer rozdělávám ohýnek, hlavně kvůli komárům a taky si na něm vařím polívku. Co víc si člověk může přát ke štěstí.
Ráno vycházím o půl 8 a asi za hodinu potkávám týpka s batohem. Oběma nám je hned jasné o koho jde. První člověk, který jde také celou Via Dinaricu, tzv. thru-hiker. Je to týpek z USA-Colorada. Vyrazil už 2.května ze Slovinska, takže se pomalu blíží do cíle. Oba jsme nadšení, protože i já jsem prvni thru-hiker, kterého za ten měsíc potkal. Vymeňujeme si řadu informací, děláme foto, přejeme si hodně štěstí a loučíme se.
Směr Žabljak
V 9 hodin přichází příjemný deštík, opět trochu stoupám a jdu jen lehce prošlápnutou pěšinkou. Jakmile lehce klesnu, tak procházím parádním lesíkem. NP Durmitor mě hodně baví. Mířím k jezeru Zminičko, kde dobírám vodu. Pořád okolo řádí bouřky, ale zatím se mi tomu daří uniknout.
Můj cíl aspoň pro odpoledne je město Žabljak. Sem docházím už v půl čtvrté po 34 km. Zaplouvám do pizzerie a hned si objednávám půl metrovou, rodinou pizzu. Servírka se ještě ujišťuje jestli to myslím vážně. Spustil se slejvák a dopisuju tady u toho blog, nakoupím zásoby a asi ještě půjdu dál. Na mě je tu moc turistů a tak raději zalezu někam do lesa.
Příště už bych se měl ozvat z Bosny. Mějte se všichni fajn.
Žabljak je ideální místo, kde se ještě naposledy nadechnout civilizace. Doplnit zásoby, dát si jídlo a připravit se na to, že další dny už budou jen o horách, počasí a vlastním tempu. Odteď se trail začne lámat – směrem k Bosně, do divočejších hor a delších etap.
Na konec jsem přes noc ještě zůstal v Žabljaku. Hned ráno jdu nakoupit zásoby na několik dní, protože delší dobu nebude moc civilizace.
Pak už vycházím směr Crno jezero. Hnedka proti sobě potkávám několik partiček starších Čechů. Jak rozeznat Čecha od ostatních turistů je většinou dost jednoduché. Čech jde na těžko, s plnou polní, dost často má maskáčové oblečení a batoh značky Gema.
Hned kousek za městem už vstupuji do parádního lesa. Za chviličku dojdu k Černému jezeru, pohled je dechberoucí. Zasněžené vrcholky hor za jezerem se zrcadlí na hladině. Dělám tu pár fotek a radši mizím, je tu na mě až moc turistů. Jakmile vyrazím po stezce dál, tak už jen narazím na 2 páry. Ostatní turisté dál než k jezeru nedojdou, však to jsou skoro 3 km!
Přes Planinicu
Pokračuji lesem podél potoka kolem menšího jezírka a potom začnu pomale stoupat. Můj cíl je kopec Planinica (2330 m n. m.), kolem 1 800 metrů už se objevuje první sněhové pole u kterého dost dlouho přemýšlím kudma přesně jít. Na konec to klapne a pokračuji dál. Po chvíli už sahám do batohu pro nesmeky, navíc se zase začíná blížit bouřka, snad to stihnu. Přes několik dalších sněhových polí se kolem 13 h dostávám na vrchol, trochu poprchává ale v klidu si tu dávám svačinu. Podle vrcholové knížky tu už 3 dny nikdo nebyl. Dělám pár fotek a valím dál.
Hned z vrcholu mě čeká 600 výškových metrů dolů, ale pěkně strmých. Včera navíc dost pršelo a cesta je bahnitá a kameny kloužou, je to hodně o hubu. Není to chodecká pasáž jako spíš lezecká, místama se přidržuji skal. Asi v polovině sestupu mi uklouzne noha a padám asi 3 metry než se zastavím. Uffff, jsem celej, odnesla to jen odřená noha a ruka. Dál sestupuji ještě opatrněji a musím říct, že se mi pěkně rozklepaly kolena. Na Via Dinarice se prostě člověk nikdy nenudí. Cesty tu nejsou nic, na co jsme zvyklí u nás. Asi po hodině a půl sestoupím k Škrčko jezeru.
Odtud pokračuje další brutální sestup po skalách, do toho začíná pršet. Dostávám se pod parádní vodopád, ale foťák mám schovaný a tak ho fotím jen na telefon.
“ Používám směs čecho-slovensko-srbštiny a kupodivu si se všemi rozumím.
Trail dál pokračuje lesem a čím jsem níž, tím je to větší prales. Metrové kapradiny, nádherné, staré stromy a i když je trail dost rozbahněný, tak si to dost užívám. Hory a výhledy zbožňuju, ale když je úžasný, zarostlý les a v něm jen uzounká prošlápnutá cestička, tak to miluju. V tomhle bych klidně šel dalších 500 kilometrů. Jdu podél potoka, jednou brodím a pak pokračuji po cestičce, která taky spíš připomíná potok jak po ní valí voda. Od rána jsem nepotkal jedinýho turistu a to jsem v dost navštěvovaným národním parku. Trail se furt mění, místama jdu v metrových kopřivách. Nohy mám obouchaný doslova do krve.
Přicházím k Sušičko jezeru. Jsou tu dvě cesty, tak jdu tou rovně, pořád po značkách a najednou cesta mizí v jezeru. Celkem se bavím představou jak jdu po krk ve vodě přes jezero po trailu :D. Vracím se a jezero obcházím druhou cestou. Aspoň je vidět jak tu musí být v létě málo vody.
U jezera je horská chata, je ale zamčená, takže to můj nocleh neřeší. Ne že bych nemohl spát pod tarpem, ale furt prší a v lese všude valí voda, takže je problém najít vhodné místo. Koukám do mapy a asi 6 km od jezera je vesnice Nedajno, tak tam zkusím dojít a uvidím.
Déšť neustává, spíš zesiluje, takže přes kraťasy nahazuju nepromok. gatě a nazouvám nepromok. ponožky a valím to dál. Po serpentinách stoupám asi 400 výškových metrů. Když už dojdu k vesnici, tak konečně přestává pršet. Ve vesnici vidím z dálky nějakou ceduli, je to Staropramen! Když jdu kolem tak už na mě mává paní a vcucává mě to dovnitř. Český pivo a domácí jídlo, tomu se těžko odolává. Paní je velmi ochotná a je nadšená z toho, že jdu Via Dinaricu, prý jsem letos první kdo jde kolem. Domlouváme se na večeři, nejdříve mi připraví výbornou zeleninovou polívku a pak ještě brambory s domácím sýrem a salátem. Všechno samozřejmě spláchnu pivkem. Perfektní. Na konec tu i zůstávám přes noc.
Ráno je jako vždy jasná obloha. Paní domácí mi připravuje domácí koblihy s marmeládou, medem a samozřejmě nesmí chybět domácí sýr a ještě mozarella. Tyhle místní „podnikatele“ budu moc rád podporovat. Loučím se a šlapu dál, hned za vesnicí mě značení odvádí mimo cestu a trasu kterou mám v telefonu. Vypadá to, že tu vyznačili novou část, aby člověk nemusel po asfaltu. Jdu tedy po značkách přes rozsáhlé louky a celkem si to užívám, i když tu není cesta a tráva je mokrá od deště a pěkně mi čvachtá v botech.
Kaňon řeky Pivy
Asi po hodině a půl se zase napojuji na trasu co mám v telefonu. Jdu po asfaltu přes pár vesnic a pak mě cesta odvádí do lesa. Mířím k přehradě Piva – jedna z největších přehrad v Evropě. Když dojdu ke kaňonu, tak jsem ohromen, z vrchu to je obrovská propast, takový evropský Grand Canyon. Čeká mě zase sestoupit dost strmých 600 výškových metrů až dolů k hrázi. Po cca hodince jsem už dole.
Přehrada je nekonečná, táhne se několik kilometrů. Jako je to poslední dobou zvykem, tak se zase ozývají hromy, bouřka je zase tu. Takhle je to furt, zajímalo by mě kdy konečně nebude pršet. Oblíkám nepromok. věci a pokračuju dál. Musím přehradu obejít z druhé strany. Najednou procházím několika neosvětlenými tunely zařiznutými ve skalách. Znáte ten pojem světlo na konci tunelu? Tak tady se to stává realitou. Dost divný pocit, přisvicuji si aspoň telefonem a mířím k světlu na konci. Ještě že tu moc nejezdí auta. Asi půl hodiny jdu podél přehrady a pak už stoupám přes vesnici Mratinje.
“ Les se mění s každým metrem výšky a všechno působí úplně divoce.
Chtěl bych ještě zvládnout dojít k Trnovačku jezeru, ale čeká mě nastoupat šílených 1450 výškových metrů. Bouřka furt řádí a tak není moc dobrý v tomhle počasí lízt někam nahoru. Asi po dalších 3 km se ve slejváku zastavuji u jednoho domu a zkouším se zeptat na nocleh. Starší pár už v důchodu si mě berou hned dovnitř. Tradičně nejdřív přichází na řadu rakija a další pokračování k jezeru mi je ihned zamítnuto. Pán je velký sportovní fanda a tak koukáme na French open, super, aspoň se dozvídám jak si vedou Češi. Probíráme všechno možný, rodinu, práci, sport a je celkem sranda. Prý se musím naučit pořádně srbsky a příště přijet i s přítelkyní. Ráno chci dokončit výstup k jezeru a už bych měl překročit hranice a vstoupit do Bosny a NP Sutjeska.
