'/%3e%3cdefs%3e%3clinearGradient%20id='paint0_linear_205_301'%20x1='105.856'%20y1='1'%20x2='105.856'%20y2='45.5'%20gradientUnits='userSpaceOnUse'%3e%3cstop%20stop-color='white'/%3e%3cstop%20offset='1'%20stop-color='white'%20stop-opacity='0'/%3e%3c/linearGradient%3e%3c/defs%3e%3c/svg%3e)
Great Divide Trail je asi nejznámějším dlouhým trailem v Kanadě, a myslím, že po právu. Je to volné pokračování amerického CDT a tím je daný i charakter trasy – aktuálně je to skoro 1100 km úžasnou divočinou kanadských Skalistých hor s tím, že většina trasy vede národními parky Banff, Yoho a Jasper. Scenérie jako ze snu.
Great Divide Trail
Great Divide Trail je asi nejznámějším dlouhým trailem v Kanadě, a myslím, že po právu. Je to volné pokračování amerického CDT a tím je daný i charakter trasy – aktuálně je to skoro 1100 km úžasnou divočinou kanadských Skalistých hor s tím, že většina trasy vede národními parky Banff, Yoho a Jasper. Scenérie jako ze snu. To ovšem platí, jen když jde všechno hladce…
GDT je takovou slepeninou různých trailů co nejblíže Divide a dlouhých úseků volnou krajinou, kde jakákoliv „údržba“ trailu je dost komplikovaná… mostků přes ledovcové řeky je minimum a brodění je, hlavně v severní polovině, na denním pořádku. Do toho každoroční rozsáhlé požáry, velmi aktivní medvědi grizzly a málo možností se dozásobit. A to nemluvím o permitech… dřív to byla opravdu divoká trasa, kde bylo těžší sehnat na cestu odvahu spíš než permity. To se ale hlavně s covidem změnilo a když nakouknete do plánovacích podkladů na stránkách Great Divide Trail Association, zjistíte, že minimálně na půlce trasy musíte spát na přesně definovaných campsites s velmi limitovanou kapacitou. O permity pro Banff a Jasper se „hraje“ už začátkem února a musím říct, že je dost demotivující, když pro rezervaci důležitého kempu s kapacitou jen 6 lidí na noc dostanete v první minutě registrace do systému pořadové číslo 30 542, jako já… nicméně nikdo, kdo viděl nějaké fotky z GDT, se tímhle nemůže nechat odradit.
Já měl tuhle trasu na mušce od roku 2016, kdy jsme s manželkou dokončili Continental Divide Trail. A když jsme pak s Kubou a Damajkyčem v roce 2022 dokončili naprosto neuvěřitelný pouštní a kaňonový Hayduke Trail, měl jsem jasno,který trail bude následovat. Tahle sestava se osvědčila, a tak mě dost potěšilo, že kluci navzdory rodinným, pracovním i zdravotním komplikacím výzvu akceptovali a mohli jsme pro rok 2026 rozjet přípravy. Takže osvědčená parta (já, Damajkyč z Nalehko a Kuba Čech), nádherný trail a plánování plné výzev – tak to máme rádi.
Nebudu lhát, mám plánování rád. A musím říct, že GDT Association na svých webovkách odvádí skvělou práci a získáte od nich na jednom místě skvělé mapové podklady, návod na plánování, návod, jak na permity ve všech parcích, i vzorové plány.
Docela fajn je, že ambasadory trailu jsou Dan a T. Durstonovi, kteří trail šli několikrát (dokonce v době, kdy sedíme na letišti, tak T. šlape svoje druhé SOBO), takže jejich info a plány mají pro zkušené hikery vysokou hodnotu. Všechno mají pravidelně aktualizované a veškeré info máte jako na podnose (rozhodně se přimlouvám za to, abyste jim přispěli na fungování a zaplatili si membership, pokud GDT půjdete), nic složitého. Složitosti přicházejí až s permiti a jejich systémem… Pro solo hikery s dostatkem času to asi není problém, ale pro tři chlapy s rodinami, firmami a nulovou časovou flexibilitou to byla výzva naprosto ultimátní 😁 – tím víc, že všichni jsme Mirkové Dušínové a jít bez permitu je pro nás nemyslitelné. Člověk nemá zodpovědnost jen za sebe, ale za celou komunitu, a pokud chceme, abychom jako hikeři měli nějaká privilegia, tak prostě musíme dodržovat pravidla na 100 %.
Okno na projití celého trailu je jen od půlky července do konce září. Je to kvůli sněhu a rozvodněným řekám z tajícího sněhu a na podzim už zase začne chumelit. Bohužel do toho v posledních letech vstupuje i faktor velkých lesních požárů, kvůli kterým jsou každoročně dlouhé sekce trailů uzavřené.
Já nemám rád komáří peklo a chtěl bych jít pár vysoko položených variant, tak plánuju start později, ať to stihne roztát a trail trochu vyschnout. Bude trochu větší riziko požárů, ale to risknu. Stejně v posledních letech hoří už od května, tak nás 14 dní nespasí. Bude to prostě dobrý!
Takže při veškerém plánování jsem vycházel ze seznamu campsites a jejich kilometráže od GDT, z detailů trasy v aplikaci FarOut a detaily terénu jsem dohledával na Mapy.cz. Snažil jsem se minimalizovat počet permitů a naplánovat co nejvyšší ještě proveditelné denní kilometry, abychom nemuseli nosit jídlo na mnoho dnů nebo dlouho dopředu rozesílat zásobovací balíky a platit jejich drahé uschování. Výsledkem byl docela ambiciózní plán jenom se dvěma dny volna a jinak 40 km denně. Tenhle plán se nám ještě zahustil během prvního kola permitů v únoru, kdy jediné dostupné datumy kempů nám oba volné dny sežraly… Už jsem malinko házel flintu do žita, ale pak jsem porovnal náš plán s rychlým plánem Dana Durstona a byly časově stejné, tak jsem se uklidnil, uklidnil kluky a smířili jsme se s tím, že to bude občas bolet. Plán tedy je, většina permitů taky. Kupujeme letenky, exportuju si mapy z aplikace CalTopo a začínám řešit logistiku – shuttle na start ve Watertonu a ubytování při zastávkách v Banffu, Fieldu, Jasperu a na konci v Prince George. Ještě že máme kamarády, co v Kanadě roky žili a pomohli nám nakontaktovat lokální známé – opravdu díky Martinu Lipinovi a Honzovi a Janče Hermanovým za záchranu. Jak jsem se soustředil na permity na trail, vůbec jsem si neuvědomil, že Banff i Jasper jsou malá městečka, kam za rok přijedou miliony lidí, a sehnat v hlavní sezóně ubytko, klidně jen v kempu, je nemožné… S výjimkou zastávky ve Field máme všechno v řešení, tak snad se to do odletu poddá.
