Rozhovor s Petrem Ozogánem: legendou závodu 1000 mil

Petře, hned na začátku Ti chci za všechny fanoušky Nalehko poděkovat, že jsi svolil k našemu rozhovoru a podělíš se s námi o své zážitky a cenné zkušenosti.

Za posledních cca 13 let ses stal nezpochybnitelně legendou závodu 1 000 mil. Pojďme se ale vrátit úplně na začátek. Jaké bylo tvé dětství? Tíhnul jsi k pohybu v přírodě už od mala nebo sis k tomu musel najít cestu až po tolika letech sám?

Mám dojem, že jsem byl už od mala většinou někde venku. Jako malý kluk jsem vyrůstal na vesnici, tam, bylo do lesa jen kousek. Navíc, nebyly počítače, mobily, ani internety, co bych dělal doma? Přihlásil jsem se potom do turistického oddílu, kde jsme často někam ven jezdili. Nejen po Moravě, ale třeba i do Rumunska, Polska, nebo Maďarska. Většinou dost na divoko, spávali jsme, kde se dalo. Zřejmě už tam byl začátek mého toulání.

Po maturitě, jezdil jsem už ven spíše sám na různé vandry všude možně po republice. Jak už to ale bývá, pak přišla rodina, začal jsem podnikat a času bylo málo. Až v padesáti letech jsem začal běhat. Bavilo mě hlavně všelijaké ultra a šílené akce. Tak jsem se dostal k závodu 1000 mil. Nejsem přitom žádný namakaný borec. Naopak, bývám mezi posledními, co se dostanou do cíle. Povídají o mě, že jsem legenda závodu. Je to ale jen proto, že se každý rok vracím. Jsem už jediný, kdo byl na startu každý rok.

Tvůj životní příběh je opravdu pozoruhodný a v mnoha ohledech inspirativní. Vím, že tvou původní profesí je havíř. Přesto jsi ale většinu svého života strávil za počítačem jako programátor. Co tě vedlo k tomu, abys takhle razantně změnil život a svou profesi?

Jo, po škole jsem šel do dolů rubat uhlí. Tehdy se říkalo, já jsem havíř, kdo je víc? Byla to prostě taková doba, uhlí bylo málo. Přiznávám, spíše to bylo proto, že jsem se asi špatně učil, tak mě poslali na hornické učiliště. Měl jsem štěstí, tam se ukázalo, že až tak blbý nejsem, tak jsem šel dál na hornickou průmyslovku.

Makat v dolech, stále ve tmě pod zemí, to nebylo nic pro mě. Tam dole nejsou okna, špatně se tam dýchalo. Podepsal jsem ale ještě na učilišti smlouvu, že budu fárat až do svých třiceti let. Nebylo snadné se toho zbavit. Dobrovolně jsem šel na dva roky na vojnu, i když jsem jako havíř nemusel. Pak už stačilo jen být v práci rebel, že mě raději sami „po vzájemné dohodě“ propustili.

Nic jsem neuměl, nevěděl jsem co dál. O počítačích jsem toho moc nevěděl. Stejně jako většina lidí tehdy. Viděl jsem ale inzerát, že v Praze hledají operátora k počítači. Tak jsem se přihlásil, vzali mě. Za půl roku (1983) jsem byl jeden z mála lidí, kteří dokázali ten počítač (zabírající celou místnost) nastartovat. No a pak jsem jim utekl po tom půl roku od počítače do Liberce. Poznal jsem tam bezva partu lidí z turistického oddílu. Takže zase návrat k přírodě.

Jako úspěšného podnikatele tě také neminuly životní pády v podobě krachu a dalšího budování úspěšného podniku od nuly. Vytrvalost ti je bezpochyby vlastní. Je to něco, co sis v sobě musel soustavně pěstovat nebo jsi tuhle vlastnost cítil jako tvoji přednost již od mládí?

Já se v Liberci dostal po mírné oklice do podniku, kde jsem dělal programátora. Hodně mě to bavilo, bylo to v době, kdy se počítače přesunuly z klimatizovaných místností na stoly v kanceláři. Lidé si je také zapojovali doma k televizi a hráli na nich hry. Už v minulém režimu jsem byl jeden ze dvou lidí v podniku, co měli volnou pracovní dobu. Nikoho nezajímalo, kdy chodím do práce, musel jsem jen odevzdat zadanou práci.

Vše se změnilo po pádu režimu. Po půl roce jsem utekl z práce a začal podnikat. Byla to zlatá éra podnikání. Začaly se dovážet z ciziny osobní počítače. Tak jsem napsal program, který řešil ekonomické agendy podnikatelů. Účetnictví, sklady a fakturace drobných podnikatelů. Měl jsem štěstí, byl jsem jeden z prvních, který podnikatelům něco takového nabídnul. Můj program, používalo tisíce firem. Nebyl jsem na to sám, se společníkem jsme zaměstnávali zhruba patnáct lidí.

Jak už to bývá, najednou se něco podělalo a vše se sesypalo. Společník musel ze zdravotních důvodů skončit a já byl na vše najednou sám. Byl to docela rychlý sešup dolů. Zhruba milion korun mě stál vývoj nového programu, který byl najednou nepoužitelný. Dalšího půl milionu jsem dlužil finančáku a sociálce.Byl jsem dost na dně. Nejen finančně, ale i psychicky. Bylo mi ale jasné, že budu muset makat, abych se z toho dostal. Musel jsem propustit zaměstnance, firmu prodat. Možná už tehdy jsem poznal, že když se nedaří, je nutné se tomu vzepřít a makat. Dostat se zase někam nahoru. Stejně jako někde na cestě, když mám hlad, začne pršet a bolí mě nohy. Bylo by snadné to vzdát, snažím se ale raději dostat do cíle, i když to někdy dost bolí. Mám dojem, že toto hodně lidem chybí.

Vzpomeneš si ještě, kdy a proč vyvstala první myšlenka, že se zvedneš od počítače a poběžíš svůj první maraton?

To nebylo jen zvednutí se od počítače. Měl jsem zhruba padesát let, to chlapi nějak bilancují, co za ten život dokázali udělat, co vše ještě, můžou do konce života dalšího zajímavého stihnout. Bylo mi jasné, že musím něco razantně změnit, posunout se jinam. Náhodou jsem na začátku roku 2010 narazil na knížku Miloše Škorpila, kde se tvrdilo, že je možné na maraton natrénovat za 100 dní. Pražský maraton (o jiném jsem nevěděl) se běží na začátku května, takže to by znamenalo začít trénovat na začátku února, když venku mrzne. Zvednout se ze židle od počítače a začít makat.

Já tehdy bral ten maraton jako podnikatelskou výzvu. Doběhnout a odškrtnout si splnění úkolu. Běžel jsem to dokonce v obyčejných botách, které už syn považoval za pro něj nepoužitelné. Neměl jsem na sobě žádné funkční oblečení. Běžel jsem to v obyčejných krátkých kalhotách, ve kterých jsem chodil do lesa. Neviděl jsem důvod kupovat si na maraton nějakou speciální výbavu. Přesto jsem svůj první maraton doběhnul, trvalo mi to kousek přes pět hodin.

Mistrovství ČR v běhu na 100 kilometrů Plzeň 2011 | Foto: Daniel Orálek

Bral jsi to především jako výzvu, dokázat si, že na to máš. Kdy se z toho všeho stala zdravá závislost?

Já to poznal těsně před cílem, že je něco jinak. Běžel jsem v Praze po 42 kilometrech Pařížskou ulicí na Staroměstské náměstí. Zhruba tři hodiny po tom, co to doběhnul první závodník. Přesto bylo kolem plno lidí, co mi fandili. Já, když to dobíhal po tom červeném koberci do cíle, najednou jsem věděl, že nebude snadné skončit.

Koupil jsem si pořádné běžecké boty, dokonce i hodinky, co měřily, jak mi to jde. Najednou mě to začalo bavit. Běžel jsem potom ve stejném roce už v září dva maratony, jeden z nich dokonce v zahraničí. V říjnu potom už čtyři maratony, každý týden jeden. Někteří „odborníci“ mě varovali, prý, abych to nepřehnal. Čím šílenější to bylo, tím více mě to bavilo. Běžel jsem proto i maraton na střeše obchodního domu v Ústí nad Labem, nebo ve sklepě obchodního domu v Českých Budějovicích.

Stále jsem hledal nové výzvy. Věděl jsem už, co je to uběhnout maraton, slyšel jsem ale, že existuje i nějaký ultramaraton. Zajímalo mě, co to je. Prý vše, co je víc než běžný maraton. To znělo docela zajímavě. Stále bylo možné jít si za něčím těžším, posouvat se někam dál.

Začal jsem chodit stokilometrové pochody. Necelý rok po tom, co jsem uběhnul svůj první maraton, mi jedna známá, co přeběhla Francii, nabídla, jestli si prý nechci zaběhnout 100 kilometrů v Plzni na okruhu na mistrovství republiky. Znělo to dostatečně šíleně, tak jsem do toho šel. Říkal jsem si, že stačí uběhnout jeden maraton, pak dát hned druhý za ním, navíc pak ještě nějak uběhnout posledních pár kilometrů. Kupodivu, doběhnul jsem to za dvanáct hodin a pár minut navíc. Rok po tom, co jsem začal trénovat na maraton.

Bylo mi jedno, že jsem býval ve výsledkové listině pokaždé někde na konci. Cítil jsem, že je to lepší než sedět u počítače. Navíc, poznal jsem tam na konci plno zajímavých lidí. Neběhali kvůli nějakým výsledkům a umístění na stupních vítězů. Běhali stejně jako já proto, že je to bavilo.

