Continental Divide Trail

Zatím nejdelší a nejnáročnější dokončený trail na světě. Procházíte pouště, vysoké hory, sníh, termální oblasti a nekonečnou severskou divočinu. Společnost vám dělají chřestýši, dikobrazi, kojoti, obří losi a samozřejmě medvědi grizzly. Značení není kdovíjaké a dlouhé úseky prochází volnou krajinou bez trailu.

Je to trek, který sleduje hranici úmoří. To znamená, že sleduje vrcholky nejvyšších hor Severní Ameriky od mexické hranice až do Kanady. Z východních stěn a svahů hor pod vašima nohama stéká všechna voda do Atlantiku a ze západních úbočí do Pacifiku. Trek teda nevede neustále přes nejvyšší vrcholy, to by zvlášť v Coloradu bylo naprosto neprůchodné, ale přes pár vrcholků s 4300 m vede a na téměř tisícovce kilometrů v Coloradu se celou dobu pohybuje mezi 3 a 4 tisíci metry nad mořem s tím, že občas si dáte bonusový vyšší vrchol. Trek je sice oficiálně ustanovený a v mapách s různými variantami vyznačený, ale naživo stále mnoho set kilometrů chybí a člověk se pohybuje volným terénem podle čáry v mapě a buzoly. Nejdelší takové neznačené sekce jsou v pouštích Nového Mexika a v horách Wyomingu a Montany. Úžasné je, že téměř stále jste nad hranicí lesa a na nejvyšším hřebenu nebo hoře v okolí, takže dechberoucí výhledy neberou konce.

Láká vás to? Nás taky. Nedokážete si představit 5 měsíců volna z práce? My normálně taky ne. Není na to ve vašem životě vůbec vhodná doba? V našem taky ne. Zeptejte se našich kamarádů jestli to, co děláme, dává smysl… Můj problém je v tom, že když se dovím o něčem nevšedním a zajímavém a opravdu mě to zaujme, tak mi to někde vzadu v hlavě zůstane a musím to časem udělat. Vlastně kecám, vůbec to není někde vzadu. Hlavu to okupuje a postupně to ovlivňuje všechny životní rozhodnutí, až to dospěje do situace, kdy není vyhnutí a musí se to uskutečnit.

Jdeme na to!

Takže tady jsme, duben 2016 – já 4 roky po dokončení Pacifik Crest Trailu a náročném dvouletém startupu továrny v USA, Oli po 7 letech korporátní práce a života. Za poslední rok jsme se stihli seznámit, spojit naše životy v manželství a naplánovat si náročnou budoucnost. Do startu tohohle treku nám zbývá necelý měsíc!

Plánování

Přežít se dá ledacos, ale ne vždycky je to bez následků. Máme radši, když si věci můžeme užívat. Proto mám rád, když jsem připravenej. Slovem připravenej myslím, že nemusím bojovat o život za standardních podmínek. -10°C, dva dny v kuse déšť, sníh, 50 km bez vody nebo 200 km k dalšímu zásobování, to jsou podmínky, které na takovém trailu určitě nastanou a člověk by na to měl být připravený. A připravený můžu být jenom tehdy, když mám o všem správné informace (klima, terén, mapy) a podle toho poskládanou a ozkoušenou výbavu (univerzální a lehkou abych byl maximálně mobilní) a zásobovací plán (kde co dokoupit nebo si poslat balík a na kolik dní, načtené Water reporty, abychom věděli, jak to kde vypadá s vodou).

Vytištěno na A4, zmenšeno na minimální rozměr, knížka rozřezaná a vybrané jen potřebné stránky

Plánování takové akce tudíž nemůže začít 14 dní předem. S vědomím startovního data musím načíst základní info, znovu zvážit svoji výbavu, vyměnit některé kousky a odzkoušet je. To zabere klidně několik měsíců. V době internetu to není zas tak složité, jen to chce umět rozlišit hodnotné informace. Každá země již po desítky, někdy i stovky, let sbírá klimatická data a dají se dohledat. Dlouhé treky jsou v posledních letech velmi populární, a tak není problém sehnat dobrého průvodce a přečíst si zkušenosti lidí, kteří už něco podobného absolvovali a podle toho si udělat vlastní strategii. Nejsem fandou internetových diskuzí a fb skupin, kde si navzájem radí a falešně se stresují ti, kdo se teprve připravují a mají s tím pramalé zkušenosti. Lepší je udělat si úsudek i plán podle sebraných dat, vlastních zkušeností a priorit. U priorit se všechno točí kolem hmotnosti – vařit nebo nevařit a ušetřit hmotnost? Pohodlně spát, ale nést o půl kila víc? Papírové mapy + znalost navigace, ale jistota za všech okolností, nebo pohodlně GPS + baterie, ale vyšší hmotnost a neustálý stres jestli budou baterie stačit?

Všechno se točí kolem hmotnosti

Asi se usmíváte a říkate si, že jsem ultralight pošuk a gramhonič. Ale je to jinak. Na takovémhle treku není nízká hmotnost otázkou volby, je to nutnost. 5000 km neujdete za měsíc. Trvá to 4 až 5 měsíců. Na CDT se startuje v poušti na hranici s Mexikem, tady se koncem května už nedá existovat. Zhruba po měsíci dojdete na jih Colorada do pohoří San Juan Mountains, kde se trail vyšplhá skoro do 4000 m a neklesne pod 3300 m po 400 km. Pokud jste poušť prošli brzo v dubnu, budete před San Juans buď měsíc a půl čekat, než místy sníh odtaje a budete schopni aspoň trochu sledovat trail nebo budete věřit svým navigačním schopnostem a v závislosti na lavinové situaci to protlačíte metry sněhu. Tím to ale nekončí. Když budete čekat, než alespoň částečně sníh odtaje a budete se moci Coloradem probojovat, tak se ocitnete na jihu Wyomingu koncem července a do hor na kanadské hranici vám bude zbývat ještě přes 2500 km.

Jenže v národním parku Glacier je úplně běžné, že první sněhové bouře přichází už koncem září. Nejenže trail zmizí opět pod sněhem, ale zavřou se i silnice, na kterých je člověk závislý kvůli dostopování do civilizace pro zásobování. Takže vám zbývají dva měsíce a 2500 km. To dělá přes 40 km denně s tím, že nějaký čas ještě ztratíte stopováním do měst, nakupováním, praním atd. Z toho plyne, že musíte být rychlí. Proklatě rychlí a nesmí vás to vyčerpat a zlomit. Je rozdíl tohle dělat týden nebo dva měsíce. Každé kilo na zádech navíc se obrovsky projevuje. Ne jenom na rychlosti pohybu, ale i na únavě zad a nohou. Hmotnost je zásadním faktorem, který určuje rozdíl mezi dokončením a odstoupením…

Naše plánování

Po několika měsících načítání informací a po zkušenosti z 4200 km dlouhého Pacific Crest Trailu jsme opět skončili u skvělého průvodce YOGI’s CDT Handbook, setu map od Jonathana Leye a databooku od Beacona. Všechno to jsou lidi, kteří CDT v minulosti šli, většinou několikrát a podklady zlepšují a updatují. Vytištěno na A4, zmenšeno na minimální rozměr, knížka rozřezaná a vybrané jen potřebné stránky, celkem to dělá 1,3 kg – 265 stran map formátu A4 a k tomu 3900 položek v data booku (slovní popis cesty typu 0.8 míle brod, 0.3 míle křižovatka s Jackson Peak trailem, držte se vlevo, 7 mil Humpreys peak atd.), k tomu 28 zjednodušených mapek městeček kam půjdem pro zásoby, abychom věděli, kde je dobrý obchod s potravinami, kde koupit líh do vařiče, kde je veřejná prádelna, popřípadě kemp, kde bychom mohli přespat, když se ve městě zdržíme. Nechceme spát ve městech v hotelech, tak je dobré vědět předem přesně, kam jít, neztrácet čas, zařídit co je potřeba, dobře se najíst a vyrazit na další sekci.

Nám se to trochu komplikuje tím, že i na trailu potřebuju spravovat náš web a eshop. Nemám rád tahání elektroniky do přírody, ale malý tablet pro spojení se světem a psaní blogu snad přežiju. Stejně tak dvousetgramovou battery banku na dobíjení. Wi-Fi je dnes všude, tak s tím snad problém nebude. Jen ten čas strávený ve městě kvůli úřadování a dobíjení baterií se bude prodlužovat.

Zásobování

Celkem jsme po cestě naplánovali 27 zásobovacích zastávek. Některá místa jsou přímo u trailu, někam se dá během pár kilometrů dojít, ale většina míst vyžaduje 30ti až 50ti kilometrový stop většinou z horského sedla do nejbližší civilizace. Na některých místech jsou to horské resorty nebo benzínky s malým obchodem a suvenýry, kam je možné si poslat zásobovací balík s jídlem. Takových míst, kde se nedá nic pořádného koupit a budeme muset posílat balík, je 7. Tři balíky pošleme ještě před cestou, zbytek za jízdy vždy z nejbližšího města. Trochu to prodlouží náš čas strávený ve městě, ale zase je zaručené, že se jídlo nezkazí a že budete v balíku mít to, na co máte zrovna chuť. Po zkušenosti z PCT, kde jsme si balili všechno předem a po 4 měsících na trailu si vyzvedli balík s jídlem, které už jsme nemohli ani cítit, protože jsme těch skvělých instantních dobrot byli plní a navíc bylo téměř všechno žluklé a my to stejně museli jíst, protože nic jiného se koupit nedalo, se toho chci vyvarovat. Nakonec nejdeme to za trest, ale pro zábavu, ne?

Vychází to na cca kilogram dehydrované stravy na den (kolem 5000 kcal).

Dobré je zmínit, že po několika týdnech na trailu, kdy šlapete svižným tempem 8 až 12 hodin denně, tělo obvykle vyčerpá zásoby a začne se dožadovat obrovského množství jídla. Začnete jíst 2 krát i 3 krát víc než normálně, podle toho kolik tuku ještě tělo má a může jako zdroj energie využívat. Nejde to ošálit. Když dost nejíte, začnete přicházet o svalovou hmotu a po pár týdnech se zastavíte. Ani vůle nepomůže. Nesmíte to podcenit. Vychází to na cca 1 kg dehydrované stravy na den (kolem 5000 kcal), hojně doplňované olivovým olejem, burákovým máslem atd. To se na velkých vzdálenostech pronese. I proto musíte mít lehkou výbavu a být co nejrychlejší.

Finální přípravy

Do startu nám zbývá už jen pár dní. V posledních dnech ještě pereme a impregnujeme nepromokavé věci. Kvůli zminimalizování nesených obalů přebalujeme nakoupené potraviny a rozdělujeme je do balíků. Testujeme nabíječky a dobíjení tabletu, foťáku, mobilu. Taky sledujeme sněhové zpravodajství a výšku sněhové pokrývky v Coloradu, abychom si kdyžtak před odjezdem ještě dokoupili a poslali napřed sněžnice. Zrovna minulý víkend při sněhové bouři připadlo na většině trasy půl metru sněhu… S datem startu 1. května už nic neuděláme, protože kvůli cenám jsme letenky a autobusové jízdenky nakupovali už s předstihem v zimě.

Ale hlavně se snažíme aspoň dvakrát týdně vyrážet na několikahodinový výšlap s naloženým batohem, aby si tělo zvyklo, než příjde hlavní šok. Snad jsme nic nepodcenili a za dva týdny se s vámi už budeme moci podělit o první zážitky z pouští a hor Nového Mexika.

Nebudeme vás napínat. Po několika infarktových dnech (a nocích) jsme sbalení a na cestě do Nového Mexika.

Samotné přípravy dají člověku zabrat, ale když se do toho musí odstěhovat z bytu (na jiný kontinent), tak je to lahůdka. No, bylo to těsné – ještě 15 hodin před odletem to u nás bylo jako po výbuchu.

Krabice s jídlem ještě nezabalené, natož pak poslané… s balením batohu jsme ani nezačali a mapy jsem měl sice roztříděné, ale teprve jsem řešil, kam bude nejlepší balíky poslat. Pár hodin totálního nasazení nakonec přineslo svoje ovoce a odpoledne odvážíme krabice s jídlem, mapami a teplejším vybavením na poštu.

Tím to ale nekončí. Ještě je potřeba si pochystat náhradní kousky výbavy- několik párů ponožek, boty, filtr na vodu, teplé oblečení a potom vybavení, které by mohlo být potřeba, ale nemá to smysl se s ním tahat pořád – cepíny, goráčové boty, záložní nabíječky. Podle aktuální situace na trailu si je můžeme nechat poslat a nemusíme několik dní lítat po všech čertech a shánět je. Má to jeden háček,musíte sehnat někoho, kdo vás bude sledovat, nebude mu doma vadit krabice vašich věcí a bude ochotný občas bleskově vyrazit na poštu a vyžádané věci odeslat. Nám pomůže Oli učitelka jógy Christie, která je z našeho plánu úplně odvazaná a chce nás podpořit.  Aby se celá věc usnadnila a předešlo se nedorozumění, všechny věci jsem jednotlivě zabalil, očísloval a dal Christie seznam položek s čísly. Stejný seznam máme i my. Když bude potřeba jen zavoláme, jaké číslo a kam chceme poslat a nemusíme složitě vysvětlovat, co máme na mysli a kde to je.

Ale slogan “ CDT – embrace brutality” má svůj dobrý důvod, tak chceme být připraveni. Po půlnoci balíme batohy a v 5 h ráno jedeme na letiště. Výbavy je nakonec asi o kilo víc než bych rád (seznam je v záložce Gearlist), protože kvůli správě eshopu táhnu 6″ tablet a power banku a taky máme teplejší oblečení, než bylo nutné na PCT. K tomu máme i nějaká náhradní trička, což normálně nedělám. Zítra ráno už zahajujeme na mexické hranici, takže příště už se ozveme z trailu.

Bylo to sice skoro pět dní v poušti, ale nejtěžším úkolem paradoxně bylo dostat se na start trailu.

O půlnoci jsme Greyhoundem (americké autobusové linky, kde výraz “ cestovat sockou “ dostává nový význam) dorazili do Lordsburgu v Novém Mexiku a zapadli do nejbližšího motelu, abychom po cestě letadlem a busem přebalili batohy a pár hodin se prospali před náročnou cestou na start trailu. Trail totiž začíná v úplné pustině u malého monumentu na mexické hranici. Buď tam od nejbližší silnice den a půl půjdete, nebo si zaplatíte šíleně drahý odvoz jeepem. Už tak máme ze 130 km v poušti vítr, tak volíme jeep a odjezd v 6 ráno.

“Cesta” je dost akční a už chápeme, proč jsme platili $120 na osobu… Ještě děláme zastávku, abychom si uložili vodu, až kaňonem budeme procházet cestou od hranice a za 3 hodiny už stojíme u monumentu nažhaveni vyrazit. Moc nám teda nepřidalo, že nás cestou kontrolovali pohraničníci. Nabádali nás, abychom byli opatrní, protože jeden člověk z pátku je pohřešovaný… Ale zastavit už se to nedá, vyrážíme. Je to obrovská úleva. Profil je jen mírně zvlněný, vedro díky větru snesitelné, a tak ze všeho nejvíc bojujeme s váhou batohu. Vybavení sice máme jen necelých 7 kilo, ale k tomu každý jídlo pro jistotu na 6 dní a 6 litrů vody.

Během prvního dne zjišťujeme, že nám vedro zas tak nevadí a že nám stačí na pití 3 litry vody na osobu a den a pořádně se dopít večer, a tak v dalších dnech už tolik vody netaháme. Hned se jde líp. Všechno je pro nás ohledně vody docela jednoduché, protože CDT Coalition udržuje po cestě 5 water boxů s čerstvou vodou, to je zhruba každých 25 km. Nelze na ně spoléhat na 100%, ale to na nechutná kravská napajedla a solární pumpy taky ne. Občas z tanku pro krávy nabrat musíme, ale máme filtr, tak je to spíš zpestření cesty, než boj o život.

K jednomu tanku jsme dorazili, zrovna když večer běžela solární pumpa. Tak se přeplnil a začal z vrchu přetékat. Využili jsme to k boží koupeli. Za celých 140 kilometrů není jediný povrchový zdroj vody, tak byla pro nás tato “sprcha” malým zázrakem.

Předchozí Další

Pouštní krajina je fascinující, i když tam vlastně nic není. Nebo možná právě proto. Máme štěstí na velké množství kvetoucích kaktusů a silný vítr v zádech a obávanou etapu si oba užíváme. Nějaké maličké puchýře, otlačená ramena a boky od batohu a nakopnutý kaktus samozřejmě proběhly, ale to jsou maličkosti. Jenom první noc nás vyškolila. Přehnala se solidní větrná bouře, takže ráno jsme byli pěkně zasypání pískem – doteď prach dostáváme z vybavení i těla. Musíme příště líp vybírat místo pro kemp. Teď ve městě z novin zjišťujeme, že prašná bouře převrátila na dálnici několik kamionů, tak jsme z toho vlastně vyvázli dobře.

Celkem nás v neděli odstartovalo 6 – veteráni trailu Double Shot a Zippy Marocco, kteří nám rychle utekli, my s Oli jako napůl zkušený team a pak úplní nováčci Mark z Aljašky a Turbo z Oregonu. Jdeme maximálně na pohodu, protože během následujících 5 měsíců bude na hrdinství času dost. Je lepší se v klidu rozejít a pak hlavně vydržet. Turbo a Mark vypadají už třetí den žalostně, ale nakonec jsou s vypětím sil v Lordsburgu o pár hodin před námi a parkují v hotelu, aby se dali dokupy. Já jsem na Oli přísnej, a tak směřujeme do kempu. Pračky i sprcha tam jsou, tak se nesmíme rozmazlovat.

Je lepší se v klidu rozejít a pak hlavně vydržet.

Je lepší se v klidu rozejít a pak hlavně vydržet.

Přebíráme znovu vybavení a skoro kilo a půl posíláme před sebe do Colorada. Tam třeba za měsíc přijde ještě vhod a jinak poputuje domů. Znovu se přesvědčujeme, že nízká váha batohu je pro rychlý pohyb zásadní. Stavujeme se na něco k jídlu, dokupujeme zásoby na další krátkou etapu do Silver City, píšeme domu a zničení brzo uléháme. Pobíhání po městě nám dalo zabrat víc než 30 km na trailu. Ráno vstáváme v pět, abychom nakroutili co nejvíc kilometrů, než bude vedro a zítra tomu nebude jinak. Během pár dnů bychom měli nastoupat nad 2000 m, tam už snad bude líp.

Ještě jsme z registru na trailu zjistili, ze před námi doslova běží další Čech Radek. Tak nám všem držte pěsti, ať nám to vydrží az do Kanady. Zatím časový plán plníme, dokonce jsme den napřed.

Lordsburg v nás zanechal hlubokou vzpomínku – bezkonkurenčně nejhorší město, které jsme v Americe zatím navštívili.

A to je co říct, když po 5 dnech v poušti dorazíte do města, tak toho moc nechcete – najíst, umýt, nakoupit, najíst, když to jde, tak vyprat a pak už snad jenom najíst. Lordsburg nás ale zaskočil. Není tam, kromě pár motelů pro kamioňáky, nic… Je to jenom roztahaný chomáč stavení kolem dálničního sjezdu v poušti. Jediná restaurace, do které nás měl majitel kempu odvahu poslat, byla u druhého sjezdu 3 km od nás. To jsme zavrhli, a tak jsme vyrazili na průzkum. Velká chyba.

Pizzerie otevřená 3 dny v týdnu. Zavřená navzdory tomu, že jsme trefili správný den. Restaurace doporučená v průvodci - vyhořelá. Během 30 min jsme nenašli nic jiného, než podezřelý mexický podnik El Charro. Nikdy, nikdy tam nechoďte! Následujících 8 hodin jsem nedokázal nic pozřít, jak jsem byl znechucenej. Ani pivo jsme si nakonec nedali! V kempu jsme se zabydleli v prádelně a zařídili si tam kancl – venku se nedalo být kvůli větru. V noci jsme ještě nastudovali water report s aktuálním stavem vodních zdrojů v další etapě a těšili jsme se na to, jak ráno vypadneme. Lordsburg a náš dojem z něj nejlíp charakterizuje jedna výloha kterou jsem si vyfotil.

Ráno celí natěšení vstáváme v 5 h, na benzínce si dáváme kávu a muffin, dotankujeme vodu a vyrážíme. Čeká nás pouštní údolí asi 25 kilometrů než dorazíme do hor. Není tu vůbec nic a my podivně kličkujeme po poušti, jak se snažíme sledovat trasu mezi soukromými pozemky. Na to si tu potrpí…

S obrovskou úlevou nakonec odpoledne začínáme stoupat a míjíme milník prvních 100 mil! Za námi v údolí už zase zuří prašná bouře, ale nám se začínají objevovat stromy a krajina je příjemnější. Konečně se ukazuje i hřeben, přes který se přehoupneme do Silver City. Cestou se znovu několikrát potkáváme s Markem, co startoval ve stejný den jako my. Je to starší chirurg z Aljašky, který se už 15 let snažil vzít na tuhle cestu půl roku volna a konečně se mu to povedlo! Dovídáme se od něj, že Turbo zůstal na hotelu a bude si kurýrovat bolavé koleno. Škoda, bylo to fajn potkávat staré známé. Hlavně aby se dal do kupy!

Oli šlape jako drak, nic nás nebolí, a tak ukrajujeme každý den z plánu něco navíc – 35 km. Je to pro nás tak akorát, aby nic kriticky nebolelo. Obdivujeme Kubu Čecha, který teď šlape na PCT a dělá pravidelně přes 40 km. Snad mu to vydrží, protože cesta je ještě dlouhá. Koukněte na jeho blog.

Předchozí Další

Oli měla druhý den Vánoce, protože uprostřed dlouhého úseku bez vody, kde jsme radši zvolili žízeň, než táhnout přes hřeben vodu, jsme narazili u silnice na „trail magic“. Na stromě navěšené tašky s ovocem, pivem a vodou. Nechali je tam kamarádi lidí, co šlapou den před námi a oni se jim (a pár sťastlivcům okolo nich) snaží cestu pouští zpříjemnit. Oli tam běhala a nakukovala do všeho se slovy “boží". To se nedalo jen tak přejít. Pomlsali jsme, pososali, vzali litr vody navíc a vyrazili přes kopec.

Zítra nás do Silver City čeká 20 km po asfaltce, tak se k ní snažíme dostat co nejblíž, ať si tu parádu stihneme odbýt do oběda. V noci poprvé trochu mrzne a nechce se nám ráno vstávat. Nakonec vyrážíme v sedm a v poledne už obědváme v Silver City. Krásné, živé městečko, které má v centru kemp a pivovar…

V poledne už obědváme v Silver City.

Dostáváme smsku od Marka, že je ve městě a dokonce se hlásí i Turbo, tak vyrážíme probrat zážitky nad pivem. Zítra zahajujeme 9ti denní etapu kaňonem řeky Gila. Docela se ochladilo, tak doufáme, že skoro dvě stovky brodů ve zdraví přežijeme!

Ze Silver City se nám vůbec nechce. Je to ideální město – všechno je na 400 metrech.

Je tu obchod s outdoorovým vybavením, pivovar, restaurace, kavárny s WiFi i skvělý kemp. Po oběhání všeho důležitého si večer dáváme sraz s Markem i Turbem v pivovaru. Nakonec tam potkáváme i skupinku hikers, kteří vyráželi den dva před námi – One Pole, Tartan a Moxi. První dva jsou chlapíci přes 60 let, jeden děsnej pohodář a druhej šíleně ambiciózní. Moxi je totálně vysmátá mladá černoška. Je to zajímavý, jak vědomí toho čím si všichni prošli, dokáže stmelit lidi, kteří se vlastně neznají. Jen se potkávají obden na pár minut u vody nebo při pauze ve stínu. Když v pondělí ráno vyrážíme z města, je nám regulérně smutno, že Marka i Turba necháváme za sebou.

To nás naštěstí brzy opouští, když se asfaltka změní na prašnou cestu a začne stoupat do hor. Začínáme se těšit, co zase uvidíme a zažijeme. S vodou to má být dobré a jídlo neseme jen na 3 dny, tak se šlape dobře. Jen tak z legrace se ještě na cestě ptám, jestli se Oli dívá po hadech a medvědech. Prej jo, ale že tady stejně nejsou. Hned za zatáčkou narážíme na krásnýho přes metr dlouhýho hada. Nechřestí a celkově spíš vypadá jako užovka, tak ho prohlížíme a fotíme. Moc pěknej, i když Oli ho hodnotí jinak.

Za chvilku se oficiální Continental Divide Trail odpojuje doprava a vede několik dní velkým obloukem přes Black Mountain Range. My jsme zvolili variantu skrz kaňon řeky Gila. Po 10 dnech ve vyprahlé krajině je vidina vody neodolatelná. Všichni okolo nás volí stejně. Je to sice populární varianta CDT, ale není to hlavní trail, tak jak ho ustanovil BLM, takže není udržovaný ani značený. Prudce stoupáme a za pomoci kompasu se snažíme sledovat červenou čáru v mapě. I tak se musíme ve spleti jeepových cest dvakrát kousek vracet. Kupodivu stejně bloudí i lidi s aplikací a GPSkou. Za hřebenem přicházíme ke skutečnému potoku! Je to po více něž 200 km první přírodní voda. I když má k dokonalosti daleko, hned se namáčíme do první tůňky. To jsou zase moje Vánoce.

Předchozí Další

V krásném večerním světle přicházíme do skalního města Devils Garden. Bylo by to skvělé místo pro kemp, ale nemáme dost vody, tak se jen kocháme a pokračujeme do noci až k dalšímu prameni. Trail je i za světla místy sotva znatelný, tak je za tmy postup trochu pomalejší, ale mě to baví. Z hřebenu byl aspoň super výhled na západ slunce. Pramen hladce nacházíme, v podstatě jsem do něj šlápnul, a kempujeme.

Další den postupně sestupujeme směrem k řece Gila. Opět přichází několikrát čas na kompas. V úzkém údolí si zrovna kontroluju s mapou směr, když Oli za mnou vyhrkne “bacha medvěd”! Obvykle vidím na 20 metrů ještěrku a teď jsem téměř vrazil u tůňky s vodou do medvěda. Naštěstí rychle prchá do svahu. S hrůzou si uvědomuju, že je to ještě mládě a že máma bude na blízku a nebude ráda. Trochu v panice se rozhlížíme a nacházíme mámu a další mládě vysoko nad námi ve svahu. Asi nás včas slyšeli a vyklidili prostor, jen jeden zvědavej, mladej průzkumník si nás asi chtěl prohlídnout víc z blízka. Pro Oli to je první setkání s medvědem, pro mě určitě nejbližší.

Za pár hodin už jsme na dně kaňonu řeky Gila a začíná nekonečné brodění skoro 100 kilometrů až téměř k jejímu prameni. Tady dole je to slušná říčka a i když hledáme dobré brody, tak Oli má občas vodu až po rozkrok. Moxi před námi buď neumí číst vodu a nebo jí to je jedno, protože ji po jednom brodu nacházíme, jak kempuje. Nadšeně nám líčí, že poslední brod měla po prsa a rukama už musela plavat.

Kaňon je tu otevřený a vyplněný suchou písečnou loukou a gigantickými stromy. Slunce praží, a tak je časté brodění spíš příjemné. Úplně jiný příběh je to ale ráno, když je 5 stupňů. Takže se válíme v peřině trochu dýl a čekáme na slunce. Po 60 brodech poměrně rádi na chvíli opouštíme řeku a jdeme si do malého obchůdku Doc Campbell’s u komerčních horkých pramenů pro balíky s jidlem, které jsme si tam před cestou poslali. Znovu se tu potkáváme s Moxi a Tartanem, když přebalují jídlo z krabic do batohů. Snažím se ze zahradní hadice doplnit vodu, ale teče tak horká, že v ní neudržím ruku. Nechávám ji odpustit, ale spíš se to horší, začíná stoupat pára. Vybíhá majitel obchodu, směje se a oznamuje, že veškerá voda je tu termální, má asi 80°C a pro použití se musí nechat schladnout.

Kousek odsud jsou jeskyně s indiánskými ruinami, tak si pár kilometrů zacházíme. Přicházíme bohužel po otevírací době a přístup po mostku je zamčený. Neochotně kempujeme a prohlížíme Gila Cliff dwellings ráno. Kolem oběda už se vracíme do kaňonu a pokračuje brodění. Už se to začíná zajídat a docela jsme se pohádali. Nicméně takhle se jít nedá, a tak to rychle zas dáváme dokupy a pokračujeme. Příjemným překvapením jsou přírodní horké prameny. Na pár hodin se do nich nakládáme.

Během následujících asi stovky brodů se prokousavame úzkým kaňonem a hromadami kamení a naplavených stromů po velké povodni před pár lety. Hodně nás pohání dvě opravdu nepříjemná setkání s chřestýši. Oli docela bojuje s kluzkými kameny v řece, ale nakonec se po 4 dnech a 201 brodech ocitáme u Snow Lake.

Předchozí Další

Zase jiný svět. Skrz travnatý kaňon vycházíme na úžasnou náhorní plošinu a převážně lesníma cestama pokračujeme na sever. Opět vyprahlá krajina a šílená kravská napajedla. V podvečer narážíme na úplně nový úsek trailu. Nemáme ho v mapě, ale pěkně to odsejpá, tak se ho držíme. Najednou trail končí v hromadě vulkanické suti. Začíná se stmívat. Normálně mapa a kompas stačí, ale musíte přesně vědět kde jste. To ale díky novému trailu nevíme. Vítejte na CDT! Přibližně se orientujeme a podle kompasu vyrážíme směrem, kde bychom měli opět narazit na trail. Nakonec narážíme na staré značky vyřezané do stromů, ale žádný trail. Zjišťuju, že to je oficiální trail, který mám v mapě. S čelovkami a téměř po hmatu nakonec narážíme na oficiální trail i značení. Kempujeme na vrcholu kopce v 2700 m a těšíme se na ranní výhledy.

Spí se nám dobře, když víme, že nejsme ztracení. Ráno vyrážíme brzy a narážíme na ostatní ještě ve spacácích. Zjišťujeme, že bloudili všichni i s aplikací Guthook a GPS. Po lesních cestách uháníme vpřed, protože jsme v kaňonu ztratili skoro den a dochází nám jídlo. Jsou to opět jeepové cesty a odsejpá to. Dochází nás docela rychlá holčina. Představuje se jako Speedstick.

Zkouší projít AT, PCT a CDT za jeden rok - dělá 50 km denně a žádné volno.

Postupně z ní dostáváme, že už všechny americké dlouhé traily šla a že teď zkouší projít AT, PCT a CDT za jeden rok! Normální smrtelník má problém zvládnout jeden trail a ona dělá tři v řadě??? To je nějakých 12 000 km. Appalachian Trail prošla v zimě a tři dny po dokončení už stálá na startu CDT. Dělá 50 km denně a žádné volno. Držíme jí pěsti. Zatím to myslím dokázali jen dva chlapi, tak bude první holka. Je děsně v pohodě a užívá si to, tak věříme, že to dokáže. Oli to setkání docela namotivovalo, a tak 80 km převážně prašných cest do Pie Town děláme za necelé dva dny.

Je to nekonečný příběh, ale popohání nás ocelové mraky a bouřky všude okolo. Na nás spadlo jen pár kapek, ale ostatní šlapali v bouřích celý den. Kotvíme v jediné otevřené restauraci v Pie Town a 3 hodiny jíme. Pak se přesouváme do vyhlášeného “doupěte” Toaster House. Je to taková centrála pro cestovatele uprostřed divokého západu. Je to starý dřevěný domek s kamny a zhruba dvěma desítkami postelí.

Nita, které domek patří, tu nebydlí, ale dům je otevřený pro cestovatele. Za dobrovolné příspěvky udržuje domek a dokupuje proviant. Usídlujeme se v podkroví a večer se domek v lijáku plní až po střechu. Kromě lidí ze CDT jsou tu cyklisti, motorkáři i různí hledači štěstí na cestách a boží atmosféra.

Celou noc lije, a tak jsme rádi, že zrovna tady jsme si naplánovali den volna na regeneraci. Ráno se cítíme výborně, ale liják se sněhem nás utvrzuje, že den volna je správná volba. Píšeme blog, úřadujeme, přebalujeme jídlo a trochu nervózně prohlížíme zasněžené hory na severu. Snad se počasí umoudří, než tam dorazíme.

V následujících 10 dnech musíme přejít lávová pole do Grants a pak nejvyšší vrchol Nového Mexika, momentálně pod sněhem.

Odcházet na trailu z města je vždycky těžký, ale z pohody v Toaster House je to ještě těžší. I malé café nám dost přirostlo k srdci. Trávili jsme tam s ostatními celý den.

Plánujeme vyrazit brzy, protože nás čeká celý den na prašné cestě v otevřené krajině. Tak ať toho ujdeme co nejvíc, dokud je chládek. Trochu nás nahlodává možnost dát si v café ještě jedno “breakfest burrito “ na cestu, ale odoláváme. V 6 h ráno už to v kuchyni žije a první odhodlaní už vyráží do mrazivého rána. Po dvou dnech lijáku a chumelení je dnes krásně. Rychle snídáme, ke stolu si přisedá chlapík “Shortcut”. Oproti večeru moc nemluví a něco kutí pod stolem. Probíráme s Oli plán na dnešek a když se chystáme zvednout od stolu, Shortcut vítězoslavně v pinzetě mává nehtem z palce u nohy. Prý ho trápil už celý týden a konečně ho serval. Haha, je čas vyrazit.

Před námi vyšli 4 rychlíci, kteří přišli včera v našem dni volna, a za námi zůstává Moxi i pár z Colorada. Než přijdeme k lávovým polím, čeká nás 80 km prašných cest. Krajina působí zeleně, ale jsou to jen zakrslé borovice a jalovce a mezi nima suchá tráva a písek. Jsme už skoro týden ve výšce 2200 m a výš, říkají tomu tady „high desert“. Přes den to docela peče, v noci klesá teplota k nule. Po dešti je to zelenější.

Nikde není povrchová voda. Jen kravská napajedla a občas solární nebo větrná pumpa a i ty jsou v různém stádiu rozkladu. Kolem cest jsou všudypřítomné ploty z ostnatého drátu a cedulky se zákazem vstupu, kempování, lovení atd. Vedle toho i brány s několika visacími zámky, aby nebylo pochyb o soukromém vlastnictví. Proto nás po asi 25 km dost překvapuje otevřená brána a cedulka, že všichni poutníci, pěší i na kole jsou vítáni, aby si doplnili vodu a klidně i zakempovali. Je to dnes nejspíš jediná voda, tak to jdeme omrknout. Mezi stromy stojí velká plechová hala s otevřenými dveřmi a u studny vzkaz, že se máme hlásit uvnitř. Voláme do dveří pozdrav a vstupujeme.

Předchozí Další

Čeká nás překvapení – vidíme obývák i s krbem, velký jídelní stůl i kuchyň. U krbu sedí dva stařečci, rozzáří se a zvou nás dál. Jsou manželé už 65 let, žili všude po státech, chlapík je veterán z Koreje. Pořád jim to pálí a je s nima legrace. Mají hodně co říct. Chlapík se nakonec dostal i ke vzpomínce na Koreu a docela mě rozsekalo, když říkal, že navzdory tomu že někdo určil, že ten naproti tobě je teď nepřítel, tak je pořád potřeba mít na paměti, že je to člověk jako ty. Nejspíš má taky rodinu a poteče z něj stejná krev. A podle toho by ses měl vždycky chovat…

Vydrželi bychom poslouchat celý den, ale nechceme rušit oběd. Takže se u nich zapisujeme do registru, chlapík hned počítá, že jsme letos návštěvníci číslo 141 a 142, a jdeme se najíst a dát si šlofíka ven pod stromy. Za hodinku doráží pár Moxi a Colorado a se staříkama je veselo. Bohužel musíme dál. Po cestě to skvěle utíká. Před západem slunce ještě dobíráme vodu u funkční solární pumpy a nakonec se zastavujeme až za tmy po pěkných 50 km dnes.

Během dalšího dopoledne procházíme Sand Canyon a konečně nacházíme funkční větrnou pumpu. Je to docela záchrana, protože jsme už nějakou dobu bez vody. Obědváme a pokračujeme pár kilometrů po asfaltce podél obrovského lávového pole. Dneska je teplíčko. Konečně dorážíme k útesu se stromy, po kterém bychom měli aspoň chvilku po trailu pokračovat. Na odpočívadle u cesty si ještě dáváme pauzu a sníme o studeném pití. Přijíždí chlapík s Broukem a malým přívěsem a přisedá si k nám. Vůbec nedokáže pobrat, že jsme tam přišli pěšky a jak se chceme dostat přes lávu dalších 50 kiláků do města. Nicméně tasí z chlaďáku dva ledové Gatorady a kýbl džusu a “musíme” to vypít.

Konečně nacházíme funkční větrnou pumpu.

Konečně nacházíme funkční větrnou pumpu.

