'/%3e%3cdefs%3e%3clinearGradient%20id='paint0_linear_205_301'%20x1='105.856'%20y1='1'%20x2='105.856'%20y2='45.5'%20gradientUnits='userSpaceOnUse'%3e%3cstop%20stop-color='white'/%3e%3cstop%20offset='1'%20stop-color='white'%20stop-opacity='0'/%3e%3c/linearGradient%3e%3c/defs%3e%3c/svg%3e)
Great Divide Trail je asi nejznámějším dlouhým trailem v Kanadě, a myslím, že po právu. Je to volné pokračování amerického CDT a tím je daný i charakter trasy – aktuálně je to skoro 1100 km úžasnou divočinou kanadských Skalistých hor s tím, že většina trasy vede národními parky Banff, Yoho a Jasper. Scenérie jako ze snu.
Great Divide Trail
Great Divide Trail je asi nejznámějším dlouhým trailem v Kanadě, a myslím, že po právu. Je to volné pokračování amerického CDT a tím je daný i charakter trasy – aktuálně je to skoro 1100 km úžasnou divočinou kanadských Skalistých hor s tím, že většina trasy vede národními parky Banff, Yoho a Jasper. Scenérie jako ze snu. To ovšem platí, jen když jde všechno hladce…
GDT je takovou slepeninou různých trailů co nejblíže Divide a dlouhých úseků volnou krajinou, kde jakákoliv „údržba“ trailu je dost komplikovaná… mostků přes ledovcové řeky je minimum a brodění je, hlavně v severní polovině, na denním pořádku. Do toho každoroční rozsáhlé požáry, velmi aktivní medvědi grizzly a málo možností se dozásobit. A to nemluvím o permitech… dřív to byla opravdu divoká trasa, kde bylo těžší sehnat na cestu odvahu spíš než permity. To se ale hlavně s covidem změnilo a když nakouknete do plánovacích podkladů na stránkách Great Divide Trail Association, zjistíte, že minimálně na půlce trasy musíte spát na přesně definovaných campsites s velmi limitovanou kapacitou. O permity pro Banff a Jasper se „hraje“ už začátkem února a musím říct, že je dost demotivující, když pro rezervaci důležitého kempu s kapacitou jen 6 lidí na noc dostanete v první minutě registrace do systému pořadové číslo 30 542, jako já… nicméně nikdo, kdo viděl nějaké fotky z GDT, se tímhle nemůže nechat odradit.
Já měl tuhle trasu na mušce od roku 2016, kdy jsme s manželkou dokončili Continental Divide Trail. A když jsme pak s Kubou a Damajkyčem v roce 2022 dokončili naprosto neuvěřitelný pouštní a kaňonový Hayduke Trail, měl jsem jasno,který trail bude následovat. Tahle sestava se osvědčila, a tak mě dost potěšilo, že kluci navzdory rodinným, pracovním i zdravotním komplikacím výzvu akceptovali a mohli jsme pro rok 2026 rozjet přípravy. Takže osvědčená parta (já, Damajkyč z Nalehko a Kuba Čech), nádherný trail a plánování plné výzev – tak to máme rádi.
Nebudu lhát, mám plánování rád. A musím říct, že GDT Association na svých webovkách odvádí skvělou práci a získáte od nich na jednom místě skvělé mapové podklady, návod na plánování, návod, jak na permity ve všech parcích, i vzorové plány.
Docela fajn je, že ambasadory trailu jsou Dan a T. Durstonovi, kteří trail šli několikrát (dokonce v době, kdy sedíme na letišti, tak T. šlape svoje druhé SOBO), takže jejich info a plány mají pro zkušené hikery vysokou hodnotu. Všechno mají pravidelně aktualizované a veškeré info máte jako na podnose (rozhodně se přimlouvám za to, abyste jim přispěli na fungování a zaplatili si membership, pokud GDT půjdete), nic složitého. Složitosti přicházejí až s permiti a jejich systémem… Pro solo hikery s dostatkem času to asi není problém, ale pro tři chlapy s rodinami, firmami a nulovou časovou flexibilitou to byla výzva naprosto ultimátní 😁 – tím víc, že všichni jsme Mirkové Dušínové a jít bez permitu je pro nás nemyslitelné. Člověk nemá zodpovědnost jen za sebe, ale za celou komunitu, a pokud chceme, abychom jako hikeři měli nějaká privilegia, tak prostě musíme dodržovat pravidla na 100 %.
Okno na projití celého trailu je jen od půlky července do konce září. Je to kvůli sněhu a rozvodněným řekám z tajícího sněhu a na podzim už zase začne chumelit. Bohužel do toho v posledních letech vstupuje i faktor velkých lesních požárů, kvůli kterým jsou každoročně dlouhé sekce trailů uzavřené.
Já nemám rád komáří peklo a chtěl bych jít pár vysoko položených variant, tak plánuju start později, ať to stihne roztát a trail trochu vyschnout. Bude trochu větší riziko požárů, ale to risknu. Stejně v posledních letech hoří už od května, tak nás 14 dní nespasí. Bude to prostě dobrý!
Takže při veškerém plánování jsem vycházel ze seznamu campsites a jejich kilometráže od GDT, z detailů trasy v aplikaci FarOut a detaily terénu jsem dohledával na Mapy.cz. Snažil jsem se minimalizovat počet permitů a naplánovat co nejvyšší ještě proveditelné denní kilometry, abychom nemuseli nosit jídlo na mnoho dnů nebo dlouho dopředu rozesílat zásobovací balíky a platit jejich drahé uschování. Výsledkem byl docela ambiciózní plán jenom se dvěma dny volna a jinak 40 km denně. Tenhle plán se nám ještě zahustil během prvního kola permitů v únoru, kdy jediné dostupné datumy kempů nám oba volné dny sežraly… Už jsem malinko házel flintu do žita, ale pak jsem porovnal náš plán s rychlým plánem Dana Durstona a byly časově stejné, tak jsem se uklidnil, uklidnil kluky a smířili jsme se s tím, že to bude občas bolet. Plán tedy je, většina permitů taky. Kupujeme letenky, exportuju si mapy z aplikace CalTopo a začínám řešit logistiku – shuttle na start ve Watertonu a ubytování při zastávkách v Banffu, Fieldu, Jasperu a na konci v Prince George. Ještě že máme kamarády, co v Kanadě roky žili a pomohli nám nakontaktovat lokální známé – opravdu díky Martinu Lipinovi a Honzovi a Janče Hermanovým za záchranu. Jak jsem se soustředil na permity na trail, vůbec jsem si neuvědomil, že Banff i Jasper jsou malá městečka, kam za rok přijedou miliony lidí, a sehnat v hlavní sezóně ubytko, klidně jen v kempu, je nemožné… S výjimkou zastávky ve Field máme všechno v řešení, tak snad se to do odletu poddá.
Zhruba 2 měsíce před odletem řeším shuttle z Calgary na start do Watertonu a podle instrukcí GDT volám do Kanady do národních parků kvůli permitům, které nelze zarezervovat online, musíte si je domluvit v každém parku s backcountry officem. A ejhle, info od GDT není zas tak aktuální, protože mělo stačit zavolat, vyspecifikovat tzv. random camping area, datum a zaplatit po telefonu… ale nově jsou i tady kvóty a už je půlka obsazená! No dopr… To, že si musím několikrát ve dvě v noci volat s rangery, nějak dávám, ale nedostupné permity moc ne… Teď, když máme letenky, otravoval jsem hromadu lidí kvůli supportu a vybojovali jsme náročné permity za tisíce korun v parcích! To jsem vlastně neřekl – každý permit na jednu noc pro naši trojici je za cca 700 Kč 😁 tak to ne, to nevzdáme. Čučím do podkladů a řešení se rýsují, ale bude to pár dní se skoro 50 km uprostřed etapy a bez jakéhokoliv odpočinku za 33 dní chůze… A rezerva, jako obvykle na mých akcích – přesně 0 dní 😁
Vybavení
Trek se podmínkami nijak zvlášť neodlišuje třeba od CDT, takže výbava může být poměrně standardní. Rozdíl je, že deštivé počasí tady vydrží déle, denně se brodí větší potoky a terén je dost podmáčený, takže nohy jsou často mokré a, co je horší, prospívá to komárům! Začátkem sezóny to bývá peklo. Bude to chtít headnet a tarp se síťovinou.
No a zásadní je neustálá přítomnost medvědů grizzly! Takže každý bezpodmínečně musí mít celou cestu jídlo buď v canisteru, nebo v Ursacku, nést bear spray a dodržovat bezpečnostní pravidla. I kvůli medvědům jsem rád, že jdeme ve třech, protože víc lidí je přirozeně hlučnější než jednotlivec a medvědi mají víc času na to se vám vyhnout. V případě agresivního chování medvěda je skupina taky výhodou.
Nicméně je to trochu opruz, protože canister váží přes kilo a musel bych si kvůli němu dokupovat odbavené zavazadlo. A Ursack se zatím u nás koupit nedá a člověk musí stresovat po příletu do Kanady, aby ho sehnal… Volíme velkou variantu Ursacku – Major XL – a pro jistotu ho objednáváme 10 dní předem. MEC v Calgary je jediné místo, kde ho mají, a teď v sezóně bývá vyprodaný. Ještě že jsme to tak udělali, protože na prodejně je skutečně vyprodaný a budou schopní ho dodat až úplně na poslední chvíli.
Pro mě bude velkou změnou to, že si tentokrát ponesu valnou většinu výbavy naší vlastní výroby! Už pár let si vyrábíme merino trika, membránové nepromokavé oblečení i produkty z Polartecu Alpha, ale letos se nám konečně podařilo odšít i prototypy vlastního tarpu a batohu! A to je úplně jiná liga. Je rozdíl, když vám nesedí střih bundy, nebo když se vám v půlce treku rozpadne batoh… Samozřejmě že nešijeme z náhodných materiálů, ale z toho nejlepšího, k čemu se v outdooru dokážeme dostat. Samozřejmě konstruujeme na základě zkušeností ze stovek nocí na treku a samozřejmě, že šijeme u dílen a lidí, kteří jsou v Čechách a na Slovensku špička v tom, co dělají. Samozřejmě jsme si všechny prototypy předem vyzkoušeli, nebo je odtahal na svých výpravách Jirka Kostínek (znáte z našeho festivalu). Ale stále jsou to jedny z prvních kousků a určitý faktor nejistoty tam je!
Za mě je GDT ideální místo, kde věci prověřit tím nejhrubším způsobem. A když už jsme u toho, tak mi Kája a Vašek z našeho vývoje odšili i vzorek nové, výrazně lehčí membránovky a superlehkých kalhot a kraťasů. O tohle se mi před patnácti lety, když jsem s Nalehko začínal, ani nesnilo! A nejsou to žádný na koleni zbastlený ošklivý káčátka, jen se podívejte:
I proto je můj gearlist tady u treku nekompletní, protože hodně věcí ještě není ve výrobě a budeme je přidávat postupně v průběhu roku. Víc detailů a fotek prototypů dodám v průběhu roku.
A protože mě Kuba před odletem vystresoval, že lidi hlásí ze severní půlky trailu pekelné deště, tak jsem si rychle místo pláštěnky na batoh spíchnul 75g pončo z tenkého Tyveku 1443R.
Teď už se jen zabalit a 2. srpna odletět. Je to trochu výzva, protože prototyp batohu je o chlup menší, než jsem počítal, ale vždycky si můžu jídlo v Ursacku přikurtovat nahoru na batoh tak, jak se nosí bear canister, a bude to v pohodě.
Konečně přichází den D a my se 1. srpna balíme a večer se přesouváme s Damajkyčem ke Kubovi do Prahy, protože letíme ráno už v 6 h z Prahy. Pro mě je to tentokrát trochu emotivnější, protože našim holkám je 7 a 9 let a tatínek je teď v kurzu… a vím, že je tady nechávám s Oli, která pracuje na plný úvazek, takže to bude mít taky dost náročné. Jenže ideální čas na velké projekty není nikdy. Prostě to všichni zvládneme a bude to OK.
U Kuby přebalujeme hůlky, stanové kolíky a další věci, co by na palubě vadily, do odbaveného zavazadla a vybíháme na tradiční expediční pivo na Urale.
Let s přestupem v Zurichu bych prohlásil za poklidný, zavazadlo dorazilo a papírování na hranicích jsme z velké části vyřídili přes appku ArriveCAN už před odletem, takže během chvíle už stojíme před terminálem. Je tu příjemných 20 stupňů a lehce zakouřeno od okolních požárů. Jedeme se ubytovat (vybral jsem apartmán v malém, starém domku v centru, poblíž pošty a obchoďáku s jídlem, ať máme volnost) a rychle k mobilnímu operátorovi Telus pro SIMky a pak do MECu pro objednaný Ursack a dokoupit bear spray a plynovou kartuši.
Baví nás taxikář Amir, který na moji otázku, jak se v Calgary jezdí, prohlásí: „Calgary je malé, příjemné město s velkou kapacitou dálnic, takže je to pohoda.“ (Pozn.: Calgary má 1,6 mil. obyvatel.) Pak to trochu vysvětluje, protože je z Rijádu a ten má 12 milionů!
Nám se Calgary líbí, aut není moc, lidi docela chodí pěšky a působí vysportovaným dojmem. Všude malé obchody a restaurace. Velký rozdíl proti americkým velkoměstům. Ale jinak, až na ty lidi, bych klidně prohlásil, že jsme v USA. Silniční značení, obchody i auta, všechno vypadá stejně.
Zapíjíme úspěšný den stylovým pivem a jdeme spát. Stihli toho fakt dost a na zítra nám zbývá jen nakoupit jídlo na první sekci (4,5 dne z Watertonu do Blairmore) a jídlo do balíku, který pošleme do Sask Crossing Resortu (5 dní jídla).
Navzdory osmihodinovému časovému posunu spíme celkem OK. Během dopoledne nakupujeme v super levném obchodě Dollarama (obdoba amerického Dollar Tree) a doplňujeme v Safeway.
Tam není na škodu si říct o zákaznickou kartu, nám to na nákupu ušetřilo na večerní návštěvu malého pivovaru u nás v ulici :-)
Jídlo rychle přebalujeme do Ursacků a do balíku a lehce po poledni už jsme na poště a posíláme balík s jídlem pro nás tři do Sask Crossing Resortu (14 kilo jídla se nevešlo do největšího Flat Rate boxu Canada Post, a tak poslání stálo 60 CAN) a potom balík s botama a mapama na závěrečnou třetinu trasy Láďovi do Jasperu (díky, Láďo, je to obrovská pomoc!). To už se vešlo do předplaceného Flat Rate boxu, tak to bylo za polovinu. Pokud si budete po US nebo Kanadě posílat věci, doporučuji tuhle službu – je rychlá, spolehlivá, relativně levná, pojištěná a hlavně nemusíte shánět krabici, je v ceně služby.
Bezva, máme vyřízeno! Je to úleva po tom všem plánování a stresu s permitama. Po obědě už jen obepisuju všechny naše kontakty po cestě, že mám kanadské číslo, a potvrzuji si s Chantel, že nás vyzvedne v 7:00 ráno a odveze do Watertonu.