Zhruba 2 měsíce před odletem řeším shuttle z Calgary na start do Watertonu a podle instrukcí GDT volám do Kanady do národních parků kvůli permitům, které nelze zarezervovat online, musíte si je domluvit v každém parku s backcountry officem. A ejhle, info od GDT není zas tak aktuální, protože mělo stačit zavolat, vyspecifikovat tzv. random camping area, datum a zaplatit po telefonu… ale nově jsou i tady kvóty a už je půlka obsazená! No dopr… To, že si musím několikrát ve dvě v noci volat s rangery, nějak dávám, ale nedostupné permity moc ne… Teď, když máme letenky, otravoval jsem hromadu lidí kvůli supportu a vybojovali jsme náročné permity za tisíce korun v parcích! To jsem vlastně neřekl – každý permit na jednu noc pro naši trojici je za cca 700 Kč 😁 tak to ne, to nevzdáme. Čučím do podkladů a řešení se rýsují, ale bude to pár dní se skoro 50 km uprostřed etapy a bez jakéhokoliv odpočinku za 33 dní chůze… A rezerva, jako obvykle na mých akcích – přesně 0 dní 😁
Vybavení
Trek se podmínkami nijak zvlášť neodlišuje třeba od CDT, takže výbava může být poměrně standardní. Rozdíl je, že deštivé počasí tady vydrží déle, denně se brodí větší potoky a terén je dost podmáčený, takže nohy jsou často mokré a, co je horší, prospívá to komárům! Začátkem sezóny to bývá peklo. Bude to chtít headnet a tarp se síťovinou.
No a zásadní je neustálá přítomnost medvědů grizzly! Takže každý bezpodmínečně musí mít celou cestu jídlo buď v canisteru, nebo v Ursacku, nést bear spray a dodržovat bezpečnostní pravidla. I kvůli medvědům jsem rád, že jdeme ve třech, protože víc lidí je přirozeně hlučnější než jednotlivec a medvědi mají víc času na to se vám vyhnout. V případě agresivního chování medvěda je skupina taky výhodou.
Nicméně je to trochu opruz, protože canister váží přes kilo a musel bych si kvůli němu dokupovat odbavené zavazadlo. A Ursack se zatím u nás koupit nedá a člověk musí stresovat po příletu do Kanady, aby ho sehnal… Volíme velkou variantu Ursacku – Major XL – a pro jistotu ho objednáváme 10 dní předem. MEC v Calgary je jediné místo, kde ho mají, a teď v sezóně bývá vyprodaný. Ještě že jsme to tak udělali, protože na prodejně je skutečně vyprodaný a budou schopní ho dodat až úplně na poslední chvíli.
Pro mě bude velkou změnou to, že si tentokrát ponesu valnou většinu výbavy naší vlastní výroby! Už pár let si vyrábíme merino trika, membránové nepromokavé oblečení i produkty z Polartecu Alpha, ale letos se nám konečně podařilo odšít i prototypy vlastního tarpu a batohu! A to je úplně jiná liga. Je rozdíl, když vám nesedí střih bundy, nebo když se vám v půlce treku rozpadne batoh… Samozřejmě že nešijeme z náhodných materiálů, ale z toho nejlepšího, k čemu se v outdooru dokážeme dostat. Samozřejmě konstruujeme na základě zkušeností ze stovek nocí na treku a samozřejmě, že šijeme u dílen a lidí, kteří jsou v Čechách a na Slovensku špička v tom, co dělají. Samozřejmě jsme si všechny prototypy předem vyzkoušeli, nebo je odtahal na svých výpravách Jirka Kostínek (znáte z našeho festivalu). Ale stále jsou to jedny z prvních kousků a určitý faktor nejistoty tam je!
Za mě je GDT ideální místo, kde věci prověřit tím nejhrubším způsobem. A když už jsme u toho, tak mi Kája a Vašek z našeho vývoje odšili i vzorek nové, výrazně lehčí membránovky a superlehkých kalhot a kraťasů. O tohle se mi před patnácti lety, když jsem s Nalehko začínal, ani nesnilo! A nejsou to žádný na koleni zbastlený ošklivý káčátka, jen se podívejte:
I proto je můj gearlist tady u treku nekompletní, protože hodně věcí ještě není ve výrobě a budeme je přidávat postupně v průběhu roku. Víc detailů a fotek prototypů dodám v průběhu roku.
A protože mě Kuba před odletem vystresoval, že lidi hlásí ze severní půlky trailu pekelné deště, tak jsem si rychle místo pláštěnky na batoh spíchnul 75g pončo z tenkého Tyveku 1443R.
Teď už se jen zabalit a 2. srpna odletět. Je to trochu výzva, protože prototyp batohu je o chlup menší, než jsem počítal, ale vždycky si můžu jídlo v Ursacku přikurtovat nahoru na batoh tak, jak se nosí bear canister, a bude to v pohodě.
Konečně přichází den D a my se 1. srpna balíme a večer se přesouváme s Damajkyčem ke Kubovi do Prahy, protože letíme ráno už v 6 h z Prahy. Pro mě je to tentokrát trochu emotivnější, protože našim holkám je 7 a 9 let a tatínek je teď v kurzu… a vím, že je tady nechávám s Oli, která pracuje na plný úvazek, takže to bude mít taky dost náročné. Jenže ideální čas na velké projekty není nikdy. Prostě to všichni zvládneme a bude to OK.
U Kuby přebalujeme hůlky, stanové kolíky a další věci, co by na palubě vadily, do odbaveného zavazadla a vybíháme na tradiční expediční pivo na Urale.
Let s přestupem v Zurichu bych prohlásil za poklidný, zavazadlo dorazilo a papírování na hranicích jsme z velké části vyřídili přes appku ArriveCAN už před odletem, takže během chvíle už stojíme před terminálem. Je tu příjemných 20 stupňů a lehce zakouřeno od okolních požárů. Jedeme se ubytovat (vybral jsem apartmán v malém, starém domku v centru, poblíž pošty a obchoďáku s jídlem, ať máme volnost) a rychle k mobilnímu operátorovi Telus pro SIMky a pak do MECu pro objednaný Ursack a dokoupit bear spray a plynovou kartuši.
Baví nás taxikář Amir, který na moji otázku, jak se v Calgary jezdí, prohlásí: „Calgary je malé, příjemné město s velkou kapacitou dálnic, takže je to pohoda.“ (Pozn.: Calgary má 1,6 mil. obyvatel.) Pak to trochu vysvětluje, protože je z Rijádu a ten má 12 milionů!
Nám se Calgary líbí, aut není moc, lidi docela chodí pěšky a působí vysportovaným dojmem. Všude malé obchody a restaurace. Velký rozdíl proti americkým velkoměstům. Ale jinak, až na ty lidi, bych klidně prohlásil, že jsme v USA. Silniční značení, obchody i auta, všechno vypadá stejně.
Zapíjíme úspěšný den stylovým pivem a jdeme spát. Stihli toho fakt dost a na zítra nám zbývá jen nakoupit jídlo na první sekci (4,5 dne z Watertonu do Blairmore) a jídlo do balíku, který pošleme do Sask Crossing Resortu (5 dní jídla).
Navzdory osmihodinovému časovému posunu spíme celkem OK. Během dopoledne nakupujeme v super levném obchodě Dollarama (obdoba amerického Dollar Tree) a doplňujeme v Safeway.
Tam není na škodu si říct o zákaznickou kartu, nám to na nákupu ušetřilo na večerní návštěvu malého pivovaru u nás v ulici :-)
Jídlo rychle přebalujeme do Ursacků a do balíku a lehce po poledni už jsme na poště a posíláme balík s jídlem pro nás tři do Sask Crossing Resortu (14 kilo jídla se nevešlo do největšího Flat Rate boxu Canada Post, a tak poslání stálo 60 CAN) a potom balík s botama a mapama na závěrečnou třetinu trasy Láďovi do Jasperu (díky, Láďo, je to obrovská pomoc!). To už se vešlo do předplaceného Flat Rate boxu, tak to bylo za polovinu. Pokud si budete po US nebo Kanadě posílat věci, doporučuji tuhle službu – je rychlá, spolehlivá, relativně levná, pojištěná a hlavně nemusíte shánět krabici, je v ceně služby.
