O chůzi, všímavosti a cestě zpět

Po stopách Zlaté stezky Českého ráje se již v roce 2020 vydal náš kolega Míra. Mně to trvalo o něco déle, byť se jinak se svými dvěma syny po Českém ráji touláme poměrně často.

Tentokrát jsem ale nevyrazil proto, abych zdolal další trasu nebo podal zprávu o tom, co všechno se dá cestou vidět. Chtěl jsem především zpomalit, jen tak být a znovu hledat cestu k tomu, co mám nejraději. Cestu k přítomnému okamžiku, který nám v každodenním shonu tak snadno uniká.

Tenhle text proto není klasickým cestopisem ani průvodcem. Je osobní vizuální esejí o chůzi, všímavosti a vnitřním prožívání. Český ráj v ní tvoří spíš kulisy než hlavní téma. Ve fotografiích ho možná ani příliš neuvidíte. Mnohem víc mě zajímá to, co se odehrává uvnitř — myšlenky, emoce a drobné okamžiky, které se někdy podaří otisknout do obrazu.

Jen tak být

Jedním z pojmů, ke kterým se chci vracet, je všímavost. Nemyslím tím ani tak všímavost v nějakém obecném smyslu, ale spíš schopnost na chvíli spočinout. Být se vším, co je kolem nás. Jen pozorovat, vnímat čerstvý vzduch, poslouchat, jak se líně vine Jizera ve svých klidnějších úsecích, a nenechat se neustále vyrušovat myšlenkami, které nám běží hlavou.

Zkrátka vypnout a jen tak být.

Když o tom píšu, uvědomuju si, jak snadno se z tak jednoduché věci stává něco, co se musíme znovu učit. Člověk vyrazí do lesa, ale v hlavě si s sebou nese všechno, od čeho si chtěl odpočinout. Pořád něco řeší, plánuje, přemýšlí, co bude dál. Tělem je venku, ale myšlenkami zůstává někde úplně jinde.

Možná právě proto mě před časem zaujala kniha věnovaná japonskému konceptu wabi-sabi a radosti z obyčejných maličkostí. Wabi-sabi se jen těžko převádí do několika slov. Je v něm určitá krása nedokonalosti, pomíjivosti a prostoty. Vědomí, že věci nemusí být dokonalé, aby měly hodnotu. A že možná právě v jejich nedokonalosti tkví něco, co bychom se měli naučit vnímat.

V našem materiálním světě jsme si zvykli na to, že má být všechno perfektní. Chceme mít věci pod kontrolou, chceme dosahovat výsledků a jakmile se něco nepovede podle našich představ, máme pocit, že je něco špatně. Jako by všechno muselo mít jasný cíl, podobu a konečný výsledek.

Jenže co když dokonalost vlastně neexistuje? Co když nic není ze své podstaty definitivně dokončené a všechno se neustále proměňuje? Nedokonalá dokonalost.

Když nad tím přemýšlím, dochází mi, jak pevně se někdy držíme věcí, které ve skutečnosti nemají takovou váhu, jakou jim přisuzujeme. Najednou se může proměnit i to, co považujeme za důležité. Splněné pracovní zadání přestane být jediným měřítkem úspěšného dne. Větší smysl a radost nám může přinést něco zdánlivě mnohem obyčejnějšího. Třeba když doma vezmeme krásný, ručně vyrobený papír a sešijeme z něj zápisník. Nebo když strávíme krásné odpoledne s dětmi na kole, neřešíme zprávy, e-maily, telefonáty ani sociální sítě a jsme prostě přítomní s těmi, které máme nejraději.

Nejde přitom o to, že bychom měli všechno ostatní opustit nebo že práce a každodenní povinnosti nemají smysl. Spíš o to, abychom jim nedovolili zabrat úplně všechen prostor. Abychom nezapomněli vnímat i to, co se děje mimo ně.

Předchozí Další

Les jako místo, kde se znovu učíme vnímat

Zajímavým fenoménem, který se v posledních letech dostává do popředí také v Japonsku, jsou takzvané lesní či smyslové procházky. Jejich smyslem není urazit co největší vzdálenost nebo dosáhnout konkrétního cíle. Jde o pomalé procházení krajinou a vědomé zapojení smyslů. Vnímat vůni lesa, dotýkat se mechu, poslouchat vodu, pozorovat drobné detaily, kolem kterých bychom jinak prošli bez povšimnutí.