Večer jdeme do malého pivovaru na rohu naší ulice na večeři a jedno pivko (překvapivě výborná IPA i NEIPA a fakt stylový prostor).
Den D
Chantel nás vyzvedává přesně v sedm a už se jede. Calgary sice leží v nadmořské výšce přes tisíc metrů, ale na rovině. Teprve po hodině jízdy na jih se na obzoru objevují první kopce a po další hodině už je dobře vidět, co nás čeká. Všechno trochu zahalené kouřem, ale jde to. Už jsme fakt natěšeni vyrazit.
Waterton je malé, evidentně hezké městečko, ale my už chceme na trail, takže se necháváme vyložit na parkovišti co nejblíž trailu, rychle se převlékáme a vyrážíme. Kluci se teda ještě mažou Kubovým super opalovákem, kterej bělí jako malířská běloba, a protože se nevidí, tak o tom neví, ale já mám záchvat smíchu!
Po několika marných pokusech to rozmazat konečně vyrážíme. Je to taková úleva! Po tom všem plánování a cestování. Zatím nic nevidíme, ale to nevadí, konečně máme batoh na zádech a šlapeme! Přestože jdeme NOBO (North Bound – směrem na sever), tak vyrážíme na jih. Musíme totiž z Watertonu nejdřív dojít 7 kilometrů k hranici s USA, kde je monument označující start GDT. Během chvíle se otevírají super výhledy.
Krásně nám to utíká. Nacvičujeme si různé pokřiky, které je tu docela dobré čas od času vydávat, aby medvědi věděli, že se blížíme, a abychom v nějakém nepřehledném houští nějakého nepřekvapili. Skoro půlku cesty jdeme spáleným lesem. To je tu normální. Každý rok tady shoří stovky hektarů lesa… Na hranicích se chvilku u monumentu fotíme, ale rychle zase vyrážíme zpátky.
Dnes nás ještě čeká skoro třicet kilometrů do prvního kempu mimo park. Je to na start strašná porce kilometrů, ale nedá se svítit. A lepší to nebude – kvůli minimalizaci počtu permitů a kvůli co nejdřívějšímu návratu k rodině a do práce budeme muset tyhle kilometry chodit každý den. A spíš i víc… Ale jinou variantu nemáme, tak to musíme vydržet!
Hned z Watertonu trail stoupá přes tisíc výškových metrů do prvního sedla. Jde se kolem úžasných jezírek a pak už nad hranici lesa. Neuvěřitelně fouká. Je to první den a už je to absolutní pecka! I kvůli tomuhle jednomu dni stálo za to sem jet! Jenom Kubovi to moc nesedí a trochu se trápí. Je strašně znát, že ho pásový opar vyřadil na několik měsíců z přípravy…
Ze sedla už se jen dlouze sestupuje spáleným lesem ke Cameron Lake, náš kemp je 2,5 km zacházka z trasy mimo park. Už máme dost a do kempu přicházíme se soumrakem. U stolku vaří dva kluci z Německa. Mají obrovský batohy, na stole šest hliníkových hrnců a jsou úplně vyřízený. Rychle vaříme, balíme věci do bearboxu a jdeme najít plac. Skoro všechno je plné – stejně jako v Americe mají místní tábořiště jakási „pískoviště“ vysypaná štěrkem a přesně na nich si můžeme a musíte stan postavit. Nikde jinde. Takže nakonec s Damajkyčem bereme jeden společně a spíme pod širákem, protože dva tarpy se na plac nevejdou. Kubovi necháváme poslední plac o něco dál a výš. A děláme dobře, Kuba celou noc zařezává jako dřevorubec.
Den s Carverem
Ráno si trochu přispíme a vyrazíme až kolem osmé. Při balení jídla u bearboxu se s námi dává do řeči mladej kluk, kterej podle výbavy bude taky na GDT. Představuje se jako Carver z Colorada, je mu 23 let a do místního náročného terénu a medvědince by si rád našel parťáky. Nemáme problém, aspoň se něco dozvíme. Po pětikilometrovém úseku po asfaltu trail odbočuje na trail do údolí. Čeká nás poměrně strmých 1000 výškových metrů. Kubovi to dnes opravdu nechutná a děláme časté zastávky.
V docela exponovaném traverzu přes suťoviště se najednou zezadu ozývá Carver, že se bojí a že to nedá. Chvilku mu vysvětluju, že je to OK, a pak ho držím za batoh a úsek projdeme. Nestoupáme ještě asi dvě stě metrů a pod vrcholem se objeví malý skalní stupeň, který je potřeba překonat. Úplně se rozsype a chce zpátky dolů… protože jsem ho před půl hodinou přemlouval, ať jde dál, tak cítím jako povinnost se s ním vrátit a přes exponovaný úsek ho převést zase zpět ke zbytku sestupu. Škoda skončit takhle brzo, ale je prostě vidět, že každý máme tu hranici komfortu v horách jinde a je potřeba to respektovat.
Kluci si mezitím dali šlofíka a můžeme pokračovat. Bohužel nás pomalý postup a epizoda s Carverem posouvají do zpoždění a vcelku jistě nestíháme dojít do správného kempu. Jdeme půl dne suchým spáleným lesem. Jsono to kilometry horských údolí a jen šedá torza mrtvých stromů. Aspoň že už je to od požáru několik let a na zemi se to zelená a kvete.
Kuba je na dně, sotva se šourá a mluví o tom, že to zabalí. Ty kopce jsou fakt těžký a pásový opar člověka prostě oslabí na několik měsíců. Zastavujeme v prvním dostupném kempu na hranici parku a máme štěstí, je tu místo. Jdeme spát o něco dřív než včera, ale stále pozdě. Potřebujeme všichni nabrat energii na zítra. Čeká nás docela postrach – La Coulotte Ridge. Noc ovšem vůbec není poklidná, protože nás terorizují jeleni! Chodí kempem a hledají sůl. Všechno spocené, co není ve stanu, si odnesou a vyžvýkají! My máme uklizeno, ale laně se vůbec nebojí strkat hlavu až pod tarp a šmejdit tam, i když je nahlas odháním… O půl třetí ráno konečně odcházejí a můžu se vyspat.
Ráno se snažíme vyrazit hned po šesté hodině. Všude je spousta kouře. To je fakt pech, zrovna když nás čeká tak scénická hřebenovka! Nicméně aktuálně máme největší obavu o Kubu… Čeká nás totiž skoro dva tisíce výškových metrů nastoupaných v opravdu těžkém terénu. Kuba naštěstí bojuje a vypadá to, že se mu i vrací nálada! Super.
Přestože je krajina totálně zakouřená, tak vypadá fantasticky a my si to užíváme.
Postup je extrémně pomalý – nahoru i dolů se pětatřicetistupňovým svahem hrabeme v suti. Čtyři těžké vrcholy nakonec v osm večer necháváme za sebou a snažíme se sestoupit k vodě a najít plac pro tarpy. V deset, úplně potmě a hned za „brodem“, kempujeme. Dnes je to veselejší, Kubovi se trochu vrací síla a zítra nás čeká snadný den po zarostlé lesní cestě téměř po rovině. S tím se dá dobře spát.
Ráno nám dělá radost, že medvědi ani neodnesli, ani neochutnali naše pytle na jídlo – Ursacky. Jsou z tkaniny, kterou medvěd nerozkouše ani nerozsápe drápama. Problém je, že když ho najde, tak ho klidně několik hodin morduje, než to vzdá, takže jídlo je stejně napadrť…
Dnešní den je skoro jako za odměnu, jen toho kouře je fakt hodně a není z výhledů nic vidět. V poledne dáváme koupačku u řeky a do večera máme lehce přes 40 km a podařilo se nám skoro vrátit na plán. Kempujeme docela včas na začátku hřebínku, po kterém zítra dojdeme dvacet kilometrů do města Blairmore pro zásoby, vyprat si a dopsat blog. Cestou na to opravdu nebyl čas ani energie. Konečně kempujeme a jíme za světla! Kuba dokonce tahá ukulele a máme pohodu.
Blairmore
Ráno 8. 8. vyrážíme už v 6 h, ať jsme ve městě co nejdřív a všechno stíháme. Otočil se vítr a okolo nás se začínají vynořovat parádní kopce. Snad se to do zítra vyfouká úplně. Do Blairmore se nám daří doběhnout dvacet kilometrů před obědem. Je to parádní malé městečko jako z westernu. Míříme nejdřív do obchoďáku IGA, pak do prádelny vyprat, dobít telefony a powerbanky a napsat blog. Pak šupem na pozdní oběd a znovu na trail!
Z Blairmore zdraví Petr, Petr a Kuba
Z Blairmore šlapeme po cyklostezce podél řeky do Colemanu. Řeka je lemovaná snad kilometrovým trailer parkem, ve kterém lidi permanentně bydlí ve svých obytňácích. Všichni mají vyvěšené cedule “we love our coal, Crowsnest coal”. Zjevně je tu město i železnice kvůli těžbě uhlí. Budu si to muset doma nastudovat.
Jak tak šlapeme, zkouším komunikaci s Andrejem přes satelitní messenger Garmin InReach Mini, co si nesu. Andrej se uvolil, že nám za pět dní doveze zásoby na Kananaskis Lakes, tak ať se tam bez problémů sejdeme. Kuba zase volá kamarádovi do Vancouveru, jestli u něj můžeme přespat, až poletíme za měsíc domů.
ATV hřiště a smutnej večer Z Colemanu prudce stoupáme po prašné cestě. Zaráží mě, že je pokropená olejem a ne vodou! Už jsme se s tím setkali jednou, ale nechtělo se mi tomu věřit. Jak tak stoupáme s těžkýma batohama plnýma jídla a vody, Kuba začíná pajdat. Za chvíli zastavujeme, protože si musí vzít Brufen. Nakonec z něj vypadne, že ho to chytlo už předevčírem v horách, ale nechtěl dělat paniku. Věřil, že se to rozejde. Ale pod nákladem to nejde.
Docházíme na “staging area”, což je obrovské parkoviště v lese, kde všichni zaparkují svoje obří pick-upy s přívěsem s bugynama, kroskama a jeepama a v přilehlém areálu velkém jak náš okres se na nich prohánějí. Pro nás peklo, všude prach a hluk, ale musíme tím asi deset kiláků projít. Kuba už vůbec nemůže jít, tak hledáme klidnější koutek, kde můžeme postavit kemp a nikdo nás nepřejede. Je to smutnej večer. Kuba nám sice hraje na ukulele veselý písničky, ale podle všeho to zítra zabalí…
Nemůžeme moc spát. Takhle to přece nemůže skončit. Mám výčitky, že jsem postavil moc náročnej plán… jenže ani já, ani Kuba jsme původně nedostali víc času než měsíc. Za měsíc i s cestou to nejde, ale aspoň trochu reálnější plán se na 5 týdnů podařilo sestavit. Byly to karty, který jsme měli a museli jsme zkusit s nima hrát. Kubovi do toho hodil vidle pásový opar a vyřadil ho na dlouhou dobu z přípravy. A přestože na Hayduku nás s Damajkyčem pořád proháněl, tak tady při extrémně těžkém začátku bylo evidentní, že Kubovi ta nemoc sebrala mnohem víc sil, než jsme si všichni připouštěli… Ráno vstáváme o půl šesté, protože nás čeká další těžká etapa. Kuba oznamuje, že to opravdu nejde, a vrací se do města. Půl roku příprav a těšení a najednou je to pryč. Pro nás pro všechny to mělo smysl jako dobrodružství tří kamarádů… Co se nám honí hlavou, je na pět set stránek, ale končí to tak, že se slzama v očích s Damajkyčem pokračujeme a Kuba nám za zády mizí směr město… Nemůžeme na to přestat myslet a jako v tranzu stoupáme údolím. Jak to mohlo takhle dopadnout??? Z myšlenek nás vytrhává až okolní scenérie – po dvou dnech v kouři je zase něco trochu vidět. To nám pomáhá. Čeká nás těžký den a jak řekl Kuba: “teď jdete i za mě”, takže musíme zabrat.
Bohužel už kolem oběda se obrací vítr a opět přináší hustý dým. Opět je vše černobílé a my přelézáme jeden hřeben za druhým.
Tuhle sekci GDTA a její dobrovolníci dokončili teprve vloni, označují ji jako HRT a jsou na ni náležitě pyšní. My to nadšení úplně nesdílíme – běháme v úbočí hor po prudkých trailech nahoru nad hranici lesa a zase zpět do údolí, zase nahoru a zas dolů. Několikrát za sebou čtyři sta výškových metrů. Proč prostě nejdeme pořád po loukách nad hranicí lesa, nebo hladce nesvištíme v údolí? Tok myšlenek nám přetrhává praskání větví zhruba 50 metrů nad námi. Pohledem hned chytáme hnědý kožich! Hey, hou, hola hej, které už naprosto automaticky voláme co minutu cesty právě, aby medvědi věděli, že se blížíme, nám jaksi uvázne v krku. Hned tasíme bear spray a odjišťujeme ho. Opět voláme a couváme a koukáme, kde chlupáč je. V mezeře mezi stromy najednou vidíme tři grizzly, jak prchají. Super. Medvědice se dvěma mláďaty. Problém je, že nás asi nevidí a běží rovnou k nám. Rychle couváme, srdce v krku a hlasitě mluvíme, ať si nás všimnou a vyhnou se nám. Praskot větví se přibližuje, jsme v hrozném pralese a medvědy nevidíme, ale nakonec je slyšet pohyb už pod námi a vzdaluje se. Uf, oba se klepeme. Medvědů už jsem potkal dost, ale vždycky utíkali pryč, a nebyla to rodinka… Se sprejema v ruce makáme do kopce a snažíme se být co nejdál. Řveme přitom jak na lesy. Po osmé večerní a více než 40 kilometrech a dvou tisících metrech převýšení konečně přicházíme do kempu North Racehorse camp. Už z dálky jsou slyšet hlasy. Po dnešku jsem celkem rád, že nebudeme sami. Na provizorních lavičkách v cooking area hned u vody sedí asi 10 teenagerů. Hned nám dělají místo a dáváme se do řeči. Zjišťujeme, že je to letní tábor, kde děcka místo poflakování na jednom místě šlapou 30 dní pár sekcí GDT! To je pro většinu z nich zážitek jako blázen. A my zas obdivujeme dva vedoucí, co jdou s nima…
Ráno, když po šesté vyrážíme, shodujeme se, že potřebujeme kratší den a večer si udělat pohodu u vody a jít brzo spát – jakože před desátou. Dnes nás čeká jedno z nejtěžších sedel na trase – Tornado Pass, tak se domlouváme, že to zabalíme už po 30 kilometrech. S tím se nám hned líp šlape.
Daleko horší je pro nás nástup džunglí pod sedlo než finální prudké sutovisko. Vítr trochu rozfoukal kouř, tak si to v sedle užíváme.