Ještě dostáváme dvě flašky na cestu. Děkujeme. Člověk na cestách potká hodně fajn lidí. Balíme se a stoupáme na barevný útes nad lávové pole. Zase jiný svět. Všude kvetou kaktusy, oranžové kamení, staré pokroucené borovice a jalovce a výhledy na desítky kilometrů dlouhé lávové pole. Je to jako černé moře.

Nejde mi do hlavy, jak může láva na rovině dotéct tak daleko. A hlavně jak se zítra dostaneme na druhou stranu. Na konci útesu je vyhlídka a trail dál nepokračuje, musíme si najít cestu dolů sami. Prý to jde. Nacházíme na okraji malého mužíka, jako horolezec to považuji za signál pustit se dolů. Na horolezecký sestup to docela ujde. Oli malinko brblá, ale nakonec to zvládá. Po silnici za posledního světla dorážíme na místo, odkud by měl vést trail přes lávové pole. Nikde žádné značení, už si na CDT zvykáme. Podle průvodce nacházíme v křoví schovanou vodu od trail angels z Grants. Litr si bereme, protože následující dva dny to může být s vodou špatné. Brankou skrz ostnatý plot vyrážíme ve tmě po bezejmenném trailu směr láva a kempujeme. Podle mapy a kompasu to vypadá, že jsme správně.

Celkově je to s CDT zajímavé. Nemá tolik pozornosti jako Appalachian Trail nebo PCT a protože na mnoha místech ještě nejsou vykoupené pozemky od farmářů, nebo se vládní autority ještě nerozhodly, kudy trail vést, tak to občas obnáší i docela dlouhé úseky po cestách a silnicích.  Kromě toho historicky existuje mnoho variant, kudy Continental Divide Trail sledovat (i začátky trailu jsou tři!) a někdy BLM vytyčí trail úplně nesmyslně a lidi tudy stejně nechodí. K dostání jsou dva sety map, od Jonathana Leye s vyznačenou nejhezčí a nejpopulárnější trasou plus mnoho barevných variant a poznámek k vodě a zajímavým místům, anebo mapy od Bear Creek. Tam je oficiální, mnohdy nesmyslná, trasa a občas varianty, ale zase mnohem líp čitelné mapy.

Předchozí Další

Často tedy jdeme i několik dní bez jediné značky, protože oficiální trail vede jinudy (a končí uprostřed lesa nebo u velké asfaltky bez pokračování, protože dál ho ještě nepropojili). To jen tak na vysvětlenou, proč tolik chodíme po cestách.

Ráno vyrážíme do černé lávy brzo, abychom se neupekli. Jde se hodně špatně, ale je to zážitek. Je neuvěřitelné, co příroda dokáže. Strašlivě kličkujeme a po 6ti hodinách a 14 km si na druhé straně na informační ceduli čteme, že když sem v 16. století dorazili Španělé, tak neprojevili o oblast zájem, protože se nedokázali dostat s koňmi na druhou stranu. Chápeme a děkujeme indiánům kmene Acoma za trail skrz.

Podle mapy tu měly být kanistry s vodou, ale není tu nic. Water cache je bonusová voda, ale nelze se na ni spoléhat. Bohužel další windmill a náš jediný zdroj vody pro dnešek i zítřek je mimo provoz. Z naprosto zelené nádrže pod ním nabíráme aspoň 3 litry, abychom do zítra do města přežili. I přefiltrovaná voda má v lahvích stejnou barvu jako měl předtím citronový Gatorade.

Zbylých 24 hodin už dobíháme do Grants po prašných cestách přes pěkné kaňony Bonita a Zuni poměrně hladce. První místo, na které v roztahaném městě narážíme, je RV kemp. Tak tam hned kotvíme. $14 za sprchu pro nás je teda kapitální ojeb, ale správce nás nechává i vyprat a leje do nás zdarma Colu. Půjčuje nám sprcháč i prací prášek a radí zkratku do centra, tak je to nakonec skvělá zastávka. Nakoupíme jídlo a povalíme dál. Čeká nás 5 dní, nejvyšší vrchol Nového Mexika a 175 km chůze.

Množí se dotazy na to, co jíme a jak moc hladovíme. Jíme úplně pořád. Šlapat týdny po sobě na hlad nejde. Nosíme kilo suchého jídla na osobu a den. Do všeho kvůli kaloriím přidáváme olivový olej a do večeří pro chuť čerstvý česnek. Tady je ukázka našeho jídelníčku:

Předchozí Další

Po vyprání a sprše v RV parku pokračujeme další 3 km přes roztahané město, než narážíme na Pizza Hut.

Tahle restaurace má obrovskou gravitaci a okamžitě nás vcucnula. Salátový bar a neomezené množství pizzy tzv. “all you can eat buffet” za $7, to se prostě nedá jen tak přejít. To uznejte. Usedáme a zjišťujeme, že dnes je neděle a buffet není. Ale už je pozdě, od zeleniny nás po třech týdnech v poušti nikdo neodtrhne.

Bylo to nakonec o dost dražší, ale obsluha nás nechala na podnikové Wi-Fi úřadovat skoro 3 hodiny a ještě nám dobili telefony. Přes ulici v prodejně autodílů nakupujeme palivo do vařiče – přípravek na čištění palivové soustavy HEET. Je to čistý isopropyl alkohol a hoří líp a čistěji než běžný líh. Kombinace vařiče se závětřím Caldera Cone a titanového kotlíku Evernew, který jsme si na Continental Divide Trail pořídili, je extrémně efektivní, a tak na 390 ml balení vydržíme vařit týden. A to vaříme snídaně i večeře.

Na konci města směrem k pokračování CDT ještě běsníme v supermarketu a na obrubníku před ním přebalujeme věci do batohu. Trochu jako bezdomovci ve změťi igelitek, ale udělat se to musí. Večer konečně vyrážíme ven z města. Tohle fakt nezvládám. Hromady kilometrů denně a batoh na zádech mi nevadí, ale datlovat na dotykáči ve městě blog, mi zabírá hodiny.

Dělám to rád a baví mě to, ale nejsem ta správná generace a mám pomalý palce. Říkáte si, že můžu psát o polední pauze, ale já když zastavíme, tak se musím živit. Já se teda většinu času živím i za jízdy, ale tady si to užívám. No a pak šlofíček. Toho se nevzdám. Někdo si na hezkých místech dává selfie, já šlofíka. Takže psaní doháním vždycky až ve městě. Ještě že se téměř nemusíme starat o Nalehko. Je obrovská úleva vždycky zjistit, že Petr Damajka zvládá dělat e-shop i obchůdek naprosto pamparádně, takže tímto mu chceme poděkovat, že máme o starost míň. Díky. Stejně tak děkujeme Tomášovi Němcovi, že kromě udržování facebooku Nalehko, zveřejňuje u nás na webu naše zápisky ze CDT.

Předchozí Další

Ale teď už šlapeme dál a zase se začínáme těšit, co nás potká. Ještě netušíme, že to bude opravdu intenzivní etapa. Chceme se před setměním dostat co nejdál od města. Tentokrát ne proto, abychom nebyli cílem ožralých “kovbojů”, co jezdí obrovským pickupem houštím a střílí na všechno co se naskytne, ale proto že hned za městem míjíme parádní věznici jako vystřiženou z filmu. Muklové už jsou zalezlí u televizí, ale posilovací mašiny a basketbalový plácek za několika ostnatými ploty a strážní věž působí dostatečně. Šlapeme asi hodinku potmě. Bandička vrahů za kopcem prostě motivuje. Máme dost problém mezi kaktusy a ostrými lávovými kameny najít plácek, ale jeden se nakonec našel.

Už dva týdny se stále pohybujeme ve výšce kolem 2400 m a v noci bývá kolem nuly, přestože přes den to docela peče. Spíme převážně pod širákem a užíváme si hvězdy. Je tu nízká vzdušná vlhkost, přeci jenom jsme v poušťi, a tak není ráno rosa. Ze spacáku navaříme kotlík ovesné kaše a ještě pěkně zabalení ji sníme. Pak už musíme vyskočit, převlíct se do kraťasů, naházet všechno do batohu, připravit do velké síťované kapsy zvenku svačinu a můžeme jít. Moc to nehrotíme, budíme se po šesté a vycházíme kolem půl osmé.

Dnes nás čeká Mt. Taylor, nejvyšší vrchol na CDT v Novém Mexiku. Nejdřív se člověk musí dostat na stolovou horu, po ní asi 15 km přejít a pak to začne dost stoupat. Zaručená voda má být až na druhé straně, ale nám se nechce celý den tahat kila navíc, ještě k tomu přes 1000 m převýšení. Má tu být i pár horších zdrojů, tak to riskneme. Špatná volba. Ve dvou je jen bláto a nově vedený trail třetí pramen obchází. Začíná nejhorší stoupání a jsme bez vody. K dalšímu prameni 14 km přes vrchol. V údolíčku pod námi se to podezřele zelení, tak posílám Oli napřed a vyrážím na misi. Tam přece musí být voda.

Nacházím dokonalou oázu, všechno zelené, hromady tlustých hadic vedou do údolí, ale pramen nikde. Na jedné hadici je T-konektor a nahoru otočený vývod bez záslepky. Strkám tam prst a cítím krásně ledovou vodu. Stačí trochu zabrat a otočit T-čko na stranu a už se láhve plní výbornou vodou. Už skoro vybíhám zpátky za Olí, když doráží trojice lovců v terénní bugyně, taky hledají vodu. Všichni přes rameno pušku a nemůžou pochopit, co tam dělám neozbrojený. Prý je tu strašně nebezpečno, horské pumy a medvědi. Beze zbraně ani krok! Vysvětluju jim, že nás tu chodí asi 200 ročně, všichni bez zbraně, že medvědy vídáme, ale problémy nejsou. Jen mávají rukou, že tomu nerozumím, a tak pokračuju za Oli. Doháním ji na krásné alpínské louce s úžasným výhledem na všechny ty kaňony, přes které jsme v uplynulých několika dnech prošli.

Když vidí vodu, tak mě má za hrdinu. To mě baví. Krajina je o dost jiná, než na co jsme nad 3000 m zvyklí od nás. Jediný stejný je občasný sníh. Brutálně fouká, a tak se na vrcholu moc nezdržujeme. Pár fotek, pořádně se rozhlídnout a jde se dál.

Brutálně fouká, a tak se na vrcholu moc nezdržujeme.

Je to zvláštní pocit vidět všechny ty hřebeny v dálce na jihu a vědět, že jsme tam byli jen pár dní nazpět a že jsme je přešli pěšky. A ještě zvláštnější je hledat na severu zasněžené čtyřtisícovky, co nás čekají už za týden. Na sever od Tayloru je všechno zelenější, z vrcholu vede trail nejdřív lesem a musíme se tréninkově prokousávat hromadami sněhu. Naštěstí jen chvíli. Po krásných horských loukách sestupujeme po zbytek dne dolů. Všude se pasou jeleni, je to jako v pohádce.

Poprvé od startu, tzn. po sedmi stech kilometrech, nacházíme pramen, kde z trubky ve svahu teče čistá, ledová voda. Ani nemusime filtrovat. Je to jako malý zázrak. Doposud byly prameny jen stojaté, nazelenalé “kaluže” v zemi, betonové jímce anebo ve staré traktorové pneumatice. Nadšeni kempujeme opodál. Dnes jsme několikrát narazili na medvědí bobany, a tak jídlo a všechno voňavé (pasta, opalovák, odpadky) po večeři předpisově věšíme na strom.

Měli bychom to tak dělat každý den, ale někde prostě stromy nejsou a někdy to flákáme. Podle pocitu. Ráno sestupujeme níž, zase na stolovou horu a po ní trochu nezajímavě pokračujeme celý den a kousek noci. Je to úplná rovina, jdeme po kamenité cestě a největším zpestřením je hledání vody vždycky zhruba po 20 kilometrech. Dvakrát to je krásný pramen v malém kaňonu vedoucím dolů z hory a jednou trocha podivné stojaté vody mezi velkými kameny na začátku kaňonu. Je to trochu hnus, ale aspoň nemusím sbíhat nikam dolů. Jsme zase dost vysoko, zhruba 2400 m, a tak není vidět nic okolo, jen naše “zeměplocha”. Moc nás to nebaví, když nevidíme kam jdeme. Jen se snažíme udělat našich 40 kiláků. Další den ráno je všechno jinak – přicházíme na kraj hory a před námi se otevírá svět nekonečných barevných kaňonů.

Předchozí Další

Vrháme se dolů a celý den si užíváme v jejich bludišti. V podvečer se blížíme k silnici a Oli začíná básnit o trail magic. V dálce vidíme u sloupu vysokého napětí zaparkované auto a Oli má jasno, je tam. Snažím se ji krotit, že je to servisní auto kontrolující vedení, ale nefunguje to. U auta je šestičlenná rodina Trujillových a nabízí nám domácí brownie a možnost dotankovat vodu. Bydlí 30 km odsud a jezdí sem podle nálady skoro každý den zpestřovat nám na trailu naši pouť.

Vědí, co děláme a baví je sledovat, jak záříme, když dostaneme kus žvance a trochu vody. Nás zase zajímá, jak tady žijí a je to opravdu síla na 21.století. Je to tu celé indiánská rezervace a vláda to s podporou nijak nepřehání. Paní sem před 20 lety přišla učit na jeden rok a zůstala, protože měla pocit, že je to opravdu potřeba. Její manžel je indián z kmene Navajo a mají 4 adoptované děti. Všechny mají hodně smutný osud – matka alkoholička, takže se klučina narodil s těžkým postižením mozku, matka dalšího byla v druhém měsíci vážně postřelená… No a paní všechny děti učí doma, protože tu nikde není ani obyčejná škola, natož pak speciální pro její děti.

Šestičlenná rodina Trujillových nám nabízí domácí brownie a možnost dotankovat vodu.

Ještě v roce 2000 neměli doma elektřinu. Vodu jim zavedli jen pár let před tím. Indián vtipkuje, že aspoň byli skvěle připraveni na Y2K. Celkově potkáváme velkou spoustu lidí, kteří učí děti doma, protože v okolí 100 km nemají školu. Dělají si legraci, že Nové Mexiko je moderní země třetího světa. Lidi jako Trujillovi obdivuju. Jejich život stojí podle západních měřítek za hovno, ale oni stejně dokáží fungovat a ještě dělat něco pro ostatní. Klobouk dolů. Vypadá to na déšť, tak se rychle fotíme, loučíme, přejeme si navzájem štěstí a pokračujeme dál. Nakonec neprší a je z toho dechberoucí západ slunce.

Kempujeme na hřebínku abychom ráno měli krásný výhled na východ slunce. Dobrá volba, ráno dáváme kávu s výhledem a pokračujeme směr Cuba. Konečně trail a jakej! Stoupáme po okrajích barevných útesů a je to pořád lepší a lepší. Těsně před silnicí do Cuba zjišťujeme, že jsme dnes dosáhli hranice 500 mil.

Trochu slavíme, ale mraky a silný vítr nás nutí rychle zakempovat. Rychlá a intenzivní bouřka a za hodinu je zase klid. Ráno dotahujeme 6 mil do městečka Cuba. Víme, že další CDT hikers jsou na hotelu, tak se zastavujeme dát sprchu a pokecat. Stummy a Masshole jsou zábavnej pár, dáváme s nima na pokoji pivko a probíráme plány na zasněžené Colorado. Nakupujeme a balíme trochu jídla na dva dny cesty do Ghost Ranch a pak se usídlujeme v McDonalds kvůli WiFi.

Podle zpráv lidí týden před námi je v San Juans spousta sněhu a projít těch 100 mil nad 3500 m se zatím podařilo jen dvěma malým skupinkám. Tak ještě online nakupujeme vysoké návleky a teplejší spodky pro Oli, protože je pořád zmrzlá, a pozdě odpoledne vyrážíme z Cuba dál. Jsme docela napjatí, protože pár lidí si na Facebooku stěžovalo, že je napadli při odchodu z města psi. Celé je to umocněné tím, že Oli akorát dočetla zprávu od kamarádky, že ji při běhání dost zle pokousal pes…

Předchozí Další

Neušli jsme ani míli a zleva slyšíme zaštěkání a už se na nás řítí pitbull a nějakej velkej bílej chlupáč. Žádnej plot ani brána a jdou po nás, i když už nejsme u jejich domu. Jsme připraveni, máme hůlky ready. Překvapuje mě, že neštěkají a jdou rovnou po nás. Bikeři i běžci to znají, pes se rozběhne, štěká, ale když se mu postavíte, tak sice běsní, ale drží si odstup. Když vycouváte z jeho teritoria, vrátí se domů. Tohle je jiný. Pitbull to vede, vyceněný zuby a jde přímo po nohách. Stojím čelem a oháním se hůlkou. Psi ani nezaváhají a rozdělují se každý z jedné strany. Jsou na lovu. Tuším, že je to hodně zlý. Už ani nestíhám ohnat se naplno, tak zoufale vší silou švihám hůlkou proti Pitbullovi a zázračně ho trefuju hrotem do hlavy. Je to jako vypínač. Ještě přechází na moji druhou stranu, ale další mávnutí hůlky z něj dělá jehňátko a oba se vrací domů. Jsme oba totálně rozklepaní… a vytočení. Je mi líto psa a nejvíc ze všeho bych chtěl hůlkou píchnout majitele. My jsme z toho venku, ale co všichni ostatní co půjdou zítra za námi?

Rohoduju se volat 911. Dispečerka mluví zároveň s dalšíma dvěma lidma a říká, že posílá sanitku. Přesvědčujeme ji, že nikdo není zraněný, a tak říká, že jsou teď totálně vytížení a že officer dorazí nejdřív za hodinu. Ale ať vydržíme. Po půl hodině volá znova a říká, že to bude trvat dýl. Už se stmívá, tak pokračujeme, protože bůh ví, co nás tu ještě čeká. Nakonec po nás vybíhá ještě jeden hafan, ale to už zvládáme. Rozhodujeme se jít až do noci co nejdál od Cuba. Kempujeme až v chráněné oblasti San Pedro. Ráno začínáme prudce stoupat a za chvíli jsme uprostřed úžasných alpínských luk.

V lese se trail nedá sledovat kvůli sněhu, ale na loukách jsou občas sloupky se značkou. Rázem je vody víc, než bychom rádi a v 1°C se brodíme po kotníky ve vodě. Netrvá to ale dlouho a za pár hodin sestupujeme do ještě barevnějších kaňonů než doposud. Dole překračujeme neuvěřitelně rozvodněnou a silnou řeku Chama. I na malém mostku nás z té síly mrazí.

Po prašné cestě pak snadno docházíme na Ghost Ranch. Úžasná oáza, příště napíšeme víc. Je tu asi desítka CDT hikers, všichni si sem poslali nové boty a teplejší vybavení, tak je to tu jak na outdoorovém veletrhu.

Všichni si okukujeme vybavení navzájem a zkoušíme nové kousky. Trochu tu vládne davová panika, protože tu je i pár lidí, kteří se sem vrátili ze San Juans a zásobují nás zprávami o tom, jak moc sněhu tam je. Jak je to špatné s lavinami a že se sem vrátili týden počkat, než zase trochu sněhu odtaje. Dost lidí se rozhoduje přeskočit Colorado a pokračovat na trailu v suchém jižním Wyomingu. My jdeme zítra dál. Třeba to doopravdy nepůjde, ale chceme to aspoň zkusit. Následující sekce do Cumbress pass by ještě měla jít, je jen těsně nad 3000 m. Držte nám palce, snad se za 6 dní ozveme už z městečka Chama

Minule už jsme spěchali z Ghost Ranch, tak jsem poslední článek trochu zkrátil, ale celý pobyt a vlastně i příchod na Ghost Ranch byla hodně podařená záležitost.

Těsně než se prokoušete přes několik oplocených pastvin a naučnou stezku již zavřeného muzea ke Ghost Ranch, musíte překročit jednu z mála asfaltových silnic. My tam dorazili něco kolem deváté ráno a na krajnici před zavřeným a zarostlým muzeem stojí zaparkované velké SUV. Když ho míjíme, vidíme na zemi pohozený batoh a vzadu na nárazníku sedí kluk s holkou v jednoznačně rozpoznatelném outfitu – vidíme, že je to “hiker trash” jako my. Hned nás nekompromisně zastavují, představují se jako “Cerveza” a “Last on the Bus” a nabízí pivo, sendvič, donuts a další věci. Je sice devět ráno, ale žádná hodina není špatná na pivo po pár dnech v poušti.

Sedáme na zem a dovídáme se, že Cerveza jde Continental Divide Trail jako my. Měla týden pauzu v Cuba a čekala až trochu odtaje sníh v další etapě. Last on the Bus (LB) je hiker, který už má za sebou všechny tři velké americké traily. CDT šel před dvěma lety a od té doby se kromě práce v Denveru zabývá tím, že dělá pro lidi na CDT trail magic. Ve svém volnu třeba pendluje mezi horskými sedly a městy a vozí hikers, aby si mohli ve městech nakoupit atd. Vozí s sebou tuny jídla a piva a snaží se všem jejich pouť zpříjemnit. Pěkný koníček ne? Trochu vzpomínáme na PCT a zjišťujeme, že jsme šli ve stejnej rok. Sosáme z něj užitečné informace ohledně dalších několika etap ve vysokých horách Colorada, mimochodem to vidí pozitivně, i když sněhu je hodně a on pak odjíždí do města Chama vozit lidi z Cumbres Pass dolů do města a zpět.

Ghost Ranch - centrála pro všechny CDT hikers.

Společně s Cervezou po chvilce bloudění dorazíme na Ghost Ranch – neuvěřitelná oáza v ústí kaňonu. Má zajímavou historii. Století zpátky tu sídlili dva bratři, lupiči koní a dobytka. Hodně krutí a nevybíraví. Znali kaňon a nikdo, kdo proti nim vyrazil, se nevrátil. Nové Mexiko byl v tu dobu poslední stát USA a právo ani politika tu nemělo moc dosah. Je to poslední výspa divokého západu, takže nikdo místním nepomohl. Až jednoho dne jeden z bratrů odvedl všechen dobytek do města, prodal ho a utržené zlato ukryl. Druhého to dopálilo a zabil ho. Záhadně se to rozneslo po okolí, lidi dostali odvahu a přinesli spravedlnost – zbylého bratra “ulovili” a pověsili. Jeho manželka zůstala na místě a začala farmařit. V roce 1933 po její smrti celou oblast koupili manželé, kteří ranch zkombinovali s outdoor resortem, a začaly sem jezdit hollywoodské hvězdy a slavní z celého světa. Velmi luxusní místo pouze pro zvané. Před smrti celé místo odkázali křesťanské komunitě, která ho za velmi přijatelné peníze provozuje dodnes a pro všechny. Konají se tu umělecké a spirituální workshopy, různé tour na koních, archeologické tour a podobně. A hlavně je to centrála pro všechny CDT hikers, kde se v teple připravují na Colorado a náročné hory.

Potkáváme tu asi desítku dalších lidí. Někteří už mají za sebou celou následující etapu do Chama, ale v horách San Juans bylo tolik sněhu, že se nedalo projít, tak se vrátili na pohodový Ghost Ranch pár dnů počkat. Je tu i excentrický chlapík “TexMart” – kombinace Texasu, odkud pochází, a Walmartu, řetězce jako naše Tesco, odkud je všechno jeho vybavení. Vypadá jako bezdomovec, jeho batoh má bez jídla 25 kg, takže běžné chodí s 35 kg batohem, v hlubokém předklonu a se dvěma jasanovými “kmeny” místo hůlek. Z dálky vypadá jako divný čtyřnohý hmyz.

Když narazí na rozpadající se dřevený ukazatel, tak vytáhne z batohu kladivo a hřebíky a opraví ho. Nebo když do trailu zasahuje nějaká větev – vytáhne z batohu pilku a uřízne jí. Do Chama dorazil minulý týden, ale do takových kvant sněhu si se svým nákladem  netroufal, tak se vrátil na Ghost Ranch, povegetil si a vyrazí si dát etapu znovu…

Není tu restaurace, ale společná jídelna, kde si za i na české poměry dobrý peníz můžete dát snídani, oběd, večeři a chodit si pro jídlo, dokud nemáte dost. Pro nás na trailu hotový ráj. U velkých stolů se potkáváme s ostatními, kdo šli pár dnů před námi a tady odpočívají nebo cekají až trochu odtaje sníh.

Zjišťujeme, že víc než polovina lidi kvůli velké sněhové pokrývce přeskakuje celé Colorado a budou pokračovat ve Wyomingu, do Colorada se vratí na podzim. Další velká skupinka si dává týden dva pauzičku a buď bydlí v Coloradu, nebo tu budou u známých a budou čekat až sníh odtaje na rozumnou míru. Není to úplně legrace, protože minimálně dalších 400 km trail nejde pod 3000 m. Naopak, většinu času jde nad 3500 m. Naštěstí nacházíme pár dalších odvážlivců, kteří se budou pokoušet pokračovat. My to určíte chceme zkusit a pár dní sněhem protlačit, pak se rozhodneme, jestli to není moc a uděláme další plán. Nechceme to vzdávat dřív, než to zkusíme, jako většina po přečtení pár zpráv na FB… Ráno u snídaně čteme příspěvky na CDT facebooku a zjišťujeme, že první dvě skupinky to včera protlačily horama do další zastávky.

Takže by to mělo jít. Sněhu každý den dost ubývá, klidně i 5 cm, takže než tam dorazíme za týden my, bude situace zase o dost lepší. Navíc se osmělí další skupinky – v Chama a okolí čeká několik desítek lidí na vhodné podmínky a povzbuzující zprávy od prvních, aby taky vyrazili. Takže snad bude i trochu prošlápnuto. Všichni dnes používají Guthook aplikaci na telefonech, která je s pomocí GPS bez námahy provede celým trailem, aniž by vůbec věděli, kde jsou.

My jdeme jen s mapou a kompasem a zatím si s tím vystačíme, i když máme občas těžké chvíle. Nicméně je to součást hry a nás to takhle baví. Na otevřených prostranstvích je to jednoduché, ale v zasněženém lese plném popadaných stromů nemáme s mapou v meřítku 1:64 000 šanci. Centimetr na mapě je 640 m a trail v mapě je zakreslený hodně “od ruky” a často je klidně o půl kilometr na druhé straně kaňonu než je nakreslený v mapě. Takže trochu zvažuju, že na San Juans si Guthook aplikaci koupíme taky. Uvidíme po první etapě. Abych tady ale nedělal hrdinu, tak máme jako úplně poslední zálohu běžecký hodinky s GPS. Každá naše mapa má někde uprostřed kompasovou růžici a souřadnice jejího středu. Když budeme úplně v pr…, tak naťukám souřadnice do hodinek a ony mi napíšou, jak daleko a pod jakým azimutem to k souřadnici máme. Pomoci měřítka a kompasové růžice můžu pak na mapě odměřit, kde jsme (díky měřítku mapy to je s přesností tak +\- na 200 metrů).

Je čas vyrazit. Původně jsme chtěli vyrazit brzy ráno, abychom 800 výškových metrů z kaňonu nastoupali během rána, ale nakonec podléháme volaní buffetu a dáváme si s ostatními ještě snídani. Vyměňujeme si emaily se starším chlapíkem, který si říká HOB (“Hike Or Bike” nebo “Hatefull Old Bastard”). Tenhle chlapík kromě toho že učí na Yale University a hraje asi na deset hudebních nástrojů, tak s manželkou objel svět na kole, projezdil na kole celou Evropu včetně České republiky, plavil se na malé jachtě přes všechny oceány a teď skoro v sedmdesáti jde CDT. Vzpomíná, jaké to bylo v osmdesátých letech, když šli s manželkou PCT v době, kdy ještě trail jako takovy neexistoval, jen to byly odvážné planý v mapách. Chlubí se i hromádkou vlastnoručně zhotoveného vybaveni a člověk by ho mohl poslouchat týdny. Ae my už opravdu musíme jít.

Trail nejdříve vede parádním kaňonem a pak začíná stoupat nahoru. Posloucháme instrukce v mapě a sledujeme směrovky na Box Canyon. Je to taková paráda, že míjíme mužíky vedoucí nahoru kamením a pokračujeme kaňonem dál. Kaňon se zužuje a přijde mi lepší než kaňony v národním parku Zion, který je kaňony vyhlášený.

Asi jsme se přejedli cukru a jsme na nějakém endorfinovém “tripu” protože slyšíme z kaňonu sborový zpěv. Za zatáčkou přicházíme do oooobrovského dómu – kaňon končí asi 40 m vysokou převislou stěnou a my stojíme na dně gigantického amfiteátru. Zpěv pocházel od skupiny děcek, nejspíš sbor na soustředění a akustika celého místa tomu dala patřičný punc. Ani nám nevadí, že jsme si zašli, protože tohle místo je opravdu super. Po zbytek dne pěkně ve vedru stoupáme skoro do tří tisíc.

Předchozí Další

Po borových lesích přichází krásné louky s osikovými háji a neskutečné zelenou trávou. Občas narazíme na ostrůvky sněhu a všechno je podmáčené od nedávno roztátého sněhu. Měli bychom sledovat “lesní cesty”, v mapě je jich spousty, ale ve skutečnosti tipujeme, kde kdysi cesta mohla být podle průseku v lesíkách. Na to že jdeme po oficiálním CDT, tak jsme viděli myslím dvě značky za den??? Kempujeme na hřebínku a podivujeme se, jak se krajina během pár kilometrů může přeměnit z nekonečných kaňonů na vysokohorské louky a lesy.

Krajina je sice otevřená a všude jsou spíš kulaté kopce než vysoké horské štíty, ale často se ocitáme trochu jinde, než bychom rádi. BLM a Forest service za poslední roky “postavili” nové úseky trailu, které nemáme v mapě, takže když sledujeme značený trail, ocitáme se jinde, než kde bychom podle trasy v mapě měli být. Aspoň to máme pestřejší. Cesta nám docela utíká a pak přichází na mapě “zkratka”. Ušetří nám 2 km. Mělo by to být jednoduché, prostě nabereme podle kompasu správný směr a u mužíka odbočíme z cesty. Jojo, za 45 minut jsme ztraceni jako nikdy před tím. Hromady polomů, pár strží a hluboký les a já prostě neudržel směr.

Ocitáme se ve spleti cest, které nejsou v mapě a jen díky drobné náhodě nám trvá asi hodinu a půl, než se opět zorientujeme. Od oběda se kolem nás dost mračilo a hřmělo a teď konečně začíná pršet.

Déšť nám nevadí, jsme připraveni – máme nepromokavé bundy i kalhoty, obal na batoh a všechno v batohu v nepromokavých pytlích, když se ale rozsvítí obloha a hrom se ozve během sekundy, víte, že je zle. Bylo to jen pár set metrů od nás. Naštěstí trail začíná klesat strží k řece. Řeka má být docela dravá, ale prý tam bývá mostek. Slovíčko bývá nás trochu znervózňuje. U řeky jsme v sedm večer, kláda přes řeku tam je, zvrchu je otesaná, takže je plochá a přejít po ní asi 8 metrů by nebyl problém, kdyby ji nejspíš velká voda na jaře neotočila tak, že přitesaná plochá strana je úplně na boku. I za sucha bych radši šel přes řeku po slack line než po tomhle, natož pak teď po dešti. Takže nakonec brodíme. Vůbec nedokážu odhadnout, jak je voda hluboká, tak vysílám první Oli a točím video 🙂 Jdeme v botách, nechceme se zranit. V noci je sice kolem nuly, tak to bude ráno těžší, ale poradíme si.

Snažíme se dojít na hřeben mezi dvěma vrcholy a zakempovat tam, abychom měli slunce hned od rána a líp se nám vyráželo. V malé přestávce stavíme stan a kempujeme a pak posloucháme jak déšť bubnuje na plachtu našeho Havenu po většinu noci. První pořádný déšť.

Ráno jsou boty stále totálně nacucané a teplota na nule, takže oblíkáme dvoje ponožky a mezi ně igelitové sáčky. To udrží nohy v teple a suchu bez ohledu na stav bot. Po pár hodinách na slunci je už teplíčko, takže sundáváme druhé ponožky a sáčky a během pár hodin dosoušíme boty na nohách za provozu.

Už druhý den čekáme, kdy se před námi vyhoupnou San Juans, ale stále nic. Netruchlíme, úžasné louky nás zatím neunavují. Večer v jednom sedýlku na louce u jezera narazíme na nejdivnější zvíře, jaké jsem kdy viděl. Pomalým krokem jde od nás a vypadá jako malý medvěd. Když přijde ke stromu, pomalu začne stoupat nahoru. Žádný spěch. Nedá mi to a vyzbrojen hůlkou a foťákem jdu vyšetřit, co to je. Musím úplně ke smrku, na kterém se usídlil. Skrz husté větve ho téměř nemůžu najit, natož pak vyfotit. Hustý kožich jako medvěd, dlouhý ocas, hlava jako dikobraz a z tlamy dva úzké dlouhé hlodáky. Aby to bylo ještě divnější, víc než aby seděl, tak jaksi visí na větvi a civí na mě. Ani se nehne. Pokouším se fotit a ve městě musím vyšetřit co to je. Yeti ani Lochneska nejsou žádná záhada. Všichni víme jak vypadají 🙂 Ale tohle jsem ještě neviděl. Bohužel fotky nestojí za nic, tak se musíte spokojit s mým popisem. Až zjistíme co to je, dáme vědet.

Poslední den nás čeká nejexponovanější část trailu zhruba v 3100 m – Brazos Ridge. Máme trochu obavy, protože zatím každý den předpověď říkala možnost odpoledních bouřek, ale mraky se začaly kupit už před jedenáctou a od poledního to burácelo a s přestávkami pršelo po zbytek dne. Naštěstí obloha zůstává jako vymetená i po oběde.

Neodolávám a dávám si koupačku v prvním jezeře nad 3000 m, to je taková moje malá úchylka. Pak pokračujeme. Trochu nás zpomaluje pár kilometrů hustého lesa s polomem a místy i metry sněhu, kde máme problém sledovat trail. Občas radši volíme o dost lepší lesní cestu. Ale nakonec se dostáváme na Brazos Ridge. Je to vlastně jen kulatá hromada kamení, ale výhled je zatím nejskvělejší na celém trailu. Konečně se před námi vynořují zasněžené San Juans.

Koupačka v prvním jezeře nad 3000 m. To je taková moje malá úchylka.

Koupačka v prvním jezeře nad 3000 m. To je taková moje malá úchylka.

Svačíme na vršku, fotíme jako diví a pokračujeme dál. Konečně nám dochází, že ta červená čára na mapě je hranice mezi Novým Mexikem a Coloradem. Jsme úplně nabuzení to dnes dotáhnout do Colorada. Malinko nás rozhodila nová sekce trailu, označená jedinou značkou na křižovatce kde začínala, pak trail minul všechny vodní zdroje, takže jsme šli pár hodin na sucho a nakonec nás trail vyplivnul na křižovatce lesních cest bez pokračovaní a jediného náznaku kam dál… Ale zorientovali jsme se a podle našich “starých” map našli správnou cestu. Před západem slunce stojíme po měsíci a třech dnech na hranici s Coloradem.

Trochu blbneme, slavíme a pak vykračujeme do Colorada. Přespáváme asi 5 km od silnice v Cumbres Pass, abychom hned ráno chytli stopa do Chama a stihli si vyzvednou balíky na poště do oběda. Máme tam jeden s přebytečným vybavením, co jsme poslali hned při první zastávce v poušti, pak cepín pro Oli a on-line zakoupené vysoké návleky a teplé spodky pro Oli. Přes Cumbres Pass vede poslední usek historické železnice Rio Grande a je to velká turistická atrakce. My využíváme koleje, abychom se vyhnuli posledním kilometrům totálně podmáčeného trailu a v 9 h už stojíme na stopu.

Oli předpovídá, že nás naloží druhé auto. Druhé auto projíždí, ale Oli říká, že to se nepočítá, protože to je obytňák. Pak jede nablýskaný luxusní turistický autobus. Stojíme na odbočce na parkoviště u železniční zastávky. Autobus téměř přejíždí naše batohy, ale zastavuje půl metru od nich. Otevírají se dveře a uniformovaný řidič poroučí, ať si batohy hodíme do prvního nákladního prostoru a nalodíme se. Nějak se nezvládám pohnout, protože to nedává smysl. Přesvědčivě to opakuje, takže za 10 s už sedíme v předních sedadlech výletního autobusu a všem naprosto nadšené děkujeme, že zastavili. Důchodkyně ověšená zlatem to komentuje “konečně někdo, kdo opravdu oceňuje, že se veze”. Trochu nechápavě na mě koukají, když nahlas přemyslím, že je skoro strašidelný, se takhle rychle řítit krajinou. Musím vysvětlit, že poslední měsíc, téměř 1000 km, jdeme pešky a že rychlost autobusu je pro nás najednou nezvykle vysoká. Krásné výhledy. Řidič je totální kabrňák. Objíždí s námi město, vysvětluje, kde je pošta, obchoďák, dobrá restaurace a nakonec nás všechny vykládá na železniční stanici.