Máš pocit, že tyhle dlouhé „procházky“ jsou pro tebe především útěkem od těch každodenních civilizačních starostí, nebo je pro tebe primární myšlenkou ta fyzická výzva?

Pro mě to byla na začátku hlavně výzva, utéct svému věku. Ukázat mu, že jsem stále ještě schopen dosáhnout zajímavých výsledků. Nikdy mě nebavilo běhat podle nějakých tréninkových plánů. Nepovažuji se za sportovce. Dělám pokaždé jen to, co mě baví. Někdy mám dojem, že pro mě je výzva se hlavně zničit, přesto se pokaždé zvednout a jít zase dál.

Cítím už na sobě, že jsem s větším věkem nějak pomalejší. Že jsou ty kopce každý rok nějak větší. Jsem už v důchodu, každý rok bývám na Mílích nejstarší pěšák. Přesto se mi stále daří porazit o generace mladší závodníky. Snad díky tomu, že není důležité být rychlý, důležitější je vydržet to co nejdéle.

K dálkovým trekům nebo obecně pohybu v přírodě se v posledních letech ubírá čím dál více lidí. Co myslíš, že za tou zvýšenou popularitou stojí?

Dnešní doba je strašně rychlá, plná moderních technologií. Nejspíše to ostatní jako já cítí, že je dobré od toho utéct, vyčistit si někde venku hlavu. Kdo to neudělá, kyne a tloustne někde doma u televize. Někomu stačí proběhnout se kolem baráku. Je ale i dost lidí, kterým to nestačí. Rozhodně je dobré, že se takto lidé venku potkávají. Bez ohledu na vzdělání a zaměstnání se potkávají s dalšími podobně postiženými, kdy utečou od mobilů a počítačů.

Jsem moc rád, že už není nutné jezdit někam daleko do ciziny. Dlouhé štreky jsou už i u nás a je jedno, jak se jmenují. Hlavní je, že hlavně mladí lidé se zvednou a někam jdou. Vidím to na projektu Stezka Českem. Vydávají se na ni i lidé, kteří předtím nikam ven nechodili. Sice se na začátku často bojí, jak to zvládnou, nakonec je to ale pro ně velké dobrodružství. Možná i proto je to tak táhne ven.

První rok jsme byli na startu dva chodci. Já nevěděl, do čeho jdu. | Foto: 1000miles.cz

Pojďme k mílím. Když ses zúčastnil prvního ročníku, vzdal jsi už cca po 140 km. Co myslíš, že za tím bylo? Nezkušenost, přepálený začátek, špatně nastavená hlava?

Napřed bych měl vysvětlit, jak jsem se k závodu 1 000 mil dostal. Byl jsem náhodou v roce 2010 na křtu knížky Ivany Pilařové o jejím běhání různě po světě. Ta si pozvala, aby jí knihu pokřtil Honza Kopka, který byl v té době už známý díky dlouhým závodům, co jezdil na kole. Měl za sebou například závod Iditarod na Aljašce, který se jezdí na kole v zimě a měří 1600 kilometrů. Říkal tehdy, že by chtěl takto dlouhý cyklistický závod zorganizovat u nás. Zaujalo mě hlavně to, že by mohli startovat i běžci a chodci.

To jako opravdu, závod dlouhý 1600 kilometrů? Strašně šílená představa, že by bylo možné něco takového dokončit. A právě proto mě to tak lákalo. Závod, kde je malá šance ho dokončit. Žádný takový závod u nás předtím nebyl. Chtěl jsem být mezi těma, kdo se postaví na jeho start.

Počítal jsem s tím, že závod povede po turistických cestách. Když se dívám zpět, divím se tomu, že jsem si tehdy myslel, že se mi podaří dostat se do cíle. Až cestou nočním vlakem na východ Slovenska jsem si uvědomil, kam že jsem to vlezl. Venku pršelo, jeli jsme kolem zasněžených Tater a já si uvědomil, že chci jít přes tisíc kilometrů zpět. S něčím takovým jsem neměl zkušenosti. Podle toho to taky dopadlo.

Na startu bylo zhruba šedesát cyklistů a dva šílení pěšáci. Ten druhý byl Honza Kotyk, který měl zkušenosti s náročnými outdoorovými závody. Utekl mi po patnácti kilometrech, kdy jsme se dostali ze silnice na lesní cestu. Stále pršelo, všude bylo mokro. Trasa nás vedla přes promáčené louky a pole plné bahna. Navíc, museli jsme přebrodit dvě řeky (Laborec a Ondava), což byl v době souvislých dešťů dost problém.Rozhodně jsem se nikam nehnal. Snad i proto, že jsem se ocitl v naprosto neznámém kraji východního Slovenska. Hned první den mě vystrašili lovci s puškami, že prý si mám dávat bacha na medvědy, co se jim tam toulají.

Čtvrtý den na cestě, kdy jsem měl zničené nohy v mokrých botách, jsem potkal autobus. Podlehnul jsem představě, že už další den můžu být doma v suchu, tak jsem do autobusu nasednul. Těch pár dnů mi stačilo, abych si uvědomil, že na něco takového jsem nebyl připravený. Ve vlaku, potkal jsem se potom s Honzou Kotykem, který došel dvakrát dál, kdy začal mít problémy s kolenem. Ten první rok Mílí to nedošel do cíle nikdo. Jen zhruba polovině cyklistů se podařilo dojet to na kole.Rozhodně nelituji toho, že jsem to tehdy vzdal. Naopak, tušil jsem, že se budu vracet, dokud se mi nepodaří dojít to celé až do cíle.

Závod 1000 mil je hlavně pro cyklisty, koloběžky a pěšáky (běžce). Přesto se mi daří potkávat se na trase s cyklisty | Rok 2012

Rok na to už jsi trasu 500 mil pěšky dokončil. Jako jediný ze startovního pole, takže jsi ve své kategorii zároveň vyhrál. Co jsi oproti svému prvnímu ročníku změnil?

Nemyslím si, že bych ten další rok na to nějak více trénoval. Spíše jsem už věděl, do čeho jdu, že velkým soupeřem bude opět počasí. Hlava byla tentokrát už nastavená na to, že se musím dostat nejméně do poloviny závodu, na 500 mil. Startovalo se přitom v Hranicích v Čechách, směr na východní Slovensko.Tentokrát nás bylo na startu celkem sedm pěšáků. Potkal jsem se tam na startu znovu s Honzou Kotykem, který tam byl spolu s Martinem Šebánkem. Byli sehraná dvojice, běhávali spolu dlouhé outdoorové závody. Další dvojicí byli vojáci, průzkumníci z Chrudimi. Povídalo se, že ten závod dostali rozkazem za trest. Na startu byl i Honza Martyčák, který běhával velmi úspěšně stokilometrové závody. Cítil jsem, že nemám šanci vyhrát, hlavně jsem se chtěl dostat až do cíle.

Hodinu před startem začalo pršet a byl to dost mokrý ročník závodu. Celé Krušné hory jsem si dva měsíce předtím už prošel, tak jsem už věděl, co mě kde čeká. Největší problém jsem měl na Šluknovsku a v Lužických horách, kdy mě hodně zdržel průjem. Šel jsem to s tím, že chci dojít nejméně do půlky, tak jsem si občas odskočil před vesnicí do lesa a pokračoval stále dál. Někde za Klínovcem skončil první z vojáků, druhý potom v Lužických Horách. Na konci Krušných hor skončil taky Honza Martyčák, který tehdy napsal, že fyzicky je jakž takž v pořádku, vyhořela mu ale hlava. Osobně prý si ještě předtím nikdy tak hluboko nesáhnul. Do půlky nedošel ani Honza Kotyk, který musel skončit 70 kilometrů před tím kvůli zničenému kolenu.

Pro mě začalo peklo zhruba 100 kilometrů před metou 500 mil, takže poslední dva dny. Cítil jsem, jako by mi upadly nohy, jako bych měl místo nich protézy. Každý krok už bolel, těšil jsem se do cíle. Navíc, celý poslední den pršelo. Bylo jasné, že tentokrát se dostanu jen do poloviny závodu, 500 mil.

Do cíle jsem se dostal za 17 dní a našlapal přitom 825 kilometrů, což je zhruba 48 kilometrů za den. Nebylo to celých tisíc mil (jen půlka), přesto jsem byl spokojený. Věděl jsem už, že můžu jít několik týdnů v kuse. Počítal jsem s tím, že další rok se postavím na start znovu.

Rok 2012 byl hodně deštivý. Znalci tvrdí, že to byl jeden z nejhorších ročníků | Foto: Martin Kratochvíl

Je dobré zmínit, že v tomto ročníku byl pěšky na trase i Martin Šebánek, který došel závod 1 000 mil až do Nové Sedlice. Jak jsi tento výkon vnímal, byla to pro tebe hozená rukavice pro další ročníky?

Martin Šebánek byl hlavně ten, kdo dokázal jako první dojít celých 1000 mil. Navíc ve druhém ročníku závodu, ročníku, kdy byla ještě i pro pěšáky povinná cyklo trasa. Musel proto jít tehdy přesně po trase, která byla vyznačená pro cyklisty. To až další rok dostali pěšáci zhruba dvacítku bodů na trase, přes které musejí projít. Bylo proto snadnější dojít si cestou někam do vesnice koupit něco k jídlu.

Když to došel pěšky Martin Šebánek až do cíle 1600 kilometrů, bylo to pro mě hlavně potvrzení toho, že je možné to opravdu dojít. Setkal jsem se totiž předtím i s názorem ultra běžců, že to není možné, že to je na nohy velký nápor, že dojde k různým zraněním. Jak se říká, dokud někdo něco nedokáže, že to jde, tak si ostatní můžou myslet, že to nejde. Martin byl první, kdo to dokázal.