Bezva, máme vyřízeno! Je to úleva po tom všem plánování a stresu s permitama. Po obědě už jen obepisuju všechny naše kontakty po cestě, že mám kanadské číslo, a potvrzuji si s Chantel, že nás vyzvedne v 7:00 ráno a odveze do Watertonu.
Večer jdeme do malého pivovaru na rohu naší ulice na večeři a jedno pivko (překvapivě výborná IPA i NEIPA a fakt stylový prostor).
Den D
Chantel nás vyzvedává přesně v sedm a už se jede. Calgary sice leží v nadmořské výšce přes tisíc metrů, ale na rovině. Teprve po hodině jízdy na jih se na obzoru objevují první kopce a po další hodině už je dobře vidět, co nás čeká. Všechno trochu zahalené kouřem, ale jde to. Už jsme fakt natěšeni vyrazit.
Waterton je malé, evidentně hezké městečko, ale my už chceme na trail, takže se necháváme vyložit na parkovišti co nejblíž trailu, rychle se převlékáme a vyrážíme. Kluci se teda ještě mažou Kubovým super opalovákem, kterej bělí jako malířská běloba, a protože se nevidí, tak o tom neví, ale já mám záchvat smíchu!
Po několika marných pokusech to rozmazat konečně vyrážíme. Je to taková úleva! Po tom všem plánování a cestování. Zatím nic nevidíme, ale to nevadí, konečně máme batoh na zádech a šlapeme! Přestože jdeme NOBO (North Bound – směrem na sever), tak vyrážíme na jih. Musíme totiž z Watertonu nejdřív dojít 7 kilometrů k hranici s USA, kde je monument označující start GDT. Během chvíle se otevírají super výhledy.
Krásně nám to utíká. Nacvičujeme si různé pokřiky, které je tu docela dobré čas od času vydávat, aby medvědi věděli, že se blížíme, a abychom v nějakém nepřehledném houští nějakého nepřekvapili. Skoro půlku cesty jdeme spáleným lesem. To je tu normální. Každý rok tady shoří stovky hektarů lesa… Na hranicích se chvilku u monumentu fotíme, ale rychle zase vyrážíme zpátky.
Dnes nás ještě čeká skoro třicet kilometrů do prvního kempu mimo park. Je to na start strašná porce kilometrů, ale nedá se svítit. A lepší to nebude – kvůli minimalizaci počtu permitů a kvůli co nejdřívějšímu návratu k rodině a do práce budeme muset tyhle kilometry chodit každý den. A spíš i víc… Ale jinou variantu nemáme, tak to musíme vydržet!
Hned z Watertonu trail stoupá přes tisíc výškových metrů do prvního sedla. Jde se kolem úžasných jezírek a pak už nad hranici lesa. Neuvěřitelně fouká. Je to první den a už je to absolutní pecka! I kvůli tomuhle jednomu dni stálo za to sem jet! Jenom Kubovi to moc nesedí a trochu se trápí. Je strašně znát, že ho pásový opar vyřadil na několik měsíců z přípravy…
Ze sedla už se jen dlouze sestupuje spáleným lesem ke Cameron Lake, náš kemp je 2,5 km zacházka z trasy mimo park. Už máme dost a do kempu přicházíme se soumrakem. U stolku vaří dva kluci z Německa. Mají obrovský batohy, na stole šest hliníkových hrnců a jsou úplně vyřízený. Rychle vaříme, balíme věci do bearboxu a jdeme najít plac. Skoro všechno je plné – stejně jako v Americe mají místní tábořiště jakási „pískoviště“ vysypaná štěrkem a přesně na nich si můžeme a musíte stan postavit. Nikde jinde. Takže nakonec s Damajkyčem bereme jeden společně a spíme pod širákem, protože dva tarpy se na plac nevejdou. Kubovi necháváme poslední plac o něco dál a výš. A děláme dobře, Kuba celou noc zařezává jako dřevorubec.
Den s Carverem
Ráno si trochu přispíme a vyrazíme až kolem osmé. Při balení jídla u bearboxu se s námi dává do řeči mladej kluk, kterej podle výbavy bude taky na GDT. Představuje se jako Carver z Colorada, je mu 23 let a do místního náročného terénu a medvědince by si rád našel parťáky. Nemáme problém, aspoň se něco dozvíme. Po pětikilometrovém úseku po asfaltu trail odbočuje na trail do údolí. Čeká nás poměrně strmých 1000 výškových metrů. Kubovi to dnes opravdu nechutná a děláme časté zastávky.
V docela exponovaném traverzu přes suťoviště se najednou zezadu ozývá Carver, že se bojí a že to nedá. Chvilku mu vysvětluju, že je to OK, a pak ho držím za batoh a úsek projdeme. Nestoupáme ještě asi dvě stě metrů a pod vrcholem se objeví malý skalní stupeň, který je potřeba překonat. Úplně se rozsype a chce zpátky dolů… protože jsem ho před půl hodinou přemlouval, ať jde dál, tak cítím jako povinnost se s ním vrátit a přes exponovaný úsek ho převést zase zpět ke zbytku sestupu. Škoda skončit takhle brzo, ale je prostě vidět, že každý máme tu hranici komfortu v horách jinde a je potřeba to respektovat.
Kluci si mezitím dali šlofíka a můžeme pokračovat. Bohužel nás pomalý postup a epizoda s Carverem posouvají do zpoždění a vcelku jistě nestíháme dojít do správného kempu. Jdeme půl dne suchým spáleným lesem. Jsono to kilometry horských údolí a jen šedá torza mrtvých stromů. Aspoň že už je to od požáru několik let a na zemi se to zelená a kvete.
Kuba je na dně, sotva se šourá a mluví o tom, že to zabalí. Ty kopce jsou fakt těžký a pásový opar člověka prostě oslabí na několik měsíců. Zastavujeme v prvním dostupném kempu na hranici parku a máme štěstí, je tu místo. Jdeme spát o něco dřív než včera, ale stále pozdě. Potřebujeme všichni nabrat energii na zítra. Čeká nás docela postrach – La Coulotte Ridge. Noc ovšem vůbec není poklidná, protože nás terorizují jeleni! Chodí kempem a hledají sůl. Všechno spocené, co není ve stanu, si odnesou a vyžvýkají! My máme uklizeno, ale laně se vůbec nebojí strkat hlavu až pod tarp a šmejdit tam, i když je nahlas odháním… O půl třetí ráno konečně odcházejí a můžu se vyspat.
Ráno se snažíme vyrazit hned po šesté hodině. Všude je spousta kouře. To je fakt pech, zrovna když nás čeká tak scénická hřebenovka! Nicméně aktuálně máme největší obavu o Kubu… Čeká nás totiž skoro dva tisíce výškových metrů nastoupaných v opravdu těžkém terénu. Kuba naštěstí bojuje a vypadá to, že se mu i vrací nálada! Super.
Přestože je krajina totálně zakouřená, tak vypadá fantasticky a my si to užíváme.
Postup je extrémně pomalý – nahoru i dolů se pětatřicetistupňovým svahem hrabeme v suti. Čtyři těžké vrcholy nakonec v osm večer necháváme za sebou a snažíme se sestoupit k vodě a najít plac pro tarpy. V deset, úplně potmě a hned za „brodem“, kempujeme. Dnes je to veselejší, Kubovi se trochu vrací síla a zítra nás čeká snadný den po zarostlé lesní cestě téměř po rovině. S tím se dá dobře spát.