Přivezl turisty, aby nasedli na parní vlak a přejeli v něm na druhou stranu Rocky Mountains. Je to dost drahá záležitost, $80 dolarů. Ale říká, že zítra ráno v 8 h nebo potom ve 4 h odpoledne jede pro další várku turistů, takže když se tam objevíme, vezme nás zpátky do sedla. Tomu říkám servis. Pecka. Děkujeme.

"Konečně někdo, kdo opravdu oceňuje, že se veze."

Oli už od rána básní o kávě, tak jdeme rovnou do kavárny. Majitel peče vlastní pečivo. Na americké poměry excelentní a když vidí batohy hned se dává do řeci. Snaží se pomáhat hikers na trailu a když zjišťuje že jsme z Čech, je nadšený. Prý má české kořeny. Slyšíme to překvapivě často, pak lidi vytasí zaručené “české” příjmení a my nemáme sílu jim říct, že to určitě není česky. Tenhle chlapík se ale jmenuje Stastny, tak není pochyb. Zatím snad nejlepší káva v USA, bezva pokec a přidává se důchodce Ralph. Prý nás hodí na poštu, objede s námi město, abychom se podívali, kde chceme zůstat přes noc. Nejdřív odmítáme, ale když nás vyzvedá na poště, tak se vytasí se super nápadem. Že když se nemůžeme rozhodnout, jestli chceme být v kempu nebo na hotelu, že máme pobejt u nich doma. Tak jako proč ne, že? Veze nás asi 10 min za město, což nás jako hladové pěšáky bez jídla trochu znervózňuje. Cestou se dostáváme do “Cow jam” – honáci na koních a čtyřkolkách ženou stádo krav na novou pastvu a nejkratší je to po velké okresní silnici.

Tak jsme na pár minut obklíčeni na silnici krávama. Je tu par kovbojů na koních, jak je známe a pak borci na čtyřkolkách. Chlapík na čtyřkolce praskající bičem je pohled k popukaní. Ještě asi kilometr po prašné cestě a jsme na mistě.

Takže po zbytek dne si vegetíme v parádní residenci – barák si stavěli sami z jakési stavebnice. Paní si ho nakreslila, chlapík konstruktér to přebouchal do autocadu a firma jim celej barák udělala jako stavebnici. Ještě to nemají všude dotažené, ale parádní dům. Teda uvnitř. Zvenku je to ohavná “věc”. A úžasný výhled na zasněžené San Juans.

Předchozí Další

Chlapík Ralph byl celý život technolog vstřikovaní plastů. To je hodně podobné memu tlakovému lití, takže sedíme několik hodin v kuchyni a řešíme technické věci. Potom fotky ze stavby, pak modely lodí, co doma staví a nakonec plachtění – chlapík dřív závodil a teď už jen závodníkům a milionářům občas plaví lodi zpět domů.

Přistěhovali se sem před 7 lety na důchod z Los Angeles a naprosto to tu milují. Nedivím se. Zasvěcují nás do toho, jak to tu funguje s pozemky a stavením. Trochu mě baví, že nejmenší možný pozemek který se tu dá koupit je 50x50 m a nikdo nemluví do toho, co a jak si tam postavíte. Tak asi zvážíme předčasný důchod a přestěhujeme se sem taky 🙂

Chceme si trochu odpočinout, než vyrazíme do sněhu. Předpověď s výjimkou zítřka a pozítří vypadá výborně, tak plánujeme, že se zítra večer dopravíme zpět nahoru a pozítří vyrazíme a budeme mít jistotu, že do další extrémně vysoko položené destinace dorazíme za dobrého počasí. Chlapík říká, že to je super, že se zdržíme ještě celý den. Akorát že oni ráno odjíždí a vrátí se až odpolko. Takže mi dává klíčky od obrovského pickupu a že až budeme chtít odjet, tak můžeme a ať jen nakonec dáme klíčky panu Stastnemu v kavárně. Skutečně??? Obrovský dík všem těmhle bezva lidem, kteří nám pomáhají a vidí dál, než jen za obrazovku jejich obrovské televize! Bereme je aspoň na brzkou večeři do města a zbytek dne jen odpočíváme. Je s nimi bezvadná řeč a nakonec je to skvělý den. Aspoň zapomínáme na všechen ten sníh a nástrahy další etapy.

Držte nám palce, jdeme do toho a doufám, že za týden budeme moc hlásit pokrok ze South Fork nebo Pagosa Springs.

U Ralpha s manželkou jsme strávili výborný den, ale je načase, posunout se dál. Jenom ještě netušíme, že budeme z Chama odjíždět nadvakrát.

Poprvé se balíme, skáčeme do Ralphova trucku a jedeme do města nakoupit jídlo pro jistotu na týden, protože následující sekci zatím prošlo jen pár skupinek. Asi 20 lidí a trvalo jim to i se sněžnicema týden. Mezitím něco odtálo, tak bychom to měli zvládnout. Cestou sledujeme, jak se nad horama nabírá totální černo. To není dobrý. Máme startovat v 3000 m ze sedla, hned nastoupat a pak se celý týden pohybovat mezi 3300 a 3700 m. Jsou to spíš náhorní plošiny než ostré vrcholy, není moc kam před blesky utéct. Po čtvrté hodině máme přebalené jídlo a jsme připravení vyrazit.

Ještě čekáme, až parním vlakem dorazí ze sedla Ralph s Wendy, abychom se rozloučili a přeptali se, jak bylo nahoře. Hlásí, že nahoře je totální mordor a že jedeme všichni zase k nim a že nás Ralph hodí nahoru hned zítra brzy ráno. Z našeho pokoje vidíme zasněžené hřebeny, po kterých už za dva dny půjdeme a celou noc to nad nimi doslova svítí jedním bleskem za druhým. Jsme rádi že jsme vyměkli a jsme tady dole pod střechou.

Ráno je obloha vymetená a v sedm už míříme do sedla. Cestou nakládáme na korbu pickupu 5 dalších hikers z trailu, kteří potřebují hodit na poštu na druhý konec města. Cerveza, Masshole, Stummy, Turbo a Illusive budou vyrážet dnes, nebo hned zítra za námi. V osm se na trailheadu zapisujeme do registru a už stoupáme. Zatím převážně po rozbláceném trailu, ale už se objevují ostrůvky sněhu, skrz které se boříme zatím jen po kolena a dole přistáváme do vody. O něco výš na hřebínku už je vrstva sněhu větší a kompaktnější a dá se jít většinu času po vrchu.

Musíme se přehoupnout přes Flat Top Mnt. a pokračovat několik kilometrů po platíčku v 3500 m. Jenže už v 11 h se zase začínají kupit mraky a zrovna když začneme stoupat na vrchol, tak zarachotí první hrom a než se stačíme rozmyslet, jestli to risknout přes vrchol, už nás masírují kroupy. Boříme se sněhem, jak se snažíme utéct trochu do údolí.

Trvá nám skoro půl hodiny, než nacházíme aspoň malý kousek země bez sněhu, abychom zakempovali. S přestávkami to bouří až do tmy. Dneska jen 10 kilometrů. To bude dlouhá etapa. Vstáváme v pět, abychom aspoň něco ušli, než to zas v poledne vypukne. Je azuro. Za půl hodiny jsme zpět na trailu a pak se přehupujeme přes vrchol na plató. Otevírají se před námi celé jižní San Juans.

Vypadá to nekonečně. Ještě to nevíme, ale dnes se nám podaří přejít úplně všechno, co vidíme. Jediný den bez deště od začátku Colorada. Je sice kolem nuly, ale sníh nenese a my se propadáme místy po pás. Je to náročné a pomalé. Pod sněhem navíc všude teče voda z tajícího sněhu. Nohy mrznou, i když máme na nohou dvoje ponožky a mezi nima igelitové sáčky.

Teče to tam prostě vrchem. I když máme sakra vysoké návleky. Když se snažíme sníh obcházet po trávě, boříme se po kotníky do bláta. Už jsem zažil tekuté písky, ale tady je i tekutý štěrk a dokonce i kameny velké jako hlava se s námi někdy potápí. Docela psycho. Postupně zjišťujeme, že nejlíp nese nafoukaný sníh mezi stromy, špinavý sníh a paradoxně rozměklé stráně orientované na jih. Rovinky a severní strany sice mají tvrdou krustu, ale hned se s vámi prolomí. Snažíte se zvednout, povrch chvíli drží, nechává vás zvednout se úplně na povrch, ale jak se snažíte udělat krok, okamžitě zahučíte znovu. A po pás. Za šest hodin děláme 6 kilometrů. Počasí nám přeje a jak se učíme číst sníh, tak i zrychlujeme. Nakonec se po 13 hodinách zastavujeme totálně vyčerpaní po 22 km. V sedle ve 3500 m na nás čeká jediný malý kousek trávy kolem skupinky stromů, tak okamžitě kempujeme.

Podle mapy máme zítra dvě možnosti: vrchní variantu přes několik strmých traverzů v měkkém sněhu, nebo spodní jedním údolím dolů a druhým nahoru. Oba toho dnes máme dost, a tak nás nijak neláká ještě riskovat celý další den laviny v kašovitém hlubokém sněhu v prudkých jižních svazích. S vidinou snadné údolní varianty spokojeně usínáme. Opět vyrážíme před šestou ráno a po dvou hodinách sestupu zjišťujeme, že nejhorší noční můry se dějí přes den. Údolí se zavírá a přechází v kaňon. Říčka dole je docela svižná.

Předchozí Další

První záhyb ještě obcházíme ve svahu nad vodou, ale pak už musíme brodit. Ještě mrzne, ale trail na druhé straně slibuje rychlý postup. Zvládáme to dobře. Po 100 metrech trail mizí ve sněhu a my traverzujeme v prudkém svahu nad vodopády. Ještě to jde. Pak se před námi vynořuje neprůchodná strž. Lezeme dolů k vodě a nacházíme trail na druhé straně a něco jako “brod”, kde je voda “klidnější”. Jinak se to všude dost vaří. Svlíkám se do trenek, protože to určitě bude nad kolena, a vážu si Lolu kolem pasu na špagát, aby se nabála. Navíc ji držím zezadu pevně za batoh. Není to široké, tak pět metrů, ale má to sílu. Cítím, jak se Lola pomalu kácí. Řvu, ať se nedívá pod nohy do rychlé vody, ale na břeh a na chvíli to funguje. Pak ji ale voda bere. Zvládám ji udržet, postrčit ke břehu a tam už chytá balanc. Je trochu v šoku, mokrá po pás, ale musíme rychle pokračovat někam na sluníčko. Tady dole v kaňonu je těsně nad nulou. Doufáme, že hlavní řeka dole v údolí na louce bude mít mostek. Je to přece soutok tří říček a CDT, ne? NE! Embrace brutality. Aspoň je tu sluníčko a teplo. Řeka už neburácí, ale teče hodně svižně. Zdá se mi to schůdné. Navrhuju Lole, ať vyrazí, že jí natočím pro maminku video.

Po předchozí zkušenosti je ale rozklepaná a navíc tuší, že to hodně potáhne. Trvá na tom, že ji zase musím držet. Dobrá volba. Je toho asi 10 metrů a mně voda do půl stehen. Lola to má o poznání výš. Za půlkou už ji proud podráždí nohy a i když se ji snažím držet a zvedat co můžu, mizí mi dvakrát ve vodě. Nakonec se zvládá postavit na nohy a visí mi kolem krku tak tři metry od břehu. Asi legrační pohled, jak se tam v tom ledovým proudu objímáme. Nabíráme trochu balanc a dotahujeme to na břeh. Lola se musí převlíct celá, mě stačí usušit gatě a trencle. Naštěstí to svítí a začíná být teplo. Všechno v batozích máme v nepromokavých pytlích, tak se zas tak nic neděje. Jen musíme usušit nacucaný batoh.

Lola má pocit, že tohle prostě nedává, ale máme jen dvě možnosti. Buď přes 30 km dolů podél řeky s bůhví kolika horšími brody, nebo nahoru zpátky na CDT a dalších 45 kiláků ve třech a půl tisících. Volíme trail. Tohle je na dlouhém trailu tuze zajímavá věc. Nemůžete prostě říct, že to balíte a “jít domů”. Zaprvé jste většinou několik dní od civilizace a prostě musíte dál, abyste se vyloupli někde u silnice. A pak to nedává smysl vzdávat, když už to vlastně máte za sebou. A zadruhé už máte za sebou několik týdnů až měsíců úporné snahy to dokázat a nechce se vám to všechno zahodit. Tak ustojíte další krizi a to vám zase dává o důvod víc pokračovat… No a když se pak ve městě setkáte s ostatními a zjistíte, co potkalo je a nad pivem se zasmějete tomu, že vlastně všem mohlo být hůř, tak máte pocit, že život je super a chce se vám dál.

Takže i my pokračujeme. Ještě dva dny jsou hodně intenzivní v krajině sněhu a hlavně brzké bouřky nám dávají zabrat. Zvlášť jedno odpoledne, kdy se to kolem nás černalo už od oběda, všude okolo pršelo a burácelo a my se potřebovali přehoupnout přes nejvyšší bod etapy. Několikahodinové mírné stoupání, boříme se sněhem a konečně jsme na oblém žebru. Potom jen ani ne 200 metrů dolů do jakési mělké misky a přes holý hřebínek se přehoupnout a začít konečně pořádně klesat do bezpečí.

Čekám nahoře na Lolu. Je jen pár metrů za mnou a honičky s bouřkou už má dost. Točím si hůlkou v prstech a najednou cítím podivné brnění. Než mi to dojde, už mezi prsty a hůlkou praská statická elektřina. To je hodně zlý. Volám jen “run Lola run” a oba najednou plní síly prcháme na dno “misky”. Ještě nejsme úplně dole a hřebínek před námi už masíruje první blesk. Sedíme na dně dolíčku pod Tyvekem skoro hodinu a cpeme se, zatímco přechází vichr, kroupy, déšť a pár dalších blesků. Když se to naším směrem trochu čistí, tak přebíháme domnělý poslední hřebínek a rychle stavíme tarp, než nastane další kolo. Běsní to tak, že nemáme odvahu rozložit si spaní. Sedíme uvnitř na Tyveku a občas v poryvech větru držíme stan. Před setměním se to uklidňuje, tak vaříme a jdeme spát. Zítra už to musíme dotáhnout po nižších kopcích těsně nad 3000 m až k silnici.

Předchozí Další

Za pět dní jsme nepotkali ani neviděli živou duši. K silnici nám to nakonec trvá kvůli další bouřce o den dýl a poslední ráno potkáváme další dva páry – Swammy a Thunder Bunny a Early Bird se Squirell.

Neviděli jsme se přes dva týdny. Šli jsme tuhle etapu ve stejné dny a stejnýma horama. Dokonce zjišťujeme, že jsme se dvakrát minuli. Ale s trailem pod sněhem, jinému vyhodnocení lavinové situace a tomu, že nás bouřky honily několikrát do údolí, jsme se prostě míjeli. Tohle je Continental Divide Trail. Poslední kilometry k silnici jdeme společně a horečně probíráme, kdo co zažil. Na nás sice čeká zásilka na poště v South Fork, přes 30 kiláků na východní straně sedla, ale všichni ostatní jedou do Pagosa Springs o něco dál na západě, tak se přidáváme. Na stop se rozdělujeme zase do dvojic a Lola zázračně chytá další neobvyklý stop – obrovský obytný autobus.

Pár v důchodu je na road tripu a Lola prý vypadala tak žalostně, že paní zavelela zastavit, i když to nikdy před tím neudělali. Všechno ji zajímá, je z našeho trailu úplně hotová a okamžitě tahá road atlas a musíme jí ukázat, kudy jdeme. Půlhodinová cesta rychle utíká a my jsme po 6 dnech v úžasném horském středisku Pagosa Springs. Poprvé od začátku bereme hotel. Jsou tu všichni, kdo to přes hory teď protlačili.

$80 za noc je dost, ale přibíráme na pokoj pár z Colorada, tak to jde. Během pár minut je z toho solidní squat. Kupujeme láhev ginu, tonic a pár piv, protože je potřeba oslavit, že žijeme! Trail dál vede velkým obloukem skrz nejvyšší část centrálních San Juans, ale většina lidí volí níž položenou zkratku přes Creede. My byli jednoznačně rozhodnutí pro Creede, že extrému už bylo dost. Ale dnes jsme koupili sněžnice a zítra vyrážíme opět do San Juans. Stačilo potkat dva bráchy, kteří jdou CDT podruhé, znají obě varianty a řekli Lole, že jestli chce ještě vydatně brodit, ať jdeme Creede variantu. Následující část San Juans jsou prý nejhezčí hory na světě a je škoda je obejít. Tak to chceme zkusit a uvidíme. První den a půl je trasa společná, pak se to dělí. Tak se vám dál přihlásíme buď za 8 dní ze Silvertonu ze San Juans, nebo za tři dny z Creede ze zkratky.

Díky všem za podporu, Lola a Footprint

Z Pagosa Springs nakonec vyrážíme až po desáté. Všichni hikers se postupně odubytovávají z motelu, postávají před pokoji, probírají svoje plány na další sekci, a je tu moc živo a příjemně na to, abychom se sbalili a zmizeli.

Celkově je tahle zastávka ve městě spíš společenská záležitost – za šest dní boje se sněhem většina z nás nepotkala živou duši a potřebujeme to všichni ze sebe dostat. My se nakonec nechali nadchnout pro delší, náročnou variantu přes San Juans, takže jsme koupili narychlo sněžnice a mapy a chceme to zkusit. Ono se to nezdá tak těžké, prostě 130 km přes hory. Ale… S výjimkou brodění jedné řeky trasa neklesá pod 3500 m. Dlouhé hřebeny střídají strmé traverzy. To by šlo v srpnu, pěkně po trailu, ale teď jsou místy i metry sněhu. Navíc každý den vlastně už od poledne ty prokleté bouřky. Víme, že se to už podařilo projít asi 10 lidem a z “naší” grupy tady jde kromě nás dalších pět lidí. Ale než vyrazíme, čeká nás ještě trapná cesta stopem přes sedlo na druhou stranu do South Fork vyzvednout na poště balík s novým stanem.

Né že by nám náš Haven od SMD nevyhovoval, milujeme ho, ale přeci jenom jsme do San Juans, bez možnosti se někde schovat, chtěli něco víc odolného. A taky jsem chtěl konečně otestovat novinku od Tarptentu. Takže na poště na nás čeká nový Tarptent MoTrail. Stop do sedla je rychlovka – nás a další dva hikers nakládá týpek, co jede nahoru vyzvednout svoje kamarády. V sedle to je jak na turistickém pochodu. Je nás tu asi 15.

Někteří právě přišli a další už razí dál. Stopujeme asi půl hodiny a pořád nic. Ostatní jsou dávno pryč. Nakonec Oli doslova vyprosí svezení od starého párů jejich obytňákem. Je to zážitek, auto je 26 let starý a to bych řekl, že mu ještě tak dvacet let ubrali. Sdílíme gauč se dvěma psiskama a po několikáté odpovídáme na stejné otázky. Pán už je starší. Stejně děkujeme. Na poště vyzvedáváme MoTrail a musím uznat, že Henry (majitel Tarptentu) je kabrňák. Stan přišel naimpregnovaný a s přídavnými vypínacími šňůrami. Stačilo napsat, že ho chceme na CDT a hned věděl co je potřeba.

Předchozí Další

Venku je extrémně větrno, tak jsem rád, že stan nemusíme někde v parku stavět a švy zatírat. South Fork je divný město. Jdeme rychle nakoupit, ať už můžeme vypadnout. Další postup skrz hory bude pomalý, tak bereme jídlo na 8 dní. Jíme strašně moc, a tak je to skoro 10 kilo na osobu. V závětří před obchodem všechno balíme a je to boj. Sněžnice už teď nesnášíme. Jsme naložení na 120 %. Jako správní bezdomovci si ještě kupujeme kávu a koláč a jíme to na zemi před obchodem.

Stop zpět do sedla Wolf Creek je nakonec trešnička na dortu, začíná pršet a staví nám dva studenti s malým obytňákem. Je ještě starší než ten z minulé jízdy. A totálně přeložený. Kluci se vrací z hudebního festivalu, měli tam stánek. Jsou z naší cesty úplně na šlupky nadšení a hlavně řidič se za námi dozadu pořád otáčí. Je to ale zábava, mají nás za absolutní superhrdiny. Jeden z nich vyrábí a prodává hamaky, tak si ještě vyměňujeme vizitky – nebylo by špatné rozšířit sortiment Nalehko a kupovat od někoho koho známe, mi dává smysl. Je to zajímavé, jak se to někdy seběhne. Ve čtyři odpoledne jsme konečně v sedle a vyrážíme. Batohy jsou se sněžnicema a tím vším jídlem zvířecky těžký. Obloha je černá a vypadá to, že nás to pořádně opláchne. Jsme v tom všem zpátky.

Boříme se sněhem, traverzujeme, nebo šlapeme po kotníky ve vodě. Po čtyřech hodinách a 4 mílích se nám konečně daří najít plácek pro stan. MoTrail se i na poprvé staví snadno a vypadá skvěle. Henry to má do detailu promyšlené. Klobouk dolů. Oli se do nového domečku okamžitě zamilovává. Venku to fučí fest, ale uvnitř se MoTrail tváří jakoby nic. I já se zamilovávám.

Ráno je poprvé pořádně umrznuto. Nasazujeme Microspikes, abychom zvládali strmé traverzy. Neskutečně bojujeme s těžkýma batohama. Šest mil do sedla pod Mt.Hope nám trvá 6 hodin. To je katastrofa. Už od včerejšího večera visí ve vzduchu otázka, jestli na ty San Juans takhle máme. Oli sice šlape pořád a bojuje celý den, ale jsme pomalý.

K tomu je teď vlna veder a i tady nad 3500 m je přes den 20°C ve stínu. Sníh je jako bramborová kaše a když do něho v traverzu stoupnete, zmizíte v něm někdy i do půl stehen a pomalu se sunete dolů. Je bezpečnější to obejít přes vrchol po převážně holém hřebínku, ale na to teď prostě nemáme. Výhledy jsou úžasné, ale nálada je bídná.

Objektivně hodnotíme že bude lepší a určitě bezpečnější vzít níž položenou variantu přes Creede. Je to k vzteku. V batohu máme jídlo na osm dní a nové sněžnice úplně zbytečně. Do Creede je to z odbočky jen necelé dva dny cesty, takže pohodová etapa. Pokud nevláčíte na zádech mrtvolu se sněžnicema. Co naplat.

Sestupujeme do údolí směr Creede. Jako vždycky když na CDT volíte “bezpečnější” variantu i tady na vás čeká překvapení, které se postará o dostatečnou porci brutality. Po dvou mužících kteří nás svedli z hlavního hřebene trail mizí ve spáleném lese plném popadaných stromů. I tady po zbytek dne postupujeme míli za hodinu.

Před soumrakem se konečně údolí trochu narovnává a začíná trail. Všechno zlé je ale vždycky k něčemu dobré a přichází i naše odměna za nelehké rozhodnutí – v malém jezírku u řeky narážíme na losa. To je velká vzácnost. Je to mladý samec. Pozorujeme ho z uctivé vzdálenosti, z národních parků si pamatujeme, že je mnohem nebezpečnější než medvěd. Nemá v přírodě přirozené nepřátele a když mu vlezete do rajónu… Viděli jste někdy losa? Je to jako kůň na vysokých nohách.

Předchozí Další

Poklidně v jezírku strká hlavu pod vodu a tahá ven trávu. Když se narovná, stéká mu voda z typické majestátní hlavy. Jen si popojde, koukne na nás a pokračuje jako kombajn. Posouváme se blíž a sledujeme ho asi půl hodiny. Vůbec se nenechá rušit. Problém je,že my potřebujeme projít a v úzkém údolí to nejde jinak než tak 20 m od něj. Smráká se a my potřebujeme zakempovat. Zadržujeme dech a vyrážíme. Mladý samec se naštěstí vůbec nenechává rušit a pokračuje ve svojí večeři. Životní zážitek. Kempujeme na prvním vhodném místě. Zbytek cesty do Creede je velká pohoda a paráda. Úžasné rozkvetlé louky, výhledy na téměř čtyřtisícové kopce a konečně i opravdový trail! To je na CDT velká vzácnost.

Bereme to hodně pohodově a u potoka se sluníme a koupeme přes dvě hodiny. Do Creede dorážíme dokonce v suchých botech. To už tu taky nejmíň dva týdny nebylo. Je to vítaná změna a už ani moc nelitujeme, že jdeme snazší variantu. Jsme tu přece na dovolené, ne za trest. Trochu pohody už jsme oba potřebovali. Před Creede potkáváme chlapíka, co si říká Elusive. Je mu 72, jde sám a jeho misí je udělat po sedmdesátce všechny tři velké americké traily.

Loni dal Appalachian Trail, letos statečně bojuje na CDT a příští rok vpadne do PCT. Borec. Na to že tři čtvrtiny lidí Colorado vynechali a budou se vracet na podzim a dost lidí po první těžké etapě vzdalo, tak mu smekáme. Docela smutnou zprávou je, že zřejmě vzdala i Speedstick, o které jsme psali v minulých dílech, že se pokouší projít všechny tři traily za jednu sezónu. Po etapě do Wolf Creek začala pochybovat, jestli to má zapotřebí.

Doufáme, že si to rozmyslí, když už vybojovala zimní průchod AT. Každopádně městečko Creede je pecka. Zažilo stříbrnou horečku v roce 1890, když během roku vyrostlo ze 100 obyvatel na 10 tisíc. Jsou tu staré bary, hornické vybavení i domky.

Ovšem první věc co děláme je, že shazujeme batohy v parku, v obchodě beru velké krabice a s obrovskou radostí odesíláme sněžnice!!! Hurá. Děkujeme Marťákovi a Peťce, že se o ně postarají. Schází se nás tady ve městě pěkná řádka a užíváme si společnost při obědě. Všichni slaví, že přežili a je tu fakt veselo.

Předchozí Další

Škoda že nejlevnější motel je za $120, takže večer budeme muset vypadnout a jít dál. Sněhu určitě ještě není konec, budou sedla pres 3600 m a hned po Creede budeme mít šanci vystoupit na čtyřtisícovku St. Luis Peak. Tak uvidíme, jaké budou podmínky a nálada.

Díky všem za podporu, my jdeme dál. Footprint & Lola

Už se to stává tradicí, že se nám z měst nějak nedaří odcházet. Naším plánem bylo v Creede se nezdržovat, jen se najíst, napsat blog, odpočinout si chvíli v parku a večer pokračovat.

Setkání s ostatními při obědě se ale protáhlo a nahrávaní fotek na Drive trvalo několik hodin, a tak náš plán dostal vážnou puklinu. Navíc Rampage dnes slaví narozeniny a rodiče jí zaplatili noc v parádním srubu tady ve městě, a tak nás všechny pozvala, ať dorazíme, že můžeme přespat. Původně jsme pozvání odmítli. Přeci jenom když párty pořádá někdo jako “Rampage” (běsnění) a “Cerveza” (pivo) a přidá se k nim legální pěstitel konopí LB, je to pro nás téměř abstinenty dost odstrašující.

Když se ale Oli vrací ze sprchy ve srubu po více než hodině a s tím, že měla výborné pivo, a mě se stále nedaří uploadovat další díl blogu, tak se přesouváme do srubu. Večírek je nakonec poklidně příjemný a vůbec nelitujeme, že jsme včera ve spěchu neodešli. Ráno vyrážíme nakoupit suroviny na snídani a společně se Cervezou si klohníme nejlepší snídani v historii lidstva. Výsledkem je odchod skoro v jedenáct. Zkrátka každá legrace něco stojí. Úžasným kaňonem musíme z Creede nastoupat do sedla St.Luis přes 1000 m v šíleném vedru.

O to víc nás hned za městem překvapují dvě bruslařské “arény” a boudičky ověšené bruslemi. V zimě, když oba rybníky zamrznou, tak bruslení mezi horníkama asi dost frčí. Stoupání má tak 20% a všude ve stěnách kaňonu jsou pozůstatky dolů z doby stříbrné horečky před 120 let.

Předchozí Další

Napříč kaňonem vedla žíla stříbrné rudy tzv. “Amethyst Vein”, která měla neuvěřitelnou výtěžnost přes 50 kg stříbra na tunu rudy. V době největšího boomu v roce 1892 mělo Creede přes 10 tisíc obyvatel a každý den přibývalo 300 lidí. Zajímavé je, že horníci tvořili jen necelou polovinu populace. Ostatním přišlo jednodušší brát stříbro přes dřevo baru, přepážku směnárny nebo obchodu a “dámy na úrovni” taky stříbrem nepohrdnuly. Rychlý konec dobývání stříbra nastal, když americká vláda kvůli zvýšení inflace začala skupovat obrovská kvanta stříbra a cena klesla během roku 1893 na polovinu a už se nevyplatilo ho dobývat. Pozůstatky dolů jsou ale dodnes monumentální a my rozhodně nelitujeme, že jdeme touto variantou.

Brutální stoupání nám ve vedru dává zabrat a vybavení do sněhu - cepín, Microspikes a teplejší oblečení - to rozhodně nedělají lehčí. Ze sedla St. Luis už to bude lepší. Máme v plánu zítra vyšlápnout na St. Luis Peak (4273 m), a tak se chceme dostat co nejblíže. Bouřky, které někdy přichází už v poledne, nám dělají starosti. Sněhu už je i v 3500 m o dost méně, a tak je postup krásnou vysokohorskou krajinou překvapivě příjemný.

Kempujeme na krásném místě pod širákem, abychom byli ráno co nejrychleji sbalení. Vstáváme před pátou a rychle vyrážíme. Krátké traverzy pod kopec zvládáme nakonec bez maček, v sedm už odkládáme batohy pod kopcem a začínáme stoupat na vrchol. Jde to snadno. Je to jen kamení s ostrůvky sněhu, ale výška přes 4000 m je znát. Za hodinku jsme na vršku. Výhled je monumentální. Vidíme celý oblouk bílých San Juans, které jsme obešli. Nelitujeme.

Později v hostelu v Salida potkáváme pár dvojic, které celé San Juans prošly a všichni říkali, že nejtěžší byla určitě část do Wolf Creek, kterou jsme šli i my, ale že potom to bylo neuvěřitelně dlouhé a úmorné a že je to zlomilo tak, že si tu nádheru ani nedokázali užívat. Bylo to tak špatné, že nikdo z nich neměl náladu vystoupit na čtyřtisícovku St. Luis, i když byla přímo pod nosem. Jsme o to víc rádi za rozhodnutí, jít přes Creede a rozhodně obdivujeme všechny, kdo celé San Juans prošli. Rozhodně to vyžadovalo totální nasazení. All respect. Z vrcholu dolů je to rychlovka, v sedle narážíme na Rampage a Cervezu s decentní kocovinou a společně sestupujeme snad dvacetikilometrovým údolím plným bobřích hrází.

Předchozí Další

To jsou tuny a tuny dřeva. Jsem úplně fascinovaný. Na tom musely stovky bobrů makat nejmíň půl století. Narůstá ve mě potřeba vidět alespoň jednoho stavitele naživo. Nečekaně přicházíme k malému parkovišti na prašné cestě. Mladý pár u velkého trucku se s námi dává do řeči, nemůžou věřit, že jdeme už od Mexika. Nabízí studené pití a pivo a to prostě nejde v naší situaci odmítnout. Všechno je neskutečně zajímá, a tak vlastně vyměňujeme naše historky a know-how za občerstvení. Bezvadné posilnění před možná nejtěžším brodem trailu – Cochetopa creekem. Děkujeme Lee a Tyler.

Nemůžou věřit, že jdeme už od Mexika.

Po pivu už se brodu tolik nebojím. Chceme přebrodit ještě dnes, aby nás to v noci nestrašilo. Těsně před brodem si všímám něčeho ve vodě. Plave to proti proudu, docela macek, vylézá na břeh a je to BOBRRR! Rychle ukusuje malou vrbu a táhne ji proti proudu. Pecka. Zase se potvrzuje, že na trailu dostanete všechno, co si přejete a co potřebujete, “trail provides”. A teď ten brod… Holky to moc neřeší a vrhají se do řeky.

Voda do půl stehen, proud s nima cvičí, ale zvládají to. Jenže Oli je o hodně menší a máme každý jen jednu hůlku. Hledáme lepší místo mezi bobříma hrázema a nakonec přecházíme docela bezpečně. UFF, docela úleva. Hlavně pro Oli. Trvá to jen chvilku. To by nebylo CDT. Nálet moskytů. Úplně jsme zapomněli, že existují. Na tomhle trailu prostě ani na chvíli nesmíte ztratit ostražitost. Embrace brutality. Kempujeme s holkama a je to docela zábava. Vlastně je to úplně poprvé, co na trailu kempujeme s někým společně.

Je vidět, že všichni Tarptent považují za osvědčenou jistotu.

Je vidět, že všichni Tarptent považují za osvědčenou jistotu.

Pěkné seskupení tří Tarptentů. Je vidět, že všichni Tarptent považují za osvědčenou jistotu. Já osobně mám radši jenom tarp bez podlážky, kvůli prostoru, sušení, váze… Ale teď doopravdy oceňujeme moskytieru a stabilitu našeho MoTrailu. Přeci jenom jsme na otevřeném prostranství a vítr sice drží moskyty na uzdě, ale stejně se venku nedá být. Tyhle moskyti, to je tuze otravaná záležitost. Nevím, čím se liší od našich komárů, ale vůbec nepomáhá mít dlouhý rukáv. Nepomáhá ani mikina a dokonce ani nepromok bunda. Mají snad půlmetrový sosáky. Jediný co pomáhá, je péřovka, na tu jsou jejich sosáky krátký. Ještě zajímavější je, že úplně nefunguje ani repelent. Přírodní repelenty považují za příjemný osvěžovač vzduchu a koncentrovaný DEET za trochu obtížný smrádek. Když se natřeme, tak je to určitě lepší, ale stejně jsme žalostně doštípaní.

Na druhou stranu, jsou to jen štípance ne? Jdeme dál. Překvapuje nás, že nás žerou i v 3500 m. To si teď od nich asi moc neodpočineme. Podle předpovědi by se mělo dost pokazit počasí, a tak se snažíme dostat na další zásobování co nejrychleji. Dvoudenní bouřka se líp snáší ve městě, než někde na hřebeni… Zní to, jako že jsme vyměklí poserové, ale i bez zásahu bleskem máme na tomhle trailu vzrušení dost. Takže i tady ve třech a půl tisících kroutíme po dva dny 40 km denně. Už několikrát jsme se s Oli v minulosti trochu chytli, protože se loudala, ale tady pod hrozbou bouřky běží tak, že jí nestačím. Poslední den po úžasných exponovaných hřebenech do Monarch Pass máme 30 km “odběhlých” už ve dvě hodiny!!! Tím si konečně vysloužila opravdové trailové jméno – STORMRUNNER – ta co utíká před bouřkou. Trail do sedla Monarch Pass je přesně takový, jak si snad každý Colorado představuje.

Předchozí Další

Trail jde po hřebenech se zbytky sněhu. Mezi kamením všude kvetou malinkatá kvítka a nad námi se formuje parádní černo. Využívám slunce i lokality a slavím první letní den trailovým způsobem – říkáme tomu “naked hiker day”. Je to tradice a ta vyžaduje aspoň pár metrů šlapat na naháče. A tradice je tradice 🙂

V sedle je obrovský obchod se suvenýry. Chlubí se tím, že jsou nejvýše položený obchod v US – 3448 m. Je to turistické místo, tak doufáme v rychlý stop. Půl hodiny a ani ťuk. Máme v Salida zamluvený hostel, tak docela spěcháme. Nakonec nás všechny 4 i s holkama Rampage a Cervezou nakládá pár starších učitelů, co jsou tu na dovolené. Julie a Jim – JJ team. Mají dva velké psy a tak “sedíme” čtyři i s batohy na zadním sedadle jejich Subaru. Ještě nám podávají plechovku piva a celou půlhodinu jízdy se výborně bavíme.

Neustále tu potkáváme úžasné lidi.

Američané nemají ve světě zrovna dobré jméno, ale my neustále potkáváme úžasné lidi. Děkujeme. Hostel je plný bikerů, lidí ze CDT, bikerů co dělají Great Divide a dalších divných brouků. Ani není čas udělat nákup. Oli potřebuje nové boty – v goráčových se noha strašně paří a dělají se puchýře. Taky se musíme zbavit cepínu, Microspikes a já už odmítám nosit dlouhé kalhoty, tak pojedou taky. Do zimy stačí spací spodky a nepromoky. Takže nakonec zůstáváme ještě jednu noc… Nevadí, budeme plenit restaurace o den dýl 🙂

V další etapě nás čeká nejvýše položený bod na Continental Devide – Mt. Elbert. Není to nic technického, prostě choďák, ale přes 4400 m vyžaduje dobré počasí a dost sil. Těšíme se a máme pocit, že den volna tady už byl dost dlouhé flákání. Kromě toho je další zastávkou Leadville, domov jednoho z nejznámějších stomílových trailových běžeckých závodů. Je to můj velký sen, tak si to chci omrknout. Balíme. “Mountains are calling and I must go”.