Když si představím, že bychom podobně přistupovali k lesům a horám i u nás, přijde mi to docela osvobozující. Že bychom v přírodě nepotkávali jen lidi, kteří se snaží zdolat další kopec, uběhnout další kilometry nebo podat nějaký výkon. Že bychom daleko častěji potkali někoho, kdo jde bosky, sedí u potoka, koupe se v chladné vodě nebo se nadšeně sklání nad mraveništěm.

Ne proto, že by na sportu nebo překonávání vlastních hranic bylo něco špatného. Sám mám rád dlouhé přechody a chvíle, kdy člověk musí překonat únavu a pokračovat dál. Jenže někdy mám pocit, že jsme si i z pobytu v přírodě udělali další úkol. Něco, co je potřeba splnit, změřit, zaznamenat a nejlépe ještě sdílet s ostatními.

A tak se znovu vracím k otázce, proč vlastně chodíme ven. Jestli je to jen kvůli pohybu, výkonu a místům, která chceme vidět, nebo jestli nám jde také o něco, co se nedá tak snadno změřit. O pocit, že jsme na chvíli součástí něčeho, co se nemusí přizpůsobovat našim plánům. Že les nikam nespěchá a že nemusíme ani my.

Možná už ale trochu odbíhám od tématu a od toho, proč jste si tenhle článek vlastně otevřeli. Jak jsem psal, nečekejte podrobný report z cesty. Spíš bych chtěl nechat své myšlenky volně plynout vedle fotografií, které během ní vznikly. Každá z nich v sobě pro mě nese určitou symboliku, emoci nebo odraz aktuálního rozpoložení. Někdy možná uvidíte přímo v obraze to, o čem píšu. Jindy si do něj promítnete něco úplně vlastního. A to je v pořádku. Nechci vám předepisovat, co máte na fotografiích vidět, stejně jako nechci každou svou myšlenku dovést k jednoznačnému závěru.

Chůze jako způsob života

Když už jsme u knih, jednou z esejí, které jsou pro mě zásadní, je bezpochyby Chůze od Henryho Davida Thoreaua. Text, který napsal v roce 1861, je pro mě pozoruhodný především svou nadčasovostí. Člověk při jeho čtení snadno zapomene, kolik času od jeho vzniku uplynulo. Thoreau totiž píše o věcech, které se zdají být dnes snad ještě naléhavější než v době, kdy žil.

Všímá si, jak se lidé postupně vzdalují přírodě a jak jejich vztah ke krajině ztrácí svou někdejší hloubku. Jak snadno dokážeme svůj čas naplnit něčím, co považujeme za důležitější, než je obyčejná procházka lesem. Jako bychom si pobyt venku museli nejprve nějak zasloužit, až splníme všechny ostatní povinnosti.

Thoreau píše, že by přišel o zdraví i rozum, kdyby nemohl denně strávit alespoň čtyři hodiny v lesích a na loukách. Čtyři hodiny. Dovedete si představit, jak by se naše životy proměnily, kdybychom si dokázali něco podobného dopřát? Jistě, v dnešní době si asi málokdo umí představit, že by každý den strávil čtyři hodiny v lese. Možná by ale stálo za to začít dvěma. Nebo jednou. Ne jako dalším úkolem na seznamu, ale jako prostorem, který si člověk dovolí nechat volný.

Někdy přemýšlím, jaký vliv by to mělo na naši společnost, kdybychom dokázali přírodě vrátit alespoň část času a pozornosti, které jí bereme. Kolik napětí by se možná rozpustilo, kolik věcí by přestalo působit tak naléhavě. Nechci tvrdit, že procházka v lese vyřeší všechny naše problémy. Bylo by to příliš jednoduché. Ale čím dál víc si uvědomuju, že některé věci se nedají pochopit jen tím, že o nich přemýšlíme. Někdy je potřebujeme zažít. Zpomalit natolik, abychom je vůbec mohli vnímat.

A jak často se nám vlastně podaří vyrazit do lesů a nechat všechny starosti doma? Daří se vám to?

Já osobně se přiznám, že s tím mám mnohdy problém. Člověk může být fyzicky uprostřed lesa, a přesto mu hlavou běží všechno možné. Práce, povinnosti, věci, které nestihl, i ty, které ho teprve čekají. Někdy si uvědomím, že jsem celou dobu šel, ale vlastně jsem příliš nevnímal, kudy jsem procházel.

Snažím se to měnit. Jde to těžko, ztuha, ale malými krůčky se to zlepšuje. Možná právě v tom spočívá podstata celé věci. Ne v tom, že se člověk dokáže dokonale oprostit od všech starostí, ale že si začne všímat okamžiků, kdy se mu to nedaří. A zkusí se znovu vrátit k tomu, co je právě tady a teď.