Trnovačko a vstup do Bosny
Ráno celkem zaspím a budím se až o půl 9. Tělo to asi potřebovalo. Dáváme kafe a loučím se a vyrážím. Čeká mě nastoupat cca 1250 výškových metrů. Ze začátku to jde, stoupám pěkným trailem skrz parádní les. Od 1700 metrů se už objevují první sněhová pole. Chci to dnes zkusit bez nesmeků abych se ujistil, že už je nebudu potřebovat a můžu je poslat domů. Nejdříve v pohodě přecházím, místama po sněhu a občas po suťových polích. Pak ale dojdu k extra prudkému sněhovému poli, tady bych měl problém i s nesmekama.
Chvíli koukám a vymýšlím jinou alternativu. Beru to po skále vedle, když se přes ní dostanu, tak bych se měl napojit na cestu za sněhovým polem. Chce to trochu opatrnosti a vzručnosti a za chvíli se mi daří skálu přelézt. Dál pokračuji občas po sněhu, ale už se to dá, stoupání už není tak prudké. Za to je ale nekonečné, asi po 3 hodinách stoupání se konečně dostávám do sedla ve 2150 m n. m. Ještě mám možnost odbočit na vrchol Maglič, který je nejvyšší horou Bosny s výškou něco přes 2300, ale to nehodlám riskovat. Sněhu je pořád dost, jsem tu sám, nikdo nikde, tak radši volím klesání k Trnovačku jezeru.
Celkem technickou, kamenitou cestou prudce klesám o 650 výškových metrů až k krásnému jezeru. Tady mě překvapuje, že je tu dost lidí. Dávám se do řeči s pánem co tu má kiosek. Říká mi, že semka hlavně chodí Bosňáci, kteří cca 5 km odtud zaparkují auto. Dávám tu pivko a pán mi dává zdarma ňáké jídlo na cestu. Další pán co je tu na výletě se semnou taky dává do řeči, zajímá ho jaké to je, jít celou Via Dinaricu. Ten mi pro změnu dává sendvič, bezva, to se vždycky hodí. Je docela zajímavé sledovat jak se rozvinuly mé jazykové schopnosti. Naučil jsem se používat jakousi směs Čechoslovensko-srbštiny a celkem si se všema rozumím. Loučím se a valím dál.
Jdu parádním trailem, lehce klesám a pak zase stoupám a opouštím Černou Horu, teď už mě bude čekat Bosna. Jdu přes Prijevor kde vidím ty zaparkovaná auta.
Pokračuji přes rozhlednu a pak dlouho klesám suprovým lesním trailem přes rezervaci Peručica, tady je údajně nejvíc medvedů. Les se s nadmořskou výškou neustále mění a časté polomy z toho všeho dělají celkem zábavu.
Klesám o 950 výškových metrů, spíš to běžím než jdu. Vynořuji se u hlavní silnice po které pak musím kus jít a poprvé na trailu vidím značky upozorňující na minová pole.
Po chvíli zase odbočuji do lesa. Mířím k jezeru Dorje Bare, podle rozcestníku 4 hodiny chůze. Je 17 h, ok, jdu do toho. Mým tempem bych tam měl za 2 hodiny být. Musím nastoupat zase 800 výškových metrů, jakoby toho bylo dneska málo. Cesta se hodně mění, místama jdu po pás v trávě, pak bezva cesta lesem, přelízání potoků, člověk se fakt nenudí. Asi po hodině se vynořím z lesa a nad malými stromky vyčnívají obrovské, staré borovice. Musí mít průměr kmene minimálně 2 metry. Úžasný.
Dál zase stoupám lesem a v 19 h jsem už u jezera. Spím pod širákem, dnes zázrakem nepřišla bouřka a je úplně jasná obloha, kochám se pohledem na noční oblohu. V dáli se blýská, v Černé hoře bouřka je.
Ráno jdu přes menší jezero a pak zase klasicky stoupám až na Uglješin vrch (1859 m n. m.), odtud je parádní výhled na okolní masivy.
Pak zase klesám a začíná peklo, které mě čeká skoro celý zbytek dne. Cesty i značení mizí, prokousávám se po pás v mokré trávě, bez navigace bych vůbec nevěděl kam jít. Sem tam jdu různými keři nebo borůvčím, nohy mám opět domlácený do krve. Přes planinu stoupám na Zelengoru, cesta žádná, jdu prostě na směr a mám toho plný brejle. Asi po hodině a půl se konečně vyškrábu až na vrchol (2019 m n. m.).
Při sestupu se konečně objevuje cesta a značení, ovšem ne na dlouho. Od rána šíleně řádí komáři. Čekal jsem, že jich bude dost, ale že se do mě ty krvelačný svině budou pouštět i tak vysoko jsem fakt nečekal. Cesta opět mizí a všechno vrcholí tím, když se musím po pás prokousávat kopřivama. Jsem celý popálený a nohy mám v jednom ohni. Poprvé na cestě pořádně nadávám.
Opět takovou cestou necestou stoupám na Stirinsko jezero. Tady je rozcestník na město Kalinovik, ukazuje ale úplně jinam než co mi ukazuje GPS. No nic, zkusím to po značkách a budu věřit rozcestníku. Chyba! Po hodině totálně ztrácím cestu a dostávám se do dvouhodinového bludného kruhu. Jsem v jakési dolině a zpět na trail se dostanu jedině tak, že přelezu několik šílených, skalnatých hřebenů. Do toho navíc klasicky přichází bouřka. Nejdřív přelezu jeden hřeben a pak se předemnou objeví šílený kamenný pole s obrovskýma šutrama. Ty jsou navíc pěkně ostrý a rozřezávají mi boty. 2 hodiny se tímhle zoufale prokousávám než se konečně dostanu zpět na trail. No nic, do Kalinoviku už to nedám, ale zkusím z toho vyždímat co to půjde. Přelízám ještě jedno sedlo a pak mě čeká dlouhé klesání.
Dům Via Dinarica
Dávám se do běhu, běžím v kuse asi hodinu a za deště to dotahuji až do vesnice Jelašča, kousek od Kalinoviku. Tady mě do očí hned praští Planinarski Dom s nápisem Via Dinarica. Je to za plotem a tak hned hledám komu to patří. Pán se zrovna vrací s krávama a hned mě pouští do chaty. Jsem z toho nadšený, vše je parádně vybaveno, je tu asi 10 postelí. Všude jsou staré věci, jako rádia, dřevěné soudky atd. Je tu i hromada průvodců Via Dinarica a časopisů o stezce. Paní domácí mi připravuje večeři a dávám i sprchu.
Tohle si Bosna za ten dnešek částečně vylepšila. Ráno se dlouze bavím s domácíma, Drago Lalovič celou chatu postavil a snaží se o podporu Via Dinarici v Bosně. Zjišťujeme, že se známe s několika lidmi, kteří Via Dinaricu šli. Lenko a Katarino ze Slovenska, jestli to čtete, tak vás všichni zdraví :-). Rodinka si hned lajkují mé stránky aby mě mohli sledovat. Super společnost. Ještě dopisuju blog a natahuju fotky a vyrážím do města Kalinovik kde se chci někde připojit na net a nahrát blog, doplnit zásoby a poštou poslat domů už nějaké zimní vybavení.
Trochu víc jsem se rozepsal, ale událo se toho hodně a chtěl jsem se o to vše s vámi podělit.
Mějte se všichni fajn a užívejte léta.
Po pár dnech v horách Bosny je jasné, že tohle nebude lehká pasáž. Cesty mizí, značení selhává a tělo začíná protestovat. Krátký odpočinek v Kalinoviku mi pomohl srovnat hlavu, ale hned za městem se trail znovu zakousne. Přede mnou je dlouhý, náročný úsek, kde se tempo zpomaluje.
Na konec jsem si ve městě Kalinovik udělal zero day a myslím, že to byla správná volba. V klidu jsem se v restauraci najedl, dopsal blog, skočil na poštu,poslal zimní vybavení domů a taky si nakoupil zásoby. Zbytek dne už jsem se jen válel a regeneroval.
Nový parťák na cestě
Ráno jsem vyrazil směrem na vesnici Vlaholje. Tady hned musím přelézt plot z ostnatých drátů. Ano, tudy skutečně vede trail. Přes vesnici stoupám do kopce, když se za mnou najednou zjeví pes-husky. Nejdřív si myslím, že někde bude pastevec kterému patří, ale pes jde furt suverénně semnou. Ok, tak mám asi nového parťáka.