Ze Salida zpátky na trail si nakonec platíme odvoz. Je nás pět, tak to ani moc nestojí. Kvůli bouřkám chceme začít brzo ráno a nepromarnit dopoledne u silnice.

V devět už šlapeme na hřeben. Jde s námi bývalý námořník z Belgie – Popeye. Výškou je mi sice po bradu, ale šlape hrozný pecky. Strávili jsme s ním a jeho bráchou skoro celý den už v hostelu, ale pořád je o čem povídat, tak se ho držíme až do oběda. Nějaký čas zpět se rozhodl, že by chtěl zkusit Ironmana (3.8 km plavání, 180 km kolo a 42 km běh), tak se do toho na rok naplno pustil a dokázal to napoprvé pod 10 hodin! Přijde mi děsně motivující potkávat takový lidi. Je vidět, že když se člověk pro něco rozhodne a dá se do toho naplno, tak se dá v životě dokázat téměř cokoliv. Po hřebeni to pěkně odsejpá.

Hostel je plný bikerů, lidí ze CDT, bikerů co dělají Great Divide a dalších divných brouků.

Z nějakého důvodu najednou trail prudce klesá přes převěj do údolí. Vzpomínám si, že v hostelu někdo strašil, že je to nebezpečné. Jako obvykle to není nic dramatického, prostě jenom zpestření. Už si začínám zvykat, že ti co chtějí nějakou sekci vynechat, šíří různé zprávy o neprůchodnosti, aby si nějak ospravedlnili, že danou sekci přeskočili…

Pod námi se objevuje úžasné, napůl zamrzlé jezero a volání divočiny mě nutí se k němu dohrabat, vysvléct a už jsem ve vodě… Popeye nevěřil, že to udělám, tak se oblékl do péřovky, počkal a rozjel tam piknik. Asi jsem ho tím kouskem dost namotivoval, protože slezl k vodě taky, namočil si ruku a řekl, že jsem blázen. To je od Ironmana dobrá poklona. To už nás doslova dobíhá Smelly Jesus a Popeye s ním rychle mizí. Jsou to fakt rychlíci. Dál pokračujeme sami. Zase se začínají sbírat mraky. Snažíme se ještě překonat vysoké sedlo, ale první blesky nás nutí se kousek vrátit a zakempovat už v pět hodin po 15 mílích. Plán pro Colorado je 18 mil denně a na to máme i jídlo. Nevadí, tři míle naženeme.

Další den za modré oblohy procházíme sedlo a napojujeme se na zbytky staré železnice. Vůbec nemůžu uvěřit, že tudy kdy mohl jezdit normální vlak. Od osmdesátých let 19. století tudy Denver, South Park and Pacific Railroad provozovaly linku, která jako první překračovala nejvyšší hřeben Skalistých hor a spojovala významné těžařské oblasti na západě s Denverem. Úsek kterým jdeme je celý ve výšce nad 3000 m, zasekaný do příkrých stěn vysokohorského údolí a skrz Alpine Tunnel prochází ve výšce 3510 m na druhou stranu hřebene.

Jsme rádi, že tudy vůbec škobrtáme pěšky a nejde mi do hlavy, jak tudy někdo mohl provozovat linku, když sníh je tu od září do června a jsou ho tu bez přehánění metry! Do toho laviny, skalní sesuvy atd. Holt dřív byli lidi nadšení něco nového vybudovat a nebáli se práce. Fotky na naučné stezce ukazují, jak tudy v zimě čtyři parní lokomotivy tlačí sněžnou frézu a ze sněhu jim nekoukají ani komíny. Na dalších jsou skupinky dělníků navázaných na lana, jak v zimě skrz blizard na sněžnicích s nářadím stoupají do pracovního kempu u tunelu. Je fascinující, co všechno dřív lidi dokázali a na co se dnes dokážeme vymlouvat. Ale to už jsme v dalším sedle.

Předchozí Další

Za námi už se zase tlačí černá stěna mraků a to je poledne. Po pěkném, novém trailu sbíháme do údolí. Přes řeku je dokonce most! Haha. Od té doby co jdeme souběžně s Colorado Trailem, je náš postup o hodně příjemnější. Už druhý týden je trail značený, má mostky přes velké potoky, jsou odklizené spadlé stromy a vede skrz neuvěřitelná místa. Sněhu jsou už jen ostrůvky a postup je až na ty bouřky příjemný. Ty bouřky… Stoupáme do dalšího sedla, tentokrát přes 3900 m, a zase rachotí hromy. Přímo nad sedlem to sice vypadá OK, ale trail potom pokračuje dalších asi 20 km ve výšce nad 3700 m, má další tři sedla nad 3900 m a není kam se před blesky schovat. Když se obloha rozsvítí i nad námi a spustí se liják, tak sbíháme do prvních stromků a kempujeme.

Tentokrát už ve tři a jen po 13 mílích. Jsem dost nevrlej a zoufalej. Máme jídlo na 4,5 dne ale s takovouhle to půjdeme přes 6 dní. Bude hlad, únava, riziko zranění a navíc spadneme dva dny za plán. Ono se řekne, jsou to jen dva dny, ale plán, který máme, je vlastně nejpomalejší postup, který nás ještě dostane do cíle, než budu muset být 14. října zpět v Shelby. Jakmile spadneme i jenom jeden den za plán, vidina dokončení se rozplývá. Potřebujeme spíš nabírat náskok pro případ zranění, čekání na otevřenou poštu v místě kam jsme si poslali mapy apod. A ztráta se špatně dohání. Jakmile projdeme Colorado, máme v plánu dělat 37 km denně. Den ztráty znamená dělat po devět dní o 4 km víc. To je sakra znát. Dvacet kilometrů za den je jako nic, na těle to ani nepoznáte. Je to skoro jako den volna. 30 km už cítíte, jako že jste něco ušli, ale většinou nic nebolí. Jak se blížíte ke čtyřiceti kilometrům, už se to začíná projevovat a únava se postupně sčítá. A dělat dlouhodobě padesát je jen pro pár vyvolených, kteří navíc dokáží držet váhu batohu i s jídlem a vodou pod deset kilo.

Pod nohama všechno kvete.

To my nejsme, a tak s tím naším pomalým postupem musíme něco udělat. Další ráno vstáváme ve 4 h a v pět už šlapeme. Cesta rychle utíká a vysoká sedla probíháme ještě dopoledne. Výhledy jsou dechberoucí a to ještě nevíme co nás čeká, když kvůli většímu sněhovému poli a převěji v sedle radši stoupáme na hřeben sice bez sněhu ale o poznání výš. Vůbec jsem na tu parádu nebyl připravený. Obrovské údolí s jezerem a v dálce do nekonečna se táhnoucí hradba bílých hor. Navíc pod nohama všechno kvete. Čeká nás sice ještě několik hodin po exponovaném hřebeni, ale je to silnější než my. Usedáme, svačíme a děláme snad tisíc fotek.

Usmíváme se jako blázni a jen tak křičíme do větru, protože se to prostě nedá udržet. Až černé mraky nás pohání dál. Pár kapek sice padá, ale dnes bez bouřky. Úžasný den a nakonec to dnes přes Cottonwood pass natahujeme na 40 km až pod bílou hradbu Collegiate Peaks. Vždycky mě překvapí, kolik toho člověk za den stihne ujít když jsou podmínky. V jeden moment koukáte ze sedla na bílou hradbu hor daleko před sebou a za pár hodin už se tudy prokousáváte. Dnes spokojenost. Jsme zpět na plánu. Já tohle hodně prožívám… promiň Oli. Další ráno už vyrážíme standardně po šesté. Cesta nahoru do St. Ann Pass je záhul, ale díky neustálému focení máme čas se vydýchat. Už to zní asi trapně, ale tohle sedlo je zase ještě o kousek větší pecka než všechno doposud.

Předchozí Další

Oli to vidí trochu jinak, protože nás od údolí dělí parádní sněhová převěj a strmé suťovisko. U kraje už převěj není převislá a sníh je akorát tak měkký, aby se do něj daly vykopat “schůdky”, a tak se do údolí k jezeru dostáváme docela bezpečně. Pauza na svačinu je tady vlastně povinností.

Dole u potoka dáváme za pár hodin koupačku a pereme věci. Odsolené a od sluníčka “nabité” a voňavé oblečení máme rádi. Začínáme stoupat do Hope Pass. Přijde nám, že lezeme kolmo nahoru. Rozhodně nejprudší stoupání, co jsem kdy v horách na trailu šel. Skoro 1000 m na třech kilometrech. Je hezké, že nás neustále udržují ve střehu a ve formě. Hope Pass, Hope Pass, to mi něco říká.

Teď už nás čeká jen sešup dolů k jezerům a “resortu” Twin Lakes. Na náhorní plošině před námi leží nejvýše položené město v USA. Leadville - 3090 m n. m. Chápete to, Leadville! Četli jste Born to Run? Cože, vy neběháte? Přečtěte si Born to Run a budete. Leadville 100 je jeden z nejstarších a nejtěžších stomílových běžeckých závodů. Celá trať vede nad 3000 m a aha, teď už to do sebe zapadá, vede tam a zpět přes Hope Pass! Do Leadville prostě musíme. Tenhle běh mi leží v hlavě už nějakou dobu a vidět to město naživo prostě musím! No ale popořadě, nejdřív nás za Twin Lakes čeká 1500 m nahoru na nejvyšší bod na Continental Divide Trail, hora Mt. Elbert 4401 m. Opět trochu kontroverzní místo – je to sice nejvyšší bod na fyzické hranici rozvodí (Divide), ale CDT přes něj nejde. My jo. Tohle si nemůžeme nechat ujít.

Plánujeme si v Twin Lakes půl dne odpočinout a brzy ráno vyrazit. Dokupujeme zásoby, po dvou týdnech se potkáváme se sympaťákem Stumbling Beef, který s bráchou Two Roll a Turbem šel San Juans. Překvapuje nás, že je sám a že sedí. Tenhle kliďas je stroj, kterej nikdy nespí. Špatné zprávy – náš kamarád Turbo s nima nebyl schopnej držet krok, psychicky to nezvládnul a vzdal. Škoda. Stumbling Beef dostal pátý den v San Juans šílenou infekci do malíčku na noze, musel pod kudlu a týden na antibiotikách ho donutil přeskočit do Twin Lakes. Tady se znovu potkává s bráchou, který týden v těžkých San Juans protlačil sám. Respekt. Setkání dvou vousatých chlapů je docela dojemná záležitost. Jdeme s nima a s válečným veteránem Luckym na hambáč.

Stumbling Beef už CDT jednou šel, a tak sosáme užitečné informace o trailu před námi. Je odpoledne a venku pořád modro, obloha vymetená. Jen tak nad hamburgrem žertujeme, že bychom na Elbert mohli už dnes. Dáváme v obchodě zmrzku a o půl páté v pěkném vedru se začínáme nabližovat ke kopci. Za hoďku bychom měli být na trailheadu, odkud se na kopec vyráží. Probíráme, že to nedává smysl zakempovat, když je tak hezky. Bříška plná, plni optimismu, rozhodujeme se zabrat a zkusit být na kopci na západ slunce. Není to úplně rozumné, ale i Oli je pro vrchol nadšená.

Je to trochu závod s časem, ale na vrchol nakonec dorážíme 20 minut před západem. Perfektní načasování. Jsme tu úplně sami. Ráno tu bývá klidně 50 lidí, protože je to zároveň nejvyšší a nejlehčí čtyřtisícový kopec v Coloradu. Zase o stupeň intenzivnější zážitek než všechno doposud. Koukáte se svrchu na všechny ty krásné, napůl bílé kopce a víte, že jste zvládli tím vším projít.

Jsme na vrcholu přes hodinu a nemůžeme se nabažit. Do strmého sestupu na severní straně se pouštíme už úplně po tmě. Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou nahoře přespat, ale blýskání v obrovském mraku nad vedlejším masivem nám naznačilo, že nemáme být nenažraní. Tak se soukáme dolů. Pro zpestření Oli přestává svítit čelovka. S jednou to jde taky, ale pomaleji. Nevadí.

V jedenáct kempujeme hned u trailu v prvních stromech a jsme ze všeho tak rozpumpovaní, že stejně ještě do půlnoci nemůžeme usnout a koukáme na hvězdy. Ráno nás před šestou budí zástupy lidí proudící nahoru. O to víc jsme rádi, že jsme tam byli včera a sami. Čeká nás 45 km k silnici, odkud budeme stopovat do Leadville. Dnes to nejde. Spíš se ploužíme než jdeme a k tomu potkáváme hromady lidí v protisměru, co jdou Colorado Trail. Rozkřiklo se, že už je po sněhu, tak se vyrojili. Často zastavujeme a dáváme se do řeči. Naštěstí většina lidí je pod nesmyslně těžkým batohem tak zlomená, že mají sotva sílu pozdravit, natož pak se vybavovat. Obdivují naši rychlost i malé batohy. Je to zajímavé, jak do všeho musí člověk prostě dospět. Musíte si něco protrpět, než se zamyslíte nad tím, jestli to nejde dělat jinak, líp. Během několika sekund dokážete rozpoznat, kdo je na dlouhém trailu a kdo se pokouší o úsek Colorado Trailu. Tohle je zrovna extrém, ale o deset až patnáct kilo těžší batoh než je potřeba, prostě poznáte.

A to je moje Mariposa taky docela velká, protože půlku zabírá náš naducaný péřový double quilt – něco mezi peřinou a spacákem bez zipu (pro dva). Hmotnost 1,2 kila je boží, ale objem je větší. Nevadí. Ve větším batohu je aspoň víc místa na jídlo. Nemám téměř žádný podkožní tuk, a tak musím jíst v podstatě neustále. Nemám problém spořádat i 5 až 6000 kcal denně. To je kilo čokolády! Převedeno na ořechy, vločky, těstoviny a placky je to pak o dost víc. Oli kupodivu tolik nejí a ideálně si vystačí jen s tou čokoládou. Pokaždé u toho lamentuje, co si počne doma, až nebude tolik pohybu a bude potřeba držet kalorie na uzdě.

Nakonec se zvládáme probojovat na silnici až následující den ráno. Únava je značná. Stop jde relativně rychle, a tak se už v jedenáct cpeme salátem a pizzou. Je to “all you can eat”, tak to do nás vydrží padat dvě hodiny. Venku už je zase černo a lije.

Leadville je úžasné město a hostel je tu útulnější než domácí obývák, tak zůstáváme.

Leadville je úžasné město a hostel je tu útulnější než domácí obývák, tak zůstáváme.

Perfektní načasování. Bohužel zjišťujeme, že takhle hnusně má být pět dní. Naše další cesta vede za tři dny přes dva kopce 4350 m – Grays and Torreys Peaks, tak je buď obejdeme údolní variantou (ale to se nám nechce, jsme na trailu po páteři kontinentu, ne?), nebo počkáme dva dny v Leadville a potom vyrazíme. A než se pod kopce dohrabeme, tak se počasí umoudří. Jsme docela unavení, Leadville je úžasné město a hostel je tu útulnější než domácí obývák, tak zůstáváme.

Celé město žije přes léto sérií běžeckých závodů, MTB závodů a tréninkových kempů a jsou tu úžasný lidi. Skoro z každé ulice je perfektní výhled na dva nejvyšší kopce v Coloradu a má to tady atmosféru starého hornického města.

Na rozdíl od Aspenu nebo Boulderu si tu může dovolit žít každý. Teda když mu nevadí, že je tu sníh 7 měsíců v roce. Je to peklo, všude jsou sjezdovky a ve městě rolbařskej učňák, takže studenti tu denně rolbujou kilometry běžkařských stop. Kdo se s námi složí na společnou chatu tady?

Leadville je pro nás jako černá díra, to město a hostel nás prostě vcucli a nechtějí nás pustit. Nejsme v tom ale sami. Skoro každý kdo dorazil, se sice následující ráno sbalil, ale pak jsme ho odpoledne našli na pohovce.

Nejspíš tomu přispívá i fakt, že venku se čerti žení a vyhlídky na trochu normální počasí moc nejsou. Déšť je nepříjemný, ale nevadí, jsme na něj připravení. Problém je, že i tady “dole” ve městě jsme ve 3000 m nad mořem a zase nás čekají sedla přes 3700 m a mezi nimi dlouhé hřebeny jen o kousek nižší. A v horách to skoro nikdy není jenom déšť, vždycky se přidají i blesky. My bychom chtěli jít variantu přes další dva kopce 4350 m – Grays a Torreys Peaks a na to už to opravdu chce trochu lepší počasí. Předpověď hlásí ještě čtyři dny bouřek a deště. A pak už má být líp – jen odpolední bouřky. Na zmíněné vrcholy je to zhruba 100 km, tři dny cesty. Když zůstaneme v hostelu druhou noc a potom vyrazíme, probojujeme to tři dny deštěm a na vrcholy snad už vyjde lepší počasí. Hurá nemusíme dnes do deště.

Doháníme, co můžeme stran úřadování na internetu, cpeme se vším, co nám přijde pod ruku, přidáváme pár nových produktů do eshopu a následující ráno jsme připraveni k odchodu. Už brzy ráno jsou u dveří pochystané batohy dalších odhodlaných, ale nakonec kolem jedenácté odcházíme mezi prvními. Zasekli jsme se v kuchyni se starším běžcem v důchodu, který tady na hostelu tráví už několik sezón celé léto a dělá různým lidem support při ultratrailových a MTB závodech. Pěknej koníček. Když se svěřuju, že bych 100 mílový Leadville taky někdy rád běžel, sype ze sebe jednu radu za druhou. Má přehled.

Leadville je pro nás jako černá díra.

Než půjdeme na stopa, musíme ještě na poštu se dvěma balíkama. Jeden jsou zbytky zimních věcí a další drobnosti, kterých se chceme zbavit, a jde do Shelby. A druhý je takzvaný “bounce box” – balíček s vybavením které používáme, ale teď zrovna do hor se nehodí (lehoučký tarp bez moskytiéry SMD Haven, klobouky proti slunci, náhradní kraťasy, náhradní filtr a několik rolovacích lahví Evernew, tenké ponožky, léky na průjem a antibiotika, baterky do foťáku atd.) a ten pojede na konec Colorada. Tam totiž začneme klesat, přejdeme do Wyomingu a budeme se muset prokousat vyprahlou Great Basin.

Někdy je odchod z města prostě zapeklitá záležitost. Průchod kolem kavárny nás stál další dvě hodiny času… Aspoň ale přešel nejhorší liják dne a podařilo se nám vyřešit jeden problém eshopu. Ted už teda konečně v jednu hodinu odpoledne máváme na znuděné řidiče. Moc to nejde, ale za půl hoďky jedeme zpět do Tennessee passu pokračovat v naší cestě. Je to docela příjemné se zase hýbat. Už nám chybělo posouvat se zase dopředu. Občas drobně prší, ale jde se příjemně. Dnes nám stačí jen 16 km, přiblížit se pod dvě vysoká sedla. Nemáme ambice je v aktuálních podmínkách procházet. Necháme si to na ráno, to by mohlo být líp.

Máme chvíli signál, tak kontrolujeme počasí. Super, posunulo se to a nejhorší déšť a bouřky mají být dnes a zítra. Asi aby to vypadalo věrohodněji, začíná pořádně pršet. Kempujeme v dešti asi napůl cesty do sedla. Ráno čekáme, až přestane pršet, balíme a vyrážíme. V sedle jsme bez deště, ale je to na spadnutí.

Navíc tenhle trail má takovou specialitu. Normálně je sedlo nejvyšším bodem na trase a pak se začne klesat na druhou stranu. Na CDT je sedlo nejsnazším přístupovým místem na hřeben a pak se vesele stoupá po hřebeni dál. Začíná zase pršet, tentokrát vydatně. Další sedlo před námi je chvílemi vidět, tak tři kilometry, aspoň že trail je výrazný a je snadné ho sledovat.

Je sice černo ale bez blesků, a tak se přes sedlo přehoupáváme docela v klidu. Teď to bude deset kiláčků z kopce až do lyžařského resortu Copper Mountain. Padá na mě festovní únava. Už jsem byl unavený párkrát před tím, ale teď mám pocit že každou chvíli omdlím. Jsem z dlouhých běhů zvyklej, že krize přichází a odchází, tak prostě zapínám “autopilota” a jedu dál. Ale dobrý to není. Na fotkách, co udělala Oli, jsem si v Leadville všimnul, že jsem o dost hubenější než obvykle a váha v hostelu ukázala 60 kg. Musím na to myslet a víc a líp jíst, jinak se stroj za chvíli zastaví. Normálně bychom v resortu nestavěli, ale takhle míříme na oběd. Polední šlofík taky pomůže.

Předchozí Další

Cestou potkáváme Elusiva. To je ten 72 letý chlapík, co dělá v sedmdesáti všechny velké traily a mezi nima se přesouvá na kole nebo pádluje po velkých řekách. Byl sice dost za námi, ale šlapal během deště nižší varianty a dorazil sem už včera. Další zastávku měl na údolní variantě v Silverthorn a měl tam i balík na poště. Ale normálně by tam dorazil v neděli, když je zavřeno a on si nemůže dovolit čekat. Přeci jenom není nejmladší ani nejrychlejší. Tady v Summit county spojuje resorty a pár měst bus zdarma, tak skočil na bus a pro balík si zajel. Na tom není nic tak zvláštního, ale on se zase busem vrátil, aby nepřeskočil a pokračoval v kontinuálním průchodu! Klidně mohl zůstat v Silverthorn a pokračovat odtamtud, nikdo ho neviděl busem jet. Je to otázka osobní i trailové etiky a on se vrátil a pokračuje poctivě dál. Tohle je vůbec hodně citlivé téma a jsou kvůli němu hlavně na Facebooku divoké diskuze.

Hlavním heslem všech dlouhých trailů je “hike your own hike”, myšleno tak, že každý ma jít svým tempem, zastavovat, kde potřebuje, brát si den volna, kdy potřebuje, volit varianty, které odpovídají počasí a podmínkám vůbec. A dřív za časů těžkého vybavení a absence dobrých map, průvodců a GPS bylo velkým a ceněným počinem projít dlouhý trail v jednom kuse za jednu sezónu, tzv. thru-hike. Něco jako vystoupit Mt. Everest alpským stylem a bez kyslíku. Občas se stalo, že kvůli extrémní sněhové nadílce, povodni nebo velkému požáru musel někdo daný úsek vynechat a pokračovat dál s tím, že se na daný úsek vrátil později a prošel ho, aby měl zvládnutou celou trasu. Dnešní doba ale hrdinům nepřeje, všechno je potřeba dělat snadno a co není na Facebooku tak se nestalo a na Facebooku nikdo nepozná, že jsem pár (desítek) mil vynechal, a tak začalo být standardem, že lidi automaticky přeskakují Colorado na jaře a vrací se ho projít na podzim, aby nemuseli řešit sníh.

Taky si myslím, že nemá cenu umírat někde pod lavinou a není žádná hanba uznat, že je něco nad moje síly, sekci přeskočit a vrátit se jindy, ale mně osobně se nelíbí, když celé skupinky přeskakují sekci kvůli něčí zmínce o sněhu na internetu, aniž by do sněhu vůbec šlápnuli. Vím, že tu nejsme na nějakém závodě, nikdo nedefinoval pravidla a je na každém jak se zařídí, ale pořád mě to nutí přemýšlet, proč je někdo na CDT, když místo nepříjemných 20 km po silnici zvedne palec, do města se sveze a ještě se ostatním vysmívá, že tu přece není kvůli chození po silnici, ale kvůli trailu. A když řidič jede o město dál, tak se svezou rovnou tam, stejně slyšeli, že je to nudná sekce.

A teď babo raď! Máme to fakt jít celý? No jasně že jo! Vždyť to je úžasná idea projít půl kontinentu v kuse! Obnáší to občas nudný úsek, ale o to úžasnější je příchod někam na hřeben nebo k jezeru. Občasná nudná sekce je zkrátka cena za úžasné momenty o kousek dál. Na druhou stranu jsou tu i takoví, kteří sledují každý centimetr oficiálního CDT i když třeba obchází úžasný vrchol a ti zas opovrhují každým, kdo jde neoficiální variantou. A do toho vstupuje otázka “tripple crown” – ocenění/titul pro každého kdo projde všechny tři velké americké traily. Měl by ho dostat ten, kdo je projde v kuse, ale nárokují si ho i ti, o kterých víme, že některé sekce stopovali. Jak tady říkají – vzali žlutou značku – protože středová čára na silnicích je žlutá.

Každý ať si tudíž dělá, co chce, ale pak by se to mělo nazývat pravým jménem. A proto my fandíme lidem jako Elusive, kteří jsou rozhodnutí to vybojovat “čistě” a projít cestu v kuse, i když třeba jednodušší variantou. I my to chceme dát v kuse, někde bereme kratší variantu místo obcházení města a někde si zase zaběhneme pár kilometrů na nejvyšší kopec regionu, i když není na oficiálním CDT. Chceme toho stihnout i vidět co nejvíc, ale zároveň nechceme přetrhnout nit naší cesty. Velkou radost nám udělal i Kuba Čech na PCT – jeho skvělý blog najdete tady – který nepodlehl davové panice a probojoval to zasněženou Sierrou, i když většina lidí flipnula a i když ho to obralo o spousty času. Jak tady říkáme “all respect bro”.

Teď ale zpět k naší cestě. Stovky kalorií a pořádná káva mě staví na nohy a odpoledne vyrážíme dál. Musíme překročit hřeben Ten Mile Range v sedle necelých 3800 m, než začneme sestupovat k městu Breckenridge. Začíná brutálně pršet a většinu času vidíme jen mlhu. Není to ideální, ale aspoň se neblýská. A kupodivu se nám i šlape dobře. Jen je obrovská škoda, že z hřebene nic nevidíme.

Předchozí Další

Byli jsme tu totiž loni v říjnu s Damajkyčem, ségrou a Marťákem na Quandry Peaku 4350 m a pro většinu výpravy to byla první čtyřtisícovka. Tak jsme chtěli zavzpomínat. Při sestupu v mlze narážíme na větší sněhové pole a oceňujeme, že jsme vybaveni mapou, kompasem i Guthookem. Dokud je hezky, člověk má pocit, že to jsou zbytečnosti, že je přeci vidět kam máme jít. Užitečné připomenutí na čem nikdy hmotnost nešetřit. Kempujeme hned jak nacházíme dobré místo. V noci opět prší, ale aspoň ráno balíme bez deště. Sundávám jídlo pověšené na strom pryč z dosahu hlodavců a aby nebylo ve stanu kvůli medvědům

Je zajímavé, že i když má člověk vybavení vychytané, tak během pár dní deště postupně všechno navlhá a když se ochladí, může nastat problém. Proto využíváme každý moment hezčího počasí a během svačin sušíme co můžeme. Kolem poledního překračujeme silnici mezi Friscem a Breckenridge a bereme místní bus zdarma do města. Potřebuju jíst a musíme dokoupit zásoby na další úsek. Breck je vyhledávaný resort a jsou tu stovky kilometrů sjezdovek a MTB tras.

Město je turistické peklo a je úleva být v podvečer zpět na trailu. Kvůli odpoledním bouřkám je potřeba plánovat postup tak, aby se člověk nablížil k nejvyššímu hřebeni během odpoledne, přespal, vyrazil před šestou ráno a přeběhl exponovaný úsek bezpečně během dopoledne. Trvá nám celý den se k hřebeni dostat. Ráno vstáváme po čtvrté. Hvězdy na obloze říkají, že je hezky, ale než posnídáme a sbalíme, už se tlačí černá hradba mraků.

Naštěstí se během hodiny rozpouští, a tak vyrážíme na víc jak 25 km dlouhý, exponovaný hřeben. Rychle stoupáme do 3800 m a tam bychom měli celý den vydržet. Výjimkou bude Whale Peak, kde budeme muset vyšplhat do 4 tis. Mysleli jsme, že to nejhezčí z Colorada už máme za sebou, a tak nás to tu totálně dostává. Jsme výš než většina okolních zasněžených vrcholů, ale tady všechno kvete. Kolem dokola až k obzoru hradby pocukrovaných hor. Škoda jen silného větru. Víme, že bychom měli spěchat, ale čučíme vyjeveně na tu nádheru, hulákáme radostí a do nekonečna fotíme. Z euforie nás vytrhává další hradba mraku a závoje deště, které vítr rychle žene naším směrem.

Mám nastudovanou mapu, a tak vím, že musíme aspoň ještě kilák přeběhnout, abychom mohli utéct do údolí, kterým se zase napojíme na Continental Divide Trail a budeme zítra moci vystoupit na naše vrcholy. Dnes má pro změnu krizi Oli. Do údolí se dostáváme právě včas. Nejsem meteorolog, ale černé mraky a vzpomínka na hůlku praskající statickým nábojem stačí, abychom se uklidili do údolí. V “domečku” pod stromy slavíme svým nezávislým způsobem Den Nezávislosti, 4th of July.

Předchozí Další

Cestou do base campu pod Grays Peak nás údolím popohání vyvěšené letáky od správy parku, že tu před týdnem došlo k incidentu s medvědem a že se tu nemáme zdržovat ani kempovat. Děkujeme. Fascinují mě všudypřítomné pozůstatky dolů a dobývání všeho možného. Haldy barevné suti ve svazích, šachty, kanály s vodou, koleje, staré lanovky a dokonce parní kotle. K tomu staré cesty i ve čtyřech tisících.

Připadám si jako v dobrodružné knize z dětství a bavím se představou, jak to tu žilo v době boomu dobývání. Mrzí nás, že o místní historii nevíme víc. Většina je z konce 19. století, ale příroda se stejně ještě úplně nezahojila. Kempujeme hned pod jižní stěnou Grays Peaku, ale zítra nás čeká dlouhé stoupání po druhé straně údolí a pak vyhlídková, okružní cesta po ostrém, exponovaném hřebeni až k vrcholu. V mapě píšou že to není úplně turistika a že zapojíme i ruce, ale to Oli neříkám 🙂 Až tam bude, tak to zvládne.

Vyrážíme zase před šestou a obloha je vymetená. Super. Na hřebeni to fouká snad 80 km/h a chvílemi máme problém s chůzi. V závětří nacházíme známého z trailu – Greg in the Wild vyrazil hodinu před námi a nabírá tu síly. V 62 letech už to hold tak nešlape. Pauzírujeme taky a pokračujeme tak 10 min za Gregem.

Přicházíme na ostrou hranu, napravo skoro kolmé skály a extrémně strmé kuloáry. Doufám, že to půjde po ostrém vršku. Do těch kuloárů bych se nikdy nepustil a to se cítím v horách docela jistě. Najednou pod námi slyšíme padat kamení a vidíme, jak se strmou stěnou Greg hrabe nahoru tak 5 metrů pod námi. Nenápadá mě jiné vysvětlení, než že tam zahučel, ale odpovídá že je OK a hledá cestu. Hulákám, ať se okamžitě vyhrabe nahoru a doufám, že to zvládne, protože se s ním všechno drolí a sype půl kilometru dolů do údolí. Dělá se mi trochu špatně, tohle nemůže skončit dobře. Oli nemá odvahu se dolů ani podívat. Greg to nakonec zpět na hřeben zvládá a asi mu dochází, jak blízko konci byl, protože další dvě hodiny po hřebeni šlape v našich stopách. Snažím se vybírat co nejschůdnější cestu, aby to bylo OK i pro něj.

Zvládá se ještě jednou sesypat, ale bez zranění. Přiznává, že to v takových horách moc nezvládá a že asi přestřelil. Děkuje, že jsme ho hřebenem provedli. Vůbec nechápu, co dělal tam dole a jak se z toho dostal. Přitom po hřebeni s trochou hledání to byla bezpečná cesta – i Oli v tom neshledala problém.

Dosahujeme další pěkné mety - 1100 mil, tak se fotíme i s Torreys Peakem v pozadí. Napojujeme se na standardní výstupovou trasu kudy proudí desítky lidí. Na vrcholu se Greg fotí pro svoji ženu, protože mají výročí svatby. Docela romantická záležitost. Výhledy jsou zase pecka. My se chystáme ještě přes sedýlko na druhý, mnohem líp vypadající Torreys Peak.

Předchozí Další

Gregovi to stačilo a půjde rovnou dolů. Než se rozloučíme, dostáváme od něj zajímavé pozvání – na další zastávce ve Winter Parku za dva dny ho náloží manželka a přátelé, co tu mají srub. A že jsme zvaní s nima pár dní povegetit. Terasa, pivečko, vířivka a výhledy na hory. Máme na spěch, ale ne tolik, abychom tohle odmítli. Škoda že se v tomhle Američanům nedá moc věřit. Namluví toho hodně, ale nestane se nic. Uvidíme. Jsme rychlejší než Greg, tak si zastávku ve městě naplánujeme po svém a uvidíme, jestli se Greg ozve. Zbylých 40 kilometrů je zase po absolutně úžasném vysokém hřebeni.

Fouká to zase tak, že i s hůlkama máme problém s chůzí, ale s tím člověk takhle vysoko vlastně počítá. Nevím, jak je tohle možné, ale celé Colorado krajina i výhledy gradují. Už před dvěma týdny bylo všechno daleko lepší, než jak jsme si to představovali, takže tohle je jako sen.

Akorát nám došlo jídlo a tak po náročných dnech vysoko v horách doslova utíkáme směr silnice do města. Stop jde rychle, do auta k nám se vtírá zvláštní rychlík v sukni Cloud Buster, který nás dnes doběhl. Borec, i tady v kopcích dělá padesát km denně. Winter Park je lyžařský resort plný turistů. Takže rychle polykáme obří bagetu v Subway a za tmy odcházíme za město do lesa přespat. Normálně by to nebylo tak jednoduché, byly by tam soukromé pozemky. Tady ale hned za městem začína National Forest a tím pádem možnost legálně zakempovat kdekoliv.

Hned brzy ráno se vracíme do centra. Tyhle návštěvy města mému chabému tělu náramně prospívají 🙂 S každou porcí vajíček, slaniny a zeleniny cítím, jak se mi vrací síla. Super. Pereme prádlo, hlásíme se domů a Oli se konečně dohoupává k holiči nechat si podholit strany hlavy a krk, aby se hlava tak nepotila. Doufám, že zase nevyměkne. Tak napůl. Nad ušima vlasy zůstaly, ale nad krkem je oholeno.

Okamžitě si to chválí. S perfektním načasováním přichází SMS od Grega, že nás za moment naloží a jedeme na srub. Wow. Je vidět, že lidi na trailu jsou jiný a je na ně spoleh. Den volna nám neuškodí. Domácí Nancy a Sandy nás okamžitě adoptují a pečují o nás jako doma.

Na trailu je nám skvěle, ale večery v dobré společnosti jsou takovou třešničkou na vrcholu toho všeho. Na terase s pivkem se kocháme výhledem na hřeben, kde už zítra pošlapeme. Náš plán vyrazit brzy ráno zpět na trail bere za své, když se snídaně a hovor s domácími protahuje do oběda. 

A to jsem ještě ani nesáhl na blog. Dobrou společnost a žvanec zkrátka nedokážeme odmítat. Trail tu bude i zítra, ne? Nakonec se necháváme odvézt do města až odpoledne, v mekáči na wifině dopisuju blog a zpět na trail míříme vlastně až večer. Nevadí. Ma být týden krásně a aspoň dojdeme do národního parku Rocky Mountains na Oli narozeniny. Dokonalé jak do sebe správné věci hladce zapadají. Ono to tak funguje i v běžném životě, dokud to člověk nepřekombinuje a nepřemyslí. Stačí trochu zpomalit a užívat si to, co zrovna je, než pořád plánovat co bude. Takže přejeme poklidné léto, pozitivní zážitky a dobrou společnost a za pár dní se ozveme z další zastávky.

Parádní, ale podivno-zvláštní etapa. Jak jako? Co to znamená? Počasí nám přeje, sněhu je minimum, takže se postupuje dobře. Na poměry CDT dost dobře.

Ale už pátý týden šlapeme převážně ve výškách nad 3500 m s tím, že nás pravidelně proženou přes nějakou čtyřtisícovku a únava začíná být znát. A k tomu se občas přidá právě něco nestandardního, co vás někdy potěší, nabudí a dodá energii a jindy vám to trochu zvedne mandle. Když se pohybujete bez auta a bez domova, musíte neustále řešit situace, které v “normálním” životě vlastně neexistují.

Třeba si chcete ve městě přes den odpočinout, ale nechcete platit $100 za hotel. Musíte tudíž chodit celý den s batohem. A města jsou tu jaksepatří roztahaná. Potřebujete dobít telefony, najít spolehlivou WiFi (všude je dobrá na zábavu, ale když chcete něco udělat, soustavně padá), zastavit se na poště, kde máte poslané mapy, ale zrovna dnes je zavřeno. Potřebujete si dát sprchu a vyprat, ale jediná prádelna je zrušená. Dobré je, že nikdy nebudete smrdět tak, jako několik měsíců opakovaně propocovaný batoh, takže pokud chodíte po městě s batohem, nemusíte si dělat starosti se sprchou 🙂 Nicméně to všechno k trailu patří a nejde o život. Jen vám to zrovna nepřidá na elánu, když se toho sejde najednou víc.