V té době se ještě u nás moc nevědělo o zahraničních trailech dlouhých stovky kilometrů, často náročným terénem. Dnes tu máme u nás už například Stezku Českem, kterou chodí lidé často postupně po krátkých úsecích. Málokdo to jde nonstop stovky kilometrů. Já už si ale právě takto dávno uvědomil, že právě toto mě na tom nejvíce baví. Jít to v kuse co nejdál.

Míle jsou hlavně závod. Nejde proto jen o to, dojít celou trasu. Důležité je i to, být co nejrychlejší. Navíc, není možné si říct, že to dojdu někdy jindy, když mi zrovna prší. Poznal jsem na sobě, že čím jsou horší podmínky, tím více mě to pokaždé baví.

Dalo by se říct, já v tom našel smysl života. Mít možnost si každý rok dokázat, jak na tom jsem. Vypadnout z blázince běžného života, užívat si neznáma někde venku.

Tento husarský kousek se ti povedl v roce 2014, kdy jsi jako jediný chodec došel až do Nové Sedlice na Slovensko. Přesto, že jsi ušel daleko vyšší vzdálenost než v předchozích ročnících, tak tvůj denní průměr byl výrazně lepší. Denně jsi zvládal průměrně 66 km. Čím si tento výjimečný výkon vysvětluješ?

Já měl v roce 2014 za sebou už samostatně Českou i Slovenskou část mílí. Věděl jsem proto (tušil jsem), co mě může, kde čekat, jaký je tam kde terén. Hlavně ale, už od začátku jsem měl v hlavě nastaveno, že to dojdu celé. S tím jsem šel už na start. Věděl jsem už na začátku, že tentokrát to dojdu opravdu celé.

Přede mnou to došli pěšky celé za tři roky jen dva lidé. Být třetí by mohlo být zajímavé. Cítil jsem v té době už to, že Míle mě dost poznamenaly. Mít nějaký náročný cíl, jít si za ním. Proto jsem se na start každý rok vracel.

Bylo nás tehdy v roce 2014 na startu sedm, co to chtěli jít pěšky. Pěkné symbolické číslo, jako těch sedm statečných z kovbojky. Většina z nás vyrazila pěkně rychle. Věděl jsem, že na tak dlouhé vzdálenosti nemá cenu se hnát. Soupeři jeden za druhým postupně ubývali, jako v té kovbojce. Do půlky jsme došli jen dva. Jen já potom pokračoval dál přes medvědy už sám až do Nové Sedlice.

Neměl jsem už s kým závodit, šel jsem proto na pohodu a užíval si to.Slovensko je nádherné, potkával jsem tam bezva lidi. Tehdy nás ještě nikdo nestrašil medvědama, byl jsem na nohách často od nevidím, do nevidím. Možná až tehdy jsem si zvyknul na rutinu, jak takové dlouhé cesty jít. Nikde se moc nezdržovat, šlapat stále dál.

Roky jsem si představoval, jaké to bude, až jednou dojdu celých 1000 mil. V hlavě jsem měl Matuškovu písničku „V nohách mám už 1000 mil“. Do cíle jsem došel za dvacet dní po 1320 kilometrech. Skutečnost ale byla jiná. Prostě jsem to došel, naprosto bez emocí.

Když jsem byl v cíli, zeptal se mě Honza Kopka, jestli vím o tom, že na Ukrajině sestřelili před několika dny nějaké letadlo (známý let HM17). Já o tom nic nevěděl. Byl jsem na své cestě, nic ze světa kolem mě nezajímalo. Uvědomil jsem si potom, že možná toto je ten hlavní význam takových dlouhých cest. Vyčistit si hlavu, bez ohledu na to, co se kolem děje.

Míle 2014 | Foto: Ladislav Barnet

V Jeseníkách pod kralickým Sněžníkem s jeptiškami z řádu Bromějek Míle 2014

Za ty tři týdny na cestě jsem dost zhubnul. Čekal jsem nějakou euforii, nic takového ale nebylo. Přesto jsem už v cíli tušil, že se příští rok postavím znovu na start.

Rok na to už jsi stál na startu s koloběžkou. Proč zrovna koloběžka?

Míle pro mě znamenají hlavně pokoření nějaké výzvy. Absolvovat něco šíleného, kdy není na začátku jasné, jestli se mi to povede. Pěšky jsem to už došel, dumal jsem co dál. Na koloběžce se Míle tehdy ještě moc nejezdily. Míle dokázal předtím dojet celé jen Jarda Jisl z Jablonce. Měl jsem šanci být druhý, komu se to povede. Už tehdy jsem navíc počítal s tím, že to chci jet jednou i na kole. Zdolat Míle ve všech třech kategoriích. Já tomu říkal Mílařský triatlon.

Já na koloběžce předtím vůbec nejezdil. Možná i proto jsem si myslel, že to nebude těžké. Na koloběžce přece jezdí už malé děti. Chtěl jsem být proto velký frajer a vybral si na to doslova dětskou koloběžku. Koupil jsem jí na inzerát od někoho z Plzně, předtím na ní jezdila jeho šestiletá dcera. Nevěděl jsem, co mě čeká.

Koloběžku jsem koupil šest týdnů před startem. Do startu jsem na ní najezdil jen 160 kilometrů, což bylo rozhodně málo. Počítal jsem s tím, že se na ní naučím jezdit až cestou. Bude to přece dlouhá cesta. Dopadlo to tak, že jsem cestou strašně trpěl. Ta malá koloběžka je dobrá spíše do města. V terénu jsem ji musel často tlačit. Měl jsem popruh, když to nešlo tlačit, nesl jsem tu koloběžku na něm jako kytaru. Byl jsem tak dokonce vidět i v televizi, plno lidí mě potom díky tomu další roky poznávalo.

Na koloběžce jsem dojel do cíle za 26 dní jako jediný závodník, proto jsem to vyhrál. Na startu jsme byli na koloběžce dva, jen já to ale dojel až do konce. Zajímavý závod, kdy stačí jen dostat se do cíle a tím vyhrát. Bylo to pro mě dost těžké, mockrát jsem se chtěl na to vykašlat. Pokaždé jsem se ale zvednul a jel dál. Věděl jsem totiž, že pokud chci zvládnout Míle ve všech třech kategoriích, musím to dojet na koloběžce hned na poprvé. Neměl bych už sílu trápit se s koloběžkou někdy příště, postavit se s ní znovu na start.

Na koloběžce jsem předtím vůbec nejezdil. Možná i proto jsem si vybral koloběžku na to nevhodnou. Přesto jsem makal, chtěl jsem to na ní dojet až do konce | Míle 2015

S koloběžkou jsi zdolal trasu 1 000 mil za 26 dní. Z čehož vyplývá, že ti koloběžka byla spíš na obtíž, protože rok předtím jsi byl pěšky o 6 dní rychlejší :-) Předpokládám, že koloběžku už nechceš nikdy vidět?

Je pravda, že na té koloběžce jsem od té doby už nikam nejel. Mám ji ale stále doma na očích. Občas si stoupnu na její stupátko, chytnu se nízkých řídítek a vrátím se v mysli zpět. Zažil jsem s ní toho hodně, občas mě láká zkusit si to s ní znovu.

Byla to rozhodně totálně nevhodná koloběžka na tak dlouhou cestu. Pokud bych měl jet ale ještě někdy Míle znovu na koloběžce, možná bych to jel znovu na tom mém červeném Rebelovi. Je to větší dobrodružství, než na velkých koloběžkách, na kterých se Míle běžně jezdí.

Pojďme teď od statistik dále. Zajímá mě tvůj denní/noční režim. Protože když se podíváme na tvou denní kilometráž, jsi dlouhodobě schopný dávat 50-100 km denně. Musíš být tedy maximálně efektivní. Kolik hodin po takové náloží musíš spát, aby tvé tělo zregenerovalo a mohl sis takhle naložit znovu?

Podle mě si už tělo na to zvyklo, že ho nenechám odpočinout. Nezbývá mu proto než makat. Platilo to hlavně na začátku, kdy jsem byl schopen každý rok nějaké kilometry přidávat. Kilometry nejen za den, ale i celkové. Teď už mám dojem, že jsem dosáhnul svého stropu.

Snažím se vstávat ráno ještě za tmy, spát chodím často třeba až kolem půlnoci. Být přitom celý den co nejvíce v pohybu. Nesnažím se přitom makat na maximum. Spíše naopak, pomalu, ale celý den. Pokaždé si říkám, že na rozdíl od ostatních nejsem rychlý, dokážu ale zůstat v pohybu déle. Záleží potom na terénu, kolik kilometrů ten den ujdu.

Regenerace po tak dlouhé cestě probíhá pokaždé jinak. Někdy jsem prostě jen několik týdnů celkově unavený, jindy mě bolí nohy a musím odpočívat. Nejhorší to bylo předminulý rok, po sedmi týdnech na cestě. Snad se to spojilo ještě s nějakou nemocí, kterou jsem si v závěru cesty prošel. Já potom strávil doslova týden v posteli. Jeden den jsem dokonce ráno doma zkolaboval, žena mě našla na podlaze a křísila mě, prý jestli si nechci raději lehnut do postele. Měl jsem potom také několik týdnů problém ujít souvisle pár kilometrů.

Kdysi jsme počítali, že při dlouhodobé zátěži na treku (30–50 km denně) má tělo výdej minimálně 6 000 kalorií/den. Aby člověk dramaticky nehubnul, měl by tedy totéž každý den přijmout. Předpokládám, že ty tohle asi neřešíš. Hubneš na závodě hodně?