Stoupáme přes několik vrchů cca 650 výškových metrů a přecházíme vrch Lukavac. Pod ním se v potoku psí parťák chladí. Je celkem vedro, ale za námi už zase tradičně řadí bouřka. Musíme valit dál. To co jsme nastoupali zase scházíme dolů skrz pěkný lesík. Celou cestu stále lemují cedule s upozorněním na minová pole. Když dávám pauzu na jídlo, tak krmím i psa. Fakt nevím co s ním. Nemá ani obojek. Kráčí se mnou už asi 6 hodin, když v protisměru potkávám mladý německý pár, který jde část Via Dinarici. Vysvětluji jim situaci se psem a navrhuji jim, že by ho mohli vzít do té vesnice, kde se ke mě přidal. Když se loučíme, tak se k nim pes sám od sebe připojí. Takhle to bude lepší, byl by pro mě moc velkou komplikací. Bylo ale fajn aspoň chvíli s někým jít. Jinak tu jsem v horách pořád sám.
Procházím vesnicí Ljuta a pak mě zase čeká nastoupat cca 700 výškových metrů. Bouřka už mě dohnala a tak pokračuji v dešti. Cesta je hodně rozbahněná a tak mám co dělat abych se vyškrábal nahoru. Místy po kotníky zaplouvám do bahna. Někde mi treková hůl zajede i metr hluboko. Přes vrch pak začnu zase klesat a jdu parádním lesem jak u nás v Jizerkách, podél potůčku k jezeru, které tu není – je vyschlé.
“ Nasekal jsem 52 kilometrů a mám pocit, že mi každou chvíli upadnou nohy.
Pak už jdu jen kousek po silnici do vesničky Tušila. Tady je planinarski dom a dokonce tu stojí i auto. Hnedka klepu na dveře a pán mě bere dovnitř. Za 7,5 eura tu můžu v klidu přespat. Dávám si tradiční zdejší jídlo podobné našim koblihám a domácí sýr. Splachuju to dvěma sarajevskýma pivkama.
Ráno si dávám vaječnou omeletu, to je tady vrchol vegetariánské kuchyně. Sice jsou to bílkoviny, ale vajíčka, sýry a jejich chleba už mi tu lezou krkem, protože tohle mám k jídlu furt. Kdybych jedl maso, tak by se to tu dalo, ale ve všech kolibách pro mě mají prostě jen sýr a chleba. Hnedka z rána mě klasicky čeká výstup, 750 výškových metrů na kopec Vito (1960 m n. m.) Po cestě se dávám do řeči s pastevcem a tak jdu chvíli ve stádě s jeho ovcemi. Čeká mě pěkně ostrý stoupání a celkem mě to vycucává. Za 2 hoďky už ale stojím na vrcholku a pokračuji dál po hřebeni ostrým jako břitva. Paráda dokud nezačnu sestupovat. Z každodenních bouřek je cesta pěkně rozbahněná a kameny moc hezky kloužou. Teď zase 800 výškových metrů dolů.
Přes vesnici Ozimine jdu pak pár km po silnici a zase lehce stoupám a odbočuji do lesa. Přelézám totálně rozpadlý most u kterého jsou chatičky na přespání. Většina z nich je zamčená. Tohle nechápu, naprostá většina chat po cestě jsou zamčené. Chápal bych to pokud by se tu hrnuly davy turistů, ale tady prostě nikdo nechodí a když se tu občas zjeví někdo jako já, tak by byl určitě rád za střechu nad hlavou a rozhodně by tu nic neničil.
Hřeben nad Lukomirem
Rozbahněnou lesní stezkou pokračuji zase dál, dokud nevylezu z lesa a pak jdu chvíli po skalnatém hřebeni s parádním výhledem na kaňon pode mnou. Po této cestě přicházím až do vesnice Lukomir, v letní baště tu dávám u paní pivko. Zase se blíží déšť. No nic, oblíkám nepromok. věci a pokračuji dál. Mířím k Blatačko jezeru, za mnou jsou černá mračna a lítají blesky. Snažím se tomu utéct a tentokrát mám štěstí a bouřka se mi vyhýbá. Chvílemi svítí i slunko a objevuje se duha. Nakonec to balím pár km za jezerem v pěkném lesíku, kde stavím tarp.
Hned z rána pokračuji kousek po hřebeni, slyším pastevce a vidím obří psisko jak se ke mě rozbíhá. Hned beru do ruky šutry, tohle na ty bestie zabírá. Naznačím hod a už je jak beránek. Dál mizím v lesíku a totálně ztrácím trail i značení. Chvíli se prodírám těžko prostupnou džunglí a zase nadávám. Bosna je zatím co se týče cest a značení jednoznačně nejhorší. Hory i lesy tu mají parádní, ale trocha údržby by neškodila. Na konec se vynořím na parádní skalní vyhlídce a zase to tý proklatý Bosně promíjím. Tohle je bomba. Pode mnou je obrovský, asi 700 metrů hluboký kaňon řeky Rakitnica. Zamnou krásný hřeben přes který jsem šel včera a přede mnou už výhled na Prenjské hory. Chvíli se tu jen tak kochám. Jsou chvíle, kdy tenhle trail nenávidím, pak ale přijdu na takovýhle místo a zase ho miluju.
Z 1300 výškových metrů sestupuji až úplně dolů k řece na 350 m. Předtím ale ještě jdu dost výživný trail, nejdříve brutálně zarostlou lesní stezkou a pak po skalnatým hřebeni, kde jsou místama ukotvená pomocná lana. Pak už ostře sestupuji až k řece. Když jsem najednou takhle dole, tak je pořádné vedro a dusno. U naprosto průzračné řeky dávám osvěžující koupačku, tomu se nedalo odolat. Chvíli tu jen tak polehávám.
Padesát kilometrů do tmy
Dál pokračuji kupodivu fajn lesní stezkou dokud nesejdu až k řece Neretva, tady přecházím po mostě na druhou stranu a čeká mě táhlé stoupání pořád jen po asfaltu a hned poté klesání k Boračko jezeru. Už mi došlo jídlo a k mému údivu tu hned objevuji obchůdek. Výběr klasicky nic moc, ale aspoň něco.
Jezero je jinak parádní, břeh lemují dřevěná mola, jsou tu kempy, ubytování. Já se snažím najít restauraci, kde budou mít nějaký vegetariánský jídlo. První nic, zkouším další a tady mi nabízí šopský salát a hranolky. Bomba, to se zase předvedli. Energie tak na půl hodiny chůze. No nic, beru to, nic lepšího tu stejně nenajdu. Dnes je celý den jasno, po delší době žádná bouřka a tak toho chci využít. Pokračuji dál.
Hned za jezerem mizí cesta v metrových kopřivách. Je tu ještě jedna alternativa, totálně zarostlá džungle vedle. Volím variantu nechat se zbičovat větvema místo kopřivama. Tohle se fakt už nedá, sotva se tím protahuju a klasicky nadávám. Po chvíli se konečně dostávám na cestu a objevuje se dokonce značka. Musím celý jezero dlouze obkroužit a nastoupat zase 800 výškových metrů.
Cesta je prašná, kamenitá a hlavně nekonečná. Musím ujít ještě 15 km, abych došel do vesničky Rujiště, kde je planinarski dom. Už se začíná stmívat a já furt šlapu, je to nekonečný. Na konec za úplné tmy ve 22h přicházím do vesnice. Nasekal jsem bláznivých 52 km, 2300 m stoupání, 2600 m klesání. Zase jsem spojil 2 etapy do jednoho dne. Nohy mám úplně na šrot a mám pocit, že mi každou chvíli upadnou. V planinarskym domě naštěstí jsou a berou mě dovnitř. Asi hodinu a půl ležím na posteli jak mrtvola, okamžitě usínám. Až pak se jdu teprve kolem půlnoci najíst. V noci ale nemůžu vůbec spát. Nevím čím to je, ale celkově na tomhle trailu mám problémy se spaním. Moc toho nenaspím, tím pádem málo regenerace a do toho je to ještě dost velká bída s jídlem. To jsou vražedný kombinace.
“ Jsou chvíle, kdy tenhle trail nenávidím. Pak přijdu na takové místo a zase ho miluju.
Ráno se dávám trochu do provozu až kolem 9 h. Zjišťuji, že mi na noze vyskočila parádní vyrážka, musel jsem se včera v tom neprostupným křoví otřít o něco jedovatýho. Bezva. K snídani mám zase vaječnou omeletu. Po týhle cestě budu sýr a vajíčka nenávidět. Až kolem 11 h jsem schopný začít trochu fungovat. Včera jsem se absolutně oddělal. Takhle to dál nepůjde. Musím vymyslet nový plán a hlavně trochu zvolnit, jinak bude zbytek trailu spíš utrpení. Dělat každý den převýšení 2500 a 40 km, bídně jíst a nespat prostě nejde vydržet. Však je to jedno jestli do cíle dojdu o týden později, hlavně si to užít a zůstat celej.
Hned z rána musím klasicky nastoupat 900 výškových metrů. To přesně potřebuji, když mám nohy furt na kašu. No nic, půjdu na pohodu, hlemýždím tempem. Lesíkem stoupám po fajn trailu, který je i dobře značený. Prenjské hory mají být jedno z nejatraktivnějších míst v Bosně. Procházím okolo zamčené chaty, kde pomocí kýblu nabírám vodu ze studny. Je tu sucho. Dál stoupám po obrovské vápencové planině směrem ke kopci Zelena glava (2115 m n. m.), přecházím tu ještě pár sněhových polí a stoupám do sedla ve výšce 1900 m. Odtud je fantastický výhled. Na Zelenou glavu rozhodně nepolezu. Je to asi výstup na hodinu, celkem dost náročný, spíš lezecký a vůbec na to nemám energii. Navíc, opět se blíží déšť. Na druhé straně je sněhu ještě víc, sestupuji pomalu dolů a pak už začne pršet.