My teda zahajujeme podivnou a podivuhodnou etapu stále ještě na srubu u Nancy, Jeffa, Cindy a Grega z trailu. Chtěli jsme vypadnout hned ráno, ale snídaně a příjemný hovor se protáhl do oběda. Nevadí, relax jsme stejně potřebovali. Po poledni konečně odjíždíme. Děkujeme za všechno.

Bohužel nemíříme ještě na trail, ale necháváme se vysadit u Mekáče kvůli WiFi. Na srubu nebyla, tak musíme dohnat úřadování a blog. A teď ať mi někdo vysvětlí, kam zmizely ty čtyři hodiny než jsem vypil kávu a shake! Aha? Tohle se nám ještě nestalo, abychom na stop vyráželi po šesté večer. Čtyřproudová silnice ven z města mi na náladě nepřidává. Tady nikdo nezastaví. U odbočky k velkému hotelu Oli navrhuje, že bychom to mohli zkusit a zvedá palec.

Než se stihnu zeptat jak dlouho si myslí, že to dnes bude trvat, tak hvízdají gumy a zastavuje malý sedan. To je rekord, za 2 sekundy jsme ještě nikdy nejeli! Po otevření dveří se z auta valí “zelený” dým, fajn mladý pár neví kam jedou, ale svezou nás. Borec si zabouchává při úklidu zadních sedaček klíčky v kufru, ale i to rychle řešíme a za půl hodinky jsme v sedle. Trail okamžitě šplhá do 3500 m na hřeben bez možnosti zakempovat, tak se jen uklízíme za stromy s výhledem na západ slunce a jdeme spát. Necháváme to na zítra. Tahle etapa bude krátká, tak zítra zabereme a doženeme to. A nebo taky ne.

Oli to nějak nesedlo, po prvním hřebínku šíleně klesáme, abychom potom mohli vystoupat 1200 m na čtyřtisícový James Peak. Je jí blbě a sotva se plazí. Ani pořádný oběd nepomohl. Už se to stalo jednou před týdnem. Není to střevní infekce, ani ze sluníčka, vypadá to, že tělo protestuje proti výšce. Po James Peaku následuje dvacet kilometrů po exponovaném hřebeni bez možnosti dobře zakempovat. To bude problém, když jsme ještě na vršku a je šest večer…

Předchozí Další

Naštěstí vidím kousek pod vrcholem pěknou ohradu z kamení, tam bychom to mohli zkusit. Ale ten vítr! V ohrádce při zemi to docela jde, takže leháme pod širák a Oli hned usíná. V noci vítr zesiluje a už se nedá spát, jak to s námi lomcuje. Zima není, to ne, ale spát to nejde. V jednu oblíkám péřovku a hodinku při čelovce vylepšuju kamennou zeď. I to je zážitek, protože poprvé od začátku trailu jsou v noci vidět světla nějakého města, a zrovna Denver! To je ooobrovská věc. Lidi jsou úchylové… Pak už spíme až do rána.

Další den je Oli jako výměněná a i v silném větru to rychle utíká. V Corona Pass, v tři a půl tisících narážíme na něco co vypadá jako zbytky železnice. Dnes už “jen” prašná cesta s dřevěným mostem jak z westernu a všude staré trámy. Na info ceduli čtu, že skutečně tudy vedla trať z Denveru a byl tu dokonce hotel! Hornická a železniční historie z konce 19. století mě naprosto fascinuje. Zase boží hřebenovka až do oběda. Jen se mi nelíbí, že i dnes se tady nahoře prohání jeepy.

Předchozí Další

Vítr podle mě dosahuje v nárazech tak stovky, protože když se opře, nedokážeme ani s hůlkou jít dopředu. Krátce po poledni konečně opouštíme hřeben a do večera to natahujeme na 40 km. Teď už by to měla být pohoda kolem jezer až k národnímu parku Rocky Mountains a městečku Grand Lake. Chceme zbývajících třicet kiláčků přeběhnout co nejrychleji, dobře se najíst, vzít si hostel, aby bylo kde nechat věci a pak si další den jen tak bez batohu přeběhnout okruh národním parkem. Continental Divide Trail nepochopitelně národní park téměř míjí. Prochází jen tak pár kilometrů lesem při okraji, ale varianta trailu tvoří úžasný okruh srdcem národního parku. Tak to chceme využít a projít si ho.

Má mít asi 35 km, ale když chcete v parku kempovat, musíte získat permit na daný “kemp” – 6 až 12 míst a nést těžký plastový kanystr na jídlo kvůli medvědům. Šance získat permit takhle v sezóně je nulová. Permity jsou rezervované už od zimy, tak to musíme proběhnout za den. Oli má zítra narozeniny, takže hostel, sprcha a okruh parkem bez batohu zní jako skvělý plán oslavy. Nejdřív tam ale musíme dojít. Postup nám zpomaluje velké množství od větru popadaných stromů ale s vidinou skutečného jídla se statečně prokousáváme. Jezera Monarch a Granby nám dočista vyráží dech. Jsou obrovská a krásná. Nedá se odolat a na naší soukromé pláži si dáváme koupačku. Ještě pár obrovských luk a budeme tam. Tohle je veget!

Nedá se odolat a na naší soukromé pláži si dáváme koupačku.

Nedá se odolat a na naší soukromé pláži si dáváme koupačku.

Jako tradičně na trailheadu jsou i tady letáky, že jsou tu losi a že máme být moc opatrní. V žádném případě se nepřibližovat a když ho překvapíme, tak na nic nečekat a prchat, jinak nás zle vyrychtuje. Asi jo. Když bych měl půl tuny, dva metry v kohoutku a byl od přírody trochu nevrlej, tak bych se tímhle taky občas zabavil 🙂 Podle mě ale trochu přehání, aby je prostě lidi nechali v klidu. Louka není vždycky louka, občas je to močál a občas neprostupné vrbové houští. A tady už nejdeme souběžně s Colorado trailem, takže trail není vždycky trail. Asi abychom byli pro město líp navonění vede trail hustým vrbovým houštím a hlubokým smradlavým blátem. Vrháme se do houští najít suchou alternativu. Oli první. Musím se pochválit, že pokud je v okolí kilometru něco zajímavého živého, vidím to. Nic mi neunikne. Ani tady nemůžu přehlédnout losí parohy a uši jak čouhají z vysoké trávy jen dva metry od nás.

Naštěstí spí a asi se mu nechce vstávat. Rychle pryč. Vrážím do Oli, dál to nejde. Neprostupné vrbové houští. Dělím se o skvělou zprávu že 5 m od nás spí los, že kolem něj musíme zpět a že ho určitě budu zkoušet vyfotit. Vyděšená Oli je skoro stejně zábavná jako rozzuřený los, a tak bez mrknutí oka probíháme močálem a zážitek nás pohání až do města. Tohle mockrát v životě nezažijete. Teda pokud nejste já a nebo se mnou nežijete… pak vás čeká vyšší level. A brzo.

Město Grand Lake je turistická past, hostel plnej, nejlevnější hotel $130/noc. To nám zase všechen elán bere. Obíháme snad všechny hotely ve městě a všude stejná cena. Dvě noci, to mě zabije. V krizi se ptám majitelky sámošky, jestli nemůžeme zakempovat pod stromy u krámu. Vůbec ji to nepřekvapuje. Říká že samo že jo, že záchody jsou blok odsud v parku, voda za barákem a že si můžeme roztopit malý grill. Jako fakt? Pecka. Běžím pro Oli, hotel bude zítra. Rozjíždíme opekání buřtů, pivko a veget. Parádní „hikertrash“. Správní trampové.

Kempujeme uprostřed města na trávě u obchodu. Na chvíli se přidávají Boomerang a Sunrise, pár ze Slovinska. Jsou na hotelu hned vedle. Zítra jdou dál. Jsou fajn, snad je ještě dojdeme. My si ráno necháváme jeden batoh v obchodě a vyrážíme na okruh parkem jen nalehko. Z 40 km je nakonec 45 a vypadá to, že sotva stihneme vyzvednout batoh z obchodu. Ale výhledy stály za to. Nechat si ujít Rocky Mountains National Park by byla velká škoda!

Předchozí Další

Valím pár metrů před Oli, sestupujeme mezi louky. Přemýšlím, co s tím hotelem až dorazíme do města. Z myšlenek mě vytrhává obrovská, nehybná, tmavá silueta mezi stromky hned u trailu. Tak blízko, že bych ho mohl pošimrat na bradě… Gigantickej los. To poznáte, alfa samec. Takže Oli jen slyší UAAAAA a pádím proti ní. Zapadáme za nahusto rostlé stromy. Los nic a jen se nerušeně klidným krokem vydal přes louku dál. Odvažujeme se vylézt a pozorovat ho.

Vůbec ho nezajímáme. Rozhodně nejbližší a největší los, co jsem viděl. Oli si chválí, že to je boží narozeninový dárek a že ty dnešní nekonečné kilometry stály za to. To je nevděk, populární trasa národním parkem s průvodcem a nosičem nestačí 🙂 Zbývá už jen pět kiláků a budeme sedět nad hamburgrem. Další CDT hiker proti nám se zubí, že asi budeme mít životní zážitek, protože za zatáčkou je přímo na trailu pět losích samců a samice a že se jim vůbec nelíbilo když skrz ně prošel. Už dost. Pojďme normálně šlapat, kochat se výhledama, a držet to v poklidu, co? NE. Fakt jsou tam. Na desetimetrovém pruhu trávy mezi řekou a prudkou strání.

Vypadá to, že Oli přišli popřát všichni losi z parku. Prodíráme se strání nad nimi a sledujeme je. Fascinující podívaná. Co dodat. Monumentální bytosti, skoro jako zjevení. Co přijde dál? Mě už to stačí. Prosím. Jsme unavení, ale nadšení a spokojení. Jdeme z trailu rovnou na slavnostní hamburger, po 12 hodinách velmi svěží chůze není čas na hrdinství.

Bereme hotel. Potřebujeme základnu pro přípravu na další etapu a trochu se dát do normálu. Tahle etapa byla vyčerpávající. Tím že jsme okruh parkem už oběhli, tak nám do Steamboat Springs zbývají jen čtyři dny. A okruhem v parku jsme se vlastně rozloučili s pořádnýma horama. Teď to bude pomalu postupně klesat k vyprahlé Great Basin ve Wyomingu. Užívejte léto a za pár dní nashle. My vyrážíme dál. Petr a Oli.

Už je to tradicí, že z města prostě nezvládáme odejít dřív než večer. Vždycky se najde něco, co se musí nutně vyřídit.

Teď třeba komunikace s celnicí kvůli krabicím s osobníma věcma, které jsme v rámci stěhování z USA odeslali domů před odchodem na trail. Je to zábava, zvlášť když všechny dokumenty jsou v krabici u Christie, někde v Shelby ve sklepě a my jsme ve městě na internetu jednou za pár dní. To ještě bude maraton.

Aby divných událostí nebylo málo, těsně před odchodem z kavárny Oli prolejzá jejich knihovničku s knihama na prodej a vytasí se s obrovskou knihou na křídovém papíře o historii osidlování, hornictví a železnice v pohoří San Juans, kterým jsme tady v Coloradu prošli. Už měsíc básním o tom, jak je to fascinující a že doma si to všechno budu muset vygooglovat. A teď to tu mám přímo pod nosem a jako knihu! A za 3 dolary. To se nedá jen tak přejít. Musíme ji koupit. No jo, ale pošta je už zavřená a úplně si nejsem jistý, že někdo z turistů tady bude ochotný ji zabalit a zítra odeslat. I kdybych mu na to dal peníze. Co na plat. Já zastánce lehoučkého batohu strkám dvoukilovou monstr-knihu do batohu, abych ji nesl dalších 120 km…

Nevadí, konečně zase šlapeme. Smyčku skrz národní park jsme si oběhli už včera, takže můžeme vyrazit rovnou dál. Akorát se mi moc nelíbí, že oficiální Continental Divide Trail teď první den vede údolím, když stará varianta vedla po hřebeni hor Never Summer, odkud tuším parádní výhledy na Rocky Mountains i na naši další trasu. Máme to rádi, když jsme aspoň občas nahoře a vidíme, odkud jsme přišli a kam a kudy směřujeme dál.

Takže se vydáváme po vlastní trase. Ani oficiální trasa už není moc značená, takže tady není nic. Pár hodin šlapeme sítí rozježděných, prašných čtyřkolkářských trailů než se konečně napojíme na hřeben. Super, dokonce na sloupku nacházíme fixou namalovanou značku CDT! Já bojuju s knihou v báglu, Oli se stoupáním, ale je to nádhera. Už několik týdnů narážíme na kvetoucí plané růže a tady jich je spousty. To je taková vůně! Na intenzivní, až skoro nepřirozenou vůni lesa jsme si už zvykli, ale tohle nás vždycky znovu dostane.

Radovali jsme se ,že už jsme z velkých hor venku a že to teď bude poklidnější. Předčasně. Jdeme sice o poznání níž, těsně nad 2500 m, ale zato nás honí přes nejvyšší kopce v okolí. Pokaždé skoro tisíc metrů nastoupat. Dvakrát denně to dá zabrat, ale ty výhledy stojí za to. Vždycky jdeme po samostatném hřebínku a kolem dokola v dálce jsou stále ještě pocukrované hory. Zvlášť Parkview Mountain nás dostala. Jak výstupem, tak výhledama.

Předchozí Další

O den později, během nekonečné cesty po silnici, potkáváme chlapíka Aarona, který jede náš trail na kole a bere to poctivě – i na tenhle neuvěřitelně strmej a kamenitej kopec kolo vystrkal! Má náš obdiv. Všichni bikeři totiž jedou The Great Divide, která je pro kola určená a sleduje Continental Divide po sjízdných cestách. On je hard core.

Trošku jsme si mysleli, že tahle sekce by mohla být poklidnější, trochu normálnější. Prostě jen šlapat a kochat se. Ale ne. Tohle je CDT, tady nás nechtějí nechat vydechnout. Krom toho že značením se šetří a zásadní křižovatky nemají ani sloupek, natož pak značku, takže je projdete bez povšimnutí a zjistíte to za dvacet minut, když vám okolí nesedí s mapou, tak silný vítr minulý týden poshazoval velké množství suchých stromů a my je musíme obcházet a přelézat.

Jeden dva nevadí, ale každých 50 m, to nás postupně vyčerpává. Je to docela úlet, řekl bych, že klidně 50% stromů tady v Coloradu je mrtvých. Na jihu v San Juans to bylo i 90%. Všechno obdoba našeho kůrovce. Krom toho že je to smutný pohled, tak je někdy těžké najít kemp na noc. Hezké plácky jsou obklopené mrtvými stromy a poryv větru v noci je může shodit přímo na vás. Když to v noci fouká, je slyšet stromy padat.

Pořád jsme nechápali, proč všichni říkají že CDT je brutální, teď už tušíme 🙂 Na Pacific Crest Trailu jsme taky procházeli náročné sekce, ale pořád bylo nejtěžším úkolem prostě jít. Tady je nejtěžší se k pořádné chůzi dostat. Nicméně stále nás to baví, stále pomalu postupujeme a stále se těšíme na nové sekce.

Bonbónkem téhle etapy byla závěrečná dvacetikilometrová chůze po silnici. Nejdřív kousek prašné, pak okreska a nakonec dva kilometry velké highway. Asfalt zahajujeme kolem šesté večer. Podle mapy půjdeme kolem potoka, hromady malých cest, kde bychom se mohli svalit na noc. Nějak jsme ovšem přehlídli, že jsme venku z National Forest. Podél silnice vysoký plot z ostnatého drátu. Každá odbočka má okamžitě bránu, ostnatý drát a varování, že jde o soukromý pozemek a s narušiteli se patřičně zatočí.

Oli bolí paty a má toho dost. Říká, že ujde ještě tak míli a dost. Voda sice v potoce je, ale jsou na ní bez přehánění stovky bobřích hrází a jak stojí, vypadá zoufale špatně. Pořád doufám, že nějaký přítok bude lepší, ale je to čím dál horší. Ke každému dalšímu potoku je to asi míle. Pátá, šestá, už je tma, ale musíme dál.

Horší než chodit po highway v noci je snad už jen hikovat v převleku za jelena během lovecké sezóny. Amerika je posedlá obříma autama a střílením všude a na všechno. V deset večer konečně nacházíme potok s něčím, co jsme ochotní pít. Taky se napojujeme na velkou highway. Cedule National Forest je dnes větší výhra než loterie. Ještě chvíli nám trvá najít klidnější místo pro stan a nakonec těsně před půlnocí uléháme. Oli má pochvalu, dneska prvně 50 km. Je to zvláštní že tady CDT vede po takové dálnici a ještě zvláštnější je, že odbočka na trail není nikde označená. Taky poprvé na tomhle trailu nikde není dobré místo na stopování.

Trochu bezradně ráno ťapeme po krajnici, už ani nestopujeme. Snažíme se najít dobré místo. Najednou zastavuje dlouhé Volvo a holčina nabízí svezení. Bereme. Byla si vylézt jednu čtyřtisícovku. Prča, v šatech a žabkách! Boty nemá ráda. Tyhle náhody na trailu nejsou náhody, stává se ze mě věřící. Tina nás bere k sobě domů, budova kde bydlí, je starý lyžařský resort a má ve sklepě sprchy, pračku a saunu. Je to prý naše. Ještě nám přinesla misku melounu! Thanks!

Tyhle náhody na trailu nejsou náhody, stává se ze mě věřící.

Že si něco vyřídí a pak ze nás vezme do horkých pramenů nad město, že potřebujeme relax. Chce jít v budoucnu PCT, tak z nás tahá rozumy. Bere nás do oblíbené restaurace, tentokrát ji zveme my. Číšník je kamarád a když slyší CDT, na stole nám náhodou přistává talíř křidýlek gratis a nelidská porce hranolků se sýrem a slaninou. Díky Johne!

Pak má Tina práci, trénuje ragby. Zabíráme stolek v parku na hlavní třídě a rozjíždíme naše přebalování věcí a jídla. Asi po hodince přijíždí zrychlenej týpek na kole, jestli jsme na CDT, a že jestli potřebujeme sprchu, vyprat nebo přespat, že není problém. Šel loni PCT a tak se snaží pomoct. Napsal nám telefonní číslo a ať se ozveme, že si teď jde zaběhat a zmizel. Jsme trochu v šoku, nestává se to běžně, že si lidi na ulici vyhledávají bezdomovce a berou je domu. Máme hotovo, a tak před kavárnou čekáme, až se ozve Tina. Už se stmívá, ale nakonec volá, že spolubydlící s naším přespáním souhlasí, ať skočíme na bus a přijedeme.

Čekáme na bus a najednou zastavuje luxusní Range Rover. Vyskakuje paní, jestli nepotřebujeme někam hodit. Cože? Už jedeme k Tině. Cestou zjišťujeme že jsou z Holandska a mají tu byt. Oli tudíž spouští plynnou holandštinu a paní si nás zamilovává. Když tedy Tina vychází a oznamuje, že spolubydlící se rozmyslela a spát tam nemůžeme, bere si nás Merel bez rozpaků takhle večer domů. BIG THANK YOU to everybody here! Děkujeme všem. Tohle město je neuvěřitelný! Že se tu strhne mela o to, kdo nás ubytuje, jsme netušili! Snad se nám tímhle stylem podaří zítra odjet a nikdo si nás tu neosvojí natrvalo. Rádi bychom CDT došli 🙂

Lehký krok na cestách i v životě Vám přejí Petr a Oli

Steamboat Springs je fakt unikátní. Krom toho že se málem strhla tahanice o to, kdo nás ubytuje, tak nás Holanďanka Merel ještě ráno vzala na snídani (byla zklamaná, že jsme to zaplatili) a hodila nás s našima balíčkama na poštu.

Tahle zastávka ve městě byla fakt neuvěřitelná. Přestože při přebalování věcí v parku vypadáme spíš jako cikánskej kemp, tak se lidi zastavují zeptat, jestli nepotřebujeme nějak pomoc. Věřili byste, že tohle je jídlo jen na 5 dní?

Na poště se nás během vypisování papírů začal ptát uklízeč, co že to děláme a hnedka nabídnul, že až tu za dvě hoďky skončí, že nás hodí těch 30 kilometrů zpátky do sedla. Super. Bohužel jsme to kvůli úřadování v knihovně nestihli. Za město na stopa nás nakonec hází další CDT hikers Bandit a Wilderness, kteří tu vegetí u ségry. Tentokrát je to nezvykle brzo, už ve dvě hodiny. Za chvíli nám zastavuje padesátník Bill. Byl tu na víkend pojezdit na kole a vrací se do Denveru. Už nějakou dobu o CDT přemýšlí, tak jsme ho snad nalomili.

Projíždíme pěkným lijákem, zase budou odpolední bouřky. Když nás Bill v sedle vysazuje, otevírá svoji pro Američany typickou, obrovskou cestovní lednici a začíná nám strkat všechno, co mu po víkendu zbylo. Snažíme se bránit, protože máme batohy plné jídla, ale nakonec odcházíme s pivem a každý jednou plněnou bramborou.

Než to zabalíme, ještě se vrací z auta s malým balíčkem a jestli nepotřebujeme trávu? No my určitě ne, ale děkujeme. Pořád si nemůžeme zvyknout, že marihuana je tu legální.

Bill už nějakou dobu o CDT přemýšlí, tak jsme ho snad nalomili.

Vyrážíme. Jako vždycky po dni volna to jde ztuha. Krásné rozkvetlé louky a komáři. U potůčku narážíme na Shadowa. Věděl jsem o něm dřív než byl vidět – vždycky je cítit cigaretový kouř a pak si někde vegetí Shadow. Už jsme ho potkali dvakrát, vždycky v černém teplákovém kompletu, cigárko a zdál se nám divnej. Teď ale hledáme důvod zastavit, tak přisedáme. Napůl vypitá láhev whiskey trochu vysvětluje proč se nám nezdál. Chvíli vegetíme a ukazuje se, že je docela fajn. Studoval filosofii a umění v Londýně a Malajsii a má kupu příhod o neuvěřitelných setkáních. Nakonec bezva chlapík.

Po hodině se zvedáme. Oli přišla na to, že na další zastávce máme na poštu poslané mapy na celý Wyoming, ale že tam nejspíš dorazíme až pozdě v sobotu a pošta je otevřená od osmi jen půl hodiny. Ano, 30 minut. Už vím, kde bere inspiraci Česká pošta! Nechceme ztratit den čekáním, tak nám začíná trochu závod s časem. Musíme dát za tři dny skoro 120 km. To není tak strašné, ale ještě nás čekají dva delší hřebeny nad 3000 m a odpolední bouřka nám klidně půl dne sebere.

Předchozí Další

Další den docela dobře postupujeme, ale už kolem oběda se to na obloze začíná nabírat. Bouřky a blesky všude okolo. Oli velí oběd a dáváme i šlofíka. Zázračně nás to míjí a my postupujeme pod jakýmsi oknem hezčího počasí. Ale dobrej pocit z toho takhle nahoře nemáme. Je to úleva konečně večer slézt do údolí. Než zapadneme mezi stromy, užíváme si epochální západ slunce.

To je po bouřce vždycky. Kemp hledáme po tmě. Taky už trochu tradice. Další ráno je fakt vedro, tak využívám vzácnou příležitost se vykoupat v řece. Hned poté, co projdeme v pařáku kus po prašné cestě, se obloha zatahuje a začíná to bouřit. Před námi na hřebeni zase lítají blesky, ale tady jen kape. Oli používá osvědčenou taktiku, rozdělává Tyvek a dává si šlofíka. Stejně je čas na oběd. To mě přivádí k šílenství, když spěcháme. Nicméně trochu se to lepší a po zbytek dne šlapeme jen v lehkém dešti.

Ještě se nám daří na jedné louce potkat losí mámu se dvěma mladýma. To je prý velký unikát. A taky nebezpečné. Jsme sice 30 m od nich, ale mámě se to nelíbí. Nemají se k odchodu a nám se úplně nechce je močálem obcházet. Po 5 minutách se dávají do legračního pohybu – i na pevné zemi zvedají nohy strašně vysoko, jako když jdou hlubokým močálem. Prckové jsou obzvlášť zábavní. Poté už jen do tmy dorážíme naši porci kilometrů. Zítra je významný den, překročíme hranici dalšího státu. Na hranici se nakonec prodíráme popadanými stromy. Kvůli tomu že nestiháme, jsme rozhádaní. Oli se ještě na chvíli ztrácí, a tak ani moc neslavíme.

Jedeme dál. Další hřeben je jako z nějaké pohádky, nejdřív lány modrých Vlčích bobů (Lupine), pak skály z “růžové” žuly, pak všude jakoby rozsypané sněhobílé křemeny, pak bludiště mezi balvany a nakonec pár hodin skrz obrovské vysokohorské louky.

Předchozí Další

Louky máme rádi, ale tady je to spíš močál. Všechno je podmáčené. Radši jdu bosky. Víte, jak smrdí důkladně propocené boty, které proženete močálem a pak je místo sušení ještě zapaříte pár hodinama chůze? A pak si je dejte na noc do stanu… Takže bosky. Opět před desátou, po tmě, kempujeme kousek od silnice v sedle, odkud budeme ráno zkoušet stop dolů do Encampment. Ráno v sedm už stojíme na silnici s palcem nahoře. První auto sice jede až za 10 minut, ale hned nás nakládá. Bill je borec na první pohled, děkujeme.

Všechno do sebe zapadá. Poštu stíháme, vedle pošty je parádní kavárnička a antik v jednom a dovídáme se, že dnes je nějaké extra výročí a hned vedle ve skanzenu je velká sláva, ať zajdeme. A odpoledne rodeo, pro změnu kousek od kempu, kde budeme dnes bydlet. Dokonalé! Škoda, že den nemá pár hodin navíc. Skanzen je boží.

V expozici kočárů zjišťuju, že velké povozy, ve kterých se před skoro 200 lety cestovalo po Oregon Trailu z východu na západ USA, byly často vybavené jako dnešní obytňáky – postel, sporák, úložné prostory. Taky že v 19. stol. tady na středozápadě panovala mezi honáky dobytka a pasáky ovcí silná nevraživost a že během pár dekád konkurenční války si navzájem pozabíjeli 50 tisíc zvířat a 45 lidí přišlo o život. Tomu říkám divoký západ. Oli si na lisu vlastnoručně tiskne jedno číslo místních novin, v kuchyňce mi klohní lívance a nakonec jdeme do baru na panáka.

Místní chlapi to berou svědomitě a u jediného stolu mastí poker. Ještě koukáme na nabídku lovců kožešin a pak si s nohama v potůčku vychutnáváme čtyři burrita. Ano čtyři, všichni píšou, že jsme hubení, tak to musíme dohnat. Kemp je pohoda. Místo kde si za $10 můžete vyprat, dát sprchu, využít WiFi a ještě přespat. Je jako oáza.

Musím ještě trochu doladit image, ale myslím, že jsem zapadl.

Musím ještě trochu doladit image, ale myslím, že jsem zapadl.

Večerní rodeo je třešnička na dortu. Není to komerční shit, ale otázka prestiže mezi místníma cowboyema. Je to pecka. Některým disciplínám sice moc nerozumíme, ale místní nás okamžitě zasvěcují. Už jen to být tady je zážitek. Musím ještě trochu doladit image, ale myslím, že jsem zapadl. Škoda jen že jsme prošvihli úžasnou soutěž v dojení divokých krav 🙂

Díky všem v Encampment a Riverside za intenzivní den! Peťan a Oli

Encampment byla nakonec překvapivě skvělá zastávka. Na vesnici s pár stovkama obyvatel to tu žilo. Jsme sami překvapení, že ráno z kempu vyrážíme už před osmou. To se nám ve městě ještě nepodařilo. Ještě musíme v kavárně zastavit uploadovat blog a můžeme vyrazit. Hurá.

Předčasná radost – email z celnice. Nejsme schopní takhle mimo domov dohledat všechny dokumenty a sedíme na mailu do oběda. Ani stop nejde úplně hladce, ale nakonec jedeme. Vyrážíme docela natěšení. Čeká nás změna. Po dvou měsících těžkých hor bychom měli převážně klesat a začít se prokousávat vyprahlou náhorní plošinou Great Divide Basin. Nezní to vůbec lákavě, zvlášť takhle v červenci. Je to náš strašák už od začátku, a tak se s tím chceme poprat, ať je to z krku. Trochu nám dává zabrat najít, kde trail ze sedla pokračuje. Klasika. Od té doby co jsme opustili Colorado trail, to jde se značením trailu i trailem dost z kopce.

Na mnoha křižovatkách není vůbec nic, co by napovědělo, kudy dál. Všude je dost čtyřkolkářských trailů, který to nedělají snazší, ale zase vedou všechny zhruba našim směrem, a tak se nám daří posouvat vpřed. Stejně se ale občas nad značením pozastavíme. Projdeme třeba dvě křižovatky bez značení, které ani nejsou v mapě, a pak v lese, kde není nic než náš trail, je řada sloupků se značkou. Asi nějakej projekt z dotací 🙂

Nebo člověk přichází k Y křižovatce a sloupek je 10 m před křižovatkou. Další pak za pět kilometrů. Před námi už se otevírá nekonečná planina. Zbývá přejít posledních pár vrcholků a už vidíme, jak náš hřebínek mizí dole v poušti. Kempujeme ještě nahoře a užíváme si parádní západ slunce a na nějakou dobu i poslední moskyty.

Great Divide Basin je asi 2000 m vysoko položená pánev velikosti Moravy, kde jsou roční srážky téměř nulové a neodtéká odtud žádná řeka. Prostě jen nízké, škrabavé křoví, písek a hodně slunce. Voda je a bude problém. Dolů se dostáváme kolem desáté ráno a už to peče. Ještě jsem si to zpestřil 6 kilometrama běhu, protože jsem z batohu ztratil triko s dlouhým rukávem, když jsme se prodírali skrz polomy. Normální triko bych tam nechal, ale tohle byl můj Rab AL! Jediná teplá vrstva a nosím ji každý den, takže běžím zpět. Triko se našlo, jedeme dál. Hned pod kopcema narážíme na velkou prašnou silnici.

Přichází těžké rozhodnutí. Do Rawlins buď po téhle cestě, pořád rovně, bez stínu a vody 60 km, nebo po “trailu” s šancí na vodu a možná i stín, ale 90 km. To je skoro o den dýl. Chceme vědět, jaká Basin doopravdy je a “vychutnat” si ji naplno, takže volíme trail. Aspoň budeme moci poradit dalším, kdo by Continental Divide Trail chtěli jít. Záhy se ukazuje, že trail je jen o něco menší silnice a stín byl dvakrát za celou cestu. Téměř všechna povrchová voda je tu hodně alkalická a téměř se nedá pít. Prostě si musíte představit, že jste třeba v Luhačovicích a spolknout to 🙂 Navíc úplně všude jsou krávy. Klidně vlezou do nádrže nebo pramene a vyse… se do vody. Lahůdečka.

Předchozí Další

Ale stále je to voda a po prohnání Sawyerem je až na chuť nezávadná. Krávy nás štvou. Volně se tu pasou i obrovský bejci. Když šlapeme po tmě, vidíme okolo sebe a na cestě stovky očí a těžko říct, co je bejk, dokud nejsme hodně blízko a pak se to nelíbí ani jedné straně. Zatím máme štěstí, ale vždycky nás potěší, když projdeme branou a zakempujeme na straně plotu bez krav…

Za těch 90 kilometrů byl jeden od krav úplně rozšlapaný pramen, pár alkalických zarostlých jezírek a asi ve třetině cesty zázračně i malý potok! To je jako Vánoce. Dáváme pauzu pod mostkem, myjeme se, pijeme litry o poznání lepší vody. Nádhera! O to větší je zděšení, když ani ne 50 metrů dál po cestě narážíme na cedule, že voda je otrávená pesticidem a v žádném případě se jí člověk nemá ani dotýkat! Cože? Místní ochránci a správa parku dělají projekt na obnovu původních druhů v potoce, takže počínaje dneškem pumpují do potoka pesticid, který potok vyčistí, a oni tam pak vysadí původní druhy. Moc hezké. Nevěřícně si čteme ceduli několikrát dokola. Vzít zpět už se to nedá, máme toho v sobě tak dva litry. Třeba to aspoň zabije parazity, co jsme si posbírali doposud na cestě 🙂 Nic lepšího, než jít dál, dělat nemůžeme, takže jdeme dál. Po chvíli potkáváme auto správců parku. Obrovská úleva. Zatím jen umísťují cedule, s pesticidem ještě nezačali. Hurá, budeme žít! Neuvěřitelnou výheň střídá odpoledne bouřka.

Jen pár velkých kapek a hřmění, ale moc se nám to nelíbí v takhle otevřeném prostoru a docela nahoře. Ještě den a jsme v Rawlins. Přicházíme v poledne, patnáct kilometrů po asfaltu je masakr. O to víc nás štve, že město je totálně roztahané a z obchoďáku do kempu to je skoro 5 kilometrů! Navíc nás tlačí čas – před čtyřmi dny v Encampment se mi ozval kamarád Aaron. Třináct let zpátky jsme spolu jeli roadtrip z Colorada na Aljašku. Měsíc v malém pickupu s kolama a nafukovacím člunem. Tři roky nato byl za mnou v Čechách a objeli jsme starým Peugeotem Evropu.

Navazujeme tam, kde jsme před deseti lety skončili.

Pak se odstěhoval na Aljašku a spojení se přerušilo. Teď psal, že bude týden ve Wyomingu, že sleduje náš blog a že podle všeho bychom na sebe mohli narazit, protože bude projíždět přes Rawlins. Za dvě hodiny se máme potkat. Těšíme se. Byly to skvělý časy. Oli o tom vyprávím už tak dlouho, že ho touží potkat víc než já. Jenže my potřebujeme sprchu a vyprat, než se potkáme. Bez okolků se ptáme lidí na benzínce, jestli nás někdo do kempu nehodí. Nakonec jedeme, ale byl to boj. Perfektní načasování, Aaron se ženou a dvěma dětma nás vyzvedává právě když máme hotovo. Kromě toho, že trochu přibral, se vůbec nezměnil.

Navazujeme tam, kde jsme před deseti lety skončili, jako by to bylo minulý týden. To je na přátelství úžasná věc. A funguje to i bez Facebooku 🙂 Jejich mrňavý děti jsou děsně v pohodě, ale stejně se po třech hodinách loučíme. Příští setkání plánujeme na Aljašce, doufám dřív než zase za deset let. Aarona mám rád. Vím, že když o něčem mluvíme, tak se to prostě stane. Nejsou to jen hromady planých řečí. Ještě nás vezou zpět na druhý konec města do obchoďáku. Děkujeme. Tak a teď to pro nás začíná. Nakoupit jídlo, přebalit. Zjistit, jak vypadají lesní požáry a uzavírky trailu a hlavně, a to je pecka, naplánovat průchod Yellowstonem, kde se k nám přidají Peťka a Marťák z Wisconsinu. Za 16 dní večer se sejdeme v Togwotee Pass nějakých 500 km odsud a budou nám dělat pár dní společnost. To je úplně super, mít něco extra, na co se můžeme těšit. Jenom získat permit bude oříšek. Sedíme v Mekáči na internetu až do jedenácti v noci, abych to dal do kupy. Oli mezitím vyřizuje všechno ostatní.

Nakonec to všechno sepisuju a úkoluju přes email Marťáka, on je na tohle machr. Je fakt pozdě a už na to sotva vidím. Večer nás ještě zpozdilo setkání s Markem a Dragon Danem. Začínali jsme spolu ve stejný den a naposledy jsme se viděli před dvěma měsíci. Je super, že stále šlapou a neodpadli. Společné pivko je nutnost. Těsně před půlnocí konečně vyrážíme z města. Je boží chládek, dokonce na dlouhý rukáv 🙂 Chceme jen přejít 5 kilometrů frekventované silnice a zapadnout na trail do trávy. Máme dost.

Předchozí Další

Následující dny nám dávají dost zabrat. Na sto kilometrech není jediný strom nebo keř, kde by se dalo schovat do stínu. Na slunci je k padesátce. Aspoň že občas trochu foukne vítr. Každopádně jakákoliv zastávka je peklo. První den zkoušíme postavit v poledne tarp, ale tenoučký silnylon poskytuje jen polostín a i otevřený tarp značně omezuje proudění a nedá se uvnitř vydržet. Oli je unavená, usíná a má z toho parádní úžeh. Já jsem šmejdil okolo, našel v rokli v troše křoví nějakej zvířecí pelíšek a přežil odpolední výheň tam. Další den jdeme pustou plání 30 kiláků úplně rovně. Jen vidíme, jak cesta před námi soustavně stoupá.

Záchranou je rezervoár, který tu jako protiváhu k ropným vrtům zbudovala ropná společnost. Je oplocený, bez krav a voda parádně čistá a osvěžující. Stín ale žádný. Stavíme přístřešek z Tyveku. To je jiná liga. Pořádný stín a pár koupaček nám pomáhá přežít do pěti odpoledne a pak vyrážíme dál.