Ráno nám dělá radost, že medvědi ani neodnesli, ani neochutnali naše pytle na jídlo – Ursacky. Jsou z tkaniny, kterou medvěd nerozkouše ani nerozsápe drápama. Problém je, že když ho najde, tak ho klidně několik hodin morduje, než to vzdá, takže jídlo je stejně napadrť…
Dnešní den je skoro jako za odměnu, jen toho kouře je fakt hodně a není z výhledů nic vidět. V poledne dáváme koupačku u řeky a do večera máme lehce přes 40 km a podařilo se nám skoro vrátit na plán. Kempujeme docela včas na začátku hřebínku, po kterém zítra dojdeme dvacet kilometrů do města Blairmore pro zásoby, vyprat si a dopsat blog. Cestou na to opravdu nebyl čas ani energie. Konečně kempujeme a jíme za světla! Kuba dokonce tahá ukulele a máme pohodu.
Blairmore
Ráno 8. 8. vyrážíme už v 6 h, ať jsme ve městě co nejdřív a všechno stíháme. Otočil se vítr a okolo nás se začínají vynořovat parádní kopce. Snad se to do zítra vyfouká úplně. Do Blairmore se nám daří doběhnout dvacet kilometrů před obědem. Je to parádní malé městečko jako z westernu. Míříme nejdřív do obchoďáku IGA, pak do prádelny vyprat, dobít telefony a powerbanky a napsat blog. Pak šupem na pozdní oběd a znovu na trail!
Z Blairmore zdraví Petr, Petr a Kuba
Z Blairmore šlapeme po cyklostezce podél řeky do Colemanu. Řeka je lemovaná snad kilometrovým trailer parkem, ve kterém lidi permanentně bydlí ve svých obytňácích. Všichni mají vyvěšené cedule “we love our coal, Crowsnest coal”. Zjevně je tu město i železnice kvůli těžbě uhlí. Budu si to muset doma nastudovat.
Jak tak šlapeme, zkouším komunikaci s Andrejem přes satelitní messenger Garmin InReach Mini, co si nesu. Andrej se uvolil, že nám za pět dní doveze zásoby na Kananaskis Lakes, tak ať se tam bez problémů sejdeme. Kuba zase volá kamarádovi do Vancouveru, jestli u něj můžeme přespat, až poletíme za měsíc domů.
ATV hřiště a smutnej večer Z Colemanu prudce stoupáme po prašné cestě. Zaráží mě, že je pokropená olejem a ne vodou! Už jsme se s tím setkali jednou, ale nechtělo se mi tomu věřit. Jak tak stoupáme s těžkýma batohama plnýma jídla a vody, Kuba začíná pajdat. Za chvíli zastavujeme, protože si musí vzít Brufen. Nakonec z něj vypadne, že ho to chytlo už předevčírem v horách, ale nechtěl dělat paniku. Věřil, že se to rozejde. Ale pod nákladem to nejde.
Docházíme na “staging area”, což je obrovské parkoviště v lese, kde všichni zaparkují svoje obří pick-upy s přívěsem s bugynama, kroskama a jeepama a v přilehlém areálu velkém jak náš okres se na nich prohánějí. Pro nás peklo, všude prach a hluk, ale musíme tím asi deset kiláků projít. Kuba už vůbec nemůže jít, tak hledáme klidnější koutek, kde můžeme postavit kemp a nikdo nás nepřejede. Je to smutnej večer. Kuba nám sice hraje na ukulele veselý písničky, ale podle všeho to zítra zabalí…
Nemůžeme moc spát. Takhle to přece nemůže skončit. Mám výčitky, že jsem postavil moc náročnej plán… jenže ani já, ani Kuba jsme původně nedostali víc času než měsíc. Za měsíc i s cestou to nejde, ale aspoň trochu reálnější plán se na 5 týdnů podařilo sestavit. Byly to karty, který jsme měli a museli jsme zkusit s nima hrát. Kubovi do toho hodil vidle pásový opar a vyřadil ho na dlouhou dobu z přípravy. A přestože na Hayduku nás s Damajkyčem pořád proháněl, tak tady při extrémně těžkém začátku bylo evidentní, že Kubovi ta nemoc sebrala mnohem víc sil, než jsme si všichni připouštěli… Ráno vstáváme o půl šesté, protože nás čeká další těžká etapa. Kuba oznamuje, že to opravdu nejde, a vrací se do města. Půl roku příprav a těšení a najednou je to pryč. Pro nás pro všechny to mělo smysl jako dobrodružství tří kamarádů… Co se nám honí hlavou, je na pět set stránek, ale končí to tak, že se slzama v očích s Damajkyčem pokračujeme a Kuba nám za zády mizí směr město… Nemůžeme na to přestat myslet a jako v tranzu stoupáme údolím. Jak to mohlo takhle dopadnout??? Z myšlenek nás vytrhává až okolní scenérie – po dvou dnech v kouři je zase něco trochu vidět. To nám pomáhá. Čeká nás těžký den a jak řekl Kuba: “teď jdete i za mě”, takže musíme zabrat.
Bohužel už kolem oběda se obrací vítr a opět přináší hustý dým. Opět je vše černobílé a my přelézáme jeden hřeben za druhým.
Tuhle sekci GDTA a její dobrovolníci dokončili teprve vloni, označují ji jako HRT a jsou na ni náležitě pyšní. My to nadšení úplně nesdílíme – běháme v úbočí hor po prudkých trailech nahoru nad hranici lesa a zase zpět do údolí, zase nahoru a zas dolů. Několikrát za sebou čtyři sta výškových metrů. Proč prostě nejdeme pořád po loukách nad hranicí lesa, nebo hladce nesvištíme v údolí? Tok myšlenek nám přetrhává praskání větví zhruba 50 metrů nad námi. Pohledem hned chytáme hnědý kožich! Hey, hou, hola hej, které už naprosto automaticky voláme co minutu cesty právě, aby medvědi věděli, že se blížíme, nám jaksi uvázne v krku. Hned tasíme bear spray a odjišťujeme ho. Opět voláme a couváme a koukáme, kde chlupáč je. V mezeře mezi stromy najednou vidíme tři grizzly, jak prchají. Super. Medvědice se dvěma mláďaty. Problém je, že nás asi nevidí a běží rovnou k nám. Rychle couváme, srdce v krku a hlasitě mluvíme, ať si nás všimnou a vyhnou se nám. Praskot větví se přibližuje, jsme v hrozném pralese a medvědy nevidíme, ale nakonec je slyšet pohyb už pod námi a vzdaluje se. Uf, oba se klepeme. Medvědů už jsem potkal dost, ale vždycky utíkali pryč, a nebyla to rodinka… Se sprejema v ruce makáme do kopce a snažíme se být co nejdál. Řveme přitom jak na lesy. Po osmé večerní a více než 40 kilometrech a dvou tisících metrech převýšení konečně přicházíme do kempu North Racehorse camp. Už z dálky jsou slyšet hlasy. Po dnešku jsem celkem rád, že nebudeme sami. Na provizorních lavičkách v cooking area hned u vody sedí asi 10 teenagerů. Hned nám dělají místo a dáváme se do řeči. Zjišťujeme, že je to letní tábor, kde děcka místo poflakování na jednom místě šlapou 30 dní pár sekcí GDT! To je pro většinu z nich zážitek jako blázen. A my zas obdivujeme dva vedoucí, co jdou s nima…
Ráno, když po šesté vyrážíme, shodujeme se, že potřebujeme kratší den a večer si udělat pohodu u vody a jít brzo spát – jakože před desátou. Dnes nás čeká jedno z nejtěžších sedel na trase – Tornado Pass, tak se domlouváme, že to zabalíme už po 30 kilometrech. S tím se nám hned líp šlape.