Jedné věci v těhle horách nerozumím. Když jsou tak atraktivní, kde jsou turisti? Zase jsem nepotkal jedinýho živáčka, ostatně takhle to je celou dobu co jsem na trailu. Přicházím k chatě Vrutak, je klasicky zamčená, ale když ji obejdu, tak zjistím, že někdo nechal otevřený okno. Paráda, hned se protahuju dovnitř. Vevnitř je to pecka, sedačka, kamna, vybavení na vaření a nahoře super spaní. Zapisuju se do knihy, naposled tu byl někdo před 2 týdny. Sice jsem ušel jen 19 km, ale je mi to jedno. Zítra dojdu do města Jablanica, kde si dám oraz, dopíšu blog a možná se zajedu mrknout do města Mostar na ten jejich slavný most. Večer ještě dělám dřevo a zatápím v kamnech. Je tu i kafe, tak si uvařím hrnek a v klídku dopisuju blog. Tohle by šlo…
Cesta do Jablanice
Hnedka z rána potkávám holandský pár. Jdou část bosenské Via Dinarici. Holčina mě hned poznává, viděla mé fotky na internetu. Asi čtvrt hoďky kecáme, vyměňujeme si info o vodě, chatách atd. Od rána je takový aprílový počasí. Chvíli prší, vyleze sluníčko a za chvíli zase prší, do toho se ozývají i hromy. Kousek klesnu a pak už se zase drápu nahoru po nekonečném kamenném poli. Objevím se u mrtvého, shořelého lesa, přes který se prokousávám po skalách nahoru, spíš zase lezecká pasáž. Když vylezu nahoru, je tu celkem fajn shelter. Hlavně ale zjišťuji, že se sem dalo dostat mnohem snadněji. Snažím se ale držet přesné trasy podle GPS, tak většinou žádné alternativy nevymýšlím. Odtud zase ještě stoupám po kamenném poli do 1800 m n. m. Poté začínám lehce klesat ale po cestě která je opět o hubu. Kluzké kameny, bahno, do toho zase prší.
Klesání je čím dál ostřejší, musím seběhnout 1450 výškových metrů. Místama dost exponované úseky, kde jsou i pomocná lana. Koleno i achilovka mi při tomhle sestupu dávají vědět, že je toho na ně moc. Místy běžím, když je pěkný trail v lese, tak mi to nedá a musím si to seběhnout. Vynořuji se ve vesnici Ravna, kde chvíli hledám kudy dál. Za chvíli mě už paní navádí. Mizím v lese, kde hodně rychle ztrácím cestu a značení. Zase nadávám, místy se zase prodírám džunglí, ale na konec to do města Jablanice docvaknu. 20 km mi trvalo něco přes 8 hodin. V tomhle terénu to prostě rychleji nejde. Našel jsem levný penzion a rozhoduji se tu zůstat 2 noci. Hned zahajuji dojídání. Na má trčící žebra není pěkný pohled. Zítra si udělám výlet do Mostaru a zase povalím dál.
Když to dobře půjde, tak bych se měl příště ozvat už z Chorvatska.
Po dni odpočinku a výletu do Mostaru jsem se opět vrátil do akce. Vyrážím z Jablanice a hned z rána mě čeká nastoupat krásných 1800 výškových metrů. Nejdříve stoupám po štěrkové cestě a dost praží slunko, asi po 2 hodinách už ale mizím v lesíku a užívám si to, stoupání jde sice pomalu, ale není to nic extrémního.
S přibývající výškou se les mění na parádní borovicový hájek. Poprvé na cestě mám trochu problém s vodou. Hory už jsou tu sušší, ale daří se mi najít totálně zarostlou studánku a tak jsem zase na chvíli v pohodě. Dnes budu procházet přes Hajdučka vrata, což je takový symbol Bosny i Via Dinarici. Kdo si tu neudělá fotku, jakoby Dinaricu nešel. Chvíli předtím doháním mladého klučinu z Belgie. Dáváme se do řeči a jdeme spolu a v té zakecanosti mineme právě Hajdučka vrata. Naštěstí si toho hned všímám a pár stovek metrů se vracíme. Jsme tu. Ona známá, zvláštní skalní brána. A za ní neuvěřitelný výhled. Děláme si tu pár fotek a chvíli se jen tak kocháme. Julienovi je 19 let, vloni dokončil střední a od tý doby cestuje. Teď si řekl, že si i bez zkušeností projde část hor v Bosně-sám. Možná příští rok se prý vrátí do školy.
Pokračujeme dál a přicházíme k chatě Vilinac, která je kupodivu otevřená. Chlapík jde ale za chvíli domů a tak zavírá. Doplňuji tedy rychle ještě vodu a chci pokračovat. Julien chce jít se mnou, ale asi po 5 minutách to balí s tím, že je unavený a přespí u té chaty.
Blíží se bouřka, ale valím to dál, měl bych se jí vyhnout. Stoupám na vrch Velký Vilinac (2113 m n. m.) odkud je prostě parádní výhled. Řekl bych, že tohle je zatím nejhezčí část Bosny.
Pak už to hrnu po kamenitých cestách dolů. Parádním borovicovým lesíkem klesám až na 1250 metrů.
Policajti u táboráku
Kousek od kláštera Masna Luka nacházím velké tábořiště. Jsou tu cedule camping atd a vůbec nikdo tu není. Hnedka tu stavím tarp a rozdělávám oheň. Za chvíli prochází kolem chlapík, který mi tvrdí, že tu oheň rozdělávat nesmím. V tom případě teda nechápu proč je tady asi 5 ohnišť. Navíc jsem dostatečně daleko od lesa. Chlapík pokračuje dál.
Asi za půl hoďky vidím přijíždět policejní auto. Ten chlápek na mě zavolal policajty. Svojí lámanou angličtinou se mě ptají co tu dělám. Odpovídám, že kempuju na oficiálním camp místě. Jakmile zjistí, že jsem Čech, už mluví bosensky. Taky mi tvrdí, že tu nesmím zapalovat oheň. Ok, vytahuju hned několik argumentů na které jsou očividně krátcí. Když vše uzavírám se slovy, že by tu teda měli mít cedule upozorňující na zákaz ohně a že to ani neměli na info cedulích přírodního parku, tak jen pokrčí rameny s tím, že cedule dřív prý měli. Ještě k tomu přidávám, že by jejich zkorumpovaná vláda mohla pro tuhle zemi taky někdy něco udělat. To hned přikyvují. Oheň na konec hasím, ať jsou kluci v klidu a za chvíli odjíždějí.
Ráno se jdu mrknout na klášter, kde kupodivu chytám WiFi. Mířím k Blidinje jezeru a odtud mě čeká celkem dost ostrý výstup na kopec Vran (2020 m m. m.). Tohle mi dává hodně zabrat, ale po pár hodinách jsem na vrchu. Pak pokračuji nahoru a dolu po hřebeni ještě přes kopec Malý Vran. Tahle etapa má jen 11 km, ale na ofic. stránkách uvádějí, že zabere cca 7 hodin. Zase je málo vody, naštěstí je na vrchu ještě trocha sněhu, tak ho tavím a filtruju.
Touhle etapou samozřejmě nekončím a valím dál. Klesám dolů a zase jdu parádním lesíkem jak u nás. Pak si to zase nastoupám na kopec Svinjar a snažím se to valit, co to jde. Můj cíl je vesnice Omolje. Protahuji se průsmykem podél potoka a pak klesám těžkým, kamenitým terénem až do vesnice. Dostal jsem se na takovou planinu a dost tu fouká. Snažím se najít vhodné místo pro tarp, ale na konec to prostě zapíchnu na louce za vesnicí. V noci přichází brutální bouřka, blesky lítají v takové frekvenci, že bych nepotřeboval světlo a kapky buší do tarpu takovou silou, že z něj musí udělat cedník. Ale SMD Gatewood Cape zase drží, je neuvěřitelný co má tenhle můj tarp už z loňska za sebou a furt je v pohodě.
“ Jestli mám tuhle cestu přežít ve zdraví, musím prostě víc jíst.
Borovička na faře
Hned z rána to vypadá na další bouřky. Všude je černo. Procházím vesnicí Bukovica a mířím do kopců. Bouřka už mě dohnala a déšť je tak silný, že se schovávám u kostela. Za chvíli už na mě z okna fary volá místní farář. Zve mě dovnitř a vyptává se odkud putuju. Hned mi nalívá borovičku a dává si se mnou. Prý to mám na lepší dýchání. Na cestu ještě dostávám sendvič.
Už je po dešti a tak valím dál. Na kopcích je tu hromada větrných elektráren. Fakt tu dost fouká, tak to asi dává smysl. Dostávám se na širokou, nově zbudovanou, kamenitou cestu po které nic nejezdí. Je to nekonečná cesta, ale po pár hodinách se konečně vynořuje Buško jezero. Tohle obrovské jezero leží u hranic s Chorvatskem a pro mě to znamená jediné. Zítra opustím Bosnu. Scházím k jezeru a za mostem se zastavuji na jídlo v hospodě. Dávám se tu do řeči s bosňákem, který emigroval a žije v Německu. Teď tu je na návštěvě „doma“. Dost se to tu protahuje, německý Bosňák mi furt objednává pivo a na konec tu i za 10 euro přespávám.