Následující dva dny už je občas nějaký strom a odpoledne se zatahuje a bouří. K tomu extrémně silný vítr a dokonce i nějaký pramen se snesitelnou vodou. To by šlo. Abychom nebyli moc nadšení, cesta se mění v hluboký písek. Pořád něco. Nenechají nás ani chvíli vydechnout. Taky už vidíme hory do kterých směřujeme. To je velká vzpruha vidět, že už to brzo skončí. V podvečer narážíme na divoké koně. Koně jsou krásní i normálně, ale z těhlech divokých úplně čiší svoboda a hrdost a jsou úžasní.

Za zmínku možná ještě stojí zajímavý zážitek předposledního dne, kdy jsme na polední pauzu dorazili ke krásnému prameni v mělkém dolíčku na vyvýšené planině. Smaží to jako obvykle, ale od kopců už se nabírají mraky. U vody je to docela příjemné. Za chvíli už je černo, fouká silný vítr, burácí hromy a padá pár obrovských kapek. Nemáme odvahu se ani zvednout, člověk by tu čouhal jako hromosvod. Všechno balíme, navlíkáme nepromoky na sebe i na batoh a pěkně vleže sledujeme bouřku.

Je příjemně chladno a brzy usínáme. Že se dobře spí doma, když venku prší, to známe, ale že se dobře spí i venku, když na vás prší, to nás překvapilo. Nejlepší šlofík doposud. Pátý den po poledni konečně dorážíme do South Pass City. Moc nečekáme. V průvodci píšou, že tu nic není, jen krámek se suvenýry a muzeum a nedá se tu nic koupit. Měli bychom tu mít balíček s jídlem na další etapu a pro Oli novou karimatku. Na té staré Insulated V Lite jsme rozbili ventilek a Oli jinou než tuhle za žádnou cenu nechtěla. Stačilo v Rawlins napsat jeden email výrobci do Klymitu a za pár dní tu na nás čeká zdarma nová karimatka. Tomu říkám zákaznický servis! Ale se zásobama je to horší. Úplně jsme zapomněli, že jsme sem poslali jen zbytky s tím, že další jídlo dopošleme cestou z Rawlins.

Opravdu se tu nic kromě zmrzliny koupit nedá. Za tři míle bychom měli narazit na velkou silnici, tak budeme muset zkusit štěstí. Nejbližší město je Lander, 50 km odsud. Ale pospíchat odsud nebudeme. Možná se tu nedá nic koupit, ale South Pass City  je nejlíp zachované město duchů z dob zlaté horečky druhé poloviny 19. století!

Stojí tu tak 20 kompletně zrestaurovaných stavení. Jako by to zlatokopové, obchodníci a barmani opustili včera. To je něco pro mě. Šmejdíme tu dvě hodiny. Je tu skvěle vysvětlené, jak to chodilo. Země patřila státu a když někdo našel žílu něčeho, co se dá těžit, měl nárok si zabrat 60 m širokej pruh podél žíly a těžit. Jen se to muselo zanést do plánů. Pokud nebylo evidentní, že se tam maká, mohl si to zabrat někdo jiný. Tady bylo zlato. Žádný zázrak, výtěžnost kolem 30 g na tunu zpracované horniny v případě dobré žíly. Znamenalo to hodně tvrdé práce a nejlíp na tom byl velký důl Marissa, který těžil ve velkém s pomocí velkých drtičů a průmyslové technologie – proplachováním rtutí a následnou destilací. Hlavní boom byl v 70.letech devatenáctého století. South Pass City mělo přes 2000 obyvatel, byla tu zastávka Ponny Expresu, sídlil tu soud a bylo to jedno z nejvýznamnějších měst Wyomingu. Jako první v celé Americe tu dali ženám volební právo a v roce 1969 se stali prvním US státem s uznaným volebním právem žen. O padesát let dřív než většina buranských států na východním pobřeží. Tak ale teď už musíme dál. Loučení s Basin nás vůbec nebolí 🙂

Zajížďka do Lander nás připraví o celý den a my teď opravdu musíme šlapat podle plánu, jinak Peťku s Marťákem nestihneme. Ale asi to tak má být. Oli dnes začal bolet kotník a já nutně potřebuju líp jíst. Tak to snad ve městě vylepšíme. To nejtěžší už máme za sebou a následující dvě etapy povedou skrz Wind River Range, údajně nejhezčí hory na trailu. Jsme celí natěšení. Snad nohy ještě chvíli vydrží. Znovu se ozveme z Pinedale. Lehký krok na cestách i v životě vám přeje Petr a Oli.

Město Lander, kam jsme museli ze South Pass pro zásoby, bylo překvapivě dobrá zastávka. Nevěřili byste, jak těžké to je v Americe bez auta a jak jsou města roztahaná.

Tady jsme na 100 m měli parádní kemp se sprchou a prádelnou, poštu, outdoorový obchod, výbornou restauraci a McDonald s luxusně rychlým internetem. Nezdá se to, ale den volna obvykle uteče jak nic, než to všechno oběháte. Tady to bylo fajn. Třešničkou bylo rychlé setkání s 78 letým staříkem, který jel na kole napříč USA. Prý to jel před čtyřiceti lety a teď ho napadlo, jestli by to zvládl znovu! Je dobrý vědět, že věk vlastně nevadí.

V 78 letech jede na kole napříč USA.

Stop zpátky do sedla nejdřív vypadal beznadějně, pak ale zastavil obrovský zablácený pickup a za volantem Tom. Tom je rancher a obchodník s dobytkem a má styl. Už to jak nám zastavil. Velmi rozvážně zpomalil, odbočil z hlavní asi po 50 metrech a pak se mimo silnici přes několik vjezdů do firem i s obrubníkama a travou vrátil k nám. Stočil okno, nic neřekl, schoval cigáro, srovnal klobouk, vystoupil z auta, srovnal sponu na opasku, zeptal se jestli nejsme vrahouni, protože mu maminka vždycky říkala aby nebral stopaře, a pak nám udělal místo v autě. Nakonec se rozpovídal a vytáhl jsem z něj spoustu informací o tom, jak to tu s dobytkem chodí.

Asi se smějete, ale když se týdny prodíráte stádama krav a jsou úplně všude, tak vás začne zajímat, co to obnáší. Hlavně jsme byli poučeni, že nejsou farmáři, protože farmáři pěstují zeleninu. Oni chovají dobytek na ranči, tak jsou rančeři. Obvykle vlastní nějakou půdu, ale ne dostatek, takže si pronajímají pastviny od státu (BLM) za ekvivalent asi 500 Kč na krávu a rok. Stát tu vlastní obrovská území suchých planin. V podstatě státu zbyly, protože je nikdo nechtěl. Když si v druhé polovině 19. století lidi v rámci Homestead Act rozebírali území, mohli si za $10 poplatek zabrat až 65 hektarů půdy, kterou, když nějak “zvelebili” a 5 let užívali, nakonec získali do osobního vlastnictví. V úrodných nížinách na východě to bylo něco, ale tady ve vysoko položené poušti téměř bez vody to moc lidí nevydrželo, takže půda stále patří státu. BLM vrtá studny, aby tam byla aspoň nějaká voda a rančeři si území pronajímali. A my díky tomu máme při průchodu skrz Great Basin aspoň nějakou vodu. I když se musíme dělit s krávama.

Rančeři v těchto volných výbězích krávy vlastně jen množí a po půl roce prodají telata do výkrmen, kde je cpou rok kukuřicí a pak prodají na maso. To vysvětluje, proč narážíme na tolik velkých býků. Dokonale poučené nás sympaťák Tom vysazuje v sedle tam, odkud jsme včera odjížděli. Trochu jsme měli problém to místo najít, ale Tom říkal, že v nejhorším se trochu povozíme a najdeme to. Hlavně v klidu, nejde o život. Hlavně že už zase šlapeme a začíná se to před námi zvedat a zelenit. To je hned veselejší.

Hlavně možnost schladit se v potoce a odpočinout si občas ve stínu. Musíme se teď držet plánu, abychom se za dva týdny úspěšně setkali s děckama z Wisconsinu. Takže hned druhý den se mi dělá nějak špatně a trailem se sotva potácím. Totální slabost. Ale člověk nemá na výběr. Jídla máme jen přesně na čtyři a půl dne, tak musíme dál. To je na dlouhém trailu docela fajn věc – jediné řešení na všechny problémy je JÍT DÁL! Takže je to vlastně příjemně jednoduché. Naštěstí to trvá jen jeden den a už zase mi to šlape. Další den to trochu padá na Oli. Nějak jsme si nevšimli, že už jsme zase nad 3000 m a tělo asi protestuje proti návratu takhle vysoko. To, co se ale odehrává okolo, je naprostá pecka.

Myslel jsem si, že nemůže být nic víc dechberoucí než kalifornská Sierra Nevada. Tady zase běháme s otevřenou pusou a hlava to nebere. Neskutečně modrá jezera a nad nima štíty jako někde v Patagonii. Krásná bílá žula.

A to nás teprve čeká to nejlepší – Cirque of the Towers. Oficiální trasa CDT tuhle parádu chladně míjí údolím, takže si musíme pár kilometrů zajít. Vůbec nevadí. Má to být  jedno z nejhezčích míst na trailu. Přes poslední sedlo se přehoupáváme těsně před západem slunce. Jsme tu. Půl kilometru vysoké žulové věže, poskládané pěkně do půlkruhu kolem jezera. Steleme si pěkně pod širákem hned pod sedlem, ať máme na tu nádheru dobrý výhled.

Ráno procházíme kolem jezera, abychom se na druhé straně přehoupnuli přes sedlo a napojili se zpátky na oficiální trasu. Vůbec nechápeme, proč tudy nevede oficiální Continental Divide Trail. Ten vede úplně nepochopitelně po úpatí celého Wind River Range. Do nejlepších míst si člověk musí naplánovat zacházku. Procházíme kolem nespočtu jezer, hopkáme po kamenech přes krásné potoky a výhledy jsou téměř nesnesitelně parádní. Moje nutkání se všude vykoupat nás trochu zdržuje.

Škoda že si po čtyřech dnech musíme 15 kilometrů “odskočit” od té vší parády, abychom si zajeli do Pinedale pro zásoby. Jíme tolik, že nejsme schopní si nabalit dost jídla na devět dní. Nevadí, aspoň se ve městě pořádně nadlábneme. Ovšem dostat se do města bude trochu oříšek, protože těch 15 kilometrů zacházky nás dostane jen na trailhead – parkoviště odkud se vychází do hor. Dolů do města je to dalších dvacet. Spoléháme na to, že tam někoho odchytneme a vnutíme se mu do auta. To naštěstí není nutné. Cesta na trailhead je o hodně delší než uvádí mapa a začínáme toho mít dost. Nejsme sami. Kousek před parkovištěm docházíme dva teenagery na pokraji kolapsu. Už pár hodin šlapou ve vedru bez vody. Taky nám dochází, tak už dobrou chvíli sleduju potůček v rokli vedle trailu, kdy bude trochu přístupný, abych mohl nějakou vodu nabrat. Beru teda filtr, běžím dolů a za pět minut se vracím s chladnou vodou. Dva litry do kluků padají jako nic. To je naše šance. Teď není těžké si domluvit svezení dolů do města.

Hurá, jsme v Pinedale, téhle části plánu jsme se báli a vyřešilo se to elegantně samo. Abychom se tolik neradovali, zjišťujeme, že kemp, kde jsme chtěli mít základnu, je zrušený. Žádná sprcha, žádná prádelna, ale můžeme na place aspoň přespat. Nemáme sílu teď v noci něco řešit. Uvidíme zítra. Tahle etapa byla vlastně docela poklidná a náramně jsme si ji užili. Díky té parádě okolo se ani nedalo o ničem přemýšlet a tak ani není o čem moc psát. Necháme víc prostoru na fotky.

Předchozí Další

Jediné co bych zmínil je, že jsme se zase spojili s Kubou Čechem, který jde momentálně PCT na západním pobřeží a chceme mu vyseknout obrovskou poklonu! Kvůli časovému presu šlape už několik týdnů přes 50 km denně bez jediného dne volna. A to ho ještě dva týdny čekají. To je obrovská zátěž pro tělo a vyžaduje to hodně vůle a tolerance k bolesti. Kuba ale zní naprosto nadšeně a trail si i přes ten záhul užívá. Borec. Přejeme mu ať mu to vydrží. Na jeho parádní blog se můžete podívat u tady.

Nás teď čeká etapa přes srdce pohoří. Dáme si to trochu náročnější a hezčí variantou mimo trail přes Knapsack Col. Jen aby nám počasí přálo. Už cestou na trailhead nám sprchlo a dnes to celý den bouří a lije jako z konve. No a v Togwotee Pass se k nám přidají Marťas s Peťkou. Marťas nezklamal a hravě nám všem zařídil obávaný permit do Yellowstone, takže naší společné cestě už nic nebrání a už se na ně těšíme. Občas se sice na trailu s někým potkáme, ale s výjimkou dvou dnů šlapeme celou dobu sami. Tak to bude vítaná společnost. Užívejte léto, Peťan a Oli.

Po zklamání ze zrušeného kempu přichází dobrá zpráva. Místní kostel nechává přespat lidi ze CDT ve sklepě, kde mají takovou komunitní místnost, kuchyň a záchod.

Takže jsme jim hodinku pomohli se stěhováním nějakých věcí a přidali se ke slovinskému páru Sunrise a Boomerangovi a anglánovi Limey a ubytovali se tam na jednu noc. Horší to bylo se sprchou. Místní akvapark je vtipně v neděli zavřený a jiné místo, kde by nás nechali osprchovat, tu není. Naštěstí v Subway při jídle potkávame starší pár Judda a Gaylene, kteří právě taky cestují. Spí překvapivě po kempech a nabídli, že nás hodí asi 20 kilometrů do kempu se osprchovat.

Vysílám jen Oli. Mně stačí řeka a píšu radši blog. Noc v kostele je nakonec naprosto perfektní. Sunrise peče hromady pizzy, dělá dezert a máme úžasnou společnou večeři. Probíráme společně zážitky uplynulých dní. Je to zajímavé. Přestože jdeme stejnou trasu, tak máme uplně jiné zážitky – jiné počasí v kritických momentech, potkáváme správné lidi ve správný moment, volíme zastávku v jiném městě, která může být doslova “boží” jako teď, anebo propadák jako pro nás v Rawlins… Povídáme skoro do půlnoci a rozpouštíme to poté, kdy nám dochází, že jsme tu vlastně 5 nežádoucích imigrantů, ateistů ve sklepě kostela a bavíme se o tom, že tuhle zemi vlastně známe mnohem líp, než valná většina spořádaných občanů. Dlouho se tomu smějeme a radši jdeme spát, než se debata totálně zvrhne…

Místní kostel nechává přespat lidi ze CDT ve sklepě.

Místní kostel nechává přespat lidi ze CDT ve sklepě.

Ráno úplně nespěcháme, ještě odpočíváme a necháváme ostatní odstopovat zpátky na trailhead. Nemá cenu, aby nás tam u silnice stálo několik. Průšvih přichází hned, jak vyrazíme. Oli dělá několik kroků a začíná pajdat. Kotník, který nikdy nezlobil, najednou bolí tak, že nemůže jít ani po chodníku. Jsme přesvědčení, že to rozejde, protože po dni volna obvykle všechno bolí a pokračujeme. Na trailu mám pořád chuť na pivo, ale nikdy není čas nebo se nedá koupit. Tak si tady kupujeme jednu velkou plechovku na stopování. Ani ho nestíhám otevřít a už jedeme. Paní sice nejede na náš trailhead, že nás jen popoveze, ale po chvílí hovoru už míří až nahoru na náš trailhead. Děkujeme Tamy. Pívečko si jako správní vágusové dáváme na pařezu hned na začátku trailu u parkoviště.

Bohužel ani pivo na Oli kotník nepomohlo a je to čím dál horší. Zastavujeme už po 8 km. A to nás zítra čeká nejtěžší sedlo na trailu… Ledujeme kotník v ledovcovém jezeru, bereme Brufen a doufáme. Ráno to o moc lepší není, ale Oli je přesvědčená, že se to nakonec musí zlepšit. Jdeme naprosto neuvěřitelným ledovcovým údolím s jezery a s obavami vyhlížíme sedlo. No, tohle bude záhul. Nahoru nám zabralo přes tři hodiny prodírání skrz obrovské balvany.

Byly i slzičky – kombinace hodně těžkého terénu, bolavé nohy a toho, že Oli to v tomhle terénu moc nejde. Ale vybojovala to. Tohle sedlo Knapsack bylo rozhodně nějtěžší z celé naší cesty doposud. Ledovec, velké balvany, žádné značení a neustálý strach z padajících kamenů. Asi proto tudy nevede oficiální trasa a musíte si sem zajít a zasloužit si to.

Předchozí Další

Noze to ale moc neprospělo. Jsme teď docela v pasti. Za tři dny se máme sejít v dalším městě s Marťasem a Peťkou a takhle to tam nestihnem. Natož pak jít s nima dál. Ale sedět tady nemůžeme, protože jinak hrozí, že nedokončíme – jakmile na severu Montany napadne sníh, tak zavřou silnice i národní park Glacier a my nebudeme mít kde dokoupit zásoby. Další den je to naštěstí lepší a Brufen to pomáhá držet v mezích, tak děláme pěkných 40 km. Takhle bychom měli děcka v Dubois stihnout.

Slezli jsme z nejvyšších kopců do údolí Green River. Je to ledovcová řeka úplně šedozelená a v údolí vytváří dvě jezera. No a nad nima se tyčí nejznámější dominanta celé oblasti – Square Top Mountain. Zase trochu nostalgie, na tenhle kopec jsme s Aaronem vylezli před patnácti lety při roadtripu na Aljašku.

Údolím jdeme půl dne, tak máme čas si kopec užít. Další den nás po převážně travnaté náhorní plošině plné krav celý den naháněla brutální bouřka, tak nám to taky odsejpalo. Následující den přicházíme k uzávěrce trailu kvůli požáru. Nejkratší cesta k silnici je zavřená a my musíme oklikou. Paráda. Prodíráme se chvílema až nad hlavu vysokýma vrbama a údolí vypadá nekonečně.

Aspoň víme, že nakonci se napojíme na prašnou cestu a po ní dojdeme až k silnici. Nicméně teď nás to vůbec netěší. Jak kvůli Oli noze, tak kvůli tomu, že minulý týden tady náš kolega Zorro měl hodně nepříjemné setkání s grizzlym. Koukal do navigace a zamyšleně se prodíral vrbama a doslova vrazil do pořádného grizzlyho. Neměl ani čas vytáhnout sprej na obranu a medvěd šel po něm. Naštěstí Zorro byl pohotový a praštil sebou na zem, batohem nahoru. Takže medvěd ho jen trochu pošlapal a utek. Vyvázl z toho s pár dírama na batohu. Hulákáme a hlasitě nadáváme a Oli dokonce zpívá. Tohle je jediný místo, kde to má povolený 🙂

Předchozí Další

Asi máme kliku a podařilo se nám vymotat rychle. Teď už to jen dotáhnout k silnici. Máme pocit, že jsme uprostřed absolutní divočiny. Je tu jenom naše travou zarůstající cesta a pár starých ohrad pro krávy. Jinak nic. Najednou proti nám jedou dva velké pickupy. Chlapíci zastavují, překvapení co tady děláme, tady uprostřed ničeho. Jsou naprosto nadšení tím, co děláme a prej jestli nechceme PIVO. Vytřeštěně na něj koukám – jako PIVO? Myslí to vážně a hned mám v náručí 4 láhve. Asi je moje reakce překvapila, protože všichni vystoupili a koukají na nás, jak s požitkem pijeme s Oli jedno pivo napůl. Asi půl hodinky nás ještě zpovídají a jsou fakt nadšení.

Jeden nám ještě strká do batohu jeden sprej proti medvědům navíc a jedno pivo pro lepší náladu. Veselá grupa tihle chlapíci – big thanks Bob, Scott, Randy and John. Chceme to dnes dotáhnout co nejblíž k silnici, ať jsme zítra hned ráno ve městě. Chceme pořešit všechny naše věci dřív, než dorazí děcka. Od teď až do konce trailu budeme v oblastech, kde se vyskytují medvědi grizzly, tak vaříme ještě večer za slunce a pak pokračujeme do tmy v chůzi. Není dobrý vařit a jíst tam, kde spíte. Zbytečně to medvědy láká. Ráno zjištujeme, že je třináctého a že máme roční výročí naší svatby. Brali jsme se ve třech tísících metrech na kopci v Yosemitech, tak si tady nahoře ještě stále nad tři tisíce děkujeme, že jsme to spolu vydrželi a přejeme si ještě hodně společných let. Mohla by to být taková pěkná tradice, slavit naše výročí vždycky nad tři tisíce metrů 🙂

Jsou naprosto nadšení tím, co děláme a prej jestli nechceme PIVO.

Stop do Dubois se nám moc nedaří. Nakonec se pro nás ještě vrací dvě dámy, taky lítaly s baťužkama a jedna z nich by Continental Divide Trail ráda šla, ale hledá odvahu, tak z nás tahaly rozumy. Aspoň se jim můžeme nějak odvděčit za svezení. V Dubois je to hektické. Trochu jsme pozapomněli, že po zastávce v Yellowstonu už budeme v Idahu a Montaně a že tam se dostaneme jen do opravdu malých vesnic, kde ani nemají obchod a že bychom si měli aspoň někam poslat balíky s jídlem. Bereme útokem místní sámošku a na stolečkách před ní balíme balíčky i jídlo na další etapu. Je sobota a pošta zavírá v poledne. Docela závod s časem.

Moc nepomáhá, že místní se zastavují optat, co jako děláme, že máme malý baťohy a velký vozík s jídlem a proč to jako někam posíláme. Všichni jsou nadšení a přejí nám štastnou cestu. No a pak to přichází – po 16ti hodinové nonstop jízdě doráží Peťka s Marťákem. Krásné české setkání uprostřed divokého Wyomingu. Jsou fascinovaní z toho, že jsme jim před měsícem řekli, že se setkáme večer 13. srpna v Dubois a že jsme sem fakt přišli těch 1000 km přesně a potkali jsme se.

Nechce se nám nikde hledat lesní kemp, zapadneme tady do městského. Pár spravující kemp je nesmírně ochotný, ale prý mají plno. Dokonce ani kousek trávy se pro nás nenajde. Že jsou jako nóbl kemp a mají bohužel velmi přísná pravidla. Zmiňujeme, že to je na CDT těžký bez auta. A to je jako zaklínadlo. Paní se rozzáří a hlásí, že jsme to měli říct hned. Že pro nás mají slabost a že celej ten trávník i s altánem a ohništěm je náš. Cena třetinová, dřevo nám dají zadarmo, z chlaďáku si máme vzít zadarmo nějaký pití. Vypadá to ,že tyhle tři písmena CDT jsou fakt magický. Tím to ale nekončí. Děcka nás posílají pryč psát blog a že si tu potřebují něco pořešit. Za půl hoďky nás vyzvedávají, zavazují oči a někam vedou. Prý překvapení. Najednou máme pocit, že cítíme svíčkovou. Je to možný? Fakticky svíčkovou. Sundávají nám šátky a… to není možný… z mobilu nám k výročí zpívá božský Kája, kempingový stolek se přeměnil na luxusní restauraci, svíčka, opravdický talíře a Marťák je ready servírovat opravdickou SVÍČKOVOU!

Krásné české setkání uprostřed divokého Wyomingu.

O ní sní Oli od začátku trailu. Je to její nejoblíbenější jídlo a každou zastávku ve městě zmiňuje, že by si svíčkovou dala. Je to jako ve snu. Nejenže sem jeli tolik hodin nonstop, ale ještě celý den předtím vařili svíčkovou. Vegetariáni, poprvé v životě a podle internetu uvařili naprosto luxusní svíčkovou. Becherovka na rozcvičení a dortík navrch. Boží. Děkujeme, děkujeme, děkujeme.

Kamarádi, nechcete ještě někdo přijet? Tohle se nám líbí. Jen to nesmíme se slavením dnes večer moc přehnat. Zítra potřebujeme vyrazit včas, abychom do Yellowstonu dorazili ve dnech, na kdy máme permit. Bude to super zpestření, šlapat s kamarádama. Jen máme trochu obavy o další díly blogu. V Idahu a Montaně bude civilizace pramálo a bude problém se dostat k internetu. Kdybyste o nás dva týdny neslyšeli, tak nepanikařte.

Na medvědy jsme připravení, tak nám jen držte palce, ať se Oli spraví noha a podaří se nám probojovat dál. Lehký krok na cestách i v životě vám přejí Petr, Oli, Peťka a Marťák.

Po svíčkové a pivu se nám kupodivu daří vstát docela brzo. Bohužel ještě musíme dokoupit pár drobností…

A tak stojíme na startu další etapy, tentokrát ve čtyřech s Peťkou a Marťákem, zase až před obědem. Normálně by o nic nešlo, co ujdeme to ujdeme. Ale tahle etapa vede přes národní park Yellowstone a tady mají velmi přísná pravidla ohledně kempování. Musíte si předem vyřídit povolení (permit) na přesně určená místa na přesné datum a tam taky spát. Od ostatních na trailu víme, že rangeři jsou tu opravdu přísní, tak jsme to i my vypapírovali a musíme rozvrh dodržet. Kempy jsou tu ale pro nás v hodně nešťastných vzdálenostech, a tak byla volba mezi 6 dny poflakování nebo 4 dny poctivého pochodu. Děcka nejsou žádný slejšky, tak jsem pro ně zvolil čtyřdenní ochutnávku opravdového trailu 🙂 Začíná to stylově a první hodinku převážně hledáme trail, ale směr je jasný, takže postupujeme.

Po chvilce štěrkové cesty se napojujeme na neuvěřitelně prašný, od koní rozšlapaný trail. Polykáme kila prachu a bohužel to tak zůstane skoro celou etapu. Střídají se krásná “medvědí” údolí, spálený les a občas je to proložené nějakým brodem.

Děláme pořádný hluk a hulákáme jak na lesy, aby medvědi věděli, že jdeme a nemuseli jsme se s nimi na trailu přetlačovat. Na velké medvědí stopy i obrovské bobany narážíme už první večer. Taky víme, že první yellowstonský kemp je uzavřený, protože tam grizzly strhnul jelena a chodí se tam krmit. Prý vůbec máme být opatrní, že jsou tu letos medvědi dost aktivní. Asi mají pravdu, druhý den narážíme na dva grizzly osobně. Naštěstí dost na dálku, určitě aspoň 200 m, ale huňáči jsou to pěkní.

Předchozí Další

Možná je to tím spáleným lesem, možná vedrem a prachem a nejspíš nedostatkem spánku předchozích dní, ale jsme všichni dost unavení. My jsme na to zvyklí, ale děcka to mají po dlouhé cestě autem fakt těžké. Dva dny po sobě skoro maraton a v nahlášeném kempu jsme sice za tmy, ale včas. Mají CDT zkušenost se vším všudy.

Akorát Oli noha nám dělá starosti. Pořád bolí a ještě začala trošku natékat. Velké kilometry tomu nepomáhají. Vůbec netušíme, co to může být. Otok i bolest cestují z kotníku na nárt a pak zas na holeň. Peťka tasí obinadlo a kotník i nárt šikovně zamotává a po více než týdnu konečně přichází trochu zlepšení. Super.

Jedno ráno míjíme na pohled docela obyčejný potok s nenápadnou cedulí “PARTING OF THE WATERS” a kdybychom nevěděli, o co jde, klidně bychom to přešli. Ale my naštěstí víme, že tohle je tuze velký unikát – malý potok se v jednom místě cestou z kopce rozděluje na dvě větve, a ty už se nikdy nespojí, a protože je to přesně na hranici úmoří, tak jedna větev se po mnoha tisících kilometrech vlévá do Tichého oceánu a druhá do Atlantického.

Jak tam tak stojíme a pozorujeme to, přemýšlím, co bych dělal jako malý losos, který se tu vylíhnul a voda by mě strhnula do Atlantiku, jenže moji rodiče mě připluli splodit z Pacifiku. Dokázal bych se sem v dospělosti vrátit, nebo bych musel obeplout celý kontinent, abych sem doplul stejnou cestou jako rodiče? Ještěže se lososi třou v Kanadě a na Aljašce 🙂

Čtvrtý den se konečně krajina mění a je to zábava. Velké jezero, horké prameny, koupačka v řece kam se vroucí voda z pramenů a gejzírů vlévá. Zasloužená odměna pro všechny. Ne že bychom se předtím nudili – my máme za sebou rok manželství a Peničovi dva, a taky téměř komplet v zahraničí, takže máme v pánském i dámském týmu dost co probírat 🙂 Jen co jsme se trochu rozchodili, už je zase čas se rozloučit. Bylo super mít společnost. U hlavní silnice vedoucí z parku se loučíme.

Děkujeme za zpestření naší cesty i za super normální společnost.

Pro nás to znamená ještě větší míle a pro děcka stopování zpět k autu. Snad budou mít štěstí. Ještě nám dávají nějaké dobroty, co jim zbyly, a už si máváme. Ach jo. Děkujeme za zpestření naší cesty i za super normální společnost. Večer ještě dobíháme deset mil do předepsaného kempu. Trochu nás děsí poznámka v mapě v místě, kde máme brodit kanál mezi dvěma velkými jezery. Voda je prý klidná, ale po prsa. Už z dálky se děsíme, protože toho je aspoň 20 metrů. Naštěstí nacházíme místo, kde to je jen do půl lýtek.

Trochu nás štve, že všechny kempy které míjíme, jsou úplně prázdné. Celé to divadlo kolem permitu nedává smysl a my kvůli tomu museli tak strašně chvátat. Celkově je to ovšem nevšední pocit, přijít do nejstaršího národního parku na světě pěšky!

Bez auta a milionů turistů. Jsme všude úplně sami. Cestou do nejnavštěvovanější oblasti Old Faithful procházíme podmáčenými loukami, bláto nad kotníky, na několika místech z malých gejzírů stoupá pára a křišťálově čistým potokem teče úplně teplá voda, i když je ráno kolem nuly.

Předchozí Další

Pak procházíme gejzírovou plošinou – ze země sálá teplo, odevšud stoupá pára a smrdí síra. V gejzírech to bublá a duní a všude jsme stále sami. Ani chodníčky tu nejsou, procházíme se přímo uprostřed toho všeho. Teda držíme se trailu, protože většina vody má kolem 90 stupňů a propadnout se do nějakého bazénu by byla konečná…

O to větší šok zažíváme v Old Faithful. Čtyřproudová silnice, tisíce aut i lidí. Už jsme si to tu prolezli vloni na podzim, tak se tu nemusíme moc zdržovat. Jen si to pro pocit zopakovat, protože navzdory mumraji je to pořád úžasné. Erupci největšího gejzíru stíháme akorát načas a pak míříme na jídlo. Zní to komicky, zvlášť pro lidi mimo trail. Vypadá to, jako že náš svět se zredukoval na míle a jídlo a skoro to tak je. Už chybí jen spánek. A všem třem činnostem se musí věnovat stejná pozornost, takže teď se jde jíst. Zase nás tlačí čas, musíme ještě během večera doběhnout deset mil do posledního kempu v parku. Zase jdeme pozdě, tentokrát ne kvůli jídlu nebo internetu, prostě je tu tolik parády, že si to chceme užít. A takhle pěšky je to jiné než obvyklé rychlé výběhy z auta.

Máme se dalších asi 30 km pohybovat hodně nahoře v otevřeném terénu, tak nás vůbec netěší, že se obloha černá a nepřetržitě burácí hromy. Pořádná bouřka se naštěstí spouští dřív, než se dohrabeme nahoru na plošinu. Asi největší liják doposud. Sedíme na bobku pod malými stromky a čekáme, až se aspoň blesky přesunou jinam. Pak vyrážíme. Měli jsme docela štěstí, centrum bouřky nás minulo tak o dva kilometry. Během půl hodinky se dostáváme do krajiny pokryté centimetrovými kroupami.

To by bolelo i přes oblečení. Během pěti minut se ochlazuje o 20 stupňů, z ledu na zemi úplně “sálá” chlad. Opět za tmy dobíháme do kempu u Summit Lake. Už jsou tu Boomerang, Sunrise a konečně taky Shadow! Našli jsme před týdnem jeho doklady a kreditku a snažíme se ho dohnat, abychom mu je předali. Psali jsme mu několik zpráv, ale asi je pořád dost na kaši, a tak si myslel, že jsme před ním a snažil se nás dohnat. I tady v kempu už má v sobě láhev whiskey a je úplně dojatej, že jsme se tam takhle v noci vyjevili s jeho kartama. Jsme rádi, že jsme mohli pomoc. A je to úleva, mít to z krku.

Poslední den už jenom sbíháme převážně po prašné cestě do údolí do civilizace. Před hranicí národního parku ještě překračujeme další pro nás důležitou hranici – jsme v Idahu!

Předchozí Další

Jupí, Wyoming je za námi. Nechceme přetěžovat Oli nohu teď, když nemusíme, tak zastavujeme pár mil před resortem Mack’s Inn. Docházíme to ráno. Dnes poprvé noha skoro nebolí. Na poště vyzvedáváme mapy na Idaho a Montanu a hned vedle na parkovišti u kostela se přidáváme ke community breakfast – takové společenské setkání lidí nad snídaní za dobrovolný příspěvek. Místní nás bez mrknutí oka přizvali, takže rádi přispíváme, nakládáme gigantické talíře a přisedáme. Okamžitě jsme hlavní atrakcí. Všichni se vyptávají a kroutí nechápavě hlavou jak to zvládáme.

Několik lidí hlásí že byli v Praze a další se chystají. Prý jsou u nás hrozně fajn lidi (lháři). Prý velký rozdíl proti Německu a Itálii (tak to zase jo 🙂). A to pivo! Tak teď už rozumíme. Pouští nás dál až kolem poledního. Oli noha pořád dobrá, tak se rozhodujeme ji nechat odpočinout a kempujeme v Sawtelle resortu o kousek dál. Kemp se sprchou, bazénem a výřivkou za $15. To se nedá odmítnout.

Dáváme ještě jeden bazén, balíme a vyrážíme znovu do hor.

Stejně musíme trochu úřadovat, napsat blog a hlavně objednat na další zastávku nové boty. Stávající se sice ještě nerozpadly, ale pěna na podrážce je úplně sešlapaná a na kamení to po větších mílích dost bolí. Jen doufáme, že zásilka dorazí včas a nebudeme na ni muset čekat. Přeci jenom se náš čas už krátí a rádi bychom dosáhli kanadské hranice před velkým sněhem. Je čas vyrazit. Dáváme ještě jeden bazén, balíme a vyrážíme znovu do hor. Montana volá!

Jako už tradičně vyrážíme zase ze zastávky dál až po poledni. Sice se citelně ochladilo, ale 800 m převýšení nahoru na Sawtelle Peak po prašné cestě nám na slunci dává zabrat.

Jsme tak nadšení, že zase šlapeme a že Oli noha už nebolí, že přecházíme odbočku na naši jedinou vodu dneska. Vracet se kilometr se nám nechce a doufáme, že to k další vodě nebude tak těžké. Je. Slunce nás masíruje celých 15 kilometrů do kopce. Navrchu odbočujeme na sotva znatelný trail a musíme se prokousat dolů dlouhým docela zarostlým údolím. Voda už nám dost chybí, ale zeleň je na dohled. Proti nám svižně stoupá podivná vytáhlá figura. Zastavujeme na kus řeči. Vypadá, že spěchá, takže jen vyměňujeme informace o vodě a možnosti zásobování na dalších zastávkách a chystáme se pokračovat.

Ještě se rychle ptám na jméno. Jakoby nic se představuje jako Legend. Pro jistotu se ptám, jestli jsem to chytil dobře a je to ten LEGEND. Je!!! Mám obrovskou radost, že ho potkáváme. Tenhle chlapík se totiž stejně jako holčina Speedstick, kterou jsme potkali na jaře v Novém Mexiku, snaží projít všechny tři velké americké traily za jednu sezónu. Podle jejího blogu víme, že Speedstick potkala na začátku druhého trailu chlapa a zabalila to. LEGENDA nechávají chlapi klidným, a tak stihl během zimy Appalachian trail, pak na jaře během tří měsíců Pacific Crest Trail a teď už jde směrem na jih CDT a má za sebou Montanu!! Vypadá to, že to v klidu stihne, i když během zbylých 3000 km se ještě může stát cokoliv.

Překvapuje mě, že je to úplnej mlaďák – něco přes pětadvacet. A na to jaký je zvíře, tak je strašně v pohodě a skromnej. Dělá každý den přes 60 km a říká, že už si na to docela zvykl. Ale že i přes dobrou stravu mu dost ubývá svalová hmota. A taky že se těší, až ty traily půjde příště a bude mít čas se častěji vykoupat v jezeře, dát si někde šlofíka a nebo zastavit ve městě v pivovaru. Teď je zkrátka na misi, a tak šlape. Dost mě zaskočil, že říká, že stíhá ty kilometry ujít za světla. To musí být skoro poloběh. Směje se. Prý po dvou trailech si už docela vypracoval tempo. Sympaťák. Držíme mu palce. Jak je na tom, můžete sledovat na jeho blogu www.freeoutside.com. Celí povzbuzení dobíháme k malému prameni a pijeme jako velbloudi. Krom toho že tenhle pramen má výbornou vodu, tak je to ještě nejvzdálenější zdroj řeky Mississippi. Před setměním bychom to rádi dotáhli ještě pár mil k jezeru, kde se opět máme napojit na trail. Údolí je zarostlé vrbami a je těžké najít průchod.