Taky jsem si kdysi počítal, kolik kalorií člověk na cestě vydá, kolik by jich měl doplnit. Rozhodně je to složitější, na toto kalkulačka neexistuje. Každý rok jsem chodil s cílem zhubnout přitom pár kilo. Minulý rok jsem se poprvé snažil zhubnout dost razantně už před startem, abych nemusel sebou táhnout hodně sádla. Chtěl jsem být na startu lehčí, než jiné roky v cíli. To se mi povedlo, tělo ale nemělo potom kde brát potřebné kalorie.

Nemám na cestě nějaký extra jídelníček zaměřený na to, abych nabral zpět potřebné kalorie. Míst, kde se dá cestou najíst, nebo koupit něco k jídlu není moc. Nejsem ten, kdo by chodil od hospody k hospodě a dával si tam pokaždé guláš s hromadou knedlíků. To stojí dost peněz, navíc taková zastávka zabere dost času. Spíše si koupím něco v místním obchodě a jím to cestou. Rozhodně je to málo. Často bývám bezradný, co si vlastně k jídlu koupit. Výběr bývá v běžných vesnických prodejnách dosti omezený.

Vloni jsem dostal cestou průjem a horečky, nevěděl jsem z čeho. Bál jsem se, co si dát k jídlu, aby se to nevrátilo. Často jsem proto jedl docela málo. Neměl jsem dost energie, šel jsem už dost pomalu. Rozhodně jsem to nechtěl vzdát. Domů jsem se proto vrátil v dosti zoufalém stavu.

Na začátku roku jsem vážil po vánocích 82 kilo. Začal jsem běhat a trénovat. Na startu závodu jsem měl 74 kilo. Na konci, po sedmi týdnech jsem vážil jen 67 kilo. Cítil jsem, že na sobě nemám žádný tuk. Tělo už proto požíralo svaly. Dost dlouhou dobu jsem se potom cítil jako kostlivec. Bylo to dosti drastické hubnutí, jsem ale rád, že jsem si tím prošel.

Předchozí Další

Jedna věc je, co ti dovolí tělo, ale myslím, že zrovna v tvém případě bude hlavní složkou tvých výkonů správné nastavení hlavy. Mám pocit, že hlavou své tělo dokážeš oblbnout, a proto jsi schopný podávat takové výkony. Jak to děláš? Máš už nějaký program, který prostě na startu zapneš a vypneš ho až v cíli?

Chodím nejraději pokaždé sám. Nevadí mi, že si nemám s kým popovídat. Zvykl jsem si, že jako bych snad vypínal myšlení. Že jdu často už automaticky, jako by snad v nějakém úsporném režimu. Někdo se mě kdysi ptal, na co cestou myslím. Jestli prý neřeším z dlouhé chvíle nějaké matematické rovnice. Je pravda, často v duchu počítám, kolik kilometrů mám ještě před sebou, kdy kam dojdu. Vzpomínám, jak dlouho jsem šel který úsek předchozí roky. Vzpomínám také (s přibývajícími roky čím dál hůře), kde jsem předtím spal. Hlava prostě stále jede, nemá čas myslet na nepříjemné věci.

Snadné je například zvyknout si na letní vedra. Stačí si uvědomit, že já prostě musím jít dál, i když bych se nejraději svalil do stínu pod stromem. Důležité je mít dost tekutin, a šlapat stále vpřed. Vloni to ale bylo dost těžký. Například za Trenčínem se mi už teplem zasekávala navigace. Protože jsem ale věděl, že do večera musím ještě dojít dost daleko, tak jsem tu hlavu snad už musel opravdu vypínat.

Za ty roky, našel jsem si už pár technik, jak se vyhecovat k větším výkonům. Založeno je to dost na drilu, na vypnutí myšlenek, že něco nejde. Naučil jsem se, že to jít musí. Rád například na hodinkách sleduji, jak jdu rychle. Když mě to chytne, jdu třeba i do kopce rychlostí šest kilometrů za hodinu. A snažím se jít rychle třeba i několik hodin za sebou, odpočívat přitom co nejméně. Připadám si opravdu občas jako naprogramovaný stroj. Škoda jen, že to nejde dělat celou cestu.

Vím, že vybavení pro tebe zase tak zásadní není, ale každý gram samozřejmě počítáš, protože čím je člověk lehčí, tím je rychlejší a efektivnější. Zajímá mě, jak vypadala tvá výbava v prvních ročnících Mílí? V té době se přeci jen o ultralightu skoro nic nevědělo…

Za padesát let, co jezdím ven, se toho opravdu hodně změnilo. Když jsem začínal vandrovat, nebyly například žádné karimatky. Každý jsme měli jen kus igelitu, navíc kus celty. Na začátku jsem neměl ani žádný spacák. Sešil jsem si jen deku a s ní jsem jezdil ven. Kupodivu, dalo se tak na víkend sbalit dost nalehko. Stačilo k tomu přidat ešus a to bylo vše, co člověk tehdy potřeboval.

Je pravda, první rok Mílí jsem nevěděl, jak se na tak dlouhou cestu sbalit. Já tehdy například sebou táhnul půl kila čokolády (Studentská pěčeť). Čokoláda, to jsou přece kalorie. Možná jsem si myslel, že budu někde v divočině, kde nebude možné zajít do obchodu. Dlouhé roky jsem taky sebou vozil papírové mapy. Naštěstí, doba se už hodně změnila.

Mám dojem, dnes vozí lidé plno zbytečností. Hlavně elektronika je moc těžká. Na vše musí být nějaká nabíječka, baterie nevydrží dlouho. První rok na mílích, měl jsem jen tlačítkový mobil. Každý večer jsem z něj odeslal SMSku s polohou, kde jsem. Baterie vydržela nabitá celý týden. Dnes má každý v mobilu mapy a internet. A musí každý den hledat cestou nějakou zásuvku.

Rozhodně je bezva, že s dnešním vybavením je to už lepší. Hlavně je už možné se lépe vybavit do deště. A není nutné tahat kvůli tomu těžký batoh. Taky jsem moc rád za dnešní funkční oblečení.

První rok jsem měl na noc jen tenkou igelitovou plachtu. Použil jsem ji druhou noc a byl jsem dost nešťastný, do čeho jsem to vlezl | Míle 2011

Předpokládám, že s dalšími ročníky a přibývajícími zkušenostmi tvá výbava prodělala určitě změny. Jak jsi na tom teď? Co je pro tebe zásadní kus tvého vybavení?

Mám dojem, že to není u mě s každým rokem vývoj k nějakému ultra lehkému speciálnímu vybavení. Spíše záleží na tom, jaký si dám cíl. Když chci být rychlý, snažím se brát si toho co nejméně. Jindy už na začátku cítím, že se nebudu nikam hnát a táhnu toho sebou na zádech klidně více.

Dvanáct let jsem sebou vozil místo pořádné karimatky jen obyčejnou tenkou alumatku. Váží asi sto gramů. Je pravda, moc jsem se na ní nevyspal. Až vloni jsem si vzal poprvé nafukovací karimatku. Věděl jsem, že budu na cestě dlouho. Byla to bezva změna. Možná i proto jsem spal každou noc déle.

Za ty roky, dost jsem si zvyknul na žďárák S.O.L. Escape Bivvy. Je to vlastně nouzový bivak z pokovované fólie, který váží 240 gramů. S tím prvním jsem jezdil asi osm let, vloni jsem si koupil stejný znovu. Lidé na něj mají různé názory, mě ale vyhovuje.

Velký význam má batoh, aby byl lehký a pohodlný, přesto se do něj vše potřebné na cestu vešlo. Většinou mi běžně prodávané batohy nevyhovují. Každý batoh se snažím nějak vylepšit. Jednou jsem si dokonce batoh sám ušil a sloužil mi v pohodě na cestě kolem republiky.

Pro někoho bývá důležitou výbavou vařič. Pro mě je to zbytečnost, protože jsem poznal, že i několik týdnů na cestě se dá přežít bez teplé stravy. Jen minulý rok, kdy jsem šel v kuse sedm týdnů, měl jsem sebou lehký lihový vařič s nerezovým hrnkem.

Je těžké sladit výbavu. Je možné brát sebou jen naprosté minimum, které skoro nic neváží. Když se ale zhorší počasí, může to znamenat problémy. Nesnažím se proto vše vážit.

Výbava pro Míle v roce 2021 včetně vlastoručně vyrobeného batohu.

Vím, že jsi známý milovník spaní na zastávkách. Co ti na tom vyhovuje? Nejsi raději schovaný někde v lese, dál od lidí?

Když se tak dívám zpět a snažím se přijít na to, jak k tomu došlo. Je za tím znovu snaha být na závodu 1000 Mil co nejvíce efektivní. Je to závod, takže se musím snažit být co nejrychlejší. Hledat v lese nějaké dobré místo na přespání zabere nějaký čas. Toho já na závodě moc nemám. Snad i proto, že o tom, kde zůstanu na noc, se rozhoduji často až za tmy. Už při plánování trasy si poznamenám, kde je na mapě nějaká zajímavá autobusová zastávka. Je jich rozhodně víc než nějakých přístřešků v lese.

Zajímavé je, že zejména na Slovensku je plno zastávek, kde se s tím už nějak tak počítá. Bývá tam občas i kanape, kde se dá bezva pohodlně vyspat. Navíc, mám za ty roky možnost sledovat, jak se takové zastávky postupně mění. Zažil jsem na své cestě už pár zastávek, které postupně, čím dál více chátraly, až je zbourali a postavili tam nějakou moderní z plexiskla, kde už nemělo cenu se na noc zastavovat.

Přítomnost lidí na zastávkách, kde spím, mi rozhodně nevadí. Přesněji, zajímá mě to jen večer, když hledám místo na spaní. Snažím se být proto zejména na Slovensku mimo problematické oblasti s výskytem lidí, kterým by se nemuselo líbit, že si tam u nich na zastávce vybaluji spacák. Navíc, večer a v noci bývá na zastávkách klid.