Ráno zašívám a lepím boty. Už se dost rozpadají, ale musí ještě cca 200 km vydržet, než na mě budou čekat na poště v Chorvatsku nový. Čeká mě asfaltová etapa, furt po silnici podél jezera. Nic záživnýho, po cestě mě jen kontroluje policie. Pěšky tu nikdo nechodí, tak se vždycky diví. Procházím přes bosenskou hraniční kontrolu, dostávám výstupní razítko a pak mizím v lese. Do Chorvatska budu překračovat mimo ofic. přechod. Naposledy se otáčím a loučím se s Bosnou, na konec na ni budu vzpomínat v dobrém. Tahle země to má těžký.
S přechodem hranic by neměl být problém, to bych však nesměl hned v první chorvatské vesnici Kamenec vstoupit do hospody, kde je zrovna chorvatská pohraniční policie. Hned z mého pasu zjišťují, že mám sice výstupní bosenské razítko, ale nemám vstupní chorvatské. Správně bych se měl vrátit zpět a projít přes oficiální přechod. Vysvetluji jim, že můj trail vede mimo celnici a že se už pěšky vracet nebudu. Můžou mě tam jedině zavézt autem. Všechno probíhá v přátelském duchu, pár telefonátů s kolegy, opisování údajů a po půl hodině mě pouští dál s tím, že mi ještě ukazují cestu na mapě.
V hospodě si objednávám jídlo, mají jediné, s masem. Ok, sám se sebou uzavírám dohodu. Jestli mám tuhle cestu ve zdraví přežít, musím prostě víc a líp jíst. Pokud tedy budu mít na výběr, beru vege jídlo. Když ne, sním i maso. Po pár minutách přede mnou přistává maso s bramborovou kaší. Divný pocit, po 3 letech bez kousku masa. Zvlášť když jsem si za tu dobu vytvořil k masu jakousi nechuť. No, co se dá dělat, musím to tam poslat. Doma už si zase budu jíst tak, jak jsem zvyklý. Dávám se tu ještě do řeči s hospodským na téma fotbal. Vyzvídá proč nejsou Češi na mistrovství světa. Tak se tu trochu snažím vysvětlit situaci v českým fotbale. Chorvati tu mistrovstvím žijí, všude visí vlajky a jsou natěšení, jen já zas nic neuvidím, protože už budu v horách.
První kilometry v Chorvatsku
Jdu po cyklostezce, která je zároveň poutní cesta do města Sinj. Značení Via Dinarici už od Buška jezera neexistuje, ale cyklostezka je jinak značená parádně. Procházím přes městečko Grab a musím říct, že všechno tu hned vypadá úplně jinak než co jsem do teď viděl. Pěkné domky, dřevěné okenice, terasy obrostlé vinnou révou. Všude se něco pěstuje. Po cestě se cpu třešněma a ostružinama, dobrota. Je pěkně a cestu si užívám, snažím se toho využít a natahuji to k městečku Otok, kde po dnešních 46 km stavím tarp u řeky.
Ráno stále pokračuji po poutní cestě, ale pak zjišťuji, že trail odbočuje a přes město Sinj nevede. To mi přijde škoda, když už jdu tak dlouho po poutní cestě. Rozhoduji se tedy na konec do města Sinj vydat. Sice si zajdu několik km navíc, ale to mi nevadí. Nejvíce sem táhne turisty poutní kostel Panny Sinjské, který samozřejmě hned navštěvuji a taky vylezám na kopec, kde stojí sinjský hrad. Ve městě dávám oběd a pak už dlouze, pořád po asfaltu pokračuji podél řeky Cetina až k Peručko jezeru. Cesta po asfaltu už tak nebaví a po 42 km stavím tarp přímo u jezera. Rostou tu opět ostružiny, tak se na noc cpu.
Hnedka z rána, ještě než stihnu vyrazit začíná pršet, do toho pořádně fouká a je celkem chladno. Po kamenité cestě pokračuji pořád dál podél jezera a lehce stoupám. Po cestě potkávám dva chorvatský kluky na kolech. Jakmile zjišťují, že jdu Via Dinaricu, jsou z toho úplně na větvi. Hned mi ukazují fotky jejich kamaráda z oddílu, který jde jako první Chorvat celou VD. Už je prý někde v Černé hoře a míří do Albánie. Já jsem ho ale nepotkal. Děláme společnou fotku a valím to dál.
Za polovinou trailu
Dostávám se až k prameni řeky Cetina, pak opět potkávám chorvatskou policii. Dobrý, razítka z Bosny si nevšimli, přejí hodně štěstí a pokračuji. Začínám stoupat na nejvyšší horu Chorvatska – Dinara (1831 m n. m.). Počasí moc nepřeje a je tu neskutečně větrno. Na konec přicházím k horské boudě Martinove košare ve výšce 1300 m n. m. a rozhoduji se to tu pro dnešek zabalit. Ráno má být líp, tak vyrazím na vrchol a pak do města Knin.
Dnes (v sobotu) jsem přesně měsíc na trailu, teď už se to bude krátit, přehoupl jsem se přes polovinu trailu.
Tenhle úsek Via Dinarici mi ukázal Chorvatsko ve všech polohách. Od nejvyšší hory země přes přátelské horské chaty až po místa, kde cesta úplně mizí a zůstává jen boj s terénem, počasím a vlastní hlavou.
Na střeše Chorvatska
Ráno místama svítí sluníčko, ale vrchol Dinary je zahalen v mracích. No nic, co se dá dělat, jdu tam. Stoupání je pozvolné, nic hrozného, značení v pohodě, akorát s přibývající výškou zesiluje vítr. Asi za hodinu už stojím na vrcholu nejvyšší hory Chorvatska. Výhled ale žádný, jsem v mraku, vítr je tak silný, že se sotva udržím na nohách. Dělám rychlou vrcholovou fotku a mizím odsud. Pak už mě čeká dlouhé klesání. Potkávám 2 Chorvaty, kteří nechápou jak můžu jít celou Via Dinaricu. Jeden z nich musí mít minimálně 2 metry, vedle něj si připadám jako trpaslík.
Pak už procházím parádním bukovým lesem až k chatě Brezovac, kde je poměrně živo. Parta mladých Chorvatů si to tu na víkend pronajali. Přisedávám ke stolu a hned dostávám do ruky pivko. Vysvětluji, že jdu VD a všichni kroutí hlavou. Nikdo z nich si to nedovede představit. Dostávám nabídku, že se s nimi můžu i najíst. Sem s tím, jídla není nikdy dost!
Sedím tu skoro dobrý 2 hodiny, popíjím čtvrtý pivko a do toho mi nosí ochutnávat jejich pálenky. Mám solidně nakoupeno, ale musím se rozloučit, abych ještě stihl dojít do Kninu. Po chvíli hned potkávám pohraniční policii. Mám veselou náladu, tak s nimi chvíli kecám. Všechno v pohodě. V Kninu mám vytipovaný nějaký levnější hotel a tak mířím přímo tam. Hned se ubytovávám a rovnou si objednávám pizzu. Potřebuji si hlavně všechno dobít a vyprat. Večer už jen relax při sledování fotbalu.
Chorvatská džungle
Dnes a zítra mě čeká etapa o které vůbec nic nevím. Všichni Chorvati které jsem potkal mě před tím varovali a přáli mi hodně štěstí jakobych šel do války. Zatím pohoda, jdu po asfaltce, kde nic nejezdí. Tak nějak celkově tu je pusto, opuštěné, rozpadlé baráky, nikdo nikde. Po pár km asfalt končí a přichází lesní cesty. Značení žádné, jdu podle GPS. Už jsem si ale zvykl, že Chorvati Via Dinaricu značenou nemají. Do teď byla značka jen na Dinaru, předchozích asi 120 km nic.
“ Umývám krev a vytahuju trny z celého těla.
Cesta v lesíku se začíná dost zužovat, až nakonec mizí. Je to tady. Najednou se prokousávám zarostlou, trnitou džunglí bez jediného náznaku cesty. Je to tak hustý, keřovitý porost, že se tím nedá vůbec protáhnout. Hnedka si roztrhávám triko. Koukám do mapy a prostě nevím kam dál.
Dvě hodiny se tímhle bordelem protahuji, nadávám až se konečně vynořím u potoka. Umývám krev a vytahuju trny z celýho těla. Největší problém mi dělá trn zaražený pod nehtem na noze. Už potřebuji nový boty, jsou komplet děravý. Umývání ran bylo zbytečný. Za 10 minut pokračuji podobnou džunglí podél potoka. Už asi vím co ti Chorvati mysleli. Naštěstí se asi po půl hodině dočkám normální cesty. Za vesnicí Zrmanja vrejo stoupám a překračuji hlavní silnici, která vede do Gračacu. Už je pozdě a hledám místo na tarp, nemůžu ale najít žádné závětří. Silně tu fouká. Na konec najdu místo, kde fouká aspoň o trochu míň. Tarp radši kotvím ještě velkýma kamenama.