Daleko horší je pro nás nástup džunglí pod sedlo než finální prudké sutovisko. Vítr trochu rozfoukal kouř, tak si to v sedle užíváme.
Dolů to je pohoda prudkým travnatým svahem. V kempu Hidden Creek jsme už kolem páté. V kempu samotném je všude nasráno od koní, tak jdeme na louku k řece a tam se myjeme v ledové vodě a vegetíme.
Teda vegetí jak kdo… Damajkyč totiž každý den něco hledá. Dnes je to filtr na vodu. Během půl hodiny provede dvakrát kompletní rozborku a sborku batohu, a když filtr odepíšeme a nafiltrujeme vodu tím mým, tak při balení věcí pro přesun k bear boxu zvedne ze země poslední věc – svoji kšiltovku a filtr je pod ní! Něčím se bavit musíme, no ne? Jdu se podívat o pár set metrů dál, jestli nenajdu lepší místo pro tarpy, a ejhle, na další loučce stojí bear boxy a pod stromy jsou akorát dvě místa pro nás. Bear boxy jsou strašná pohoda – nemusíme složitě věšet pytle s jídlem. Spí se nám skvěle a ráno se plní energií hned pouštíme do prvního stoupání – dnes musíme zase nasekat přes 40 km a 2 000 m převýšení. Je pod mrakem, ale vypadá to, že se to roztrhá a my frčíme po krásných hřebenech s výhledama! Konečně.
Nakonec i svítí sluníčko. Protože jsme za 8 dní kromě v kempu nepotkali na trailu nikoho, tak se při odpolední pauze svlíkáme ze zpocených hadrů a válíme se na slunci nazí. Fakt veget. Později, když stoupáme fakt prudkým travnatým svahem, přijde nám země na několika místech rozervaná. Ještě výraznější je to pak v lese. Velké praskliny jako po zemětřesení.
Aha, před měsícem tu byly prudké deště, sesuvy a povodně, tak se asi svah nacucaný vodou dal pomalu do pohybu! To jsem ještě neviděl… Bohužel, chvilku nato zahřmí a zatáhne se a zrovna když jsme na krásném hřebeni, tak začne bez varování bouřka. Sakra, to je načasování! Týden toužím po pěkných úsecích po hřebenech a teď je musíme absolvovat, když lije a všude okolo hřmí! Aspoň můžu vyzkoušet svoje doma dělané pončo z tenkého Tyveku :-)
Po třech hodinách v dešti jsme konečně v Lost Creek campu. Přestalo na chvilku pršet a jako překvapení tu na nás čeká nově nainstalovaný bear box. Pecka, děkujeme GDTA! Stíháme tak akorát postavit tarpy a uvařit večeři, a už zase prší.
Pod tarpy už lezeme zase v dešti. A ten se několik hodin brutálně stupňuje. Slyším Damajkyče, jak nadává, že mu pod Tyvekem teče potok. Rozsvěcím čelovku a kontroluju, že mi nikam nezatéká a že mám všechno pod plachtou a v dry bagách. Lije a padají kroupy tak intenzivně, že do tří ráno nemůžeme spát. Peklo.
Ráno balíme v dešti a vyrážíme. Je to zase nahoru dolů a pořád dokola. Nahoře leží vrstva krup, trailem tečou potoky vody. Houští chvílemi až po pas je nacucané vodou. Je to jako chodit bazénem. Voda ze všech stran. K tomu jen pár stupňů nad nulou. Bez ohledu na vybavení je člověk mokrej. Jak používáme hůlky, abychom se v blátě v kopcích hnuli, teče voda do rukávů. Nepromok rukavice jsou fajn, ale jak je pětkrát sundáte kvůli mapě, mobilu, čurání… tak na ruce naprší a nataháte si vodu dovnitř. A při deseti hodinách intenzivní chůze tělo taky něco vypotí… nejsme mokří, ale sucho vypadá jinak. Hlavní je udržet suché věci na spaní. Den nějak vydržíte, ale v noci může mrznout a to pak mokrý spacák neukecáte… Já mám batoh z nepromokavého ECOPAKu, uvnitř mám šedesátilitrový liner bag a do něj skládám všechno v malých dry-bagách. A když lije, tak si přes sebe přehazuju malé pončo, ať batoh zůstane suchý i zvenku. Nevěřili byste, kolik věcí se namočí, když si do stanu natáhnete promáchaný batoh! Zní to přehnaně, ale není. Když se láme chleba, počítá se jen spolehlivé řešení, žádné chabé pokusy.
Každou chvíli, kdy neprší, je potřeba využít k usušení vybavení. Vždycky se to vyplatí. My po dvou dnech konečně večer sušíme v sedle Fording Pass. Sestup dolů vede po zarostlé staré cestě, docela to odsejpá, jen mám pocit, že tolik malých olší pohromadě jsem v životě neviděl. Ještě se budeme muset v údolí vymotat z rozlitého řečiště Aldridge Creeku a několikrát ho přebrodit, než se dostaneme na velkou prašnou cestu pod vedením vysokého napětí a po ní 40 km k jezerům Kananaskis Lakes pro zásoby.
Než sejdeme úplně k řece, objevuje se na malém prostranství jakási chata s velkou zastřešenou terasou. Nikde žádná cedule, dveře i okna zamčené. Kontroluju přes Garmin počasí – i další dva dny hlásí neustálý déšť – a shodujeme se, že dnes spíme tady, na terase pod střechou. Bude k nezaplacení startovat do dalšího deštivého dne se suchým vybavením.
Jen co si lehneme, začíná zase pršet. Děkujeme za střechu nad hlavou a spokojeně usínáme.
Mizerný den Damajkyč spí jak mimino, ale mně spokojenost vydrží jen do půlnoci. Budí mě bolest žaludku. Trochu si myslím, že za to může Brufen, který už týden na noc zobu, protože mám z nepochopitelných důvodů na levé noze totálně otlačený úpon achilovky na patě. Jdu v botách ALTRA Timp 6, ve kterých mám naběhány stovky kilometrů a i tenhle konkrétní pár jsem si před cestou prošlápnul. Nicméně to bolí, do ponožky si na cestu vkládám kus ustřižené pěnové karimatky, co si nesu, a na noc si dávám Brufen… a tomu dávám za vinu můj bolavý žaludek. Moc nespím a nad ránem si ublinknu. Co se dá dělat, dokonalá noc v suchu a já nespím. Prší celou noc, prší, když vyrážíme. Mám trochu obavy, co řeka, kterou budeme během hodiny několikrát brodit. Koryto je široké a vody je nakonec v pohodě málo, horší je hledání cesty a ledové nohy. Je jenom pět stupňů. Naštěstí jsme během hodiny z řeky venku na silnici. Nazouvám nepromokavé ponožky a v hustém dešti rozjíždíme náš souboj se čtyřiceti kilometry téhle kamenité cesty. Během chvíle vím, že za problémy s žaludkem nemůže Brufen, protože dostávám zimnici, bolí mě klouby a žaludek mám naruby. Takhle jít dalších osm hodin bude paráda. Pouštíme s Damajkyčem autopilota a šlapeme. V dešti nemá cenu dělat pauzy, ani není kde. Stejně nemůžu jíst. Po čtyřech hodinách si Damajkyč potřebuje odskočit, tak si sundávám batoh, dávám si Endiaron a lehám si pod velký strom, kde je malý ostrůvek suchého jehličí. Během deseti sekund spím. Damajkyč mi dává 15 minut a jdeme dál. Překvapivě mi to pomohlo. Večer musíme být v kempu Mount Sarrail u Kananaskis Lakes, protože nám tam Andrej z Canmore přiveze jídlo na další úsek. Fakt děkujeme Andrejovi, protože to je hodina a půl cesty, i Martinovi Lipinovi za kontakt. Je to fajn mít kamarády, co žili všude možně po světě. Jenom zrovna dnes se nám těch 44 kilometrů vůbec nehodí. Mně je blbě a Damajkyč má z mokrých ponožek totálně odřené nohy a všechny prsty… ale dáváme a před osmou jsme v kempu.