Dolů to je pohoda prudkým travnatým svahem. V kempu Hidden Creek jsme už kolem páté. V kempu samotném je všude nasráno od koní, tak jdeme na louku k řece a tam se myjeme v ledové vodě a vegetíme.
Teda vegetí jak kdo… Damajkyč totiž každý den něco hledá. Dnes je to filtr na vodu. Během půl hodiny provede dvakrát kompletní rozborku a sborku batohu, a když filtr odepíšeme a nafiltrujeme vodu tím mým, tak při balení věcí pro přesun k bear boxu zvedne ze země poslední věc – svoji kšiltovku a filtr je pod ní! Něčím se bavit musíme, no ne? Jdu se podívat o pár set metrů dál, jestli nenajdu lepší místo pro tarpy, a ejhle, na další loučce stojí bear boxy a pod stromy jsou akorát dvě místa pro nás. Bear boxy jsou strašná pohoda – nemusíme složitě věšet pytle s jídlem. Spí se nám skvěle a ráno se plní energií hned pouštíme do prvního stoupání – dnes musíme zase nasekat přes 40 km a 2 000 m převýšení. Je pod mrakem, ale vypadá to, že se to roztrhá a my frčíme po krásných hřebenech s výhledama! Konečně.
Nakonec i svítí sluníčko. Protože jsme za 8 dní kromě v kempu nepotkali na trailu nikoho, tak se při odpolední pauze svlíkáme ze zpocených hadrů a válíme se na slunci nazí. Fakt veget. Později, když stoupáme fakt prudkým travnatým svahem, přijde nám země na několika místech rozervaná. Ještě výraznější je to pak v lese. Velké praskliny jako po zemětřesení.
Aha, před měsícem tu byly prudké deště, sesuvy a povodně, tak se asi svah nacucaný vodou dal pomalu do pohybu! To jsem ještě neviděl… Bohužel, chvilku nato zahřmí a zatáhne se a zrovna když jsme na krásném hřebeni, tak začne bez varování bouřka. Sakra, to je načasování! Týden toužím po pěkných úsecích po hřebenech a teď je musíme absolvovat, když lije a všude okolo hřmí! Aspoň můžu vyzkoušet svoje doma dělané pončo z tenkého Tyveku :-)
Po třech hodinách v dešti jsme konečně v Lost Creek campu. Přestalo na chvilku pršet a jako překvapení tu na nás čeká nově nainstalovaný bear box. Pecka, děkujeme GDTA! Stíháme tak akorát postavit tarpy a uvařit večeři, a už zase prší.
Pod tarpy už lezeme zase v dešti. A ten se několik hodin brutálně stupňuje. Slyším Damajkyče, jak nadává, že mu pod Tyvekem teče potok. Rozsvěcím čelovku a kontroluju, že mi nikam nezatéká a že mám všechno pod plachtou a v dry bagách. Lije a padají kroupy tak intenzivně, že do tří ráno nemůžeme spát. Peklo.
Ráno balíme v dešti a vyrážíme. Je to zase nahoru dolů a pořád dokola. Nahoře leží vrstva krup, trailem tečou potoky vody. Houští chvílemi až po pas je nacucané vodou. Je to jako chodit bazénem. Voda ze všech stran. K tomu jen pár stupňů nad nulou. Bez ohledu na vybavení je člověk mokrej. Jak používáme hůlky, abychom se v blátě v kopcích hnuli, teče voda do rukávů. Nepromok rukavice jsou fajn, ale jak je pětkrát sundáte kvůli mapě, mobilu, čurání… tak na ruce naprší a nataháte si vodu dovnitř. A při deseti hodinách intenzivní chůze tělo taky něco vypotí… nejsme mokří, ale sucho vypadá jinak. Hlavní je udržet suché věci na spaní. Den nějak vydržíte, ale v noci může mrznout a to pak mokrý spacák neukecáte… Já mám batoh z nepromokavého ECOPAKu, uvnitř mám šedesátilitrový liner bag a do něj skládám všechno v malých dry-bagách. A když lije, tak si přes sebe přehazuju malé pončo, ať batoh zůstane suchý i zvenku. Nevěřili byste, kolik věcí se namočí, když si do stanu natáhnete promáchaný batoh! Zní to přehnaně, ale není. Když se láme chleba, počítá se jen spolehlivé řešení, žádné chabé pokusy.
Každou chvíli, kdy neprší, je potřeba využít k usušení vybavení. Vždycky se to vyplatí. My po dvou dnech konečně večer sušíme v sedle Fording Pass. Sestup dolů vede po zarostlé staré cestě, docela to odsejpá, jen mám pocit, že tolik malých olší pohromadě jsem v životě neviděl. Ještě se budeme muset v údolí vymotat z rozlitého řečiště Aldridge Creeku a několikrát ho přebrodit, než se dostaneme na velkou prašnou cestu pod vedením vysokého napětí a po ní 40 km k jezerům Kananaskis Lakes pro zásoby.
Než sejdeme úplně k řece, objevuje se na malém prostranství jakási chata s velkou zastřešenou terasou. Nikde žádná cedule, dveře i okna zamčené. Kontroluju přes Garmin počasí – i další dva dny hlásí neustálý déšť – a shodujeme se, že dnes spíme tady, na terase pod střechou. Bude k nezaplacení startovat do dalšího deštivého dne se suchým vybavením.
Jen co si lehneme, začíná zase pršet. Děkujeme za střechu nad hlavou a spokojeně usínáme.
Mizerný den Damajkyč spí jak mimino, ale mně spokojenost vydrží jen do půlnoci. Budí mě bolest žaludku. Trochu si myslím, že za to může Brufen, který už týden na noc zobu, protože mám z nepochopitelných důvodů na levé noze totálně otlačený úpon achilovky na patě. Jdu v botách ALTRA Timp 6, ve kterých mám naběhány stovky kilometrů a i tenhle konkrétní pár jsem si před cestou prošlápnul. Nicméně to bolí, do ponožky si na cestu vkládám kus ustřižené pěnové karimatky, co si nesu, a na noc si dávám Brufen… a tomu dávám za vinu můj bolavý žaludek. Moc nespím a nad ránem si ublinknu. Co se dá dělat, dokonalá noc v suchu a já nespím. Prší celou noc, prší, když vyrážíme. Mám trochu obavy, co řeka, kterou budeme během hodiny několikrát brodit. Koryto je široké a vody je nakonec v pohodě málo, horší je hledání cesty a ledové nohy. Je jenom pět stupňů. Naštěstí jsme během hodiny z řeky venku na silnici. Nazouvám nepromokavé ponožky a v hustém dešti rozjíždíme náš souboj se čtyřiceti kilometry téhle kamenité cesty. Během chvíle vím, že za problémy s žaludkem nemůže Brufen, protože dostávám zimnici, bolí mě klouby a žaludek mám naruby. Takhle jít dalších osm hodin bude paráda. Pouštíme s Damajkyčem autopilota a šlapeme. V dešti nemá cenu dělat pauzy, ani není kde. Stejně nemůžu jíst. Po čtyřech hodinách si Damajkyč potřebuje odskočit, tak si sundávám batoh, dávám si Endiaron a lehám si pod velký strom, kde je malý ostrůvek suchého jehličí. Během deseti sekund spím. Damajkyč mi dává 15 minut a jdeme dál. Překvapivě mi to pomohlo. Večer musíme být v kempu Mount Sarrail u Kananaskis Lakes, protože nám tam Andrej z Canmore přiveze jídlo na další úsek. Fakt děkujeme Andrejovi, protože to je hodina a půl cesty, i Martinovi Lipinovi za kontakt. Je to fajn mít kamarády, co žili všude možně po světě. Jenom zrovna dnes se nám těch 44 kilometrů vůbec nehodí. Mně je blbě a Damajkyč má z mokrých ponožek totálně odřené nohy a všechny prsty… ale dáváme a před osmou jsme v kempu.
Andrej přijíždí během pár minut, přesně podle domluvy. Je to borec. Ani jsme nestihli postavit tábor. Andrej tu žije hromadu let a má už taky něco nacestováno. I když spěchá a mně je blbě, tak dáváme pivko a pár hezkých historek o medvědech před spaním. Je jich tady mezi jezery opravdu hodně. Potvrzuje to i správcová kempu. Že je musí z kempu vyhánět a že jsou mezi jezery uzavřené všechny traily kvůli medvědům, tak že máme jít po silnici s auty, ať se vyhneme problémům… super.
Andrejovi fakt děkujeme za nákup i dovoz, ušetřil nám tím hrozně času i energie, nicméně nás v dobrém úmyslu dostává trochu do problémů – chtěl nám přilepšit, a tak nám nad rámec seznamu nakoupil dost věcí navíc! Kromě toho, že to neuneseme, tak mu to taky pochopitelně musíme zaplatit a částku nakonec sotva poskládáme tak, že nám nezbývá v hotovosti ani dolar… a to může být problém, protože většinu backcountry campů lze zaplatit jen hotově a jeden takový nás čeká v Mount Assiniboine za dva dny… je to malý park a jsou tam opravdu přísní… Každopádně jídlo máme, po pivku je nám dobře, tak se loučíme a děkujeme, a jde se spát. Doufám, že mi zítra bude líp a že přestane pršet. Damajkyč ještě večer hlásí, že mu na několika místech začínají rozmočené nohy hnisat. Paráda.
Celou noc lije a ráno balíme v dešti. Píšu si přes Garmin o předpověď počasí a jsme rozhodnutí odjet stopem do města, pokud by mělo ještě další dny pršet. Kromě toho, že nás čeká úžasný úsek přes Assiniboine, který opravdu nemá smysl šlapat v dešti, tak se oba potřebujeme dát dohromady. Jedna věc je plán, druhá, že chceme taky něco vidět, ne? Neletěli jsme do Kanady kvůli plánu, ale protože chceme tu krásu vidět! Garmin naštěstí hlásí déšť jen do večera a pak několik hezkých dní. Nahazujeme batohy a jdeme bojovat. Mraky se trochu zvedají a je tu parádně, i když prší. Hned po pár kilometrech nám bere elán uzávěrka trailu kvůli strženému mostu… naštěstí je objízdná trasa docela jasná a trail udržovaný.
V Kananaskis Passu konečně přestává pršet, tak rychle ve větru sušíme a spouštíme se do Palliser Valley. Je strašně znát, že jsme překročili hranici z Alberty do BC a trail je zarostlý a zpustlý. Protloukáme se džunglí kolikrát vysokou jak my… to údolí je nekonečné. Nekonečno tady dostává nový rozměr! Naštěstí jsou cestou nahoru do Palliser Passu aspoň pořezané popadané stromy. Za to dobrovolníkům upřímně děkujeme! Máme kliku, můžeme poděkovat osobně, potkáváme starší pár na koních naložených nářadím. Vyčistili trail od spadlých kmenů až do sedla. Díky.
Už můžu jíst a i Damajkyč se pere s odřenýma nohama statečně, a tak zdoláváme dvě sedla i hluboká údolí poměrně svižně. Tak se rozhodujeme, že to dnes natáhneme až do kempu Burstall v národním parku Banff. Máme na něj permit, protože jsem doufal, že to zvládneme a budou nás čekat lepší traily hned ráno. Večer se vyjasňuje a vstup do Banffu je nádhera. Se tmou přicházíme do kempu, je prázdný, kromě nás jediný stan. Rychle vaříme a jíme, protože s jasnou oblohou přichází mráz. Chystám se vlézt pod tarp, když najednou Damajkyč naprosto vážným hlasem hlásí: “tak Petře, já končím, hnijou mi nohy!” To ne sakra! Jdu se podívat. Všechna odřená místa mu po dnech v mokrých a špinavých ponožkách začala hnisat… Tak co teď. Jdeme spát, ale moc nespím.
Čumím do map a koukám, kudy nejrychleji do civilizace a nohy ošetřit. Žádná varianta není dobrá. O dalšího parťáka už nechci přijít. Tohle má být prima dobrodružství s kámošema, a ne boj o život… Potřebujeme antibiotickou mast a hezké počasí. Ráno je depresivní. Zkusíme utéct k nejbližší silnici a pak den stopovat do nějaké civilizace. Asi. Damajkyč sotva chodí a má o nohy strach. Na poslední chvíli mě napadá doběhnout za lidma z toho jediného stanu, co tu byl, jestli náhodou nemají Polysporin, mast s trojíma antibiotikama. Vzpomněl jsem si, že na CDT jsme ji nosili všichni. Joooooo, máme kliku. Chance a Kathleen ji mají a rádi mi ji dávají. Že jsou venku jen na další dva dny a mají zálohu. Pecka, děkuju. Jsme zachráněni! Tlustá vrstva masti vrací Damajkyčovi víru, že to dobře dopadne. Je azuro, tak snad odpoledne u řeky všechny ponožky vypereme a usušíme a bude se to lepšit!
Slunce nám vrací chuť se s tím poprat. Šlapeme širokým plochým údolím obklopeným úžasnýma horama a jako odměnu dostáváme setkání s losicí a mládětem. V široké louce nás vidí na půl kilometru, tak je to v pohodě. Ale jak se přiblížíme na míň jak 200 m, už je nervózní a vyráží nás umravnit. Rychle couváme ke stromům a dáváme jim prostor. Tak se uklidní a klidně odchází. Mládě ve vysoké trávě a vrbách legračně hopká. To byla paráda.
Damajkyč statečně šlape až do oběda. Na prosluněném místě u Spray River se koupeme, všechno pereme a necháváme nohy konečně oschnout.
Asi po hodině balíme a kolem ikonického Marvel Lake začínáme stoupat do Wonder Passu a Mount Assiniboine parku. Je to tu boží. Takhle si člověk představuje kanadské Rockies!
Akorát si to neužíváme tak, jak bychom mohli – nemáme totiž permit na noc v parku! Plánovali jsme tuhle cestu asi osm měsíců, nakonec se mi podařilo sestavit plán tak, že potřebujeme na 32 nocí jen 11 permitů (zbytek zvládneme vždy dojít do tábořiště mimo parky a bez permitu) a společnýma silama se nám během ledna a února podařilo z těch jedenácti deset permitů získat. Jeden jediný ne. Na Assiniboine. Kvůli tomu přece cestu nezrušíme. Problém je, že Assiniboine je pecka a je jen kousek od absolutně turistických měst Banff a Canmore a navíc sem za pár kaček lítá vrtulník. Aby to tu zůstalo krásné a nedopadlo jak na Sněžce, jsou tu přísná pravidla a jejich přísné vymáhání.
Už dvě noci kvůli tomu moc nespím. A navíc nemáme cash, kdyby náhodou bylo někde místo v kempu, ani si to místo nemůžeme zaplatit!
Na chatu Assiniboine Lodge, kde je i ranger station, přicházíme v sedm večer. Výhledy na kopce neskutečné, ale nevnímám to. Zkroušeně vstupuji do Lodge. Chlapík, co má zjevně na starosti servírování večeře, mě sice pozdraví, ale hned napomene, že překážím, že mají frmol a jestli mám rezervaci. Přiznávám, že ne. „Tak to je průser!“ vypálí… Snažím se vysvětlit, že během těch dvou týdnů, co jdeme od americký hranice, se prostě občas stanou věci, který neovlivníme, a tak se stalo, že jsme tu a bez permitu… „Cože, vy jdete Great Divide Trail? Tak to máš říct hned, na to máme jinej režim!“ Usměje se a říká, ať počkám. Večeře už tolik nespěchá a chlapík s někým mluví přes vysílačku.