Moc jsem se zase nevyspal, celou noc šíleně házel vítr s tarpem. Den zahajuji po zarostlé louce. Musím nastoupat cca 600 výškových metrů na kopec Oklinak. Cesta ani žádné značení tu nejsou, tak jdu přímo směr vrchol. Pak ještě menší kopec a už sestupuji bukovým lesem z kterého se napojuji na dost frekventovanou silnici po které jdu asi 8 km až do Gračacu. Spěchám na poštu, kde bych mel mit snad balik s botama. Je tu! Uf, navíc i moskytiéra a něco k snědku. Děkuji přítelkyni, bez tebe bych byl v háji :-).
Město je jinak totální díra, vše rozpadlé, není tu ani restaurace, kde by se dalo najíst. Zastavuji se aspoň v baru na pivo, abych dobil telefon. Tady nemá význam zůstávat. Koukám do mapy a rozhoduji se to ještě napálit na Crnopac, kopec nad městem, kde má být chata. Nové boty=nová energie. Procházím parádním, značeným lesíkem a přicházím až k chatě.
Jsou tu 2 Chorvati a něco tu opravují. Ptám se, jestli tu můžu přespat. Bez problému. Jsou členi planinarského družstva a celé to tu postavili. Nejhezčí chata jakou jsem do teď viděl. Je umístěna s výhledem na okolní skály. Okolo ní je vše parádně upraveno, gril, stolky, lavičky, voda, záchod, dokonce má i solární panely na střeše. Hned to chlapům vše chválím. Večer připravují večeři a zvou mě taky. Jíme venku, kocháme se západem slunce, kecáme a všichni jsme nadmíru spokojení.
Ráno vycházím na takovou okružní stezku/feratu Malý princ. Chlapi mi hned hlásí, že je Top 5 v Evropě. Scházím kousek níž a pak to začíná. Různé prolézačky mezi skalami, místama celkem těžké úseky. Ve skalách jsou roxory a fixní ocelová lana, po kterých se tu leze. Procházím přes různé skalní brány a neskutečně mě to baví. Celé to dávám s dost naloženým batohem. Vrcholem je pak výstup na skálu Bílý kuk. Dávám to taky s batohem, i když bych si ho mohl nechat dole.
Ve stopách Vinnetoua
Za necelé 2 hodiny se objevuji opět u chaty a chlapi nevěřícně koukají na hodinky. Tvrdí mi, že jsem to nemohl jít. Ukazuji fotky, že jsem to celé proběhl a ještě vylezl s batohem na tu skálu. Prý to tady ostatní chodí tak 5 hodin. Starší z chlapíků mi hned říká Speedy Gonzalez :-). Ještě tu dávám sváču a ukazuji jim lehké vybavení, nejvíce jsou paf z filtru na vodu. Chorvati to neznají, mají tu jen Decathlon. Na konec ještě dostávám jídlo na cestu, za vše děkuji a vyrážím dál.
Dokončuji okruh kolem Crnopace a pak přes silnici zase stoupám do hor. Už kráčím po pohoří jižního Velebitu. Procházím bučinami, jako někde v Jizerkách. Poté už kráčím po kamenité cestě s výhledy na parádní skály. Koukám do mapy a najednou zjišťuji, že se kousek odtud točil Vinnetou. A já si říkal, že mi je to tu povědomé. Přicházím k památníku a parádním skalám. Asi kilometr odtud hned pod cestou objevuji plácek se stolem a lavicí a pod širákem tu přespávám. Tohle byl bezva den.
Ráno pokračuji dál a pode mnou už vidím konečně moře. Přes vlašski grad stoupám na hlavní hřeben do výšky cca 1700 m. Tenhle hřeben teď musím celý přejít.
Potkávám prvního turistu a všímám si trika Lasting. Hned se ptám, jestli je Čech. No konečně, jednou to přijít muselo. Po 33 dnech na trailu potkávám prvního Čecha. Jde přechod Velebitu a už je na konci. Kecáme asi půl hodiny, paráda.
Poté už stoupám na Vaganski vrch (1757 m n. m.). Viditelnost je špatná, tak to hrnu dál. Zásadní je to tu nepodcenit s vodou. Velebit už je celkem suchý a tak pro jistotu nosím 3 litry. Ale díky tomu, že denně chodím cca 40 km, tak se mi daří ke zdrojům pravidelně docházet. Většinou tu je dešťová voda u chat, kterou filtruju. Chutná děsně, ale je to voda. Přes chatu Struge a Veliko ruino jsem zase klesl dolů a po 43 km to balím pod širákem vedle lesíka.
Vyrážím o půl 8 a začíná déšť. Tak Velebit zase asi tak suchej nebude. Všude je černo, tohle vypadá na dlouho. Valím to dál a zastavuji se u Tatekovy koliby. Tady nacházím mladý chorvatský pár. Topí si tu a rozhodně se nikam v tomhle počasí nechystají. Vysvětluji jim svůj dnešní plán a říkají mi, že to není možný dát.
Déšť i vítr ještě zesiluje, oblíkám všechno nepromok. co mám a valím dál. Pokračuji parádními bučinami, po trailu valí voda. Na bahně a kamenech to pěkně klouže. Koukám do mapy a chci dojít k chatě Jelova ruja a uvidím co dál.
Chata se skleněnými stěnami
Přicházím k totálně rozpadlému baráku, tohle byla chata možná tak před 20 lety. Vevnitř hnízdí netopýři, podlaha je propadlá, tady rozhodně nezůstanu. Koukám do mapy a pod kopcem Veliký stolac má být další chata. Sice to znamená stoupání po skalách, v dešti a silným větru, ale musím to dát.
Kolem 13 h konečně přicházím k chatě a už z dálky mi je jasné, o jakou chatu se jedná. Šugarska duliba-nově postavená chata, která má dvě prosklené stěny, na východ a západ. Všechno ve dřevě, parádní kamna, solární panely, takže si tu v klidu můžete přes USB dobíjet. Nikdy jsem nic takovýho neviděl. Hnedka zatápím a suším věci. Dnes už nemá smysl pokračovat. Tahle chata je dokonalá, 5 minut odtud je voda a jsem tu úplně sám. Jen škoda, že furt prší a nemůžu se kochat výhledy na moře přímo z chaty.
Kolem 18 h déšť ustává a obloha se začíná protrhávat. Jdu pro vodu a dělám dřevo. Tak na konec ten západ bude. Dopisuju blog a skrz prosklenou stěnu se kochám co venku předvádí slunce a mraky. Dokonalost.
Velebit se přede mnou pomalu láme ze syrových hřebenů do hlubokých lesů a divočina dostává nový rozměr. Vítr tu má hlavní slovo, cesty často mizí pod polomy a člověk je znovu odkázaný hlavně sám na sebe. Přibývá lidí, ale samoty je pořád dost – a s každým dalším krokem je jasnější, že Via Dinarica se blíží ke svému finále, aniž by polevila.
Ráno ještě dělám dřevo, aby si v týhle úžasný chajdě mohl zatopit i ten, kdo přijde po mě. Pak už pokračuji dál, dost fouká, ale jinak je celkem fajn. Cesta vede převážně lesem, ale sem tam je super výhled na moře. Velebit je jinak celkově dost zalesněný a trail vedený přes nádherné bučiny mě fakt baví. Díky tomu, že je tu ale nadprůměrně větrno, je tu hromada polomů. Musím tak neustále něco přelézat a nebo obcházet.
Asi po 4 hodinách přicházím do Buške Oštarije. Po dlouhé době trocha civilizace. Je tu restaurace, tak se hned běžím najíst. Potom se potřebuji dostat dolů, do města Karlbag. Poprvé na trailu tak využívám stop kvůli zásobování. Čekám asi 10 minut a hned mi zastavuje mladý Rakušák. Vyhazuje mě přímo před supermarketem. Po nákupu se chvíli snažím všechno jídlo nacpat do batohu, ale jako vždy se to všechno do 36 litrového Kuma vejde.
Moře mám od sebe asi 100 metrů, ale ani se k němu nejdu podívat. Moře mě nezajímá, já tu jsem kvůli horám. Hned stopuji zpět na trail. Po 5 minutách mi zastavuje mladý, holandský pár. Pecka. V restauraci kde jsem jedl je i levný hostel, tak se jdu zeptat jestli mají volno. Bylo by fajn se po 9 dnech konečně umýt. Jenže je plno. No nic, nahazuju bágl a mizím v lese. Natahuju to až k Ravni Dabar, kde je planinarski dom. Zůstávám tady, spí tu několik chorvatských horolezců, ale i když tu je správce, tak nefunguje ani elektrika, ani voda.
“ Jen padesát metrů ode mě mizí v lese huňaté monstrum.
Premužicova stezka
Hned z rána stoupám asi 600 výškových metrů na kopec Budakovo brdo, odkud je úžasný výhled na moře. Pak lehce klesnu a už jdu pořád lesem. Divný, dnes potkávám v protisměru furt lidi. Tolik jich nebylo za celý trail od Kosova. Přiletím k chatě Skorpovac a chlapík co tu sedí u stolu mi hned hlásí, že určitě nejsem normální turista. Hned se směju a vykládám o Via Dinarice. Je tu několik dalších lidí a jakmile se zmíním, že jsem z Česka, dostávám do ruky pivo a hned jsem zván i na jídlo. Sedím tu a se všemi kecám asi hodinu. Bezva společnost. Taky už vím, proč tu je najednou tolik lidí. Chodí Premužičovu stezku, to je asi 80 km dlouhá, velice známá stezka.