Jednou jsem na zastávce na Slovensku, ještě za soumraku vyrušil mladou dvojici, které jsem hned oznámil, že tam hodlám zůstat až do rána. Zklamaně proto odešli někam jinam. Na stejné zastávce (spal jsem tam v průběhu let už třikrát), mě v noci otravoval bezdomovec, jestli nemám nějaké víno. Později potom jiný rok, kontrolovala mě na stejné zastávce před ránem policejní hlídka, co že jim tam dělám. Stačilo jím říct, že jsem turista, že ráno půjdu zase dál. Potká vás v lese v noci tolik dobrodružství a setkání se zajímavými lidmi?

Horší to může být na zastávce ráno, když jedou lidi do práce. To se snažím být ale pryč ještě dříve, než se tam můžu s nimi potkat. Párkrát se mi už ale stalo, že jsem to nestihnul. Lidé byli pokaždé velmitolerantní, snažili se být ohleduplní, aby mě nevzbudili. Nesetkal jsem se nikdy s tím, že by to někomu vadilo.

Někdo se občas diví, že mi nevadí spát na autobusových zastávkách. Já už si na to zvyknul. Spát se dá dokonce i na nádraží.

Zastávky jsou ve většině případů zastřešené, odpadá tím starost řešit stan/přístřešek. Nosíš s sebou nějaký lehký tarp/přístřešek nebo ho naopak nebereš nikdy?

První rok, měl jsem sebou jako správný tramp kus igelitové plachty. Jednu noc jsem si z ní opravdu postavil nouzový přístřešek, protože začalo pršet. Přiznám se, já tam najednou cítil, že když je špatné počasí, musím jen pasivně čekat, jak to vše dopadne.

Další roky, snažil jsem se už nenechat nic náhodě a snažil se být na noc pokaždé na místě, kde byla nějaká střecha. Takže nejčastěji autobusová zastávka, nebo nějaký přístřešek v lese. Ne vždy to jde, někdy je nutné kvůli tomu ujít třeba i deset kilometrů. Občas se navíc stane, že ta zastávka, kam dojdu, je z různých důvodů na spaní nepoužitelná, musím jít zase dál. Sice nadávám, jsem ale díky tomu o pár kilometrů dál.

Klasický Tarp (Gatewood Cape) jsem měl sebou jen jednou. Bylo to v roce 2020, kdy se počítalo s tím, že bude možné se v Nové Sedlici na Slovensku otočit a jít to i zpět. Počítal jsem s tím, že budu na cestě výrazně déle. Snažil jsem se proto vytvořit si snadnější podmínky, kdy nebudu moc stresovaný, jestli najdu večer nějaké kryté místo na spaní. Díky covidu se na poslední chvíli změnila trasa, kdy se šlo jen kolem republiky. Já ten tarp za celou cestu z batohu vůbec nevytáhnul, pokaždé jsem našel na spaní bezva místo.V roce 2023, kdy se šlo 2020 mil (tam a zpět), znovu jsem řešil, jak zajistit vhodné spaní. Tentokrát, měl jsem sebou jen pončo (Sea To Summit Ultra Sil Nano), ze kterého by bylo možné postavit na noc přístřešek. Byl jsem na cestě sedm týdnů, nikdy jsem se nedostal do situace, kdy bych ho musel na noc použít.

Beru to tak, že kdybych byl po celou dobu cesty někde v lese a v přírodě, bez nějakého přístřešku bych se rozhodně neobešel. Vzhledem k tomu, že chodím denně desítky kilometrů, dokážu si už naplánovat konec dne do místa, kde už najdu nějaké kryté místo na spaní.

Na Slovensku máte striktně nastavená pravidla závodu, že přes noc nesmíte kvůli medvědům přespávat mimo civilizaci. Jak velká komplikace tohle je?

Nevím, jestli je to přímo komplikace. Já to beru, že jsou prostě jiná pravidla a snažím se je respektovat. Míle jsou organizovaný závod, rozhodně by to byl malér, kdyby některého závodníka napadnul medvěd. Chápu proto, že máme zákaz pohybovat se po setmění na Slovensku mimo obydlené oblasti.

Pár let na začátku to tak nebylo, nějak jsem si neuvědomoval, že by tam mohlo nějaké nebezpečí být. Klidně jsem proto chodil v noci přes les. Domorodci si z nás přitom občas utahovali, že prý, jestli se nebojíme medvědů. Mám dojem, oni nás přitom jen tak strašili. Vše se ale za poslední roky hodně změnilo. Tentokrát se nás domorodci znovu ptají, jestli se nebojíme medvědů. Je přitom ale cítit, že oni se těch medvědů už sami bojí, že už ani nechodí do lesa. Potkal jsem přitom jednoho domorodce, který mi se strachem v hlase dal nějaký dělobuch, prý až potkám medvěda, mám škrtnout sirkou, zapálit knot a hodit dělobuch medvědovi pod nohy.

Myslím si, že zákaz spát na Slovensku mimo obydlená místa není velká komplikace. Je jen nutné díky tomu plánovat, kam můžu do večera dojít. Nezůstat na noc někde v lese. Je pravda, občas je to problém, protože občas je úsek dlouhý třeba 25 kilometrů, který je nutné projít na jeden zátah. U pěšáka to může být někdy těžké, cyklisté si ale libují, že mají možnost se na Slovensku v noci vyspat. Pro ně je totiž mnohem snadnější projet neobydlená území, kde nesmí být přes noc.

Pojďme do roku 2016. Poprvé stojíš na startu mílí s kolem. Chtěl sis tuhle disciplínu pouze odškrtnout nebo za tím bylo něco víc?

Hlavně jsem chtěl zvládnout Míle ve všech třech kategoriích. A to kolo jsem si nechal na konec záměrně. Stále si myslím, že na kole jezdit neumím. Přesto jsem cítil, že bude snadnější než ta koloběžka. Byl jsem přitom první, kdo zdolal Míle ve všech třech kategoriích. Já to bral jako osobní výzvu, říkal jsem tomu Mílařský triatlon. To až později, každý, kdo to dokáže, dostane zelené triko. A právě kvůli tomu zelenému triku jsou další lidé, co zkouší zdolat Míle i v dalších kategoriích.

Honza Kopka kdysi tvrdil, že Míle jsou nejnáročnější ultra cyklistický závod ve střední Evropě. Možná, že jich je dnes už více. Rozhodně je však těžké pro běžného člověka zdolat tolik kilometrů náročným terénem na kole. Hlavně proto, že nemá možnost si odpočinout, musí jet každý den bez odpočinku. Pro mě to byla tehdy opravdu velká výzva.

Cyklisté mají na Mílích danou přesnou trasu, kterou musí projet. Když chtějí nějak odbočit (například na nákup), musí se potom vrátit zpět.

Rozhodně si myslím, že jet Míle na kole je snadnější než jít to pěšky. Jak často i sami cyklisté říkají, oni se na tom kole občas vezou i bez šlapání, pěšák, ale musí ujít poctivě každý metr trasy. Navíc je zajímavé, že je už dost pěšáků, co zvládlo Míle napřed pěšky, potom i v pohodě na kole. Naopak, dost cyklistů má problém ujít Míle pěšky.

Dodnes si ze mě Honza Kopka utahuje, že neumím na kole zatáčet doleva. Proto si mě v roce 2016 vyfotil krátce po startu, kde taková zatáčka byla. Ve skutečnosti je to mnohem horší. Dodnes, i když jsem dojel Míle na kole, neumím na něm jezdit bez držení řídítek. Bojím se, když se pustím řídítek, že si rozbiju hubu.

Já na kole jezdit neumím. Honza Kopka si ze mě dlouhé roky utahuje, že na kole neumím ani zatáčet | Foto: 1000miles.cz

V cíli, po 1600 kilometrech na kole. Kupodivu, trvalo mi to zhruba o dva dny déle, než to jít pěšky.

O rok později ses už opět vrátil k chození. Vnímáš chůzi jako ten nejlepší možný a nejpřirozenější pohyb?

Pěšky chodím rád. Nevadí mi, když musím jít někam daleko. Klidně přitom kousek popoběhnu. Kdysi jsem měl i auto, za volantem se ale necítím dobře. Raději chodím. Určitě to byla jen náhoda, že jsem začal chodit takhle dlouhé cesty.

Nejde jen o tu chůzi. Plno lidí začalo při covidu chodit ven. Jsem rád, že se zvedli od počítačů a užívají si více venku v přírodě. Někdo ujde třeba jen deset kilometrů za den, další dvojnásobek. Každý ať si jde v klidu svým tempem. Je bezva, že maminky putují s dětma. Každý může mít jiný cíl.

Žijeme v době, kdy si už nedokážeme představit život bez aut. Není to až tak moc dávno, kdy se chodilo více pěšky. Třeba i Karel Hynek Mácha šel pěšky do Říma. Pěšky je možné dojít kamkoliv. A není nutné jezdit kvůli tomu někam daleko do ciziny. Je možné se zvednout z gauče a prostě jít, třeba i jen kousek. Za týden jít potom o kousek dál. Takto je možné v pohodě natrénovat postupně i na delší cesty. Naučit se přitom poznávat, jaké vybavení je k tomu nutné mít sebou. Je to bezva relax vypadnout od běžného blázince všedních dní.

S tímto pánem jsem se potkal v malé Slovenské vesničce. Mermomocí mi chtěl na památku něco věnovat. Koupil mi proto v obchodě krabičku na tabák, mám ji stále doma, i když vůbec nekouřím.