Andrej přijíždí během pár minut, přesně podle domluvy. Je to borec. Ani jsme nestihli postavit tábor. Andrej tu žije hromadu let a má už taky něco nacestováno. I když spěchá a mně je blbě, tak dáváme pivko a pár hezkých historek o medvědech před spaním. Je jich tady mezi jezery opravdu hodně. Potvrzuje to i správcová kempu. Že je musí z kempu vyhánět a že jsou mezi jezery uzavřené všechny traily kvůli medvědům, tak že máme jít po silnici s auty, ať se vyhneme problémům… super.
Andrejovi fakt děkujeme za nákup i dovoz, ušetřil nám tím hrozně času i energie, nicméně nás v dobrém úmyslu dostává trochu do problémů – chtěl nám přilepšit, a tak nám nad rámec seznamu nakoupil dost věcí navíc! Kromě toho, že to neuneseme, tak mu to taky pochopitelně musíme zaplatit a částku nakonec sotva poskládáme tak, že nám nezbývá v hotovosti ani dolar… a to může být problém, protože většinu backcountry campů lze zaplatit jen hotově a jeden takový nás čeká v Mount Assiniboine za dva dny… je to malý park a jsou tam opravdu přísní… Každopádně jídlo máme, po pivku je nám dobře, tak se loučíme a děkujeme, a jde se spát. Doufám, že mi zítra bude líp a že přestane pršet. Damajkyč ještě večer hlásí, že mu na několika místech začínají rozmočené nohy hnisat. Paráda.
Celou noc lije a ráno balíme v dešti. Píšu si přes Garmin o předpověď počasí a jsme rozhodnutí odjet stopem do města, pokud by mělo ještě další dny pršet. Kromě toho, že nás čeká úžasný úsek přes Assiniboine, který opravdu nemá smysl šlapat v dešti, tak se oba potřebujeme dát dohromady. Jedna věc je plán, druhá, že chceme taky něco vidět, ne? Neletěli jsme do Kanady kvůli plánu, ale protože chceme tu krásu vidět! Garmin naštěstí hlásí déšť jen do večera a pak několik hezkých dní. Nahazujeme batohy a jdeme bojovat. Mraky se trochu zvedají a je tu parádně, i když prší. Hned po pár kilometrech nám bere elán uzávěrka trailu kvůli strženému mostu… naštěstí je objízdná trasa docela jasná a trail udržovaný.
V Kananaskis Passu konečně přestává pršet, tak rychle ve větru sušíme a spouštíme se do Palliser Valley. Je strašně znát, že jsme překročili hranici z Alberty do BC a trail je zarostlý a zpustlý. Protloukáme se džunglí kolikrát vysokou jak my… to údolí je nekonečné. Nekonečno tady dostává nový rozměr! Naštěstí jsou cestou nahoru do Palliser Passu aspoň pořezané popadané stromy. Za to dobrovolníkům upřímně děkujeme! Máme kliku, můžeme poděkovat osobně, potkáváme starší pár na koních naložených nářadím. Vyčistili trail od spadlých kmenů až do sedla. Díky.
Už můžu jíst a i Damajkyč se pere s odřenýma nohama statečně, a tak zdoláváme dvě sedla i hluboká údolí poměrně svižně. Tak se rozhodujeme, že to dnes natáhneme až do kempu Burstall v národním parku Banff. Máme na něj permit, protože jsem doufal, že to zvládneme a budou nás čekat lepší traily hned ráno. Večer se vyjasňuje a vstup do Banffu je nádhera. Se tmou přicházíme do kempu, je prázdný, kromě nás jediný stan. Rychle vaříme a jíme, protože s jasnou oblohou přichází mráz. Chystám se vlézt pod tarp, když najednou Damajkyč naprosto vážným hlasem hlásí: “tak Petře, já končím, hnijou mi nohy!” To ne sakra! Jdu se podívat. Všechna odřená místa mu po dnech v mokrých a špinavých ponožkách začala hnisat… Tak co teď. Jdeme spát, ale moc nespím.
Čumím do map a koukám, kudy nejrychleji do civilizace a nohy ošetřit. Žádná varianta není dobrá. O dalšího parťáka už nechci přijít. Tohle má být prima dobrodružství s kámošema, a ne boj o život… Potřebujeme antibiotickou mast a hezké počasí. Ráno je depresivní. Zkusíme utéct k nejbližší silnici a pak den stopovat do nějaké civilizace. Asi. Damajkyč sotva chodí a má o nohy strach. Na poslední chvíli mě napadá doběhnout za lidma z toho jediného stanu, co tu byl, jestli náhodou nemají Polysporin, mast s trojíma antibiotikama. Vzpomněl jsem si, že na CDT jsme ji nosili všichni. Joooooo, máme kliku. Chance a Kathleen ji mají a rádi mi ji dávají. Že jsou venku jen na další dva dny a mají zálohu. Pecka, děkuju. Jsme zachráněni! Tlustá vrstva masti vrací Damajkyčovi víru, že to dobře dopadne. Je azuro, tak snad odpoledne u řeky všechny ponožky vypereme a usušíme a bude se to lepšit!
Slunce nám vrací chuť se s tím poprat. Šlapeme širokým plochým údolím obklopeným úžasnýma horama a jako odměnu dostáváme setkání s losicí a mládětem. V široké louce nás vidí na půl kilometru, tak je to v pohodě. Ale jak se přiblížíme na míň jak 200 m, už je nervózní a vyráží nás umravnit. Rychle couváme ke stromům a dáváme jim prostor. Tak se uklidní a klidně odchází. Mládě ve vysoké trávě a vrbách legračně hopká. To byla paráda.
Damajkyč statečně šlape až do oběda. Na prosluněném místě u Spray River se koupeme, všechno pereme a necháváme nohy konečně oschnout.
Asi po hodině balíme a kolem ikonického Marvel Lake začínáme stoupat do Wonder Passu a Mount Assiniboine parku. Je to tu boží. Takhle si člověk představuje kanadské Rockies!