Začíná v Severním Velebitu a končí v Buške Oštarije. Nikdo to v opačným směru nechodí, tak jsem tu trochu za podivína, navíc tu nikdo nechodí sám. Stezka je jinak super, je dobře značená a tak to rychle odsejpá. Jdu většinou lesem a sem tam se objeví výhled na moře. Oficiálně vstupuji do Národního parku Severní Velebit a docházím k chatě Alan. Tady je hromada turistů, vozí je semka autobusy. Potřebuji si dobít telefon. Tak si dávám jídlo a pivko. Počítám už s tím, že dál už se dnes nedostanu. Po 2 hodinách už je ale telefon skoro nabitý a tak nahazuju bágl a valím dál.
Všichni turisti tu na mě koukají jako na blázna, když v poloklusu ještě valím o půl 7 večer nahoru do hor. Můj cíl je Rosijevova chata, do tmy to stihnu. Stoupám parádním lesíkem jaký jsem tu ještě neviděl, stezka je boží. Pak se objevuju mezi nádhernými skalami, nikdo tu už takhle pozdě není, tak si to užívám. Za hoďku a půl jsem u chaty. Je ve výšce 1580 m n. m. mezi skalama, hned v ní zatápím a kochám se západem nad mořem. Jsem tu sám. Tyhle večery mám fakt rád.
Ráno opět pokračuji stezkou mezi skalami a po chvíli potkávám snědšího týpka v protisměru. Jen se zdravíme. Až o pár dní později zjišťuji z jedné vrcholové knížky, že to byl thru-hiker z Indie. Kruci, škoda.
Přicházím k oficiálnímu začátku Premužičovi stezky a potkávám se tu s chorvatskou partou. Když se zmiňuji, že jdu Via Dinaricu, tak se hned ozývá jeden z nich, že je tvůrce Via Dinarici, tenhle nápad už dostal cca před 15 lety. Hned se dáváme do řeči, jsem prý první thru-hiker kterého za ty roky potkal, děláme společnou fotku a dává mi na sebe kontakt. Mám na ty lidi prostě štěstí.
Pokračuji přes Zavižan parádní stezkou. Jsem v území, kde je nejvíc medvědů, ale pořád nic. Pak už definitivně opouštím NP Severní Velebit, byla to rychlovka, je maličký. Jdu přes pár vesniček s polorozpadlými domy a procházím přes zarostlé cesty lesem. A pomalu stoupám na Jadičevu plan. Odtud už pak dolů, do Vratniku. Tady po 31 km nacházím rodinný penzion s příznačným názvem Putnik (Poutník). Jsou teprve 4 h odpoledne a mohl bych s klidem dát 45 km, ale potřebuji se po 11 dnech umýt, vše dobít a dát se trochu do kupy. Od města Jablanica v Bosně jsem neměl jediný odpočinkový den. V Chorvatsku to dost hrnu, ale baví mě to. Předpokládám, že do cíle už ani žádný odpočinek dávat nebudu.
Samarské stěny
Ráno šlapu po málo frekventované asfaltce k vesničce Krivi put, kde jdu kolem dost rozpadlých budov. Pak už mizím v lese a stoupám na kopec Alino Bilo. Cesta je dost zarostlá a musím neustále koukat kolem sebe, kde je další značka. Poté trochu klesám a pak zase musím stoupat na Kolovratské stěny, ale totálně zarostlou cestou. Okolní porost má přes 2 metry, hodila by se mačeta. Do toho ještě hromada polomů. Když se dostanu ke „stěnám, tak zjišťuji, že to je prostě naprosto bezvýznamnej kus skály. Takových už jsem viděl.
Zase klesám, abych pak opět vystoupal na kopec Velkou Javornicu. Tohle mi dává zabrat, cesta je totálně zarostlá. Vrchol je dost skalnatý, okolo jsou jen rozsáhlé lesy, nic víc. Totální divočina, i když cesty stojí za prd, tak jsem z toho odvařenej. Mířím ještě do přírodní rezervace Samarské stěny. Procházím absolutním pralesem. Můj cíl je chata pod Bílými stěnami. Když sem přijdu, už je tu mladý, anglický pár. Jsou to první lidi, který za celý den potkávám. Vyrazili před 3 dny z města Lič, jdou část chorvatské Via Dinarici. Hned mi hlásí, že první den potkali medvěda. Říkám jim, že mají štěstí, já za 40 dní nic neviděl. Bavíme se o úsecích co koho bude čekat. Večer nám do chaty vleze plch, který dělá bordel celou noc. Tohle je nejhorší zvíře, co jsem za celý trail viděl. Vleze do každé chaty a nedá pokoj. Za celou noc spím asi půl hodiny. Ta svině furt leze do věcí angličanům, sem tam si dovolí i přeběhnout přes ze mě.
V 6 ráno už toho mám dost a vyrážím. Mám v plánu projít celou rezervaci s batohem, ale má tu být hromada lezeckých pasáží. Od rána prší, všude je bahno, skály kloužou. Brzy začínají dost těžké pasáže, přelízání, prolízání úzkými uličkami, kde musím sundat batoh a nejdřív projít bez něj a pak ho protáhnout. Nedovedu si představit, že to tady někdo dá s velkou krosnou. Musí tuhle sekci vynechat nebo si nechat bágl na chatě a projít si to bez něj. Déšť zesiluje, snažím se to prolízt co nejrychleji než to bude totálně o hubu. I takhle už je to tak na hranici bezpečnosti. Nejsou tu žádná lana, nic. Asi po 2 hodinách už jsem u samarských stěn a klesám dolů. Foťák si v dešti netroufnu vytáhnout. Dál pokračuji lesem po asfaltce.
“ Nečekal jsem, že největší divočina Chorvatska bude právě tady na severu.
Proti sobě potkávám kluka s báglem. Hned zjišťuji, že jde Via Dinaricu. Před 10 dny vyrazil ze Slovinska a je víc zhuntovanej než já. Už si stihl i vyvrtnout kotník. Hned ze mě tahá info o stěnách. Na zádech má 16 kilovou krosnu a tak ho upozorňuji, že s takovým báglem a ještě bolavým kotníkem bude mít co dělat. Zkusí to a uvidí. Když ho vidím odcházet nebo spíš „odpajdávat“, tak je mi ho fakt líto. Snad celou VD zvládne. Dnes je dost asfaltu. Přes vesnici Kuk pak už zase stoupám a mizím v lese. Ze začátku je „cesta“ dost zarostlá a jdu vyloženě po značkách, pak už je to lepší. Lesy tu jsou neskutečný, ale vůbec nikdo tu nechodí, proto cesty nejsou prošlápnuté. Ještě to na večer natahuju pod kopec Visočica a stavím tarp kousek od cesty.
Ráno vytahuju 5 klíšťat, jak furt prolízám džunglí, tak je jich tu hromada. Zase prší, balím promočený tarp a nádherným lesem stoupám na Visočicu. Je dost chladno, silně fouká, pocitová teplota tak 5 stupňů. Mám úplně zmrzlé ruce. Na vrcholu je to peklo, silný vítr, déšť, žádná viditelnost. Okamžitě klesám dolů. Nad vesničkou Lič potkávám týpka z Holandska. Hned mě poznává, viděl mé fotky na internetu. Thru-hikeři už se začínají pomalu trousit. Naprostá většina z nich začíná ve Slovinsku a jdou do Albánie. Jen já si to musel dát obráceně.
První medvěd
Dál pokračuji přes městečko Fužine, potřebuji si tu nakoupit jídlo. Chtěl jsem tu dát i odpočinek, ale je tu draho a tak to valím dál. Přestává pršet a tak hned po cestě suším tarp. Stále kráčím lesem, křižuji silnici a pak se prokousávám totálním křoviskem, když v tom slyším pořádný rachot. Medvěd, vyplašil jsem ho a asi 50 metrů ode mě vidím jen rychle mizet huňaté monstrum v křoví. Ani jsem si ho nestihl pořádně prohlídnout. Zase to natahuju přes 40 km a balím to kousek od Národního parku Risnjak na pěkným plácku pod tarpem.
Konečně jsem se dobře vyspal. Asi po půl hodince už vstupuji do Národního parku Risnjak. Vím to jen díky mapě a nápisu NPR na stromě. Je vidět, že z týhle strany do parku nikdo nechodí. Cesta není prošlápnutá, ale značení je v pohodě. Procházím nádhernými bučinami a kochám se. Nečekal jsem, že na severu Chorvatska bude největší divočina, je to nádhera. Stoupám až k chatě pod vrcholem Risnjak. Trochu prší, ale dávám i skalnatý vrchol (1528 m n. m.), je vidět moře a neskutečně rozsáhlé lesy. Tak tohle všechno už jsem přešel…
Lesem po rozbahněné cestě klesám o 800 výškových metrů až k oficiálnímu vstupu do NP. Je tu restaurace, tak tu dávám jídlo. Pak pokračuji pár km po dost frekventované silnici než odbočím na cestu k pramenu řeky Kupa. Po serpentinách klesám do kaňonu na 350 metrů a lesní cestičkou docházím až k prameni. Občas si říkám, že už mě nemá Via Dinarica čím překvapit. Viděl jsem krásné hory, jezera, pralesy, zapadlé vesničky ale tohle místo mě absolutně dostává. Průzračná, do modra zbarvená voda a nad ní mlžný opar, který se táhne nad celou řekou. Jsem tu sám, žádný turista. Asi půl hodiny se tu kochám a fotím. Nádherný místo.