V roce 2018 sis stanovil osobní rekord na poloviční trase 500 mil. Trasu jsi dokončil za 7 dní s denním průměrem cca 82 km. Jak se ti tohle povedlo? Dovedu to pochopit u trénovaného elitního ultramaratonce, který naběhá ročně 10 tisíc km, ale jak tohle dokáže člověk v 60 letech bez předešlého soustavného sportovního tréninku?

Já se musím k nějakému extrémnímu výkonu nějak vyhecovat. Mít nějaký důvod si za tím jít. V tom roce 2018 mi jeden z pěšáků, se kterým jsem se roky předtím na trase potkával, řekl provokativní myšlenku. Prý by bylo možné dojít celých 1000 Mil za dva týdny. Do té doby, chodilo se to běžně za 18 až 20 dní. Tak jsem si to chtěl za těch 14 dní zkusit.

Ten rok, sešlo se nás tam na startu zase docela dost bláznů. Cítil jsem, že to bude tentokrát opravdu hodně rychlé. Chtěl jsem zkusit, dostat ze sebe maximum. Podřídil jsem tomu vše. Dávat 80 kilometrů denně není až tak moc. Chůzí se to dá stihnout za 16 hodin. Z toho jsem vycházel. Není nutné běžet, stačí být stále v pohybu, zastavovat se co nejméně. Na to nemusím být nějak extra trénovaný ultramaratonec.

Zkusil jsem si poprvé jít to co nejvíce nalehko. Šlo se mi výborně, nemusel jsem často zastavovat. První tři dny, šel jsem skoro nonstop.

Jen v noci jsem si občas někde lehnul na chvíli na lavičku, nebo jen tak do příkopu u cesty. Nevytahoval jsem ani spacák. Když mi byla zima, šel jsem zase dál. Poznal jsem tehdy, že je možné poručit hlavě.Nejzajímavější pro mě bylo sledovat, co to se mnou dělá. Občas jsem si musel lehnout u cesty i ve dne, abych byl schopen jít dál. Stačí třeba jen dvacet minut, tělo se rychle vzpamatuje a je schopno jít dál. Horší to bylo v noci. Cítil jsem, že jsem v nějakém divném režimu. Listí na stromech bylo i ve tmě sytě barevné. Viděl jsem, jak se seskupují do různých tvarů. Tušil jsem, takhle nějak se možná cítí feťáci, když jsou v extázi. Začal jsem taky potkávat lidi, kteří byli jen přeludem. Cítil jsem, že ne vše je reálné.

Ten rok, sáhnul jsem si dost na dno. Došel jsem do půlky závodu na metu 500 mil za týden a pár minut. Spal jsem přitom každý den maximálně tak tři hodiny. Nejhorší na tom byly nohy, těžko jsem už ohýbal kolena. Cítil jsem tehdy, že dál už to nepůjde. Spíše jsem se už bál, jestli jsem to nepřehnal. Raději jsem proto skončil. Tehdy se ale potvrdilo, že je opravdu možné dojít celých 1000 mil za dva týdny. Dokázal to Tomáš Kadlec, který měl necelých 30 let. Byl jsem tehdy rád, že i ve svém skoro důchodovém věku můžu stále závodit s tak mladýma klukama.

V roce 2018 jsem se rozhodnul, že zkusím dojít do cíle Mílí za dva týdny. Podřídil jsem tomu hlavně výbavu, kdy jsem se snažil jít co nejvíce nalehko.

Za roky, co startuji na Mílích, znají mě už trochu i média. Měl jsem proto možnost poskytnout v Jizerkách krátký rozhovor pro Televizi Seznam.

Ještě mě zaujalo, že v tomto roce byla tvá trasa výrazně kratší. Jak se ti povedlo ubrat cca 150 km oproti předešlým letem?

Každý rok je jiný. Jak už bylo uvedeno, je to pro pěšáky vlastně takový velký orientační závod, kdy je nutné projít zadanými body. Záleží potom na tom, kudy se jde, kde se dá trasa zkrátit. Když prší, nebo v noci, chodím více po silnici. Terénem hlavně když si to chci užít a nikam nepospíchám.

Česká část trasy, tam se snažím už většinou projít to co nejrychleji. Slovensko, kde to znám méně se snažím procházet pokaždé jinými cestami, abych poznal nová místa. Tam se také rád potkávám s lidmi kolem cesty. Každý si tam může najít svou cestu. Méně náročnou podhůřím Nízkých Tater, nebo naopak těžkou po hřebenech.

Lidé se často ptají, jestli si je člověk schopný trasu při takových výkonech ještě užívat. Jak to máš ty?

Myslím si, že je velký rozdíl, jestli jede někdo Míle na kole, nebo je jde pěšky. Ti cyklisti, co jsou vpředu, ti to opravdu valí co nejrychleji. Taky si myslím, že nemají šanci si to užívat. Hlavně se nezastaví u cesty, aby si popovídali s domorodcem. Chápu ale, oni si to užívají právě tímto. Nedají se ničím rozptylovat, soustředí se jen na svůj výkon.

Já chodím pěšky, mám proto čas vše kolem sebe více vnímat. Když někoho potkám, pěkně ho pozdravím. Někdy si potom spolu na chvíli popovídáme. Já si to takto užívám. Je potom ale nutné jít třeba i celý den až do tmy.

Čím jsem starší, tím více se snažím si trasu užívat. Necítím už potřebu se někam honit. Hlavně když vidím, že toho před sebou už nemám šanci dohnat. Nebo když vím, že ten za mnou už nemá šanci mě dojít. To je paradox takto dlouhých závodů. Chodím přitom nejraději sám. Mám dojem, ve více lidech bych si to tak neužíval.

Zásadní otázka. Proč vlastně Míle? Je to závislost nebo už povinnost? Máme tady Stezku Českem a k tomu další hromadu oficiálních dálkových tras. Máme nejhustší síť značených stezek, jakoukoliv trasu si v podstatě můžeš vymyslet sám. Láká tě stále to „závodění“?

Správná otázka, na kterou se těžko odpovídá. V roce 2022 jsem měl například totální krizi a chtěl jsem se na to vykašlat už po první stovce kilometrů. Měl jsem už dokonce koupenou jízdenku z Košic na vlak domů. Vadilo mi, že se tam honím jako blbec. Vadilo mi, že je to závod. Že se nemůžu v klidu zastavit někde, kde se mi líbí. Mohl bych, ale trvalo by mi to moc dlouho. Najednou jsem cítil, že by mi bylo lépe na Stezce Českem. Cítil jsem, že bych měl prostě skončit a vůbec to nedojít. A další rok se už na start nepostavit. Místo toho, toulat se jen v klidu a pohodě někde po lese.

Já vlastně ani nevím, proč se stále vracím. Jsem už možná jako narkoman, který s tím nedokáže přestat. Dost se toho ale děsím. Bojím se toho, že to možná s přibývajícím věkem není daleko, kdy už to prostě nepůjde. Možná i proto se tak testuji, kolik mám ještě sil.

Je plno možností, kdy je možné jít dlouhou trasu bez ohledu, kdy se dojde do konce. Já už za ty roky ale poznal, že mě více baví, když je to závod. Závod dlouhý stovky kilometrů. Tam už je soupeření často jen formalita. Dává ale možnost štvát se za konečným výsledkem a šáhnout si totálně na dno svých sil. Já přitom závodím často jen na začátku. Po několika dnech třeba zjistím, že nemám šanci vyhrát. Jdu ale dál, do cíle je to daleko, kdy se může vše ještě změnit. Je potom zajímavé, že ve výsledku vyhraji, protože jsem jediný, kdo se dostal až do cíle.

V loňském roce jsi dosáhl asi na pomyslný vrchol. Došel jsi z Aše do Nové Sedlice a zpět. Cca 2 536 km za 48 dní (denní průměr 52 km). Víc už toho asi vymyslet nejde. Leda, že bys to jel na kole, ale to asi nebude tvůj případ. Nebo?

Za ty roky už vím, že pokaždé se dá nějaká výzva najít. Hlavně jde ale opravdu o to, jestli se znovu postavit na start. Jestli na to budu mít stále ještě dost sil. Pokaždé jsem byl na startu nejstarší pěšák. Bude mi 65 let, což vypadá jako zajímavé číslo na něco takového.

Počítám s tím, že dále v roce 2025 bude trasa dlouhá 2025 mil, takže znovu tam a zpět kolem celého Česko-Slovenska. Bude to patnáctý ročník závodu, možná by to chtělo pořádně oslavit nějakou totálně šílenou akcí. Moje žena mi to sice zakázala, napadá mě ale, že by šlo jet Míle znovu na koloběžce. Samozřejmě, znovu na nějaké malé, aby to stálo za to. A pokud nebudu v roce 2027 stále ještě moc dementní a budu mít dost sil, třeba bych to zvládnul v 68 letech dojet tam a zpět ještě i na kole. Mohl bych se tak stát prvním, kdo to dá tam a zpět na dvojnásobné trase ve všech třech kategoriích. Takže, vždycky se dá vymyslet nějaká větší blbost.

Takových trik mám ve skříni za ty roky už plno. Rád je na závodě nosím, aby lidé věděli, co jsem to za blázna.

Člověk většinou rychle zapomíná. Ale kdybys měl říct, který z těch 13. ročníků byl nejtěžší, který by to byl?