Během minuty přichází vysmátý park ranger. Místo pokutového bločku vytahuje pravici, vítá nás a zajímá se, jak nám zatím cesta jde. Snažíme se omlouvat, že nemáme permit. On jenom prohlásí, že chápe, protože to je sakra těžký sem permit ulovit, ale že má řešení! A umístí nás na group camp, který normálně nejde rezervovat, a grupa, co měla dorazit, dorazí až zítra. Ujistí se, že víme, kde to je, poučí nás co jídlo, vaření, medvědi atd. Popřeje nám dobrou noc a happy trails. Pořád se přitom usmívá. Nevěřícně na sebe koukáme. Takhle jednoduché to je? Se strašnou úlevou se s ním fotíme a tisíckrát děkujeme.
Jsme z toho tak hotoví, že si to tam ani neprohlédneme, ani neužíváme, a pálíme to do kempu, asi abychom se z toho růžového snu neprobudili dřív než zakempujeme :-)
Takové řešení jsme absolutně nečekali, neměli jsme na něj žádné právo a přišlo jen díky velkému pochopení, toleranci a nadšení toho rangera pro práci, kterou dělá. A my za to děkujeme a na oplátku oceňujeme jeho práci, protože díky ní můžeme na našich dálkových trasách procházet tak krásná území! Tak tohle je úleva. K tomu krásné tábořiště, kde jsme sami, a krásný večer. A ještě o něco lepší je vědomí, že zítra odpoledne dojdeme do lyžařského resortu Sunshine Village, odkud se lanovkou a několika busama dostaneme do Canmore, kde nám kamarád Honza Herman z Liberce domluvil spaní u známých, protože tam roky žil.
Spíme jako mimina.
Ráno ani nijak nespěcháme. Bude to jen 26 km, tak to do odpoledne dáme. Dáváme si často pauzy a užíváme tu nádheru.
Na lanovce jsme ve čtyři, dole s obrovským štěstím chytáme bezplatný bus, co jezdí do Banffu jednou za hodinu, a v Banffu přeskakujeme na místní MHD do Canmore. Dohledali jsme si, že poblíž jedné ze zastávek je naše oblíbená Subway bagetérie i prádelna, tak vystupujeme tam.Po osmi dnech zápřahu, z toho polovina v dešti, musíme nejdřív všechno vyprat, než dorazíme za Ladou, která se nás ujme. Všechno krásně klape a my jsme v osm večer u ní. Ubytováváme se, Lada nás vybavuje ještě něčím trochu k jídlu a vysprchovaní padáme do postele. Tohle bylo zatraceně těžkých osm dní!
Takhle by to bylo ideální. Bohužel, koukáme ještě na aktuality z trailu a zjišťujeme, že je následující sekce, sekce D, uzavřená kvůli požáru! Už jsme potkali pár section hikers, kteří to říkali, ale nechystali se tu sekci jít, a tak to byly jen zvěsti. Teď to vypadá, že je to jasné. Rychle to hledám v mapách a snažím se najít nějakou trasu okolo. Skoro hodinu. Nic. Nakonec píšu mail na GDTA, jak si s tím poradit, jestli navrhují nějaké řešení.
Trochu už tuším, že budeme muset tuhle sekci vynechat, sakra. Na druhou stranu, Damajkyč potřebuje dát svoje nohy do pořádku. Tak je to asi znamení, že si máme dát den volna, vykuryrovat nohy, dojít odsud tři dny do Fieldu a pak se v pohodě stopem dostat do Saskatchewan Crossing a tam se plynule napojit na náš plán a na naše pracně získané permity na Jasper NP. Zjišťujeme od Lady, že můžeme zůstat noc navíc, mně se daří online před půlnocí zázrakem ulovit jedno místo v kempu v Lake Louise na objízdné trase a konečně o půlnoci usínám. Mám dost. Den volna se bude hodit. Potřebujeme něco dokoupit, ozvat se domů a dopsat blog. Nezdá se to, ale pokaždé to ve městě zabere na mobilu několik hodin.
Z Canmore zdraví Footprint a Shadow.
Den volna v Canmore nakonec není úplně pohodový… od Lady musíme do města bussem, oběhat pár obchodů, co potřebujeme, taky něco zabere a dva obědy taky 😁
Ale město se nám líbí – malé centrum pouze pro pěší, řeka, parky, cyklostezky… a ty hory okolo! To se neokouká.
Na bydlení se vracíme v pět a už vlastně balíme, protože za hodku chceme Ladu pozvat na večeři za to, že nám poskytla takové zázemí. Nakonec k nim domů objednáváme ramen a aspoň chvilku pokecáme. Díky moc Lado a Jacku a Honzovi Hermanovi, že nám to domluvil.
Ráno vyrážíme už v osm. Damajkyčovy nohy vypadají o dost líp, než jsme čekali, venku je parádně a už chceme být zase nahoře v horách pryč z turistického blázince!
Přes tři autobusy a lanovku jsme zpátky v Sunshine Village v 11 hodin. To je pohoda. Máme skoro celý den na to dojít 24 kilometrů do kempu Ball Pass Junction. Je to převážně po jakési náhorní planině a krásných kvetoucích alpínských loukách. Jen kolem Egypt Lake musíme trochu zabrat přes dvě sedla. V kempu jsme před sedmou večerní. Máme trochu obavy, jak se vejdeme. Permit jsme měli na včerejšek, ale kvůli dni volna na zotavení nohou jsme tu až dnes… Není to správně, to víme, na druhou stranu jsme si noc v backcountry zaplatili, důvod, proč tu permity jsou (aby se limitoval počet lidí, kteří sem přicházejí), taky nijak neohrožujeme – prostě jen přijdeme o den později. To se na 1000 km dlouhé trase prostě může stát. Jde o to, aby byl v kempu prostor. Každý stan má vyhrazené místo. Místní nám říkali, že téměř vždycky nějaké volné místo zbyde, protože park nevrací peníze, když rezervaci kempu (permit) zrušíte. Takže když lidi s permitama na trek nevyrazí, ať už kvůli počasí, zdraví, nebo bůhvíproč, tak rezervace neruší a papírově obsazené kempy jsou potom poloprázdné a nikdo další si je nemůže rezervovat.
Téměř vždycky bývá místo, kromě dneška. Všech šest míst obsazeno. Naštěstí je to jedna místní parta a když se dáme do řeči, tak nás do party vmáčknou a nakonec si večer v jídelním koutku bezvadně pokecáme!
Ráno vstáváme fakt brzo a o půl sedmé už šlapeme, čeká nás zatím největší převýšení od začátku treku – dva tisícimetrové výšlapy a sešupy a pár menších kopečků k tomu. Docela se těšíme, protože půjdeme po trase nejpopulárnějšího treku v Banffu – přes Floe Lake, Numa Creek a Tumbling Pass k dominantě Rock Wall. Získat na to permity je skoro nemožné. Proto těžký den – protože tenhle třídenní trek potřebujeme urvat za jeden den a zakempit po 42 km mimo park v Wolverine Passu!
Už Ball Pass hned ráno je parádní, zatím to vypadá na míň zakouřený den. Následuje sešup tisíc výškových metrů k dálnici, přes řeku a pak už pěkně na sluníčku ve spáleném lese zase tisíc nahoru k Floe Lake.
Slunce nám sice dává dost zabrat, ale taky zjevně svědčí malinám! Takhle jsem se malin nenacpal ani nepamatuju. Damajkyč už ty moje sklízecí zastávky nedává a jde napřed.
U Floe Lake je přímo na břehu kemp a musíme uznat, že je to paráda. Krásně modré jezero leží přímo pod tisíc metrů vysokou stěnou Floe Peaku. A vy to všechno máte přímo ze stanu jako na dlani. Když máte permit… My ho nemáme, tak se jen koupeme a na břehu jezera chvíli vegetíme.
Přes Numa Pass se dostáváme do údolí Numa Creeku a ještě si fotíme pohled zpět na Floe Lake a stěnu nad ním.
Pecka, ale všechno je trochu v závoji kouře… iPhone mě při focení pořád nabádá, abych si očistil čočky :-) S kouřem zjevně inženýři v Applu nepočítali. A směrem na sever je ten kouř ještě o hodně horší. Už je i vidět, odkud stoupá, a padá na nás jemný bílý popílek.
Sbíháme dolů k Numa Creeku a pak dalších 700 výškových nahoru do Tumbling Passu. Ten je parádní. Člověk frčí po náhorní plošině a od černé, tisíc metrů vysoké stěny ho dělí jen moréna a ledovcové jezero. Monumentální, ale fotky na nic kvůli kouři. Po moréně sbíháme do Tumbling kempu. Ten je překvapivě velký a pěkný. Minimálně dvacet míst. Tady by možná šance na permit byla. No nic, příště. Náš cíl – Wolverine Pass – je ještě o kus vyšší, těsně nad hranicí lesa a hlavně mimo národní park, takže noc bez permitu. Je to úzký zářez mezi dvěma kopci, může tu dost profukovat, ale dá se schovat. Máme dost. Večeře, schovat jídlo a spát. Zítra nás čeká vyhlášená Rock Wall a pak dlouhé údolí k silnici na Field a na závěr 8 km po asfaltu podél opravdu rušné dálnice. Celkem 48 km. Už teď nás to bolí :-)
Ale ráno je za odměnu! Tarpy máme sice pokryté bílým popílkem, kouře je dost, ale sedí dole, podél Rock Wall se nám daří urvat pár krásných výhledů při východu slunce.
Pak už vítr přináší hustý kouř a vidíme prdlajs… už se i špatně dýchá.
Už jenom dlouze sestupujeme k Ottertail River. Nejde to moc rychle, křižujeme mnoho lavinových svahů, ve kterých pracně přelézáme popadané stromy. Dost to zdržuje i vyčerpává. Ale nakonec jsme dole a dáváme odpolední koupačku v řece a pak už údolím běžíme k silnici do Fieldu. U silnice jsme v šest večer, přestože valíme fest tempo. Silnice nám bere dech – je fakt velká a hlavně auta včetně velkých náklaďáků jezdí hodně přes sto.
Následujících 6 kilometrů je peklo – bolavé nohy, vedro, obří kamiony, všude zbytky roztrhaných pneumatik a pořád do kopce! Na GDT si člověk uvědomuje, že může zemřít v drápech medvěda, ale nepočítá s tím, že ho zabije bouchlá pneumatika prolétajícího kamionu! Sakra, tohle je hnus.
Během hodiny pochodu na dálnici nám hned naskakují puchýře na chodidlech… Naštěstí těsně před Fieldem odbočíme na prašnou cestu.
Field je malé turistické městečko s pár restauracemi a infocentrem. Ani si nedáváme nic k jídlu, protože je skoro osm večer a my potřebujeme chytit stopa půl hodiny do Lake Louise a do kempu, který se mi podařilo z Canmore rezervovat. Trochu doufáme, že na semaforu na nájezdu na dálnici někoho stopneme.
V podstatě nikdo nejede, takže když zastavuje mladej kluk v pracovním trucku, tak naskakujeme. Bohužel, hned z něj leze, že nejede až do Lake Louise, ale jen půl cesty na O'Hara Lodge, ale prej je to busy místo a nebude problém stopnout někoho dál.
Vystupujeme uprostřed ničeho. Deset metrů za sjezdem končí asfalt a nikde nikdo. Jen dálnice, kde všichni jedou bomby, my a už se stmívá… Na nic nečekám, jdu kus dolů před sjezd a normálně prosím 🙏 lidi, ať zastaví.
Asi deset minut. Najednou auto brzdí, míjí sice sjezd, ale zastavuje na krajnici. Běžíme jako blázni. Když jsme blízko, z auta vystupuje jen v ponožkách dlouhovlasý týpek s černou páskou přes oko, monoklem na druhém oku a s vyraženými zuby! OK, bude to zajímavý. Vypadá jako někdo, kdo právě utekl z Kukaččího hnízda!
Naštěstí řídí jeho paní, ta nám pomáhá se do zarovnaného auta naložit a jedeme. Všechno se vysvětluje – týpek je původem Němec, šel běhat, neví proč omdlel a rozmlátil si obličej o kámen. Paní ho vyzvedla v nemocnici a veze ho domů.
V Lake Louise se necháváme vyložit u benzinky a ne v kempu, ať si můžeme koupit něco k jídlu a nemusíme vařit. Chyba. Na benzince nemají nic kromě kafe a piva. Bereme dvě IPY a bloudíme další dva kilometry do kempu.
Před desátou večer konečně kempujeme a jedním pivem slavíme, že jsme to zvládli. To dnes bylo dlouhých a napínavých 50 km.
Zítra musíme ověřit, že máme v Saskatchewan Crossing resort balík, dobře se najíst, vyprat si, dostopovat a znovu se napojit na další sekci GDT. Nebude to úplně volný den, ale vrátíme se tím na náš plán i permity a to je super!
Z Lake Louise zdraví Petr a Petr
Noc v obřím kempu pro tisíc lidí není žádnej zázrak - nedaří se nám natlouct kolíky, protože všechno jsou udusané plochy pro auta, k záchodům je to dálka a ještě po tmě hledáme bear lockery pro naše jídlo. O to radši to ráno balíme a míříme do kavárny na snídani. To není špatný.
Pak do infocentra zjistit, jak a za kolik jede bus do Saskatchewan Crossing. To nám chlapík naprosto ochotně hledá, i když webovky toho dopravce nedávají žádný smysl. Já mezitím dostávám e-mail z Crossing Resortu, že náš balík s jídlem za pár tisíc tam nemají. Podlamují se mi kolena. Zkouším trackovat a prý je v Jasperu. Autem přes dvě hodiny. No nic. Vedle je pošta, tak tam zaběhneme. Autobus by měl jet o půl čtvrté a stojí 100 CAD na osobu. To je dost. Zkusíme stop a radši to projíme 😁
Děkujeme a míříme na poštu. Paní hlásí, že tu balík byl, ale už si ho někdo vyzvedl. Jdou na mě mrákoty. Tohle není pohodové dopoledne. Volám do Crossing Resortu a snažím se přimět osobu na druhém konci drátu, aby se nedíval do systému, ale šel se podívat, jestli tam těžký balík s mým jménem prostě není. Chvíli nervozity a chlapík hlásí, že tam je a že byl jen zaevidován pod jiným jménem. Uff. Tak můžeme vyrazit. Cestou na exit dálnice, kde chceme stopovat, má být hostel s prádelnou. Bylo by fajn si vyprat, ať na stopu nesmrdíme. Je to tak, ochotná obsluha nám prodává prací prášek, rozměňuje na mince a dává nám kartu ke dveřím prádelny. Je to brutální bludiště, ale na třetí pokus prádelnu nacházíme. Cestou objevujeme saunu a sprchu. Paráda. Dáváme si prát, sprchujeme se a během sušení si jdeme dát do hostelové restaurace oběd. Všechno stíháme za hodinku a půl. Ve dvě už přešlapujeme na exitu z dálnice s nápisem, kam chceme jet, na Tyveku. Nevypadá to moc dobře. Ale po 20 minutách zastavuje holčina v Subaru a nakládá nás. V kufru má taky batoh, vrací se z treku. Bydlí v Jasperu a docela je upovídaná, tak se toho spoustu dovídáme. Vyhazuje nás na trailheadu 5 km před Crossing Resortem. Půjdeme si po trailu 5 km zpátky k řece zakempovat, protože na to už máme permit. Budeme zpátky na trailu a zpátky na plánu. To je pecka. Děkujeme Jenn!