Koukám do Guthooku, kudy se to podařilo projít tomu, kdo mapoval trasu a chytáme slabě znatelný trail. Ale i to urychluje pokrok. Docela se motáme tunely mezi vrbami a najednou stojíme na kraji jezírka. Sakra. Bobr, hráz a jezero jak hrom. Nechceme se vracet, ale kamkoli vykročíme, hned narážíme na další vodu. Vypadá to, že celé údolí je pod vodou a my stojíme přesně uprostřed. Je to docela boj se vymotat na souš, ale zvládáme to.

Další den je za odměnu, sice hodně stoupáme, ale čeká nás parádní hřeben. Konečně. Jako bonus máme super východ slunce. Mám pocit, že za celý Wyoming jsme pořád jen prolejzali údolí a sedla. Cestou nahoru ještě narážíme na pár losů. Úžasná zvířata, to se neokouká. Navrch nám jedna losí samice ráno ukazuje, že umí plavat.

Předchozí Další

To byl velký zážitek. Zastihli jsme ji u jezera a neměla kam utéct, tak pomalu a elegantně nakráčela do jezera a plavala na druhou stranu. Ani jsem ji nestihl pořádně vyfotit, jak jsem byl fascinovaný. Naštěstí Oli to zvládla. Na hřebeni konečně objevujeme označení hranice s Montanou. Hranici teď budeme po hřebeni sledovat dalších nejmíň 300 km. Skalnatý hřeben vystupuje nad suchou, žlutou pouští a dává nám luxusní rozhled.

Kempujeme na okraji jakési stolové hory s úžasným výhledem, tak zase po nějaké době spíme jen tak pod širákem. Je sice teprve konec srpna, ale tady nahoře ve třech tisících už to v noci přimrzá. Tak to mám rád, to se dobře spí. Ráno už jen sbíháme 20 km dolů k dálnici, abychom se rychle otočili v městečku Lima. Tady začíná opravdová poušť.

To jsme vůbec nečekali. Nějak jsme měli v hlavách, že to tu bude pěkně zelené, když jsou to nejvyšší hory a budeme pořád mezi 2500 a 300 0m. Vůbec. Všechno žluté, suché a všude stovky krav. Dálnice je tu bytelně oplocená a auta jezdí hodně přes limit, tak nám nezbývá, než zavolat do motelu do Limy, aby nás chlapík přijel těch třicet kiláků vyzvednout. Jsme pár dní za plánem, tak chceme ve městě jen rychle nakoupit, vysprchovat se a vyzvednout na poště balík s novýma botama. Prvně běžíme na poštu pro boty a tam to přichází – balík tam není!

Jak to? Amazon i UPS píšou, že dnes měl balík dorazit. Znovu to kontroluju online a tam píšou, že balík je na cestě sem. Ale pošta zavírá za 10 min a pak už to nemůžou doručit. Jdeme na motel, je to tu malé městečko a paní to má zároveň jako UPS podací místo. Volá řidiči, co tady balíky rozváží, a ten naše balíky v autě nemá. Rozjíždí se maraton telefonátů na různá místa, a když se nám výjimečně podaří prokousat rozhovorem s automatem, tak mám pocit, že mluvím se stále stejným idiotem. Nikam se nemůžeme pohnout. Ale aspoň už víme, co se děje. Amazon nás nechal boty objednat na adresu pošty, ale přihodil za směrovačku pár čísel navíc. UPS mělo s adresou problém, ale nikdo nás nekontaktoval si to vyjasnit. Místo toho kliknuli do systému, že jsme si vyžádali osobní vyzvednutí v distribučním centru v Butte v Montaně. 200 kilometrů odsud.

Ale hlavně že budou nové boty. Oli v těch svých nemůže už ani kilometr.

Paráda. Nikdo se ale neobtěžoval aktualizovat informace ve sledování balíčku, a tak to furt tvrdilo, že balík nám dnes doručí. Snažíme se dovolat na zákaznické centrum UPS a změnit adresu i status balíčku, aby ho doručili aspoň zítra. To prý nemůžou. Nejdřív musí proběhnout jeden neúspěšný pokus o doručení, pak můžu změnit adresu. Ale balíček sedí na centrále a doručit se ho nikdy nepokusí. Změnit adresu může jen odesílatel – Amazon. Opět nekonečný rozhovor s automatem. Boty sice nutně potřebujeme, ale zvažujeme, že objednávku zrušíme ať aspoň dostaneme peníze zpět. Ani to nejde. Zrušit to jde pouze před odesláním nebo se objednávka zruší automaticky, pokud nebylo možné balík doručit. Náš balík už je odeslaný, ale nikdy ho nezkusí doručit, protože sedí na centrále a podle systému čeká, až si ho vyzvedneme. Parádní patová situace – balík nelze doručit, ale ani vrátit, nebo zrušit objednávku. A cesta do Butte je tak na dva dny nejmíň. Jsem rád, že nemám zbraň, už bych byl ve zprávách…

Oli zázračně googluje nějaké tajné číslo Amazonu, kde můžu mluvit se skutečným člověkem a slečna nemá problém situaci řešit. Bohužel nemůže adresu změnit jen tak, takže voláme UPS a po 30 minutách se prokousáváme k operátorovi (call center je asi někde v Číně, protože domluva anglicky dost vázne). Společnými silami ve třech se nám po další půl hodině daří změnit status balíčku i adresu a balík by zítra měl dorazit na Motel. UFF. Po osmi hodinách na telefonu si platíme noc v kempu za motelem. A vyčerpaní usínáme. Pěkně nás to štve, protože ztrácíme celý další den. Ale hlavně že budou boty. Oli v těch svých nemůže už ani kilometr.

Řidič obvykle přijíždí až pozdě odpoledne, tak máme celý den si aspoň trochu odpočinout, zavolat domů a kouknout jak běží eshop 🙂 Tímto děkujeme všem, kdo nám s tím pomáhají, jinak bychom tu nemohli být. Ve čtyři odpoledne doslova přilítá řidič a vítězoslavně tasí naše balíčky, ano jsou překvapivě dva. Rychle balíme, věšíme staré boty na strom „shoe tree“ – taková atrakce tady a domlouváme si odvoz zpět na trail.

Chceme majitele motelu za pomoc s balíkama aspoň pozvat na večeři, ale odmítají. Že prý je to baví nám z trailu pomáhat a že to dělají rádi. Za cestu ale platíme, to si vymluvit nenecháme. Pořádek musí být a my jsme rádi, že to můžeme pálit dál. Snažíme se ještě večer doběhnout co nejdál od dálnice, úplně pod kopce.

Nejdřív se na nás přibíhají podívat koně, a pak už jsou jen krávy. Krávy jsou tu všude. Na loukách, v potocích, na horách i v lesích. Stovky krav, tisíce krav. Ráno zahajujeme dost netradičně – whiskey. Oli setra se dnes vdává, tak přesně v hodinu obřadu tasíme malé lahvičky a připíjíme si na ně. Pak to začíná hodně zprudka. Je to jako horská dráha. Po žlutých kopcích strmě nahoru a dolů. Hrozně se to klikatí tam a zpět a celý den. Jestli to takhle bude celých dalších 100 kilometrů, tak tu umřeme. Ještě že je aspoň občas nějaký pramen nebo malý potůček – i když všechno rozšlapané a posrané od krav.

Naštěstí filtr Sawyer maká a nemusíme to řešit. Na jeden den zabíháme do hezkých hor a dáváme i koupačku v jezeře. To nás docela nabíjí a jsme rozhodnutí další vyprahlé dny horama proběhnout 40 km denně a být v sedle Bannock už večer o den dřív. Snad se podaří stop, protože to je jen prašná cesta a aut tu moc nejezdí. Doběh do sedla nám dává zabrat – ještě nás vedou přes pěknou třítisícovku a pak nekonečné suché kopce.

V sedle jsme v sedm večer a zbývá nám něco přes hodinu světla na stop. Dolů do údolí je vidět asi 20 kilometrů kudy silnice vede a je beznadějně prázdná. Oli stopujeme velmi rafinovaným způsobem 🙂 Po hodině už se stmívá a dole jsou vidět světla. Za 15 minut nám staví děsně sympatickej chlapík Tim. Truck plnej maskáčových věcí, kladkovej luk a šípy. Jasnej lovec. Lovce nemám rád. Trvá deset minut, než pro nás udělá místo. Tady ale něco nehraje. Tim totiž nemá na nohách pohory, ale běžecké boty. Navíc značku, kterou používají hlavě ultratrailoví běžci. Ptám se jestli běhá, on se rozzáří a ledy jsou prolomené. Během cesty dolů do města a pak během dvouhodinové společné večeře se dovídáme, že je biolog, pracuje v terénu a z různých financí obnovuje přirozené biotopy pro celé spektrum živočichů. Prostě se snaží udržet přírodu tady v Idahu a Montaně trochu živou.

Předchozí Další

A jeho životní vášní jsou ultra-běhy, jeleni a lov jelenů s lukem a šípem. Když začne lovecká sezóna a vyhraje v loterii povolení pro nějakou oblast, zaplatí $700 za permit a měsíc v kuse běhá s lukem po lesích a snaží se najít nějakýho obřího jelena. Není to vrahoun, jak já lovce znám, zvířata obdivuje a často má problém jelena skolit, protože je prostě moc nádhernej. Ale pár kousků už za patnáct let skolil a hned ukazuje fotku se 400 kilovým monstrem. Jelen má jen jednu malou dírku za přední nohou. Vysvětluje, že se musí ke zvířeti dostat na 20 metrů. Stačí jeden šíp, ten prý proletí komplet skrz hrudník a jelen po 50 metrech padne. On prý pak potřebuje půl hodiny na to, aby se se zabitím tak krásnýho zvířete srovnal a pak okamžitě jelena stáhne, rozporcuje, maso rozptyluje do plátěných sáčků a rozvěsí na stromy, aby schladnulo a aby ho nesežrali medvědi nebo vlci. A pak začne s masem v batohu běhat k autu. Někdy i 200 kilo masa. Všechno s rodinou snědí. Prý nikdy maso v obchodě nekoupil.

Zajímá mě, jak je možný se k jelenovi dostat takhle blízko, protože v uplynulých dnech jsme viděli velká stáda jelenů, ale vždycky dost na dálku. Usměje se a pak skromě povídá, že jeleni jsou jeho vášeň a že loni ve Vegas vyhrál mistrovství světa ve vábení jelenů! (velká legrace i pecka zároveň, protože tady to je velká věc. Každej Američan je buď lovec, nebo rybář…) A jako důkaz ukazuje obří sponu na opasku. Má tady ty hory prochozený naskrz, tak z něj tahám info. Prý už to bude teď zelenější a hezčí. Taky se máme připravit na to, že po sto letech se sem vrátili medvědi grizzly, že je tady zaznamenali jejich fotopasti. Paráda. Taky že tu před pár lety znovu vysadili obrovský kanadský vlky a že to je úchvatný zvíře. Ale že se bát nemusíme, že žádný incidenty s lidma nikdy nebyly.

Ttim je biolog, pracuje v terénu a z různých financí obnovuje přirozené biotopy pro celé spektrum živočichů.

Pak ještě ukazuje fotky z nedávného stomílového závodu a protože je deset večer, tak se loučíme. Hrozně ho zajímá naše cesta, tak mu dáváme adresu našeho webu, ať může prolézt aspoň fotky. Parádní setkání. Tohle máme na trailu nejradši – úžasná setkání nám dávají víru, že svět není tak beznadějný místo a že jsou lidi, co mají sny, vášně, respekt k okolí a sílu podle toho žít. To samé přejeme i vám.

Pěkné léto a lehký krok vám z trailu přejí Oli a Peťan

Pobyt v Leadore byl bezva. Všechno jsme vyřídili na 20 metrech. Asi hlavně díky kempu a pohodovýmu majiteli Samovi. Ten nás nechal používat jeho domácí WiFi, koupelnu i pračku a psaní blogu u něho na verandě byl totální chill-out.

Vlastně jsme si jen odskočili do jediné místní restaurace na oběd. A to byla taky stylovka – asi tak století starý bar, pár stolku s igelitovýma ubrusama, všude vycpaný zvířata a obsluhoval nás dřevorubec s malým dítětem v jedný ruce… nicméně příjemný, normální lidi.

Během psaní blogu jsme se od Sama a dalších lidí co se zastavili na kus řeči dozvěděli, že tohle je nejsušší a největrnější léto, co pamatují. Poslední bouřka byla 4. července a to nachumelilo. Už několik dní je teď vlna veder, ale mají přijít bouřky. Dnes se to pěkně kaboní, ale stále je přes 30 stupňů, a tak čekáme do pozdního odpoledne s odjezdem.

Stopujeme hned vedle benzinky, tak si zabíháme koupit ještě zmrzku. Ve dveřích potkáváme starší pár a ptají se, kde tady chodíme. Vyložím jim teda, že šlapeme až z Mexika a paní jen lape po dechu. Pán stojí ve dveřích s otevřenou pusou. Nevěřícně se otáčí na Oli, jestli “ona taky?” Ženská za kasou ještě dodává, že si sem odskakujem z hor nabrat jídlo na dalších 200 km a paní to odchází vydýchat ven. Z auta se vrací s košíkem ovoce a zeleniny ze zahrádky, že si to máme vzít. Nedá se vůbec “odehnat”, a tak děkujeme a bereme si kelímek malin, hrušku a pár rajčat.

Tím ale náš vtipný odjezd nekončí. Nestojíme na cestě ani minutu a z polní cesty vyjíždí známý truck s bydlíkem. Lovec Tim ze včerejška nás chvíli nepoznává, pak prudce brzdí a zastavuje. Celý září a huláká, že to byl nejlepší lov jeho života. Že nemohl ráno dospat, tak vzal v pět luk a batoh, a šel si vyběhnout na nejvyšší kopec tady. Jak se z vrchu rozhlíží, tak uviděl tak 3 kilometry dál na hřebeni kapitálního jelena. Nelenil, vyrazil, jelena doběhl, nadběhl a vynořili se na hřebeni 10 metrů od sebe. A jelen to měl spočítaný… Oli se zvědavě ptá, jestli má fotku (toho jelena) a Tim že fotka je naprd, že má toho jelena vzadu v bydlíku a hned vyskakuje z auta a jde nám ho ukázat.

Není nám jasný jak se může 300 kilovej jelen vejít do tak malýho prostoru, tak jdeme nahlídnout… Na podlaze je v látkových pytlích 150 kilo masa a na věšáku visí celá hlava i s víc než metr dlouhýma parohama. Obrovský, šokující a docela nechutný. Ale Tim září a říká, že jelena ulovil v sedm ráno, na místě vyvrhnul a rozporcoval a pak doteď běhal s masem v batohu k autu. Ukazuje nám na hodinkách že naběhal 35 kiláků. Jak nemám lovce rád, tak tohle respektuju. Jelena najde, doběhne, uloví lukem a jedním šípem, naporcuje a odnosí v batohu. A ještě všechno maso sní. Ne že si jen nechá trofej. No a protože je po lovu, tak jede domu a hodí nás zase zpět do sedla. To je skoro jako z filmu Divoké historky.

Předchozí Další

V sedle nám ještě dává na cestu balíček sušeného jeleního masa a mizí domů. Dobrej šílenec. No a nám začíná snad konečně příjemná etapa lesem. Zdrželi jsme se docela s Timem, tak kempujeme hned po pěti kilometrech. Další den je fakt pohoda. Jdeme převážně lesem po zvlněném hřebínku a je spíš chladno než vedro. Jde se příjemně a míle utíkají.

Máme pocit, že je to úplně za odměnu. Oli si medí hlavně ráno, protože je pěkných patnáct stupňů a valíme hned v kraťasech. Jako bonus potkáváme na kamenité cestě chlapíka Toma, co tu loví z auta koroptve. A ten z lednice vytahuje studené pivo. Trochu jsem se cukal, protože ho vytáhl z lednice plné opeřených mrtvolek… ale pivo, chápete?

Tom vytahuje z lednice studené pivo.

Večer sice trochu sprchlo, ale už jsme pod tarpem, tak se líp usíná. Bubnování kapek na plachtu je skvělý, uklidňující zvuk, když jste v suchu. Následují den hned ráno dorážíme do Lemhi Pass. To je významný historický bod. V roce 1805 tady po 456 dnech od startu překročila expedice Lewis and Clark hranici úmoří a vydala se podél Columbia River směrem k Pacifiku. Byli první, kdo vyplnil aspoň pár bílých míst na mapě mezi rovinami na východě a západem US a kdo prostoupil hřebenem Skalistých hor.

Potom nás CDT zase docela honí po kopcích, ale lesem a po pěkném trailu je to pořád odměna. Kolem poledne obloha černá, blýská se a padá i pár kapek. Ani to moc nevadí, protože jsme kvůli vodě museli seběhnout hustým lesem trochu do údolí. A na polední pauzu a šlofíka v drobném dešti už si taky zvykáme. V nepromok věcech je aspoň teplíčko.

Celé odpoledne se kolem nás honí bouřky, ale daří se nám po hřebeni postupovat dál. Jen těsně před setměním musíme zastavit před holým skalnatým vrcholem a počkat, až černo a blesky přejdou. Čas využíváme na vaření večeře pěkně v dolíčku mezi stromy.

Na polední pauzu a šlofíka v drobném dešti už si taky zvykáme.

Na polední pauzu a šlofíka v drobném dešti už si taky zvykáme.

Jsme opět v parádní vysokohorské krajině a absolutní radost nám kazí jen kouř, který rychle zaplňuje údolí na obou stranách. Takhle je to tady normální – blesky zapálí vyprahlý les a obvykle to hoří až do prvního sněhu nebo dokud pořádně nezaprší. My máme svým způsobem kliku, protože kouřem jdeme jen následující ráno, pak začíná pršet. Skrz kouř jsme z údolí a jezer neviděli nic. Už se i špatně dýchalo a štípalo to do očí, tak déšť vítáme.

Stejně tu ještě nepršelo dýl než hodinu. Aha, teď je to jinak. Dost se ochlazuje a déšť se stupňuje až do večera. I když má člověk dobré vybavení, tak postupně, pomalu navlhá – od potu jak supí do kopce, od vody co stéká po obličeji pod bundu nebo po rukách do rukávů, jak jdete s hůlkama. Nejste mokří, ale provlhlí. A když je jen těsně nad nulou a brodíte se kalužema vody, už se těšíte do sucha pod stan.

Ještěže před setměním na chvíli přestává a můžeme rozbít tábor, aniž bychom si pod tarp natahali spousty vody. Oli pod plachtou chystá spaní, já venku vařím a chystám jídlo na pověšení na strom kvůli medvědům. Taky si plníme malou PET láhev horkou vodou jako Thermofor. Unavené a prochladnuté tělo má problém se zahřát. Když si ale láhev s horkou vodou sevřete mezi stehna, příliv tepla je okamžitý. Nikde jinde láhev nefunguje tak rychle. Nevím, jestli je to nějaký reflex, nebo proto že po vnitřní straně stehen vedou blízko pod kůží hlavní tepny do nohou a ty hned teplo roznáší, každopádně to funguje skvěle a půllitrová láhev nás ohřeje oba.

Nebyl to zrovna příjemný den, ale byla to asi potřebná prověrka vybavení před začátkem studeného a vlhkého podzimu. Kalhoty a bundy vydržely dobře, ale při vybalování věcí z batohu nás nemile překvapilo, že máme dost věcí mokrých. To že přetah na batoh je dobrý hlavně proti přeháňce, protože při dlouhém dešti začne stékat voda po zádech mezi bundou a batohem, a batoh začne nasákat od zad, to známe, a proto nosíme peřinu, péřovku i oblečení v nepromokavých pytlích Ultrasil od Sea to Summit. Ale nečekali jsme, že můj přetah normálně promokne a vodotěsné pytlíky budou nasáklé.

Všechno dřív fungovalo, nechci zmíněné značky očerňovat. Prostě se projevilo 130 dní intenzivního používání. Neustálé balení, rolování, mačkání a hlavně vzájemného tření v batohu během ušlých 3500 km se prostě projevilo. Nestartovali jsme se vším novým – snažili jsme se s vybavením sžít během několika testovacích výletů. Všechno má prostě svoji životnost. Užitečná připomínka, abychom to ve městě řešili dřív, než se dostaneme do problémů později na podzim a mnohem více na sever. Stačí koupit do každého batohu velký, silný, odpadkový pytel a do něj všechno rovnat. Ten ochrání obsah zaručeně. A samozřejmě mít aspoň jeden náhradní.

Ráno naštěstí neprší, ale les je úplně nasáklý vodou, všechno mokré a nula stupňů. Boty i ponožky ze včera mokré a zmrzlé. A to máme ještě stoupat. Zachraňují nás tenké, nepromokavé palčáky, které nám mamina před odjezdem ušila. Natahujeme je na poslední suché ponožky a šup s nima do bot. Zima je pořád, ale na omrzliny to není. To je hlavní.

Předchozí Další

Než vyrazíme, tak si ještě fotíme místo asi deset metrů od stanu – rozedraný shnilý pařez a vyvalený půlmetrákový kámen. Podle informačních brožur zprávy parku jasné stopy přítomnosti medvěda grizzly. Hledá si tučné larvy kde může.

Ještě že jsme to neviděli večer. Takhle jsme mohli v klidu spát. Doufáme, že dnes aspoň na chvíli vykoukne slunce a při první příležitosti zastavujeme a sušíme. Za půl hoďky je vše kromě bot OK a připravené na další kolo 🙂

Déšť včera zjevně uhasil všechny požáry, a tak je krásná viditelnost. Krajina je opět pohádkově horská a máme zase den za odměnu. Hodně se kocháme a fotíme a stěží děláme potřebné kilometry. Nevadí, stejně dorazíme do Darby ve státní svátek a budeme muset čekat na otevřenou poštu a náš balíček s nepromokavýma teplýma ponožkama do dalšího dne. Noc se obešla bez deště, ale vyrážíme do mlhy a nízké oblačnosti.

Podle předpovědi víme, že se má ještě ochladit a pršet. Trail je opět pohádkový a i když nás mraky nahání celý den, tak padá jen pár kapek. Jako na potvoru nás ale chytá největší mordor na nejvýš položeném hřebeni.

Než se to spustí, tak se nám daří najít chráněný dolíček mezi zdravými stromy a postavit tarp a dokonce sníst venku večeři. Černá stěna se blíží strašně pomalu, a tak žertuju, že to spíš jedou se sněhem než s vodou… Jen blbni… zalézáme pod peřinu a bubnování kapek na plachtu se nenápadně mění v podezřelé šustění. O půlnoci už je všude bílo. Ale spí se dobře. Víme, že k silnici už to máme jen 20 km a všechno máme suché. Taky jsme našli v batozích pár pevných igelitových sáčků do bot, tak o prsty na nohách taky nepříjdeme.

Výhoda tarpu je, že člověk se může kompletně sbalit, obléct i obout uvnitř a pak jen vylézt ven, shodit tarp a malý, ani ne půlkilový balíček jen strčit pod nepromokavý obal na batohu, takže všechno ostatní zůstane suché. Vyrážíme. Je to úlet. Ochlazení o dvacet stupňů a místy 15 cm sněhu už 5. září.

No jo, prostě hory. Musíme se nejdřív překulit přes skoro třítisícový hřeben a tady je to opravdová zima. Pořád jsem Oli sliboval krásný barevný podzim a mezitím se parné léto přehoupnulo rovnou do zimy.

Předchozí Další

Dnes je to ještě docela zábava, odpoledne už budeme ve městě, ale trochu nás tíži představa, že takhle to teď bude zbylých tisíc kilometrů až do Kanady. Snad ne. Konečně klesáme do sedla Chief Joseph, odkud budeme stopovat do Darby. Sníh sice ubývá, ale chumelení houstne.

Zase pohádka. Člověk se úplně těší na horkou čokoládu, kanape a knížku… Ale to až za měsíc, doma 🙂 Teď se spokojíme s jízdou do města a kávou na benzínce. Naštěstí jedeme během pár minut. Majitelka místního lyžařského resortu je tak nadšená, že už chumelí, že jí ani nevadí si s námi trochu zajet. V Darby se ubytováváme v motelu, kde nás z trailu zjevně mají rádi. Za pár dolarů máme za sprchami a prádelnou parádní pokojíček se šesti postelemi a topením, a tak můžeme všechno krásně usušit. Paní správcová chodí na kus řeči a zásobuje nás historkama a vůbec jí nevadí, že jsme na pokoji rozložení až do dalšího odpoledne, než nám konečně na poště našli náš balíček. Děkujeme, fajn místo.

Měli jsme tentokrát dost co dělat. Bylo potřeba nakoupit jídlo na deset dní a poslat balíček se zásobami na Benchmark Ranch před národním parkem Glacier. Taky stáhnout mapy pro zbytek Montany a to se moc nedařilo. Chtěli jsme trochu oslavit, že nám celníci konečně propustili balíky s věcma ze stěhování z Shelby, ale ani to jsme nestihli. Příště. Hlavní je, že nám z trailu ještě nehrábnulo!

Hlavní je, že nám z trailu ještě nehrábnulo!

Teď už musíme šlapat dál, dřív než nás sníh zasype natrvalo 🙂 Děkujeme všem za podporu a Christie za posílání potřebných věcí.

Pěkné babí léto vám přejí Čolci

Náš hlavní dojem z této etapy je, že září, Montana, CDT a El Niño není ideální kombinace. Ale stejně nás to pořád baví!

Z útulného pokojíku v Traveller’s Rest se nám moc nechce. Na to že je tu šest postelí a jsme tu jenom dva, tak jsme si ho solidně zabydleli 🙂 Ráno sice chvíli svítilo slunce, ale hory všude okolo jsou bílé a už se zase stahují mraky. Ráno na poště nám oznámili, že náš balík tam zatím nemají, ale že díky svátku tu mají třídenní hromadu zásilek k roztřídění a že bude nejspíš tam. Ať přijdem po obědě. Sakra, zase zdržení, hlavně aby tam ale balík byl.

Jsou tam pro Oli větší boty, protože ty nové z Limy jsou nový model a ozkoušená a zaručená velikost je malá… a hlavně tam jsou nepromokavé ponožky! To je absolutní nutnost, bez nich nemůžeme dál. Přes den šlapeme po kotníky v mokrém sněhu a ráno mrzne. To bychom přišli v mokrých ponožkách a botech o prsty.

Pokojík jsme si solidně zabydleli.

Ve dvě hodiny vyzvedáváme balík, pak balíme a ještě čekáme, než se na Drive nahraje blog a fotky a po čtvrté vyrážíme. Ještě zastávka se dobře najíst, mimochodem asi nejlepší pizza doposud, a už stojíme na stopu. Fakt kosa, vítr a vypadá to, že nás každou chvíli zase zasype sníh. A zrovna nám ani stop moc nejde.

Docela nás pobavilo, když zastavuje chlapík a hlásí, že sice nahoru do sedla nejede, ale že je tam stejně hnusně a myslí si, že bychom tam neměli vyrážet. Dává nám svůj telefon, kdybychom do večera neodjeli, že máme zavolat a on nás vyzvedne a přespíme u něj. Pecka, děkujeme. Za chvíli zastavuje obrovskej pickup s přívěsem a divnej chlapík vůbec neví, kam jede, ale že nás nahoru těch 50 kiláků odveze??!?! No nic, bereme, ale sprej proti medvědům mám přípravenej. Přeci jenom si scénu z Pulp Fiction ze sklepa pamatuju moc dobře 🙂

Chlapík je nakonec pohodář paraglidista. Spí v přívěsu, šmejdí po krajině a hledá pěkný místa na plachtění. Nahoře v sedle jsme až v sedm večer. Neprší, ale je to na spadnutí. Z parkoviště zahajujeme po síti běžkařských tras, mají to tu jako velkou chloubu. Počasí mě dost trápí, ujít tři míle, zmoknout a stavět kemp za mokra není dobrý start náročné etapy. Najednou se před námi na malém prostranství objevuje krásný, nový srub. Trochu majitelům závidíme, že dnes spí v teple a suchu. Přitom je to taková samozřejmá věc, střecha nad hlavou. Soucítíme s bezdomovci a to jsme v tom dobrovolně a ještě jsme dobře vybavení…

Předchozí Další

Oli valí dál, mou pozornost poutá cedulka National Forest u dveří srubu. National Forest je veřejný prostor, tak beru za kliku a dveře se ochotně otevírají. Absolutní pecka. Velká společenská místnost s krbovkama, vybavená kuchyň a dokonce i plynový sporák maká. Provozní řád hned u dveří mě ujišťuje, že jsme neobsadili soukromou chatu 🙂 Trochu šmejdím a v podkroví objevuju několik paland a velkou postel. Tak to je jasná věc, zabydlujeme se, vaříme horkou čokoládu a spokojeně sledujeme jak venku začíná pršet 🙂

Tohle nás opravdu potěšilo a místnímu spolku běžkařů letí obrovský dík. Užíváme si pohodičku v teple a bez deště a jako bonus můžeme ráno vyrazit dřív. Bez velkého balení a suší! Ráno je všechno pocukrované, ale nebe vypadá líp. Trail se jen příjemně vlní a docela to odsejpá. Jenom odpoledne nás brzdí dlouhý úsek popadaných stromů. Ale i tím se docela zvládáme prokousat.

Ze skalnatého hřebene sledujeme, kudy jsme to uplynulý týden šlapali a jak jsou tam ty kopce fest bílé. Moc se tomu nemůžeme smát, protože hned před námi se zvedá pohoří Anaconda a to je taky bílé. Ještě nás od něj dělí jeden den a má se teď oteplovat, tak snad sníh ještě sleze. Celý den šlapeme mrtvým lesem.

Teplo sice není, ale aspoň občas vykoukne sluníčko. Na severních svazích leží ještě starý sníh. Vysvětluju Oli, že teď už to s medvědama tady na hřebenech nebude tak horký, protože se blíží zima a všechna zvířata se stěhují dolů do údolí. A že i medvědi hybernují co nejníže, kde je zima nejkratší. Takže můžeme být klidnější. Ještě to ani nedopovím a už mi Oli ukazuje na trailu ve sněhu docela obří medvědí stopy…

K večeru začíná krásná horská krajina a kempujeme u fotogenického jezera Johnson Lake. Cestou jsme natrefili na další dvoje medvědí stopy… Těšíme se na zítřek, podle předpovědi má být nejtepleji a krásně. Dva dny budeme procházet srdcem Anaconda Range, tak si to budeme moci užít. Kolem půlnoci mě budí známé šustění vloček o plachtu tarpu a hodinky ukazují uvnitř -2°C. Ráno je opět solidně bílo a jezero je jedna z nejhezčích věcí, co jsem kdy viděl.

Připaluju trochu snídani protože se nemůžu utrhnout od focení. Vytáhnout Oli z pod peřiny, když je mráz, dá práci. Pomáhá horká kaše a úžasný výhled na jezero. Na to jaká je kosa a co nás čeká, je nálada v týmu výborná! Znovu se fotíme a stoupáme pohádkovou krajinou nahoru do sedla. Je kosa a těšíme se nahoru na sluníčko.

Se sněhem v Montaně jsme počítali, ale až za pár týdnů a o dost víc na sever. Vybaveni jsme neustále i na takovéhle extrémy, ale šlapat v tom zbylých 800 km by nebylo úplně komfortní, to bychom se museli dovybavit. Výhledy ze sedla nám vrací náladu a na zimu zapomínáme.

Následuje strmý sestup k dalšímu jezeru a to se do večera opakuje čtyřikrát. Ještě že je slunečno a můžeme si aspoň v poledne trochu povegetit. Večer kempujeme úplně na vrcholu hřebene s luxusním výhledem, ale máme dost. Za uplynulé dva dny jsme nastoupali přes 4000 m a ušli 75 km.

Bavíme se o tom, jak sníh odhalí spoustu zvířat. Že někdy máme pocit, že tu nic nežije a každý den přitom narážíme na čerstvé stopy několika medvědů, ale třeba i vlka. Oli říká, že by to byl zajímavý dokument umístit kameru na trail a pak sledovat, jak tam v klidu projde člověk a za pět minut obří grizzly…

Ráno máme úchvatný výhled a zvládáme vstát s východem slunce. Už by nás mělo čekat jen jedno sedlo a pak sestup dolů do údolí a 15 km po asfaltce do města Anaconda. Snažíme se valit, ale nejde to. Je sluníčko, docela teplo a tohle je snad nejhezčí den za posledních čtrnáct dní, tak si to užíváme. Doháníme to večer po silnici.

Předchozí Další

Šlapeme až do tmy a je trochu problém najít kemp. Taky začínají obvyklé problémy zastrčených obydlených míst. Agresivní psi, divný lidi, odpadky všude. Vůbec se necítíme dobře. S Oli jsme se už několikrát shodli na tom, že se cítíme mnohem bezpečněji v divočině, než tady na okraji civilizace. Lepší je to jenom, když přijdeme do města stopem a jsme někde v pěkném centru. Spíme jen 5 mil od města, a tak tam zvládáme hravě dojít před desátou. Podle popisu v průvodci jsme čekali šílenou díru, ale vše je tady v centru upravené a je vidět, že svého času to bylo bohaté město.

Oli nakupuje jídlo a já šmejdím kolem visitor centra, abych se něco dočetl. Úspěšně – původně tu žádné město nebylo, jen důl na měděnou rudu. V osmdesátých letech 19. století se pan Dally z Californie rozhodl to tu koupit a postavit největší tavicí pece na měď na světě. A protože byl jako náš pan Baťa (není jisté, jestli lidumil anebo to měl všechno dobře spočítané), tak k tomu nechal postavit pěkné město se zázemím pro lidi s hotely, bankami i železnicí. A nám se tu takhle na skok moc líbilo. Bohužel jsme nejvíc z času strávili v McDonalds na rychlém internetu psaním blogu a objednáváním teplejšího vybavení…

A taky konečně přišel na řadu Greg. Možná si vzpomínáte, jak jsme na něj před dvěma měsíci v horách v Coloradu narazili, jak se štrachá skrz naprosto neprůchodné místo a vypadalo to, že se zřítí. Tak jsme se ho ujali a vyvedli ho až na vrchol kopce a na turistický chodník. A o pár dní později s ním a jeho přáteli strávili 2 dny u nich na srubu. Od té doby se stále snažíme na trailu potkat, ale pořád se míjíme – různé varianty a zdravotní trable nás vždycky rozdělí. Tenhle chlapík je celým trailovým jménem Greg in the wild. Znáte knížku Wild nebo jste viděli film Wild? Reálný příběh holčiny co se v devadesátých letech snažila projít PCT? Tak v tom příběhu figuruje docela důležitá postava – Greg. My film neviděli, Grega znali i pod jeho reálným jménem Roger a taky jsme měli dlouhý vedení. A tak nám to nedocvaknulo ani když Gregova manželka ukazovala na srubu fotky ze slavnostní premiéry filmu, který se účastnili. Mně to docvaklo až cestou ze srubu a od té doby jsme se snažili s Gregem znovu potkat, abychom si to potvrdili. Tady v Anaconda jsem si na to konečně vzpomněl a vygoogloval to. No jo, je to TEN Greg!

Bylo to hrozně zajímavý přečíst si úryvky z jeho deníku, když se s Cheryl v tom 95 roce potkal a pak jeho dojmy, když si po 20 letech přečetl její knihu – mimochodem bestseller jako kráva tady v US. Jak se vlastně můžete stát důležitou postavou něčího života a vlastně o tom ani nevíte! A že situaci, kterou zažíváte s někým společně, můžete oba vnímat úplně jinak, protože máte jiné cíle, motivace, zázemí… Chceme se Grega zeptat na tolik věcí, tak doufáme že se nám podaří ho ještě chytit. Kdykoli má signál, tak nám hlásí polohu a další plány a vypadá to, že trochu společnosti by taky na osamělé pouti ocenil. Tak snad. Jsme teď dva dny za ním. Odpoledne vyrážíme dál. Je to dalších 15 km po asfaltu, ale aspoň nám to docela utíká. Trochu nás zase nahání parádní bouřka, ale zázračně unikáme.

Tohle je snad nejhezčí den za posledních čtrnáct dní.

Tohle je snad nejhezčí den za posledních čtrnáct dní.