Nejhorší je, že je to závod, kdy se na to nemůžu vykašlat. Mohl bych, nerad se ale vzdávám. Snažím se pokaždé dokončit svou cestu. Moc těžká pro mě byla ta koloběžka v roce 2015. Dlouho jsem si myslel, že nic horšího mě na Mílích už nemůže potkat. Chtěl jsem to tehdy dojet na koloběžce na první pokus, protože jsem si myslel, že bych už neměl dost sil zkusit to někdy příště. Dopadlo to tehdy tak, že jsem to dojel na koloběžce jediný (na startu jsme byli dva) a já to vyhrál. Navíc, byl jsem druhý člověk, co dokázal dojet Míle na koloběžce. Uznávám, může být dost divné, když stačí jen dojet do cíle a tím vyhrát.

Těsně před covidem se začalo povídat, že se chystá na Mílích i jižní trasa. Že by bylo možné díky tomu protáhnout trasu na celkových dva tisíce mil. Byla to šílená představa. Dalo by se to zvládnout, dojít pěšky? Covid tady byl dlouho a třikrát za sebou se ta dlouhá trasa „tam a zpět“ zrušila těsně před startem. Až v roce 2023 bylo jasné, že to vyjde, že to bude extra dlouhý ultra závod.

Absolvoval jsem už Míle několikrát pěšky, navíc i na koloběžce i na kole. Nevěděl jsem ale, jaké je to se potom v cíli otočit a jít to i zpět. Dost šílená představa. Proto jsem do toho šel. Teď už vím, že to byl největší extrém, co mě mohl na tomto závodě potkat. Stálo mě to hodně nejen fyzických, ale i psychických sil. Proto už vím, že to bylo to nejtěžší, co mě na tomto závodě potkalo.

Byli jsme na dva tisíce mil (tam a zpět) přihlášeni čtyři lidé, co to chtěli jít pěšky. Bylo jasné, že tenhle závod může být jedinečný. Cítil jsem, že je to moje životní šance ukázat, že jsem něčeho takového schopen. Start byl v Hranicích v Čechách a šlo se severní trasou do Nové Sedlice na ukrajinskou hranici. Dopadlo to tak, že jsme byli jen dva pěšáci, kteří se po zdolání tisíce mil pěšky otočili s tím, že to půjdou i zpět. Čekala nás ještě jižní trasa zpět jihem do Chebu.

Jak se říká, vše je to v hlavě. Zejména, když je to závod. A já do toho šel s tím, že to musím tentokrát dojít až do konce, tam a zpět. Měl jsem výhodu v tom, že jsem byl už v důchodu, nemusel jsem chodit do práce. Dříve mě štvalo, že na severní trase už vše znám. Tentokrát to bylo jiné. Šel jsem severní trasu s tím, že až na jejím konci mi začíná závod. Možná i proto jsem byl v pohodě, vůbec mě neštvalo, že jdu místy, která už tak dobře znám.

Původně jsem plánoval, že budu tentokrát na cestě šest týdnů. Netušil jsem, co to se mnou udělá. Tělo si po nějaké době na soustavný pohyb zvykne. Spíše mi vadilo, že jsem utekl od rodiny, nechal doma samotnou ženu. Nevím, jak to dělají ti, co chodí dlouhé cesty někde v cizině, trvající třeba i několik měsíců. Přiznám se, já se už zhruba od poloviny závodu těšil domů.

Byla to pro mě moc dlouhá cesta. Ta myšlenka, jít to tam a zpět byla hodně šílená. Věděl jsem proto, že budu muset dojít až do konce. Aby se ukázalo, že je možné i takovéto šílenosti dokončit. Přitom hlavně ten konec byl velmi náročný. Možná jsem snědl něco špatného, nebo jsem se napil špatné vody, dostal jsem najednou průjem a horečky. Neměl jsem dost sil pokračovat, nechtěl jsem to ale ani vzdát. Hodně jsem zpomalil, jeden den jsem ušel dokonce jen 12 kilometrů. Trvalo to skoro týden, než jsem to překonal.Možná právě ty zdravotní problémy, kdy jsem musel jít stále dál, vyústily do dalších komplikací. Měl jsem do cíle už jen asi čtyři dny, když jsem začal na sobě cítit něco podivného. Cítil jsem se jako v Matrixu, jako by mě někdo z jiné vrstvy ovládal. Navigace s mapou, jako by neukazovala, kde jsem, ale naopak, jako by ona ovládala mně. Navíc, cítil jsem, že nejdu sám, bylo nás víc. Radili mi, kudy mám jít, pomáhali mi. Trvalo to soustavně několik dnů. Nechápu, co se se mnou tehdy dělo.

Velké problémy jsem měl potom i po návratu domů. Ta dlouhá cesta mě hodně zničila. Mnohem víc než jiné roky. Rozhodně proto považuji rok 2023, kdy jsem ušel přes dva a půl tisíce kilometrů za nejnáročnější. Jsem ale moc rád, že jsem měl možnost si to prožít.

Batoh je podle mě nejdůležitější část výbavy. A samozřejmě taky boty. Pokud máte jednu z těchto věcí špatnou, nejspíše taky špatně skončíte.

Já si v roce 2019 vybral bezva malý dvanáctilitrový batoh, se kterým jsem byl maximálně spokojený. S botami to bylo horší, zřejmě neměly správnou velikost.

Znovu na cestě, tentokrát už opravdu s možností jít Míle tam a zpět | Míle 2023

Kladeš nějaký důraz na záznam tvých cest? Snažíš se fotografovat, píšeš si třeba zpětně deník?

Vystudoval jsem sice fotografickou školu, moc ale na cestě nefotím. Možná i proto, že se mi už hodně věcí zdá být známé. Snažím se dívat se kolem sebe, ty fotky si ale uchovávám v paměti. Mobilem toho moc vyfotit nejde, rychle se vybíjejí baterky. Možná proto, že si každý rok plánuji pečlivě na mapách, hodně míst si pamatuji i bez deníku.

Psát nějaké denní záznamy na cestě, to by mě asi nebavilo. A taky na to není čas. Občas jsem si vzal sebou nějaký notýsek. Na začátku jsem si pár poznámek udělal, přestalo mě to ale pokaždé bavit.

Nejdůležitější záznam je pro mě pokaždé záznam navigace. Zapnu ji pokaždé ráno, vypnu až večer. Zaznamená proto doslova každý můj krok. Když si potom zobrazím ten záznam na mapě, vidím tam přesně místo, kde jsem odpočíval, nebo jsem se stavil v obchodě. Poznávám také místa, kde jsem bloudil.Rád bych napsal zpětně nějaké deníky. Zaznamenal tam den po dni, jak mi to šlo. Mám tak už zpracovaný každý rok Mílí, kdy mám každý den záznam na mapě, kudy jsem šel. S uvedením základních statistických údajů. Bojím se ale, že to nebude moc lidí zajímat.

Při dálkových trecích v mnoha lidech zanechá kromě přírody největší dojem sociologický aspekt. Bereš to trochu i jako ukázku toho, že lidé jsou si podobní v jakémkoliv koutě naší planety?

Já si hlavně uvědomil, že čím jsou lidé sociologicky na nižší úrovni, tím více se snaží ostatním pomoct. Dobře je to vidět, když se jde směrem ze Slovenska domů do Čech. Tam na východě, je to značně chudá oblast. Jednoduché baráky, často se už rozpadající. Přesto jsou v nich velmi přátelští lidé. Směrem na západ se to postupně mění. Morava je taky ještě docela v pohodě. Bohužel, u nás v Čechách potkávám už jen občas někoho, kdo by mi sám nabídnul svou pomoc.

Dost lidí mě už na trase zná a někteří se chtějí se mnou i vyfotit. Nejsem přitom nějaká známá celebrita, spíše exot.

Za těch 13 ročníků jsi na trase musel potkat už řadu lidí. Jaké je tvá zkušenost s lidmi během závodu obecně?

Na cestě se stává ze mě tulák a doslova bezdomovec. Proto se s lidmi na cestě rád potkávám. Někdo se dá se mnou do řeči, prohodíme pár slov. Málokdy jsem potkal lidi, kterým bych se měl raději vyhnout. I to se mi už ale párkrát stalo. Například na Východním Slovensku v roce 2014, když jsem procházel obcí Rudňany. Rómské děti měly tehdy bezva zábavu, když po mě začaly házet kamením. Obdobně, bylo pro mě zajímavé procházet poblíž dalších romských osad na Východním Slovensku.

Měl jsem samozřejmě také možnost potkávat se i s policejními orgány, nebo třeba i s ostrahou státní hranice v okolí Ukrajiny. Tam jsem také neměl nikdy žádné zásadní problémy. Snad jen, policisté v Kraslicích nedokázali ve čtyři ráno pochopit, že jedu na koloběžce od Ukrajinské hranice do Chebu a doslova mě tam ve tmě obklíčili jako zločince. Na druhou stranu, policisté na Slovensku ve Valašské Belé, kteří mě našli spát v areálu místní školy, byli velmi vstřícní a bylo jim jasné, že jsem pro okolí neškodný a nechali mě tam spát do rána.

V lese, nebo ve vesnicích, snažím se s lidmi komunikovat. Často stačí jen slušně pozdravit. Když je potom požádám o vodu, dají mi často více. Zajímá je, kdo jsem, odkud a kam jdu. Často mi potom nabídnou i více, než o co je žádám. Ve městech se snažím být naopak nenápadný. S mou vizáží to ale často moc nejde.

Celkově si myslím, že potkávám na cestě hlavně hodné lidi. Když mě vidí a poznají, odkud a kam jdu, moc rádi pomáhají. Hlavně starší lidé, co koukají na televizi Nova, co čtou zásadně jen Blesk, si myslí, že se mě cestou snaží každý zabít, nebo okrást. Zatím se mi to ještě nestalo, i když jsem už nachodil na svých dlouhých cestách přes deset tisíc kilometrů.

Jak se vlastně k pomoci od druhých během závodu stavíš?