Vyrážíme. Hned pod silnicí jsou Mistaya Falls – modrá řeka padá do úzké soutěsky, ve které se vaří, a vede přes ni most. Chvíli obdivujeme, jak blízko kraji se někteří nebojí zajít, a pak už úplně sami míříme k řece.
I když občas něco zavoláme a snažíme se dělat hluk, tak najednou proti mně na trailu vykoukne černý medvěd! Je to tak deset metrů a oba se fakt lekáme. Medvěd okamžitě mizí. Chvíli nato jsme u řeky. Široká, rozlitá, modrá řeka a okolo nádherné hory. Prostě Kanada 😁
Kempujeme na ostrohu nad řekou. Je to dost exponované a fouká, ale snad to půjde. Je tu ještě Australan Ned, a tak se koupeme, kecáme a čas příjemně utíká. Je to mladej kluk, maká tady v lyžařském resortu a má k trailu zábavné komentáře. Tak nakonec to přeci jenom je pohodový den!
Ráno vyrážíme standardně něco po sedmé. Musíme se vrátit na silnici, ze které jsme přišli, a po ní nějakých pět kilometrů do Crossing Resortu, kde máme balík a kde by měli mít all-you-can-eat bufetovou snídani! Vajíčka a slanina, co se do člověka vejde, to je můj sen! Fakt mám neskutečnou žravou, když chodíme každý den tolik kilometrů. Přicházíme chvilku po půl desáté a servírka hlásí, že bufet byl do půl, teď už jen věci z jídeláku… Když vidím ty ceny za dvě míchaná vajíčka, tak se zvedám a jdu se servírky zeptat, jestli přeci jenom nemůžeme proběhnout bufetem, než to uklidí? Asi viděla, jak jsem zlomenej, tak zvedá pár pokliček, všude plno jídla a nakonec říká, že vlastně proč ne, že je tam ještě spousta jídla. Jooo! A už si nosíme talíře vajíček, slaniny a French toastů utopených v javorovém sirupu! V jedenáct máme plná bříška a jdeme vyzvednout balík na recepci. Je to macek, protože jsme si do něj nabalili jídlo všichni tři. Nakonec si bereme téměř všechno, protože jídla není nikdy dost! Díky Kubo za tvůj proviant!
Pak se asi hodinu a půl snažím dopsat blog a uploadovat fotky. Už je to fakt dlouhé, potřebujeme jít. Mělo by nás čekat pohodové odpoledne, jen 19 km, ale chceme zakempit brzy a dobře si odpočinout před těžkým dnem. Ještě těsně před odchodem přichází Japonec Futa, který jde GDT, ale SoBo. Hodně svéráz!
Na trail k Saskatchewan River se musíme vrátit asi 3 km po silnici. Najednou jedno z aut kus před námi zastavuje, otáčí se a zastavuje na krajnici. Další auto tam zastavuje taky. A sakra, bude tam nějaké zajímavé velké zvíře, jinak by to neudělali. Hlavně ať to není medvěd. Než tam dojdeme, už je aut celá řada a na druhé straně silnice okusuje bobule z křoví docela velkej černej medvěd. Tohle se mi fakt nelíbí! Aut je hodně, začíná to být poprask a my jsme jediní mimo auto. Stačí, aby něco medvěda vylekalo a vystartuje po nás. Zlatý setkání v lese, tam medvěd reaguje přirozeně a uteče. Medvěd si naštěstí vůbec ničeho nevšímá a my spěšně mizíme.
Za chvíli už začínáme stoupat podél Owen Creeku zpět do hor. To jméno mi něco říká, ale nenaskakuje mi to. Za poslední půlrok jsem toho četl o trailu tolik, že mi to splývá… a je to asi dobře, protože následujících 7 hodin je peklo. Říčka totiž během letošních povodní sebrala většinu trailu, který vedl těsně podél ní, a nahradila ho hromadama naplaveného dřeva. Pecka. V úvodní pasáži je ještě zajímavý kaňon, do kterého se řeka zařízla, šlapeme po úplném jeho okraji a řeka dole burácí třicet metrů pod námi. Kaňon je nahoře místy necelý metr široký a jsou do něj vklíněné kameny, na které můžete vlézt a dívat se pod sebe na to divadlo přírody.
Kaňon postupně přechází v prudkou strž a my jí stoupáme. Prudké sesunuté břehy, naplavené stromy, balancování na kamenech nad vodou a hledání cesty. Na pár místech dokonce natažený špagát, aby se člověk ze strže dostal a mohl překonat skalní stupeň. Postup asi kilometr za hodinu. To bude dlouhý den, když do kempu u Michele Lakes to máme ještě skoro deset kilometrů a 600 výškových!
Když se po několika hodinách vyhrabeme z kaňonu nad hranici lesa, tak se dá postupovat o dost rychleji, ale stále je to korytem potoka, kamením a vrbama. Nicméně už máme pocit, že se posouváme. Jen co opouštíme potok úplně, tak se zvedá vítr a začíná pršet. Vysoko položené sedlo překonáváme ve vichru a lijavci. Už se stmívá. I přes žalostné podmínky nám Michele Lakes berou dech. Kempujeme v dešti na skalní římse mezi dvěma jezery.
Tohle je fakt hrubá divočina! Jen je opravdu žalostný vařit v dešti a větru zmrzlej na úplné planině bez možnosti se schovat… Když konečně všechno balíme a uklízíme do Bear boxu, jsem zmrzlej tak, že si ani nedokážu zapnout tarp a rozvázat boty… Prostě ve zmrzlých prstech neudržím nic drobného. Po 10 minutách zahřívání si dokážu zapnout tarp a nakonec i sundat boty. Noc je docela klidná, jen párkrát tarpem zalomcuje prudký poryv větru a proběhne pár blesků a sprcha. Ve 4:00 ráno posílám z Garminu žádost o počasí, protože nás hned nad jezerem čeká nejvyšší sedlo GDT a za chvíli další. Nedokážu si představit být tam v bouřce! Garmin naštěstí hlásí déšť až zas tak podvečer, tak konečně v klidu do 6:00 spím. Když o půl sedmé vylezeme zpod tarpu, venku je dechberoucí divadlo. Běháme tam a fotíme jak blázni. Je fakt kosa a občas proletí kapka, ale jsme šťastní, tohle je krása.
Do sedla je to docela v klidu, i nebe se trochu vybírá. Krásná, hrubá vysokohorská krajina. Trail chvílema mizí, ale cesta je zřejmá. Potom sestupujeme k Pinto Lake. Nemáme k tomu co říct, jen „Kanada“ :-)
Podle příspěvků ve FarOutu se má trail dál zlepšit. My ho naopak ztrácíme a nějaký čas se protloukáme krásným mokřadem podél řeky Cline River.
Nakonec ji přebrodíme a něco jako trail nacházíme. Až do večera se motáme hustým křovím a přelézáme a obcházíme spadlé stromy. Vidíme před sebe tak 5 metrů a všude jsou medvědí bobany a stopy… Postup je pomalý, neustálé pokřikování kvůli medvědům je vysilující. Večerní déšť pročekáme pod velkým stromem. Damajkyč klimbá, já píšu blog. Do kempu v údolí pod Cataract Pass přicházíme před soumrakem. Rychle topoříme tarpy, vaříme, balíme všechno jídlo do Ursacku a věšíme je. Pod tarp lezeme akorát když zase začíná pršet. Spí se parádně, podle předpovědi má být na zítřejší vysoko položenou část pěkně. Místo budíčku nás v 6:00 budí déšť… Chvilku čekáme a přestane. Balíme to mokré a vyrazíme v 7:00.
Na to, co následuje, nás nikdo nepřipravil. Už jsem v horách strávil hodně času, ale tohle mě dostalo. Cataract Pass a pak z něho sestup podél ledovcových jezer a Brazeau River byl jedinečný zážitek.
Nemůžeme se toho nasytit a pořád zastavujeme. Odpoledne budeme muset zabrat, čeká nás dlouhý den do kempu Waterfall. Naštěstí následuje příjemná pasáž nad hranicí lesa přes Jonas Pass a Jonas Shoulder. Svítí nám slunce a je to paráda.
V kempu jsme ještě za slunce a stíháme se s posledníma paprskama vykoupat v potoce pod vodopádem. Takhle si představuju ideální den na treku! Důležité je, že v kempu potkáváme francouzskou dvojici Ivana a Melody – během přesunu přes zavřenou sekci Damajkyč na facebookové skupině GDT našel, že nabízí volná místa v dalším kempu Mary Schaefer, a to se nám sakra hodí. Rádi se přidáme, protože nám se podařilo chytit permit až na Little Shovel camp o 54 km dál! Kolem Maligne Lake totiž zredukovali kempy na jednu jedinou skupinu na noc a sehnat permity je absolutní náhoda.
Je tu i Australan Danny, který jde jen desetidenní sekci, a taky se přidá. Zítra půjdeme všichni pohromadě, je to podmínka permitu. Národní park Jasper to dělá proto, aby turisté nerušili místní populaci medvědů grizzly… Den ve skupince přes sedlo Maligne Pass je totální pohoda, počasí taky a užíváme si to. V poledne v sedle se všichni koupeme a sušíme vybavení vlhké od noční kondenzace. My máme tarpy, frantíci stan Durston a Danny jde natěžko se stanem MSR, ale všichni jsme na tom stejně. Přes den vedro a v noci kolem nuly v dolíku u vody… Fyziku neošálíte :-)
Večer je dlouhý a příjemný, všichni máme dost nacestováno a je o čem povídat. I jako parta jsme si sedli. Škoda že hned zítra máme všichni jiné plány. Frantíci jsou děcka kolem 35 let a pracují jen 6 měsíců přes zimu v lyžařském resortu a pak půl roku cestují nebo žijou v obytňáku. Lepší život než hákovat každej den jako blázen rok za rokem…
Pro nás ale během večera přichází důležitá informace, že zítra kolem dopoledne budeme míjet u Maligne Lake resort, kde se dá skvěle najíst! To je pro nás bomba zpráva a úplně to mění naše naladění na zítra :-) Neseme si sice tuny jídla – kilo na den (zhruba 4000 kcal), ale stejně pálíme víc a hubneme, a dobře se najíst je vítané zpestření! Ráno to bombíme, jídlo má mocnou gravitaci, a vrbou vysokou až po ramena a brodem přes řeku proletíme 4 hodiny do resortu jako nic. Jediné vyrušení pro nás bylo, když jsme v podstatě vrazili do losice, která nehnutě stála 5 m od trailu a myslela si, že ji nevidíme… Potkat losa je vždycky zážitek. Jsou to monumentální zvířata. A nebezpečný takhle nechtěně zblízka… Dobře to dopadlo.
V resortu jsou proslulý obědovým bufetem, co tam dělají pro zájezdy turistů. Sice za 50 CAD, ale je to prej nejlepší jídlo na trailu. Ptáme se, jestli dnes bude, ale autobus dorazí až za dvě hodiny, tak si dáváme v obyčejnější jídelně místní specialitu poutine s trhaným vepřovým a kafe a naprosto plní a spokojení vyrážíme na nejvyhlášenější trek v národním parku Jasper – na Skyline Trail.
Trail je parádní jako na PCT a rychle stoupá nad hranici lesa. Už třetí den jsme bez kouře a výhledy stojí za to. Odpoledních dvacet kilometrů v pohádkové krajině utíká jako nic.
Máme permit na Cataract Campground. Ze sedla Big Shovel už vidíme Cataract Lake a nad ním obávané sedlo s velkou převějí The Notch. Vypadá to monumentálně. Trochu škoda, že do kempu musíme 200 metrů sklesat. Nevadí, aspoň se ráno ohřejeme.
V kempu znovu potkáváme Ivana a Melody a zase je to fajn večer. V noci navzdory předpovědi lije, ale ráno po páté, když vstáváme, už neprší. Jsem trochu nervózní, protože za Notchem nás čeká 5 km na absolutně exponovaném hřebeni a být tam v bouřce by byl průšvih.
Akorát když se blížíme do sedla, tak vychází slunce. Z těch výhledů jsem úplně naměkko! A na hřebeni dál na Mount Tekarra máme pocit, že jsme na střeše světa!
Už i vidíme ty nekonečné hřebeny hor, co nás čekají v příštím týdnu. Ty budí respekt. Nechápu, jak tím projdeme. Ale tím se teď nemá cenu zabývat. Teď už spěcháme do Jasperu. Ozvat se domů, že žijeme, pořádně se najíst a trochu si odpočinout. Jasper už je přes kilometr pod námi vidět. Ze Signal Mountain se sestupuje několik hodin ve výhni ve shořelém lese. Před dvěma lety lehnulo celé údolí včetně třetiny města popelem. Shořela oblast velká jako celý český okres… I když už je město na dosah, trail kličkuje kolem jezer a řeky ještě dalších 15 kilometrů.
V Lake Annette si zaplaveme a trochu se schladíme a po 15. hodině už jsme ve městě. Pecka, těch dnešních 36 km jsme zvládli jako nic. Už cestou ze Signal Mountain jsem volal domů holkám a Láďovi, u kterého máme ve městě domluvené zázemí, že se blížíme a že se zastavíme v prádelně a na jídlo a pak přijdeme. Láďa na to, že jak chceme, ale že když dorazíme k nim, dáme prát věci a dáme si na terase pivo, pak přehodíme věci do sušky a dáme si k tomu další pivko a pak že nám navařil buřtguláš. Tak chápeme, že Láďa je pohodář a nemáme tomu plánu moc co vytknout :-) A přes zastávku pro piva jdeme k němu. Už je tu se ženou 13 let a živí ho svatební fotografie v horách. Mají dvě cácorky ve věku, jako jsou naše holky, a hned se mi stýská o něco víc…
Láďa nás ubytovává ve stylovém starém campervanu zaparkovaném před domem a rozjíždí se ženou Domčou grilovačku. Schází se dalších pár Čechů a je to fakt bezva parta. Tomu říkáme odpočinek. Pivko, sprcha, guláš, nohy nahoře a fajn společnost. Tohle jsme potřebovali. Díky, děcka! Fakt velký dík! Nakonec se s Láďou domlouváme, že si můžeme v obytňáku dát zítra volno a vyrazit až pozítří. Tak to je pecka. Na ranger station kousek od Ládi si za 20 CAD posouváme permity o jeden den a pak už vypínáme a užíváme pohodu na terase.