Poté pokračuji krásnou stezkou podél řeky. Risnjak stojí za to, ale chce si to celý projít takhle pěkně pěšky. Pod vesničkou Hrib potkávám dalšího thru-hikera. Je z Polska, oba máme velkou radost. Dlouho kecáme, dozvídám se, že je taky velký dobrodruh. Vloni šel 600 km pěšky v Polsku, pak jezdil po Polsku na kajaku a pak ještě na kole. Jakmile dokončí Via Dinaricu, tak hned jede do Bulharska na další trail. Tyhle setkání jsou zajímavý i v tom, že všichni jsou teprve na začátku, kdežto já už to mám skoro všechno za sebou.
Poslední odpočinek před Slovinskem
Ve vesničce Hrib se dávám do řeči s místními a zjišťuji, že tu je nějaký kemp. Když sem přijdu, tak jsem hned vítán super rodinkou. Mluví anglicky, vyznají se, také cestují a znají Via Dinaricu. Na obrovské zahradě se dá stanovat nebo přespat v chatkách. Stavím tu tarp, popíjím pivko, dostávám večeři. Bezva večer a super místo pro relax. Když budu cokoliv ve Slovinsku potřebovat, mám se kdykoliv ozvat. Dostávám taky informaci o velkých polomech v další etapě a radí mi, kde bych to měl obejít.
Ráno vyrážím už o půl 7. Stoupám na Svatou horu s kostelíkem a pak pokračuji místy zarostlými cestami. Chci dojít do Čabaru, tady nakoupit jídlo a najít nějaké ubytování a před Slovinskem si naposledy trochu odpočinout. Když sem ale dojdu, tak od místních zjišťuji, že ubytování tu žádné není. Už jsem přímo u slovinských hranic. No nic, jdu dál a uvidím. Pokračuji po lesní stezce přímo po hranici a pak po hlavní silnici až do městečka Prezid. Jsem tu už ve 3 odpoledne, po 33 km. Dnes bych dal v pohodě 50 km. Je tu obchod, tak nakupuji jídlo a hledám ubytko. Na konec ho najdu v soukromí u jedné rodinky za dobrou cenu. Paráda, umyju se, vyperu a dám se do kupy na poslední etapu.
Už je to blízko, do cíle mi zbývá cca 160 km. Držte mi palce, ať to v pohodě dorazím.
Konec se blíží nenápadně. Bez fanfár, bez velkých gest, jen s tichým vědomím, že všechno, co bylo týdny samozřejmé, se brzy rozpadne na vzpomínky. Poslední kilometry Via Dinarici nejsou o výkonech ani o horách, ale o bilancování – o radosti, že to vyšlo, a smutku, že už není kam jít dál.
Poslední země
Je to neuvěřitelný, uteklo tak rychle a už jsem v závěrečné etapě. Ty konce jsou vždycky zvláštní, jsou tak na půl radostné, ale na půl i smutné. Všechno to dobrodružství zase pomale končí…
Ráno vyrážím z městečka Prezid k hraničnímu přechodu. Chorvatsko byla na konec pěkná „stíhací jízda“. Přeletěl jsem ho za parádních 16 dní. Asi po půl hodince chůze už jsem u hraničního přechodu. Slovinští celníci mě hned kontrolují a vyptávají se co tu nacvičuju. Tak jim hned vykládám o tom, že jsem semka došel z Kosova. Všichni kroutí hlavou a hned volají na své kolegy, ať se jdou na toho blázna podívat. Já se jen směju…Tak jo, poslední země je tu – Slovinsko.
Pokaždé, když jsem přišel do další země tak to byla velká změna. Ne jinak tomu je i tady. Přijde mi, že jsem ještě blíž civilizaci. Chorvatsko už na mě působilo hodně civilizovaně, ale byla tam i dost divoká místa. Slovinsko už mi více připomíná Rakousko, všechno je to tu zase o něco hezčí…
Kráčím sice po silnici, ale vůbec mi to nevadí a kochám se, naštěstí tu ani nejezdí moc aut. Asi po 10 km procházím první vesničkou a mířím přímo k hradu Sněžník. Ještě kousek před ním potkávám místňáka, který se mě hned vyptává, jestli jdu na horu Velký Sněžník. Tvrdí mi, že mi bude výstup trvat cca 10 hodin. Jasně, podobných odhadů už jsem za tuhle cestu slyšel…
Hrad je moc pěkný, ale moc dlouho se tu nezdržuju, já na tyhle památky nikdy moc nebyl, tak dělám pár fotek a mířím zase do lesa. Čeká mě nastoupat cca 1200 výškových metrů. Nejdříve stoupám poměrně dost vykáceným lesem po poměrně zarostlých cestách. Je vidět, že po týhle cestě moc lidí nechodí. Pak už les houstne a cesty už jsou pěkně zpevněné, jde se na pohodu. Jakmile ale odbočím na Leskovu dolinu, tak je tu hromada polomů. Cca co 5 metrů, to spadlý strom, ale pořádné kusance, ne jen tak nějaké stromečky. Je dost těžké je přelézt, podlézt či obejít. Zdržuje mě to a vysiluje, ale asi po hodince už jsem zase na normální cestě a po chvíli už mizím v pěkném lesíku a blížím se k vrcholu.
Zítra v cíli
Na vrcholu jsem po 5 hodinách, tak se ten pán seknul jen o pár hodin :-). Veliký Sněžník má bez 4 metrů 1800 m n.m. Na jeho vrcholku je chata, tak do ní hned zaplouvám. Stará se tu o to mladá, sympatická parta horalů. Ještě nikdy nikoho nepotkali, kdo jde Via Dinaricu z jihu na sever. Viděli už několik lidí co jsou na začátku cesty, nadšení, plní energie a s monstr batohama na zádech, ale přiznávají se mi, že si tak u poloviny lidí myslí, že tu cestu nemůžou zvládnout. Já jsem první, koho vidí už téměř v cíli. A prý ještě vypadám celkem dobře :-). Ačkoliv za chvíli chatu zavírají, tak mi ještě připravují jídlo a dostávám také pivko – vše grátis. Díky, tohle vždycky potěší. Všichni mi tvrdí, že do cíle už dorazím zítra, že už to mám kousek, pokud ještě dneska ujdu pár km.
Mám 2 varianty, buď se budu držet stezky do města Postojna a půjdu lesem bez civilizace a nebo si udělám zacházku přes pár vesnic a 2 města a trail si natáhnu cca o 50 km. Je to jasný, volím les a zítra to už zkusím dorazit! Dneska to do večera ještě natahuju k chatě Mašun – 48 km.
“ Najednou si člověk uvědomí, že zítra vstane a už nikam nepůjde.
Ráno v chatě dostávám super snídani, chci se pořádně na ten den D nacpat. Majitelé mi tvrdí, že jdu hrozně rychle, podle nich prý VD chodí lidi 2-3 měsíce. Loučím se a jdu na to. Cesta je zpevněná, žádný velký převýšení, tak to valím co to jde. Šlapu po evropské dálkové trase E6. Asi kolem 16 h už přicházím do města Postojna. Tohle je hodně navštěvované město, hlavně díky jeskynnímu komplexu Postojna jama. Procházím kolem a když vidím ty davy turistů, beru to velkým obloukem pryč odsud. Pro mě je daleko důležitější jiné místo – Predjama, tady končí můj trail.
Už mi zbývá jen pár kilometrů. Je to zvláštní pocit, jiný než minulý rok. Vloni jsem docházel do cíle po 97 dnech, čekala na mě hromada lidí a hlavně holčička pro kterou jsem celou cestu šel. Bylo to silné a dojemné. Tentokrát tu na mě nikdo nečeká. Místo toho tu je hromada turistů, kteří se na mě dívají jako na zvláštního, zarostlýho a špinavýho podivína. Pocity se ve mně dost mísí, cítím radost, ale i smutek. Nevěřil jsem tomu, že po počátečních problémech tuhle cestu zvládnu, ale jsem tu!
Probuzení ze snu
Na konec to uteklo tak rychle. Život na takové cestě je jednoduchý, člověk vůbec neřeší nic z běžného života. Jde jen o to ujít denně 30-50 km, mít jídlo a vodu a kde spát. Každodenní starosti jsou pryč, žádná práce, žádné starosti, prostě jen jdete, jíte a spíte. Teď je to ale jako probuzení z hezkého snu, najednou si člověk uvědomí, že je konec, že zítra vstane a už nikam nepůjde. Jede se domů, zpět do reality.
Balkán si mě získal, i přes to, jak to bylo těžké a kolik mě to stálo sil si všechny země kterými jsem prošel získali své místo v mém srdci. Semka se budu rád vracet! Tak zase někdy…
Díky Všem, kdo jste tohle dobrodružství „šli“ semnou.
Václav Malinský
Trekař, běžec, otec dvou skvělých kluků a člověk s tvůrčí duší s velkým zaujetím pro fotografii a umění. Rodák z Vysočiny žijící v Liberci. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.