Rád se s lidmi cestou potkávám. Nevidím nic špatného na tom, když mi někdo pomůže. Podle mě, je to na takové cestě právě to nejzajímavější. Velkým rituálem pro mě pokaždé je, sehnat si vodu na pití. Podám láhev na vodu přes plot a požádám o vodu na pití. Lidé se sami zeptají, kam jdu. Když slyší můj příběh, sami se ptají, co potřebuji. Občas mi k té vodě dají i něco navíc. Byl bych blázen, kdybych to odmítal. Naopak, moc si toho cením, že potkávám cestou tolik hodných lidí.

Potkal jsem například na Slovensku mladé děvče, které mi dalo nejen vodu na pití, nabídlo mi navíc i sprchu u ní doma. Řekla mi potom, že její táta šel před rokem cestu SNP, lidi mu tam cestou také podobně pomáhali. Proto se ona také snažila na oplátku pomáhat ostatním.

Naprosto bez cizí pomoci to jít nejde. Je nutné například nabíjet si pravidelně mobil. Občas jsem o to požádal, když se lidé dali se mnou do řeči při nabírání vody. Jindy zase, zašel jsem si do nějakého malého obchůdku, nebo benzínky u cesty. Bylo to zajímavé, tipovat si, kde o to požádat. Jen jednou jsem byl odmítnut.

Zejména lidé na vesnici jsou v pohodě. Když je požádám o vodu, vyvine se to občas v zajímavý rozhovor. Necítím se být potom na cestě až tak sám. Společnost mi dělají právě ti náhodní lidé, které cestou potkávám.

Na cestě trávíš veškerý čas venku, tím pádem musíš nepřetržitě bojovat i s nástrahami počasí. Jak tohle snášíš?

Když jsem doma, často se mi nechce jít ven kvůli počasí. Venku si to potom už ale užívám, ať je jakékoliv počasí. Je pravda, nemám rád zimu a mráz. To jsem zalezlý doma a vylezu ven až na jaře. Nedokážu si představit spát někde venku v mrazech. I tím jsem si kdysi ale prošel, možná jsem už pohodlnější.

Nemám rád, když venku prší. Hlavně proto, že je potom složitější řešit nocleh. Je také složitější sladit vybavení na delší cestu. Nevadí mi naopak velká vedra. Občas slýchám různé výstrahy, že lidé by neměli kvůli vysokým teplotám vycházet v poledne ven. Já musím, bez ohledu na počasí. Nejhorší je to přitom, když je nutné jít zrovna nějaký úsek po silnici. Žhavá silnice je doslova peklo.

Někdo řeší špatné počasí noclehem v penzionu. Rozhodně je bezva odpočinout si v peřinách a vysušit přitom výbavu. Já ale málokdy vím, kam až večer dojdu. Na svých cestách se proto penzionům vyhýbám. Navíc, kdybych spal v penzionech, těžko by se mi každé ráno šlo někam dál z toho pohodlí.

Největší vedra jsem zažil možná minulý rok na Slovensku kolem Trenčína. Věděl jsem, kam až se musím do večera kvůli medvědům dostat. Nebylo proto možné odpočívat moc ve stínu. Snažil jsem se mít dost vody a co nejvíce pít. Navíc, naučil jsem se už za ty roky vypínat myšlení a prostě jít. Když vím, že mi nijak nepomůže na to vedro nadávat, tak to jde. Měl jsem jen problémy s navigací, ta už měla v těch teplotách problémy zobrazovat mi aktuální pozici.

Na Slovensku je dost autobusových zastávek, kde je kanape.

Sám říkáš, že se během závodu snažíš maximálně odtrhnout od reality všedního dne. Jak těžké je pak pro tebe zase naskočit zpátky do „normálního života“?

Možná by bylo vhodné zdůraznit, že každý by si měl minimálně jednou za rok najít možnost vypadnout z té běžné rutiny všedního života. Zapomenout na starosti a svou práci. Možná někdy i na svou manželku, nebo i děti. Být jen sám na cestě, užívat si maximálně to, co ho zrovna potkává. Škoda, že ne vždy to jde.

Vrátit se zpět má dvě oblasti, se kterými je nutné se po návratu domů vyrovnat. Nejsnadnější je vrátit se zpět fyzicky. Cyklisté si často stěžují, že jim dlouhou dobu brní ruce. Pěšáci mají po návratu domů samozřejmě problémy s nohama. Vyléčit puchýře trvá jen zhruba týden, delší doba je však vrátit se zpět celkově do pohody. Horší je to s hlavou, ta se těžko vrací zpět do běžné reality. Mílaři bývají často i po návratu domů stále na cestě. Budí se i v posteli hrůzou, že budou muset pokračovat zase dál. Já například, i když jsem zvyklý být stále připojený na internet, po návratu z Mílí se mi nechce vůbec zapínat počítač.

Čím déle je člověk pryč ze své běžné rutiny, tím déle potom trvá návrat zpět. Prý, zlom je někde kolem tří týdnů, kdy si člověk zvyká na nové návyky. Já byl minulý rok na cestě mimo běžnou realitu sedm týdnů. Jsem už doma déle, než pět měsíců. Ne vše se následně vrátilo zpět do původního stavu. Nesleduji už zprávy na internetu, ani televizi. Doslova se tomu vyhýbám, nezajímá mě už, co se děje v politice, ani jinde ve světě. Poznal jsem už, že nemám šanci to ovlivnit, je proto zbytečné to sledovat. Co je pro mě důležité, to se ke mně nějak dostane.

V podstatě každý rok směřuje tvá pozornost právě k Mílím. Neláká tě vyrazit někam sám, bez závodění, pohodovým tempem a ideálně na nějakou trasu, kterou vůbec neznáš?

Možná jsem měl velké štěstí, že jsem poznal Honzu Kopku ještě před začátkem prvního ročníku závodu. Navíc jsem hned ten první rok skončil pár kilometrů po startu. Moc jsem chtěl ten závod dokončit pěšky celý, proto jsem se tam stále vracel. Každý rok jsem si našel nějakou výzvu, kvůli které jsem se na Míle vracel. Bezva taky je, že není nutné jít už jen severní trasou, protože existuje už i samostatná jižní trasa Mílí. Navíc, když bylo možné jít to minulý rok severní trasou na Slovensko, jižní trasou potom zpět.

Je pravda, občas mi někdo říká, že je i plno dalších závodů, které bych si mohl zkusit. Poznal jsem postupně, že čím je to delší, tím více mě to láká. Navíc poznávám, že mě to více baví, pokud je to závod. Vím přitom, že existuje plno zajímavých dlouhých cest. Nejznámější je možná poutní cesta Santiago De Compostela. Pokud jsem ale slyšel, je v tom už docela velká komerce, což mě neláká. Navíc, pokud to jednou půjdu, rozhodně bych to chtěl jít už z místa, kde bydlím. Takže přes tři tisíce kilometrů. Nebojím se vůbec vzdálenosti, spíše by mi vadilo, že bych se možná dost špatně cestou s lidmi domlouval.

Nejvíce jsem řešil otázku, zda se vracet stále na Míle v roce 2022. Ten rok, šlo se to směrem ze Slovenska domů, do Chebu. Tehdy mi to vůbec nesedlo. Už hned po startu mi dost vadilo, že ten začátek je dost po silnici. Zhruba tak 150 kilometrům až do Košic. Je to kupodivu takový úvodní test, občas tam lidé končí. Tehdy jsem tam měl taky velké problémy pokračovat dál.

Napadalo mě, proč se na Míle stále vracím? Proč se stále tak ničím? Ten rok, šlo se mi hodně špatně. Po dvanácti letech, jsem byl totálně vyhořený a neviděl jsem v tom už žádný smysl. Nějak jsem cítil, že je čas na změnu. Prý jsem legenda. Já byl ale už pár kilometrů po startu z toho totálně vyčerpaný a zničený. Najednou jsem měl vizi, že legenda zhasne, další roky se už na start Mílí nepostavím.

Napadalo mě, proč se tak štvu a honím, když bych si to mohl naopak více užívat? Proč se tak štvu a jdu některé úseky po silnici, když bych mohl jít místo toho pohodlně (pomaleji) terénem? Věděl jsem, že existuje Stezka Českem dlouhá přes dva tisíce kilometrů, která vede zhruba po hranicích naší republiky. To mě najednou lákalo více. Najednou jsem cítil, že to nemá dál smysl a chtěl jsem skončit. Počítal jsem s tím, že ještě ten rok si projdu pěšky Stezku Českem.

Dopadlo to ale jinak. Nerad utíkám z boje. Rozhodl jsem se proto dojít to do půlky závodu, abych se seznámil s jižní trasou Mílí. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se mi to bude další rok hodit, až půjdu Míle tam i zpět. Ve výsledku, stále mě to baví takto závodit. Snažím se už ale více si u toho užívat, nalézat dosud neznámá místa.

Bylo to pro mě hodně těžké, dojít až do cíle. Ušel jsem za sedm týdnů dva a půl tisíce kilometrů. Celou tu dobu jsem byl venku, jako bezdomovec. Celou tu dobu jsem nespal v posteli. Návrat zpět do běžného života byl proto dost těžký | Foto: 1000miles.cz

Petře, moc Ti děkuji za rozhovor a přeji Ti jen to nejlepší, ať už budeš podnikat cokoliv!

Přiznám se, bylo dost těžké pro mě na všechny ty otázky odpovídat. Jsem ale za ně moc rád. Daly mi možnost podívat se zpět, ujasnit si pár zajímavých skutečností. Jsem za to moc rád. Každý by se měl někdy podívat zpět a ujasnit si, jestli jde správnou cestou. Nejen na té skutečné cestě, ale i v životě.

Rozhovor vedl a zpracoval Václav Malinský