Z Jasperu zdraví Petr a Petr
Volno v Jasperu nakonec není takový volno, jak jsme si představovali… klasika. Zavolat všem doma, nakoupit a přebalit 9 kilo jídla, zajít se párkrát dobře najíst a zkusit sehnat Crocsy pantofle na večery a rána do kempu, protože nás čeká devět dní převážně deště, brodění ledovcových řek a šlapání po kotníky v blátě…
Večer zastavit a aspoň na chvilku se přezout do suchých ponožek by bylo děsně fajn. Tohle je poprvé po cca 15 000 km na trecích, kdy nám přezutí do kempu fakt chybí. Stojí nás to celé odpoledne a bez úspěchu.
V mezičasech se snažím rozchodit satelitní komunikaci přes Garmin s Warrenem a Shirley z Prince George, na které máme kontakt od Martina Lipiny – díky, Marťas.
Ona totiž tahle sekce není jenom nejtěžší a nejdelší – 262 km, ale ještě končí u jezera Kakwa naprosto uprostřed ničeho! Nejkratší cesta do civilizace je 110 kilometrů po staré, zarostlé a na mnoha místech řekou stržené cestě Walker Creek Forest Service Road… a civilizací myslím silnici, po které je to stopem do Prince George další skoro dvě hodiny cesty! Kdybyste to chtěli urazit pěšky, je to dalších 220 km…
A to už není v našich silách, ani fyzických (nedokážeme odzásobovat) ani mentálních :-)
Naštěstí je podle stránek GDT posledních 52 km Walker Creek Road sjízdných pro „high clearance vehicles“, to znamená pro off-roady a velké pick-upy. A právě Warren se Shirley byli ochotní si udělat trochu dobrodružství a zkusit nás na Walker Road vyzvednout. Tři hodiny cesty z Prince George prý není pro Kanaďany žádná vzdálenost… To je pro nás neuvěřitelná vzpruha a fakt za to děkujeme. Nejde o to, že bychom nedokázali situaci vyřešit sami. Jde o to, že půjdeme 300 kilometrů totální divočinou, kde i Garmin má tady daleko na severu problém se lokalizovat, a víme, že o nás někdo ví a čeká na nás! S tímhle vědomím je člověku úplně mimo civilizaci o hodně lehčeji.
Komunikace přes Garmin funguje, domlouváme setkání podle plánu na neděli 11 h dopoledne. S tím, že když bude cesta někde stržená nebo jakkoliv neprůjezdná, počká Warren tam a my tam dojdeme. Ještě Warrena přidávám do kontaktů na Garminu, kterým každý den posíláme lokaci, kde kempujeme, aby měli přehled o situaci, a snad to máme všechno.
Večer balíme, dáváme ještě pivko s českou partou a já pak do půl druhé ráno píšu blog.
Z Jasperu trail pokračuje 23 kilometrů po rušné dálnici, než se odpojí do údolí Miette River. Většina lidí to přeskakuje a startuje až z trailheadu. 23 km po dálnici s těžkým batohem plným jídla je většinou devastující pro nohy. Já nad tím přemýšlím od Fieldu, kde jsem se zařekl, že po dálnici už nikdy nepůjdu… Překvapuje mě Damajkyč, kterej hlásí, že i když byla sekce D zavřená a museli jsme ji přeskočit, tak za to přece nemůžeme a furt jdeme thru-hike a že bychom teda rozhodně měli od startu do cíle ujít každej kilometr, kterej k trailu patří! To beru, tuhle mentalitu potřebujeme, prostě se zase potrestáme, ale projdeme GDT tím nejčistším způsobem, jak jen to za daných okolností jde! Zatím jsme nepotkali nikoho, kdo šel dálnici do Fieldu nebo silnici do Jasperu po svých…
Když máme rozhodnuto, že dálnici prostě půjdeme, ale nechceme si oddělat nohy před 300 km dlouhou, nejtěžší etapou, vstupuje do hry opět Láďa – má zítra dopoledne čas a je ochotný nám na trailhead dovézt naše pytle s jídlem! Hoooray! Máme tě rádi, chlape!
S tímhle se nám usíná mnohem líp. Škoda že mi po dopsání blogu zbývá na spánek jen pět hodin. Ale spí se dobře a v sedm ráno už vyrážíme.
Ještě rychlá zastávka pro kafe a croissant do ruky (zas tak rychlá nebyla, protože u kafe potkáváme Dannyho) a už míříme z města. Musíme fakt makat, protože sraz s Láďou máme na trailheadu za 3,5 hodiny a je to 23 kilometrů!
Takhle brzo ráno o víkendu je dálnice docela klidná a cedule s 373 km do naší cílové destinace někdy za 9 dní nám dává pocit dobrodružství i na asfaltu.
O dobrodružství nakonec opravdu není nouze – ani ne za půl hodiny vidíme na dlouhé rovince kráčet po kraji silnice proti nám nějaké velké zvíře. Zatím dobrý, je to daleko, a až pojedou auta, tak to uteče. Sakra! Zrovna nic nejede! Už vidíme, že je to obří jelen. Říkáte si, kdo by se bál jelena! Ale realita je taková, že je čas říje a je to tři sta kilo splašených hormonů, které chtějí bojovat se vším, co se hýbe, aby bylo jasný, kdo je tady alfa!
Uff, přijíždí kolona aut a jelen se aspoň trochu uklízí do příkopu a my rychle probíháme dál.
Cesta nám nakonec docela utíká, výhledy jsou fajn i ze silnice a s lehkýma batohama chvilkama běžíme, ať jsme na domluveném místě včas a Láďu víc nezdržujeme.
Paráda, stíháme to celkem přesně, Láďa nám vykládá pytle s jídlem a naposledy mává z okýnka. Teď už nemůžeme cuknout a do obávaných sekcí F a G se musíme zakousnout. Zatím vlastně všichni, koho jsme potkali, končili v Jasperu, že dál už je to masakr a netroufají si na to. Výjimkou byla včera Petra, která nás na ulici poznala a odchytila, a ta obě sekce dokončila a zakončila svoje GDT, jak se patří na Kakwa Lake. Smekáme, Petro, a děkujeme za vzpruhu!
Dáváme si ještě sváču a přebalujeme trochu jídlo. Přitom nacházíme v Ursacku každý jednu Tatranku! Díky, Láďo, co by to bylo za výlet bez Tatranky!
Mně se vcelku pochopitelně do 40litrového batohu devět kilo jídla nevchází, ale počítal jsem s tím a ještě doma jsem si připravil spešl popruhy na přikurtování druhého food bagu na vrch batohu.
Do oblasti Miette River, na kterou máme permit, to dnes máme ještě kolem dvaceti kilometrů. Je to random camping, tak uvidíme, kde najdeme plac. Trail je docela fajn a nejdřív stoupá normálním lesem. Ten se ale záhy mění v džungli a úseky hlubokého bláta. Sakra, takhle brzo jsme to nečekali!
Postup se zpomaluje a v podvečer už šlapeme podmáčené louky a rašeliniště. Kempujeme v opuštěném horse campu, kde je pár míst pro stan a mezi dvěma stromy „bidlo“ na pověšení jídla (a vaření a lékárničky atd.) kvůli medvědům. Docela boj. Kromě toho, že to máme každý přes deset kilo a na tenkém provázku se to blbě tahá, tak ještě začíná mrholit a teplota klesá k nule. Konečně lezeme do peří. Dnes 46 km.
Ráno mrzne a balení není žádná slast. Docela natěšení vyrážíme dál. Podle mapy by měly následovat dlouhé kilometry nad hranicí lesa. Těšíme se, že vypadneme z bláta. Čeká nás několik vysokohorských sedel, tak to bude fajn. Už nemrzne, ale začíná mrholit a trail se naprosto ztrácí v močálu. S tím jsem nepočítal… Nenapadlo mě, že všechny ty úseky nad hranicí lesa jsou rašeliniště! Šlapeme pár hodin po kotníky v ledových mokřadech, hledáme trail, občas prší o něco víc. Druhý den z devíti a už je to úplná beznaděj!
Když si chceme dát sváču, musíme najít velký strom a pod ním aspoň malý suchý flíček, kde nám nebude pršet do batohu a do jídla a bude pod větvemi trochu tepleji.
Trochu nám zlepšuje náladu velké množství borůvek podél trailu. Ne že by to zrychlovalo postup, ale jak říká Damajkyč: „Když už mají velikost cherry rajčátek, tak je tady nemůžeme nechat!“
Chtěli jsme si dát kratší den, ale zakempit v dešti úplně mokří, brzy odpoledne, převléct se do suchého a pak večer se zase nasoukat do mokrých věcí, vylézt ven si navařit a pověsit jídlo, to nedává smysl. Takže pokračujeme v dešti dál. Nejdřív přes pěkné horské sedlo.
Potom asi desetkrát brodíme krásnou ledovcovou řeku Moose River a občas se objevuje sluníčko. Měl jsem z řeky strach, je to první ze třech velkých ledovcových řek, které budeme opakovaně brodit, než se nám podaří prostoupit jejich údolími na sever, a v průvodci píšou, že voda může být klidně po pás a dost rychlá… Nám se daří ze břehu vždycky vytipovat dobré místo a brodíme docela v klidu, maximálně lehce nad kolena. Jediná nepříjemnost je, když jsou brody rychle za sebou, že se nohy nedokážou z ledové vody ohřát a fakt to bolí.
Nicméně je to o hodně lepší, než jsem čekal, a to nám dodává sílu. Na druhou stranu nás dost vyčerpávají močály kolem řeky. Není vlastně vůbec těžká fyzicky, ale nějak stojí hodně mentální energie se přinutit do toho bláta po kotníky šlapat a předstírat, že je to v pohodě a o nic nejde.
Nakonec po 40 km zastavujeme těsně před setměním v celkem pěkném Steppe Creek Campu. Překvapivě je tu hodně živo – tři lidi, co jdou SoBo, a starší pár, co přichází z Mount Robson Trailu. Máme trochu problém najít místo pro tarp – všechno je podmáčené, nebo blízko ostatních, nebo blízko ohniště, kde se jí. Nepomáhá nám ani to, že jsme aktuálně v BC (British Columbia), a tak nám hodinky nepozorovaně „sebraly“ hodinu oproti času v Albertě… Vaříme a věšíme jídlo už po tmě. Věšení je dnes boj, protože jediné vhodné místo je na polámaném „bear hangu“, co tu byl, když se ještě národní parky staraly o divočinu a ne jen o turisty v autech… Snažíme se nahodit aspoň jednu šňůru na 20cm pahýl bidla, co tu bývalo, a pak na tenkém provázku vytáhnout našich 20 kilo jídla v nepromokavých pytlích, protože už zase prší. Konečně úspěch a jdeme celý zmrzlí do hajan. Zítra snad bude líp. Aspoň předpověď z Garminu hlásí, že by chvílema pršet nemuselo :-)
To je totiž taková speciální věc, na kterou jsme se museli naučit, tohle počasí na Garminu. Pošlete si přes satelit žádost o počasí a během pár minut až půl hodiny dostanete předpověď po dvou hodinách na dva dny pro vaši přesnou lokaci. Zní to skvěle a musíme uznat, že předpovědi byly přesné. Svým způsobem přesné – člověk si musel zvyknout, že polojasno a 0 % deště neznamená, že nebude pršet, ale že je trochu šance, že v daném časovém intervalu aspoň chvíli pršet nebude! Potom to, že 10% déšť znamená, že pršet bude s absolutní jistotou, ale intenzita bude jen 10 % z maxima. A taky si člověk musí zvyknout na Storm Alert! To je fakt stresující věc, když víte, že vás čeká dlouhý, exponovaný horský úsek a přijde vám na Garmin varování před bouřkou a zásahem bleskem… Mně Garmin od začátku blbne a varování nám naštěstí nechodilo :-) Nicméně když jsme později u Jackpine River potkali dva kluky, co šly od severu, tak nám neváhali okamžitě nahlásit, že jim na Garminu na další dva dny chodí Storm Alerty… Děkujeme! Ale o tom později.
Ráno od Steppe Creeku vyrážíme opět do močálu a údolí zarostlých vrbou až po ramena, ale docela rychle stoupáme.
Sice stále prší, ale obloha se protrhává. Kolem poledne už jsme v sedle Moose Pass, v parádním horském terénu, a hlavně svítí sluníčko! Dáváme pauzu na oběd a sušíme veškeré spaní sbalené ráno mokré. Na všechny strany jsou úžasné hory, ze kterých v podstatě v naší výšce visí ledovce. To by šlo. Takových momentů jsme zatím neměli moc. Vegetíme a kocháme se skoro hodinu.
Pak už se zase kaboní, tak sestupujeme dolů ke Smoky River. Podle průvodce nás čeká několik nebezpečných brodů a zhruba 20 kilometrů širokým kamenitým řečištěm téhle ledovcové řeky.
Jsme dost nervózní, ale nakonec se řečištěm šlape pohodově, utíká to, brodů je jen pár a všechny se daly „přečíst“ a snadno překonat. Dnes si potřebujeme trochu odpočinout, tak zastavujeme už po 30 kilometrech ve Wolverine Campu.
Byl by to příjemný kemp, nebýt rodinky dikobrazů (ano, vím, jsou to ursoni, ale všichni jim říkají dikobraz), která tady v noci úřaduje.
To zvířátko vypadá roztomile, ale rozkouše úplně všechno. Když dřevěnou kadibudku neobalíte ocelovým pletivem, za pár týdnů ji sežerou. Rozkoušou boty, korky na hůlkách, stany, batohy… Odpoledne jsme potkali pár, co jde GDT SoBo, a když jsme zmínili Wolverine Camp, tak nám holčina ukázala její úplně nový batoh, který nechala přes noc viset na stromě – několik přezek úplně ukousaných, většina popruhů rozkousaných tak, že sotva držely pohromadě, a batoh samá díra, jako byste ho táhli za autem po dálnici deset kilometrů…
Nedá se svítit, dál dnes jít nechceme. Když všechno uklidíme pod tarp, snad to uhlídáme. V kempu hoří oheň a je tu skupinka šesti lidí. Sice nemáme kde postavit tarpy, protože všechno zabrali, ale zase nás těší, že dikobraz bude mít v noci víc na výběr, když tu bude 7 stanů, a mohl by zrovna nás nechat napoči :-)
Nejaktivnější člověk celé té skupiny tam běhá v motokrosovém dresu… Sakra, kdo si na trail vezme nesnesitelný syntetický oversized triko?!?! Dává se s námi do řeči a představuje se jako Sean. Dovídáme se, že je to on, kdo provozuje zásobování pro poslední sekci v Blueberry Trailhead (nainstaloval si tam ocelový bear locker a za sto dolarů vám tam přiveze balík, když si ho k němu včas pošlete) a že je taky za 200 CAD na osobu schopný vyzvedávat ve své buggyně lidi na Walker Creek Road ještě o 25 km dál, než máme domluvené s Warrenem po dokončení trailu. Teď už chápu ten MX dres :-)
Každopádně teď zrovna Sean nikoho nikam odvézt nemůže, protože jako průvodce vede tuhle skupinku starších klientů z Mt. Robson na jezero Kakwa, aby zažili fakt divočinu. Nechali si přivézt nad úžasné Berg Lake jídlo vrtulníkem, aby ho těch třicet kilometrů od silnice nemuseli do kopce tahat, a teď jsou třetí den na treku.