Akorát si to neužíváme tak, jak bychom mohli – nemáme totiž permit na noc v parku! Plánovali jsme tuhle cestu asi osm měsíců, nakonec se mi podařilo sestavit plán tak, že potřebujeme na 32 nocí jen 11 permitů (zbytek zvládneme vždy dojít do tábořiště mimo parky a bez permitu) a společnýma silama se nám během ledna a února podařilo z těch jedenácti deset permitů získat. Jeden jediný ne. Na Assiniboine. Kvůli tomu přece cestu nezrušíme. Problém je, že Assiniboine je pecka a je jen kousek od absolutně turistických měst Banff a Canmore a navíc sem za pár kaček lítá vrtulník. Aby to tu zůstalo krásné a nedopadlo jak na Sněžce, jsou tu přísná pravidla a jejich přísné vymáhání.
Už dvě noci kvůli tomu moc nespím. A navíc nemáme cash, kdyby náhodou bylo někde místo v kempu, ani si to místo nemůžeme zaplatit!
Na chatu Assiniboine Lodge, kde je i ranger station, přicházíme v sedm večer. Výhledy na kopce neskutečné, ale nevnímám to. Zkroušeně vstupuji do Lodge. Chlapík, co má zjevně na starosti servírování večeře, mě sice pozdraví, ale hned napomene, že překážím, že mají frmol a jestli mám rezervaci. Přiznávám, že ne. „Tak to je průser!“ vypálí… Snažím se vysvětlit, že během těch dvou týdnů, co jdeme od americký hranice, se prostě občas stanou věci, který neovlivníme, a tak se stalo, že jsme tu a bez permitu… „Cože, vy jdete Great Divide Trail? Tak to máš říct hned, na to máme jinej režim!“ Usměje se a říká, ať počkám. Večeře už tolik nespěchá a chlapík s někým mluví přes vysílačku.
Během minuty přichází vysmátý park ranger. Místo pokutového bločku vytahuje pravici, vítá nás a zajímá se, jak nám zatím cesta jde. Snažíme se omlouvat, že nemáme permit. On jenom prohlásí, že chápe, protože to je sakra těžký sem permit ulovit, ale že má řešení! A umístí nás na group camp, který normálně nejde rezervovat, a grupa, co měla dorazit, dorazí až zítra. Ujistí se, že víme, kde to je, poučí nás co jídlo, vaření, medvědi atd. Popřeje nám dobrou noc a happy trails. Pořád se přitom usmívá. Nevěřícně na sebe koukáme. Takhle jednoduché to je? Se strašnou úlevou se s ním fotíme a tisíckrát děkujeme.
Jsme z toho tak hotoví, že si to tam ani neprohlédneme, ani neužíváme, a pálíme to do kempu, asi abychom se z toho růžového snu neprobudili dřív než zakempujeme :-)
Takové řešení jsme absolutně nečekali, neměli jsme na něj žádné právo a přišlo jen díky velkému pochopení, toleranci a nadšení toho rangera pro práci, kterou dělá. A my za to děkujeme a na oplátku oceňujeme jeho práci, protože díky ní můžeme na našich dálkových trasách procházet tak krásná území! Tak tohle je úleva. K tomu krásné tábořiště, kde jsme sami, a krásný večer. A ještě o něco lepší je vědomí, že zítra odpoledne dojdeme do lyžařského resortu Sunshine Village, odkud se lanovkou a několika busama dostaneme do Canmore, kde nám kamarád Honza Herman z Liberce domluvil spaní u známých, protože tam roky žil.
Spíme jako mimina.
Ráno ani nijak nespěcháme. Bude to jen 26 km, tak to do odpoledne dáme. Dáváme si často pauzy a užíváme tu nádheru.
Na lanovce jsme ve čtyři, dole s obrovským štěstím chytáme bezplatný bus, co jezdí do Banffu jednou za hodinu, a v Banffu přeskakujeme na místní MHD do Canmore. Dohledali jsme si, že poblíž jedné ze zastávek je naše oblíbená Subway bagetérie i prádelna, tak vystupujeme tam.Po osmi dnech zápřahu, z toho polovina v dešti, musíme nejdřív všechno vyprat, než dorazíme za Ladou, která se nás ujme. Všechno krásně klape a my jsme v osm večer u ní. Ubytováváme se, Lada nás vybavuje ještě něčím trochu k jídlu a vysprchovaní padáme do postele. Tohle bylo zatraceně těžkých osm dní!
Takhle by to bylo ideální. Bohužel, koukáme ještě na aktuality z trailu a zjišťujeme, že je následující sekce, sekce D, uzavřená kvůli požáru! Už jsme potkali pár section hikers, kteří to říkali, ale nechystali se tu sekci jít, a tak to byly jen zvěsti. Teď to vypadá, že je to jasné. Rychle to hledám v mapách a snažím se najít nějakou trasu okolo. Skoro hodinu. Nic. Nakonec píšu mail na GDTA, jak si s tím poradit, jestli navrhují nějaké řešení.
Trochu už tuším, že budeme muset tuhle sekci vynechat, sakra. Na druhou stranu, Damajkyč potřebuje dát svoje nohy do pořádku. Tak je to asi znamení, že si máme dát den volna, vykuryrovat nohy, dojít odsud tři dny do Fieldu a pak se v pohodě stopem dostat do Saskatchewan Crossing a tam se plynule napojit na náš plán a na naše pracně získané permity na Jasper NP. Zjišťujeme od Lady, že můžeme zůstat noc navíc, mně se daří online před půlnocí zázrakem ulovit jedno místo v kempu v Lake Louise na objízdné trase a konečně o půlnoci usínám. Mám dost. Den volna se bude hodit. Potřebujeme něco dokoupit, ozvat se domů a dopsat blog. Nezdá se to, ale pokaždé to ve městě zabere na mobilu několik hodin.
Z Canmore zdraví Footprint a Shadow.
Den volna v Canmore nakonec není úplně pohodový… od Lady musíme do města bussem, oběhat pár obchodů, co potřebujeme, taky něco zabere a dva obědy taky 😁
Ale město se nám líbí – malé centrum pouze pro pěší, řeka, parky, cyklostezky… a ty hory okolo! To se neokouká.
Na bydlení se vracíme v pět a už vlastně balíme, protože za hodku chceme Ladu pozvat na večeři za to, že nám poskytla takové zázemí. Nakonec k nim domů objednáváme ramen a aspoň chvilku pokecáme. Díky moc Lado a Jacku a Honzovi Hermanovi, že nám to domluvil.
Ráno vyrážíme už v osm. Damajkyčovy nohy vypadají o dost líp, než jsme čekali, venku je parádně a už chceme být zase nahoře v horách pryč z turistického blázince!
Přes tři autobusy a lanovku jsme zpátky v Sunshine Village v 11 hodin. To je pohoda. Máme skoro celý den na to dojít 24 kilometrů do kempu Ball Pass Junction. Je to převážně po jakési náhorní planině a krásných kvetoucích alpínských loukách. Jen kolem Egypt Lake musíme trochu zabrat přes dvě sedla. V kempu jsme před sedmou večerní. Máme trochu obavy, jak se vejdeme. Permit jsme měli na včerejšek, ale kvůli dni volna na zotavení nohou jsme tu až dnes… Není to správně, to víme, na druhou stranu jsme si noc v backcountry zaplatili, důvod, proč tu permity jsou (aby se limitoval počet lidí, kteří sem přicházejí), taky nijak neohrožujeme – prostě jen přijdeme o den později. To se na 1000 km dlouhé trase prostě může stát. Jde o to, aby byl v kempu prostor. Každý stan má vyhrazené místo. Místní nám říkali, že téměř vždycky nějaké volné místo zbyde, protože park nevrací peníze, když rezervaci kempu (permit) zrušíte. Takže když lidi s permitama na trek nevyrazí, ať už kvůli počasí, zdraví, nebo bůhvíproč, tak rezervace neruší a papírově obsazené kempy jsou potom poloprázdné a nikdo další si je nemůže rezervovat.