Pobaveně kroutíme hlavou, když nás mapa nabádá odbočit na prašnou cestu, která má bránu a ceduli zákaz vstupu, ale jdeme do toho. Za lesíkem se objevujeme v areálu státní nemocnice kombinované s nápravným zařízením. Několik lidí se ptá, co tam děláme a jak jsme se tam dostali… Podivná individua somrují cigarety. Rychle pryč odsud. Křížíme dálnici a pokračujeme po prašné cestě jakýmsi chráněným územím. Potřebujeme vodu. Jdeme sice podél potoka, ale podle mapy vidím, že protéká areálem nemocnice, tak ji nabíráme dost neochotně. Navíc mě znervózňují cedule, kterým nerozumíme, něco o zamoření a rekultivaci. Po další míli míjíme dvě osamělá stavení a z jednoho na nás volá stařík Ed, jestli jsme si prý náhodou nenabrali vodu dole z potoka? JoJo. Tak prej vylejt a natankovat si u něj doma. Potok je plný těžkých kovů z dob těžby všeho možného a provádí se rozsáhlá sanace – to byly ty cedule… Ed se během čepování vody chlubí, že u něj už kempovali další lidi ze CDT, tak se ptáme taky. Už se stmívá a není vidět, že bychom se v blízké době dostali ven z oplocenych pozemků. Ed vypadá, že je rád a ještě nabízí, že se můžeme vysprchovat. Je to kavalír. Ptám se, jestli jsme něco dlužní, a on jen že je rád, když mladý (to mě potěšil) dělají něco jiného než chlast a drogy a že rád pomůže. Děkujeme mu a rozbíjíme tábor v závětří za garáží.

Největrnější noc doposud. A následována nejchladnějším dnem. Celý den to foukalo a teplota se neodlepila od nuly. Ani celodenní pochod zpátky na hřebeny, ani 40 km nás nezahřálo a je to první den, kdy jsme za celý den nesundali bundy, čepice a rukavice. Pomohly až péřovky večer v kempu.

A stejně jsme byli večer celí promrzlí. Pomohla až láhev s horkou vodou pod peřinou. Další dva dny byly vlastně trochu nuda. Jen jsme se snažili ujít co nejvíc mil, abychom byli v Heleně co nejdřív a stihli si trochu odpočinout než poběžíme dál.

Taky bychom ještě rádi došli Grega a jeho ženu a zašli s nima v posledním městě na večeři. Bylo by i docela pěkné dokončit trail s někým dalším. Mít z toho radost i za někoho jiného, že to zvládl. Bohužel se poslední den budím úplně marod a těch zbylých 25 km do McDonald Pass k silnici se doslova ploužíme.

Jsme tam až ve tři. Naštěstí nám během 5 minut zastavuje chlapík s pickupem a odváží nás v Heleně až na hotel. Tentokrát nejdeme do kempu. Potřebujeme se ohřát, odpočinout a všechno pořádně dosušit. Recepce dává vědět, že jsme tu vítání velkým nápisem “Welcome CDT hikers!” to jsme ještě nezažili. Na většině míst špinavý pobudy s batohama zrovna nevítají. Majitelka a zároveň recepční Jenny se o nás stará jako o vlastní. Děkujeme!

Sesouvám se do postele. Je to pocit skoro jako doma. Pořádný spánek a litry čaje mě snad postaví na nohy. Nepostavily. Během dopoledne následující den se rozhodujeme zůstat ještě jednu noc. I Oli je nějak divně a bude rozhodně lepší vyrážet na 400 km dlouhou etapu trochu v pořádku a odpočinutí. Vyrazíme zítra brzy ráno. Snad 🙂 Držte nám palce. Lewis-Clark a Bob Marshall Wilderness jsou nejodlehlejší a nejdivočejší území na trailu. Hlavně aby nám počasí trochu přálo! Užívejte teplíčka pěkně doma 🙂

Peťan a Oli

Původní plán v Heleně byl vypadnout hned druhý den co nejdřív ráno, ale jsme oba docela marod a mně se k nachlazení přidal zánět dásně u moudráku.

Platíme v hotelu ještě jednu noc. Když majitelka na recepci vidí, jak žalostně vypadáme, vytasí se s pytlíkem čajů, nakrájeným citronem, medem a velkýma hrnkama a že si máme chodit na recepci pro horkou vodu, čajovat a vyležet to. Úžasná. Ležení nám trochu znepříjemňuje vědomí, že musíme pro balík na poštu na druhý konec města přes tři kilometry. Ale i na to má paní majitelová rychlé řešení a za chvíli nám k pokoji přistavuje synkovo kolo se zámkem.

Ať si rychle objezdíme všechno, co potřebujeme a zalezeme zase do deky. Venku je po dlouhé době krásně a teplo, tak to na kole bude zábava. Nicméně je to k vzteku, že po dvou týdnech je venku opravdu pěkně a my jsme KO. Rychle se teda otáčím na poště pro zásilku druhého páru teplých nepromokavých ponožek a trekových hůlek pro mě. Už nějakou dobu mě bolí před lety zlomený kotník a teď nás čekají dlouhé a namáhavé sekce, tak chci být připravený.

Liju do sebe asi deset čajů a mizím pod peřinu. Oli mezitím úřaduje a nakupuje tuny jídla na další dlouhou etapu. Večer vyrážíme na krátkou obhlídku města. Staré centrum z dob zlaté horečky je totální pecka. Cítíme se jako v Evropě – chodníky, pěší zóna, hospůdky, kavárny a dokonce antikvariát! Asi nejparádnější město na trailu. Red Curry k večeři v malinké thajské restauraci završuje dokonale proflákaný den. Ráno nám není o nic líp, ale Oli je přesvědčená, že nám čerstvý vzduch udělá dobře. Balíme tak a před polednem vyrážíme dál. V normálním krámě se nedá koupit kořalka, tak se musíme zastavit pro rum v Liquor Store. Než tam stihneme dojít, zastavuje malý pickup, jestli míříme nahoru do sedla, že nás hodí. Bereme, tenhle systém nás baví! Díky, ale ten rum bude chybět..

Ze sedla šlapeme po pěkném hřebeni a po několika týdnech jen v tričku. Snad to vydrží. Čeká nás skoro 400 km přes největší divočinu tady v US – Scapegoat Wilderness a Bob Marshall Wilderness obalené národním lesem Lewis-Clark. Podle rangerů se tu potuluje přes 900 medvědů grizzly, tak jsme lehce napjatí. Zhruba v polovině nás čeká zastávka na Benchmark Ranch – srub 50 km po prašné cestě z nejbližšího města a jediná stopa civilizace na celé etapě. Majitelé jsou ochotní tam z města z pošty dovážet zásobovací balíky a nechávat je v plechové bedně na terase srubu dokud nedorazíme. Můžeme si tudíž balík vyzvednout, i když tam nejsou. Tak snad tam na nás náš dvanáctikilový mazlik bude čekat.

Nejdřív nás ale čeká pár těžkých dní, tak se snažíme i přes nemoc nějaké míle ukrojit. Asi chtějí místní oblast trochu restaurovat, protože buldozerem rozorali téměř všechny cesty které míjíme. A když trail vede po lesní cestě, tak je nechanej jen trail a zbytek je rozrytej. Nějak se tím prokousáváme. Najednou je cesta úplně zablokovaná vyvrácenýma stromama- Úmyslně, jako barikáda a za ní buldozerový peklo. Okolo husté, neprostupné malé borovice. Doprava odbočuje úplně nový trail. Paráda, asi zlepšovák a nová sekce trailu. Vede sice na opačnou stranu, ale určitě tam bude serpentina. Není, ale určitě bude. Vracet se nám nechce. Konečně přichází vracečka, a další a další… vypadá to, že trail povede přes nejvyšší kopec tady, super. Než se stihnu vyvztekat, trail se mění jen v kamenitý pruh skrz husté stromy. Jako by to někdo jen prohrnul malým buldozerem. Stále stoupáme. Tohle nás zdrží nejmíň hodinu. Jsme skoro na vrchu a tam stojí zaparkovaný buldozerek a dál nic.

Takže jsme úplně na vrchu kopce, úplně zbytečně a abychom se opět napojili na trail, budem se pár kilometrů prodírat bůh ví čím. Skvělý postup, zničit starý trail dřív než postavím nový, Děkujeme 🙁 .

Předchozí Další

No nic, jsme na CDT, tady je možné všechno. Do setmění se akorát tak stíháme prokousat zpět na trail. Kempujeme na hřebínku se super výhledem a za odměnu dostáváme ten nejúchvatnější východ obřího měsíce, co jsme kdy viděli. A ráno stejně tak dechberoucí východ slunce.

Ráno nám není o moc líp, a tak v mapě hledám nějakou údolní variantu, abychom šli chvíli v teple a bez vichru a dali se zdravotně do pořádku. Bude to delší, ale snad příjemnější. Taky mi přijde dobré být v údolí u silnice, pokud se nám přitíží a vrátí se horečka. Bude snadnější se rychle vrátit do Heleny.

Přes ghost town Marysville scházíme dolů na silnici a do dalšího sedla půjdeme po zbytek dne po ní. 30 km po asfaltce je otrava, ale utíká to a je tu příjemně teplo. Asi v půlce zastavuje pickup plnej chlapíků, co jedou do sedla na víkendovej výšlap, a nabízí svezení. O Continental Divide Trail vědí a nedokážou pochopit, že svezení odmítáme, když nás čeká ještě tolik stovek mil a tohle je asfaltka! Prostě chceme mít nepřetržitou pěší linku od Mexika po Kanadu. To je všechno.

Je s nima legrace, hrozně nás obdivují a dávají nám pytel hroznů.

Je s nima legrace, hrozně nás obdivují a dávají nám pytel hroznů. Je jich tak kilo, ale mizí v nás za pár minut. Tohle nám chybí nejvíc – čerstvé ovoce a zelenina. Sušených, instantních a křupavých věcí máme pokrk, věříte? Po takovém občerstvení cesta hned líp utíká. Kempujeme už za tmy, ale do sedla jsme to dobušili. Ještě večer začíná pršet. Mělo to přijít až zítra. Prší a fučí to celou noc. Ráno začínáme pořádně stoupat. Čekají nás dva dny po krásném exponovaném hřebeni. Přestává pršet, ale vítr sílí.

Za chvíli už máme problém ve větru jít. V jednom sedle, kde se vítr snaží protlačit úzkým zářezem mě to shazuje na zem, i když jdu s holema. Oli se zasekla tak ve třetině, zapřená o hůlky a nemůže se pohnout. Jen se snaží neuletět. Další nápor větru jí servává co je zvenku na batohu a nepromok obal na batoh i Tyvek mizí v údolí. Odkládám batoh za klečí a vracím se pro Oli. Když je v bezpečí taky za klečí, vyrážím hledat věci. Fyzika je jednoduchá – vítr za hřebenem musí zpomalit a věci spadnou. Snad někam blízko. Mám štěstí a všechno máme zpět za 10 minut. Pokračování po hřebeni nám dává zabrat a jde to pomalu.

Aspoň už se dnes cítíme líp. Vítr nepolevuje celý den a k tomu se přidávají rychlé přeháňky. Neuvěřitelná duha. Daří se nám najít boží kemp v dolíčku mezi stromy, kde téměř nefouká. Celou noc slyšíme, jak vítr hučí nahoře ve stromech a máme strach z nadcházejícího dne. Půjdeme přes nejvyšší část pohoří, úplně bez stromů. Je to nakonec o chlup lepší než včera, a tak se nám daří vybojovat další den.

Předchozí Další

Teď to bude dva dny hluboko v údolích kolem řek. Úleva. Konečně se nám daří zase ujít dobré míle. Bohužel večer začíná opět pršet a trail se díky tomu a koním mění v bahenní řeku. Proč? Proč na tomhle trailu nemůžeme aspoň pár dní v klidu jít? CDT.

Jdeme dál a pátý den dorážíme na Benchmark. Domácí už srub zazimovali, ale náš balíček s jídlem je na verandě v bedně. Jupí! Prší, a tak jsme vděční, že můžeme jídlo přebalit pod střechou. Snažíme se dostihnout Grega, tak se moc nezdržujeme, vaříme horkou čokoládu na zahřátí a vyrážíme dál. Zakusujeme se statečně do dalších kilometrů.

Trail odsud dál je velmi populární. Vede k největší atrakci tohohle koutu světa, k “Velké Čínské zdi” (Great Chinese Wall, pokud budete googlovat) a je díky koním absolutně nepoužitelný. Tohle mě strašně štve. Stovky dobrovolníků se snaží trail udržovat a komerční lovecké expedice klidně se třicítkou koní ho během odpoledne zničí. Nechápu to tím víc, že to tu je Game Preserve, kde je absolutně zakázané cokoliv zastřelit a kolem nás prošli tři “vláčky” koní s ulovenýma a rozporcovanýma jelenama. Pro komerční “expedice” to zjevně neplatí… Místo rychlého proběhnutí údolími se plácáme v dešti a blátě další dva dny.

Po třech dnech deště a nemožnosti nic usušit už začíná být situace dost kritická. Peřinu a péřovky zvládáme udržet suché, ale dávám jim ještě tak den. Rozbíjet a balit kemp v dešti, lézt dovnitř a ven když vaříte nebo se jdete vyvenčit. Nejde to udržet v suchu do nekonečna. K tomu mě mírně vyvádí z rovnováhy medvědí stopa ve starém blátě – přední tlapa nejmíň 20 cm široká.

To podle místních lovců patří skoro čtyřistakilovému monstru. UF, začínáme z toho být vyčerpaní. Těšíme se, až si doma budeme moci před spaním udělat voňavou horkou čokoládu a pak zalézt do deky bez kempování, věšení jídla a strachu, že jsme v batohu zapomněli obal od tyčky a medvěd si v noci hrábne do stanu se podívat, co to tam vedle těch dvou smraďochů tak zajímavě voní…

Mám obrovskou radost, když před soumrakem v kempu nacházíme dva chlapíky s koněm a psem. Je to docela úleva po dvou měsících s někým kempovat. Liják nás bohužel zahání pod plachty, a tak si společnost ani moc neužíváme. Ale spí se klidněji. Další den se blátem snažíme dohrabat nahoru k čínské zdi. Mraky visí hodně nízko, tak z ní moc nevidíme, ale i tak je to paráda. Aspoň už neprší.

Dál oficiální trail velkým obloukem a údolími obchází krásné hory. Takže bereme kratší a krásnou horskou variantu přes Switchback Pass. Má být hezky, tak si snad těch hor konečně trochu užijeme. V sedle Spotted Bear Pass odhadujeme, že máme za sebou 4000 km, 2500 mil, tak trochu blbneme a fotíme se.

Čeká nás dlouhý sestup opuštěným údolím a už se stmívá. Nedaří se nám najít ani malé místečko na stan, a tak šlapeme potmě. K tomu se přidává déšť a pár brodů. Když jsme CDT plánovali, průvodce a vlastně každý blog obsahoval frázi “embrace brutality” a mě to přišlo spíš vtipný a přehnaný. Co na tom jako je, přeci to nemůže být o tolik jiný než PCT. Může, sakra může.

Předchozí Další

Šli jsme PCT v roce 2012 a historicky se mu říká “snadný rok” – kromě sucha, častých požárů a nedostatku vody se nedělo nic extrémního. Největší úkol bylo prostě šlapat a ujít to. Když jsme po dokončení viděli video z předchozího těžkého roku, tak jsme měli regulérní depku, že jsme vlastně neměli moc dobrodružství. Strašně jsem si tenkrát přál, aby až jednou půjdu CDT, aby to bylo dobrodružství.

Dobrodružství to je a už dávno to stačilo. Dávno, už v Coloradu. Jasný? Opravdu se to nemusí stupňovat. Jednu věc jsme se s Oli už naučili – vždycky může být hůř! A vždycky je hůř. Horší se to dokud vás to nezlomí a neuznáte, že jste proti tomu úplně maličkatý a nejste vděční aspoň za hodinku bez deště a bez problémů. Pak dostanete pár minut oddechu nebo malý zázrak jako my. Po dvou hodinách pochodu potmě vidím mezi stromy dole u řeky oheň. Na naše zavolání přilétá odpověď, ať přijdem pobejt k ohni a někdo hned vyráží s čelovkou naproti. Dole je v obrovském stanu zakempovaná grupa chlapíků. Hned nás zvou do vytopeného stanu a servírují hromadu špaget zbylých od večeře.

Nechápou, že tam šmajdáme takhle sami v noci a všichni se schází podívat na ty blázny, co šlapou od Mexika až do Kanady. Ještě víc je těší, že prý sem na konec světa jezdí na koních kempovat tři generace rodiny Hansonových už 25 let a nikdy se u nich v kempu nikdo nezastavil. Nakládají nám další misku špaget, střílí hromady otázek a ze spacáků vylézají další se na nás podívat. I místní legenda a nejstarší z nich Jerry Hanson uznává, že jsme za celou historii jejich “loveckých” výletů největší atrakce.

Největší zázrak, co nás zatím potkal.

Největší zázrak, co nás zatím potkal.

My zase uznáváme že teplíčko kamen, teplé jídlo, pár piv a super chlapíci jsou největší zázrak, co nás zatím potkal. Děkujeme. Se skvělou společností a lahví whiskey sedíme u ohně do půlnoci. Tomu už se dá říct i pařba 🙂 Měli jsme kliku, chlapíci totiž ráno kemp balí, dva týdny jim stačily. Zítra už bychom tady na nikoho nanarazili…

Tohle bylo moc příjemné. Na cestu nám ještě přidávají dobrou zprávu, že včera potkali Grega u řeky o pět mil dál. To je super, jsme mu v patách. Dohnat ho je pro mě tak trochu posedlost a možná mi z toho už malinko hrabe. Moc nám to dnes netáhne, kocovina nikdy výkony nezvedá 🙂 Přes Switchback Pass je to paráda. Akorát se stíháme pokochat a vyfotit, než začne zase pršet.

Teď už nám to moc nevadí. Víme, že do národního parku Glacier to je tři dny a spíš údolími, tak už to dobojujeme. Oli je teda dost nervózní, protože mapa hlásí po pás hluboký brod a toho se po zkušenosti z Colorada bojí. Snažíme se tam dorazit a přejít to ještě večer, ať může v klidu spát.

Předchozí Další

Nakonec se nám to daří až po tmě, ale suchou nohou – po hromadě naplavených klád trochu nahoře proti proudu. Kempujeme úplně hotoví uprostřed spáleného lesa. Vítr je OK, tak snad na nás v našem dolíčku nic nespadne. Hned jak se ráno vrhneme na trail, mám podle stop pocit, že Greg je hned před námi. Je to tak, oběd už dáváme společně. Mám radost jak malý dítě.

Konečně. Známe se sice jen pár hodin, ale být zase pohromadě je fajn! Poslední dva dny skvěle utíkají. Nejdeme pořád společně, jen spolu kempujeme a občas trávíme pauzu, protože my dýl spíme a pak jdeme rychleji, ale vědomí, že někdo fajn je nablízku nám mentálně obrovsky pomáhá. Stejně tak nám zvedá náladu, že po deseti dnech můžeme sundat nepromok bundu! Bouřka nás nahání celý den, ale neprší.

Posledních osm brodů a 15 km silnice a jsme v East Glacier Park, vstupní bráně do národního parku Glacier. Těšíme se jako děti, už týden si povídáme o tom, jak si to budeme užívat.

Setkání s Gregem. Mám radost jak malý dítě.

Hehe, kulový. Skončila sezóna, všechno je zavřené. Můžeme spát na malinkaté dvoupatrovce v nevytopeném pokojíku, nebo rozbít kemp na dvorku na sluníčku. Takže jsme ve stanu na trávníku za mexickou restaurací. I to je přes počáteční zklamání fajn. A večeře v mexiku je jedna z nejlepších na trailu. Greg má kliku, přijíždí ho podpořit manželka a ta má rezervaci v jinak plném hostelu. V hostelu je i pekárna a jediný internet ve městě, takže tam trávíme celý den.

Nevím, jak zdravá je kombinace káva, muffin, burrito, pivo, džus, další káva, pizza a další pivo a croissant, ale dělá mi to vyloženě dobře. Dokonce i napsat blog se mi mezitím podařilo! Taky jsme se s Gregem shodli, že společnost nám dělá dobře a že směr Kanada spojíme síly.

Budeme muset trochu zpomalit. Gregovi je přeci jenom 62 let, ale co, je tu pěkně a spěchali jsme furt. Taky se tím řeší největší logistický problém trailu, návrat z kanadské hranice. Hraniční přechod Chief Mountain, kde trail končí, už na zimu uzavřeli a my neměli jak se dostat zpět do města, když nebudou auta. Takhle pro nás přijede Gregova žena Cindy. A jako největší luxus nebudeme muset nést 6 dní jídla, ale jen tři protože Cindy dorazí do půlky s proviantem. Jsme rozhodnutí si tuhle poslední etapu užít!

Zítra vyrážíme, tak nám držte prosím pěsti, ať to všechno klapne.

Pěkný podzim přejí z trailu Peťan a Oli

Zastávka v na zimu téměř opuštěném East Glacier Park se nakonec docela povedla. Sice jsme místo vytopeného hotelového pokoje kempovali na trávníku za mexickou restaurací, ale bylo hezky, tak to vůbec nevadilo.

Den příjemně strávený v pekárně Brownies završil neuvěřitelný západ slunce a boží večeře v mexiku s Hilly a Joem. Při čekání na volný stůl se s nimi dala Oli do řeči a když řekla, že jsme přišli pěšky z Nového Mexika, tak nás vzali k jejich stolu a fascinovaně se nás celý večer vyptávali a nakonec za nás zaplatili útratu. Děkujeme. Víme, že tomu nebudete věřit, ale i v Americe jsou normální, příjemný lidi, se kterými je radost strávit večer. A my jsme vděční, že takových jsme na naší cestě potkali většinu.

Ráno máme sraz s Gregem a Cindy opět v pekárně. Příprava se nesmí podcenit. Po dvouhodinové snídani jsme připravení k odchodu. Odchod z města, když jste unavení, je těžký. A odchod z pekárny, jako je Brownies, je takřka nemožný. Tady se nám fakt líbilo. Docela nás včera pobavilo, že za kasou byla holčina z Čech Kristýna, která říkala, že jsme letos první Češi tam a že z párů na trailu, který tam přicházejí, tak jsme v nejlepším stavu – že spolu mluvíme a dokonce se smějeme! A v průběhu dne nám nosila vizuálně nepovedené pečivo (mizelo to v nás stejně jako v koši). Děkujeme! Ještě nezbytné focení před vyrážkou na poslední etapu a můžeme jít.

Předchozí Další

Nevím proč se vlastně fotíme. Prostě si užíváme, že jsme došli až sem. A taky si užíváme, že poprvé za pět měsíců nemusíme spěchat. V plánu je jen 25 km denně a to je velká pohoda. Krom toho nás první a čtvrtý večer v kempu bude potkávat Cindy s dobrotama a zásobama na další dny, tak i batohy budou lehké. Skoro jako na výletě s cestovkou.

Žertujeme s Gregem, že se skoro cítíme provinile, jako bychom podváděli 🙂 Ale nepodvádíme, poctivě si odšlapeme každý metr, jen podpora bude trochu nadstandardní. Snad si trochu luxusu zasloužíme, ne? Oli to posouvá o úroveň výš a nebere si dnes vůbec batoh. Nechává ho do večera u Cindy v autě!

Je to radost se po dvou dnech zase hýbat. Mít cíl a někam směřovat je příjemné a návykové. Na hranici parku nám jasně dávají najevo, že medvědi grizzly nejsou jen atrakce pro turisty, ale že jsou teď hodně aktivní a snaží se před hybernací vykrmit na maximum. Chovají se nestandardně a je potřeba se podle toho zařídit, pokud chceme do cíle dorazit v pořádku.

Jsme rádi, že jsme tři. V parku je aktuálně několik backcountry kempů zavřených, protože tam došlo k nežádoucí “interakci” mezi grizzly a lidmi/jídlem 🙂 Medvěd nesmí lidské jídlo v kempu dostat ani najít, jinak ho začne vyžadovat. A třistakilový medvěd určitě nepanáčkuje a nečeká jestli něco dostane…

Jako bonus potkáváme Kairose – už dokončil a jen se tu toulá, protože má být ještě pár dní hezky, než opravdu dorazí zima. Kairos oznamuje, že správa parku už před týdnem rozebrala na zimu všechny visuté mosty na trase na hranici, tak ať ještě počítáme s trochou dobrodružství. Děkujeme správě parku, že na nás takhle kašle. Za permit na pět nocí jsme s Oli dali 2000 Kč, museli vytrpět nekonečné poučování o bezpečnosti a museli dvacetkrát podepsat, že budeme opatrní. A pak tohle? No jo no, CDT. Už bylo hůř. Mě to štve z principu, Oli má po zkušenosti z Colorada z řek regulérní hrachy.

Nevadí, dnes je krásně a Národní Park Glacier je asi největší pecka na CDT. Na barevný podzim v Glacieru jsme se těšili už od začátku. Užíváme si to jako nikdy. V kempu u jezera Two Medicine jsme už v pět odpoledne. Takhle brzo jsme dobrovolně ještě nekempovali. Za chvíli doráží Cindy s pizzou a pivkama. Jo, s pivkama! Proč jsme to takhle nedělali dřív? All inclusive jak má být.

Předchozí Další

Poprvé na trailu nás kontroluje Ranger a chválí, že máme permit. Greg má body, že nás k vyřízení dokopal. Před západem slunce se s Oli jdeme podívat k jezeru. Taková paráda se málokdy vidí. Sedíme na pláži a kocháme se. Na břehu přes malou zátoku se najednou ozývá hlasité šplouchání vody a něco jako tlumené štěkání. Medvěd? Něčí pes? Los! Přes zátoku se vodou normálně vyklusává obrovský los. Na našem břehu zatáčí k nám a stále vodou a za podivného chrchlání probíhá kousek od nás! Dnešní den dostává jedničku s hvězdičkou! Máme se skvěle.

Ráno se startem nepospícháme a čekáme na slunce. Je božsky. Každý den nás čeká jedno horské sedlo. Sice tisíc výškových metrů, ale skvělé výhledy. A díky tomu že park už má po sezóně, tak jsme tu sami. A za námi už je jenom čtyřka SAS, Paperweight, Crocs a Chocolate Chipmunk. A ti hodně pospíchají a měli by nás dnes předejít. Není to úplně k chlubení, ale budeme letos poslední, kdo bez flipování a přeskakování na kanadskou hranici dorazí! Ale taky jedni z mála, kdo nevyměkli a protlačili to v kuse od hranice k hranici. Bylo to pro nás důležité a jsme rádi, že jsme to zvládli.

Před příchodem do kempu potkáváme vysmátého týpka Smileyho. Je taky na CDT a jde teď od hranice směr jih. Původně šel na sever, ale byl měsíc pozadu, tak přeskočil na sever a doufá, že se mu podaří došlapat tam, odkud přeskočil. Držíme mu palce. Není moc připravený a vůbec neví, co ho čeká a jak řešit v Bob Marshall zásobování. Taky nemá sprej proti medvědům. To je odvaha na to že jde sám!

Večer v kempu se od Crocse dozvídáme, že nám Smiley neřekl všechno. Že přeskočil hlavně proto, že ho ve Wind River Range napadl medvěd! Kecy! No asi ne, protože prej vytáhl kraťasy a ukázal totálně modrý stehno se čtyřma dírama od špičáků… Prodíral se prej houštím (díky velkému požáru a spálenému lesu nám přeložili kus CDT na starý neudržovaný trail, kde jsme tím prošli všichni) a viděl, jak kus před ním přeběhl medvěd. Tak dělal hluk, chvíli počkal aby medvěda nenaháněl a pak pokračoval dál. A najednou se medvěd vyřítil ze strany a povalil ho. Smiley zaujal předpisovou polohu na břiše, rukama si chránil hlavu a krk, nohy roztažené, aby ho medvěd snadno nepřevrátil. Ten ho kousnul nejdřív do batohu a pak do horního stehna. Smiley začal ječet a medvěd ho nechal a utekl. Silná káva.

Aby toho nebylo málo, ptá se Paperweight jestli jsme při příchodu do East Glacier narazili u řeky na mršinu jelena hned u trailu? Určitě ne. To bych věděl. Ta totiž patří medvědovi a ten se tam chodí krmit. Když tudy den po nás procházeli, narazili ti čtyři na velkého medvěda, který se krmil jelenem. Hodně zblízka. Medvěd se prej postavil na zadní, prohlédl si je a klidně odkráčel. Na trailu byla krev a stopy po souboji. Docela nás zamrazilo při představě, že ten medvěd tam mohl na kořist čekat už včera… a my si tam vesele švitořili a cinkali zvonečkem…

Hlavní je, že všichni přežili a že nás je v kempu víc. SAS, Paperweight, Chocolate Chipmunk, Crocs, Oli a Greg. Docela nás uklidňuje i to, jak jsou tady v parku trailové kempy zařízené. Hned u trailu je “kuchyňka”/ohniště, kde by hned po příchodu do kempu mělo zůstat všechno jídlo a odpadky a kde se vaří a jí. Hned vedle je i vysoko posazená hrazda, na kterou se na noc jídlo věší. Na zemi nesmí zůstat nic. No a místa pro stan jsou aspoň třicet metrů stranou. Bývají tak tři, čtyři. A sem nesmí nic spojeného s jídlem, odpadky nebo kosmetikou přijít. Aby to medvědy ke stanům netáhlo. Nevím, jak moc to doopravdy funguje, ale člověka to uklidní, když to ma řád 🙂

Předchozí Další

Další den je trochu výjimkou v našem plánu a potřebujeme ujít 40 km, takže vstáváme dřív. Navzdory předpovědi je stále hezky. I ostatní zastavují na pauzu. A tohle je Crocs – je to těžko k uvěření, ale v gumových crocsech prošel celé CDT!!!! Profil je pohoda a kromě pár osvěžujících brodů to pěkně utíká.

Po měsíci jdeme v kraťasech a tričku! Akorát dny už jsou teď o poznání kratší a večer přichází slibované ochlazení. Ke kempu dorážíme po tmě a už je kosa. Něco tady ale nehraje. Po levé straně rachotí řeka s vodopády a čelovky děcek v kempu jsou vidět za řekou. To jsme jako někde přehlídli odbočku a most přes tuhle parádu??? Ne, nepřehlídli. Crocs na druhém břehu huláká a signalizuje, že musíme kousek nahoru proti proudu a že tam je OK brod. Rangeři sundali most… a zapomněli nám to říct, když jsme s nima probírali trasu kvůli permitu. Normálně je mi brodění buřt, ale potmě si netroufáme jít bosky, protože nedokážeme řeku odhadnout. Znamená to v kose vařit v mokrých botech, ráno je obout zmrzlé a jako první věc v mraze brodit zpět na trail… a to mě štve. Oli je nepříčetná. Ale musíme tam. Jsme tu všichni jako minulou noc, ale moc zábava není, jsme zmrzlí a jdeme brzo spát.

Ráno balíme v dešti, naštěstí nemrzne, brodíme zpátky na trail a jedeme dál. Ostatní už jsou dávno pryč, chtějí dokončit den před námi. Déšť jede vytrvale celý den a přestává jen na dvě hodinky, když se přehoupáváme přes Piegan Pass. To abychom nefňukali a užili si výhledy. Déšť nás řádně masíruje až do večera, kdy se v Many Glacier setkáváme v kempu se Cindy. Pak se vyčasuje. Skoro to vypadá že nám Cindy vozí pěkné počasí. Děkujeme. Kromě počasí přivezla i víno a dřevo na oheň, tak z toho nakonec byl pěkný závěr dne.

Předchozí Další

Ráno nás opět navzdory předpovědi budí sluníčko. Mrzne, ale sluníčko. To je jiná. Ten pocit, kdy vyrážíte na poslední celý den trailu, se nedá popsat. A že je hezky, je obrovské zadostiučinění. Hodně lidí nás před týdny přesvědčovalo, ať přeskočíme na hranici a jdeme na jih, jinak že to nedáme. A vůbec že jsme pomalí a nejspíš to před příchodem zimy nedáme… No a nakonec všechno dopadlo, jak mělo a my měli ze všech kdo dokončili v září to nejlepší počasí!

Continental Divide Trail má hodně variant a oficiální trasa se každý rok mění podle toho, jak přibývají nové úseky a jak se to různým institucím hodí. Některé úseky nikdo nechodí, protože nedávají smysl, nebo tam není voda, nebo míjí něco zajímavého. Pak jsou obvykle hřebenové a údolní varianty a hodně bočních smyček přes vysoké kopce a zajímavá místa. My se snažili držet pořád nahoře, vylézt co nejvíc “fourteeners” po trase, projít si vyhlášené pecky a těžká sedla a mezi nima se pohybovat po nejkratší trase, abychom to do zimy stihli. Chtěli jsme si to co nejvíc užívat pro případ, že nás něco vyřadí ze hry. Tak abychom toho co nejvíc viděli.

A teď jsme tu! Docela to na nás doléhá a dochází nám, že to všechno pomalu končí. Poslední sedlo Red Gap Pass je třešnička na dortu. Taky jsme dnes ještě viděli losa a černého medvěda. Večerní brodění do kempu u Elizabeth Lake nás tentokrát vůbec nerozhazuje. Mě dokonce těší, protože jsem se chtěl stejně jít naposledy namočit do jezera 🙂

Teprve teď na nás opravdu doléhá, že se blíží konec. Se vším dobrým i smutným, co to obnáší. Moc nemůžeme spát a nejradši bychom do posledních 15 km k hranici vyrazili už v pět ráno. Ráno mrzne a valí se mraky. Podle předpovědi dneska končí hezké počasí a bude chumelit. Vaříme horkou čokoládu, dojídáme zbytky jídla a vyrážíme.

Brodění, když je kolem nuly, nemáme rádi. Sundáváme ponožky, vydáváme vložky z bot a brodíme v botech – je to bezpečnější a rychlejší. Na druhém břehu se vilije voda z bot, vloží suché vložky a natáhnou suché ponožky. Není to dokonalé, ale když mrzne, tak nepřijdete o prsty…

Poslední hluboký brod na rozloučenou a už nás nic nezastaví (leda svačina). Počasí se navzdory předpovědi lepší. Asi je to tím, že nám jde Cindy naproti. Na hranici dorážíme bez deště. Hraniční přechod Chief Mountain je zavřený. Všude závory a kamery, ale hraniční patník až za nimi a ozbrojený chlapík v autě říká, že k němu rozhodně nesmíme. Co? Po pěti měsících na cestě máme skončit dvacet metrů od čáry? Vyjednávání nikam nevede. Předstíráme, že to jako akceptujeme a chlapík odjíždí. Chvíli váháme a pak všichni rychle skrz závory a zátarasy pod dohledem kamer míříme k patníku.

Rychlé foto, vychutnat si krátký dotek toho tolik důležitého kusu betonu s nápisem International Border a rychle zpátky. Doopravdy slavit až u oficiálního monumentu. Cindy dovezla malé láhve šampaňského, tak můžeme slavit stylově. Greg to přivedl k dokonalosti a nechal si dovézt tři malé lahvičky – tequilu za Mexiko, bourbon za US a kanadskou whiskey. Aby oslavně “spláchnul” všechny tři státy. Dobrý nápad. Jsme fakt rádi, že jsme tu.

Pocitů je strašně moc, nejde to popsat. Největší je asi úleva. Radost je jasná, ale je tu i smutek, že už je po všem. A obavy z prázdna, které se dostaví…

Vám, co nás sledujete, je jasné, že jdeme krásnou krajinou a že je to fyzický záhul. Ale teprve když na takové dobrodružství vyrázíte, objevíte další rozměry celého podniku. Třeba to, jak snadný je život a veškeré rozhodování, když máte směr a cíl. Nebo zadostiučinění, když se v šílených podmínkách posunete zase o krok dopředu. Úplně k zahození není ani absence strachu, že za týden dovolená končí a vy musíte zase do rachoty. Taky zjistíte, že život může být jednoduchý a vlastně je jednoduchý. Dokud ho přílišným chtěním, mamonem, přemýšlením a přístupem “co nejvíc a hned” úplně nezamotáme. Všechno funguje, jak má. Když víte, co chcete/potřebujete, věnujete tomu trochu úsilí a jste trpěliví, správná věc se podaří.

Předchozí Další

A jako v životě – jsou dny, které nestojí za nic, ale nakonec zase přijde slunce a zážitky, kvůli kterým stojí za to žít a občas vytrpět sračky. Vlastně bychom ty slunečné dny ani neocenili, kdyby občas neproběhlo nějaké to krupobití.

Nemusíte být věřící, abyste za chvíli pochopili, že nějaká vyšší moc existuje a že to má zmáknutý. A to je zase uklidňující. Je toho moc a musí se to zažít. A nemusí to být zrovna takhle bláznivě dlouhá cesta. Může to být cokoliv, co vám leží v hlavě. Udělejte to! Zbytek se poddá. Když děláte správnou věc, všechno do sebe zapadá.

Díky všem za podporu a doufáme, že vás naše zápisky aspoň občas vyhnali ven a že některé z vás to nakopnulo a něco šíleného podniknete!

Jsou dny, které nestojí za nic, ale nakonec zase přijde slunce a zážitky, kvůli kterým stojí za to žít.

Určitě dáme dohromady promítání z cesty, takže pokud máte zájem, můžeme zkusit domluvit projekci u vás ve městě. Kulturák, hospoda, klubovna, je to jedno. Napište buď přes FB Nalehko, nebo přes kontakt na webu.

A pokud nás chcete podpořit přímo, kupte si něco u nás v eshopu. Nejsou to špatný věci – sami je používáme 🙂

Peťan a Oli