Taháme ze Seana nějaké rozumy na další cestu, když je tu jako doma, pomáháme mu pověsit těžké jídlo jeho výpravy a jdeme si lehnout. Už se stmívá. Sean má stan deset metrů ode mě. Najednou slyším křik a sprostý nadávky – zatímco se staral o klienty, tak se mu do předsíně stanu nastěhovala dikobrazí rodinka a rozkousala mu držadla hůlek, boty a zipy stanu. S dikobrazem/ursonem je problém, že je pomalý a extrémně hloupý a zaseknutý. Prostě se naježí a dělá, že tam není… Seanovi se nakonec daří hůlkama vystrkat a pomocí několika zásahů velkým kamenem zahnat dikobrazy do velké Smoky River, u které se kemp nachází. Uff. Dikobrazi vylezli na druhé straně řeky, tak snad bude klid. Ani ne za 15 minut nás budí zoufalý výkřik „doprdele, jsou zpátky!“ a dikobrazí rodinka opět okusuje Seanův stan! A takhle to je asi do půl třetí ráno… Naštěstí si ti bastardi oblíbili Seana, tak nad ránem všichni ostatní konečně usínáme. Určitě je fajn, že jsme půlku noci neběhali po kempu a nehonili dikobrazy, ale i tak nám ráno ty čtyři hodiny spánku chybí...
Ještě že ráno zahajujeme podél řeky po parádním trailu. To tu docela dlouho nebylo. Široký průsek v lese, rovinka a normální, hezký trail. A jako bonus borůvky. Po sto kilometrech škobrtání po kamenech a kořenech nebo čvachtání v blátě je tohle úleva. I když je toho jen pár kilometrů, než dorazíme k ledovcové řece Chown Creek.
Ta mě trochu straší. Na mapě je asi půl kilometru široké řečiště a u každého místa, kde máme řeku brodit, je červený vykřičník jakože nebezpečný brod... Zatím byly všechny řeky a jejich brodění OK, ale člověk nikdy neví, co má čekat. Brodění řek byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl GDT jít spíš koncem sezóny. Většinu místních řek „krmí“ tající sníh a ledovce, takže nejvíc vody mají v červenci, kdy sníh v horách odtává nejrychleji. Koncem srpna, kdy už je sníh téměř pryč a papírově je i nejméně srážek, by pak hladiny řek měly být nejníž. Než začnou podzimní deště.
Výjimečně nám dnes neprší a výhledy z širokého údolí na okolní hory a ledovce jsou fakt radost. Chown Creek vypadá v pohodě – řeka se v širokém řečišti různě rozvětvuje a zase spojuje a když se trochu rozhlédnete, dá se v pohodě najít místo, kde je rozvětvená do více pramenů a rozlitá do šířky a voda sahá maximálně lehce nad kolena. I tak ale voda za nohy solidně tahá a nedokážu si brodění představit bez hůlek. Krásně nám svítí slunce, tak si po prvním brodu, který měl být nejhorší, dáváme pauzu na břehu na sluníčku. Koupeme se, pereme si, sušíme tarpy i spacáky. Člověk by si nejradši jen sednul a odpoledne odpočíval, ale každý hezký moment je potřeba využít k údržbě těla i vybavení :-)
Za hodinku už zase šlapeme. Širokým řečištěm se jde vlastně docela dobře. Víme, kam máme jít, tak si hledáme vlastní cestu a výhledy na ledovec Chown Glacier taky nejsou k zahazování. Jen z toho neustálého brodění už máme totálně zmrzlé nohy! Z jednoho brodu se nohy zvládají za 10 minut ohřát, ale když brodíme třikrát, pětkrát, devětkrát hned za sebou, tak už to fakt bolí a nohy ne a ne se ohřát. Ještě že svítí a taky už začínáme stoupat do dalšího sedla.
Abychom nevyšli ze cviku, je údolí totálně zarostlé vrbami. Jsou až nad hlavu a dává nám dost zabrat se tím protlačit. Do toho všude medvědí stopy a bobany... Hulákáme jako blázni. Doufáme, že jak začneme stoupat výš na Bess Shoulder, že se to zlepší. Ha, nezlepší, přetlačujeme se s vrbami i v extrémně prudkém, třicetistupňovém stoupání...
Trochu nám zvedá náladu, když potkáváme trojici hikerů, jejichž stopy v blátě už od včera sledujeme. Taky s tím dost bojují a jsou rádi, že je nás tu na plašení medvědů víc. I pro nás je to celkem vzpruha vědět, že takhle extrémně daleko od civilizace nejsme úplně sami. Chvíli si povídáme, ale pak je poměrně rychle necháváme za sebou. Na to už jsme si taky zvykli, že naše tempo většinou nikdo dlouho nevydrží...
Každopádně kousek pod vrcholem stoupání už se dostáváme nad hranici lesa a otevírají se nám snad nejlepší výhledy od začátku trailu! Vylejzáme na brdek kousek nad trail a dáváme si další pauzu, abychom nasáli tu nádheru.
Úžasné hory na všechny strany, na několika místech visí na úbočích hor namodralé ledovce a z nich vedou řetízky vodopádů dolů do údolí a směrem na jih je výhled na masiv Mt. Robson – nejvyšší horu kanadských Rockies! Jednomu z toho buší srdce, jako by stál pod Matterhornem! Tohle je prostě ohromující. Dalo by se tady sedět hodiny. Trojice nás znovu předchází a navíc máme pocit, že se trochu nabírají mraky. Taky jsou tři odpoledne a nám ještě zbývá do dalšího kempu dvacet kilometrů. Nedá se nic dělat, musíme rychle vstřebat poslední pohledy a taky vyrazit.
V kempu v údolí znovu potkáváme odpočívající trojici. Na chvilku zastavujeme na kus řeči a je to docela legrace. Jsou hotoví z toho, jak rychle valíme. Dvě holky a kluk. Ta starší, Michelle, už šla CDT, ale pro mladší pár je tohle první seriózní trail. Všichni jsou překvapení, jak náročné to je. Kluk má fajn smysl pro humor, prej než poběžíme dál, že nutně potřebuje odpovědi na dvě otázky: 1) Už jste nějakej náročnej thru-hike šli? Probereme tudíž nějakou naši základní trailovou historii... Pak se otáčí na Damajkyče: „Ty vypadáš z týhle dvojice normálnější... takže 2) Nemáš pocit, že už to má znaky neužívání, když tě ten blázen vláčí takovýmhle popraskem v takovým tempu?“ Dalších deset minut se fakt nasmějeme, když odkrýváme, že spolu dokonce máme firmu a borec to komentuje jak nějaký stand-up komik. Škoda, že jdou o tolik pomaleji. Byla by s nima sranda. Oni zůstávají tady, my musíme ještě o pořádný kus dál.
Jsme totiž jedni z mála, kdo obě sekce „efendží“ (F and G) jde na jeden zátah bez dozásobení. Dozásobení v Mt. Robson Parku skrz Berg Lake je na dva dny cesty (ale podle toho, co všichni říkají, je to jeden z nejhezčích trailů v celé Kanadě, tak bych to příště tak udělal), nebo si přes Seana nechat za 100 CAD dovézt zásoby na Blueberry Lake Trailhead, a to je zacházka jen půl dne. Nás tlačil čas, tak jsme volili poslední úsek v rychlém tempu a na jeden zátah za 8,5 dne.
Už se blíží večer, tak rychle stoupáme do sedla Jackpine Pass. Mapa v appce FarOut mi opět dává zabrat. Je fakt tragická. Je poměrně nepřesná, má strašně málo vrstevnic, takže je těžké si udělat představu o terénu, a občas jsou tam místo významných bodů a vrcholů označená nelogická místa. Symbolem vrcholu je označené sedlo Jackpine Pass, ale přitom trail nadále stoupá dalších tři sta metrů na vysoko položenou high route přímo po divide.
To okolí je tady neskutečný! Z okolních hřebenů visí ledovce přímo nad námi, za námi je pořád vidět masiv Mt. Robson a my jsme nejvýš, kde se dá ještě normálně chodit. Bohužel se zvedá dost silný vítr a začíná nás nahánět déšť.
Sakra, už se to začíná stávat pravidlem – kdykoliv se dostaneme k nějaké fakt hezké hřebenovce, tak přijde déšť! Tady je to o to horší, že jsme opravdu vysoko – úplně přesně na divide, v otevřeném alpinském terénu a dalších cca 8 km není žádný trail, ale freestyle né úplně jednoduchým terénem... Stmívá se a ze všech stran nás nahání déšť. Tak tohle je fakt adrenalin. Tohle není místo, kde chcete za bouřky být.
Jedeme na plné obrátky, i když už jsme úplně unavení. Na jednu stranu je škoda tou nádherou takhle proletět, na druhou mám tyhle intenzivní momenty vlastně rád. Jak je člověk pod tlakem, tak vnímá všechno mnohem silněji, a když konečně po více než dvou hodinách sestupujeme k Blueberry Lake, tak ten mix úlevy, že už jsme v bezpečí, a té nádhery, co je okolo, vytváří intenzivní mix pocitů.
Ještě nemůžeme polevit úplně, protože sestup je fakt strmý, už je skoro tma a sílící vítr napovídá, že tu budou s vodou cobydup. Chceme stihnout zakempovat v Blueberry Horse Camp ještě před deštěm.
To se nám nakonec daří jen částečně. Tarpy a spaní máme připravené, ale vaříme, jíme, filtrujeme vodu a věšíme jídlo na strom už v dešti. Teď ta únava fakt doléhá. Posílám si ještě z Garminu žádost o předpověď. To ne! Zítra ještě počasí aspoň chvílema bez deště, ale pak dva dny 100% déšť a dokonce blesky. To jsou poslední dva dny k Lake Kakwa, o kterých všichni mluví jako o největší pecce, zvlášť o alternativní trase po Surprise High Route! Toho deště máme už fakt dost. A opravdu netuším, jak asi máme pozítří projít exponované úseky přes High Shale Hill a dál, když budou lítat blesky. To byla regulérní sebevražda. Do toho má Peter už zase odřené nohy a mám pocit, že v tomhle počasí a s tímhle výhledem to má chuť zabalit. Kurňa, taky toho mám dost, ale jsme tak blízko!
Vytrvalý déšť a černé myšlenky mě nenechávají moc spát... Naštěstí když se ráno budíme, tak se obloha modří a aktualizovaná předpověď posouvá příchod bouře až na zítra odpoledne.
To by nám mohlo při hodně rychlém pohybu dát šanci závěrečný úsek proběhnout relativně bezpečně. Trocha toho odpočinku přes noc má pozitivní vliv na psychiku, a tak se shodujeme, že rozhodně valíme dál a uvidíme. Nevím teda moc, co uvidíme, protože když odsud vyrazíme dál k cíli a né směrem šedesát kilometrů k nejbližší silnici, tak už nebude návratu... Ale teď je hezky a i první stoupání údolím do sedla, než se prudce spustíme k obávané Jackpine River, je parádní, tak na to nemyslíme a šlapeme dál.
Údolí Jackpine River je strašák, který po trailu zmiňují všichni jakože to byl záhul. Všechny předchozí řeky (Moose River, Smoky River a Chown Creek) měly široké kamenité řečiště, ve kterém se různě rozlévala a spojovala jednotlivá ramena řeky a mezi nimi byl parádně plochý a suchý terén, po kterém se dalo uhánět potřebným směrem s tím, že se občas přebrodilo nějaké rameno a šlo se dál. Jackpine River v úseku, kde se jí drží trasa GDT, meandruje, má minimální sklon a údolí je mimo řeku jeden obrovský mokřad – močály, jezírka a vysoká tráva nebo vrby. Vypadá to nádherně, ale pro průstup je to noční můra.
My máme konečně chvíli hezké počasí, tak se hned pouštíme do prvního brodu. Řeka už má docela velikost, ale dá se bez problémů najít místo, kde je jenom po kolena. Docela pohoda. Uvidíme, jak bude vypadat o 20 km níž po proudu, až se do ní vlije další hromada potoků z tajících ledovců v okolních kopcích. Horší je to na břehu. Krom toho, že většinou vůbec nevíme, kam jít – značení v podobě růžové plastové pásky nebo malých oranžových kosočtverců je dost sporadické –, tak na březích bylo i dost zvířecích stezek a chytit nějakou delší, dobře průchozí pasáž bylo těžké. A to nemluvím o tom, že se člověk musel naprosto vzdát jakékoliv snahy jít smysluplným terénem. Nevím, jak to popsat... Normálně se na trailu snažíte nešlapat do kaluží nebo do hlubokého bláta. Vodu přeskakujete. Čím míň vody a bláta v botách, tím líp. Tady je najednou před vámi místo trailu jen lehce poválená tráva směrem do močálu... Nejdřív jen šlapete rašeliníkem a cítíte, že do bot zatéká nějaká voda. Pak už jen vidíte, že rašeliník přechází v bláto, ze kterého trčí traviny. Bláto se nad botou zavírá a vy se snažíte v něm nenechat boty. A pak už i to bláto je schované pod vodou a musíte nějak mentálně přijmout, že to bude nejspíš do půl lýtek a bůhví jestli ne po kolena ve sračkách... Prostě do toho močálu vlezete a doufáte, že v tom nezmizíte celí!
Nějakým zázrakem je to obvykle jen po kotníky, maximálně do půl lýtek. Chce to mít dobře zašněrované boty, aby nezůstaly v blátě. A do toho co pár minut přebrodit celou řeku. To je úleva. Čistou vodu mentálně zvládám mnohem líp, i když už postupně začíná být docela hluboká. Na posledním, dvacátém prvním brodu už je voda do půl stehen. Dnes sice pršet nemělo, ale odpoledne už zase lije. Jsme rádi, že řeku opouštíme a začínáme stoupat. Dnes toho máme docela dost, ale ještě musíme zabrat dalších patnáct kilometrů přes jeden vysoký kopec – Little Shale Hill – a sestoupit do údolí do kempu u Pauline Creek.
Potřebujeme co nejlepší výchozí bod na zítra, abychom se co nejrychleji vysápali na vysoký Big Shale Hill a absolvovali exponovaný úsek dřív, než přijde slibovaná odpolední bouře a liják. Je toho zítra 28 kilometrů vysoko po divide, než se trail uklidí trochu do údolí.