Téměř vždycky bývá místo, kromě dneška. Všech šest míst obsazeno. Naštěstí je to jedna místní parta a když se dáme do řeči, tak nás do party vmáčknou a nakonec si večer v jídelním koutku bezvadně pokecáme!
Ráno vstáváme fakt brzo a o půl sedmé už šlapeme, čeká nás zatím největší převýšení od začátku treku – dva tisícimetrové výšlapy a sešupy a pár menších kopečků k tomu. Docela se těšíme, protože půjdeme po trase nejpopulárnějšího treku v Banffu – přes Floe Lake, Numa Creek a Tumbling Pass k dominantě Rock Wall. Získat na to permity je skoro nemožné. Proto těžký den – protože tenhle třídenní trek potřebujeme urvat za jeden den a zakempit po 42 km mimo park v Wolverine Passu!
Už Ball Pass hned ráno je parádní, zatím to vypadá na míň zakouřený den. Následuje sešup tisíc výškových metrů k dálnici, přes řeku a pak už pěkně na sluníčku ve spáleném lese zase tisíc nahoru k Floe Lake.
Slunce nám sice dává dost zabrat, ale taky zjevně svědčí malinám! Takhle jsem se malin nenacpal ani nepamatuju. Damajkyč už ty moje sklízecí zastávky nedává a jde napřed.
U Floe Lake je přímo na břehu kemp a musíme uznat, že je to paráda. Krásně modré jezero leží přímo pod tisíc metrů vysokou stěnou Floe Peaku. A vy to všechno máte přímo ze stanu jako na dlani. Když máte permit… My ho nemáme, tak se jen koupeme a na břehu jezera chvíli vegetíme.
Přes Numa Pass se dostáváme do údolí Numa Creeku a ještě si fotíme pohled zpět na Floe Lake a stěnu nad ním.
Pecka, ale všechno je trochu v závoji kouře… iPhone mě při focení pořád nabádá, abych si očistil čočky :-) S kouřem zjevně inženýři v Applu nepočítali. A směrem na sever je ten kouř ještě o hodně horší. Už je i vidět, odkud stoupá, a padá na nás jemný bílý popílek.
Sbíháme dolů k Numa Creeku a pak dalších 700 výškových nahoru do Tumbling Passu. Ten je parádní. Člověk frčí po náhorní plošině a od černé, tisíc metrů vysoké stěny ho dělí jen moréna a ledovcové jezero. Monumentální, ale fotky na nic kvůli kouři. Po moréně sbíháme do Tumbling kempu. Ten je překvapivě velký a pěkný. Minimálně dvacet míst. Tady by možná šance na permit byla. No nic, příště. Náš cíl – Wolverine Pass – je ještě o kus vyšší, těsně nad hranicí lesa a hlavně mimo národní park, takže noc bez permitu. Je to úzký zářez mezi dvěma kopci, může tu dost profukovat, ale dá se schovat. Máme dost. Večeře, schovat jídlo a spát. Zítra nás čeká vyhlášená Rock Wall a pak dlouhé údolí k silnici na Field a na závěr 8 km po asfaltu podél opravdu rušné dálnice. Celkem 48 km. Už teď nás to bolí :-)
Ale ráno je za odměnu! Tarpy máme sice pokryté bílým popílkem, kouře je dost, ale sedí dole, podél Rock Wall se nám daří urvat pár krásných výhledů při východu slunce.
Pak už vítr přináší hustý kouř a vidíme prdlajs… už se i špatně dýchá.
Už jenom dlouze sestupujeme k Ottertail River. Nejde to moc rychle, křižujeme mnoho lavinových svahů, ve kterých pracně přelézáme popadané stromy. Dost to zdržuje i vyčerpává. Ale nakonec jsme dole a dáváme odpolední koupačku v řece a pak už údolím běžíme k silnici do Fieldu. U silnice jsme v šest večer, přestože valíme fest tempo. Silnice nám bere dech – je fakt velká a hlavně auta včetně velkých náklaďáků jezdí hodně přes sto.
Následujících 6 kilometrů je peklo – bolavé nohy, vedro, obří kamiony, všude zbytky roztrhaných pneumatik a pořád do kopce! Na GDT si člověk uvědomuje, že může zemřít v drápech medvěda, ale nepočítá s tím, že ho zabije bouchlá pneumatika prolétajícího kamionu! Sakra, tohle je hnus.
Během hodiny pochodu na dálnici nám hned naskakují puchýře na chodidlech… Naštěstí těsně před Fieldem odbočíme na prašnou cestu.
Field je malé turistické městečko s pár restauracemi a infocentrem. Ani si nedáváme nic k jídlu, protože je skoro osm večer a my potřebujeme chytit stopa půl hodiny do Lake Louise a do kempu, který se mi podařilo z Canmore rezervovat. Trochu doufáme, že na semaforu na nájezdu na dálnici někoho stopneme.
V podstatě nikdo nejede, takže když zastavuje mladej kluk v pracovním trucku, tak naskakujeme. Bohužel, hned z něj leze, že nejede až do Lake Louise, ale jen půl cesty na O'Hara Lodge, ale prej je to busy místo a nebude problém stopnout někoho dál.
Vystupujeme uprostřed ničeho. Deset metrů za sjezdem končí asfalt a nikde nikdo. Jen dálnice, kde všichni jedou bomby, my a už se stmívá… Na nic nečekám, jdu kus dolů před sjezd a normálně prosím 🙏 lidi, ať zastaví.
Asi deset minut. Najednou auto brzdí, míjí sice sjezd, ale zastavuje na krajnici. Běžíme jako blázni. Když jsme blízko, z auta vystupuje jen v ponožkách dlouhovlasý týpek s černou páskou přes oko, monoklem na druhém oku a s vyraženými zuby! OK, bude to zajímavý. Vypadá jako někdo, kdo právě utekl z Kukaččího hnízda!
Naštěstí řídí jeho paní, ta nám pomáhá se do zarovnaného auta naložit a jedeme. Všechno se vysvětluje – týpek je původem Němec, šel běhat, neví proč omdlel a rozmlátil si obličej o kámen. Paní ho vyzvedla v nemocnici a veze ho domů.
V Lake Louise se necháváme vyložit u benzinky a ne v kempu, ať si můžeme koupit něco k jídlu a nemusíme vařit. Chyba. Na benzince nemají nic kromě kafe a piva. Bereme dvě IPY a bloudíme další dva kilometry do kempu.
Před desátou večer konečně kempujeme a jedním pivem slavíme, že jsme to zvládli. To dnes bylo dlouhých a napínavých 50 km.
Zítra musíme ověřit, že máme v Saskatchewan Crossing resort balík, dobře se najíst, vyprat si, dostopovat a znovu se napojit na další sekci GDT. Nebude to úplně volný den, ale vrátíme se tím na náš plán i permity a to je super!
Z Lake Louise zdraví Petr a Petr
Petr Kosek
Zakladatel Nalehko. Cestovatel, lezec a milovník dlouhých treků – zatím jediný Čech, který prošel tři nejdelší světové treky (Triple Crown, cca 12 000 km). Rodák z Orlických hor, vystudoval Technickou univerzitu v Liberci.