V kempu v uzoučkém a vlhkém údolí u Pauline Creeku je těžké najít aspoň trochu suché místo pro tarp. Je to vlastně problém celé téhle sekce. Všude je mokro. Nejen od deště, prostě veškerá „pevnina“ je napůl močál... Už je tma, zase jemně prší, a tak si hledáme na vaření a večeři aspoň kousek suchého prostoru pod většími stromy. Posílám si žádost o předpověď a doufáme... Zbytečně, od oběda 100% déšť a blesky. To nám na vysoko položený úsek moc času nedává. Zkouším navrhnout start po třetí hodině ráno, ale vzhledem k tomu, že je deset večer a ještě neležíme, to u Damajkyče neprošlo. Mám z toho zítřku strach a regulérně lituju, že jsme to v Blueberry nezabalili. Když na Garmin přijde Storm Alert, obvykle je to průšvih. Na zítřejší odpoledne už chodí lidem, co potkáváme, Storm Alert dva dny... No nic, jdeme spát.
Moc nespím a ve 4 hodiny ráno posílám znovu žádost o aktualizovanou předpověď. No ne! O dost lepší. Sice má drobně pršet už od rána, ale to nejhorší má přijít až později odpoledne. Tak to bychom měli náš úsek v klidu stihnout. Uff. V pět budím Damajkyče a před šestou už s čelovkama stoupáme na Big Shale Hill.
Ze začátku jsou to zig-zagy, ale nad hranicí lesa už je to sutí a trávou přímo nahoru. Osm set výškových metrů máme za dvě hodinky za sebou a ten rozhled je fakt boží! Škoda jen, že prší a mraky leží těsně nad kopcema. Ale i za tohle jsme vděční.
Následuje krásná hřebenovka. Nevím, jak je to možné, ale až na hřeben nad Jasperem jsme úplně všechny vzácné úseky po hřebenech absolvovali v dešti nebo nás déšť ze všech stran naháněl...
Tak jak má člověk někdy na počasí kliku, tak můžu zodpovědně říct, že nám se počasí na GDT fakt nepovedlo... Ještě štěstí, že dnes jdeme po krásném trailu. Fakt pěšina, docela po vrstevnici a rašeliniště jenom krátce a výjimečně. Tohle si užíváme. Dokonce na chvíli přestalo pršet a můžeme si dát v klidu svačinu!
Celá cesta až do sedla Mt. Morkill Col je parádní. Po hezkém trailu nám to odsejpá.
Při stoupání na Fetherstonhaugh Ridgecrest už se nabírají mraky a zvedá se vítr. To je poslední vysoko položené a exponované místo dneška. Zrovna když jsme na vrcholu, tak se spouští liják. Naštěstí bez blesků. Trail mizí, nikde ani fáborek, a tak chvilku bloudíme. Nechce se nám v lijavci lovit mobil. Naštěstí o trochu níž na trail narážíme a přes několik mokřadů to natahujeme do dnešního kempu na třicátém sedmém kilometru. Kemp Casket Creek je na kopečku ve skupině velkých, starých stromů a pod nimi si nacházíme pár suchých místeček i přesto, že už několik dní prší. Je to taková pohoda, když člověk může vybalit batoh, postavit tarp (sice od rána promočený), najíst se a pověsit jídlo relativně v suchu. Nakonec ale lije tak, že i velké stromy protekly a bubnuje nám to na tarpy.
Ale víte co? Nám je to dneska úúúúúplně jedno! Tohle je totiž podle plánu naše poslední noc ve sračkách! Zítra večer už dorazíme do cíle na Kakwa Lake a tam je místo, na které už několik dní soustředíme naše myšlenky i těšení – velký srub otevřený pro veřejnost. Suché místo, nějakých deset míst na spaní a hlavně kamna a plná kůlna dřeva! To je magnet, který nás poslední dny táhne dál.
Před spaním ještě potvrzuji z Garminu Warrenovi, že jdeme podle plánu a že budeme na padesátém kilometru Walker Creek Road pozítří v 11 h dopoledne, jak máme od začátku domluvené. Pak spokojeně usínám. Jak člověk ví, že už nemusí nic řešit, že nemusí přemýšlet, jak zůstat co nejvíc v suchu, všechno dělat s rozmyslem, aby veškeré vybavení zůstalo maximálně suché, nemusí plánovat den a předem si do zip-locků rozdělovat jídlo, aby bylo při zastávkách stále po ruce a nemuselo se hrabat v dešti v batohu atd., tak je to taková pohoda. Člověk prostě jenom je, nedělá si starosti a ví, že zítra těch 36 km nějak vybojuje a večer se svalí ve srubu, který si vytopí a bude mu tááááák dobře!
Ráno nám výjimečně neprší. I když už nás čeká poslední den, tak nevyspáváme a snažíme se po sedmé hodině vyrazit. Dnešek má být teoreticky pohoda – jedno mírné táhlé stoupání do sedla Surprise Pass a pak jen vrcholové močály a vrby až k jezeru Kakwa. A taky by to měla být nádhera – trail vede otevřeným širokým údolím, lemovaným kopcema, ze kterých visí ledovce. Nespoutaná kanadská divočina. Teoreticky. Nám veškeré výhledy uřezávají šedobílé mraky asi sto metrů nad hlavou.
No nic, tak prostě jen zabereme a dojdeme do cíle. Je to obrovská škoda, protože Surprise Pass High Route alternate je podle všech nejhezčí varianta na celém GDT... Byla by to super tečka za celým trailem. Asi aby nás to tolik nemrzelo, tak zase začíná drobně pršet. To ještě netušíme, že nás čeká úplně jiná tečka, z druhé strany spektra možností.
Šlapeme teda rašeliništěma a vrbama po vysoko položených loukách. Trail nikde, snažíme se následovat jemné stopy v podobě pošlapané trávy od lidí z předchozích dní. Občas nás to zavede hezky do slepé uličky, protože ji zváleli zvířata a né lidi. To ale v močálu poznat nejde. Žádné stopy, jen zválená tráva.
Při stoupání do Surprise Pass se mraky na chvilku roztrhají a ještě trochu doufám, že by se třeba počasí mohlo umoudřit a my do High Route vyrazili, a tak posílám žádost o aktuální předpověď. Odpověď přichází dřív od přírody než od Garminu – v sedle se zvedá ostrý vítr a zase prší.
Tak nic, prostě se budeme držet oficiální trasy, sestoupíme dolů a přes louky to kolem pár jezer dotlačíme na Kakwu. Dvacet kilometrů. To bychom za 5 hodin už mohli spokojeně sedět u kamen. Mohli, ale nebudeme! Místo mokřadů, který sice jsou nepříjemný, protože člověk celý hodiny šlape studenou vodou, ale pořád se dá jít relativně rychle, začínají krátké úseky dolů k Cecilia Creek a zase zpátky nahoru neskutečným blátem. Lepivým a kluzkým. I s holema kloužeme jak slimáci, slimáčím tempem. Nadáváme, ale pořád se to dá zkousnout, je to poslední den, ne?
Ta správná tečka ale přichází osm kilometrů od cíle. Na naši trasu se odněkud připojil jiný trail a s ním i velká skupina lidí na koních. Víte, jak vypadá, když naprosto podmáčenou louku, rašeliniště a kluzké bláto projde stádo koní? Tam, kde se pod člověkem rašeliník zhoupl a jen mu lehce natekla do bot voda, jsou teď půl metru hluboké díry od kopyt naplněné vodou a koňskýma sračkama. Je problém se pohybovat kilometr za hodinu a nenechat někde botu. Kdyby aspoň na těch koních šli za sebou, ale oni takhle na mnoha místech rozšlapali úplně celý koridor, kterým se dalo projít. Nenechali nám žádnou šanci nějak kulturně projít. Už z PCT jsem se vracel s poměrně radikálním názorem na lidi na koních, kteří rozšlapali dlouhé kilometry trailu na hluboký prach plný hoven, ve všech vodních zdrojích nasráno atd. Ale tohle je ještě vyšší level...
Na mnoha místech se probíjíme rozšlapaným močálem a propadáme se až po kolena. To, co mělo být na dvě hodiny chůze, bude nejspíš do večera. Už nás neutěšuje ani to, že je to náš poslední den. Ale asi to tak mělo být. Člověk se ke konci trailu na jednu stranu těší do cíle – dokázat to, uzavřít thru-hike. Ale na druhou stranu ho mrzí, že ta nádhera a dobrodružství se chýlí ke konci. A většinou ta melancholická nálada převáží. U nás ne. Díky počasí a partě na koních před námi už jenom chceme být v cíli a pryč odtud. To hezké už nám trail dal a teď už jen chceme pryč.
Je obrovská úleva, když kolem 17h konečně vidíme hladinu Kakwa Lake a sruby u něj! Huráááá.
Do srubu a ke kamnům se fakt těšíme. Už jenom přebrodíme deset metrů široký odtok z jezera – to je mimochodem fajn, protože si aspoň opláchneme kalhoty a boty od hnusného bláta – a jsme u srubu. Docela nás překvapuje, když se dveře srubu otevírají a docela pohledné děvče nás zve dovnitř, ať se jdeme ohřát a usušit, že mají zatopeno! Tak to bereme.
Ale nejdřív si ještě jdeme po břehu jezera pár set metrů dál sáhnout na ceduli označující 54. rovnoběžku a severní konec Great Divide trailu. Ať to máme uzavřené.
Já pak ještě potřebuju pár minut na molu, které trčí docela daleko do jezera, abych vstřebal pocity z posledních dní. A taky abych si nějak v hlavě porovnal, že teď právě končí něco, na co jsem se těšil a co jsme s klukama plánovali 4 roky. Že to nešlo úplně podle plánu, protože Kuba tu není, že jsme často dostávali na frak, ale že je to v pořádku, protože to je ta pravá divočina. A že je fajn, že teď už vlezeme do tepla a naše trápení se špatným počasím končí.
Ve srubu jsou nakonec holky dvě, Francouzka Isabelle a CJ ze Seattlu. Obě šly samy – skládáme holkám velkou poklonu –, ale dokončily GDT včera společně a dneska si dávají den volna, aby všechno vstřebaly, a taky proto, že je hnusně a nechce se jim ven... Ono je totiž potřeba se odsud ještě pěšky dostat po staré, zarostlé a místy řekou stržené cestě 110 kilometrů k asfaltové silnici. Ale to až zítra a pozítří a... Holky mají zatopeno, tak se rychle běžíme s Damajkyčem opláchnout do jezera a naštípat nějaké dříví a pak už sušíme a vyhříváme se u kamen. To je taková pohoda!
Těsně před setměním přichází ještě jeden „smraďoch“ :-) On je výjimka, nešel GDT letos, ale pár let nazpět, a teď tu byl pár dní skautit kvůli pokračování trailu další sekcí H. Ta už sice je nějakým stylem navržená, ale tady na severu má i ofiko trail dost mezery, tak je fajn, když se někdo snaží místní hory a močály prošmejdit a najít co nejsmysluplnější cestu dál na sever. Představuje se jako „Right on“. Je mi to povědomé a zjišťujeme, že šel Continental Divide Trail ve stejném roce jako my s Oli a známe z roku 2016 celou řadu společných lidí. Postupně odhalujeme, že Right on je dost borec, protože nedokážeme kromě dlouhých trailů v Jižní Americe najít nic, co by v Evropě, Americe a na Zélandu nešel. Odvážné holky a tenhle „veterán“ trailů jsou vážně dobrá společnost a je o čem povídat.
Největší zájem ovšem budí naše informace, že nám stačí odsud ujít jen 60 km a tam by nás měl vyzvednout Warren se Shirley. Všem už dochází jídlo a co si budeme povídat – jít šedesát, nebo stodeset kilometrů je rozdíl jednoho sakra dlouhého dne! Domlouváme se teda, že ze srubu vyrazíme zítra všichni pohromadě, a až nás Warren dorazí vyzvednout, tak uvidíme, čím přijede, a třeba nás naloží všechny. S tím se všem spí o něco líp.
Ráno trochu vyspáváme až do sedmi. Pak uklízíme srub, zaděláváme okenice a dobře zavíráme dveře (pokud by se dovnitř dostal místní dikobraz, tak by srub za týden zlikvidoval). Poslední hromadná fotka a jdeme.
Takhle hezké počasí jsme neměli celý týden. A ty výhledy z cesty! Podél cesty jsou borůvky a maliny a my zas tak nikam nespěcháme, protože dnešních čtyřicet kilometrů v klidu do odpoledne zvládneme. Tohle je pohoda. Ještě teda poslední brod přes Buchanan Creek, dneska těsně nad kolena (ale jsou dny, kdy to kvůli množství vody není možné), a pak pracně obejít docela neprostupnou džunglí pár úseků řekou stržené cesty a máme hotovo.
Holkám se daří u cesty najít plácek s krásným výhledem a my konečně zažíváme pohodový večer, kdy máme čas, je hezky a máme výhledy!
Ráno na nic nečekáme, rychle balíme a vyrážíme, abychom před jedenáctou byli na smluveném místě, kam se dá off-roadem dojet. Chvíle nervozity, jakým autem Warren se Shirley dorazí, a pak se objevuje nazvedaný pick-up Toyota Tacoma!
Shirley s Warrenem ani nevypadají moc překvapení, že nás je místo dvou pět. Vytahují velký chlaďák s pivem, ovocem a sendviči, co nám Shirley připravila, a bez problémů dělají vzadu na korbě místo pro další pasažéry. Můžeme jet všichni. Jste boží, Shirley a Warrene! Děkujeme.
Right on má vlastní plány, tak vyskakuje u asfaltky na stopa na jih. Nás a holky si Shirley doslova adoptovala a všechny nás ubytují u sebe v domě v Prince George necelé dvě hoďky na sever po dálnici. Tak tomu říkám pohostinnost. Děkujeme. Skoro dva dny do našeho odletu přes Vancouver (letenka do Vancouveru stála stejně jako autobus, ale místo 13 hodin cesty to byla jen hodinka) domů jsme měli servis jako v pětihvězdičkovém hotelu. Tak jak na nás byla kanadská příroda přísná, tak nám to Shirley s Warrenem bohatě vynahradili a nám se hned mezi lidi vrací líp. Pěkná tečka za celou výpravou. Všechno, jak má být – „trail provides!“
A aby byl za celým příběhem i smajlík, tak na Ruzyni vylezeme do příletové haly a tam Kuba s transparentem! Tak to mě podrž!
Prej když jsme tu cestu ve třech zahájili, tak bychom ji jako správní parťáci měli i ve třech zakončit!!! Má pravdu, kluk jeden. Jsme dojatí.
Kuba nás nakládá do auta a veze domů do Liberce, kde nám všem moje žena Oli navařila večeři! Tady je potřeba říct, že i pro ni končí pět týdnů extrémního dobrodružství, kdy pracovala na plný úvazek a ještě řešila dvě děti přes prázdniny a začátek školního roku...
Ještě jednou díky všem, kdo jste nám pomohli celé dobrodružství zrealizovat, i vám všem, kdo jste nás sledovali a drželi nám palce.
Za Nalehko Petr, Petr a Kuba
Petr Kosek
Zakladatel Nalehko. Cestovatel, lezec a milovník dlouhých treků – zatím jediný Čech, který prošel tři nejdelší světové treky (Triple Crown, cca 12 000 km). Rodák z Orlických hor, vystudoval Technickou univerzitu v Liberci.